3.část - Neplecha ukončena
Neplecha ukončena
Severus poslední dobou kontroloval čas častěji, než bylo zdrávo. Jeho hodinky neměly jediné škrábnutí. Zůstávaly na ruce i ve spánku, když si ho náhodou mohl dovolit. Moc často to nebylo. Svět kolem se změnil. Potemněl. S každým dnem přicházely špatné zprávy, nové noční můry, nová nebezpečí. Ministerstvo padlo a ministrovo místo zaujal člověk pod Imperiem. Během té doby skoro zapomněl, co je volný čas. Setkání smrtijedů, debaty a diskuze v čele s Voldemortem byly častější a napjatější a jeho nová pozice, jakožto ředitele školy, znamenala ještě dvojnásobné množství nepřátel. Smrtijedi neprosákli pouze do ministerstva, ale také do Bradavic. Někteří se vetřeli na učitelské pozice, připraveni změnit předměty, výukový program i léta udržované obyčeje. Také přišel o svoje komnaty ve sklepení a byl nucen přesunout se do ředitelny. To místo bylo na jeho vkus příliš… barevné, lesklé a neobsahovalo jedinou láhev alkoholu. Ložnice byla v Nebelvírských barvách. Všechno tu stále dýchalo Albusem Brumbálem. Vysoké skříně, kulatá pracovna, opuštěné bidýlko fénixe… Severus se zde nemohl cítit příjemně. Nemohl to místo změnit k obrazu svému a v jeho zachovalém stavu si připadal, jako nevítaný host. A všechny ty portréty! Oči sledující každý jeho pohyb naprosto vylučovali jakoukoliv možnost soukromí. Tohle místo rozhodně nemohlo sloužit k odpočinku, nebo k úkrytu dalšího Pottera. Buď pracoval u stolu, nebo se radil s portrétem předchozího ředitele, ale nikdy se zde nezdržel moc dlouho. Ne, dokud to nebylo nutné. Kmital mezi Bradavicemi, sídlem Malfoyů, svým příliš nepoužívaným, starým bytem a kam se vrtl, tam měl někoho v zádech. Buď portréty, smrtijedy, nebo smečku zaostalých bystrozorů, kteří chtěli jeho hlavu. Neustále se přesvědčoval o tom, že není ta pravá chvíle, přivést ho zpět mezi lidské bytosti. Dokud byl omotaný kolem Severusova zápěstí, byl v bezpečí. Jenže to vědomí, že ho má v absolutní moci… Že se ten kluk beze strachu a bez jediného projevu nejistoty zcela vydal do jeho rukou… To vědomí bylo neúnosně těžké. Potter vůbec nepochyboval, že ho Severus přivede nazpátek. A přitom uplynula půlka léta a Harry se jedinkrát svobodně nenadechl. Ani o sobě nevěděl. Nemohl na něj zavolat, že už to stačí, že už chce být zase normální. Všechno to nechal na Snapeovi. Nechal ho, aby se rozhodl, jak uzná za vhodné. Sám.
Snape zastával názor, že by bylo nejlepší řešení, nechat toho kluka proměnného co možná nejdéle. Věděl, že by tím ubylo mnohem víc problému. Potížím a komplikacím by se tak vyhnul obloukem. Potter byl živel živější než oheň, bouřlivější, než rozbouřený oceán. Kdoví, co se bude dít, až se vrátí zpátky. Na druhou stranu měl však Severus potřebu vrátit jej co nejrychleji. Jakým právem mu smí upírat možnost vlastní volby? Jakým právem ho připravuje o existenci? Harry ho sice požádal, věřil mu, ale zápěstí pálilo každým dnem urputněji. Chtěl se té nesnesitelné popáleniny co nejrychleji zbavit. A tak, když se konečně naskytla příležitost mít věci pod kontrolou, umínil si vrátit ten nezkrotný živel, tu zhoubu veškerého sebeovládání do své přítomnosti.
,,Inrita vigilias.“
Čistě bílé prostěradlo zčistajasna obsadilo schoulené tělo v džínách a tričku. Podivně se klepalo. V rychlém, stále stejném rytmu. Harry kýval hlavou, oči měl pevně stisknuté a prsty na nohou i rukou sebou bez ustání cukaly.
,,Pane Pottere?“ Severus se ho opatrně dotknul. V tu ránu Potter vyletěl jak štípnutý vosou. Zprudka se posadil, zmateně zamrkal. Ruka, kterou mu muž položil na rameno se nejistě odtáhla. ,,Jste v pořádku?“
Harry se rozhlédl kolem sebe, Snapea několikrát přehlédl, než konečně zaostřil…. tedy alespoň tak, jak mu to jeho krátkozrakost dovolila.
,,Profesore…“ Zamrkal.
,,Jak se cítíte?“
,,Nevím… divně.“ Sáhl si na čelo. ,,Motá se mi hlava, hučí mi v uších… slyším tikání.“
,,Ah tohle… nebojte, to přejde.“ Ujistil ho Snape. Potom vytáhl z kabátu kulaté brýle a podal je Harrymu.
,,Děkuji.“ Zamumlal v odpověď a rozhlédl se kolem ještě jednou, tentokrát už pořádně. Byly v rohu velikého sálu. Vysoký strop, několik sloupů, kousek od nich skříň a jinak nic. Vypadalo to absurdně, a on si trochu připadal, jako ve výkladní skříni. ,,To je komnata nejvyšší potřeby?“
,,Ano.“
,,Jak jste…?“
,,Přál jsem si úkryt.“
,,Pro celou školu?“ On přece nepotřebuje tolik prostoru.
,,Zdá se, že s tím Komnata počítá.“ Odpověděl nespokojeně Snape.
,,No dobře… a co je vůbec za den? Co se děje? Kde teď jsem?“ Harry chrlil otázku za otázkou, jakoby se bál, že prošvihl něco příliš důležitého.
,,Je třiadvacátého srpna.“ Informoval ho Severus s pokojným tónem hlasu. ,,Právě jste někde venku se svými přáteli a hledáte viteály.“ Když to dořekl, čekal, že Potter začne vyvádět, že ztratil příliš mnoho času, ale on jen přikývl. Dlaní přitom otíral ucho, a zdálo se, že se nemůže zbavit toho na nervy jdoucího tikání.
,,Takže… za chvíli začne škola,“ hádal. ,,Už tu zůstanete?“
,,Zdá se, že přípravy na začátek školního roku mi dovolují neúčastnit se smrtijedských aktivit. Ministerstvo bude volit mezi studenty, kteří jsou kompetentní nastoupit do Bradavic, to se mě netýká. Jedinou mojí povinností je nyní zpracování osnov na předměty, které si poručil Voldemort. Žádné jiné úkoly zatím nemám. Bohužel vás nemohu vzít do svých komnat, protože, jak zřejmě víte, už nadále nejsem ředitelem Zmijozelu, ani učitelem.“
,,Vím, jste ředitel.“
,,Ano.“ Přitakal Snape, tvář bezchybně nehybnou. ,,Nemohu vás schovat v ředitelně, pane Pottere. Portréty umějí neobyčejně rychle šířit informace. Je sice pravda, že nemají právo šířit jakékoliv tajemství, které se jich netýká, a měli by mlčet, aniž bych jim to přikázal, jenomže… netuším, jak by se k vám postavili. Vůbec tu nemáte být. Porušil jste pravidla. Je to tak neobvyklá situace, že jejich reakci nemohu předvídat. Cestování v čase na všech obrátkách…,“ zavrtěl hlavou, ,,neměli bychom riskovat.“
,,Já to chápu.“ Ramena mu poklesla, snažil se vypadat, že to považuje jen za maličkost, ale šlo mu to ztěžka. ,,Bradavice jsou teď nepřátelské území. Harry Potter tu není vítán a je jedno, který. Možná bych se mohl schovat v Chroptící chýši,“navrhl, ,,stejně jsem tam původně plánoval být celou dobu…“
,,Ne.“ Severus rozhodně zavrtěl hlavou.
Co že to? Harry pootevřel ústa. ,,Proč ne?“
,,Je to příliš daleko. Potřebujeme toho hodně vyřešit a Smrtijedi by mně sledovali, kdykoliv bych se za vámi pokusil jít. Mohli by vás najít. Tohle místo bude prozatím nejbezpečnější.“
,,Tak jo…“ pousmál se. On ho zkrátka v Chroptící chýši nenechá. Ať už je ten jeho argument pravdivý, nebo ne, na každý pád je to laskavé. Vděčně vzhlédl na mistra lektvarů, jenž se zvedl z pokleku, a došel ke skříni, aby z ní vylovil čisté oblečení. Harry zahlédl v temnotě jejího rohu svůj batoh. Tak sem ty jeho věci schoval! Nestačil mrknout a už mu oděv přistál na hlavě.
,,Převlečte se. Jsem si jistý, že se tu ukáže vše, pro vaši potřebu,“ krátké odkašlání, ,,kromě jídla, samozřejmě. To budeme muset nějak vyřešit.“
Harry si beze studu přes hlavu přetáhl tričko a odhalil nahou hruď zdobenou mírným porostem začínající mužnosti. ,,Tentokrát se asi nebudeme moci projít do lesa, co?“
,,Na to rovnou zapomeňte.“ Ozval se přísně Severus a propálil Harryho neústupným pohledem. ,,Raději ani nedoufejte, že tento školní rok uvidíte denní světlo, Pane Pottere.“ Ten pohled “můžete si za to sám“ už Harry dobře znal.
,,Čekal jsem to. To bude fakt příšerná nuda…“
,,Jste v komnatě nejvyšší potřeby. Jsem si jistý, že nějakou zábavu si tu najdete. Uvědomte si ale, že za týden bude tahle škola pod neustálou kontrolou temné strany. Osobně si zatím nedovedu představit, co přesně se tu bude dít. Jsem si pouze jistý, že to pro nikoho nebude příjemné.“
,,Vzpomínám si na to. Když jsem se sem po všech těch měsících vrátil, bylo to tu úplně jiné. Všichni studenti měli neustálý strach. Báli se nových profesorů, a vás nenáviděli.“
,,Děkuji.“ Snape se ironicky ušklíbl. ,,Vždycky přesně víte, jak člověka povzbudit, že ano?“
Harry se zasmál.,,Promiňte, ujelo mi to. To bude tou proměnou, dlouho jsem nepoužíval svůj mozek, tak se ještě zahřívá.“
,,Celých osmnáct let?“ Snape nadzvedl obočí.,,To je vskutku velmi dlouhá doba.“
,,Hele! Sotva jsem se probral a vy takhle.“
Muž v černém hábitu odlepil záda od skříně a došel až k Harryho posteli. Posadil se vedle něj a pohlédl přes celý sál.
,,Právě se pohybujeme na velmi tenkém ledě. Musíme být mnohem opatrnější.“ Bylo to, jakoby ani nemluvil k Harrymu, ale nakazoval to i sobě, i celé komnatě nejvyšší potřeby.,,Pokud chcete zachránit své přátele, budete dělat, že neexistujete tak nejlíp, jak umíte.“ Tentokrát už promlouval k mladému muži vedle sebe. ,,Pokusím se dostat k vám toho domácího skřítka, abyste to s ním co nejrychleji vyřešil a zkuste ho při té příležitosti požádat, aby vám sem pašoval nějaké potraviny.“
Harry se zarazil. Potraviny? Ale to znamená… to ne! Jídlo mu vždycky nosil Snape! Kolikrát to byla jediná šance na setkání s ním, nebo na pár prohozených slov. A to i přesto, že sdíleli stejné komnaty. Jediné, co je spojovalo, bylo ke vší absurdnosti jídlo a čas od času koupelna. Když nebude mít žádný důvod přijít, přijde vůbec? Nebo ho tu hodlá nechat celou dobu samotného, napospas sobě samému?
Sáhl vedle sebe a stiskl jeho dlaň.
,,Budete za mnou chodit?“
Severus shlédl na jejich spojené dlaně.
,,Nemůžete čekat, že tu budu trávit každý den. Nevím, jak moc mě budou sledovat, ale pravděpodobně to budou jak smrtijedi, tak bývalí učitelé a to ani nepočítám všechny znechucené Nebelvíry… Komnatu nejvyšší potřeby si nechám otevřít, jen když si budu naprosto jistý, že nemám nevítanou společnost.“
,,Ale přijdete?“
Mírné přikývnutí.
,,Samozřejmě. Potřebujete se naučit zaklínadla, která by se vám mohla za pár měsíců hodit.“
,,...Aha.“ Pronesl významně Harry. Hlas podbarvený zjevným nepřesvědčením. ,,Jenom proto? Nepřijdete, abyste se ujistil, že jsem stále jen průměrný šílenec?“
,,Průměrný jste v ledasčem, ale šílenost je u vás značně nadprůměrná.“ Komentoval to Severus. Zatvrzele sledoval všechny ruce na svých kolenou, a jen koutkem oka vnímal Potterův známý, potutelný úsměv a zářící, zelené oči. Intenzivně ho vyzývaly, aby do nich pohlédl. A on to, navzdory svým zásadám udělal.
,,Vím, co chcete slyšet Pottere. Vaše tvrdohlavost je velmi iritující.“
,,Ta vaše taky. Když to víte, proč to neřeknete? Přijdete za mnou, protože vám budu chybět?“ Byl neodbytný. Neodradilo ho ani zamračené obočí.
,,Neviděl jsem váš obličej téměř dva měsíce, a jak vidíte, stále žiji.“ Ujistil ho suše.
,,Všiml jsem si. Ne že bych čekal, že se na mne netrpělivě vrhnete. Pro mě to byla jen chvilka od chvíle, kdy jste mě proměnil.“
,,Ovšem. Když se změníte v nemyslící věc, tak se to stává.“
Harry zavrtěl hlavou. Pusa teda zřejmě nebude. No co. Není to přece konec světa… nebo ano? Asi byl čas začít s něčím jiným.
,,Pošuk Moody…“ začal, a uvolnil sevření jeho velikých dlaní. ,,Je živý?“
Snape jeho ruce vzal a sundal ze svých kolen.
