2. část - Křehké hodinky
Křehké hodinky
Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že je vše v naprostém pořádku a svět vás během několika vteřin krutě vyvede z omylu? Všechno se změní, obrání naruby. Severní a jižní pól si vymění svá místa. Harryho ten nečekaný zásah života přikoval k zemi, otřásl jím natolik, že na chvíli zapomněl i dýchat. To vše, během jediné vteřiny. Těsně před tím se věnoval naprosto nedůležitému stlaní postele. Cpal vytahané cípy peřiny do rohů povlečení a jediné s čím si dělal starosti, bylo jeho špinavé oblečení, sesbírané Snapem. Představa měsíc nevypraných spodků v jeho náruči se mu dvakrát nezamlouvala…
Nic z toho však nebylo tak vážné, aby mu to nevypadlo z hlavy ve chvíli, kdy se znovu otevřely dveře. Mohl by v tu chvíli myslet na cokoliv. Na přátele, na Voldemorta, na konec světa… Ve chvíli, kdy se na muže podíval, bylo by to nenávratně pryč. Severus Snape stál mezi futry s tváří dokonale nehybnou a studenou. Temně černé duhovky po něm však těkaly s takovou intenzitou, že donutily chlapce couvnout. Zavadil o postel, klesl na ní. Peřina mu vyklouzla z rukou. Bušení srdce zrychlilo, jako by se rozhodlo běžet maraton.
,,Četl jste to?“ Zeptal se potichu, pohledem sklouzl ke zmuchlanému pergamenu, jenž mistr lektvarů svíral v dlani. Zbytečná otázka. Jistěže četl. V Harrym se všechno hroutilo. Tohle… to se nemělo stát. On na ten prokletý kus textu úplně zapomněl. A teď, dívaje se na něj ve Snapeově moci, propadl šílené panice. Nepamatoval si přesně, co tam všechno napsal, ale věděl, že to docela určitě nebylo nic neškodného. Samou hanbou toužil umřít. Co bylo však nejhorší, Snape pořád nic neříkal. Harry by řekl, že ani nedýchá. Jako by nebyl člověk a jako by k životu ten primitivní, lidský zvyk vůbec nepotřeboval.
Zato Harry, Harry dýchal za ně, za oba. To ticho, ta nejistota… bylo to horší, než kdyby se nechal na místě proklít. To jediné ho nakonec donutilo k další otázce.
,,Zlobíte se?“
A v tu chvíli něco ve Snapeovi prasklo. Intenzita v černých očích, to byla bariéra, kterou se Harrymu podařilo zbořit stejně snadno, jako tenounkou hráz. Zmatek, výčitky s bolestí se slily do divoké řeky zlosti a zaplavily celou místnost. Vztek cloumal tělem, zamlžil reálný obraz před očima, cukal s prsty, zatlačoval trpělivost do kouta…
,,Jestli se zlobím? Proč myslíte? Snad ne kvůli tomuhle?!“ A mrštil zmuchlaným pergamenem k Harryho nohám.,,Takže tohle má být vaše vysvětlení? To má být omluva pro to, že si naprosto nesmyslně zahráváte s časem? Co jste si krucinál myslel?!“
,,Já přece nepopíral, že to, co dělám, není sobecké!“ Bránil se zoufale Harry. ,,Vím to, jasné?! Vím to, sakra! Vždyť jsem to přiznal. A vy jste nic nenamítal.“
,,Nesnažte se mi tu tvrdit, že je to jedno a to samé! Tahle sentimentální fraška může nás všechny stát pořádně draho!“
Cože… fraška?
,,Neměl jsem v úmyslu říct vám cokoliv z toho, co jsem do toho papíru napsal! Nechtěl jsem, abyste to věděl. Neměl jste to číst.“
,,Ach. Chápu. Zdálo se vám nedůležité mě o tom informovat.“
,,Ne!“ Harry statečně čelil vražednému pohledu. ,,Jen mi došlo, že to nemůžete pochopit.“
Snape zaklapl ústa, pohled potemněl. Nějakou dobu bylo téměř nesnesitelné ticho. Potom se Snape otočil, chytil hranu dveří, aby mohl projít ven. Těsně před tím, než vykročil, se ještě zarazil.
,,Slečna Grangerová by si měla uvědomit, že kouzelné předměty bláznům do ruky nepatří.“ Řekl a s hlasitým bouchnutím zmizel za dveřmi.
Harry zůstal hledět na zavřené dveře. Šokovaně, zděšeně, nevěřícně. Tak a bylo to. Teď to Severus Snape věděl. Nebyla to sice reakce, jakou čekal, ale… co vlastně čekal? Co si od toho jenom sliboval? Připadal si, jako by na něj někdo vylil kýbl ledové vody a zatřepal s ním. Tak už se konečně probuď, Pottere. Tohle není dětská hra!
Teď, když byl v pokoji sám, začal chápat, jak je to všechno pošetilé. Jak jinak mohl Snape reagovat? Vždyť se téměř každý den setkává s Harry Potterem, který ho momentálně z hloubi duše nenávidí. Podezírá ho, vraždí očima. A Snape mu tu nenávist směle oplácí. Už si ani nevzpomínal, kolik odpolední strávil v šestém ročníku školními tresty. Byl si docela jistý, že většinu. V takové situaci… jak by měl reagovat, když se od starší verze Harryho Pottera dozví, že se do něj zamiluje, že se vrátí zpátky jenom kvůli němu? Člověka to přinejmenším zmate. To ale nebyl ten hlavní důvod jeho reakce. Přestože všem těm divokým emocím, kterým Harry čelil, dominovala především zlost, zprvu ji nedokázal nijak identifikovat. Proč měl takový vztek? Proč to vypadalo, jako by se ten netečný, ke všem lhostejný člověk, skutečně urazil?
Harrymu chvíli trvalo, než si to uvědomil. Vlastně ta odpověď přišla docela náhle, při vzpomínce na tu hlubokou temnotu v očích.
Snape byl zklamaný. Byl zklamaný, protože zjistil, v čem spočívá Harryho nevysvětlitelný zájem o jeho osobu. Nebyly to žádné uvědomělé sympatie, nepřišlo to z čistajasna. Byla to jeho smrt, sny, pubertální fantazie. Obyčejná lidská slabost. Touha.
Proč chce Harry zachránit zrovna jeho, to jediné mu předtím nebylo tak docela jasné. S výčitkami, nebo steskem se očividně dokázal vyrovnat, ale s tímhle ne. Tohle totiž znamenalo, že jeho záchrana je další projev absolutního sobectví. Něco, s čím se dá jen těžko smířit.
Harry si vzpomněl na chvíli, kdy spolu stáli nad zamrzlým jezírkem a koukali do jeho hlubin na tajemný zářivý předmět. Teď už jeho slovům dokonale rozuměl. Bylo lepší jen se dívat, nechat se unášet představivostí a nevinou nadějí, než to celé zničit zklamáním a prázdnotou. Je lepší vůbec nevědět.
Snape v sobě mohl skrývat docela nepatrnou naději, že Harry litoval jeho smrti kvůli němu samému. Mohl si myslet, že se konečně objevil někdo, kdo si všiml jeho výjimečnosti a rozhodl se za ní bojovat. A Harry si byl jistý, že není nikdo, kdo by si to zasloužil víc. Obdiv, sympatie, lásku… On to sice všechno cítil, jenomže to nepřišlo jen tak, odnikud. Všechno to mělo velmi rázné opodstatnění. Ve všem, co se tehdy dělo, Harry nemohl prostě jen tak zastavit a zcela nezaujatě toho muže ohodnotit. Kdyby to bylo možné, kdo ví… Kdyby se na něj mohl podívat ničím neovlivněnýma očima, možná by viděl jeho neuvěřitelný talent, inteligenci, vybroušený vtip, obrovskou odvahu… Možná by ho zaujaly nekonečně hluboké oči, specificky zahnutý nos, vlasy, ruce… Možná. A možná taky ne. Jenže to Harry nevěděl. Pochopil však, že nejen Snape má důvod být z toho zklamaný. A tak najednou stál na nohách, svíral dlaně v pěsti a s hrozivým odhodláním se řítil z pokoje.
Dvanáct písemných prací, osmnáct esejí a tři pojednání o neodpustitelných kletbách ležely neopravené a dočista opuštěné v kabinetu letošního učitele Obrany proti černé magii, mezitím co onen, prací zahlcený profesor seděl v křesle ve svých komnatách, upíjel ze sklenky Ohnivou whisky a sledoval praskající oheň v krbu. Nepřátelsky sledoval malé, poskakující plamínky a nechával alkohol, aby ho naplnil příznivým teplem. Právě dopíjel první skleničku, když do obývacího pokoje vtrhl Potter. Sotva se na něj ohlédl a otevřel pusu k protestům, přihnal se dravě až k němu. V očích mu plál oheň tak nezkrotný, že se plamínky v krbu studem začervenaly.
,,Pottere, co…“ Začal Snape, ale Harry ho gestem ruky zarazil. Pohled mu slétl k boku křesla, kde na zemi stála ještě polo plná láhev alkoholu. Aniž by se zeptal, popadl jí a zhluboka se napil. Svět se s ním v tu ránu zatočil. Oheň vproudil do každičké mozkové buňky, rozbublal krevní oběh, zrychlil činnost srdce. Pálilo to, hořelo tak, že se mu málem kouřilo z uší. Ale co naplat. Každý účinný prostředek se počítá. Harry se s tím nepáral a napil se pro každý případ ještě jednou, pořádně zhluboka. Potom ochuzenou láhev vrátil zpátky a rychle se narovnal. Trochu zavrávoral, než zaostřil na muže před sebou. Jasně zelené oči prosvítaly skrz zamlžená sklíčka brýlí. Jejich zeleň překypovala nebezpečnou energií.
,,Dobře mě poslouchejte.“ Začal rázně a ještě si na překvapeného Severuse ukázal. ,,Já nemůžu za to, jak jsem se do vás zamiloval. Chápu, že to není nic zvláštního, ale s tím prostě nic neudělám. Rád bych vám řekl, že to byla láska na první pohled, nebo že mě okouzlilo vaše charisma, ale k čemu by to bylo?! Nemám vykládat lži.“ Prohlásil, načež obrátil dlaň a ukázal mu přetrvávající jizvu. Nebyla už moc dobře vidět, ale stále tam byla. ,,A vy jste tomu taky moc nepomohl, abyste věděl. Tím, že jste mi házel klacky pod nohy! Šikanoval jste mě a zesměšňoval při hodinách. Jak jsem vás asi tak mohl mít rád, když jsem vás bytostně nesnášel? Ne, že by se to časem zlepšilo. Když jsem se od profesorky Trelayenové dozvěděl, že jste to byl vy, kdo zavinil smrt mých rodičů, načež jsem vás viděl zavraždit Brumbála, ta nenávist akorát vzrostla. A fakt mě v tu chvíli nenapadlo zjišťovat, jestli jste k tomu náhodou nebyl donucený! Měl jsem plné právo chtít vás za to zabít! Nenáviděl jsem vás celým srdcem, víc, než samotného Voldemorta až do konečné bitvy. Pak jste mi potřeboval sdělit, že jsem viteál a protože to jinak nešlo, předal jste mi své vzpomínky. Zjistil jsem o vás všechno. Úplně všechno! Viděl jsem vás hrát si s mojí mámou, viděl jsem, jak prosíte o její život, jak mě chráníte, ačkoliv se vám z hloubi duše hnusím a potom všem ta zášť jednoduše zmizela. Byl bych vás v tu chvíli i neskutečně obdivoval, ale měl jsem zrovna plnou hlavu toho, že se musím nechat zabít. To člověka zaměstná. Byl jsem připraven umřít, ale, jak vidíte, zůstal jsem na živu. Válka skončila, lidé kolem mě začali znovu normálně žít, ale já toho nějak nebyl schopen. Myslel jsem na vás. Viděl jsem vás umírat, víte? Bylo to šílené! V době, kdy jsem vás nenáviděl ze všeho nejvíc, jste mi najednou vrazil do ruky všechna svá tajemství, řekl jste, že mám oči po mámě a pak jste si prostě umřel! Nechal jste mě tu dočista zmateného a teď čekáte, že se budu chovat normálně! To vás musím zklamat, pořád jsem se ještě nevzpamatoval. Bylo to, jako byste utekl, abyste nemusel čelit ničemu z toho, co jsem zjistil. Celé ty roky, to vaše nepřátelské chování, všechno to najednou dávalo smysl. Ale k čemu mi to bylo? Byl jste pryč! Nemohl jsem vám říct ani pitomý děkuju. A pak se mi o vás začaly zdát sny a já se k nim vracel pořád dokola, abych si uchoval alespoň ten falešný obraz toho, jak se o mě bojíte. Přál jsem si, aby to tak vážně bylo. Abyste mě od mých jedenácti let aspoň jednou zachránil, protože sám chcete, ne na něčí příkaz. Bylo hrozné vědět, že to tak nikdy nebylo a nebude. Po pár měsících to dopadlo tak, že jsem nemyslel na nic jiného. Přeskočil jsem z nenávisti na lásku, ani nevím jak. Toužil jsem po vás o to víc, že jsem vás nemohl mít. Ale to je normální. Jsem jenom člověk, ačkoliv si spousta kouzelníku myslí něco jiného. Lidé se zamilovávají z různých důvodů…
A teď mi řekněte, zdá se vám skutečně to, co jsem udělal, tak šíleně sobecké? Jsem šílený? Svět kolem přece taky není úplně v pořádku! Nebo si vážně myslíte, že je spravedlivé umřít, aniž byste se dočkal jakékoliv satisfakce?“
Harry přerušil svůj namáhavý monolog, aby se nadechl. V obličeji byl úplně rudý, oči měl krví podlité. Na tváři ho studily slané stopy slz. Hleděl na muže před sebou se zoufalou naléhavostí, snažil se zaostřit, ale měl to všechno rozmazané. Pevně sevřel rty, těžce polkl.
