Vivere porta

Zastávka na nekonečné

Byla to chyba.
Použít obraceč, vrátit se o rok a půl zpátky… všechno to byl hrozný omyl. Jak můžete změnit budoucnost? Jak ji změnit, aniž byste změnili směr? To nejde. Ať se člověk snaží jakkoliv, vždy šlápne vedle. Není možné chodit po tak dlouhou dobu ve stejných stopách.
Snape měl pravdu, byl to hodně špatný nápad. Směšný, naivní. A nejhorší byla ta měsíce živená naděje. Naděje, že se to podaří, že nad časem zvítězí. Jenže nad ním se zvítězit nedá. Čas je mocnější, než jakýkoliv kouzelník, silnější, než celá slavná magie. Chytne vás za kotníky, pohltí do sebe a vy už nemáte jak utéct. Harry si tak připadal. Lapený, pohřbený, pokořený. Seděl na zemi schovaný pod neviditelným pláštěm, skrytý všem očím i uším, všemu, co se dělo mimo jeho skrýš. Stejně si však nepřipadal v bezpečí. Byl v té své tmě i se svým největším nepřítelem. Nevyháněl ho, jen se snažil spřátelit. Mával bílou vlajkou a uznával svou prohru, aby se ji zároveň pokoušel přijmout se vším všudy.
Napověz mi, obraceči. Co mě vlastně čeká? Co znamená prohrát válku s časem?
A čas, tik tak, šel bez odpovědi dál. Pokračoval.
I to mohla být odpovědět. Nebo rada. Záleží jen na tom, zda mu tázající rozumí. Harry ale nenaslouchal. Nevěděl jak. Nechal se vtahovat do temnoty, zproštěn všech pozitivních myšlenek. Na nic se nechystal, nic už nečekal. Jen znovu a znovu přehrával v mysli svůj překvapený výraz, scénu, která se v minulosti nestala a v přítomnosti všechno pokazila.
Představte si, že spatříte sám sebe v náruči svého největšího nepřítele… A Harry věděl, že Severus BYL jeho nepřítel. Ten největší, ten, kterého toužíte zničit, shodit do temnoty. Ještě pořád si pamatoval tu vášnivou nenávist, s jakou Snapea pronásledoval, chtíc ho zabít. Zdálo se mu, že se vůbec nezná. Nedokázal se, se svou mladší verzí sžít. Nedokázal si představit, co by v takové situaci udělal. Už dávno se na svět nedíval jeho očima, takže netušil, čeho je v takové situaci schopný.
Šum, různorodé hlasy a klapot podrážek prořízl jeho vlastní hlas. Cukl sebou, a teprve teď se začal zajímat o své okolí. Pár studentů se shlukovalo do skupinek, rozdělovalo si úkoly a plácalo se po ramenou. Kousek od nich byl také duch jeho koleje, skoro bezhlavý Nick, na něhož Harry před několika vteřinami vykřikl, jak se sháněl po Šedé dámě…
Počkat! Hledá Šedou dámu… to už bylo povědomé. Tohle přeci dělal taky, ne snad? Mluvil s kolejním duchem Havraspáru...
On pokračuje v hledání! Můj bože... I přes to, co viděl, pokračuje dál.
Samozřejmě, že nezaloží ruce a nepřestane bojovat. To není jeho styl. Vždycky dává přednost ostatním a nikdy, nikdy se nepřestane snažit. Odloží své problémy a bojuje ve jménu ostatních. Takový byl Harry Potter… Plný nekonečné obětavosti. Vždy připravený skočit do ohně pro své nepřátele, a pro své přátele kdykoliv připravený zemřít. Kdy se to změnilo? Kdy začal vidět sebe a přehlížet zbytek světa? A kdy se sakra naučil vzdávat? Vždyť ať se dělo cokoliv, ať byl kdekoliv, nikdy se nevzdával. Takový byl. Protože nikdy neměl na výběr, protože sám chtěl…
Neměl by tu jen tak sedět a dívat se, jak ostatní bojují. Válka by se měla dohrát dokonce, třebaže je beznadějná. Zbývalo několik týdnů, než se obrátí poslední obrátka, a během té doby bude žít jen pro to, co si vybojuje…
Zvedl se ze země, pomalu následoval hubenou postavu s rozcuchanými vlasy, která se hnala za Šedou dámou. Neviditelný, a tichý jako myška naslouchal jejich rozhovoru. Sledoval přitom bedlivě svou vlastní tvář. Bojovná a odhodlaná, pokrytá krůpějemi potu. Zmatek a hořkost maskoval jen častým mrkáním. Očividně se snažil se zaťatými pěstmi soustředit jen na svůj úkol.
Harry pod neviditelným pláštěm zavřel oči a naslouchal svému vlastnímu hlasu. Snape na něj spoléhá, musí tedy udělat, co je v jeho silách. Urputně se snažil vzpomenout na každý detail, který by mu mohl pomoct. Voldemort jim dal ultimátum. Za chvíli je dvanáct, a ve dvanáct to vypukne. Začne boj, hrad se ponoří do jednoho velikého zmatku a bude mnohem těžší se tu zorientovat.
Za chvíli bude na cestě ke Komnatě ukrytých předmětů, po cestě se setká s Hagridem, pak s Ronem a Hermionou… Ach! Jejich první polibek… To si pamatoval velmi barvitě. Jejich tak dlouho očekávané vzplanutí přišlo v tu nejhorší možnou chvíli. Ale, koneckonců… nemohli vědět, zda ten večer přežijí. Tak dál. Mysli Harry. Co se dělo pak? Hledání viteálu, setkání s Malfoyem, Crabbem a Goylem, zložár, zničení Viteálu a pak… pak už přichází na řadu Fredova smrt. Jestli to má udělat správně, musí počkat na správnou chvíli. Což znamená, že má ještě trochu času.