,,…Jak se to vezme. Zachráněný byl. Ten nezodpovědný sedmý Potter… chci říci Mundungus Flatcher se vypařil, jen zavětřil nebezpečí. Jakmile ho zanechal samotného, usmrtil jsem jej tak, že jakákoliv úspěšně mířená smrtelná kletba byla zbytečná. Potom spadl z koštěte, ale já měl zrovna plné práce se záchranou jednoho z vás. Asi už víte, že se to úplně nezdařilo…“
,,Georgeovo ucho…“ Povzdechl si Harry. ,,… ale nakonec to nebylo tak zlé. George z toho měl skoro radost. Prohlásil, že už je s Fredem od sebe alespoň rozeznají…“ Nad tou vzpomínkou se musel pousmát. Ačkoliv ta krvavá díra byla strašidelná, dvojče to bralo, jako obvykle s humorem. Smrt, která do jejich nerozlučné dvojky zasáhla o několik měsíců později, už tak veselá nebyla. Zatřepal hlavou a donutil se na to nemyslet. Nebude to tak. On to změní. Matička příroda se musela splést, pokud nerozdělitelná Weasleyovic dvojčata rozdělila. ,,A co se s Pošukem stalo potom? Našel jste ho?“
,,Ano. Našel jsem ho. Ostatní už objevili pouze jeho… odpornou protézu.“
,,Vy jste mu ji… Brrr!“ Znechuceně se zaškaredil. ,,To určitě znovu skončí na ministerstvu,“ prohlásil.,,Kde je Moody teď, pane?“
,,V bezpečí. Čeká, až se bude moci pochlubit, že přežil.“
,,Kde?“
,,Přestaňte se vyptávat, Pottere. Jsem si jistý, že nemusíte vědět všechno.“
,,To zní podezřele.“ Harry si ho s nedůvěrou prohlédl. ,,Vím, že jste ho neměl rád. Co jste s ním udělal?“
V Severusovo tváři se poněkud ochladilo. ,,Zachránil jsem tomu maniakovi život. Víc po mě laskavě nechtějte. Pokud mi nevěříte, vaše hloupost. Nakonec… můžete si ty své kamarádíčky zachraňovat sám,“ pronesl ledově.
Nedůvěru ve tváři odfoukl vítr. ,,Věřím vám.“ To byl známý fakt.
,,Dobře.“ Severus se plácl do kolen a postavil na nohy. ,,Teď vám ukážu, jak provést Rederre vitam a až odejdu, budete si ho neustále opakovat, je vám to jasné? Až se tu znovu objevím, předvedete mi ho na vašem domácím skřítkovi.“
,,Cože?!“ Harry rozhořčeně sledoval, jak mistr lektvarů přivolává ze skříně jednu jeho botu, aby ji vzápětí proměnil na krysu. Předvedl mu ukázkově celé kouzlo a pak předal Harrymu žezlo. Harry to nestačil ani jednou pořádně zkusit a jeho netopýr byl pryč.
Trvalo to několik dní, než se kouzlo Harry naučil. A během té doby krysa pobíhala po celé, zatraceně veliké komnatě. Musel si zvyknout na nové prostředí, a sžít se s komnatou nejvyšší potřeby, jak nejlépe to šlo. Byla k němu velice vlídná. Když potřeboval koupelnu, objevila se. V jednom z rohů se vytyčil sprchový kout, záchod, umyvadlo, toaletní potřeby, ale jak se zdálo, kamarádce komnatě nepřipadalo soukromí v prázdné místnosti dost důležité. Takže celý koupelnový koutek se pokaždé objevil bez zástěny, či nějakého závěsu, ať si to Harry přál sebevíc. Bylo nesmírně protivné a nepohodlné sprchovat se, sledujíc při tom celý, prázdný sál. Působilo to mrazivě, ač tu byla teplota vždycky ideální. Došlo mu, že se možná předtím s komnatou moc dobře neznal. Pokud uvažovala, pak měla očividně vlastní hlavu. Nestačilo chtít. Harry musel danou věc nutně potřebovat, což byl problém. Harry chtěl křeslo, ale sednout si mohl i na postel, takže žádné nedostal. Zřejmě si ani nezasloužil knihovnu, protože měl pobíhat za krysou a učit se to hloupé, život beroucí, zaklínadlo.
Snape se tu za tu dobu neukázal ani jednou. Dal o sobě vědět jinak. Poslal do komnaty nejvyšší potřeby Dobbyho. Dobby očividně vůbec netušil, proč ho sem Severus posílá. Považoval jej za zrádce, stejně, jako všichni ostatní. S tím se nedalo nic dělat. Když ho nenáviděl Harry Potter, Dobby ho neměl rád dvojnásob. Snape musel použít šikovnou metodu vydírání, a musel mu říct, že na tom, zda poslechne, závisí Potterův život. Navíc to musel udělat beze svědků. Po velmi vyčerpávající debatě ho nakonec přesvědčil.
Dobby nebyl kouzelník, a přesto si dokázal s nenalezitelnou komnatou poradit docela prostě. Potřeboval Harryho Pottera. To u Domácího skřítka objasňuje vše. Komnata se objevila a malý skřítek do ní vstoupil s nejistotou i zmatením zároveň. Oči veliké, jako tenisáky se roztěkaly obrovským štěstím, když Harryho uviděl. A Harry se ho prvních několik minut jen pokoušel uklidnit, když pobíhal kolem něj, přesvědčoval se, že je to on a vyváděl radostí. Aby ho uklidnil, vypotřeboval Harry snad celou svou denní dávku trpělivosti. Potom teprve bylo možné říct mu o všem, co se děje. Jeho veliká kukadla se rozšiřovala překvapením, když mu Harry všechno vysvětlil.
,,To se ale nesmí! Pan Harry Potter je ve velikém nebezpečí!... Pan Harry Potter se vrátil moc daleko!“
,,Já vím, Dobby,“ konejšil skřítka.,,Vím, že je to nebezpečné. Hlavně mě z toho prosíme nezachraňuj tak, jako tenkrát.“
,,Dobby už Harrymu Potterovi nikdy neublíží! Dobby byl tehdy hloupý a ještě nebyl zvyklý dělat něco sám od sebe, když mu to nikdo nenařídí. Udělá, všechno, jak to Harry Potter řekl!“
Odhodlání v Dobbyho očích naznačovalo, že Dobby dokonce už ví, jak to provést. Snape měl pravdu. Bylo to neuvěřitelně snadné. Vlastně mu ani nemusel říkat o jídlo. Dobby se sám nabídl, a od té doby se pokaždé nepozorovaně proplížil do komnaty a přinesl mu snídani, oběd, večeři.
Stůl byl shledán za opravdovou potřebu a tak mu ho komnata bez stávek a demonstrací nabídla.
Dobby byl mnohem užitečnější, než by Harry čekal. Říct mu to, byla každopádně dobrá volba. Snape odmítal riskovat a tak, když potřeboval zjistit, jak si Harry vede, poslal jeho. Krysa pořád žila. Teprve po čtvrtém dnu ji Harry dokázal zbavit života. Vrátil jí ho takřka okamžitě. Při druhém pokusu už na ni použil smrtící kletbu. Když se ujistil, že funguje, odvážil se zajít ještě dál. Poslal na mrtvou krysu i Sctumsempru, defodio a mnoho dalších, a vždy se mu podařilo přivést ji zpět k životu. To bylo užitečné zjištění. Alespoň věděl, že ať už bude způsob smrti jakýkoliv, s mrtvolou to ani nehne. Kouzlo uměl bravurně. Už ho jen ukázat Snapeovi. Jenže jeho netopýr se pořád neobjevoval. Bylo to k vzteku. Měl sto chutí sebrat neviditelný plášť a vydat se za ním. Komnata nejvyšší potřeby sice byla přijatelná, ale byl tady úplně sám. A tolik přebytečného místa přidávalo sálu na opuštěnosti. Harry byl zvyklý na fíkus a čtyři malé stěny. Proč tu nemůže být aspoň koberec? To jí nepřijde dostatečně potřebné? Různě barevný koberec byl přece nutností! Ten názor byl evidentně rozporuplný. Když se nudil víc, než bylo zdrávo, sebral hůlku a pokusil se do jejích architektonických schopností zasáhnout. Neuspěl. Komnata si nenechala vnutit jediný kus přebytečného nábytku.
,,My asi nebudeme kamarádi, co?“ Povzdechl si otráveně Harry a svalil se na svou postel. Byl naštvaný na Severuse, že se tu už několik dní neukázal a také byl zoufale znuděný.
,,Vyřiď mu, ať kouká přijít.“ Doléhal na domácího skřítka, jen co se ukázal s obědem. ,,Škola přece zatím nezačala, určitě nemá, co na práci… Dobby řekni mu, že už to kouzlo umím, a že mu ho chci předvést, ano? A nenech se odbít, klidně ho něčím uhoď, když to bude nutné!“
,,Dobby udělá, co Harry Potter žádá, pane. Ale Dobby má trochu obavy, že ředitel Dobbyho poslouchat nebude.“ Odpověděl nešťastně. ,,Profesor Snape je velmi zaneprázdněný a…“
,,Vážně? Mě ale tvrdil něco jiného… Hele, vzkaž mu, že když dneska nepřijde, tak popadnu svůj neviditelný plášť a půjdu za ním, ať už bude kdekoliv. Ano?“
Jak to skřítek uslyšel, zbledl tak, že mu málem byly vidět drobné kostičky pod kůží.
,,Ale to je nebezpečné! Pan Potter se chce vystavit takovému nebezpečí!“
Harry k němu podřepl, a pokoušel se ho uklidnit.
,,Jen mu to řekni, Dobby, ano? Zůstanu tu a počkám, dokud se tu neobjeví.“
Dobby vyloudil drobný skřítčí úsměv, prohlásil, že pro Harryho Pottera cokoliv, a s tichým lusknutím zmizel.
Neuběhla nijak dlouhá doba a Snape konečně vstoupil. Svým dravým krokem a nebezpečným pohledem rozechvěl celou komnatu.
,,Tak prosím,“ prohlásil. ,,Ukažte mi to, když to podle vás nesnese odklad.“ Vypadal nevrle a netrpělivě. Harry usoudil, že přišel jen na otočku a zase se chystá odejít. Tak to teda ne!
,,Říkal jste, že přijdete! Vyšel odhodlaně proti němu, ruce založil na hrudi. ,,Kde jste byl?“
,,Řekl jsem, ať nečekáte, že tu budu každý den.“ Vpálil mu chladně do tváře. Ruce stejně složené, jako měl Harry. Jak se proti sobě zastavili, dělilo je snad tisíc voltů. ,,Jste nesnesitelně rozmazlený. Máte pocit, že kolem vás musí neustále někdo skákat a dělat vám společnost. To jste se ovšem přepočítal. Nehodlám vám dělat královského šaška ani vteřinu.“
,,Myslel jsem, že nemáte nic na práci.“ Namítl nasupeně Harry.
,,Bohužel, ta doba již pominula. Mám dost práce na to, abych se mohl zabývat naprostými podružnostmi.“
,,Jako třeba mnou?!“ Vyštěkl podrážděně Harry.
,,Ano.“ Snape na Harryho pohlédl s chladem, vycházejícím zpod přivřených očí. Harry sebou polekaně škubl. To bylo… nečekané. Otevřel pusu, na svou obhajobu však neřekl jediné slovo. Nastalo mučivé ticho, které přerušilo teprve tiché lupnutí. Vedle Severuse se objevil Dobby. ,,Předveďte mi to kouzlo, Pottere, ať se mohu vrátit k práci.“ Poručil a postrčil skřítka dopředu.
Harry byl pořád zaskočený jeho nepříjemnou náladou, a při pohledu na skřítka jej zachvátila panika. Co když se to nepovede? A i když je to jen na chvíli, tak vlastně Dobbyho zabije. Bylo to v pořádku? Ta představa byla příšerná.
Dobby k němu přicupital trochu blíž.
,,Dobby ví, jaké kouzlo chcete předvést, pane. Dobby souhlasí, důvěřuje Harrymu Potterovi. Ví, že to Harry Potter dokáže.“
Harryho nejistota ale nezmizela.
,,Pane Pottere, tak už to udělejte,“ zavrčel Snape. ,,Pokud chcete stejné kouzlo použít na všechny své přátele, budete si na ten pocit muset zvyknout.“
Harry se jeho slovům hořce zasmál. To je pravda. Vlastně zabije všechny své přátele, aby je před smrtí zachránil. Už jen ta představa je absurdní. Kývnul, a pomalu namířil na odhodlaného, drobného skřítka.
,,Promiň Dobby.“ Zašeptal a pak se hůlkou zaměřil na oblast, kde tlouklo malé skřítčí srdce.
,,Rederre vitam.“ A skřítek padl na zem jako podťatý. Ten pohled nebyl pěkný. Zabít krysu bylo něco úplně jiného. Nejistě se podíval na stále netrpělivého muže před sebou. Ten jen nepochopeně zavrtěl hlavou. Jakoby ho tím nazval zbabělcem. Harry pevně semkl rty, pak nejistěji vyslovil kletbu a vyslal ji na Dobbyho. Malé tělíčko před ním zasáhl zelený paprsek, odvalilo se kousek stranou, a zůstalo ležet celé zkroucené.
To je zvrácené! – pomyslel si znechuceně Harry. Doufal, že se ten zázrak skutečně stane a Dobby to přežije.
,,Rederre vitam.“ zopakoval. Žlutá koule z hůlky dolétla na své místo a vrátila malého skřítka k životu. Vstal a první, co udělal, byl hrdě protáhlý obličej.
,,Pan Potter to dokázal! Dobby věděl, že to dokážete, pane!“ Veliké oči, podobné křišťálovým koulím se nadšeně třpytily. Harryho zaplavila příjemná úleva. Nadzvedl obočí a pyšně se na Snapea ušklíbl. Vidíte?
,,To bylo… ucházející. Mohl byste uspět.“ Uznal, bez náznaku spokojenosti, Severus. ,,Měl byste to ovšem nadále zkoušet, abyste si mohl být stoprocentně jistý. Nenápadnost, rychlost a žádné zaváhání. To všechno budete, ve své bitvě potřebovat Pottere. Pokud strávíte nad každým z nich minutu přemýšlením, jestli děláte správnou věc, hrozí, že je dřív zabije něco jiného a to natrvalo. Teď, pokud mne omluvíte, rád bych…“
,,Ne!“ Zarazil ho okamžitě Potter.
,,Co prosím?“
,,Říkám ne. Odejdete a už se tu neukážete. Znám vás.“
,,Ach.“ Udělal nevzrušeně Snape.,,Takže teď jsem váš rukojmí?“
,,Nemůžete mi alespoň říct, co máte tak naléhavého? Myslel jsem, že si důvěřujeme. Nebo se snad něco zásadního změnilo během letních prázdnin? Něco, o čem nevím, protože jsem byl…“ chytil se za zápěstí a naznačil hodinky. ,,Nebo jsme už v našem vztahu tak daleko, že se dokonce hádáme?“
,,V jakém vztahu?“ Zasmál se posměšně Severus. ,,Vždyť se na nás podívejte, Pottere! Pohleďte na nás! A vyčistěte si brýle, máte je zřejmě příliš zamlžené.“ Prohlásil a pak rychlým krokem odkráčel pryč, až za ním jeho černý plášť velemocně zavlál.
Malý skřítek zůstal stát před Harrym a zmateně mrkal.
,,Chce Harry Potter, aby pro něj Dobby něco udělal? Dobby udělá!“
Harry se opřel o desku jídelního stolu, mračil se a cítil se, jak po zemětřesení.
,,Můžeš ho zabít?“ Ucedil, mnouce si spánky.
,,Pane!“Dobby zděšeně vypískl. Ach jo. S domácími skřítky je to těžké…
,,Nemyslel jsem to vážně, Dobby. To byla jen… nech to plavat, ano? Jsem v pohodě, klidně běž.“
,,Dobře. Dobby půjde, pane. Ale…“ Přiblížil se kousek k němu. ,,Dobby jenom chce říci Harrymu Potterovi, že věří, že to dokážete. A ředitel tomu také věří. Dobby viděl jeho pyšný úsměv.“
,,Neusmíval se.“ Namítl unaveně Harry.