,,Chápu, že to není to, v co jste asi doufal, a vím, že zářící neznámá na dně jezera by byla lepší, ale stalo se. Udělal jsem blbost a použil obraceč času jenom kvůli vám. A víte co? Klidně bych to udělal znova. Nelituju toho. Jsem tady, chápete? Stojím přímo před vámi! Copak to nestačí?!“
A pak Harry popadl zcela konsternovaného mistra lektvarů za hábit, přitáhl ho k sobě a lačně se přisál na jeho rty. Hladověji, než žíznivá pijavice. Vydržel tak několik vteřin. Potom muže pustil, pokusil se narovnat, což se zrovna nedařilo. Rovnováha se evidentně rozhodla stávkovat. Otevřel ústa, udělal jeden nelogický krok, a zdálo se, že chce ještě něco říct, nebo udělat (jako by toho neudělal dost), místo toho se však zakymácel a zhroutil k zemi. Obličejem rovnou proti podlaze. Teprve to Severuse zvedlo z křesla. Vrhl se k bezvládnému chlapci a s podepřením ho zvedl do sedu. Obličej nastavil proti světlu, aby zjistil, že je kluk úplně mimo.
,,Pane Pottere!“ Zavolal na něj. Bez odezvy. ,,No tak, proberte se!“ Zatřepal s ním, trochu ho propleskl, až Potter konečně otevřel oči. Bylo vidět, že neví, která bije. Zadíval se Snapeovi do tváře, na půl, jako by spal. Naprosto idiotsky se usmíval, zatímco jeho sytě zelené oči byly zralé na vyždímání.
Snape ho jednou rukou pustil a ukázal mu rozevřenou dlaň.
,,Kolik vidíte prstů?“
,,Kde?“
,,Kristepane,“ Zavrčel nešťastně Snape. ,,Jeden by řekl, že v osmnácti už budete umět pít.“
Harry svůj úsměv nechápavě rozšířil.
,,Jak je vám?“
Na tu otázku mu Potter odpověděl škytnutím. Dech se mu zadrhl, a kvapně přikryl ústa rukou.
,,Asi budu zvracet.“ Vyrazil ze sebe, načež znovu zaškytal.
Severus zaklel. To mu ještě scházelo! Rychle ho postavil na nohy a dovlekl do koupeny, aniž by se spolehl na jeho spolupráci, která byla nulová. Jen by ho pustil, už by se válel na podlaze. Docela jak hadrová panenka.
Jakmile Potter pohlédl na dno záchodové mísy, už se to z něj valilo. Od kachliček se odrážely nepříjemné, pleskavé zvuky dávení a Severus u něj bezradně klečel unavený vším, co se událo. Nebyl si jistý, co dělat, a tak alespoň položil ruku chroptícímu a kašlajícímu Potterovi na lopatky. Možná by ho litoval, nebo si pomyslel, dobře mu tak, jenže nebyl jednoho, ni druhého schopen. Hlavu měl dočista prázdnou. Tohle s ním ještě ničí proslov neudělal. Potter byl jeho hororová premiéra.
Zvuky zvracení utichly, Harry však zůstával hlavou zavěšený v záchodu, absolutně vyčerpaný a pohybu neschopný. Manipulovat s opilým Harry Potterem, to patřilo do úplně nové kategorie obtížných úkolů. A třebaže s tím Severus neměl zkušenosti, vedl si překvapivě dobře. Stáhl z něj pyžamo a nacpal ho do vany, kde jej čekala hodně studená sprcha. Doufal, že to Pottera probere, jenže on se schoulil do embryonální polohy, třásl se a čekal, až přestane pršet. Ten pohled byl natolik iritující, že nakonec změnil teplotu. Alespoň ho pořádně umyl. Teplý proud vody dopadal na holou kůži, odplavoval pot i vůni alkoholu. Když skončil, Harry už pokojně spal. Výborně.
Musel ho násilím vytáhnout, posléze usušit ručníkem. Kvapně otřel všechny končetiny, obličej, břicho i klín. Pak mu nezbylo nic jiného, než zabalit bezvládné tělo do vlastního županu a v náruči odnést do postele. Peřinu mu přitáhl až ke krku. Při pohledu na něj pocítil dloubnutí závisti. Sledoval, jak spokojeně oddechuje ze spánku, s tváří bezstarostně uvolněnou, a nechápavě nad tím zavrtěl hlavou.
,,Rád bych věděl, z jaké planety mi tě sem poslali… Harry Pottere.“
Severus seděl za stolem ve Velké síni, dloubal se v obědě. Snědl každé páté sousto, vše ostatní převrátil z vidličky zpět do talíře. Neměl chuť k jídlu. Díval se k Nebelvírskému stolu, od kterého jej čas od času nenávistně vyhledaly zářivě zelené oči. Ta nenávist byla nejednou docela zábavná. Ubohý pan Potter zatím vůbec netuší, co z něj vyroste. Těžko by to někdo definoval. Blázen? Troska? Nebo snad životem hluboce zasažený, mladý muž? Krčíte rameny? Já taky. Harry Potter mohl být cokoliv, ale Snapeovi to bylo lhostejné. Jemu záleželo především na tom, že ten kluk věděl. Do včerejšího večera si to vlastně pořádně neuvědomil. Potter byl viteál a přežil. Potter prožil celou válku. Potter viděl jeho vzpomínky a nezlobí se.
Severus si byl vědom toho, kolik chyb v životě udělal a třebaže je Harry viděl všechny od začátku do konce, nakonec se rozhodl pro lásku, nikoliv pro nenávist. Netušil, jak je to možné, ale bylo to tak. Bylo neuvěřitelně divné dozvědět se to všechno tak náhle, ještě k tomu takovým způsobem. Zjistit, co se má stát, jak se to má stát… Že Potter bude přítomen u jeho smrti, a on sám mu složí svá tajemství do klína. Mezi tím vášnivým proslovem potvrdil i některá fakta, takže nebylo pochyb o tom, že mluvil pravdu. Ovšem… dokázat ze sebe to všechno vysypat na jediný nádech, to skutečně může zvládnout jedině Potter. Sdělit mu v několika minutách, jak se to má s jeho city, jak to tehdy všechno bylo, i co si o tom myslí. A nejhorší bylo, jak přesně věděl, co Snapea rozčílilo, jako by do něj snad viděl. I když to bylo dost znepokojující, nemohl mu nedat za pravdu. V tom všem co se má podle něj stát je pochopitelné, že jeho intimní život dopadl takhle. Stal se z něj člověk neschopný navázat normální vztah s žijícími bytostmi. Člověk nepřirozeně posedlý někým mrtvým a neexistujícím a upnutý na vlastní představu. Někdo, kdo je mezi ostatními lidmi jen fyzicky, zatímco vědomím od nich zoufale prchá. Svět byl k němu nespravedlivý, a Severus si uvědomoval, že je to z velké části i jeho vina. Vše, co tedy chlapec do teď udělal, bylo vlastně naprosto logické. Nemusel být psycholog, aby to věděl. I když si stál za tím, že je to sobecké, rozuměl mu. To jediné, čím se Potter provinil, bylo, že si uvědomil, co chce, a rozhodl se za tím jít. Konečně zjistil, že o štěstí je třeba se porvat a tak to dělá, ačkoliv ví, že to není dostatečně mučednické. A mohlo to být jakkoliv sobecké, v očích Severuse Snapea Harry dospěl. Včerejší cirkusové číslo, ač to bylo k nevíře, mu přidalo na sympatii. Správně řekl, že je jenom člověk a svět kolem, že taky není v pořádku. A naprosto věří tomu, že by byl schopný udělat to kdykoli znovu a ničeho přitom nelitovat. Takový zkrátka Harry Potter je.
Chápu, že to není to, v co jste asi doufal, a vím, že zářící neznámá na dně jezera by byla lepší…
Ale kdepak. Ne, že by si to předtím nemyslel, ale… pak zkrátka změnil názor. Někdy může být i pravda přijatelná. Obzvláště, když se vám ji podaří pochopit. No ne?
Harry se probudil o půl třetí odpoledne. Bolela ho hlava tak, že si myslel, že se snad rozskočí. Měl divný pocit, jakoby se něco zásadního přihodilo. Nebyl si jistý. Přetřel rukou čelo, rozkoukal se po svém malém pokoji. Něco bylo jinak. Jenže co? Fíkus byl stále chudák hnědý, koberec zelený, tak, jak ho začaroval předevčírem. Pak si uvědomil, že se na zemi neválí jeho oblečení. Bylo tu… uklizeno? A už se mu začalo vyjasňovat. Vzpomněl si na Snapea, jak sbírá jeho věci a říká něco o tom, že je pošle do prádelny. A pak přišel znovu. Vybavil si černé oči, jak ho intenzivně propalovaly.
,,Tohle má být vaše vysvětlení, Pottere? Tahle sentimentální fraška nás může stát pořádně draho!“ …Sentimentální fraška…
Chaoticky popsaný pergamen se zmuchlaný válel u jeho postele.
,,Sakra!“ Harry zalapal po dechu. Natáhl se pro svůj vzkaz a přečetl ho po sobě. Jak to mohl napsat?
Jsem tu kvůli vám… Abych vás viděl, jak mě hladíte po tváři, líbáte na čelo… Věříte snům, pane?
Ne, tohle nečetl, že ne?
Ale jo, četl. Kvůli tomu se vrátil a tvářil se, jako bych se ho chystal zabít. A já jsem se potom vrhl za ním a říkal jsem mu... Co jsem říkal? Co jsem proboha všechno řekl?
To už si moc dobře nevybavoval. Nebyl si ani jistý, jak se ocitl zpátky v posteli. Přikrytý a v županu…
Počkat. Župan? Harry nadzvedl peřinu.
No do háje! Měl na sobě Snapeův župan a pod ním už nic. Chyběly i spodky.
Nevěřícně zamrkal na své vlastní tělo. Zoufale se snažil vzpomenout si na něco dalšího, ale hlava mu třeštila tak, že se nemohl soustředit. Zbrkle vstal z postele, málem se přitom přerazil, a snažil se najít něco na sebe. Marná snaha. Všechno bylo pryč. Jestli si vzal bez dovolení profesorův župan, ten chlap ho dozajista přerazí! Jenže vrátit ho nemohl. V čem by tady chodil? Kdyby zůstal jen tak, v rouše Adamově, taky by tím Snapea nepotěšil. Bezradně se zhroutil zpátky na postel. Ať už se včera dělo cokoliv, pravděpodobně se to dozví, až se Snape vrátí do svých komnat.
Toho dne to bylo poprvé, co se na jeho návrat opravdu netěšil.
Snape se vrátil po osmé večer. Vstoupil do Harryho pokoje a div ho nenašel, jak si nervózně okusuje prsty. Potter vystřelil na nohy, jako by někdo zavelel pozor.
,,Pane! Dobrý večer. Já, ehm… chtěl jsem ho vrátit, ale nenašel jsem tu nic na sebe, tak…“ Snažil se Harry, a provinile shlížel na župan, který mu byl málem až na zem.
,,V pořádku. Nechte si ho. Zítra budete mít svoje věci zpátky.“ Opáčil naprosto klidně Snape, zatímco mu na stůl pokládal polévku.