Vycouval pryč ze své vlastní přítomnosti a ocitl se v chodbě, kde už začínaly znít první rány blížící se bitvy. Pár záblesků se mu mihlo před očima, uslyšel několik nejasných slov o štítech a mandragorách a mihl se kolem jednoho z profesorů, aniž by jej zaznamenal. Jak běžel, trochu omámeně si uvědomoval vlastní lhostejnost k jakémukoliv reálnému nebezpečí. Jakoby se ho už netýkalo. Pohlédl přes kamenné hradby a na chvíli věnoval pozornost plnému nádvoří. Hemžilo se tam už spoustu nepřátel, kteří, plni energie vrhali kletby na všechny strany. V té změti bojujících dokázal rozeznat snad jen Remuse a postavu Pastorka, a ta elegantní válečnice v klobouku bude zřejmě Minerva McGonagallová. Když doběhl do Velké síně, spatřil tam něco podobného. Jen tu bylo víc studentů, než profesorů. Zahlédl taky Nevillea, jak se snaží držet krok s profesorkou Prýtovou a přitom balancuje s několika Mandragorami v kořenáčích, v náručí. Za ním se hrnulo několik dalších studentů, o něco nižšího vzrůstu a všichni ostatní nesli nebezpečné rostliny jen po jedné. Harry byl na ráně, ačkoliv neviditelný. Ale ona neviditelnost měla své výhody. Vylezl lavici, pak na stůl, který vždy obsazovali Mrzimorští a pořádně se rozhlédl. Maskovaní i nemaskovaní smrtijedi se pohybovali rychle a ruka s hůlkou jim kmitala s děsivou jistotou. S každou novou vteřinou vysílali další kletbu, zatímco obránci hradu měli co dělat, aby útoky odráželi alespoň protegem. Harry teď považoval svoji nenápadnost za úžasnou výhodu. Namířil hůlku, jejíž vznášející se konec byl v tom příšerném chaosu zcela nepostřehnutelný, a vyslal na několik stran jen prosté Expeliarmus. I to málo stačilo, aby bojujícím usnadnil jejich zoufalou snahu o výhody. A proč by se nezapojil? Teď už mu přece nemusí tak nutně záležet na tom, aby se něco stalo jinak. Stejně za pár týdnů zmizí i se vším, co vytvořil. Může si tedy dělat, co chce. A on se rozhodl pomáhat. Seskočil ze stolu, prokličkoval kolem několika zpocených studentů, a jakmile se mu naskytla příležitost, nakopl pár zbabělých smrtijedů do slabin. Kdyby situace nebyla tak vážná, byl by se zlomyslně zasmál, když děsivý smrtijed vyjekl a zmateně zamžikal kolem sebe. Jeho protivníka tím nejspíš také překvapil, ale ten byl očividně schopný improvizace a jal se boží dílo dokonat. Těsně před tím, než na smrtijeda použil mdloby, svíjel se nepřítel na zemi, s dlaněmi přitisknutými ke svému rozkroku. Harry se jen ušklíbl a odplachtil pryč. Na chodbě uviděl bojovat Nevillea a kousek od něj Ginny se svou matkou. Všichni se bránili velmi statečně. Když uviděl, že jeho bývalý spolužák začíná couvat k výklenku, okamžitě se zaměřil na jeho nepřítele.
,,Petrifikus totalus!“ A smrtijed padl na zem ztuhlý, jako kámen. Neville překvapeně pohlédl na tu vytřeštěnou sochu pod sebou a na pár vteřin se rozhlédl, aby zjistil, kdo zaklínadlo seslal. Ta krátká chvíle nepozornosti ovšem stačila, aby jeho směrem další neřád seslal Avadu. Bylo jen obrovské štěstí, že ho Harry popadl a strhl k zemi, čímž ze sebe zároveň shodil svůj plášť. Ta chvíle, kdy na něj šokovaně třeštil zrak, byla delší, než bylo milé.
,,To jsi ty…,“ hlesl tupě, načež si jeho dětské tělo prohlédl od hlavy až k patě. ,,Ale co tu děláš? Všichni nezletilí kouzelníci měli být schováni a evakuováni! Musíš okamžitě…“
Další kletba, tentokrát mířená na ně, na oba. Harry včas zareagoval a vyslal protego. Slovně Nevillovi neodpověděl, jen udělal svůj nejvýmluvnější úsměv a pokrčil rameny.
,,Díky.“ Vydechl Longbottom a když se zvedal, podal Harrymu ruku. ,,Máš docela postřeh.“
Letmé přikývnutí. Oba se museli soustředit na nové, ještě divočejší nepřátele, takže Harry na chvíli ztratil spolužákovu pozornost a mohl opět zmizet pod svým neviditelným pláštěm. ,,Měl bych najít někoho, kdo tě odvede do…“ Teprve na konci věty si uvědomil, že zmijozelský chlapec zmizel a společnost mu dělá jen maskovaný smrtijed.
,,Neville! Dávej pozor!“ Ginny Weasleyová odrazila kletbu, která by ho jinak byla trefila. Při boji se nepozornost nevyplácí…
,,Viděla si toho kluka?“ Zeptal se zmateně, omráčil svého nepřítele a vrhl se k zrzavé dívce, aby jí laskavost oplatil. Ta od smrtijeda nevzhlédla, ani na vteřinu.
,,Jakého prosím tě?“
,,Toho zmijozelského čtvrťáka, pamatuješ? Zdravil nás.“
,,Ten?“ Ginny po něm krátce mrkla.,,Jak tu může být? Není plnoletý!“
,,To ty taky ne, mladá dámo!“ Ozval se vedle ní přísný hlas Molly Weasleyové. Harry stál pod pláštěm kousek od nich a připadalo mu to strašně zvláštní. Když mezi ně právě teď zasáhl, neznamená to, že se může zas cokoliv změnit? Klidně mohl Nevilla rozrušit natolik, že by ho mohla některá kletba zasáhnout. Jeho, nebo kohokoliv jiného. Ale oni žijí, bojují… A ten pohled na ně byl neuvěřitelně nostalgický… což bylo divné, protože to prožíval teprve poprvé. Z neznámého důvodu věřil, že ten malý zásah nezměnil vůbec nic. Naposledy se usmál jejich směrem a pak se vytratil. Plížil se co nejblíže kamenné zdi, a sledoval ten divoký boj tak, jako nikdy předtím. Bylo to jiné… víc opravdové… víc… z blízka. Tehdy byl příliš rozptýlený svými úkoly, než aby se zastavil a rozhlédl kolem. Ale teď bylo času na rozhlížení spoustu. Každá bolestně zasazená rána, každý výkřik i slza… všechno zaznamenal. Rád by je byl zachránil všechny, jenže copak to jde? Nemůže na potkání brát život, aby ho zachránil. Jednoho by vyšachoval z boje a druhý by kvůli tomu zemřel. Stát se mohlo cokoliv. Raději jen pokračoval dál. Snažil se vyhýbat lítajícím kusům hradeb, kamenům a písku, který vířil a štípal do očí. Chránil se svým pláštěm. Snažil se co nejméně hledět na bolest a utrpení, co nejmíň poslouchat ten křik, řev plný strachu i agresivity. Kolik jich mohlo během této noci zemřít? Třicet? Padesát…? Nebo také mnohem víc, pokud počítal i ty, kteří zemřeli na opačné straně. I ti měli nějaký život, rodinu… Možná to byli parchanti, a možná jen ubožáci, kteří věděli, že odpor vůči Pánovi Zla by pro ně znamenal smrt. A hle! Ten, na kterého mu právě padl pohled, to byl rozhodně parchant, kterého ani nebylo třeba litovat. Měl na svědomí zkažený život Remuse, a spoustu dalších dětí i rodin. Tenhle parchant si zasloužil shnít v pekle.