,,Usmíval se, když se na něj Harry Potter nedíval.“ Řekl Dobby a s tichým lupnutím zmizel.
Zlobil se. Harry Potter se opravdu, definitivně, nebezpečně zlobil. Snape se totiž zase neukázal. A tentokrát to už bylo vážně k vzteku. Od té chvíle, kdy zvládl Rederre vitam, přišel jen několikrát a vždy jen v čistě povrchní záležitosti. Aby se ujistil, že pořád žije, že má dostatek jídla i pití, že ho Domácí skřítek nezanedbává a že je duševně zdráv. Z nějakého důvodu ho také donutil naučit se kopírovací kouzlo a pak sledoval, jak po sté zabitou krysí mrtvolu kouzlem klonuje na mrtvoly dvě. Toť vše. Žádná vlídná slova, žádné přehnané eufemismy. Nic, co by Harrymu dalo důkaz, že jejich podivný vztah spěje kupředu. Připadalo mu to spíš, jako nějaká podivná obrana, či zbabělé couvání. Buď se Snape rozhodl tu záležitost s Harryho ohnivým vzplanutím ignorovat, nebo dočista zapomněl, že se něco stalo. Bylo to frustrující. Dokázal sice pochopit, že se začátkem roku mu přibylo víc starostí, i neodbytných pohledů v zádech, ale co je moc, je moc. Naposledy mu laskavě hodil do rukou knihu o podrobných studiích kouzelnických hůlek, aby mohl alespoň něco číst a od té doby se neukázal, jako by tím snad všechno vyřešil. Nebyl důvod, aby přišel a zbytečně riskoval, a tak se jednoduše neukázal. Harry sám sebe považoval za poměrně trpělivého mladého muže, ovšem… když nepřišel ani po devíti dnech, už to bylo na pováženou.
Chápal by nějaké závažnější důvody, a chápal by také nebezpečí pramenící ze slídivých Smrtijedů, jenomže on znal Severuse Snapea a moc dobře věděl, že to nejsou důvody, proč se tu tak dlouho neukázal. Přese všechno, co se mezi nimi přihodilo, stále se vznášela ve vzduchu Brumbálova vražda, celá ta zatracená noc, včetně toho střetu s jeho mladší verzí. Dva měsíce s ním nebyl v kontaktu, který by odpovídal vyrovnanému vztahu dvou dospělých, sbližujících se osob a tak bylo jasné, že si to rozmyslel. Měl příliš času na přemýšlení a nějakým svým pitomě racionálním uvažováním dospěl k názoru, že by to neklapalo. Proto ta odtažitost, proto ten vyhraněný způsob komunikace. Měl příliš času na vystřízlivění. Složité časy letních prázdnin mu předaly poselství, že Harry Potter je zkrátka tabu. Bylo to jasné, jako facka. S tím se ovšem Harry nehodlal smířit. Ne, v žádném případě. Tolik času nazbyt, tolik práce a snahy a on si jen tak vystřízliví? Zatímco pro Harryho to bylo stále čerstvé, pro Snapea to bylo už pár měsíců daleko. Polibky, dotyky, nevyřčené, ale ani neodvolané přísahy…
Věděl, že je Severus tvrdohlavý, ale to on byl taky. A za žádnou cenu ho nenechá, aby se snažil jednat v zájmu kdovíčeho rádoby rozumného. Byl si naprosto jistý, že tu nejistotu je třeba z jeho mysli radikálně vymést. Vyklidit pryč a předvést mu, že si za svým postojem neúnavně trvá.
Ani na vteřinu ho přitom nenapadlo, že by o něj nemusel mít zájem. Ne, v tom to určitě není. Ne, že by si připadal bůhvíjak atraktivní, to ne. Jen to zkrátka cítil. Těch pár okamžiků, kdy Snape upustil ze svých zásad a nechal se obklopit Harryho přízní s uspokojením, naplněním a možná i vděčností. Harry věděl, že to není ztracené, ani odsouzené k neúspěchu. Jejich vztah mohl dál vesele klíčit, jen to chtělo ho trochu popostrčit. Ukázat mu, že to jde i jinak, líp.
Desátý den už Harry nervózně rázoval celou komnatou. Při holení se trochu řízl, při snídani snědl sotva třetinu a měl co dělat, aby dokázal vykouzlit pro Dobbyho úsměv a stručné děkuji. Rozhodl se počkat do večeře, ale ani se jí nedotkl. Dobby byl pryč, kniha pročtená skrz na skrz a situace si už skutečně žádala rázné řešení.
Přešel ke skříni, zalovil v batohu a se svou bojovou zbrojí – Plánkem a neviditelným pláštěm – poprvé od začátku roku, vyrazil z komnaty ven.
Plánek mu ukázal, že je na ošetřovně, a tak tam spěšně zamířil. I když bylo teprve pět odpoledne, chodby byly téměř prázdné, tiché a když už kolem nějaký ten student prošel, snažil se tvářit, že je neviditelný. Harry se tak tvářit nemusel. Volně se pohybujících studentů bylo tak málo, že neměl sebemenší problém prokličkovat mezi nimi. Vstup do ošetřovny dokořán, tak bez váhání vešel dál. Obsazeno tu bylo jen několik postelí, většinou mladšími studenty, a Harry žádného z nich pořádně neznal. Severuse uviděl stát s nezájmem ve tváři u jednoho z plných lůžek. V bolestech se na ní svíjel chlapec s plavými vlasy. Madame Pomfreyová kolem něj pobíhala, a kontrolovala chlapcův zdravotní stav.
,,Říkám vám, že toho kluka mučili během vyučování!“ Vrčela na Snapea. Dívala se na něj s upřímným hněvem a opovržením.
,,Ovšem, vždyť také probírají mučící kletby.“ Odtušil chladně Severus. ,,Zranění k výuce patří.“
,,Vskutku? A odkdy?“ Ve tváři měla viditelnou bolest, oči skelnatěly.
,,Od začátku školního roku, ženská. A do průběhu výuky nemáte co mluvit. Pokud vím, jste tu jako ošetřovatel.“
,,Severusi… Vždyť je to hrozné! Tak se na toho chlapce přece podívejte!“ Zavzlykala. ,,Jak tohle můžete připustit?“
Musel. Nic jiného mu nezbývalo. Harry to věděl a stejně si přál, aby té ženě dal alespoň drobný důkaz porozumění. Nemůže mu to přece být úplně lhostejné!
Severus si netrpělivě povzdechl. Potom se otočil a beze slova vysvětlení zamířil k umyvadlu u dveří, procházejíc přitom těsně vedle Harryho. Byl by přísahal, že se o něj černá látka otřela. Překvapeně sledoval, jak muž strhává ručník z háčku, oplachuje jej pod studenou vodou a během rychlé chůze k lůžku, skládá do úhledného čtverce. Nešetrně položil klukovi ručník na čelo, načež se s nevrlým výrazem ve tváři obrátil ke konsternované madame Pomfreyové. Vytáhl malou ampulku a strčil jí ženě do dlaně.
,,Uklidňující lektvar. Zřejmě po něm brzy usne. Až se probere, měl by mít jen občasné křeče. S tím už si snad poradíte sama.“ Pronesl úsečně a aniž by čekal na vřelé díky, vydal se pryč. Harry okamžitě za ním. Následoval Snapea téměř poklusem a podle jeho kvapné chůze už věděl, že je prozrazený. Muž s pevně semknutými rty došel za nejbližší roh, ujistil se, že nikdo nejde a pak se na stěně v chodbě zjevil vchod do Komnaty nejvyšší potřeby. Teprve v tu chvíli se natáhl do vzduchu tam, kde tušil Harryho. Popadl jej a smýkl jím dovnitř. Pak z něj strhl neviditelný plášť a spustil: ,,Řekl jsem vám… že odtud neodejdete! Čemu jste na tom nerozuměl?!“
No zatraceně. To neznělo příliš vstřícně. Harry raději neodpověděl, jen pokrčil rameny.
,,Jak často chodíte ven? Mluvte pravdu.“
,,Dnes to bylo poprvé.“ Sdělil mu popravdě Harry.
,,Nelžete, Pottere!“
,,Myslíte, že lžu?“ Hořce se zasmál. ,,Určitě si umíte představit, jaké to tady je, že jo? Každý den, každou hodinu, každou minutu strávenou o samotě, bez něčího zájmu. Asi jste přesvědčený, že jsem to tu nemohl vydržet, když tvrdíte, že lžu! A stejně jste za mnou nepřišel.“
,,Já nemám na starosti jenom vás. Jako ředitel školy musím dávat pozor i na ty, kteří tu na rozdíl od vás studují.“
,,Způsobem, že na sebe navzájem vrhají neodpustitelné kletby?“ Harry sebral neviditelný plášť ze země a odhodil jej na svou postel. Potom přišel trochu blíže k novému řediteli. Vzdor z jeho tváře dočista vyprchal. Díval se na něj s klidem a pochopením, ačkoliv pochopit to teprve potřeboval. ,,Poslyšte… vím, že jste v příšerné situaci. Viděl jsem to. Ale přece nemůžete tvrdit, že jste neměl žádnou příležitost za mnou přijít. Vy jste jenom nechtěl! Tady nejde o risk, nebo o nebezpečí. Schválně si držíte odstup, abych si od vás odvykl, že je to tak? Měl jste dva měsíce na rozmyšlenou a volil jste bez mojí asistence. Mě je to úplně jasné! Hodinky zřejmě nejsou tak skvělý společník, když jste si to rozmyslel.“
,,Mám právo na vlastní volbu.“ Zavrčel podrážděně Snape. Způsob, jakým ten kluk pokaždé přesně věděl, co se v jeho hlavě odehrává, byl prostě a jednoznačně nanervyjdoucí.
,,Jasně, to samozřejmě máte. Ale já mám zase právo se k tomu vyjádřit, což vy klidně ignorujete. Proč jste si to teda, smím - li se ptát, rozmyslel?“
,,Proč? Existuje tisíce důvodů Pottere! Použijte svojí bezpochyby úžasnou dedukci a vydedukujte si to.“
,,Fajn.“ Rozpřáhl ruce. Řekl jste si o to- říkal jeho přimhouřený pohled. ,,Myslím, že vám dělá problém přijmout city od někoho, s kým se intenzivně několik let nenávidíte. Možná můj věk, moje nevyzrálost,…. Možná to, jak vypadám? Taky si myslím, že se z nějakého důvodu vzpíráte náklonnosti druhých. Třeba za to taky může ta věštba, pocit viny, nebo cojávím, morální zábrany… Máte rád pořádek, nesnášíte zbytečné komplikace a mojí lásku k vám pokládáte především za velkou komplikaci už tak komplikované situace. Říkáte si, že pokud má celá tahle bizardní záchranná akce vyjít, chtělo by to zachovat si chladnou hlavu. Anebo se zkrátka nechcete vázat s někým, kdo vykazuje jasné známky duševní nevyrovnanosti, ignoruje pravidla kouzelnického světa a pokouší se o nemožné. Stručně řečeno, děsíte se soužití s úplným idiotem.“ Celé to pronesl jako jedno stručné obvinění. Snape žádnou obhajobu nepředložil, a tak se zdálo, že se strefil. Alespoň v něčem určitě, vyjmenoval toho dost. Harry na reakci dlouho čekat nevydržel. Povzdechl si, přiblížil se k němu blíž a objal ho tak pevně, jak dokázal, kolem lopatek. Tvář zabořil do prohlubně mezi ramenem a šíjí. ,,Pamatuji si, jak málo jste se tomu bránil, to už mi zkrátka nevymluvíte. Viděl jsem, co s vámi dělá přívětivá blízkost mého… něčího těla. Líbí se vám to. Vítáte to… Já přece dobře vím, že to není dobrý nápad. Je to praštěné, nedává to žádný smysl, ale já to zvládnu, slibuju. Prosím, nechte mě ukázat, že to není nemožné. Nebraňte se mi. Jsem schopný naprosto čehokoliv. Víte, že pro vás bych obraceč obrátil i milionkrát, kdyby to šlo.“ Muž byl zatvrzele nehybný, úplně jako Titanicův osudný ledovec. Jen Merlin věděl, co se mu zrovna honilo hlavou. Harry zdvihl svoji tvář z jeho ramene, pohlédl na něj, aby zjistil, že Severus se nepřítomně dívá kamsi do protější zdi přes celou komnatu. Natočil mu obličej na sebe, drobně se usmál do hlubokých zorniček, černých, jako sama noc. ,,Víte… s vámi to není jednoduché… Vím, jak se na vás lidi dívají. Jsem možná jediný člověk, který ví, jak jste ve skutečnosti úžasný. Jak se snažíte, jak dovedete naslouchat, aniž byste to dával světu najevo. Viděl jsem, jak ošetřujete toho kluka. Dával jste mu na čelo obklad, jako jsem to udělal já vám. Jste dobrý a pomáháte lidem, a nic za to nechcete. Nečekáte odměnu, ani nepotřebujete, aby to o vás někdo věděl. Jen takový prostě jste… Dokážete přijímat rány osudu s neskutečnou odvahou, a odměřenou nadsázkou. Dáváte v sázku svůj život a vypadáte, že je vám to lhostejné, ale nemělo by být. Protože mě to jedno není. Jste vzácný. Jste nejlepší chlap pod sluncem. A mě je špatně z toho, že jsem to předtím neviděl. Teď nemůžu pochopit, jak kolem vás mohou lidé jenom tak chodit, nechávat vás vystavovat se nebezpečí, být k vám lhostejní… Nechápu, jak vás mohou míjet a nevšimnout si, že právě míjí nejlepšího chlapa na světě. Jsem vděčný, že právě já jsem to nakonec pochopil. Moc se mi ten pocit líbí, víte. Jakmile se to stalo, uvědomil jsem si, že jsem šťastný nikdy nebyl. Cokoliv předtím, byla jen obyčejná radost. Teď jsem štěstím bez sebe, že jsem na rozdíl od ostatních pochopil, jak jste skvělý. A chci vám to dokazovat, dokud to jen půjde, jakkoliv to půjde. Chci, abyste to viděl i vy sám.“
Nehybný obličej se konečně trochu, jen docela nepatrně pohnul. V černých očích se zračil lesk podobný nevěřícnosti s velmi hořkou příchutí.
,,Neměl jsem vás uhodit.“ Pronesl tlumeně, palcem přejel po místě, kde před nedávným, i dávným časem kouzlem způsobil ostrou bolest švihajícího biče.
Harry na své tváři zachytil mužovu ruku.
,,Měl jste na svou zlost stejné právo jako já. Vím, že jsem vás urazil. A kromě toho, věděl jste, že se to stane. Já vám to prozradil.“
Zavrtěl hlavou.