,,Víc toho dneska nedostanete. Nerad bych musel znovu plýtvat kouzly na zaneřáděnou koupelnu.“
,,Jistě, to… počkat, cože?“ Harry zmateně zamrkal.
Snape k misce s vývarem položil lžíci a pak se na Harryho otočil. Viděl na něm, jak před ním bezradně stojí, s výrazem plným rozpaků. Nepotřeboval přemýšlet ani vteřinu, aby pochopil, že si toho Potter ze včerejšího večera moc nepamatuje. No… dalo se to čekat.
Při pohledu na to absolutní zmatení v očích si neodpustil posměšný úšklebek.
,,Nevíte?“
Harry ve své bezradnosti pokrčil rameny. ,,Mám se… omluvit?“ Ptal se opatrně, nemaje o svých prohřešcích ponětí.
Snape zúžil zornice. ,,Neměl byste pít, pokud to neumíte.“ Informoval ho. ,,A vězte, že hltat Ohnivou whisky jako dýňovou šťávu není nejšťastnější způsob, jak s tím začít.“
Potter vykulil oči, načež jeho obličej prudce zčervenal. Teď už převládaly jasné rozpaky. Zašilhal do všech stran, pak sklopil zrak. Na sobě hmatatelně cítil Snapeův zaujatý pohled.
,,Omlouvám se…“
,,Za co konkrétně?“ Odfrkl si Snape.,,Že jste si dovolil sáhnout na mou velmi drahou whisky bez dovolení, nebo snad, že jste se na mě po tom vašem vyčerpávajícím monologu zcela nestydatě vrhl?“
Harry se toužil na místě propadnout. Kvapně si přikryl ústa. ,,Já vás napadl?“ Vydechl do dlaně.
,,Ujišťuji vás, že v takovém případě byste se neprobudil s pouhou migrénou.“ Pronesl Snape temně.
Pak ale zbývala ta horší varianta.
,,Ježíši!“ Zasténal Potter. Sundal ruku z pusy a praštil se s ní do čela. Zaúpěl, projel prsty rozcuchanou kštici. Připadal si, že se zmenšuje do mravenčí velikosti. Zmučeně vzhlédl vzhůru na vysokého mistra lektvarů. ,,Mrzí mě to, pane. Vážně.“
Snapeův výraz se neměnil. Na obličeji se nepohnul jediný sval.
,,Jestli jsem vás třeba nějak urazil… Myslím i tím, co jsem řekl…“
,,Neurazil jste mně,“ zarazil ho Snape, ,,ovšem zmínil jste nepřiměřeně velké množství informací, které by bylo bezpečnější nevědět.“
,,Jako třeba?“
Snape zvedl oči ke stropu, s provokativní vážností pátral v paměti.
,,Sdělil jste mi, že jste byl přítomen u mé smrti a získal jste ode mne všechny mé vzpomínky, takže o mně víte prakticky vše… z čehož nejsem právě nadšený. To však nebylo nic v porovnání s podrobným popisem vašeho emocionálního vývoje, při kterém jste se do mne bezvýhradně zamiloval. Stačil jste při tom zmínit své pubertální fantazie, vyčíst mi mou smrt a oficiálně prohlásit celý svět za nenormální. To byl od vás úctyhodný výkon.“
Harry už nevydržel stát a sesypal se na postel s pohledem nepřítomně zabodnutým do dveří. Měl dojem, že Snape se v tom snad vyžívá.
,,A pak jsem vás políbil?“ Zeptal se otupěle.
,,Tak bych to zrovna nedefinoval. Ale nepochybuji o tom, že jste se o to pokoušel.“
Po tom zjištění Harry znovu, ještě zoufaleji zaúpěl a praštil horní půlkou těla do postele. Hlavu schoval hluboko do svého polštáře, jakoby doufal, že se třeba udusí.
,,Nemůžete na to prostě zapomenout, prosím? Slibuju, že už se to nebude opakovat. Jsem hroznej pitomec!“ Vyrážel ze sebe přidušeně.
,,Obávám se, že to už vám zůstane nadosmrti.“ Konstatoval nevzrušeně Snape. ,,A tím, že budete trucovat si nepomůžete.“ Dodal s despektem.
Harry obrátil hlavu, jedním okem se do něj sklesle zabořil.
,,Jste naštvaný?“
Chvíli bylo ticho. Teprve po zralé úvaze Snape zavrtěl hlavou.
,,Ne.“ Řekl rozhodně.,,Překvapil jste mne, to je celé. Snad si uvědomujete , že vaše o rok mladší verze mě právě teď zuřivě nenávidí. A podle toho, co jste říkal, to bude do konce roku ještě horší.“
,,Kdyby to šlo, šel bych to sám sobě vysvětlit.“ Zahučel Harry do polštáře.
,,To je dobré vědět.“ Snapeovi zacukaly koutky. ,,Ale myslím, že s tím dokážu žít.“
Harry k němu stočil oko s opatrnou zvědavostí. Když si mistr lektvarů založil ruce na hrudi a odměřeně si ho prohlížel, odvážil se ozvat.
,,Vadí vám to?“
,,Že mne nenávidíte? Zvykl jsem si.“ Pokrčil rameny.
,,To nemyslím. Vadí vám, že vás miluji?“
Severus se k Harryho hrůze zamyslel.
,,Nevím přesně, jak se k tomu postavit pane Pottere. Váš zájem mi sice lichotí, ale snad se oba shodneme, že vaše zamilovanost je od začátku těžce platonická.“
,,Jo.“ Souhlasil neochotně Harry. ,,Jenže to protože jste byl mrtvý.“
,,Přesně tak.“ Přikývl Severus.,,Takže platonické, homosexuální a ještě k tomu nekrofilní poblouznění. Jste si jistý, že vás jako skutečná a ještě k tomu živá bytost stále přitahuji?“
Harry si podepřel složenými lokty bradu, lesklé duhovky hrály všemi zelenými odstíny.
,,Nemyslím, že by mě cokoliv dokázalo odradit, pane.“ Prohlásil naprosto přesvědčeně.
,,Vy jste očividně ztracený případ.“
,,Jsem připravený shořet v pekle.“ Prohlásil umíněně a spiklenecky mrkl. Snape zavrtěl hlavou.
,,Nemám, co bych dodal,“ konstatoval suše.
Harry sklopil zrak a lehce se pousmál.
,,Dobře.“ Vědět, že to Snapeovi nevadí, mu stačilo. Alespoň prozatím.
,,Snězte polévku a jděte spát, ráno se vám udělá líp.“
Harry kývl, třebaže si nebyl jistý, kdy se muži svěřil s bolestmi hlavy. Nechal ho odejít a s přetrvávajícím jasem v očích se došoural pro svůj dnešní potravinový příděl.
Teprve po pár dalších dnech mu došlo, že Snape z toho, co se stalo, žádné důsledky vyvozovat nehodlal. Nejen, že se tvářil stejně, jako před tím, dokonce už o té záležitostí nepadlo jediné slovo, což bylo velmi znepokojující. Ze začátku byl Harry jako na trní. Stále čekal, jestli bude něco jiné, jestli bude jiný Snape,… ale nic se nezměnilo. On to zkrátka jen akceptoval a tím to končilo.
Nic zvláštního se nepřihodilo ani následující měsíc. Harry se pokusil rozpoutat pár rozhovorů, jenže Snape se zdál být den ode dne nevrlejší a unavenější. K jeho nejhlubšímu rozhořčení to vypadalo, že na jejich důležitý rozhovor ohledně Harryho citů, dokonce zapomněl. Ve chvíli, kdy přišel do svých komnat, neměl náladu ani na tu nejjednodušší společenskou konverzaci.
,,Vypadáte vyčerpaně, pane.“ Poznamenal nenápadně, když mu jednoho večera přinesl večeři. Snape však odpověděl jen prosté ano, a opustil ho.
Harry se snažil toho pobouřeného ďáblíka v sobě potlačovat. Moc dobře věděl, že Snape má v tomto období plné právo na únavu. Ten ďáblík se však nevzdával a ponoukal Harryho, aby to zkoušel znovu a znovu. Několikrát dokonce ignoroval Snapeův výslovný nesouhlas, aby vešel do obývacího pokoje a zeptal se, zda je všechno v pořádku. Muž po něm vrhl zlostným pohledem a beze slov ho zahnal do pokoje.
Bylo to k vzteku. Snape věděl, co k němu Harry cítí a přesto neustále projevoval nezájem. Je sice pravda, že si nikdy žádná nová pravidla neurčili, ale on měl dojem, že by to mělo být samo sebou. Jenže byl sám.
Jen jednou jedinkrát se mu podařilo přesvědčit muže, aby ho vzal ven. Šli stejnou cestou, jako tenkrát, k malému jezírku. A Snape mlčel. Kdykoliv se ho Harry na něco zeptal, odpověděl buď velice stroze, nebo vůbec. U jezírka Harry své pokusy o komunikaci vzdal a nakláněl, se co nejvíc mohl, aby viděl až na úplné dno. Hladina se vinou větru jemně vlnila, voda byla tmavší a působila vřelejším dojmem, než v zimě. To, co se však snažil zahlédnout, tam neviděl. Přesně, jak Snape řekl, zářící předmět byl neviditelný, jako mrtvá světluška o půlnoci. Harrymu to ale nevadilo. Užíval si čerstvého vánku, voňavé atmosféry jara a poslouchal, jak se prolíná šumění trávy s mladým listím.
Bylo to fajn. Ačkoliv člověk, co ho doprovázel, se netvářil, že by ho příchod jara bůhvíjak těšil.
Harry přečetl celého Hamleta, Ubožáky a právě byl mezi prvními stránkami Snapeova Soupisů čarovných artefaktů, když začal květen. Často přemýšlel, jak zachránit přátele, ale pořád se mu nedařilo na nic účinného přijít. Respektive nevymyslel nic. Pořád měl pocit, jakoby řešení bylo přímo u něj a on ho stále ze široka obchází. Čas přitom neúprosně odsekával každičký prožitý den.
Zvláštní bylo, že ho skoro nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, co se děje kolem šestnáctiletého Harryho Pottera. Famfrpálový zápas, dohady s Ronem, dilema s Ginny, schůzky s Brumbálem… Kdyby trochu pátral v paměti, snad by si čas od času vzpomněl, co se tam nahoře zrovna děje. Jenže Harry o své mladší verzi až tak neuvažoval. Téměř jakoby ji ze své mysli automaticky vypudil. Být na světě dvakrát, to může být pro mozek nepřiměřeně veliká zátěž. Kromě toho se spoustou věcí, které tehdy udělal, nebo, chcete-li, právě dělá, nesouhlasí. Nelíbí se mu, jaký měl přístup ke Snapeovi, s jakou neobjektivitou pohlížel na Brumbála, či Draca Malfoye, nebo jak využíval schopností Prince Dvojí krve. A možná právě proto ho překvapilo, když se onen princ dvojí krve jednoho večera rozběsněný ukázal v jeho pokoji. Mohl to předvídat, ale nepředvídal. Seděl na zemi, v tureckém sedu a s knihou rozevřenou v klíně se opíral o postel. Byl to nudný večer, jako každý jiný. Alespoň tedy do chvíle, než se rozrazily dveře do jeho pokoje.
Když Harry viděl tu bouři ve Snapeově tváři, první, co ho napadlo, bylo – Co se kruci zase děje? Tu otázku však nemusel ani říkat nahlas.
Snape vstoupil, zabouchl za sebou a zlostně jiskřícíma očima ho přišpendlil zády k posteli.
,,Vy… vy zatracený, prolhaný zmetku!“
Harry pomalu zavřel knihu a nechápavě se na muže zahleděl.
,,Co se stalo?“
,,Opovažte se předstírat, že to nevíte!“ Vyštěkl Severus.,,Jak jste si vůbec něco takového mohl dovolit? A ještě použijete na spolužáka kletbu, o které nemáte nejmenší tušení!“
,,Ah.“ Harrymu konečně svitlo. Pochopeně kývl hlavou ,,Princ dvojí krve…“ Konstatoval a povzdechl si.,,Já ale tehdy netušil, že patří vám, pane.“
,,Což byl snad důvod, abyste si ji nechal?!“
,,Kdo by si ji nenechal? Byla plná nových kouzel a geniálních poznámek!“ Namítal ohnivě.,,Kromě toho, když jste nechtěl, aby se někomu dostala do rukou, neměl jste ji nechávat válet na dně skříně.“
Snape ho sežehl jediným zuřivým pohledem.