Harry se přiblížil blíž a všiml se, že se přibližuje k ustupující Levanduli Brownové. Před očima se mu mihla vzpomínka, kdy se sklání nad jejím zkrvavěným tělem, a Hermiona ho zděšeně odmršťuje kouzlem z dosahu. Nestihne ji roztrhat, ani sežrat. Ale zabije ji, pokud… Rychle se k ní přiblížil. Bývalá spolužačka se tiskla ke stěně, ruka s hůlkou se jí přitom neovladatelně třásla.
,,Rederre vitam.“ Zašeptal, načež se dívka sesula k podlaze, jako kdyby omdlela. Fenrira Šedohřbeta to evidentně neodradilo, jenže teď už jí v jeho moci nehrozilo nebezpečí. Manipulovat se s ní neodvážil a tak raději pokračoval dál. Měl nejvyšší čas, aby se dostal k Fredovi. Zrychlil, snažil se nerozptylovat zmatkem kolem sebe a nemyslet na umrtvené tělo Levandule Brownové. Doufal, že jí může život vrátit stejně jako Dobbymu. Podvědomě si sice uvědomoval, že by ji mohl zachránit normálně, že už na tom přece nezáleží, ale něco malého v něm si stále přálo zachovat tu iluzi. Všechno jde podle plánu. Nemuselo to tak být, ale mohlo to tak aspoň vypadat. Snape na něj spoléhá a Harry jiný plán ani neměl. Na možnost, že by selhal, se nikdy nepřipravil. Pokračoval tak, jak si to nachystal, jen s menší snahou o opatrnost.

Fred se smál. Stál vedle Percyho a oči mu při boji zářily nadšením. Byl plný nevyčerpatelné energie, vrhal proti mužům v kápích kletbu za kletbou, po očku bratra sledujíc. Ten pohled, úsměv… bylo to neuvěřitelně známé. Harry byl tak daleko, aby ho budoucí výbuch nezasáhl, takže viděl tu pihovatou tvář jinak, než tehdy, ale přesto to bylo skoro to samé. Vzpomínka z minulosti se prolnula s přítomností a ty dvě rozdílné časové linie do sebe najednou dokonale zapadly. Jakoby to tak zkrátka mělo být, jakoby to tak prostě bylo.
,,Vítejte pane ministře!… Už jsem vám říkal, že dávám výpověď?“
Bum. Nový ministr kouzel upustil hůlku a v bolestech se chytil za hábit. V tu samou chvíli se Harry probral z mírné letargie a začal se pořádně soustředit. Tuhle scénu si pamatoval na chlup přesně. Věděl, co přijde…
Fred se celý rozzářil, nahlas se přede všemi rozchechtal.
,,Prima vtip Percy!“ Pochválil pyšně svého bratra, načež se jeho protivník shroutil pod zásahem tří omračujících kleteb. Břichnáč se mezitím na zemi začal měnit v jakousi mořskou ježovku.
Ještě ne… Harry byl příšerně nervózní. Měl co dělat, aby se udržel a neseslal kouzlo předčasně. Alespoň jednu záchranu chtěl dokončit pořádně, když tu možnost měl. Upřeně hleděl na zrzavého mladého muže, který se díval na svého staršího bratra s upřímnou radostí.
,,Tys řekl opravdový vtip, Percy… Myslím, že jsem od tebe žádný vtip neslyšel od té doby, co-“
Teď!
,,Redrre vitam.“
Žlutá, zářivá koule vylétla z Freda téměř ve stejnou chvíli, kdy zazněl Harrym očekávaný výbuch. Jen trochu zavrávoral, prach mu vlétl do očí, a musel si pevně držet plášť na těle, aby neodlétl. Zůstal stát opodál ještě o trochu déle, jako omámený. Vzpamatoval se, teprve když uslyšel mužský, zoufalý hlas řvát na celé kolo.
,,Ne – ne – ne!... Byl to Percy… nebo Ron... ,,Ne! Frede! Ne!“ …Nebo možná oba.
Zbytek Harry vidět nepotřeboval. Dělo se přesně to, co tehdy. Jen s tím rozdílem, že tentokrát Fredovu smrt zavinil on. Potřepal hlavou, aby tu myšlenku odehnal pryč. Bylo toho příliš. Zoufalý křik přátel, na každém kroku boj protkávaný bolestí… A on se plížil hradbami, jako zloděj, co jen využívá všeobecné nepozornosti a pokouší se ukrást poklad. Dokonce si několikrát chtěl uříznout ruku, přesně tak, jak se to dělalo zlodějům ve středověku. U něj by to byla ta ruka, co držela hůlku. Neposlušná, sabotující přání svého kouzelníka. Sebrala během nesmyslné toulky hradem několik dalších, neplánovaných životů. Bylo to pět lidí, kteří zjevně prohrávali boj. Zabil je… zachránil… Harry se pokaždé uklidňoval tím, že tyto činy stejně nemají žádnou skutečnou váhu. Tak je tedy zachránil, aby tu s ním žili těch několik posledních týdnů. Týdnů, které budou jen vzdáleně připomínat odraz skutečného života a utečou tak rychle, že si to sotva dokáže uvědomit.
O pár minut později zachránil za minimálního použití inteligence Remuse s Tonksnovou. Úplně stejně, jako ty ostatní. Jakmile měl pocit, že jsou v bezvýchodné situaci, mávl hůlkou a oni se sesunuli uprostřed chaotické bitvy k podlaze. Leželi kousek od sebe a netušili o světě… Šťastlivci.
Harryho napadlo, zda by to neměl udělat i sobě. Jedna inkantace, dvě jednoduchá slova a měl by po starostech. Jaké by to asi bylo? Bez života, bez dechu… Třeba by to bylo stejné, jako když ho Snape proměnil na hodinky… Vůbec nic si z toho nepamatoval.
