Příběh tří bratří
Bylo nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho dne za soumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě. Po nějaké době došli bratři k řece příliš hluboké na to, aby ji přebrodili, a příliš nebezpečné na to, aby ji přeplavali. Byli ale zběhlí v umění kouzel a čar, jen tedy mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitě objevil most. Byli už v polovině řeky, když náhle spatřili, že jim v cestě stojí jakási osoba zahalená v kápi.
A Smrt k nim promluvila. Rozezlilo ji, že přišla o tři nové oběti, protože většina poutníků se v řece utopila. Smrt však byla prohnaná. Na oko třem bratrům poblahopřála k umění kouzlit a prohlásila, že tím, jak chytře se vyhnuli jejím nástrahám, si každý z nich vysloužil odměnu.
Nejstarší z bratří, který byl povahy velice svárlivé a bojechtivé, požádal o hůlku, jež by měla větší kouzelnou moc než kterákoli jiná, o hůlku, s níž její majitel zvítězí v každém souboji, o hůlku hodnou kouzelníka, který přemohl Smrt!
I přešla Smrt k černému bezu rostoucímu na břehu řeky, z větve visící jí nad hlavou stvořila hůlku a dala ji nejstaršímu bratrovi.
Druhý bratr, který byl povahy pyšné a domýšlivé, si usmyslel Smrt ještě víc pokořit, i požádal ji o schopnost přivolávat zemřelé z její moci zpět k životu.
I sebrala Smrt z říčního břehu kámen, dala ho druhému bratrovi a řekla mu, že ten kámen dokáže navrátit mrtvému život.
Potom se Smrt zeptala třetího bratra, co on by si přál. Nejmladší bratr byl z těch tří nejskromnější a také nejchytřejší a Smrti nedůvěřoval. Požádal ji tedy, aby mu dala něco, co by mu dovolilo opustit místo, kde se spolu setkali, aniž bude s to vydat se za ním.
A Smrt mu velice neochotně věnovala svůj neviditelný plášť. Pak ustoupila stranou a propustila tři bratry na další pouť. I vykročili, vzrušeně si povídali o zažitém dobrodružství a kochali se dary, jež od Smrti dostali.
Uplynul jistý čas a bratři se rozdělili. Každý z nich se vydal vlastní cestou.
Nejstarší putoval další týden a možná ještě déle, až došel do vzdálené vesničky a vyhledal v ní kouzelníka, s nímž byl ve při. Jelikož byl ozbrojen bezovou hůlkou, nemohl jejich souboj skončit jinak než jeho vítězstvím. Poté nejstarší bratr nechal mrtvého nepřítele ležet na podlaze a odešel do hostince, kde se pyšnil a chvástal mocnou hůlkou, již vydobyl na samotné Smrti, a prohlašoval se za neporazitelného.
Ještě téže noci se k loži nejstaršího bratra opojeného vínem potichu přikradl jiný kouzelník. Zloděj spícímu hůlku sebral, a aby se ochránil před jeho pomstou, podřízl mu hrdlo.
A tak se Smrt zmocnila prvního z bratří.
Druhý bratr zatím doputoval z cest do vlastního domu, v němž žil úplně sám. Doma vytáhl z kapsy kámen, jímž bylo možné povolat mrtvé zpět na svět, a třikrát jím otočil v ruce. Nato se před ním k jeho údivu a radosti objevila ta, o níž kdysi doufal, že bude jeho ženou, leč v přemladém věku zemřela.
Dívka však zůstávala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil neviditelný závoj. Ač se vrátila do světa smrtelníků, nepatřila do něj doopravdy a velice trpěla. Trvalo to dlouho předlouho, až prostřední bratr, dohnán beznadějnou touhou k šílenství, vztáhl na sebe ruku, aby mohl být skutečně s ní. A tak se Smrt zmocnila druhého z bratří.
Dlouhá léta pátrala Smrt i po třetím z bratří, leč nikdy ho nevypátrala. Teprve když tento nejmladší dosáhl úctyhodného věku, svlékl si konečně neviditelný plášť a předal ho synovi. A poté se pozdravil se Smrtí jakožto se starou známou, ochotně se k ní připojil a coby rovnocenný poutník s ní odešel z tohoto světa.