,,Chtěl jsem to udělat. Úmyslně jsem vám ublížil. To bych si jako učitel ke studentovi nikdy neměl dovolit, nehledě na cokoliv.“
,,Neřekl bych, kdyby to byl výprask…“ Namítl Harry, ale jen při té myšlence jím projel nevídaný záchvěv vzrušení. Nedokázal ovládnout svůj obličej a s křečovitě sevřenými rty se široce usmál. ,,Vlastně proč ne…“ Procedil mezi zuby, zadržujíc smích.
,,Pane Pottere, raději ani nechci vědět, co si představujete.“ Ach ty zrádné chvíle romantiky. Už zase byly ztracené. Zdá se, že je všechno opět v pořádku.
,,Nechcete? Stejně to víte.“
,,Nemohu uvěřit, že jsem se stal středem zájmu někoho tak zvrhlého a ignorantského.“ Dramaticky si povzdechl. Co se dá dělat.
,,Zvyknete si, že jo?“ Zazubil se Harry, pěkně ze široka.
,,… Pokusím se o to.“
A to bohatě stačilo…
…Stačilo také překonat jeden pouhý centimetr a rty se o sebe lehounce otřely. Harry vynaložil trochu více úsilí a vsál horní ret do úst, pak zopakoval to samé s dolním a pak už se bez zdráhání dobýval dovnitř. Skrze bránu oddělených zubů, propletl s ním jazyk v dlouhém a hlubokém políbení. V tu chvíli si Harry pomyslel konečně. Už nikdy se nenechá vyšachovat. Už nikdy na tenhle hloupý svět nezatiká!
Po chvilce naléhání, i zjevné převahy převzal iniciativu Severus, hrubě zajel dlaní do Harryho rozcuchu. Nechal vlasy protéct mezi prsty. Aniž by se Harry odtrhl od těch nekonečně svůdně měkkých rtů, nahmatal na látce knoflík přímo u krku a snažil se jej rozepnout. Podařilo se. Odvážil se na druhý a zatímco s ním bojoval, prolíbal se na kraj úst, na mělký koutek, tvář a líce… úplně zdivočel. Měl pocit, že část jeho osobnosti, která by ho měla držet na uzdě, si zalezla do psí boudy a nechala jej napospas neukojitelné chtivosti. Chtěl pocítit každý centimetr mužovo hladké kůže. Každý milimetr na sevřených víčkách a chvějících se řasách, aby se vzápětí vrátil zpátky k horkým ústům. Nasál vlhký dech a předal mu ten svůj.
Na řadu přišel knoflík číslo čtyři, jenž pomalu odhaloval látku bílé košile. Bylo jich víc, než jak se původně, na černé látce zdálo. Nakonec se však přeci podařilo kabát vysvléknout. Skončil pohozený na podlaze. A Snape stál před ním jenom v košili. Bože to byla nádhera! Vzal ho za ruku, odtáhl k posteli, donutil ho posadit se na ní…. Pohled od košile neustále oddaloval. Sklonil se k botám, rozvázal kaničky a zul je.
,,Nosíte dokonce černé ponožky? Vy jste na tu černou barvu umanutý!“
,,Ať už je mezi námi cokoliv, Pottere, upozorňuji vás, že do toho, co nosím, si mluvit nenechám.“
Harry svlékl teplou pokrývku chodidel, vložil drobný polibek na každý z nártů a v pokleku se přiblížil zpět ke košili.
,,Bílá vám sluší.“ Řekl potichu, a protože se příliš bál, že by byl zastaven, pustil se do dalších knoflíků bez dovolení. Možná bylo dobře, že se neptal. Severus si nebyl jistý, zda by odmítl.
Harry pokračoval v boji s knoflíky, pomalu odhrnoval jasně bílou látku a spatřil konečně ten vysněný, žádaný kousek holé kůže. Byla bledá, prosvítala mezi tmavými chloupky, sváděla k doteku… přitiskl k ní rty, přitulil se tváří. Bylo to tak neuvěřitelné… Kouzelnější, než celá komnata nejvyšší potřeby. Poprvé po dlouhé době se Severus pohnul. Sundal mu brýle a shodil je do černé látky zmuchlané vedle postele. Harry měl teď lepší přístup. Zavrtal se do kůže nosem, a pokračoval v rozepínání. Vytáhl cípy z kalhot, pak košili rozepnul celou. Odvážil se na zlomek vteřiny podívat na jeho zdánlivě klidný obličej a měkký samet v očích, a stačilo to, aby věděl, že smí zajít ještě dál. Svlékl ho z košile a očima hltal každý kousek nahé kůže. Opatrně přejížděl dlaní po nutném porostu, hladké kůži na štíhlém břiše a každý dotek dlaně následoval svými rty. Pohled zastřený i soustředěný. V každém případě neukojitelně hladový. Ať už ho však sužoval sebevětší chtíč, poklopce se ani nedotkl. Možná příliš veliká úcta, možná nejistota, anebo možná obojí. Snape ho chytil za tváře, vytáhl z pokleku, utišil společný hlad polibkem. Položil se na záda, strhávaje Pottera s sebou. Nechal se tím křehkým, hubeným tělem bez protestů zalehnout. Harry si na něj obkročmo klekl a se zaneprázdněnými ústy si uvědomoval svou palčivou erekci. Snažil se ji potlačit. Na světě jsou důležitější věci, než bodavá potřeba. Je tu Severus Snape a dává mu povolení dotknout se ho, přičichnout, ochutnat… Kdo jiný tohle smí? Svlečený Snape byl zázrak, hříčka přírody. Člověk by řekl, že je nesvléknutelný. Že se v černém hábitu narodil. Harry si to privilegium hodlal pečlivě vychutnat. Když se přisál na jemnou pokožku na krku, ucítil pod sebou pomalý, líny pohyb. Snapeova ruka se dala do pohybu. Putovala pod tričko, přejela malou prohlubeň na břiše, dotkla se vykreslených bradavek, a vracela se níž. S erekcí nešlo hnout. Jakmile dlaň zastavila na klíně, musela tu neodbytnou touhu zaznamenat. Věčná nápověda mužského těla. Často nevítaná, někdy ponižující, ale dnes večer absolutně v právu. Harry trhaně vydechl, když se ruka vkradla pod volný lem tepláků. Severus ho chytit pod rameny, a přetočil pod sebe. Harry se změněné pozici nebránil, naopak ji vítal. Trochu se nadzvedl a svlékl si tričko. Pozice teď byly téměř vyrovnané. Všiml si, jak se v černých očích zablýsklo. A najednou si Harry připadal jiný. Spokojenější sám se sebou. Spokojený s každou částí svého těla, připraven se se vším pochlubit. Nechal si stáhnout kalhoty i spodky ke kolenům, odevzdaně pod ním ležel, s přerývavým dechem čekal, co bude dál, zatímco jeho penis se dožadoval pozornosti. A Snape ležel vedle něj, podepřený jedním loktem, druhým putoval po nahém těle. Díval se. Očima zkoumal každé zákoutí Harryho odhaleného těla. Jeho pohled byl neproniknutelný, neurčitý, nevypočitatelný. Postel se náhle zdála být o trochu větší a prostornější. Chytrá komnata… Harry fascinovaně sledoval muže k němu skloněného, přes závoj černých vlasů mu nebylo vidět do tváře. Pramínky lechtaly a hladily na rozechvělé pokožce. Burcovaly k ještě větší tužbě po dotyku… dostalo se mu ji. Muž ústy obemkl nachovou bradavku, rukou zavítal do horké zóny. S jistým pohybem sevřel Harryho erekci, a zkusmo pohnul nahoru, dolů. Harry zakňučel. Pěstí praštil do postele vedle sebe. Sakra! Držel se, co mohl, aby nežadonil. Neměl k tomu daleko. Pevně se chytil jeho lopatek, pohlédl před sebe, přímo do pronikavě černých a nekonečně hlubokých zorniček. Snape se na něj díval. Jistým pohybem dlaně z něj vyloudil další zasténání. Nešlo to ovládat. Ačkoliv oči těsně nad ním se zájmem zkoumaly každou reakci, nedokázal ten pocit přemoci. Severus byl v absolutní převaze. Další pohyb už automaticky znamenal Harryho zakvílení. Bylo to tak mučivě pomalé…
Harry to nevydržel. Křečovitě zaťal prsty do jeho ramen, zoufalou prosbu měl jak na očích, tak na jazyku.
,,Prosím…“
,,Pottere…“ Snape s rukou nepohnul. Nechal touhu nelítostně stoupat výš. ,,Vy skutečně prosíte?“ Zavrtěl hlavou. Ta dominantní pozice mu očividně byla milá.
,,Pane profesore…“
,,Najednou jsem profesor?“
,,Prosím!“
Netrápil ho dlouho, přejel dlaní několikrát po celé délce a nastolil mezi nimi disciplinovaný rytmus. Harry zvrátil hlavu. Svíjel se pod ním, cukal nohama, kousal se do rtu… Nemohl se ovládat, nemohl ani myslet. Vnímal jen teplo, jak se shromažďuje v dolních partiích, bublá a tepe stejně mohutně, jako jeho srdce. S každým pohybem sevřené ruky, přicházel nový a nový kontakt s jiným světem. Vypadal abstraktně, vše se v něm ztrácelo, vše pohlcovalo. Harry do něj s každou sekundou nahlédl a viděl v něm zpocenou, horkou, červenou barvu. Viděl jen to, co zrovna cítil. Nemohl už dohlédnout ani k černým očím, natož, aby slyšel vlastní vzdechy, výkřiky, slova… Otvíral ústa, ale nevěděl, co říká. Přál si, aby to nikdy neskončilo a zároveň, aby bylo okamžitě po všem. Něco nedefinovatelného se dralo zuřivě skrz něj na světlo boží. Stud? Žár? Nebo snad ta vařící se krev? A není to jedno? Vždyť ten muž, co ho tak nádherné mučí i vysvobozuje zároveň je Severus Snape! To on má jeho vzrušení v dlani spolu s jeho srdcem i duší…
Ležím si tu, nechávám se jím obklopovat, zatímco ty, Harry Pottere se touláš pustinou a hledáš Viteály. Není to… nespravedlivé?
Poslední, neslyšený výkřik. Ústa otevřená, pohybující se rychlou nutností dostat do nich trochu kyslíku. Ucítil, jak ho to svírající teplo opustilo, druhá ruka se přesunula z hrudi, přes krk na tvář, na vlasy. Ten pohyb byl zbavený veškeré vášně. Zdál se spíš jakýmsi hřejivým způsobem konejšivý, klidnil burácení splašeného srdce. Otevřel oči, uviděl tvář, která znamenala celý svět. Omámeně zvedl ruku a opatrně, jakoby se bál, že tu krásu na střepy rozbije, se dotkl jeho obličeje. Prsty přejel ty dokonalé, svůdné rty a okusil tvrdost chrupavky, hrubost obočí, jemnost černých vlasů padajících přes čelo a přes oči, téměř až na bradu. Chvíli jen s úctou obdivoval ten jediný, skutečný div světa, než se přiblížil a jemně spojil jejich rty. Jen tak, aby bylo zjevné, že už se začíná probouzet ze snu. Nejradši by se vůbec neprobouzel. Ale copak to šlo? Čas se nezastaví, jen protože si to přeje. Může se vrátit zpátky, to ano, ale nikdy se pro něj nezastaví…
,,Sakra! Úplně jsem na to zapomněl!“
,,Jen se hezky v klidu nadechněte, Pottere. Zřejmě máme pořád trochu času vymyslet, co dál.“
,,No to si právě nejsem jistý…“
Komnata nejvyšší potřeby bude brzy velmi potřebná druhým. A kdyby to nebylo ze stejných důvodů, z jakých je zde on, nemusel by se ničeho obávat. Jenže on se tu skrývá, což oni budou chtít také. Proč mu to jenom nedošlo? Většina Nebelvírské koleje zde nalezne nové útočiště a budou se neúnavně připravovat na vzpouru vůči Snapeovi. Budou tu navíc až do bitvy o Bradavice, dokud se k nim on sám nepřipojí a nevyhlásí pátrací akci po Viteálu. Co však bylo nejhorší, čas šel stále dál a dál. A teprve dnes se k Severusovi doneslo, že se chystají ukrýt. Přitom to měl být Harry, kdo to měl předvídat a varovat je. Kruci!
Přitulil se zády ke Snapeovi, který seděl uvolněný, zbavený kabátu na posteli, opřený o zeď. Jejich vztah se rozhodně někam posunul. Důvěrný dotyk už byl přijímán mez námitek, stejně, jako občasný polibek na tvář, na skráně. Dalo se na to velmi snadno přivyknout.
,,Nechci zase vytahovat Chrobtící chýši pane, ale vážně mě nenapadá, kam jinam bych mohl zmizet.“
,,Pokud byste si měl zachovat vaši lidskou podobu, pak také netuším, kam s vámi.“ Přiznal Snape mrzutě. ,,Ovšem jen velmi nerad bych vás posílal do Chrobtící chýše. Musí existovat jiné řešení…“
,,Hm.“ Harry sklonil hlavu a začal si pohrávat se zlatým přívěškem na krku. Tváří se nevině a přitom je tak nebezpečný… Nicméně bylo štěstí, že vůbec existuje. Bez obraceče by tu se svým milovaným netopýrem neseděl. ,,Už to nebude moc dlouho trvat a celé to začne…“ Promluvil do vzduchu. Trochu smutně, trochu ustaraně. Byl především nervózní, bál se neúspěchu. ,,Víte… myslím, že bych se neměl spoléhat jen na neviditelný plášť. Kdykoliv ze mě může sklouznout. Přeci jen je to trochu… nevyzpytatelné. Tak jak si to pamatuji, to byl pořádný chaos. Skoro jsem ani nerozeznal smrtijedy od spolužáků. Všude lítaly kletby, všude byl hrozný hluk… Měl bych se spíš pokusit nějak… splynout.“
,,Jak to myslíte?“ Zeptal se s neblahým tušením v hlase Snape.
,,Mohl bych se vydávat za nějakého studenta.“ Navrhl Harry opatrně. A okamžitě si svůj nápad obhajoval. ,,To by všechno vyřešilo, ne? Splynul bych s davem, byl bych na blízku přátelům, byl bych přímou součástí bitvy a navíc… navíc bych tak mohl opustit Komnatu nejvyšší potřeby a zároveň zůstat na hradě.“ To bylo dost argumentů, aby byl návrh přijat. On ale věděl, že se to Snapeovi nelíbí. Muž ho chytil paží kolem hrudi a přitiskl pevněji na sebe, v ochranitelském gestu.
,,Je to nebezpečné.“ Zašeptal do rozcuchaných vlasů, a přivinul k nim tvář.
,,To bylo už od začátku.“ Namítl potichu Harry. ,,Abych byl upřímný, připadám si dost zbaběle, jak se tu schovávám, zatímco se všichni tam venku snaží přežít. Nevím ani pořádně, co se teď v Bradavicích děje. Nevím, jak se souží se smrtijedy mí přátelé. Předtím jsem se tomu vyhnul a tak nějak cítím, že bych měl vědět, jaké to tu vlastně bylo…“ Snape chvíli neodpovídal. Přemýšlel nad tím, co Harry říká a přemýšlel nad tíhou jeho svědomí.