Snape!
Myšlenka na něj v něm vzbudila nečekanou paniku. Okamžitě seběhl shody, prokličkoval kolem další skupinky bojujících a snažil se nevnímat jejich urputný boj o holý život. Neměl čas. Vyběhl na nádvoří, kde se mezi smrtijedy hemžili obrovští pavouci. A aby toho nebylo málo, několik obrů mohutných, jak skála se malátně klátilo ze strany na stranu a mlátilo kolem sebe kyjem. Harry párkrát uskočil před několikametrovým chodidlem, sotva o vlásek. S pláštěm, který si stále pečlivě přidržoval u těla, se nemohl hýbat dost rychle. Mohl být rád, že se vůbec dostal za bránu živý. Když se řítil k vrbě mlátičce, byl celý pomlácený, vyčerpaný a špinavý. Každý třetí krok o svůj plášť zakopl. Přitom ale nebyl schopný myslet na nic jiného, než na Snapea. I když nebyl schopný jasně přemýšlet, i když dnes udělal spoustu chyb, jediné, na čem teď záleželo, byl on.
,,Imobilus.“ Klátící se vrba mlátička ztuhla, zastavila se ve svém líně klátícím pohybu a nechala Harryho vklouznout do úzké chodby. Teprve když byl v bezpečí, skryt před každou její zákeřnou větvičkou, propustil ji z nehybnosti zašeptáním tichého finite.
Velmi potichu a opatrně procházel chodbou, snažíc si urovnat v hlavě, co se právě děje. Čas mu ale nezvykle vhod přišel vstříc, když se kolem jeho uší rozezněl nepříjemně chladný hlas.
,,Bojujete statečně… Lord Voldemort umí statečnost ocenit…“ To si také pamatoval. Voldemortův proslov bude chvíli trvat a všechny tři na pár minut naprosto zaměstná. To bylo dost času, aby potichu, bez povšimnutí vlezl do místnosti a počkal, než odejdou. Voldemort mluvil a mluvil, drásal nervy každého, zlem neposkvrněného, člověka. Jen on se mezi ně nepočítal, on už to slyšel. Nejvíc si pamatoval tu část, kdy promlouval přímo k němu. ,,Připustil si, aby za tebe umírali tví přátelé…“ Mluvil, jako by byl větší vrah, než samotný Voldemort.
,,Lord Voldemort je milosrdný. Nařizuji své armádě, aby se okamžitě stáhla…“
,,Milosrdný? To zrovna ty slizkej parchante. Ještěže bude za pár hodin po tobě…,“ ulevil si v duchu Harry a přesunul se potichounku ke stěně. Měl veliké štěstí, že řeč toho šíleného maniaka měla jejich plnou pozornost. V bezpečné vzdálenosti od nich pohlédl na zhroucenou postavu v černém kabátu. Ležel v kaluži krve, tvář měl zneuctěnou rudými skvrnami, mezi nimiž ještě kličkovaly stříbřité pramínky vzpomínek. Jen na chvilku dokázal odlepit pohled od svého Severuse na vlastní tvář. Bože… Byla plná viny! Oči vlhké od samých výčitek.
Ty za to ale nemůžeš, víš. Ty jsi ty lidi nezabil. To on to udělal. Zvolil si tě za nepřítele a předstírá, že jsi král na šachovém poli… král, který se musí vzdát.
I kdyby to v tu dobu věděl, stejně by se nerozhodl jinak. To byla Harryho jediná jistota.
Když Voldemort ukončil svou řeč, on, Ron i Hermiona spolu prohodili posledních pár slov a vydali se pryč. Harry šel jako poslední. A ten pohled, co Snapeovi věnoval... ten pohled byl jiný. Musel být jiný. Pamatoval si veliké, obrovské zmatení, a to bylo všechno. Jenže v těch očích bylo mnohem víc, než jen pouhý zmatek. Jeho zelené oči se třpytily, zuřila v nich bouře neředěných emocí, z nichž se ani jedna nedala zachytit a pojmenovat. To byl jasný důkaz toho, že se něco stalo jinak. Díval se na sebe a nedokázal rozluštit ani jediný z těch dvou tisíc pocitů, které se mu třepotaly v očích. Nevyznal se v sobě. Kdyby mohl, sundal by plášť a zeptal se sám sebe, co cítí, když se teď na Severuse dívá. Jenže to nemohl. Směl tu jen stát a čekat, dokud nezmizí v temné chodbě za svými přáteli. Jakmile osaměl, už ze sebe shodil plášť a hnal se k tělu ležícímu na zemi. Rychle přiklekl u jeho ramen, Černé vlasy byly vlhké, nasáklé krví a lepily se k podlaze. Harry levačkou naslepo ohmatával kabát, aby co nejrychleji našel správnou kapsu. Severus měl u sebe hodně lahviček. Zbrkle si je prohlížel, špatné odkládal stranou. Průhledná, malá, obsah tmavě zelený- to je ona. Rychle ji odšrouboval. Zbývala tam polovina. Opatrně oddělil Snapeovy rty a vlil zbytek lahvičky do úst. Dával pozor, dokud se hrdlo nepohnulo a nebylo jisté, že je lektvar na svém místě. Polkl. Harry s úlevou pohlédl ke stropu, zhluboka se nadechl a sevřel víčka.
,,Díky bohu,“ vděčně zašeptal. Potom se sklonil ke Snapeovi, věnoval mu naprostou pozornost. Láskyplně stíral stopy krve i zasychající stužky vzpomínek z tváře, tak dlouho, dokud nezamrkal.
,,Pane…?“ Harry zastavil upatlané prsty u jeho nosu. Napjatě sledoval, jak se víčka třepotavě odlepují. Brzy na Harryho hleděl pár zamlžených, černých očí. Snape otevřel ústa, nepatrně s nimi pohnul, ale místo aby promluvil, zase je sevřel. Pak naprázdno zamlaskal. Pomalu si olízl krev ze rtů. Krk měl celý zakrvácený a rozdrásaný, ale žil a to bylo to jediné, na čem záleželo. Severus Snape byl opravdu Mistr lektvarů. Nepřekonatelný. Harry z něj nespouštěl oči. Zapomněl na všechno, co se tenhle večer stalo a jen se díval do těch nejčernějších očí na světě. Byl by se díval do konce svých dní, kdyby Severus nepromluvil. I když- spíš šeptal, než mluvil, a hlas se mu přitom zapomínal v krku.