Albus Brumbál
k „Příběhu tří bratří"
Výše uvedená bajka na mne jako na malého chlapce zapůsobila hlubokým dojmem. Poprvé jsem ji vyslechl od matky a brzy se stala pohádkou, kterou jsem před spaním vyžadoval častěji než kteroukoli jinou. Mnohokrát to vedlo k hádkám s mým mladším bratrem Aberforthem, jehož oblíbeným příběhem byl „Blešivý beran Bručoun".
Naučení plynoucí z „Příběhu tří bratří" nemůže být jasnější: lidská snaha o oklamání nebo překonání smrti je předem odsouzena k neúspěchu. Třetí pohádkový bratr („nejskromnější a také nejchytřejší") je jediný, který chápe, že podařilo-li se mu tentokrát s odřenýma ušima Smrti uniknout, může přinejlepším doufat v to, že příští setkání s ní co nejvíc oddálí. Tento nejmladší bratr dobře ví, že pokoušet Smrt — vědomě používat násilí jako první bratr nebo si zahrávat s pochybným uměním nekromantie1* jako druhý - znamená stavět se proti záludnému nepříteli, který nemůže prohrát.
Jaká ironie, že se v souvislosti s touto bajkou objevila prazvláštní legenda, která je přesným protikladem vyznění původního příběhu. Podle této legendy jsou dary, jež Smrt bratrům věnovala - neporazitelná hůlka, kámen, který dokáže navrátit mrtvým život, a neviditelný plášť s neomezenou životností —, skutečnými předměty existujícími v reálném světě. A legenda jde ještě dál: získá-li někdo všechny tři uvedené předměty do svého právoplatného vlastnictví, stane se tento člověk „pánem smrti", což se obvykle vykládá tak, že získá nezranitelnost či dokonce nesmrtelnost.
Pochopíme-li, co to vypovídá o lidské povaze, vyvolá to u nás nejspíše jen poněkud posmutnělý úsměv. Nejtolerantnější výklad tohoto přesvědčení by zněl: „Naděje umírá poslední. 2* Navzdory tomu, že jsou podle Beedleho dva ze zmíněných tří předmětů krajně nebezpečné, navzdory jasnému naučení, že dřív nebo později si Smrt přijde pro každého z nás, nepatrná menšina kouzelnického společenství dodnes věří, že nám Beedle posílá zašifrovaný vzkaz, jenž je pravým opakem toho, co v pohádce napsal, a že jedině tato menšina je natolik chytrá, aby jeho vzkaz pochopila.
* Nekromantie znamená v černé magii navracení mrtvých k životu. Jak tento příběh jasně ukazuje, je to obor čar a kouzel, který nikdy nefungoval. Poznámka JKR
** Uvedený citát je důkazem toho, že Albus Brumbál byl nejen výjimečně sečtělý v kouzelnické literatuře, ale znal i dílo mudlovského básníka Alexandra Popea. Poznámka JKR
Svoji teorii (přesnější by možná bylo nazvat ji „zoufalou nadějí") nemohou podpořit prakticky žádnými faktickými argumenty. Skutečně fungující neviditelné pláště jsou v tomto našem světě sice vzácné, ale existují; bajka ovšem jasně uvádí, že plášť Smrti je výjimečně trvanlivé povahy.3* Po celá staletí, která uplynula mezi Beedleho časy a naší dobou, se nenašel nikdo, kdo by tvrdil, že původní plášť Smrti našel. Přesvědčení zastánci zmíněné teorie to vysvětlují následovně: buď potomci třetího bratra pravý původ pláště neznají, nebo ho znají a v tradici moudrosti svého předka tuto skutečnost veřejně nerozhlašují.