,,Rozumím.“ Řekl po té chvíli tlumeně. Hluboký zvuk jeho hlasu polechtal Harryho na uchu, rozechvěl bubínek, tou nejkrásnější rajskou hudbou. ,,Zařídím to.“
,,Děkuji.“ Harry zaklonil hlavu, a věnoval Snapeovi vděčný úsměv.
Ten kluk, za kterého se měl Harry vydávat, byl Zane Creevley. Plavovlasý chlapec, kterého potkal na ošetřovně a který trpěl na následky kletby cruciatus. Chodil teprve do čtvrtého ročníku, bylo mu čtrnáct a jeho obličej rozhodně nebyl žádný zázrak. Spousta pih, široká pusa s výraznými, téměř červenými rty, vypoulené hnědé oči. Když se na sebe podíval do zrcadla, zamračil se. Světlé vlasy byly krátké, že se ani rozcuchat nedaly a jejich barva se pohybovala někde na hranicích blonďaté a světle hnědé. Ach jo.
,,Vypadám hloupě.“ Poznamenal Harry, prohlížejíc si z blízka levou tvář.
,,Ano. To skutečně vypadáte.“ Souhlasil Snape a s rukou před ústy si odkašlal. ,,Váš vzhled ale nehraje žádnou roli. Ten chlapec byl jediný, kterého bylo možné se zbavit.“
,,A kde je teď?“
,,Mohu vás ujistit, že se cítí lépe, než předtím. Několikrát skončil na ošetřovně kvůli svým spolužákům.“
Ano, to byl další kámen úrazu. Mladý Zane byl Zmijozel. Jako jeden z mála studentů ze zmijozelské koleje se narodil mudlům a rozhodně to neměl jednoduché. Byl známý pro svůj strach a nepřízeň k Voldemortovi. A také za to byl často obtěžován svými vrstevníky. Strach byl také hlavní příčinou, proč se už po třetí za tento rok ocitl na ošetřovně. Tentokrát si zranění způsobil sám, aby unikl do bezpečí. Madame Pomfreyová to věděla, ale na jeho neúnavné prošení ho tu nechala o dvě noci déle. V těchto pozdních hodinách to tu mezi všemi těmi prázdnými lůžky vypadalo trochu strašidelně.
Nikdo tu nebyl, což bylo jedině dobře. Kdyby je tady Lékouzelnice uviděla… no pravděpodobně by se to těžko vysvětlovalo.
Harry si s rozporuplnými pocity zalezl do Zaneovi postele, přikryl se bílou dekou načichlou dezinfekcí a zkusmo si položil hlavu na polštář. Pak se zase zvedl do sedu.
,,Jsem trochu nervózní,“ přiznal. Snape vypadal, že by to raději vyřešil co nejrychleji.
,,Batoh máte u lůžka. Snažte se své věci schovat tak, aby je nikdo, opakuji, nikdo nenašel. Budete je docela jistě potřebovat.“
,,Dobře.“ Harry pochopeně přikývl. Sledoval muže, jak se k němu přibližuje, sedá si na postel a natahuje paži. Už čekal, že si jej muž přitáhne k polibku, ale on mu jen rozcuchal krátkého ježka na hlavě.
,,Nebudu s vámi mluvit. Nesnažte se mě v žádném případě zkontaktovat. Až nastane ta správná chvíle, dám o sobě vědět.“
Harrymu poklesla ramena. To bude velmi, velmi dlouhá doba. Zabodl pohled do zmuchlané přikrývky na svém klínu.
,,Budete mi chybět.“ Řekl potichu. Hlas mu zněl cize a dětsky. Byly v něm teprve malé náznaky dospívajícího hocha. Ruka na jeho hlavě se trochu pohnula, pak se přesunula na záda. Nechal se přitáhnout na velikou hruď. Černá látka byla na obtíž. Alespoň zhluboka přičichl té vůni, chtěje si jí co nejdéle zapamatovat. Pusa zřejmě nebude. Ne, když vypadá takhle. Jaká otrava.
,,Mnoholičného lektvaru máte dost do konce měsíce. Pak už ho snad nebudete potřebovat. Hlavně na něj nezapomínejte, Pottere.“
,,Já vím. Musím se napít hned po probuzení, před obědem, před večeří, před spaním. Čili budu v jednom kuse zvracet.“
,,Zvyknete si.“
Harry zvedl bezvládné paže a objal ho kolem zad. Lopatky byly větší a daleko od sebe. To byl zřejmě důsledek jeho malého vzrůstu a menších rukou. Bylo mu čtrnáct a byl, alespoň zevnějškem, dítě.
,,Měl byste radši jít… Někdo by mohl…“
Stisk zesílil.
,,Věřím, že to zvládnete.“
,,Děkuju.“
Harryho opustila hřejivá náruč velikého těla. O pár sekund později už sledoval, jak se černá postava vzdaluje, jak otevírá dveře a mizí za nimi.
Praštil sebou zády do postele nejistý, a plný pochybností. Pamatoval si ošetřovnu v Bradavicích velmi dobře. Během studií tu strávil spoustu času a ten nostalgický pocit ho naplnil podivnou směsicí trpkosti a osamělosti. Ležel v těle, které mu nepatřilo, na posteli, která mu nepatřila a ta chvíle, tenhle den, tento čas… všechno si už jednou prožil, takže mu nepatřilo ani to. Severus byl pryč a Harry si nikdy nepřipadal víc chudý, než právě dnes.
Všechno bylo skutečně naprosto jiné, než jaké to znal. Nehledě na zvláštní zmijozelskou kolej a nepřátelství svých spolubydlících, byl překvapen i výrazy ostatních. Ať už mladí, nebo starší, všichni klopili zraky ke straně, chodili v naprosté tichosti. O to hlasitější a zlověstnější byly ozvěny kroků. Klapání bot se rozléhalo v pravidelných rytmech chodbami.
Chlad a vlhko. Nepřátelství v každém obličeji. Dokonce i ve velké síni bylo při každém jídle podivné ticho. Minimální cinkání příborů o talíř, minimální komunikace, téměř žádný šepot. U dveří stál dohled. Neznámá profesorka s profesorem ve tmavých hábitech upírali pohledy do celé síně a děsili už svými ztuhlými výrazy.
Snažil se schovávat v davu a dělat přesně to, co dělají spolužáci. Vstávat s nimi od stolu, chodit s nimi na vyučování (pokud se to tak vůbec dalo nazvat), držet se jim v patách i při cestě na kolej. Pořád dokola si opakoval, že na sebe nesmí poutat pozornost. Všiml si, že většinu zmijozelských studentů vůbec nezná. Neví, jak se jmenují, nebo zda podporují Voldemorta. Soudě podle jejich tiché spokojenosti jim tenhle systém zřejmě nevadí. Ve společenské místnosti několikrát zaslechl, jak si svého nového ředitele pochvalují. Harry by se klidně přidal, ale jeho chvála by byla zřejmě trochu… jiného charakteru. Radši mlčel a nechal je v mylných domněnkách, že je Severus Snape oddaným stoupencem Voldemorta. Narazil tam i na Draca Malfoye, ale raději dělal, že ho nevidí. Stále ho neměl rád, na tom se nic nezměnilo. Jen… tušil, že se necítí nejlíp. Lapen mezi dvěma mlýnskými koly, nucen stát na straně svých rodičů se strachem a bez možnosti vlastního výběru… A navíc Harrymu zachránil život. Co se týkalo Draca Malfoye, měl to vyřešené a odmítal se v tom dál patlat. Draco Malfoy nikdy nevolil mezi dobrou a špatnou stranou. Vždy volil jen mezi životem se svou rodinou a životem bez ní. Vybral rodinu, což bylo naprosto pochopitelné. Lidské.
Horší to bylo se členy ostatních kolejí. Hlavně s Nebelvíry. Kdykoliv je potkal, vrhali po něm pohledy plné nenávisti, aniž by tušili, že ten chlapec s Voldemortem nesouhlasí a má z toho spoustu nepříjemností… Nebo také, aniž by tušili, že je to Harry Potter. Párkrát dokonce narazil i na Ginny a její ohněm žhnoucí oči mluvily za vše. Smutné. Zkoušel si představit, co by dělala, kdyby vypršel čas mnoholičného lektvaru a on se před ní změnil do své původní podoby. Bylo to… nepředstavitelné. Jednou zkusil jen tak ze zvědavosti zamávat na Nevillea, když ho míjel. Vysoký mladík se po něm několikrát překvapeně otočil a málem zakopl o vlastní nohy. Zdál se spíše zmatený, než rozzlobený. Alespoň někdo. Všiml si, že má pár modřin a kolem oka namodralou skvrnu. Bylo to den ode dne horší.
Žádný předměty nebyly příjemné. Dokonce i ty, ve kterých učili bývalí profesoři. Nové osnovy se jim nelíbili a o svých vlastních přednáškách si nebyli jistí, nebo s nimi dokonce nesouhlasili. Profesorka McGonagallová vypadala, že je jí to přímo proti srsti. Každou chvíli se tvářila znechuceně, nebo obracela oči v sloup. Nikdy se však neodvážila projevit nesouhlas. Učila je to, co Snape zapsal do rozvrhu, ačkoliv jí to připadalo příšerné. To nebyla sama. Sám Severus Harrymu prozradil, že Voldemort nemá s vedením školy žádné zkušenosti a smrtijedi, které vybral jako profesory, jsou úplní idioti. A ano, to opravdu byli. Z nichž sourozenci Carrowovi obsadili hned první příčku. Alectu Carrowovou si pamatoval z noci, kdy byl zabit Brumbál, ale tehdy nevypadala až tak hloupě, jaká ve skutečnosti byla. Při studiích mudlů jste se od ní dozvěděli spoustu nevídaných věcí. Například, že mudlové, kdyby mohli, vraždili by kouzelníky na potkání. Nemají zájem na žádném druhu ušlechtilého umění (ha, ha) a tráví všechen čas jen tupým koukáním do mudlovského přístroje – do televize. S obzvláště velikou vášní popisuje jejich oblibu zabíjet se navzájem a vést nesmyslné války. Když se ale člověk zajímá o konkrétnější fakta, neřekne vám lautr nic.
Harry se od ní ani nedozvěděl, jak funguje gumová kachnička. Když se na to zeptal, tvářejíc se jejím proslovem nadšený, žena na něj chvíli jen překvapeně zírala a pak prohlásila, že to není důležité a ať pokračuje ve studiu bez vyrušování. V takových chvílích byl Harry rád, že má na sobě stříbrnozelenou kravatu. Ale prosím! Ta ženská vůbec netuší, jak mudlovský svět funguje. To Harry, Harry by to mohl z fleku odvyprávět. Kdyby použil zkušenosti ze svého dětství, nikdo by mu nemohl vytýkat, že s mudly bůhvíjak sympatizuje.
Uplynuly téměř tři týdny a Harry Snapea ani jednou neviděl. Slíbil, že ho nebude vyhledávat, tak to nedělal. Ale to neznamenalo, že ho nechce vidět. Příšerně mu chyběl. Nový ředitel byl děsně nespolečenský člověk. Neprocházel se chodbami, ani nádvořím… Příliš se nesetkával s učiteli a neobjevoval se ani ve Velké síni. Zdálo se, že i chytání studentů v noci, na chodbách ho přestalo bavit. Jeho pasivní přístup ke škole i ke studentům Harrymu začínal lézt na nervy.
Onen třetí týden byl ale jaksi osudný. Nebelvíři se vytráceli, a Harry přesně věděl, kam. Když čirou náhodou potkal po hradě některého ze svých přátel, chovali se velice obezřetně a pravděpodobně jen vylezli na krátké výzvědy. Když takhle znovu potkal Ginny a Nevilla, zacukalo to s ním. Usmál se na oba a zvedl ruku na pozdrav. Ginny jej spařila jedovatým syknutím, ale Neville se už podruhé překvapeně ohlédl. Potom začal Ronově sestře něco špitat do ucha. To bylo naposledy před bitvou, co je uviděl. Věci se nejvíce zvrtli během Obrany proti černé magii, která se stala spíš čistou výukou černé magie. Několik spolužáků jej nahlas osočilo, že se přátelíčkuje s odpůrci. Že ho prý viděli, jak na ně gestikuluje a snaží se jim něco říct. – samozřejmě přeháněli. To ovšem nezabránilo pobouřenému Carowovi, aby na něm za trest demonstroval cruciatus. Jako opakovací cvičení to na něm s chutí předvedl i zbytek třídy. Všichni to museli mít za Vynikající, protože Harry o sobě na konci hodiny vůbec nevěděl. Probral se s příšernou křečí a studeným obkladem na čele až na ošetřovně. Ve stejné posteli, ve které to začalo. Bolelo ho celé tělo, jen matně si uvědomoval, že slyší nějaké zvuky, možná hádku… Až teprve po chvíli si uvědomil, že jeden z hlasů patří ženě a další… můj bože, další byl Snapeův! Hluboký a výrazný… dokázal do krátké chvíle přebít i tu příšernou bolest. Pokoušel se donutit třeštící hlavu k pozornosti a snažil se zaslechnout aspoň pár slov.
,,Už je tu tenhle rok po páté! Je to malý chlapec pro Merlina živého, nehodlám jen stát a přihlížet tomu, jak mučíte malé dítě!“
,,Je to malý zrádce!“ Ozval se úplně cizí hlas.
,,Na tom nezáleží. Něco jsem vám o praktikování Cruciatu při hodinách řekl.“ Snape. Harry měl pocit, jako by se bolest sama rozpouštěla. Jeho Snape…
,,Dejte mi ten lektvar! Ulevte mu! Vím, že ho máte, Severusi, přestaňte mi lhát, nebo přísahám, že vás na místě prokleji! A jeho taky!“
,,Nemám ho,“ odvětil chladně. ,,A jestli si myslíte, že pokaždé přiběhnu na ošetřovnu, kdykoliv na mne vykřiknete z krbu, tak se šeredně pletete.“
,,Ten kluk má bolesti!“ Zavzlykala.
,,Proč by mně to mělo zajímat? Neustále se spoléháte, že vám budu doplňovat zásoby léčiva. Nejsem jediný lektvarista v Anglii, můžete si sehnat jiné zdroje, kdo vám v tom brání?“
Harry se v křeči zacukal. Málem zakňučel, když se mu těkavě napjalo břicho, ale udržel se. Víčka pevně sevřená, rty stisknuté, ruce v pěsti sevřené. Škubal sebou, dokud mu něčí dlaň křečovitě nesevřela zápěstí a násilně ho nevytáhla do sedu.