,,Už… to… udělejte.“ Zasípal s námahou. Obočí sebou přísně zacukalo. Harry se vzpamatoval.
,,Jo, jo. Promiňte…“ Úplně se v těch zorničkách noci ztratil. Vytáhl hůlku, přiložil špičku na jeho téměř nehybnou hruď a zašeptal již tak známou inkantaci.
,,Rederre vitam.“ Stalo se to samé, co pokaždé, ale i tak Harryho na pár vteřin ovládla panika, když tělo v jeho rukou ochablo. Semkl víčka, rozkázal si tu nejvyšší soustředěnost, a pak vyslovil další kouzlo.
,,Geminio.“ Během krátké chvíle, tak krátké, že sotva stačil mrknout, se vedle nich objevilo nachlup stejné tělo Severuse. Mrtvé, nehybné, celé zakrvácené. Právě tohle tělo tady najdou, až bitva skončí. Mrtvola měla tu výhodu, že byla považovaná za neživý objekt, věc. A věci, jak známo, bylo možné násobit kopírovacím kouzlem. Teď, když byla věrná kopie skutečné lidské podoby na světě, mohlo původní tělo znovu procitnout.
,,Rederre vitam.“
To bylo naposledy, co tu inkantaci vyslovil. Malá vzdálenost mezi nimi se rozzářila jako malé slunce. Zářila, dokud se nevsákla do černé látky na jeho hrudi.
Severus znovu procitl, tentokrát už natrvalo. Zašilhal vedle sebe a zorničky se mu trochu rozšířily, když měl tu čest spatřit svoji vlastní podobiznu.
,,Vypadám otřesně,“ zhodnotil. Harry se neudržel a poněkud nevhodně vyprskl smíchy. Byl napumpovaný tolika pocity, že se draly ven, protýkaly mu skrz ústa, tlačily se každou vráskou v obličeji, jako voda přes cedník. Tím nekontrolovatelným zvukem si okamžitě vysloužil Snapeovu pozornost. Černovlasý muž si těžce odkašlal. ,,Polapen mezi vlastní mrtvolou a Harry Potterem z budoucnosti s podobou dítěte… svět je skutečně… šílený,“ konstatoval dramaticky a ještě žalostněji pohlédl do těch dětských jiskřivých očí. Harry se nad ním široce usmíval.
,,Mě to povídejte,“ zašklebil se. Potom muže podebral pod rameny a odtáhl ho kousek dál, aby se mohl opřít zády o stěnu. Byl teď hlavou ve stejné úrovni, jako dřepící Harry. S přivřenýma očima sledoval, jak luští obsah jeho flakónků.
,,Průhledný.“ Napověděl bezradnému Harrymu.
,,Jasně!“ Vyhrkl a už šrouboval víčko. ,,Fénixovy slzy… zapomněl jsem… málem jsem… tak jo. Čtyři až pět kapek… s odstupem půl vteřiny…“ mumlal si pod vousy, zatímco nakláněl lahvičku nad ránu a soustředěně odměřoval.
,,Jedna…“
Z pod každé kapky, která dopadla do samého jádra zranění, se se syčením odpařil drobný obláček páry.
,,Dva…“ Rozšklebené zranění se zvolna zacelovalo, pod krví začala prosvítat nová pleť.
,,Tři…“ Ošklivé kousance Nagini byly ty tam, po jedu nezůstala jediná stopa, ale Harry neúnavně odměřoval dál. Fénixovi slzy jsou možná vzácné, ale Severus je vzácnější. Pro něj by ani sto lahviček nebylo plýtváním.
,,Čytři,… pět.“
Kouzlem mu opláchl krk, tvář i ruce. Pak jemně smýval všechnu krev z vlasů. Snape se nevzpíral. Jen odevzdaně seděl, zády opřený o starou zeď, ze které se už loupala omítka, a občas se natočil, aby to měl Harry snazší. Bez námitek přijímal jeho péči, sledujíc ho, jak se snaží, jak se stará… Očišťoval Severuse téměř s nábožnou úctou. Každý dotyk byl veden s nadpřirozenou jemností, nekonečnou láskou… Stačilo jen dívat se na semknuté rty a naprostou soustředěnost a naplnil ho absolutní klid. Tak vřelý a naprostý, že léčil každé zranění, jež uvízlo v paměti. Neskutečné… Harry byl doktor. Zázrak, co léčí jen tím, že se na vás podívá, usměje se a předvede vám, jak moc jste pro něj důležitý. A ten pocit, být pro někoho někým důležitým, byl nepřekonatelný. Léčil.
,,Jste vzácný… Jste nejlepší chlap pod sluncem… Nechápu, jak kolem vás mohou lidé jen tak chodit… jak vás mohou míjet a nevšimnou si, že míjí nejlepšího chlapa na světě. Jsem vděčný, že právě já jsem to pochopil… moc se mi ten pocit líbí, víte…“ I mně se to líbí…
,,Pane?“ Harry mu přejel prsty po tváři, věnoval mu nenápadný, cudný polibek na rty. ,,Jste v pořádku?“
Severus zamrkal, přikývl. Vlasy měl lesklé vlhkostí, shrnuté z čela. Harry mu je při očistě uhladil za uši. Cítil drobné kapičky vody, jak kličkují napříč tváří, na bradu. Opláchnutý byl velice důkladně.
,,Cítím se výborně, děkuji vám.“ Mluvil trochu sípavě, dech se stále zadrhával, ale to se brzy spraví. Cítil se tak, jakoby ho žádný had nezakousl.
,,Muselo to bolet.“
,,Ano.“
,,Určitě už vás nic…?“
,,Určitě,“ ujistil ho s protočením panenek. Bylo mu jasné, že kdyby se dopředu nepřipravil a nenapil se lektvaru zabraňujícího absorpci jedu do těla, byl by po smrti. On měl ale to štěstí, že mu kdosi napověděl, co se má dít. Voldemort naopak netušil vůbec nic. Je přesvědčený, že Harry dnes večer jeho vinou zemře. Z jeho pohledu se z budoucnosti nemá co vracet. Žádná budoucnost, žádný Harry Potter. To by byl ale krásně spořádaný svět!
Opřel ruku o stěnu. Když vstával, drolila se mu pod dlaní omítka, padala na černé boty, zašpinila kalhoty. Černé oblečení mělo teď na sobě otisky zdiva.