,,Nechte si ten alibismus, Pottere! Celý rok jste podváděl, a máte ještě tu drzost říkat, že za to snad mohu já, protože jsem na svou, léta nepoužívanou učebnici, zapomněl. Věděl jsem, že to není jenom tak, když si vás Křiklan o vánocích vychvaloval. Bohužel jsem předpokládal, že se vám jen snaží podlézat, jako každému blbci, který se ukáže v novinách.“
,,Jasně.“ Ucedil Harry. ,,Ale já měl své důvody, proč na něj chtít udělat dojem, abyste věděl. Chtěl to po mě Brumbál.“
,,Chcete mi namluvit, že vám řekl, abyste podváděl?“
,,Ne. Řekl, abych se s ním sblížil, kvůli…“ Zarazil se. Zatracený čas! Jak má vědět, co si může dovolit vypustit z pusy a co ne?
,,Ano? Poslouchám. Kvůli čemu to od vás vyžadoval?“
,,Nevím, jestli to můžu říct.“ Přiznal Harry sklesle.
,,Ach tak! Jistě, samozřejmě. Proč byste se svěřoval? Já přece nejsem dostatečně kompetentní, abych věděl co celé dny s Brumbálem probíráte! Mám jen bez řečí udělat něco tak bezvýznamného, jako je Brumbálova vražda!“
Harry ze sebe setřepal zavřenou knížku a postavil se.
,,Chcete to vědět? Fajn! Ukazoval mi vzpomínky v myslánce. Svoje, cizí, zkrátka všechny, které souvisí s Voldemortem. Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl, protože to nejdůležitější je ve vzpomínce profesora Křiklana.“
Snape chvíli mlčel. Zdálo se, že nečekal, že se mu s tím Potter přece jenom svěří.
,,Brumbál vám řekl, abyste od něj získal nějakou vzpomínku?“
,,Ano.“
,,A proč to neudělá sám? Netvrďte mi, že by ho nedokázal přinutit…“
,,Jenomže o to právě jde. Křiklan tu svou vzpomínku upravil. Nejde o to přinutit ho, ale přesvědčit. A ředitel byl přesvědčený, že mně se to podaří.“
Snape nepochopeně zavrtěl hlavou.
,,Uspějete?“
Harry se po té netečné otázce široce usmál.
,,Co byste řekl?“
,,Nehrajte si se mnou Pottere!“ Zavrčel. Nelíbilo, že byl přistižen při své zvědavosti. Chlapcův úsměv nemizel.
,,Zkoušel jsem to několikrát, bez úspěchu. Jenže pak jsem si vzal Felix Felicis, který jsem mimochodem vyhrál na začátku roku díky Princi dvojí krve.“
Snape se samolibě ušklíbl.
,,Takže jste měl prostě štěstí.“ Konstatoval, v očích se vítězoslavně zablýsklo. Harry zavrtěl hlavou.
,,Štěstí jsem měl leda v tom, že jsem profesora Křiklana potkal, nechal se jím doprovodit k Hagridovi, kde se oba silně opili. Pak už jsem ho doopravdy přesvědčil.“ Pochlubil se Harry. ,,Mluvili jsme o mé matce.“ Dodal už s trochu vážnější tváří. Snape neřekl nic. Jen nepatrně otevřel ústa a zase je zavřel. Harry si jeho výrazu všiml, a tak rychle obrátil list.,,Jste si vůbec jistý, že to můžete vědět, když se to ještě ani nestalo?“
,,Má smrt se také zatím nestala a vím o ní.“
,,To se ale opakovat nebude, pane.“ Konstatoval pevně Harry.
Snape jen s despektem zavrtěl hlavou. Zdálo se, že na chvíli trochu pookřál, jenže pak se znovu rychle ozbrojil svou neviditelnou bariérou.
,,To všechno je sice hezké Pottere, ale nic to nemění na tom, že Draco Malfoy je kvůli vám na ošetřovně.“
,,Jo. Jenže já Sectiumsempra nevymyslel.“ Opáčil Harry. Snape zalapal po dechu nad jeho drzostí a klidem, s jakým s ním jedná. ,,Pokud si dobře pamatuji, už jste si to se mnou vyříkal, nebo ne? Přišel jsem kvůli vám o svůj poslední Famfrpálový zápas v životě, dostal jsem školní trest na každou sobotu a to ani nemluvím o všech těch krabicích, co jsem musel projít.“
,,Krabicích?“
,,Dal jste mi přepisovat a kontrolovat záznamy přestupků všech studentů, včetně mého otce a Siriuse. To od vás bylo pěkně podlé.“
Snape nadzvedl obočí.
,,To je ovšem skvělý nápad, Pottere.“ Podotkl.
,,Cože?“ Harry zmateně vykulil oči.,,Vás to ještě nenapadlo?“
,,Bohužel. Ovšem za tu inspiraci máte moje vřelé sympatie.“
,,Sakra.“ Vypískl Harry a… rozesmál se. Snape si založil ruce na hrudi, zatímco jeho obočí ještě o něco stouplo.
,,Proč mám pocit, že se snad… bavíte?“
Potter si odstranil z koutku oka vyplavenou řasu a zamrkal na něj. ,,Jsem rád, že se mnou vůbec mluvíte. Normálně děláte, jako bych ani neexistoval.“
,,To nemyslíte vážně. Já že s vámi nemluvím?“
,,Ne, pokud nepočítáte čtyři věty denně za nějakou komunikaci.“ Opáčil Harry. ,,Nemůžete přece očekávat, že člověku stačí k životu jen jídlo, záchod a postel.“
,,Zapomínáte, že tady vlastně vůbec nemáte být. Měl byste být vděčný alespoň za něco.“
Harry popošel o něco blíž. Zpříma hleděl do těch nekonečně temných zorniček.
,,Ale vy jste rád, že tu jsem, nebo ne? Aspoň mi můžete nadávat za věci, které jsem provedl déle, jak před rokem. Vyžíváte se v tom.“
,,Rozčílil jste mě.“ Namítal pohotově Severus.
,,Já vím.“ Kývl a přiblížil se k němu o další dva kroky.,,A přitom… měl byste být vlastně poctěný. Aniž bych věděl, že jste to vy, vlastně jsem vás strašně obdivoval.“
,,Co prosím?“
Další krok vpřed.
,,Celé dny jsem se pokoušel zjistit, kdo je vlastně ten skvělý Princ dvojí krve. Zkoumal jsem vaše kouzla, řídil se vašimi radami, zbožňoval jsem vás. Když jsem spal, měl jsem tu knihu schovanou pod polštářem… Tady máte můj nezaujatý postoj k vám, jak na dlani. Copak vám to nelichotí?“
Snape si konečně všiml, že se Potter zničehonic ocitl blíž. Překvapeně zamrkal. Měl ovšem natolik hrdosti, aby ani o krok neustoupil.
,,Spal jste s mojí knihou? Podívejme! Takže pan Potter je vlastně sentimentální zvrhlík.“ Ignoroval vše podstatné Severus. Snažil se neukročit vzad, přestože se Potter tak nebezpečně blížil. Možná byl přesvědčený, že se onen sentimentální zvrhlík o nic nepokusí.
,,Mrzí mě, co jsem Malfoyovi provedl.“Řekl najednou. ,,Postupně mi došlo, v jaké byl situaci… Jen to trochu trvalo.“
,,Alespoň, že jste přestal být tak zaslepený sám sebou. Domnívám se, že jste si celý rok tvrdošíjně stál za svým názorem.“
,,Bohužel. Jenže on byl hrozně průhledný. Nebylo možné ho jen tak ignorovat.“
,,Jistě. To jsem se mu taky pokoušel říct. Naneštěstí se mnou tento rok zrovna nesympatizuje.“
,,Já ano.“ Překvapil ho Harry a udělal poslední, nečekaně dlouhý krok, aby se mohl natáhnout blíž a ukradnout si pro sebe aspoň jeden, zcela nevinný polibek. A tehdy už Severus kašlal na svou tvrdohlavost a rázně ustoupil. Oběma rukama ho od sebe odtlačil. Pak si prohlédl jeho náhle zastřený pohled, zhodnotil jej, jako stav nejvyššího ohrožení a kvapně, bez jediného slova pokoj opustil. Harry zůstal stát tak, jak ho zanechal, zíral do zavřených dveří dobrých deset vteřin, než se otočil a pomalu se loudal k posteli. Zvedl ze země odloženou knihu. Než se však stačil posadit, dveře se znovu rozrazily. Harry se prudce otočil. Doopravdy překvapený, protože jeho netopýr se… vrátil. Udělal vpřed pouhý jeden krok a zůstal stát. Upřeně na Harryho hleděl, v očích odhodlanost a pohrdavou výzvu. Tak to tedy udělej, troufáš-li si. Vrčel na něj jeho výraz.
Kniha o Čarovných artefaktech s třesknutím dopadla na zem. Harry se k Severusovi málem rozeběhl. Sebral jeho tvář dychtivě do dlaní a lačně okusil jeho rty, jakoby na světě nebylo nic, co by toužil udělat víc. Tak dlouho, tak nekonečně dlouho na to čekal! Děkuji vám, děkuju, děkuju, děkuju! - sděloval mu Harry svou, roky potlačovanou chtivostí. Ochutnával jeho ústa, jednu ruku na tváři, druhou ponořil do černých vlasů. Jako by ho už víckrát neplánoval pustit.
…Víte, jaké to je, když někoho ztratíte, snažíte se neúnavně udržet jeho tvář ve vzpomínkách a živoříte s posledními zbytky naděje? Je to krásné a nesnesitelně smutné zároveň.
Ovšem, když toho člověka najednou máte před sebou… můžete se k němu přiblížit, přivonět, dotknout se vysněných rtů… Je to tisíckrát krásnější a tisíckrát smutnější. Neb, jak řekl Oskar Wilde, Největší tragédií života je, když nemůžeme mít, co chceme, nebo když to dostaneme. V tomto případě je tragédie definicí neúnosně mohutného štěstí.
Kdo ví, co Snape očekával, když se vrátil, ale Harryho upřímnou reakcí byl trochu zaskočen. Ten kluk mu předával tolik lásky, tolik vlastního štěstí! Na to nebyl zvyklý. Od nikoho. Nikdy. Šokovalo ho, jak úžasný pocit to je. Obrovský, intenzivní, návykový… Cítit přímý důkaz toho, že o něj někdo stojí, že je na světě člověk, který si vybral mezi všemi právě jeho… Stál nehybně v jeho sevření, nechal mu svá ústa, načež si všiml, že z pod Harryho sevřených víček, přes rozechvělé řasy se derou slzy jako hrachy. Bezmocně se kutálely po tvářích. Severus zvedl ruku, otřel je, pak ho objal kolem zad a krku, pohladil ho po tom rozježeném vrabčím hnízdě. Zdá se, že jsi vyhrál, pomyslel si, a polibek mu vrátil. Trvalo to jenom chvíli. Snape ho trochu odtáhl a prohlédl si zarudlou tvář.
,,Dospělý a brečí častěji, než ženská.“ Povzdechl si. ,,Nemyslete si Pottere, že od vašeho potrestání ustoupím. Žádný Famfrpál.“
Harry se usmál.
,,Žádný Famfrpál.“ Zopakoval odevzdaně.
,,Školní trest každou sobotu.“ Pokračoval pevně Severus.
,,…Až do konce roku.“ Přikývl Harry a pak krátký mžik černých a zelených očí rozsekl náruživý, hrubý polibek, jehož iniciativu si protentokrát mohli nárokovat oba.
Uplynul týden a Harry se od toho dne o nic jiného nepokusil. Stále to měl v sobě. Živé a opravdové. Živil tou vzpomínkou své noci, ale nehladověl. Stačilo vidět v černých očích každý den trochu víc toho tepla a méně odtažitosti. Snape měl tu zkušenost vtisknutou do svých hlubokých zorniček, kdykoliv se viděli. Horší bylo, že čas se neúprosně krátil. Od chvíle, kdy Harry Potter proklel Malfoye už nezbývalo moc do chvíle, kdy se všechno změní. Sobotní trest, vítězství ve Famfrpálu za jeho nepřítomnosti i polibek, vedoucí k chození s Ginny Weasleyovou… to vše se přehnalo přes jediný den, jako velká voda. A právě v tu dobu, ve stejný večer už to Harry nevydržel. Musel něco udělat. Řekl to Snapeovi a on souhlasil, že si o tom večer pečlivě pohovoří. Slíbil, že na něco přijdou. Tak tu velikou sobotu, plnou událostí přečkal Harry nervózně pochodující po svém malém pokoji. Snažil se upokojit studenou sprchou, ale čas ho neustále provokoval svou všudypřítomností. Nebude to dlouho trvat a Brumbál zemře. Všechno pak nabere úplně nový spád. Snape opustí Bradavice a minimálně měsíc se tu nebude moc ukázat. Až se znovu vrátí, bude rovnou ředitelem. Pečlivě sledován novými profesory, smrtijedy. Všechno se změní.