Ani kámen figurující v Beedleho pohádce nebyl přirozeně nikdy nalezen. Jak jsem už poznamenal v komentáři ke „Králici Alici a chechtavému pařezu", dodnes nedokážeme oživit mrtvé a můžeme
*** Obecně vzato nejsou neviditelné pláště stoprocentně spolehlivé. Mohou se roztrhnout nebo stářím ztmavnout, může se i stát, že kouzla, jimiž byly vytvořeny, se opotřebí a přemohou je odhalovací kouzla. Proto čarodějky a kouzelníci, kteří se potřebují maskovat nebo skrýt, v první řadě používají zastírací kouzla. O Albusi Brumbálovi je známo, že dokázal provést zastírací kouzlo tak účinné, že byl i bez pláště zcela neviditelný. Poznámka JKR
vcelku s určitostí předpokládat, že se to ani nikdy nenaučíme. Je sice pravda, že pokusy černokněžníků vedly k vytvoření ohavných náhražek zvaných neživí 4*, to jsou však jen příšerné loutky a ne skutečně oživení lidé. Beedleho příběh nám navíc naprosto jednoznačně říká, že ztracená láska druhého bratra doopravdy z mrtvých nevstala. Poslala ji Smrt, aby druhého bratra nalákala do své náruče, a byla proto čímsi chladným a nepřístupným, mučivě přítomným i nepřítomným.5*
Zbývá nám tedy už pouze hůlka, a právě v jejím případě mají zatvrzelí zastánci Beedleho skrytého poselství alespoň nějaké historické důkazy, jimiž mohou svá fantastická tvrzení podpořit. Je totiž pravda, že mnozí kouzelníci v průběhu věků tvrdili — ať proto, že toužili po něčem, co by je proslavilo,
**** Neživí jsou mrtvoly probuzené černou magií. Poznámka JKR
***** Mnozí kritici se domnívají, že se Beedle při vymýšlení kamene, který dokáže navrátit mrtvému život, nechal inspirovat Kamenem mudrců, z něhož se připravuje nesmrtelnost zajištující elixír života, chtěli zastrašit potenciální protivníky nebo svému tvrzení doopravdy věřili -, že mají hůlku, která má větší moc než hůlky obyčejné, nebo která je dokonce „neporazitelná". Někteří z těchto kouzelníků šli ještě dál a prohlašovali, že jejich hůlka je vyrobená z bezu jako ta, již údajně stvořila Smrt. Jejich hůlky byly označovány různými jmény, mimo jiné se jim říkalo „hůlka osudu" nebo „hůlka smrti".
Nijak zvlášť proto nepřekvapuje, že se za starých časů kolem hůlek, které jsou koneckonců naším nejdůležitějším kouzelným nástrojem i zbraní, vyrojily četné pověry. Některé hůlky (a tudíž i jejich majitelé) se údajně k sobě nehodí:
U ženicha dub, cesmína u nevěsty, na svatbu zapomeňte, jděte si radši z cesty.
Jiná pořekadla naznačují charakterové vady majitele hůlky:
Jeřáb je žvanil, kahan k práci nepřesvědčíš, jasan je paličák, lísce se zas nezavděčíš.
A ve stejné kategorii ničím nepotvrzených moudrostí přirozeně najdeme i tuto:
Bezová hůlka, chudoby půlka. Možná proto, že v Beedleho bajce stvoří Smrt onu pověstnou hůlku z bezu, nebo proto, že mocichtiví či násilničtí čarodějové odjakživa s oblibou tvrdí, že mají hůlky z bezového dřeva, není toto dřevo mezi výrobci hůlek příliš oblíbené.
První jasně zdokumentovanou bezovou hůlkou, která měla obzvlášť velkou a nebezpečnou moc, je hůlka Emericha všeobecně zvaného „Zlý", čaroděje, který se nedožil příliš vysokého věku, proslul však neobyčejně agresivní povahou a v raném středověku terorizoval celou jižní Anglii. Zemřel stejně jako žil, v nelítostném souboji s čarodějem známým jako Nikodém Neblahý. Co se následně stalo s Nikodémem, není známo, ve středověku ovšem vyznavači soubojů obvykle umírali poměrně mladí. V dobách, kdy ministerstvo kouzel ještě nezakázalo požívání černé magie, končily většinou souboje smrtí jednoho z duelantů.
O celé století později přispěla jiná podobně nechutná osobnost, tentokrát jménem Godelot, k dalšímu rozvoji studia černé magie sepsáním sbírky nebezpečných zaříkadel prováděných pomocí hůlky, již ve vlastních poznámkách nazval „nejstrašnějším a rovněž nejprohnanějším z mých přátel ze dřeva bziny 6*, kterýž se vyzná v čárech nejohavnějších". (Termín Čáry nejohavnější posloužil i jako titul Godelotova mistrovského díla.)