,,Je čas jít.“ Sdělil mu. Hlas se mu přestal chvět. Naopak byl dokonale rozhodný a nekompromisní. Harry se zadíval skrze jedno zaprášené okno. Tam venku pořád zuřila válka. Boj nebyl u konce, smrt se stále netrpělivě vznášela nad hradbami Bradavic… a on odchází. Nechává za sebou to něco, které se úplně změnilo a přesto se to tváří, jako naprosto stejná minulost. Kromě skutečnosti, že měl tu situaci pořád před sebou, čerstvou a bolestně opravdovou, napovídal o tom i jeho pohled, kterým se na Snapea podíval. Mohl by se tam klidně vydat a pomáhat ostatním v boji. Zachránit víc životů, ukázat tvář, vysmát se Voldemortovi… mohl cokoliv. Protože už to stejně bylo jedno. Ale jak by to vysvětlil Severusovi? Jak by mu řekl, že už je jedno, co udělá? A jaké by se za to dočkal reakce? Ne, kdepak… Těch několik týdnů tady ještě bude. To je spoustu dnů a ještě více hodin. To všechno mu zůstalo. Je to jeho život, a bude takový, jaký si ho udělá…
,,Všechny nemůžete zachránit.“ Upozornil ho Snape a donutil ho tak vzpamatovat se z hluboké melancholie.
,,Já vím,“ řekl pouze a všechny své negativní myšlenky zahnal do kouta, aby nebylo poznat, že je něco v nepořádku. Definitivně se rozhodl, že o tom, co se stalo, pomlčí. Nač by to měl říkat? Nic tím nenapraví.
Přistoupil k němu, vzal jeho dlaň do své a s odhodláním ve tváři se nechal přenést pryč. Daleko odsud.

Přenesli se do zaprášené uličky. Po obou stranách měli cihlové zdi a před sebou výhled do širší ulice s řadovými byty postaršího typu. Harry tady nikdy nebyl. Vůbec netušil, kde jsou. Byla tu zima. Vítr mu do nosu zavál pach žumpy a kouř s pachutí asfaltu. Rozhodně si tu nepřipadal nijak příjemně. S pesimismem vepsaným ve tváři následoval Severuse do široké ulice, kde poblikávalo několik rozbitých lamp. Hned na rohu Snape automaticky přikročil ke starým dveřím, které sotva držely v pantech. Několik cihel nad nimi vystupovalo ze své nepravidelné řady a trčelo do prostoru. Když je otvíral, zavrzaly tak mocně, že to musela slyšet snad celá ulice. Zůstal stát stranou a s lehkým pokynutím naznačil Harrymu, aby vešel první. Harry poslušně přikývl, překročil práh, ale neviděl nic jiného, než tmu. Za to zřetelně slyšel zaklapnutí dveří, cítil, jak se mu o rameno otřela Snapeova ruka a pak se v místnosti rozsvítilo pár matných světýlek na lustru uprostřed stropu. V přítmí světle Harry rozpoznal velmi malou místnost, která nejspíš zastávala úlohu obývacího pokoje. Stěny byly až po strop zaplněné regály se starými knihami. Kromě knihovny tu však bylo jen velmi málo nábytku. Rozviklaný stůl, omšelá pohovka a jedno staré křeslo. Malé okno zakrývaly zašedlé záclony, v krbu strašila smuteční hromádka popela. Bylo evidentní, že se tu Severus moc nezdržuje.
,,Přebývám tu během léta.“ Oznámil Harrymu nevzrušeně. Mávnul hůlkou směrem ke zdi s knihami a tam se z čista jasna objevily dosud skryté dveře. Za nimi úzké schodiště vzhůru. ,,Je to prostý mudlovský byt, bydlel jsem tu s rodiči. Otec kouzla nenáviděl, takže nečekejte žádné zázraky… Když vyjdete po schodech nahoru, naleznete další dva pokoje. Napravo koupelnu, nalevo ložnici.“ Znovu mávnul hůlkou a vedle dveří se objevily druhé. Harry tam uviděl jen roh dřevěné desky, jinak nic.
,,Kuchyň,“ oznámil Snape suše. ,,Je to tady poněkud… těsné, ale nikdo nás tu nebude hledat. Nějakou dobu to bude muset stačit…“
O tom Harry vůbec nepochyboval. Byt byl sice dost zanedbaný a chudý, ale byl Snapeův. Rozvrzaná podlaha, zaprášené křeslo a knihovna… všechno to bylo jeho osobní vlastnictví. Dovolil Harrymu, aby tu s ním byl a to dělalo z obyčejného bytu něco mnohem víc. Kromě toho… Harry byl tak unavený, že vrstvy prachu na policích neměl problém ignorovat. Shodil batoh z ramen a přistoupil ke knihovně, aby si ji prohlédl zblízka. Každá kniha byla ve staré, kožené vazbě a každá vypadala, že skrývá nějaké senzační tajemství. Zaslechl za sebou vzdalující se kroky, klapnutí dveří… Snape zmizel v kuchyni. Vrátil se s dvěma sklenkami vína. Sotva se po něm Harry otočil, vyvalil oči. Co to má znamenat? Překvapeně sledoval, jak se k němu muž přibližuje a s výrazem naprostého nezájmu mu jednu skleničku podává. Harry do ní sklopil oči. S nevěřícím úšklebkem zavrtěl hlavou.
,,Vy mi vážně podáváte alkohol, profesore?“ Zvedl k němu oči, žhnoucí provokací. ,,Jsem nezletilý.“ Schválně poukázal na svůj falešný vzhled i malý vzrůst. Snape ho spařil pohledem.
,,Mlčte,“ ucedil.,,Nic jiného tu není.“
Harry se pousmál. Nebyl si jistý, zda myslí jen alkohol, nebo všechny zásoby potravin. A vždyť to bylo jedno. Pokrčil rameny, napil se. Červená tekutina chutnala na jazyku trpce, ale snadno klouzala do krku. Pil do dna.
,,To není limonáda, Pottere.“ Snape káravě zamlaskal. Ze své sklenky jen trochu upil, pak se uvelebil na křeslo a pohlédl na něj skrze sklo. Harry se bez jakékoli snahy o eleganci svalil na pohovku vedle něj.
,,Jsem unavený,“ vydechl. Zaklonil hlavu a zíral na strop. Světlo v lustru bylo tak mírné, že do něj mohl brejlit celé hodiny.