,,Tak… co můj trest?“ Začal Harry nenásilně, jakmile se posadili ke krbu. Každý seděl taktně na opačné straně stolu, před šálkem černého čaje.
,,Byl jste nadšený.“ Odtušil s ironií Snape. ,,A blahopřeji vám. Stačil jediný den, aby se celá škola dozvěděla o vztahu se slečnou Weasleyovou.“ Dodal s kamennou tváří. V očích se ovšem nepřátelsky zablýsklo.
,,Jistě, no… hm... tady se nic dlouho neutají.“ Reagoval rozpačitě Harry.
,,Měl jsem za to, že máte ve své orientaci jasno.“
Potter pokrčil rameny.
,,Nevím. I kdyby se mi líbily holky, na vás se to nevztahuje. Vy jste něco úplně jiného.“
Severus se zamračil.
,,To je dost pochybná teorie, pane Pottere.“
,,Myslím, že zrovna Vy byste tomu mohl rozumět.“ Opáčil hbitě Harry a Snape okamžitě pochopil, kam míří. Lily. Bohužel, na to nemohl nic říct. Protože ten zatracený kluk viděl jeho vzpomínky. A teď se ještě díval skoro… spokojeně!
,,Žárlíte?“
,,Prosím?“
,,Žárlíte na Ginny?“
Potter se potutelně usmíval, zelené oči mu přímo překypovaly nepatřičným štěstím.
,,Na to bych být vámi nespoléhal.“ Spařil ho Snape. ,,Slečna Weasleyová…,“ protáhl. ,,Nechtějte mě rozesmát.“
Harry se skutečně bavil. Merline… on opravdu žárlí!
,,Nevím, co je na tom k smíchu.“ Prohlásil a pokusil se předstírat naprostou vážnost. ,,Je to sestra mého nejlepšího kamaráda a navíc dost krásná. Taky je skvělá ve Famfrpále.“
,,Zjevně ani není příliš vybíravá.“ Snape si založil ruce na hrudi a s přimhouřenýma očima si Pottera prohlédl.
,,Hej! Co tím chcete říct? Líbil jsem se jí už od dvanácti let!“
,,Pak je tedy slečna Weasleyová stejně ambiciózní, jako zbytek její rodiny.“
Harry si nebyl jistý, jestli to skutečně znamenalo, že je ambiciózní, protože ho nakonec získala, nebo není, protože jí to tak trvalo. Vzhledem k faktu, že si nedokázal představit jediný kompliment z jeho strany mířený směrem k Weasleyovým, přikláněl se k ironii. Podstatné však bylo, že se to Snapeovi nelíbilo.
,,Můžu vám dát pusu?“ Zeptal se Harry z čistajasna, a byl samozřejmě odmítnut. Přitom ta otázka zněla docela nevinně.
,,Ne.“ Mistr lektvarů si podal hrnek s černým čajem a přiblížil ho k ústům. ,,Nenechte se rozptylovat od diskuze, pane Pottere. Pokud si dobře vzpomínám, dnes ráno jste vyváděl, že máte málo času a žádný plán. Což je ostatně důvod, proč tu s vámi dnes večer ztrácím čas.“
To je hezké vědět, pomyslel si trpce Harry. Samozřejmě věděl, že přišla chvíle vyčarovat nějaký hodně dobrý nápad, ale po rozhovoru o Ginny se těžko zabředalo do vážných problémů. Bylo to, jako slétnout z nebe na špinavou zem a plácat se v blátě. Chtěl vysvětlit té rozvášněné části hlavy, že přátelé jsou důležitější, než fakt, že jeho netopýr žárlí na jeho přítelkyni. Jenže ta zlobivá mrcha ne a ne ustoupit. Evokovala v něm silnou touhu přeskočit stůl a vrhnout se na něj. Hned, teď a okamžitě. Rozepnout černou látku knoflík po knoflíku, dotknout se vypjaté kůže a připomenout chuť jeho úst. Fantazie měla určité hranice a potřebovala čas od času povzbudit něčím skutečným. Chtěl mu na místě předvést, že ať už jeho mladší verze dělala… dělá cokoliv, on s tím nemá pranic společného. Ginny je milá a krásná dívka, ale není Severus Snape. Chtěl ho ujistit, že patří jemu a nikomu jinému. Místo toho všechny své představy zahnal těžkým polknutím.
,,Dobře…“ Několika doušky čaje zhasil žár a odkopl svou frustraci do kouta rozhodnut ji ignorovat. ,,Tak tedy… Vážně jsem o tom dost přemýšlel, ale problém je, že když je všechny zachráním, tak to bude pořádná změna, kterou nemůžu přehlédnout.“
,,Skvělá teorie Pottere. Na to jste potřeboval několik měsíců?“ Ušklíbl se Severus. ,,Pamatuji se, že jsem vám řekl to samé, jen jinými slovy. Když změníte něco ve svém okolí, ta změna vyústí v další a další změnu, a povede ke změnám zásadním. Cokoliv uděláte jinak ve své minulosti, může změnit vaše rozhodnutí v budoucnosti.“
,,A každé rozhodnutí mě může vyřadit ze hry, to vím.“
,,Není to jen o tom, zda znovu použijete Obraceč času Pottere. Jde také o to, kdy a za jakým účelem. Cokoliv může přerušit ten kruh, ve kterém jste se ocitl a vytvořit nový. V takovém případě, ano, vaše do minulosti poslaná verze bude… smazána ze světa.“
,,Mám totálně svázané ruce.“ Povzdechl si Harry. ,,Všichni by museli předstírat smrt tak dokonale, že by to bylo nachlup stejné, jako předtím a pak někam zmizet do chvíle, než mi vyprší čas.“
,,Tak nějak.“
,,Jo. Jenže to je pěkně šílené!“ Bezmocně rozpřáhl ruce. ,,Museli by o tom vědět. A navíc… kruci. Připadám si pitomě, když se tak obávám o svůj život. Vlastně mě napadlo jen jedno řešení, víte…“
Zatvářil se trochu nejistě. Na první pohled bylo zjevné, že o tom řešení, není úplně přesvědčený. Podíval se na Snapea. Muž na něj tentokrát hleděl se skutečným zájmem.
,,Všechno by bylo jednoduší, kdybych se toho vzdal. Kdybych změnil a upravil svojí budoucnost. Pomohl zachránit co nejvíc lidí a pak bych… Vlastně bych pořád žil, nebo ne? Měl bych jiný svět, trochu jiné vzpomínky, a celý tenhle rok a půl…. Stejně jako ten, který jsem prožil předtím by jednoduše zmizel.“
Severus si ho zamyšleně prohlížel. V černých očích měl větší hloubku, než obvykle.
,,Takhle to nefunguje, pane Pottere.“
,,Že ne? Proč?“
,,To je paradox. Když svět kolem násilně změníte tak, aby tentokrát proběhl jinak a podruhé tak neučiníte, pak jste žádnou změnu nevytvořil. Rozumíte tomu? Nemůžete si jen tak stavět novou budoucnost. Už několikrát jsem vám řekl, že to není jednoduché. Tady nepočítáme příklady pro prvňáky, Pottere, my řešíme rovnici. Pokud něco takového uděláte, pravděpodobně se vše zruší a ano, vy se ocitnete na úplném začátku, s obracečem v ruce. To se pak zaseknete v nebezpečné, časové smyčce. Znovu uděláte to samé, znovu se to nepodaří, vy znovu zapomenete, a tak to s vámi půjde donekonečna.“
,,Brrr.“ Potter se celý otřásl. ,,To zní děsivě. Popravdě už se v tom přestávám orientovat… Všechno je to na mě trochu složitý.“ Otřel si z čela neexistující pot a začal na prstech počítat. ,,Každá minuta musí proběhnout stejně, abych nezmizel. Pak taky proto, aby se to všechno doopravdy stalo. A navrch to musí být úplně jinak, pokud chci někoho doopravdy zachránit…. Teda… nechci vypadat jako idiot, ale myslím, že to je na mě trochu moc. Nemůžu změnit budoucnost, když sám sebe nedonutím, abych ji změnil? Můžu se tu vůbec pohnout? Můžu dýchat?“
,,Měl byste být ke svému nedorostlému mozku šetrný, Pane Pottere, aby neexplodoval.“ Poznamenal bez lítosti Snape. ,,S dýcháním bych si starosti nedělal, vy už jste totiž do svého života zasáhl, a to velmi razantním způsobem.“
,,Cože?! Jak?“
,,Mnou. Už jen tím, že jste se mi ukázal, tím, co všechno jste mi prozradil… Třebaže mám se zatajováním zkušenosti, není právě jednoduché chovat se tak, jako byste tady nebyl. Kromě informací, se kterými musím kmitat mezi Brumbálem a Pánem Zla mám v sobě ještě ty vaše, o kterých musím dělat, že neexistují a ignorovat je. Jen díky svým vynikajícím schopnostem v nitrobraně jsem se z toho zatím nezbláznil.“
,,Páni.“ Harrymu poklesla brada. ,,Já věděl, proč si vybrat právě vás!“ Vydechl. Trapná vteřina ticha dala zaznít zjevnému dvojsmyslu.,,Ale jestli je všechno už dávno ztracené, tak…“
,,To je právě to, co ani jeden z nás nemůže vědět. Ať už si o sobě myslíte cokoliv, stále je pro mě neobyčejným potěšením ztrpčovat vám studium v Bradavicích a hodlám v tom pokračovat do poslední chvíle.“
,,Jo. Tak aspoň že tak… Ale docela jste mě vyděsil. Teď nevím, jestli vás mám nechat dělat všechno podle vás, nebo vám říct, jak jste to udělal předtím.“
Snape se zarazil.
,,O čem to proboha mluvíte?“
,,No… Říkal jste, že jakákoliv změna evokuje další změnu. Takže byste mohl docela jednoduše, nevědomky udělat botu, tak jsem myslel…“ Jediný pohled do těch černých, přimhouřených očí mu dal jasně najevo, aby radši zmlkl.
,,Vy zase perlíte,“ protočil Snape zorničky. ,,…Podle vás bude tedy nejlepší řešení, když mi tu budete recitovat každé slovo, které jsem ve vaší přítomnosti vypustil z pusy? Ne, že by mi nelichotilo, že jste si to dokázal uchovat v paměti, ovšem…“ decentně usrkl z čaje a položil hrnek na podšálek, který se ani neodvážil cinknout v jeho přítomnosti, ,,… pochybuji, že je to ta správná cesta. Měl byste vědět, že ač jsem znalý v pravidlech a zásadách používání obraceče času, sám jsem nikdy neměl odvahu, ani důvod jej použít. Slečna Grangerová oproti tomu s touhle nebezpečnou hračkou zacházet uměla. Proto se vracím k otázce, proč vám propánakrále nevysvětlila, jak s ní zacházet.“
Harry pokrčil rameny. Když se nad tím zamyslel, vážně to moc nedávalo smysl. Ne, že by mu zas a znovu neopakovala, že zahrávat si s časem není samo sebou a že je to nebezpečné, ale veškeré důsledky neúspěchu zjistil teprve od Snapea. Proč ho před tímhle vším zatraceně nevarovala? Sice si byl jistý, že ani tehdy by před svým rozhodnutím necouvl, ale mohl si věci lépe promyslet. Teď měl místo toho dojem, že čím víc o Obraceči zjišťuje, tím víc se do toho zaplétá. S každou novou informací přijde nový uzel svazující ho do těsné svěrací kazajky.
Už si připadal natolik bezbranný, že se raději vrátil ke svému prvotnímu plánu.
,,A vy máte nějaký nápad, jak to vyřešit, pane?“
,,Možná.“ Zaváhal.,,Nejdřív bych potřeboval vědět naprosto přesně, jak a kdy každý z vašich přátel zemřel.“
,,Naprosto přesně?“ Zopakoval Harry.
,,Tak nejpřesněji, jak jen dovedete.“ Ujistil ho trpělivě Snape. A Potter se zhluboka napil, odložil svůj čaj, načež se s vervou pustil do vyprávění. Postupoval přesně podle časové linky a snažil se zpaměti vydolovat co nejpřesnější detaily. Jak nešlo o Snapea, nebyl na tom se svými vzpomínkami zrovna nejlíp. Řekl vše, co věděl o smrti Alastora Moodyho, Dobbyho, Freda, Lupina, Tonksnové, Levandule, Colina Creevyho a nakonec skončil u něj. Vysvětlil mu, co se dělo kolem Relikvií smrti a bezové hůlky. Když popisoval, co se stalo v Chroptící chýši, snažil se neznít tak rozrušený, jak ve skutečnosti byl.