,,Simuluje!“ Vykřikl kdosi těsně vedle jeho ucha. ,,Předstírá, že spí!“ Dobře, teď už to dávalo smysl. Na ošetřovně nebyli sami. Ten protivný hlas vedle něj patřil Amycusovi Carowi. Harry byl vytažen z postele, pyžamo, které měl před tím na sobě bůhvíkdo, na něm volně plandalo. Nechal sebou manipulovat, zaměřil pohled na rozmazaný, černý flek před sebou a ústa se mu sama rozjela do úsměvu. Pak ale znovu přišly křeče a Harry sebou několikrát zacukal, ohnul se a zkroutil. Do výšky zdvižená ruka najednou byla velmi nepohodlná. Nedovolila mu sesunout se k podlaze.
,,Jak dlouho byl pod tou kletbou?“ Ozval se mrazivě ředitel.
,,S přerušováním, jen pouhých několik minut.“
Sebejistou odpověď přerušilo ženské vykřiknutí.
,,Lže! Provedla jsem základní diagnostická kouzla a říkám, že to muselo trvat alespoň půl hodiny!“
,,Viděli ho, jak se domlouvá se stoupenci Harryho Pottera! Plánuje se obrátit proti nám!,“ bránil se vehementně smrtijed.
Snape jen pomalu a velmi klidně přistoupil blíž, s rukama založenýma na hrudi. Shlédl na svíjejícího se chlapce, potom na Amycuse.
,,Kdo ho viděl?“ Harrymu do ucha zacinkal jeho klidný, vyrovnaný hlas.
,,Kdo? Všichni jeho spolužáci! Všichni vám to potvrdí!“
,,Skutečně?,“ nadzvedl obočí Snape. ,,A obtěžoval jste se je prověřit, než jste našeho potencionálního budoucího smrtijeda nechal svíjet na podlaze pod cruciatem?“
,,To ne, já…“
,,Neumíte snad použít nitrozpyt?“
,,Mě ale nenapadlo… Myslel jsem, že…“ Profesor černé magie začal být poněkud nejistý.
,,Ovšem…,“přikývl.,,Pána Zla by jistě zajímalo, proč odrazujete mladé a nadějné zmijozely kvůli pouhé domněnce…“
,,To ale není…! Mohu se za ně zaručit, ten kluk je problémový, je to podrazák. Všechny jeho spolužáky hned zítra podrobím nitrozpytu!“
,,A evidentně očekáváte, že vás nechám, abyste proti sobě poštval dalších dvacet zmijozelských studentů. Vezmu toho kluka do ředitelny, dám mu uklidňující lektvar,…“ Otočil se na vteřinu na neklidnou madame Pompfreyovou, ,,..a pak podrobím nitrozpytu jeho. Zaprvé to bude jednoduší, za druhé si mohu být jistý, že se ke mně nedonesou překroucené informace, a za třetí bych si s ním rád pohovořil o jeho loajalitě k našemu pánovi.“ Jakmile skončil, vytrhl Harryho Carrowovi z křečovitého sevření a smýkl jím kupředu, směrem ke krbové římse. Když vstoupil do krbu, přidržel ho za látku za krkem a Harry se musel na třesoucích nohách co nejpevněji držet, aby se v tom zavěšení neuškrtil. Zatracenej chlap!
To poslední, co viděl, než výhled zahalily vysoké plameny, byly dva konsternované obličeje dvou zaměstnanců bradavic. Doufal, že až jim zmizí z dohledu, ošetřovatelka toho chlapa vážně na místě prokleje…
Z krbu se zhroutil rovnou na podlahu, hned, jakmile škrtící límeček povolil. Rozkašlal se a další rvoucí křeč mu projela tělem. Zkroutil se do klubíčka. Pak za sebou ucítil nepatrný pohyb. Severus k němu poklekl a zdvihl ho do náruče.
,,Pane…,“ zasípěl. Ale tichý hlas ho zarazil.
,,Tady ne. Počkejte s tím.“
Na zdech kruhovité pracovny visela veliká spousta portrétů s bývalými řediteli a ředitelkami, včetně samotného Albuse Brumbála. Všichni byli zatím ponořeni do klidného spánku a Severus je nehodlal probouzet. Prošel kolem stolu, přes celou ředitelnu. U knihovny byla zeď rámovaná tenkými rýhami, naznačující dveře.
,,Princ.“ Řekl Snape a neviditelné dveře mu ustoupili z cesty. Vešel do své ložnice, načež se dveře zas poslušně zavřeli. Pak teprve chlapce opatrně položil do své postele. Poklekl k němu.
,,Máte velké bolesti?“
Harry trochu zavrtěl hlavou.
,,Jsem v pohodě,“ ujistil ho.
,,Očividně.“ Snape s despektem zavrtěl hlavou. ,,Nemohu do vás lít uklidňující lektvar, dokud jste pod vlivem mnoholičného. Musíme počkat, až jeho účinky vyprchají… Jsem si jistý, že by to mělo být každou chvíli, stihli jsme to jen tak tak…“
To ano. Harry byl dlouho mimo, a na ošetřovně neměli přístup k dalšímu mnoholičnému lektvaru. Pokud by se před Carrowem změnil zpět na Harryho Pottera, byl by to průšvih, jak hrom.
,,Chyběl jste mi.“ Ozval se dětský hlas. Hnědé oči hleděly vzhůru na černovlasého muže. Severus jen tlumeně vydechl, posadil se na postel vedle něj a začal ho hladit po zádech. Věděl, že má bolesti, ale bohužel nebylo moc způsobů, jak mu právě teď ulevit. Harry se zachvěl pod dalším útokem křeči a pak se s námahou posunul a položil hlavu na Snapeův klín. Očima zamžikal vzhůru. Z téhle perspektivy už ho viděl. Takhle zespoda mu to sluší možná nejmíň, ale co. Pro Harryho je krásný ze všech stran i úhlů. Všude. A třeba i v temnotě nosních dírek.
,,Vážně jste mi hrozně chyběl, to si ani neumíte představit.“
,,Pane Pottere…“
Harry si pomohl lokty a pokusil se přiblížit tvář, aby Severuse políbil, ale on mu přikryl pusu dlaní.
,,Co?“ Hlesl Potter nechápavě.
,,Pořád vypadáte jako čtrnáctileté dítě.“
Harrymu se blýsklo v očích.
,,To vám vadí?“
,,Jsem muž mnoha zásad, a ano, líbat se s dítětem mi překvapivě vadí.“
,,Vždyť víte, že jsem to já.“ Namítl Harry. Nedal se jen tak odbít. Najednou úplně ožil. Snažil se ignorovat protestující a bolavé tělo, protože byl celý rozjitřený ze Snapeovo blízkosti. To odloučení mu nedělalo dobře. Chtěl se ho dotýkat. Pořádně a hned. Chytil se ho kolem krku jako klíště a přitiskl svá ústa na jeho. Rty se dotýkaly sotva pár sekund, protože Snape vyskočil z postele, hbitě ho čapl za ramena.
,,Harry, prosím…“
Křestní jméno znělo z jeho úst lépe, než čerstvě naladěné housle. Byla to melodie Montiho Csardase. Nádherná.
Harry pocítil další bodnutí. Zkameněl jen na vteřinku, překonal bolest a vrhl se neodbytně vpřed. Pevně ho chytil, začal Snapeovi sázet polibky na krk, rukama putoval po látce na zádech, přes lopatky a páteř, níž. Bytostně toužil uvědomit si všemi svými smysly, že je tu skutečně s ním, že se mu to nezdá. Až jedna zbloudilá ruka překročila hranici všech zábran a zavítala na oblejší část těla. Můj ty krásný bože… Snape má dokonalý zadek! – jediná myšlenka přeřvala veškerou bolest. Neodolal, stiskl.
,,Tak to by stačilo!“
Severus pevně sevřel obě předloktí a převrátil kluka zády na postel.
,,Na někoho, kdo byl třicet minut pod cruciatem, jsi nějak moc živý.“ Konstatoval. Harry se vzpouzel, cukal... Snape měl však dost síly na to, aby udržel neposlušné ruce u hlavy.
Proč ten zatracený lektvar ještě nevyprchal? Kdy se ten kluk naposledy napil?
,,Pane profesore…“
Severus zavrčel. Už zase to jeho pane profesore. Takhle ho oslovuje pokaždé, když… zatraceně. Pozorně se na kluka pod sebou podíval. Jeho mladý, pihovatý obličej byl celý zarudlý, víčka měl přivřená. S rukama uvězněnýma v křečovitém sevření se pod ním svíjel a bylo zcela evidentní, že se mu to líbí. Ne, hůř. Vzrušovalo ho to. Hruď se mu rychle zvedala, napínala se pod volnou látkou pyžama… což nebyla jediná reakce těla.
,,Jestli se nebudete ovládat, použiji na vás Petrificus totalus.“ Varoval ho. Harry zakňoural, ale zůstal ležet. Bolest se znovu přihlásila o slovo. Zkroutil se, a pak pocítil známé brnění po celém těle. To už s cruciatem nemělo co dělat. Jen získával zpátky svou podobu. Po pár vteřinách na Severuse mrkal svýma pravýma, zelenýma očima. Severus neztrácel čas a vylovil z černého kabátu lahvičku s uklidňujícím lektvarem, aby mu ji podal. Harry ji bez protestů vypil, třebaže to považoval za úmyslné odvádění pozornosti. Díky bohu, že už vypadá normálně. Byl tak napjatý z dlouhodobého nedostatku Severuse Snapea, že se to v něm hromadilo, jako kapky deště na okapu. Vrátil mu lahvičku a přiblížil se i se svou rukou blíž, aby stačil zaútočit. Jenže nestačil. Snape přešel k polici naproti posteli, zařadil flakónek, a zůstal tam stát, jako by se úmyslně udržoval v bezpečné vzdálenosti.
,,Je vám líp?“ Zeptal se, ruce nepřístupně založil na hrudi.
Ne, tohle mi nedělejte!
,,Nic mi není, jsem úplně v pořádku.“ Rozpřáhl ruce, jednou nohou už lezl z postele. ,,Nemohli bychom pokračovat, kde jsme…“
,,Nejdřív mi povíte, co jste to zase vyváděl.“ Zarazil ho vážně Snape.
,,Ou…“ Místností se převalilo velmi frustrované vzdychnutí. ,,Vy jste to s tím výslechem myslel vážně, pane řediteli?“ Zeptal se sklesle a dovolil si trochu provokativní tón hlasu. Přeci jen byli sami.
Snape si promnul spánky. Proč je to s tím klukem tak složité?
,,Nechci tě vyslýchat Harry. Chci jen vědět, proč se to stalo.“
Harry se zarděl. S odvráceným pohledem pokrčil rameny.
,,Pozdravil jsem Nevillea a Ginny,“ přiznal. Když znovu pohlédl na Snapea, měl prsty přitisknuté na kořenu nosu. Černé vlasy mu halily tvář.
,,Důvod?“ Ptal se rezignovaně a zdálo se, že dopředu předpokládal, že to žádné chytré opodstatnění nemůže mít.
,,Já vlastně ani nevím… Chtěl jsem prostě, aby se na mě usmáli, možná aby na mě promluvili… Je to hrozně divné tu s nimi být a zároveň pro ně neexistovat. Možná jsem si taky trochu přál, aby…“
,,…aby vás poznali.“ Dopověděl za něj Severus chmurně. Pak teprve vzhlédl. ,,Je zřejmě velmi snadné zapomenout, že jste Vy ten druhý Harry Potter.“
,,Jo.“ Harry bezmocně přikývl.,,Nerad na to myslím. Připadá mi potom, že nejsem dost… opravdový.“
Po těch slovech se Severus pohnul, přistoupil k němu blíž. Opatrně poklekl, položil dlaň na jeho tvář.
,,Vzhledem k tomu, že jste mi vše prozradil, jsem teď stejně opravdový, jako vy.“
Potter nechápavě naklonil hlavu.,,Nevím, jestli jsem to pochopil, ale… asi to byla útěcha, co?“
,,Dělám co můžu,“ ušklíbl se Snape.
,,Díky.“ Harry se pousmál a při pohledu do těch černých, hlubokých zorniček dostal závrať. ,,A nemohli bychom už…“ Nervózně poposedl. Nedokázal ani spočítat, co všechno s ním dělá Severusova blízkost. Stačilo se na něj jen dívat a už hořel. Potřeboval nutně uhasit!
Severus protočil panenky. S Harryho sálala nespoutaná energie plná chtíče a nesnesitelné potřeby. Vážně to bylo dlouho. Pro ně, pro oba. Zvedl paži a jediným pohybem si Harryho přitáhl k dlouhému polibku.
Harry zůstal přes noc. Bylo to vlastně vůbec poprvé, kdy přespal v jeho náruči. Severus měl úžasné ruce. Veliké, plné tepla a jistoty, jež mu předával s každým dotykem. Když se Harry ráno probouzel, tulil se k němu, s čelem zabořeným mezi žebra. Vnímal jeho dlaně, dlouhé prsty, jak se mu tiskly k nahým lopatkám, a cítil se, jakoby se probudil do úplně jiného života. Do života, kde se každé ráno probouzí v objetí jeho paží. S tváří přilepenou na nahé kůži, rozehřáté peřinou. S pocitem, že pár polštářů a deka je dokáže ochránit před vším nebezpečím na světě. Jsou tu spolu, v teple a v absolutním bezpečí. Harry ještě nějakou dobu po probuzení jen ležel v poloze v jaké procitl, a vychutnával si ten pocit naprosté ochrany. Taky věděl, že přesně pro tohle se narodil, pro tohle se vrátil a tohle je to, co si tolik přál. Přesně tak to bude.
Otevřel oči. Pohled se mu zabodl zblízka do bledé pokožky a na louku černých chloupků. Omámeně přes ně přejel dlaní. Rozplýval se nad tím dotykem, snažil se ho vtisknout do paměti. Skoro ho mrzelo, že jejich společnou noc prospal. Ale… na druhou stranu, kdyby nespal, nečekalo by ho takové skvělé procitnutí. Skousl si rty, a sklouzl pohledem níž. Severus měl kalhoty. Zase. A Harry byl už zase celý nahý. Zatím to nikdy neskončilo naopak. Zatím…
,,Hledáte něco?“ Ozvalo se mu líně kousek u ucha. Malý pohyb mu napověděl, že si Snape podložil hlavu rukou a nyní ho zaujatě sleduje. Harry zaklonil hlavu, zamžikal na něj s širokým úsměvem.
,,Ne. Všechno je na svém místě.“ Prohlásil a vyplázl jazyk. Snape jen zavrtěl hlavou. Přejel celou plochou dlaně tam a zpět po jeho zádech a přitáhl si ho těsněji na tělo.
,,Nebude se někdo zajímat, proč jsem tady zůstal celou noc?“
,,Pokud ano, vysvětlení je prosté. Váš výslech mi zabral příliš mnoho času stejně, jako snaha dostat vás zpět na správnou stranu.“
,,Uh.. Takže teď jsem jako na správné straně?“
,,Zkuste se tak tvářit,“ přitakal Severus, ,,Pokud vím, moc dlouho to trvat nebude.“
,,Ne… To je fakt. Skoro mě to děsí.“
,,Mě také…“ Snape se zachmuřeně podíval kamsi do zdi naproti posteli. ,,Stojí před vámi velmi těžký úkol… Možná nejtěžší. Je něco jiného schovávat se s rukama v kapsách a schovávat se během opravdové bitvy. Budete zasahovat…, rozhodovat…, budete uprostřed otevřeného boje… a bohužel jste dost opravdový na to, aby vás mohla zasáhnout jakákoliv kletba.“
,,Já to zvládnu,“Ujistil ho Harry. ,,A vy taky. Vymyslel jste skvělý plán.“
,,I ten nejlepší plán se může zvrtnout.“ Poznamenal věcně Snape.