,,Měl byste jít brzy spát.“
,,Jo…“ Podíval se na Snapea a trochu zdráhavě se zeptal:,,Půjdete taky?“ Byla tu jen jedna ložnice. Snapeova. Zajímalo ho, zda bude spát na podlaze, nebo na posteli. K jeho překvapení ale Severus zavrtěl hlavou.
,,Musím se tam vrátit a zachránit vaše přátele před pohřbem.“
,,Ach…“ Harry by na to byl úplně zapomněl. Nechtěl tady zůstat sám, ale věděl, že by tam nebyl nic platný. A navíc, hrome, byl už velký kluk! I když na to právě teď moc nevypadal. Myšlenka na to, co se v Bradavicích v tuto chvíli děje mu nedělala dobře. Připomínala mu, jak to celé dopadne… ,,Zachránil jsem jich víc, než bylo v plánu…,“ pronesl potichu. Neznělo to provinile, jen tak nějak… otupěle.
,,Nic jiného bych od vás nečekal.“ Bylo slyšet polknutí. Snape dopil víno, sklenku držel v ruce dál. ,,Znáte jejich jména?“
,,Ano, ale…“
,,Něco je špatně?“ – Ten podezíravý pohled Harryho naplnil nejistotou. Špatně ano. Špatně je všechno. Úplně všechno.
,,Ne, to jen…“ na vteřinu se odmlčel.,,Nevěděl jsem, jestli zemřou. Byl to jen pocit… Nejsem si jistý, jestli se tím něco nezkazilo. Cokoliv bych udělal jinak, promítlo by se to do budoucnosti… to jste přece říkal, nebo ne?“
,,Jistě. Ale vy jste toho udělal hodně. Každé vaše slovo, každý váš čin od chvíle, co jste se vrátil v čase, se počítá. Mohl jste vše změnit už tím, že jste se mi ukázal. Nemůžete si být jistý, že jste něco nezměnil.“
,,Asi máte pravdu… Ale nezdálo se, že by se něco dělo jinak. Spoustu věcí se tak nějak… přirozeně… opakovalo.“ Nebo se všechno dělo jinak, aniž bych to tušil? Změnilo se něco dávno před dnešním večerem?
Snape mlčel. Dost dlouho, aby to bylo podezřelé. Harry přestal zírat na strop a podíval se na něj. Přistihl ho, jak zamyšleně sleduje podlahu.
,,Měl byste raději počítat i s neúspěchem.“ Promluvil zachmuřeně, ve tváři byly znatelné pochyby. Když pohlédl na Harryho, vypadala budoucnost ještě černěji.
,,Co když se to pokazilo?“ Harry byl zoufalý. Ta vidina neúspěchu ho bude pronásledovat snad do úplného konce. ,,Co když se rozhodnu obraceč nepoužít? Co když se za vámi nevrátím?“ Dejte mi odpověď. Utěšte mě… prosím!
,,Co když je hloupá otázka.“ Reagoval chladně Snape. ,,Nic za vás nevyřeší.“
Proč jen tohle čekal?
,,Děkuju. Hned se cítím líp.“ Zabručel.
,,Nemyslete na to.“
,,Dobře.“ Už ho ani nenapadlo ptát se dál. Pochopil to. Buď a nebo. To nebyla moc růžová vyhlídka budoucnosti.
Snape se postavil, trochu zbytečně si uhladil vestu a vydal se ke dveřím.
,,Řekl jsem vám, kde co najdete, tak se tu… chovejte, jako doma. Pokud to ovšem neznamená, že mi byt obrátíte naruby. Běžte brzy spát.“
Harry mlčky přitakal. Než Snapea nechal odejít, prozradil mu jména všech, kterým dnes vzal život. Snape si to poslechl, bez změny výrazu ve tváři to přijal a odešel.
Harry ještě chvíli seděl tak, jak ho Severus opustil, než se jal zkoumat svůj nový, provizorní domov. Malý prostor mu nijak nevadil. Stačilo vzpomenout si na měsíce strávené ve sklepení, zavřený v mrňavé místnosti. Vyšel po úzkém schodišti, prohlédl si malou koupelnu i ložnici, ve které už zůstal. Jediné, co ze sebe sundal, byly boty. Nestydatě sebou praštil do jednolůžkové postele, tváří na polštář, a okamžitě propadl hlubokému spánku. Byl unavený dokonce i na depresi.

Ráno se probudil ve své pravé podobě, jako Harry Potter. A jak už to tak s ránem chodí, nepříjemné pocity z brzkého konce nebyly tak smutné, jako v noci. Cítil se odpočatý a dokázal ocenit těch několik týdnů, které má ještě stále před sebou.
První co po probuzení zaslechl, byla puštěná sprcha v koupelně. Snape se sprchoval. Okamžitě ho napadlo, že se přidá. Nebyl si ale jistý, zda by to Severus uvítal. Jejich intimní život dostal jakási nevyřčená pravidla. Jedno z nich bylo, že Snape zůstává za všech okolností aspoň z části oblečený. Druhé bylo, že Harry skončí pokaždé svlečený a třetí – žádný sex. Netušil, proč ta pravidla vznikla, ale zatím se mu úspěšně dařilo je řádně dodržovat. Jít za ním do sprchy by znamenalo porušit první pravidlo, takže…
,,Kašlu na to.“ Shodil ze sebe všechno oblečení, do ruky vzal ručník a vydal se do koupelny. Při svém odhodlání ani nezaregistroval, že sprcha přestala téct. Dveře otevřel dokořán, vkročil tak jak ho bůh stvořil, zatímco Snape stál u umyvadla v pantoflích a županu. Odhodláním jiskřící oči zhasly, jako když sfouknete svíčku.
Kruci.
Snapeova kamenná tvář ho utopila v hlubinách trapnosti. Muž pobaveně pozvedl obočí.
,,Po tolika měsících jsem doufal, že se naučíte klepat. Zjevně jsem vás přecenil,“ poznamenal.
Harry si prohlédl jeho dlouhý, zavázaný župan, jako by to byl jeho úhlavní nepřítel. Přehodit přes sebe koupací plášť zřejmě příliš času nezabere.
,,Promiňte…“
,,Neslyšel jste puštěnou vodu, nebo jste měl tohle představení v plánu?“
,,Nevěděl jsem, že jste tady,“ zalhal Harry a byla to tak průhledná lež, až se začervenal.