,,… Přitom by stačilo, kdybyste to věděl a připravil se na útok hada po svém… Osobně si myslím, že vaše smrt byla úplně zbytečná….“ Jakmile skončil, zvlhčil čajem vyschlá ústa a s očekáváním na Snapea pohlédl. Muž zadumaně hleděl kamsi mimo Harryho a zřejmě se snažil všechny ty nové informace zpracovat a poslat na to správné, bezpečné místo ve své hlavě.
,,Dobře.“ Nepřítomně kývnul a teprve pak na chlapce zaměřil svůj soustředěný pohled. ,,Smrt Alastora vy sám neovlivníte, ani kdybyste se rozkrájel.“ Harrymu na vteřinu přelétl přes obličej odstín zklamání. To však bylo úspěšně zažehnáno. ,,Jeho osud budete muset nechat zcela v mých rukou. Co se týká vašeho skřítčího slouhy, s tím to bude takřka primitivní. Jednoduše mu přikážete, aby svou smrt předstíral, a popíšete mu to tak, jako jste to udělal právě teď.“
,,Cože?! Ale to… nejde!“
Snape protočil zornice.
,,Proč myslíte?“
,,Nesmí mě vidět, nesmí vědět, že jsem tu s vámi a navíc… pohřbili jsme ho. Byl mrtvý, všichni jsme to viděli… To nemůže dokázat!“
Harryho rozvášněnou reakci Snape uzemnil znuděným povzdechem.
,,Za prvé, pokud vím, tenhle skřítek vás bere prakticky jako svého pána, takže mu můžete přikázat cokoliv. Za druhé, domácí skřítci se vyznačují neobyčejnou schopností, splnit každé, třeba jen trochu uskutečnitelné přání svého pána a za třetí… když mu přikážete, aby držel jazyk za zuby, pak se obávám, že vám vyhoví. Nějaké dotazy?“
Harry jen zíral. Bože, jak byl vděčný, že miluje právě jeho. Znovu a znovu se přesvědčuje o tom, že nikdo jiný to zkrátka nemůže být.
,,To je geniální!“ Vydechl upřímně ohromen.,, A přitom hrozně snadné…“ A větu- Jste sexy, když chytračíte-, si radši nechal pro sebe.
,,Samozřejmě.“ Přikývl Severus. ,,Tím to ale končí. S těmi ostatními to bude trochu složitější. Bylo tam příliš mnoho lidí, já byl mimo hrad a u většiny jste při jejich úmrtí ani neasistoval. Takže nevíte, kdy a jak se to stane. Máte jen teorie od svědků, kterým můžete i nemusíte věřit. V takovém případě bude obtížné zabránit jejich osudu.“
,,… a i kdybych se u každého z nich dokázal včas ukázat,“ přemítal Harry, ,,Netuším, jak zamaskuji jejich záchranu.“
,,No… i to se dá zařídit. Nezapomínejte, pane Pottere, že máme k dispozici kouzelnické hůlky.“ Jen to dořekl, vytáhl tu svou z hábitu a zručně protočil mezi prsty, nespouštějíc z Harryho zrak. Nejdříve nechal zmizet vše ze stolu, včetně čajové soupravy. Potom zamířil ke knihovně, načež se jedna kniha vysunula z řady a snesla přímo na stůl. Harry jeho počínání napjatě sledoval.
,,Musconversio.“ Pronesl tiše. Kniha nadskočila, roztočila se, jako malé tornádo a když se ten drobný, větrný vír zastavil, rozběhly se čtyři malé tlapky po stole. Harry se krys nebál, ale poněkud ho polekala, takže od stolu ucukl. Snape ji zaměřil ještě dřív, než stačila přeběhnout celou plochu.
,,Rederre vitam.“ Tentokrát to vyslovil s mnohem větší razancí. Z chlupatého tělíčka vylétlo cosi, jako malá zářící, žlutobílá koule a vletěla do špičky Snapeovo hůlky. Krysa ležela na stole ztuhlá a nehybná. Mrtvá.
Harry se snažil nedat najevo, že se mu to přestává líbit. Stiskl pěsti a ujišťoval sám sebe, že Snape ví, co dělá.
,,Avada Kedavra.“ Zelený pruh světla ji zasáhl přímo do břicha. S mrtvou krysou to jen trochu pohnulo.
,,Rederre vitam.“ Zopakoval Severus, načež zlatá koule vyletěla z hůlky a vrátila se do těla. Dvakrát zabité zvíře se k Harrymu překvapení zvedlo, a pokračovalo v běhu, jakoby nic. Alespoň tedy do chvíle, než ji Snape proměnil zpátky na knížku a vrátil do knihovny.“
,,Víte, co jsem právě udělal?“ Zeptal se Snape, očišťujíc otlapkanou desku stolu.
,,Vy jste ji…“ Harry se na profesora podíval s opatrnou váhavostí. ,,Nechci vypadat, jako idiot, ale vypadalo to, jako byste z ní vytáhl život, pak jí zabil, a pak jí život zase vrátil… Ale to asi není ono, že ne? Přece nejde, aby…“
,,Vlastně to je přesně to, co jsem udělal. Možná víte o tom, že ředitel u sebe nosí takový zvláštní předmět, který si před lety sám zkonstruoval. Pojmenoval ho…“
,,Zatemňovač.“ Doplnil ho s kývnutím Harry. ,,Ano, to vím. Odkázal ho Ronovi.“
,,Panu Weasleymu?... Zajímavé.“ Snape nevypadal, že by ho to nějak zvlášť potěšilo. Víc to však nekomentoval a vrátil se k věci. ,,Jestliže ho váš kamarád dostal jako dědictví, pak jste jistě viděli, jak funguje…?“
,,Stačí cvaknout a odčerpává světlo z lampiček. Když se to zmáčkne podruhé, světlo se vrátí a… Aha!“ Harry málem nadskočil. ,,To vaše zaklínadlo vlastně dělá to samé, jenom se životem, je to tak?“
,,Zcela.“
,,Pane jo!“ Nadšení se navrátilo do zelených očí. ,,Takže… když jim odeberu život těsně před tím, než je zabije někdo jiný, mohu jim ho stejným způsobem zase vrátit?“
,,Ano.“
,,Ať zemřou jakkoliv?“
,,Ano.“
,,… No ale jak dlouho je mohu nechat bez života?“
,,Vlastně by to nemělo přesáhnout limit několika dnů. Jejich těla nezůstanou zachovalá na věky.“
,,… Aha.“ Malý kaz, na jinak výborném plánu. ,,To ale… nějak vyřešíme, že jo?“
,,Ovšem. Bitva o Bradavice je zatím daleko a jsem si jistý, že do té doby na něco přijdeme.“
Harry několikrát zakýval hlavou. Vděčný úsměv zvlnil jeho rty, prohloubil ďolíčky ve tvářích. Vzhlédl k muži s nekonečným obdivem.
,,Už jsem vám řekl, že jste úžasný?“
Snape se samolibě ušklíbl.
,,Neřekl.“
Harryho úsměv se ještě rozšířil.
,,Tak jo. Jste úžasný! Nejúžasnější chlap, jakého znám!“ Prohlásil rozzářeně, ignorujíc zčervenalá líčka. Nekonvenční chvála přelétla stůl a polechtala Severuse na ušních bubíncích. Černými zorničkami prosáklo upřímné potěšení, trochu nevěřícnosti s trochou pobavení.
,,Nebuďte patetický.“ Napomenul Harryho tlumeně.
,,Budu.“ Opáčil s hranou trucovitostí. A Snape rezignovaně zavrtěl hlavou. Potter je ztracený případ.
Když se Harry o něco později večer sprchoval, stále viděl ten vřelý lesk v temných očích, a docela nepatrné, decentní zkřivení úst. Znamení, že Severus jeho obdiv nejenom přijal, ale dokonce ho i potěšil. A Harry toho muže těšil rád. Možná i se stejnou oblibou, s jakou ho rozčiloval.
Spokojeně seděl ve vaně s hadicí nataženou přes sebe a nástavcem namířeným do tváře. Horký déšť dopadal na jeho obličej a zavřená víčka. Odplavoval všechny pochybnosti do odtokového kanálku, aby zanechal jen klid s absolutní úlevou. Čas, který ho den za dnem neúprosně stíhal, se na chvíli zastavil. Nechal mu trochu prostoru pro osobní očistu. Bylo fajn vědět, že ta jeho idea není úplně nemožná. Bylo skvělé vědět, že by se to mohlo povést. Snape mu to dnes ukázal. Bylo k nevíře, že mezi školou a svými špionskými povinnostmi našel trochu času, aby vymyslel tak skvělé řešení. Jistě, nebylo úplně hotové, ale rozhodně se dalo považovat za první povedený náčrtek. Byl to zkrátka génius. Dokázal přemýšlet i v těch nejhorších podmínkách. Ačkoliv ho za týden čeká jeho nejtěžší úkol, není na něm vidět jediný náznak paniky. Snad únava, a psychická vyčerpanost, ale žádná panika. Harry moc dobře věděl, že to nechce udělat. Bohužel od své oběti nedostal moc na výběr. Jiná možnost tady ani nebyla. Stalo se to tehdy, stane se to znovu. Ředitel byl smrtelně zraněný už před rokem. Bylo jasné, že jeho zachránit nemohou. Harry si posunul nástavec sprchy po rameni a nechal horkou vodu splývat po zádech. Zkusil chvíli přemýšlet o profesorovi Brumbálovi. Kdyby s ním mohl ještě mluvit, o čem by se bavili? Harry by chtěl rozhodně spoustu věcí vysvětlit. Taky by se ho zeptal, proč nikdo jiný nesměl vědět o tom, co Severus udělal. Proč si kruci museli úplně všichni myslet, že je na špatné straně? Kdyby to věděl aspoň jeden, jediný člověk, nebyl by až do úplného konce sám…
,,Není sám.“
Harry prudce otevřel oči. Ta slova… bylo to, jako by mu je starý hlas laskavě pošeptal. Nikdo tu s ním ovšem nebyl. Ještě aby! Ne, že by si neužil soukromí až nad hlavu, ale… koupelna je koupelna. Vana a proud horké vody je stejně intimní, jako jeho postel. Tady se myšlenky rozutíkají do těch nejtajnějších koutečků.
Není sám. Pravda, není. Harry je tu s ním. Tentokrát. Ale o tom přece Brumbál neví. Jak by mohl? Říká se sice, že ředitel ví o všem, co se v Bradavicích šustne, ale není šance, že by věděl o něm. Je tu přece tajně. Inkognito. A Snape si dává zatraceně záležet, aby to tak zůstalo. Není přece možné, že by jim něco uniklo…
Harry zatřepal hlavou. Odložil sprchu, podal si z okraje vany Snapeovo staré mýdlo a začal si jím přejíždět pečlivě po těle. Svědomitě mydlil každý centimetr mokré kůže, a myšlenky na všechno, co se mělo dít následující týden, odsunul stranou. Přivolal si představu Snapea, jeho mokrých, nahých zad a nohou… vlhkých vlasů padajících na lopatky… Škoda jen, že si nedokázal odmyslit ten ručník. Neodvažoval se fantazírovat o něčem, co ještě neviděl. Hrůza! Jeho představy, před touhle nebezpečnou výpravou byly až neuvěřitelně nevinné. Stačila představa vřelé náruče, letmého polibku a starostlivé, černé oči. Falešná fantazie byla sice pořád tím největším pokladem, ale reálný obraz vysokého, mužného těla, byl přeci jen trochu víc vzrušující.
Když se celý opláchl, rozhodl se, že si ještě udělá dobře. Jeho fantazie mu už nějakou dobu vysílala do klína morseovku touhy a to nešlo jen tak ignorovat. Přejel dlaní přes břicho a tmavé strniště, a sevřel v dlani čerstvou erekci. Pomalu ji masíroval, pokoušeje se utopit ve svých představách. Padal do té nekonečné temnoty očí, brodil se v dlouhých, černých vlasech, pronikal do hlubiny mužových úst… kolébal se na zvuku sametových hlasivek… Ruka se pohybovala stále urputněji, pohánějíc vzrušení k vrcholu. Bylo téměř na dosah, když se ozval nečekaný zvuk – rázné zaklepání.
,,Pane Pottere!“
Harry sebou polekaně trhl, sklouzl zády po okraji vany, až to žbluňklo.