Jak vidíme, Godelot hůlku považuje za svého pomocníka či téměř instruktora. Každý, kdo o hůlkách něco ví7*, nepochybně potvrdí, že hůlky skutečně vstřebávají odborné dovednosti těch, kdo jimi vládnou, byť jde o nepředpověditelný a nedokonalý proces; chceme-li předpovědět, jak se hůlka osvědčí konkrétnímu jedinci, je třeba vzít v úvahu nejrůznější další faktory, jako je vztah mezi ní a jejím uživatelem. Je nicméně dosti pravděpodobné, že hypotetická hůlka, která prošla rukama mnoha černokněžníků, bude mít přinejmenším sklon výrazně se přiklánět k těm nejnebezpečnějším druhům čar a kouzel.
Většina čarodějek a kouzelníků dává přednost hůlce, která „si je sama vybrala", před hůlkou již dříve někým používanou právě proto, že od použité hůlky lze čekat, že si od předchozího majitele osvojila určité návyky, které ne vždy vyhovují stylu kouzlení jejího nového pána. Všeobecně rozšířená praxe pohřbívání (nebo pálení) hůlky s jejím zemřelým majitelem také pomáhá zabránit tomu, aby si jedna hůlka osvojila zvyky příliš mnoha pánů. Zastánci teorie existence bezové hůlky ovšem tvrdí, že právě díky tomu, jak přecházela od jednoho majitele k druhému - přičemž její nový pán musel toho předchozího vždy porazit a obvykle i zabít -, nebyla bezová hůlka nikdy zničena ani pohřbena, přežívala a hromadila v sobě moudrost, sílu a moc dalece přesahující obyčejné hůlky.
****** Zastaralý název bezu.
******* Jako třeba já.
O Godelotovi je známo, že zemřel ve sklepení vlastního sídla, v němž ho uvěznil jeho šílený syn Hereward. Musíme předpokládat, že se Hereward otcovy hůlky zmocnil, protože v opačném případě by byl Godelot nepochybně dokázal uprchnout, co s ní ale Hereward později udělal, tím si jisti být nemůžeme. Nepochybným faktem je jen to, že se hůlka, již její majitel Barnabáš Deverill nazýval „kobzinkovou"8*, objevila počátkem osmnáctého století a že si Deverill díky ní vysloužil pověst obávaného mága, kterou si podržel, dokud jeho hrůzovládu neukončil stejně nechvalně proslulý Loxias. Ten hůlku uchvátil, přejmenoval ji na „hůlku smrti" a využíval jejích služeb k likvidaci každého, kdo se mu znelíbil. Další osudy Loxiasovy hůlky je stěží možno vysledovat; k jeho zabití se totiž přihlásilo mnoho různých lidí včetně jeho vlastní matky.
Všem inteligentním čarodějkám a kouzelníkům musí při studiu takzvané historie bezové hůlky přijít podivné, že každý muž, který ji kdy údajně vlastnil,9* zdůrazňoval její neporazitelnost, přitom však známá fakta jejího přechodu z rukou do rukou četných majitelů dokládají, že byla nejen stokrát poražena, ale že navíc přitahuje problémy stejně, jako blešivý beran Bručoun přitahoval mouchy. Ve svém konečném důsledku snaha o získání bezové hůlky jen potvrzuje fakt, který jsem během svého dlouhého života už mnohokrát opakoval, že totiž lidé mají sklon usilovat přesně o to, co je pro ně nejhorší.
******** Další zastaralý název bezu.
********* K vlastnictví bezové hůlky se nikdy nehlásila žádná čarodějka. Vysvětlete si to, jak chcete.
Kdo z nás by ale prokázal stejnou moudrost jako třetí bratr, kdyby si mohl jeden z darů Smrti svobodně vybrat? Čarodějové i mudlové v sobě nesou prokletí touhy po moci; kolik z nich by dokázalo odolat „hůlce osudu"? Kdo by byl po ztrátě milované osoby schopen zapudit pokušení kamene vzkříšení? Vždyť i já, Albus Brumbál, bych se nejsnáze vzdal neviditelného pláště, což jen dokazuje, že přes všechnu svou inteligenci jsem právě takový hlupák jako všichni ostatní.
Komentáře
Přehled komentářů
PŘÍBĚH BYL VELMI ZAJÍMAVÍ ALE V PODSTATĚ DOST NUDNÝ
hp
(Nikola, 18. 9. 2015 22:46)Tento příběh mam ze všech nejradši a sem moc ráda že si ho tu mohu přečíst
27.2.2020. 17:8
(erika, 27. 2. 2020 17:10)