,,Váš ne.“ Opáčil Harry. Nepotřeboval pochybnosti. Potřeboval povzbuzení. Potřeboval ujistit, že se to podaří. Radši odvedl hovor jinam. Byly tady akutnější problémy. ,,A máte taky plán, jak proklouznu kolem portrétů v ředitelně?“
,,Svůj neviditelný plášť máte na koleji, předpokládám…?“
,,Jo.“
Snape se zvedl z postele. Došel ke skříni a vytáhl z police plného barevných lahviček označený mnoholičný lektvar. Nebylo od věci schovat Potterovi nějaké navíc. Když mu lahvičku podal, Harry k němu stočil zvědavý pohled.
,,Pro začátek vypijte tohle,“ poručil Severus. Harry jen pokrčil rameny a lektvar si převzal.
,,Co tajný východ? Není tu nějaký?“ V zelených očích se zatřpytily jiskřičky naděje.
Snape ale kameně zavrtěl hlavou.
,,Pokud tady je, nevím o něm. Některá tajemství tohoto hradu si předchozí ředitel bohužel odnesl do hrobu.“ –Což byla dost smutná správa. ,,Jediný tajný východ, o kterém vím, vede ze sklepení, ale to je nám teď k ničemu.“
To ano. Harry si povzdechl. Napil se mnoholičného lektvaru, přijal podobu Zanea Creevleyho s jeho dětskými rysy a pihami. Pak teprve se společně začali oblékat. Harrymu se dětské, nevyvinuté tělo malého Zmijozela vůbec nelíbilo. O to víc se mu příčilo pomyšlení, že je v tomto těle úplně nahý a vystavený Snapeovi na obdiv. Skutečnému Zaneovi Creevleymu by se to nejspíš taky nelíbilo. Harry byl v šatech cobydup.
,,A co teď?“ Zeptal se s rozpažením paží, přičemž zašilhal ke dveřím.
,,Teď, pane Pottere, se vám musím upřímně omluvit.“
Harry zmateně zamrkal a sotva se zeptal za co, vzduchem se mihla hůlka, inkantace se provlnila kolem uší a pak… na koberec dopadly malé hodinky.
,,Kruci!“ Vyprskl Harry, jakmile byl znovu při sobě. ,,To jste mne nemohl aspoň varovat?“ Mračil se ze země, v polo sedu, před schodištěm. Cesta kolem portrétů byla zřejmě vyřešená.
Snape se nad ním pobaveně ušklíbl. ,,Došel jsem k závěru, že hodinky jsou velmi nedoceněné. Ve skutečnosti se ukázaly být velmi užitečnou pomůckou,“ pronesl. Harry se nasupeně zvedl, trochu zavrávoral a postavil se před něj. Sevřenou pěstí ho jemně dloubl do břicha.
,,Nesnáším vás.“
,,Ovšem, to už jste mi několikrát barvitě nastínil.“
Potter se drobně usmál. Byl poněkud rozpačitý. Musel skoro zaklonit hlavu, aby dohlédl do jeho tváře. Rukou letmo přejel po černém hábitu, prsty minuly knoflíky a zastavily se někde u břicha.
,,Tak… se uvidíme….“ Řekl potichu.
,,Ano.“ Snape Harrymu položil dlaň na tvář, překonal se a s křečovitým zacukáním koutků mu úsměv opětoval. ,,Hlavně se do té doby snažte… zapadnout.“
,,Spolehněte se,“ rozšířil Harry úsměv. ,,Já budu ukázkový Zmijozel.“
Severus s oprávněnou pochybností pozvedl obočí. Svou nedůvěru výrazněji projevit nemusel, Harry se totiž šklebil vlastní ironii. Navíc se neměl k žádným námitkám. Chvíli na sebe jen mlčky hleděli a úsměv zvolna opadal. Jeho výraz se změnil v nejistý, vyčkávavý… dokud ho to nepřestalo bavit. Našpulil široké rty a zamračil se na něj svýma hnědýma, dětskýma očima.
,,Tak? Políbíte mě, nebo ne?“
Černovlasý muž s despektem zamlaskal, shlížel na něj z vysoké perspektivy, oči mhouříc. Jak typicky netrpělivý! Jak nepřekonatelně chtivý. Nenapravitelně… sentimentální. Byl to zvláštní pocit, mít někoho, kdo vás bezmezně zbožňuje, ba dokonce vědět, proč. Kdo jiný by vám to dokázal objasnit s takovou vášní, jako Harry Potter?
Mohl před ním stát malý čtrnáctiletý kluk, mohl mít tvář plnou pih a světlé vlasy, ale ten výraz… ten lesk v očích a tvrdohlavá odhodlanost… to všechno patřilo Harrymu. Stačilo zadívat se skrz masku dítěte, která byla jen pouhou nepodstatnou iluzí, a viděl jen jeho. Zářil svojí živou, ohnivou aurou na míle daleko. Tady už neexistovaly žádné pochybnosti, ani morální zábrany. Nebylo tu nic, jen Harry- nepostřehnutelně poznamenán mnoholičným lektvarem. A tak se Snape sklonil a políbil ho tak, jak uznal za vhodné. Hluboce… zcela schopen překonat veškerá jeho očekávání.
Bitva přišla tak rychle, že Harry ten čas mezi tím téměř nezaregistroval. Byl neviditelný, přesně jak slíbil, po celou dobu se snažil zapadnout. Všímal si, jak mizí jeho známí také z Mrzimoru či Havraspáru. Věděl, že právě oni jsou jediní, kteří našli způsob, jak se spojit s vnějším světem. Sám si připadal poněkud odstrčený, především svou bezvýznamnou pozicí, a faktem, že je z neoblíbené koleje, v níž ho také zrovna nemilují, ale vydržel to. Byl to ten typicky krátký klid před bouří, ke které se chtě-nechtě schylovalo. Náhlé shromáždění studentů ve Velké síni ho vytáhlo z postele a on byl nucený navléci se do hábitu mladého Creevleyho, ve kterém zmizel v pečlivě seřazené skupině Zmijozelů. Horacio Křiklan, starý učitel lektvarů a nynější ředitel Zmijozelské koleje je dovedl do Velké síně. A tam, tam Harry mezi stíny svých vyšších spolubydlících uviděl siluetu sebe samého. Jen občas, když našel mezeru mezi něčími rameny. Hleděl na Harryho Pottera obklopeného přáteli a mluvícího s Minervou McGonagallovou. Připravovali se k boji, zatímco on tu stál jako malé dítě patřící mezi Zmijozelské nepřátele. A Zmijozel, od kterého se očekávalo konečné rozhodnutí, na čí stranu se vlastně přidá, to rozstřelil po zásahu Voldemorta, jehož hlas rozechvěl všechny ušní bubínky v sále. Vyděšená a zmatená Pansy Parkinsová by Harryho Pottera vydala pro vlastní záchranu a klid. Všichni kromě zmijozelu se za Harryho postavili. Kdo ale řekl, že to znamená, že souhlasí s Voldemortem? Jenom se bála. A kdo se bojí, je opatrnější, a častokrát díky tomu přežije. Pud sebezáchovy není hřích. Harry si vzpomněl na svého netopýra, který byl toho názoru, že veliká odvaha vypovídá o stejně veliké tuposti. Zahřálo ho, když si vzpomněl na jeho pohrdavě lhostejný výraz. Byl neuvěřitelně sexy. Velmi silně zatoužil, aby celá tahle bitva skončila. Všechno už to přece zná! Proč to nejde prostě… přetočit?
Celá Zmijozelská kolej byla odvedena z Velké síně zpátky do sklepení, přesně, jak si na to vzpomínal. Počítal s tím, bylo to součástí plánu. Také počítal s úprkem Malfoye a jeho poskoků, takže byl pravděpodobně jediný, kdo si jich stačil všimnout.
Všichni studenti zůstali ve společenské místnosti. Byli tu zamčení, a odkázaní na svou vlastní představivost. Nic jiného by jim nemohlo říct, co se tam nahoře děje. Místnost byla přeplněná studenty. Ze všech rohů se ozýval pláč vystrašených dětí, po koberci nervózně přešlapoval každý druhý a rozhořčeně nadával, aby svůj strach zamaskoval. Jediný Zane Creevley se vytratil do chlapecké ložnice. Sebral své jediné zavazadlo, přehodil přes sebe neviditelný plášť a vrátil se do společenské místnosti, kde pomalu utichal pláč a dělalo se tísnivé, strašidelné ticho. Prokličkoval mezi studenty a vytratil se do prázdné chodby, podél kamenných zdí. U dveří se posadil a čekal. Nemohl se vytratit ještě dřív, než dorazili do velké síně, protože pak by si ředitel koleje všiml jeho nepřítomnosti. Kvůli všem těm problémům se Creevey stal až nepříjemně viditelným mladým chlapcem. Navíc nemohl odejít s batohem na zádech, když ještě neměl vědět, co se vlastně děje, to by bylo podezřelé. A tak nejbezpečnější variantou byl úprk až po shromáždění. Harry si v hlavě přehrával, co se zrovna tam nahoře děje a trpělivě přitom čekal. Musí tu být každou chvíli…
A opravdu. Po několika minutách se nově zaheslovaný vchod do koleje odemkl a lehce pootevřel. Jen ředitel školy má moc otevřít všechny Bradavické koleje bez znalosti hesla. Harry, zabalený do neviditelného pláště, vstal a provlíkl se tou drobnou škvírou, načež se vchod nadobro uzavřel.
Ještě stále neviditelný, objal Snapea kolem pasu (výš totiž ve své falešné podobě nedosáhl) a zavrtal hlavu do černé látky.
,,Co vás zdrželo?“
,,Bradavické štíty. Musel jsem dát pozor, abych se jim vyhnul. Jakmile bych se dostal za ně, bylo by na návrat pozdě.“
Harry si setřepal plášť z hlavy a se zářícíma očima pohlédl vzhůru.
,,Moc rád vás vidím.“
,,Ano.“ Odvětil s vážnou tváří Snape. Jen měkce černé panenky prozradily, že ta radost je vzájemná, ačkoliv v nich běhaly stíny starostí. To, čím si před malou chvíli prošel, nemohlo být příjemné ani v nejmenším. Když na vás kolegové, se kterými se znáte od nástupu do prvního ročníku, začnou vrhat kletby, pravděpodobně se vás to trochu dotkne… Třebaže na své chování měli právo.
,,Já vím.“ Řekl, a odvedl ho chodbou až ke kabinetu, který mu dlouhá léta patřil.
,,Máte alespoň přibližný přehled o tom, co se teď na hradě děje?“
,,Jo,“ přikývl Harry a sledoval, jak Snape přechází ke stolu, na němž měl profesor Křiklan rozložené písemné práce. Na rychlo je přejel očima a pak znechuceně zavrtěl hlavou. Nový profesor lektvarů známkuje příliš neobjektivně. To ovšem nebylo nic nového. Vždy měl tendence pro nadržování, čímž se vlastně nijak netajil. ,,…Teď právě se rozdávají všem zúčastněným bojové úkoly a já hledám Viteál. Někdy v tuhle chvíli hledám pomoc u Šedé dámy… Přesně si to nepamatuji, je to dávno,“ vysvětloval Harry. A ano, bylo to dávno… Zároveň to však bylo právě teď. Jako ostatně všechno, co za poslední rok a čtvrt prožil.
,,Rozumím. Co mnoholičný lektvar, stačí vám?“ Snape automaticky pokládal otázky, zatímco se přehraboval v jedné nepoužívané zásuvce u stěny. Vylovil z ní několik lektvarů, které sem před několika dny uschoval.
,,Jen tak-tak. Ráno jsem ho dopil.“ Hlásil svědomitě Harry.
Severus obešel stůl a došel k němu, vtiskl mu lahvičku do ruky.
,,Dobře, raději zůstaňte pod pláštěm. Hned, jak lektvar přestane působit, napijte se okamžitě znovu.“
Harry mlčky přitakal. Všiml si lehkého pohybu, jak si Snape schovával zbylé dva lektvary do svého kabátu.
,,Určitě budou fungovat?“ Zněl velmi nejistě, v hlase byl slyšet upřímný strach. Severus pohlédl do rošířených, hnědých očí, přečetl v nich jednu jedinou otázku. Otázku, která byla ze všech otázek na světě nejnebezpečnější, protože dokázala způsobit neskutečné věci, obrátit svět na ruby.
Co kdyby…?
Co kdyby lektvary nefungovaly? Co kdyby to nepřežil?
Co kdyby se dalo všechno změnit jen použitím obraceče času?
,,Pochybujete snad o mých schopnostech, pane Pottere?“ Zeptal se s chladnou tváří, avšak přívětivě lesklýma očima. Harry tlumeně vyprskl.
,,Ne.“ Zavrtěl hlavou.
,,Chci, abyste pro mne něco udělal.“
,,Cokoliv!“ Vyhrkl Harry s typickou zbrklostí. Odhodlaný splnit cokoliv. Naprosto cokoliv. Ať se někdo opováží pochybovat!
,,Buďte opatrný.“ Přikázal mírně, ale pevně Severus ,,Neriskujte, nedělejte nic stupidního, ukvapeného ani odvážného.“
Přesně, jak si před necelou hodinou připomněl při projevu Pansy Parkinsové, přesně v takovém světle se jeho netopýr ukázal. Mladá dáma byla bez debat opravdová Zmijozelka. Musel se tomu alespoň v duchu zasmát. Slavný Harry Potter z Nebelvíru má odteď zakázanou odvahu. Je to hezké, když vám někdo zakáže něco takového. Harry netušil, proč ho to těší, ale podstatné bylo, že se cítil pěkně. Nervozita z nadcházející bouře trochu polevila.
Všechno bude v pořádku.
Měli všechno, co potřebovali. Severus vyšel z kabinetu a Harry ho následoval, přehazujíc přes sebe jednu z relikvií. Kdyby se nad tím zamyslel, uvědomil by si, že jsou vlastně kvůli němu slavné relikvie teď na světě čtyři. Ale on měl spoustu jiných věcí na přemýšlení. Potichu cupital za jeho rozevlátým, černým kabátem, šel chodbou až k tajnému východu. Tomu, o kterém se Severus nedávno zmiňoval. Jinak by se zřejmě v tuhle chvíli z hradu bez všimnutí nevytratil.
Tak a je to. Tady se rozloučí. Buď navždy, nebo prozatím…
Na chodbě ve sklepení nebyl slyšet jediný zvuk. Hlasy ze Zmijozelské koleje, ani z přízemí sem nedoléhaly. Filch byl i s tou svojí kočkou někde pravděpodobně schovaný a držel se názoru, že se ho kouzelnická válka nijak netýká. Nikdo jiný tu být nemohl.