,,Plánujete tam být přes noc?!“
Rozcvičená ruka se už v prvním náznaku nebezpečí stáhla a nechala palčivou potřebu sadisticky trpět. Potter se několikrát trhavě nadechl, než se donutil reagovat. Zvuk sametových hlasivek zněl za dveřmi dost netrpělivě.
,,Prosím? Po… potřebujete dovnitř?“ Vydoloval ze sebe.
,,Ano. Představte si, že potřebuji! Nejste tady sám. Myslel bych, že si ve svých komnatách mohu alespoň dojít na toaletu.“ Zavrčel Snape.
,,Zatraceně!“ Harry vypnul sprchu, sáhl pro osušku a motal se do ní, ještě když vylézal z vany. Neměl ponětí, jak dlouho tu byl. Rychle popadl svoje pyžamo, rozhodl se obléci až v pokoji. Potom teprve dveře otevřel. Jednou rukou držel kliku, ve druhé měl zmačkané pyžamo a snažil se jím zakrýt svou protestující část těla. V první chvíli tam stál jeho profesor s výrazem budoucího vraha, ale ten se vytratil, jen ho uviděl. Potter byl nelogicky zabalený v osušce, pyžamo přitisknuté na rozkroku a tvářil se, jakoby něco rozbil a bál se k tomu přiznat. Vlasy měl úplně mokré, ještě z nich kapalo. Většina porostu zplihle obkreslovala lebku, zatímco patrná menšina trčela do prostoru. Kvapně nasazené brýle měl ještě trochu zamlžené. Celá místnost byla přeplněná horkou párou.
,,Je všechno v pořádku?“ Zeptal se Snape s nedůvěrou v hlase.
,,Jasně. Všechno v pohodě, koupelna je vaše.“ Vyrazil ze sebe zbrkle Harry a vycouval ven. Ještě než zmizel ve svém pokoji, zmohl se na popřání dobré noci. Ale to už Snapea zřejmě nezajímalo, neboť se ztratil za dveřmi své koupelny.
,,Říkáte pozítří?“
,,Ano. Ředitel mi pošle vzkaz, abych za ním okamžitě šel, ještě ten večer se vypravíme do jeskyně… Těsně před tím potkám profesorku Trelawneyovou a ta mi omylem řekne, o tom, jak jste uslyšel tu věštbu… Budu na vás příšerně naštvaný… ještě teď si pamatuji, jak příšerně naštvaný jsem byl… O to teď ale nejde… Důležité je, že to přijde, jakmile se vrátíme s Viteálem zpátky. Všechno se změní, pane. Už za dva dny. Odejdete z Bradavic. Co budeme dělat?“
Snape položil na Harryho stůl večeři, třebaže se zdálo, že Potter je tak nervózní, že má sotva nějakou chuť k jídlu.
,,Tady rozhodně zůstat nemůžete.“ Namítl. ,,To nepřipadá v úvahu.“
,,Vždyť já vím.“ Harry bezmocně rozpřáhl ruce. ,,Všechno se tu obrátí na ruby. Bude pohřeb, a přijede hodně lidí a tak…“
Profesor si ho zamyšleně přeměřil.
,,Vy Brumbála nelitujete?“ Zeptal se. ,,Za dva dny bude mrtvý a vy tu počítáte následky jeho smrti na prstech, jako seznam přísad do lektvaru.“
Harry rozpačitě zašilhal stranou.
,,Já… nejsem si jistý.“ Přiznal.,,Pamatuji se, že jsem se z toho dlouho nemohl vzpamatovat. A truchlil jsem vážně hodně, hodně dlouho… Jenže pak jsem se začal dozvídat spoustu věcí a nechápal jsem, proč mi je tajil. Byl jsem zmatený, potom rozčilený… Nevěděl jsem, čemu vlastně věřit. Nejvíc mě asi zklamalo, když jsem zjistil, že celou dobu věděl, odkud pocházím a nikdy mi to neřekl. Narodil se v Godrikově dole stejně, jako já. Moji rodiče tam jsou pohřbení, a já o tom ani nevěděl. Říkal jsem si, že mohl navrhnout, abychom se tam spolu vydali… nebo mi o tom alespoň říct, třeba už v prvním ročníku. Věděl toho o mě víc, než já sám a nechával si to celou dobu pro sebe… Pak se objevil jeho mladší bratr, a já… Snažil jsem se Brumbála bránit, jenže mi to moc dobře nešlo. Možná mi chybělo to absolutní přesvědčení, víte… Opravdu jsem to chtěl všechno konečně pochopit… A když mě pak Voldemort zasáhl, na chvíli jsem unikl někam, kde… já ani přesně nevím, co to bylo, ale setkal jsem se tam s profesorem Brumbálem. Mluvili jsme o Relikviích. Dal mi jasně najevo, že není tak dokonalý, jak jsem myslel… jak jsem doufal. Vysvětlil mi toho spoustu. Hodně jsem toho pochopil, ani jsem nebyl schopný se zlobit. Byl jsem rád, že ho vidím, a pořád ho obdivuji, ale… tím vším jsem si už prošel. Všechen ten smutek, zmatek, vztek, pochopení, všechno je za mnou. Teď se to jen opakuje. Nechci to prožívat znovu. Brumbál mi tehdy řekl, že nemám litovat mrtvé, ale živé, a především ty, které žijí bez lásky.“ Harry pomalu polkl. Letmo se po Snapeovi podíval a pak tvář znovu sklopil. ,,Profesor Brumbál bojoval proti Voldemortovi, jak nejlépe uměl a bojoval proti němu i svou vlastní smrtí. Vy jste zemřel zbytečně. Jen kvůli špatně domyšlenému plánu a pitomé, bezové hůlce.“ Jeho tváře začínaly nabírat na růžové.,,Teď jste pro mě nejdůležitější.“ Dokončil svůj monolog potichu a na Snapea se znovu nepodíval. Po předlouhé chvíli uslyšel, jak si mistr lektvarů povzdechl. Dva dlouhé kroky a postel se vedle něj prohnula. Ucítil Severuse vedle sebe. Pak mu jeho dlaň podepřela bradu a donutila ho, aby k němu stočil hlavu. Harry nevěděl, jestli se cítí víc provinile, nebo rozpačitě. Jeho netopýr měl černé oči plné… něčeho, co se snad ani nedá slovy vyjádřit.
,,Děkuji vám.“ Řekl. Palcem přejel přes rašící strniště. Dnes ráno se Harry zapomněl oholit. Zjevně byl skutečně velmi rozrušený. V tuhle chvíli se však rozrušení rozpustilo v zelených duhovkách. Harry se pousmál, strhl z nosu brýle a naklonil se trochu blíž. Ne ale tolik, aby se Severuse dotkl. Čekal, chtěl, aby to udělal Snape. Možná, když zavře oči…
Na rameni mu přistála jeho ruka. Severus přitáhl chlapce blíž, a nechal jeho rty, aby se otiskly do těch jeho. Spojená ústa setrvala dvě vteřiny v nehybnosti, pak jimi jeden z nich pohnul a druhý hned oplácel.
,,Vy rozhodně…“ Začal Harry, když se odtrhli,,…líbáte mnohem líp, než Ginny.“
,,Vy jste o tom pochyboval?“ Nadzvedl Snape obočí. Chvíli na sebe mlčky hleděli a pak se Harry rozesmál.
,,Ani na vteřinu.“ Ujistil ho. ,,Kam se na vás ženy hrabou,“ a celého si ho prohlédl.
,,Mohu říct totéž.“ Pronesl Severus uznale. Harry vyvalil oči. To byl… kompliment? Snape a kompliment?
,,… Asi jsem se přeslechl, pane… nemohl byste to zopakovat?“
,,Vy jste přeci pitomec.“Ucedil Snape.
,,Hej! To jste neřekl!“
,,Jak to můžete vědět? Myslel jsem, že jste se přeslechl.“
,,Touché.“ Zasmál se Harry.,,Vysvětlete mi, jak může naprosto romantická chvíle skončit takhle!“ Ukázal na sebe a na Snapea.
,,To je prosté. Nenávidím romantiku.“
,,Ach tak, ovšem. To mi asi uniklo.“ Opáčil ironicky Harry. Pak se mu najednou rozzářily oči, nadskočil a ještě, než vůbec něco řekl, Snape věděl, že přijde další Potterův skvělý nápad. ,,Už vím, co uděláme! To bude něco!“
,,Skoro se bojím zeptat.“ Odtušil chladně Snape. ,,Tak co se zase vyklubalo v té vaší inteligentní hlavě? Pochlubte se.“
Potter se prudce nadechl a bylo zjevné že už se nemůže dočkat, až mu to prozradí. I ta vteřina byla věčnost.
,,Vy mě proměníte. V něco nenápadného, mrňavého, abyste to mohl dát do kapsy. A až bude všechno zase v pořádku a vy kolem sebe nebudete mít kupu smrtijedů, zase mně proměníte nazpátek!“
Snape zamrkal. Dobře, tak tohle vskutku nečekal.
,,To myslíte vážně?“
,,Naprosto! Nějak to jít musí, nebo ne? Na přeměňování jsme proměňovali zvířata na nejrůznější věci…“
,,Vy ovšem, ačkoliv se tomu občas těžko věří, nejste zvíře Pottere.“ Informoval ho.
,,A to nějak vadí?“
,,Ovšemže to vadí! Nebo si myslíte, že neexistuje žádný racionální důvod, proč se to nezařazuje do školního rozvrhu? V dnešní době to dovede jen velmi málo kouzelníků. Na této škole je to jen Albus Brumbál, Minerva McGonagallová,…“
,,A vy!“
Snape zúžil zorničky. Ten kluk je nesnesitelný!
,,Ano. Já. A vy si zřejmě vůbec neuvědomujete, co to znamená, proměnit člověka ve věc, že ne? Jako obvykle. Hrát si s nejnebezpečnějším odvětvím magie, to je vaše! Víte, že bych vás nemusel proměnit nazpátek? Nikdo jiný by netušil, že slavný Potter je támhle, stranou pohozená, bačkora…“
,,Fuj! Bačkora tedy ani náhodou…. A to byste neudělal.“
,,Myslíte? Může se mi něco stát.“
,,Nic se vám nestane. To je to jediné, co vím naprosto jistě.“
,,Mohl bych vás ztratit, rozbít, cokoliv, pro Merlina živého, nemůžete někdy myslet jako normální člověk?“
,,Ale vždyť je to skvělé! Věci si tu někam schovám, aby je nikdo nenašel a budou tu, dokud se nevrátíme. Budu u vás, v bezpečí, každému na očích a přitom prakticky neviditelný. Mohl bych taky po světě courat pod neviditelným pláštěm, ale to by bylo mnohem riskantnější.“
,,Máme velice rozdílný názor na to, co je riskantní, Pottere. Vzhledem k tomu, že vám přišlo zcela bezpečné i obrátit dvou tisíckrát obraceč času, dovolím si o vašem úsudku pochybovat.“
,,Neztratíte mně.“ Naléhal dál Potter. ,,Vím, že u vás budu v naprostém bezpečí. Pokud jde jen o mou důvěru, nemám s tím nejmenší problém.“
To snad není pravda! Svěří mu do rukou svůj život, a ani při tom nemrkne. Žádné pochybnosti, žádná nejistota. Jen tvrdohlavá odhodlanost. Buď si tak málo cenní svého života, nebo svým přihlouplým citům podlehl přespříliš.,,Už jste někoho proměnil v bačkoru?“ Skočil mu do rozjímání Potter.
,,Ne.“ Odsekl Snape. ,,Ani to nemám v úmyslu.“
,,Dobře. Protože i když bych se rád svěřil do vašeho vlastnictví, představa, že mě používáte místo domácí obuvi je příšerná.“
,,Nechte si své představy laskavě pro sebe. Třebaže jsem mistr v nitrozpytu, na to, abych zkoumal, co se děje ve vaší hlavě, už nějakou dobu nemám odvahu. Očividně zcela oprávněně.“
,,To byste si mohl zkusit.“ Načepýřil se okamžitě Harry. ,,Už nikdy byste neměl klidný spánek.“
,,Nemyslím, že bych klidný spánek vůbec někdy měl.“
V reakci na to Harry jen pokrčil rameny. Naklonil se blíž a odvážil se zvednou muži z kolena jednu dlaň a schovat ji ve svých rukou.
,,No tak, pane. Víte dobře, že je to nejlepší řešení.“
,,Vím pouze, že je to naprosto iracionální a šílené.“ Nenechal se obměkčit. Harry jeho dlaň pevněji stiskl a přikývl.
,,No ano. Vždyť taky jsem šílený, pamatujete?“ Povzbudivě se na svého netopýra usmál. ,,Věřím vám.“
Severus zacukal koutkem úst.
Ano. Šílený, to teda každopádně byl.
Proběhl se svými spojenci celým hradem. Před očima ještě stále viděl odraz zeleného světla a Brumbálovo tělo, mizící za astronomickou věží. Skutečnost, že ta vražda s ním naprosto otřásla, musela zůstat skryta za kletbami a kamennou tváří.
,,Severusi, prosím!“
Požádal ho. Vypadal tak zoufale, tak na pokraji sil! A každý, kdo tam byl si myslel, že ho žádá o milost. Dokonce i Potter, který, ač nebyl vidět, tam s nimi byl také. Teď se za ním řítí pln nenávisti a čistokrevné zloby. Přehlíží, stejně jako on bojující školu, vidíc jen jediný cíl. Dohnal ho u Hagridovi hájovny. Vrhal kletby, jednu za druhou, urážel ho, a ani se nestaral o to, že by ho mohl jednoduchým mávnutím hůlky zabít. Pošetilý blázen! Zkoušel to znovu a znovu, s nitrobranou dokořán a Severus ho znovu a znovu odrážel. A pak se Harryho myslí provlnila taková zášť, že mohla vést jen k jediné kletbě. Sectumsempra.
I tu však odrazil.
A přišlo to znovu. Vzpomínka na ponížení najednou nebyla tak nepřijatelná.
,,Levi..“
,,Ne Pottere!“
Věděl, že je naštvaný, věděl, jak se cítí. A přesto neměl pro tu drzost pochopení.
,,Tak mě tedy zabijte!... zabijte mě, jako jste zabil jeho zbabělče…!“
Obdiv Prince dvojí krve sfoukl vítr, jakmile zjistil, kdo se pod tím jménem skrývá. I tentokrát mu zachránil kůži před smrtijedy a on řekne… on se opováží říct…
,,NEŘÍKEJTE MI…“ Možná za to mohla ta čerstvě otevřená, ještě krvácející rána z vraždy člověka… možná za to mohl Hagridův pes, uvězněný v hořícím srubu, a jeho nervy drásající, vyděšený štěkot. Možná to bylo pro tu hroznou nespravedlnost… Ale rozhodně to nebylo proto, že mu někdo řekl, že se to přesně takhle stane. Před očima měl rudou.,,…ZBABĚLČE!“ Stačil lehký pohyb, jednou švihnout hůlkou, a neviditelný bič prokmitl vzduchem a švihl Pottera do obličeje. Ta síla s ním mrštila o zem, na pár vteřin ho téměř omráčila. Byl čas dát se na útěk. Přes neodbytnost toho pitomého, okřídleného zvířete, se na konec dokázal dostat mimo hranice školního pozemku. A přemístit se. Nebude to však o nic lepší. Smrtijedi čekali, až je dožene a jejich další cesta povede přímo k Pánovi Zla.
Uhodil toho pitomého kluka příliš silně. Harry mu řekl, že to udělá, ale na to v tu chvíli úplně zapomněl. Neudělal to, protože měl, ale protože chtěl.
,,A tys mi i tak odpustil, šílenče.“
,,Snape! Co tam děláš? Na co potřebuješ vědět, kolik je hodin? Je půl dvanácté, tak už pohni! Náš Pán čeká!...“
,,Je mi to líto, Harry.“
Severus shrnul černý rukáv kabátu a rázným krokem se vydal k nervóznímu houfu smrtijedů.
Pozn.Aut.: Rederre vitam jsem našla mezi skutečnými kánonickými zaklínadly, ale vážně si nemohu vzpomenout, jestli ho tam někdo použil. (asi mi zase něco uniká :D)
Komentáře
Přehled komentářů
Obdivuji,jak si dokážeš hrát s časovým posunem,onu logiku zápletky, když to napíšeš. Děkuji za snahu zachránit všechny zavražděné.
;-)
(Patoložka, 18. 7. 2014 9:50)
Kruci, moc krásně se to čte!
Och, tak minule jsem byla už skoro na konci této kapitoly, jen jsem to nevěděla... Takže teď jsem už někde v další.
Moc se mi líbí, jak mezi nimi rozvíjíš vztah. Že to Harry obhájil a že to Severus nakonec i přijal... Někdy si neumím ani představit, co ti dva v rukách JKR museli všechno prožít...
Každopádně skvělá povídka, děkuji moc. Teď se jen děsím toho, co bude dál...
...
(Profesor, 25. 7. 2013 20:16)Tahle povídka má parádní dynamiku. Líbí se mi, jak se změnil jejich vztah.
:)
(katyka, 25. 7. 2013 14:12)Keď už konečne komentujem, tak poriadne :) Aj toto tvoje druhé dielo sa mi veľmi páči, som nesmierne zvedavá, ako to s nimi dopadne. Zaujímavá zápletka, kde nejako nemôžem odhadnúť, čo bude ďalej. Dúfam, že skončí pozitívne, zdalo sa mi, že Hermiona aj Ron sa poddali akosi príliš ľahko, takže ako osoba vytrénovaná detektívkami tuším zradu :) Inak sa mi veľmi páči oslovovanie Severusa "jeho netopýr" :D V tejto kapitole asi najlepšia Harryho "obhajovacia reč", prečo sa zamiloval do Severusa, akú som čítala :) Celkovo som nadšená, a názvy prvých dvoch kapitol mi nejako pripomenuli moju obľúbenú Pullmanovu trilógiu Jeho temné esence, takže som ešte nadšenejšia :) Teším sa na tretí diel :)
Re: :)
(TruTru, 26. 7. 2013 12:48)
Děkuji katyko :) Abych byla upřímná, kvůli té "obhajovací Harryho řeči" tahle povídka vznikla :D Vlastně jsem úplně prví vymýšlela, jak zařídit, aby mu mohl tohle všechno říct, protože takhle to já vidím, a tak bych jim to taky přála :)
:-)
(paja1, 25. 7. 2013 9:18)Óooo, naprosto úžasná povídka, moc si její čtení užívám. Těším se těším, jak to všechno zvládnou. Díky moc. :-)
====
(weras, 25. 7. 2013 7:21)Páni,přečetla jsem obě kapitoly najednou a opravdu zírám. Toto je opravdu hodně zajímavé.Tolik děje ve dvou kapitolách se jen tak nevidí.(někdo by to klidně rozdělil aspon do deseti kapitol),ale pro mě je to skvělé,nerada čekám.Ani teď se nemůžu dočkat pokračování,protože vůbec netuším,jak to všechno provedou,jenom vím,že to bude určitě moc napínavé.Moc děkuji!!!!
Re: ====
(TruTru, 25. 7. 2013 13:11)
Já jsem původně chtěla celý děj nacpat do jednorázovky, protože by pro mě bylo úplné prokletí psát dvě kapitolovky najednou. Ale rozdělit ji na tři části mi nakonec přišlo asi nejlepší, to není tak veliký závazek :)
Děkuji ti :3
+++
(Bobo, 25. 7. 2013 6:42)Já jsem to tedy zjistila, že ho přeměnil na hodinky, i když jsem si nadpisu ani nevšimla. Ale nechápala jsem ten stupidní dotaz Smrtijede na ten čas, tak mi to pak došlo. Docela mě překvapilo, že Snape tak brzy podlehl Harrymu, no jo pes, který štěká, nekouše. Je to skvělý příběh.
:-)
(Sitara, 25. 7. 2013 1:44)
Páni. Tohle zbožňuju. Když po přečtení nečeho takového jen sedím, čumím do blba a přehrávám si to, o čem jsem četla :-D (někdy s připitomnělým úsměvem, jako třeba teď). Uáá, až mám z toho husí kůži. Moje romantická dušička plesá a přitom je to všechno tak krásně vyvážené, vzrušující a vtipné... postavy tak akorát... Ta třetí a poslední kapitola bude jistě pěkně napínavá. Jsem hrozně zvědavá, co ti dva (no jasně Severusi, víme, kdo bude mozkem celé operace :-D) vymyslí. Zachránit tolik lidí bude pěkná fuška, takže by mě překvapilo, kdyby se jim to povedlo u všech. Hlavně, aby netopýr byl ok :-D
Ano ano, Hermionina ochota půjčit Harrymu obraceč mi byla podezřelá už v té předchozí části, až jsem čekala, že minulá Hermiona bude nějakým způsobem zapojená, ale co já vím, třeba ještě bude a třeba se mi jen něco zdá :-D
Uf, docela riskantní, nechat se přeměnit v hodinky :-D Co kdyby měl Voldy nějakou úchylku a chtěl mít přesně takové...? :-D Já vím, já vím :-D Chce se mi spát a už plkám kraviny a VP si bohužel budu muset nechat až na zítra. Vlastně dneska v rozumnější dobu :-D Děkuju za další fantastickou a úžasně dlouhou kapitolu téhle povídky :-*
Re: :-)
(TruTru, 25. 7. 2013 12:57)
Děkuji Sitaro :)
No... K Voldymu se nedostane, to by byl hodně velký průšvich xD Protoje nosí schované pod rukávem :)
-
(belldandy, 24. 7. 2013 22:48)TruTru, tak jsem to dnes přelétla. Podle mě, píšeš vyborně. Na tři kapitoly mi přijde, že se toho tady děje až moc, takže mě trochu mrzí, že to není delší. Ale jsem zvědavá, jak to dopadne.
Re: -
(TruTru, 24. 7. 2013 23:11)
Děkuju, Bell :)
A to to měla být původně jednorázovka :D
ooOoo
(Nade, 24. 7. 2013 20:16)
Úžasná povídka a skvěle napsaná. Čte se to úplně samo. Všechno mi vyznívá tak přirozeně, bez zbytečného nimrání v trapnostech, naopak, často je to dost vtipné. Já mám ráda jemný nevtíravý humor a tady ho mezi řádky nacházím. A celou dobu přemýšlím, co Severus (potažmo ty) vymyslí. Mám nějaké podezření ohledně George. Ne, nebudu to tady hlásat, ale jsem zvědavá, jestli jsem se trefila. U těch ostatních mě nenapadá vůbec nic. :-D
Díky za tak úžasnou povídku a těším se na poslední kapitolu.
Awesome *_*
(Ekolisias, 24. 7. 2013 18:03)Tak tahle povídka je prostě dokonalá! Už jsem dlouho nečetla nic tak krásně napsané, děj perfektně vyvážený, vztah se pěkně posunul z nenávisti na snášení a teď i polibky...:33 Naplňuje mě to neuvěřitelným jásotem, opravdu krása! Jen jsem stále zvědavá, co udělají s tou jeho smrtí, prtž to moc nechápu.,..když ho Harry zachrání a mladší Harry o tom bude vědět, pak už se přece nevrátí zpátky do minulosti, prtž nebude co zachraňovat, ne? Jsem do toho trochu zamotaná, takže ano, kopíruji, jsem také zvědavá na dvojsmyslné vyvrcholení :D:D:D Nemůžu se té povídky nabažit :))) ♥♥♥♥♥ Takhle nadšená jsem naposledy byla z Vychytralého plánu, jestli znáš a tohle je zase něco, co se mu dokáže vyrovnat!! :333 *_* *_* ♥♥♥♥ Doufám, že mě poslední kapitola nadchne stejně, ne-li více!! :))):***
Re: Awesome *_*
(TruTru, 24. 7. 2013 19:20)
Pane jo! Děkuju :3
Jo, je fakt, že do tohohle se člověk hodně snadno zaplete :) Já už jsem na štěstí trochu zvyklá ze sledování jednoho seriálu a zkouším se řídit tím, co dělala Hermiona na konci třetího ročníku :)
:-)
(Agnes, 24. 7. 2013 13:10)
Jsi vážně úžasná. Takhle přidat za pár dní tak dlouhou kapitolu si vyžaduje velké uznání.
Vůbec nevím, co bych měla napsat. Baví mě to. Strašně, šíleně moc mě to baví a dojímá a napíná. zároveň je to perfektně vyvážené, v ničem se nepitváš příliš dlouho a přitom se všemu dostane pozornosti tak akorát.
Moc se těším na vyvrcholení (hm, tenhle dvojsmysl jsem nezamýšlela, ale mazat už to nebudu :-D ). Jo a minule jsem zapomněla napsat, jak moc lituju ten fíkus. Dokonce mě to přimělo zalít vlastní kytky. Teď už je to ale asi jedno. Ten chudák musel být po smrti ještě dřív než ti dva uprchli z Bradavic. Jsem zvědavá, v co byl Harry přeměněný.
Děkuju a jak jsem se už zmínila, moc se těším. A teď se ještě vrhnu na VP.
díííííííík
(sisi, 6. 2. 2016 20:51)