Severus poklepal hůlkou na kámen, na kterém se začaly rýsovat tvary malého, temného průchodu. Bude se muset pořádně sehnout, aby prošel. Už se chystal vstoupit, ale neviditelná ruka sevřela černou látku rukávu a zdržela jej. Když se otočil, z prostoru vykoukla čerstvě odkrytá ruka – větší, než bylo na čtrnáctiletého kluka běžné. Ta ruka pak odkryla i neviditelnou kápi a z prostoru vykoukla hlava s tmavými, rozcuchanými vlasy a sytě zelenýma očima. Tohle byla tvář Harryho Pottera. Harry sundal celý plášť a přidržel si ho podpaží. Pak se zvedl na špičky, pokoušeje se zaútočit na nechráněné rty. Snape ho ale včas zarazil. Přitlačil silnými dlaněmi na drobná ramena a donutil ho klesnout na paty.
,,Teď ne. Počkejte s tím, až bude po všem.“ – Což mělo v překladu znamenat: “Nebuďte sentimentální trouba“ a “Nebojte se, dopadne to dobře.“
Harry by tomu rád věřil a také by byl rád sentimentálním troubou, ale jeho milý býval v některých ohledech poměrně striktní.
,,Potřebuju povzbudit,“ namítal nespokojeně. Snape s despektem zavrtěl hlavou. Navzdory tomu ho však chytil dlaní za tvář, sklonil hlavu a vlepil mu bezpečný, téměř mateřský polibek na ofinu. Palcem přejel hladkou líci.
,,Dávejte na sebe pozor…“ Pronesl tlumeně a pak už zmizel v malé, temné chodbě, která se vteřinu na to sama zazdila. Harry si v osamění dovolil projevit ten náhlý otřes štěstí na úsměvu. Jenže sotva udělal krok směrem od stěny, úsměv okamžitě přešel. Kousek před sebou uslyšel zašustění pergamenu. Následoval zvuk několika kroků, načež ho do uší uhodily decibely zrychleného dechu. To bylo velmi povědomé. Prozrazovalo to nevítaného hosta, který se pokouší být za každou cenu tichý, jako myš, snažící se ignorovat nervozitu… Někdo ho sleduje. Jenže kdo? Harry tu nikoho neviděl. Všiml by si, kdyby na této bohem zapomenuté chodbě byl někdo s ním. Ať už by to byl kdokoliv, způsobilo by to naprostý kolaps. Vše by bylo ztracené. Popošel ještě kousek k místu, kde údajně něco slyšel, načež zaslechl podivný zvuk, jakoby se látka otřela o zeť. V tu chvíli se mu zornice rozšířily zděšením. Velmi silně si přál, aby ho šálil sluch. Zvedl roztřesenou ruku a natáhl ji ke zdi. Blíž, blíž a ještě blíž. Nahmatal známý, jemný materiál. Bolestně skousl rty a zatáhl. Už dopředu věděl, co uvidí a to znamenalo naprostý konec. Prohru. Absolutní prohru. Druhý neviditelný plášť zašuměl a dopadl na zem. Přímo naproti němu stál Harry Potter. Stál přitisknutý ke zdi, konsternovaný, a v naprostém šoku. Rty pootevřené, neschopné dechu, natož slova. Jen hleděl na svou přesvědčivou kopii, jako by hleděl do tváře samotné smrti, která si ho právě přišla odvést. Harry s obracečem na krku shlédl na své vlastní ruce. Ten Potter, o kterém říkal, že je opravdovější, mačkal v ruce Pobertův plánek.
Sakra.
Na plánek úplně zapomněl. Vůbec ho nenapadlo, že tam Severuse uvidí. Severuse, který byl z hradu oficiálně vyhnán, a vůbec tady neměl být. Ovšem, že se vydal ho najít, ovšem že ho zajímalo, co tu u všech všudy dělá. Možná dokonce myslel, že jde osvobodit Zmijozely, aby posílil Voldemortovu armádu. Tohle ale určitě nečekal.
Harry samou panikou nevěděl, jak se zachovat. Nakonec byl schopen, jen zoufalého úprku. Zakryl se pláštěm, a letěl, co mu nohy stačily. Ani neslyšel, zda za ním druhý Harry Potter běží. Nevnímal to. Vyběhl schody, vmísil se mezi hluk a davy starších studentů, kteří se připravovali na brzký útok. Ještě pod pláštěm se napil mnoholičného lektvaru a změnil podobu, aby to nebylo ještě horší. A přesto… věděl, že je ztracený. Vydal se naslepo hradem, nechal zmateně pobíhající studenty, aby do něj vrazili a pak se divili, co se jim to připletlo do cesty. Nakonec našel malý, opuštěný kout, sesunul se zády po stěně na zem a zůstal tam sedět, jakoby se ho okolní svět a všechen ten shon vůbec netýkal. Vždyť se ho vlastně skutečně netýká. Ten, který ho ze všech lidí neměl vidět především, ho před chvílí spatřil. Harry si rozhodně nepamatoval, že by se něco takového stalo. Což znamená, že se to stalo jinak než před tím. Porušil kruh, pokazil to. Mělo vůbec cenu snažit se zasáhnout do boje? Snape mu přece říkal, co se v takovém případě stane. Jakmile pomine dvoutisícátá obrátka, zmizí. Možná zapomene. A možná se stane i něco mnohem horšího. To nikdo nemůže vědět s absolutní jistotou. Dokonce ani někdo, jako Snape. Harry byl plný hrůzy, plný strachu a naprosté beznaděje. Vybuchovala v něm s bolestivou intenzivností, a soustavně ochrnovala už tak bezvládné tělo. Nakonec ta mohutná erupce skončila. Bolest, běs a panika, to všechno se zvolna odpařovalo pryč a zůstávala jen prázdná otupělost. Otázky běhaly myslí zanedbávané a přehlížené. Přežili by všichni, které by se pokusil zachránit? Zůstal by s ním Severus, kdyby se to podařilo? A kam zmizel Pošuk Moody, Dobby, skutečný Zane Creevey? Kde je Severus ukrývá? Nic z toho najednou nebylo důležité. Jediná hmotná a výrazná myšlenka, která se rozprostřela v hlavě, obsahovala pouhá tři slova.
Je po všem…
Pozn.Aut.: Mám dojem, že jsem tam někde ke konci zaměnila některá fakta z knihy za film... ale jsem utahaná, tak radši nebudu přemýšlet, kdy. Myslím, že to mělo hrozně vážný důvod :D Doufám, že jsem vás tím rozdělením poslední části moc nenaštvala, čtvrtou sem dám jednadvacátého, naprosto tutově :3 ... Kdyby vás třeba zajímalo, z jakého důvodu to nakonec bude mít části čtyři, je to v perexu :)
Komentáře
Přehled komentářů
Nemám slov! Som strašne rada, že som na túto tvoju tvorbu narazila až keď je celá zverejnená, inak si ohryziem všetky nechty :)) Úplne perfekný nápad, celá poviedka má taký spád, že tu sedím pred monitorom s ústami otvorenými a kukám ako puk... Neuveriteľné zvraty, takto na mňa pôsobilo čítanie Elysejského klíča (dúfam, že nevadí porovnanie :) ), nie sú tam žiadne hluché miesta, krásne to plynie. Idem na poslednú časť a ešte raz - klobúk dole za takýto spisovateľský talent TruTru. Ďakujem.
Děkuji vám za komentáře!
(TruTru, 23. 8. 2013 14:31)
Moc se omlouvám, že jsem nereagovala, byla jsem nějakou dobu mimo internet. Příště se polepším, slibuji :) Vše jsem četla, všechno mě moc potěšilo :3 DĚKUJI !!!!
A Agnes děkuji za upozornění ohledně tajemné komnaty :D Už jsem si to opravila. Mě se ty dvě mrchy hrozně pletou.
:-)
(Agnes, 19. 8. 2013 19:44)
Vracela jsem se z dovolené s nedočkavostí, že si přečtu závěr Obraceče. Ani si neumíš představit, jak jsem nadšená, že ještě nekončí. Neustále tě obdivuju, že ses pustila do povídky s obracečem času. Moudrý klobouk dolů za to, jak zvládáš udržet všechny události a přitom neporušit časové kontinuum a neodrovnat tak celou tuhle realitu :-) Jsem moc zvědavá, jak to s Harrym vyřešíte, aby ho to nestálo život.
Ještě jednou dík a moc moc moc se těším.
P.S. Tvoje perexy vždycky čtu. Někdy se k nim dokonce musím vrátit, protože se neuvědomím, že tady se po rozkliknutí objeví už jen kapitola a byla bych tak ochuzena o úvod :-)
Jo a Severus někde na začátku překřtil Komnatu nejvyšší potřeby na Tajemnou komnatu. Že by chtěl Harrymu dopřát společnost baziliška? :-D
====
(weras, 14. 8. 2013 16:03)Když jsem viděla,že je povídka rozdělená na čtyři části,hned jsem věděla,že tento díl skončí v tom nejzajímavějším a taky v tom nejnapínavějším. Bože,jak já doufám,že to všechno dobře dopadne i přes problémy,které se ukázaly!!!! Myslím si,že taková nádherná povídka přece nemůže skončit špatně. Budu moc doufat a taky se strašně moc těšit!!! Velký dík!!!
:-)
(paja1, 14. 8. 2013 13:52)Ach, já se vždycky úplně rozplývám při čtení tak boží povídky. A už teď vím, že 21. bude nádherný den....další díl Obraceče a dokonce i ŽB....no nemůžu se dočkat. Díky moc :-)
ooOoo
(Nade, 13. 8. 2013 22:12)
Jsem naprosto v háji. Jak to mám vydržet do jednadvacátého? Přece se to nemohlo takhle pohnojit! Uááááá!
Páni! Moc se těším na pokračování. Díky. :-)
Bojííííííím
(Bobo, 13. 8. 2013 21:10)Chudák mladší vydání Pottera, to opravdu pro něj musel být šok, vidí sebe ve starším vydání jak si tam sukruje s vrahem a umaštěncem, se divím, že na sebe neseslal Avadu. Že je to nenapadlo, to už zapomněl, že tam v ten den lítal s plánkem a hledal Rona a Hermionu? Doufám, že to dopadne dobře, možná to dopadne dobře jenom pro Severuse, nebral si pro sebe nějaké lektvary - že by něco na uštknutí hada?
Paráda
(Sitara, 13. 8. 2013 18:36)
Prosím tě, jak bychom MY mohli být na TEBE naštvaní? :-D když nám chceš dopřát o kapitolu navíc... pro mě, za mě, klidně i o dvě - vždyť pětka je lepčejší než čtyřka :-D
Mám husí kůži z toho konce. To je panečku zvrat. No jo, mladší Harry je pořád zaslepenej nenávistí a pomsta Snapeovi má pro něj, zdá se, větší váhu, než zničení viteálu... *protáčí oči* Navíc chudák vypadal tím, co viděl, natolik konsternovaný, že mám vážné obavy o budoucnost kouzelnického světa, tak jak ji v kánonu známe :-D
Jestli si stačil všimnout obraceče na krku svého staršího já nebo jestli mu to vůbec došlo (protože, přiznejme si to, občas bývá trochu nechápavý), stejně to nezaručuje, že se zachová rozumně. Třeba takové vidině bude chtít na just zabránit :-D Zkrátka, já si vůbec nedokážu představit, jak to vyřešíš! Furt mám v hlavě tu Hermionu, ale to je asi tak všechno, protože nevím, co by jiného kromě úpravy paměti mohla udělat, kdyby jí to Harry svěřil... Vidíš, jak se do toho tady zamotávám? Hrůza. Fakt máš můj obdiv! :-)
Ale abych nemlela jen o konci, z kterého jsem celá vedle. Celá kapitola z Harryho pohledu byla naprosto skvělá. Líbila se mi Severusova odmítavost na začátku a Harryho proslov. Líbily se mi jejich společné chvilky a Harryho hravost a upřímnost a vroucnost toho, co cítí ♥ Jo a taky svéhlavost Komnaty, která člověku dopřeje jen to, co sama uzná za vhodné :-D
Vážně doufám, že nenecháš tohohle Harryho se někam vypařit, až ta dvoutisícátá obrátka uplyne! Neopovaž se, slyšíš?! :-D
Budu si šetřit nervy na závěrečnou kapitolu, protože to vypadá, že to bude nářez a že na tom s nervama budu jako u některých kapitol Nocí :-D Moc a moc děkuju za úžasnou kapitolu! Užila jsem si ji, ani nevíš jak :-)
Ááááááá
(Ekolisias, 13. 8. 2013 18:21)Sakra, sakra! To se ale vůbec neměl stát! Všechno klape jako na drátkách a teď tohle! A druhý Harry neměl tak zmatkovat, měl použít Oblivante a čáu, nikdy jsme se neviděli. Jsem zvědavá, jak to nakonec všechno dopadne, jen aby to byl happy end pro Severuse i Harryho :3 Plííííís! Držím palce, nemůžu se dočkat :3 Krásná kapitola, až na ten konec :D Oh shit! >.<
:-)
(Achája, 13. 8. 2013 11:25)No mě tedy rozepisování se rozhodně nevadí, obzláště, když je to tak čtivé:-)Že je Haryy trdlo, všichni dávno víme, takže nejsem moc překvapená a doufám ve zdárný konec:-)
..
(Symphony, 13. 8. 2013 10:55)
jedním slovem Áááách.
musím si to asi přečíst ještě jednou, abych se byla schopná vyjádřit obšírněji. Vlastně jsem moc ráda, že je jsi ten konec rozdělila. Aspoň toho bude k přečtení víc. Nemůžu se dočkat! Tenhle dílek končí v doopravdy dramatickém okamžiku, takže nezbývá, než věřit, že se to všecko zase vyjasní a na konci bude kýčovitě dokonalý happy end :))
nééééééééééééééééééééé
(Kiki, 13. 8. 2013 10:53)
Jak jsi nám to mohla udělat? neříkej že to nedopadne dobře... zatraceně, to bych byla fakt zklamaná... a název poslední kapitoly nezní zrovna optimisticky - pokud to tedy neznamená, že ta nekonečnost spočívá v tom, že se budou každé ráno probouzet spolu po boku...
klasika, Harry je fakt poblázněný, totálně si neuvědomuje realitu kolem sebe - řekněme že bych očekávala více strachu o to, kdo je teď kde, aby pak mohl dané lidi zachránit... pak by si možná na plánek vzpomenul... mno ještě mě napadlo použít Oblivate na mladší verzi, ale ta by se asi úporně bránila a nedopadlo by to dobře i tak...
Sakryš, doufám, že si mladší verze alespoň všimla toho obracecě kolem krku :D
A znovu si pokládám otázku:
JAK JSI NÁM TO MOHLA UDĚLAT? Teď nebudu moci spát... :D
perfektné!!!
(arkama, 27. 8. 2013 16:45)