,,Ovšemže… Běžně chodíte po cizích bytech nahý? Že jsem si toho dřív nevšiml… Tohle tedy způsobím, když řeknu: jako doma?“
Harry byl rudý až po palce u nohou. Mohlo to být tak… sexy! Mohli spolu prožít krásné chvíle ve sprše… kdyby jeho vyvolený nebyl právě Snape. Z obou stran bylo zřejmé, co měl Harry za lubem, což dělalo celou situaci ještě rozpačitější. A Severus Snape se tvářil, že mu to nehodlá nijak zvlášť ulehčit. Nechal ho, chudáka, aby si ve svém odvážném činu vymáchal čumák. Evidentně nemělo smysl hrát si dál na nevinnou oběť okolností, tak to Harry vzdal. Zakabonil se, až to v jeho rudé barvě vypadalo komicky, pak šáhl po nejbližším ručníku, aby se zakryl.
,,Jste hroznej,“ zabručel, omotávaje si ručník kolem boků.
,,Děkuji.“
,,To nebyl kompliment.“
,,Myslíte?“
Harry si frustrovaně odfrkl. ,,Můžu si tu aspoň vyčistit zuby, když už jsem tady?“
,,Jako doma.“ Snapeovi zacukaly koutky. Prošel malou místností, celičkou pokrytou modrými kachličkami a jak šel kolem Harryho, nyní zaměstnaného čištěním zubů, zavadil o ledabyle uvázaný ručník. Sklouzl z boků, dopadl na dlaždice. S neskrývavou zlomyslností si prohlédl překvapený a ještě frustrovanější odraz tváře v zrcadle. Harry se na něj do zrcadla, s našpulenou pusou plnou mentolové pěny, nasupeně zamračil.
,,Spadla vám cenzura.“ Ušklíbl se na něj Snape a s hodnotícím výrazem si prohlédl celou obnaženou zadní část těla, čímž chlapci na náladě zrovna nepřidal. ,,Až tady skončíte, budu rád, když mi u snídaně uděláte společnost,“ řekl a pak už ho nechal svému rozhořčení napospas. Harry dlouze a zhluboka vydechl. V duchu počítal do desíti.
Klid. Je to přece Snape. Miluješ ho. Promlouval k sobě konejšivě, zatímco zuřivě cídil svůj chrup.

,,Nakoupil jste?“
,,Ano.“
Harry nabodl na vidličku kousek smažených vajíček a než je snědl, prohlédl si je. Netušil, jak mohou být vajíčka fascinující. Nikdo tu s nimi nebyl, takže to musel uvařit Snape. Paráda. Cokoliv jedl před tím, měli na svědomí Bradavičtí skřítci. Takhle mu to ale chutnalo mnohem líp.
,,Vy si klidně chodíte jen tak nakoupit? Není to snad riskantní?“
,,Ne. Jsme v mudlovské čtvrti. O tom, kde bydlím, ví jen velmi málo lidí a ti si všichni myslí, že jsem po smrti. Kromě toho… pochybuji, že by o tenhle byt někdo stál.“
,,Tak fajn.“ Harry polkl další sousto, zapil ho čajem. ,,Je to skvělé.“ Prohlásil. Snape to nekomentoval. Harry dojedl celý talíř, málem ho i vylízal a odložil na rozviklaný stolek. Pak se na svém místě, na pohovce spokojeně protáhl a zazíval.
,,Co jste vlastně udělal se všemi těmi lidmi? Kam jste je schoval?“ Místo odpovědi uslyšel jen tiché odkašlání. Snape si podal noviny, a rozevřením stránek jimi zakryl svou tvář. ,,Hele! Řekněte mi to! To já jsem je chtěl zachraňovat, vzpomínáte? Takže bych měl laskavě vědět, jestli jsou v pořádku.“
,,V naprostém,“ ujistil ho klidně Snape.
,,A to znamená?“
,,To znamená, že jim nic nechybí.“
Harry si založil ruce na hrudi. Odpověď, kterou dostal, byla matoucí. Nic jim nechybí… to zrovna. Věděl, že způsob, jakým je zachránil, není nejmilejší a vsadil by se, že z toho nejsou právě nadšení. Z jejich pohledu je totiž nezachránil, ale pouze zabil, pak oživil a ještě k tomu nekompromisně vytrhl z jejich života. Zabránil jim ve vlastním rozhodnutí. Neuměl si představit, jak se Snapeovi podařilo je všechny přesvědčit, aby se měsíc a půl někde schovávali a předstírali, že jsou po smrti.
,,Nezuří?“
,,Co prosím?“ Konečně vzhlédl od novin.
,,Ptám se, jestli nezuří. Na jejich místě bych byl pěkně dopálený.“
,,Nebyl,“ opáčil sebejistě Snape.,,A oni také nejsou.“
,,Jakto?“
,,…“
Noviny znovu zakryly tvář. Harry si odfrkl. Stoupnul si a šel se podívat po nějaké knize, kterou by si půjčil na přečtení. Někdy je se Snapem těžká řeč.

Od toho dne se pokusil ještě několikrát, marně zjišťovat, kam se všichni poděli. Přemýšlel, jestli by je třeba nemohl vidět. Pokusil by se jim všechno vysvětlit a doufal, že mu odpustí… Jenže to nešlo. Snape byl až podezřele zamlklý, kdykoliv to téma začal vytahovat. Nakonec to úplně vzdal s tím, že se pravděpodobně jednou pravdu dozví a našel si zábavu ve čtení velmi starých knih, kterých měl Severus v bytě spoustu. Většina děl byla filozofie, nebo praktická teorie o černé magii. Další část knih, které objevil, byla o těch nejsložitějších lektvarech, které dovedly nevídané věci a v poslední řadě našel knížky pojednávající o historii mudlů. Dlouhé chvíle trávil čtením, tejně, jako Snape. Nikam nechodili, nespěchali, s ničím nebojovali… a dny přesto ubíhaly, jako na běžícím pásu. Usínali vedle sebe, ráno se Harry v posteli probudil sám. Potom snídali, četli, konverzovali o knihách a kouzlech, až byl večer, každý na chvíli osaměl v koupelně a znovu šli spát. Snape se čas od času někam vytratil. Ukázalo se, že má v kuchyni provizorní laboratoř, ve které mohl připravovat lektvary. Harry ho obdivoval. Všiml si, že Snape nikdy nemá dlouhou chvíli. Vždy když něco dělá, je do toho zcela ponořen. Ať už je to čtení novin, čtení knih, příprava lektvarů, nebo pití čaje… Dokáže to dělat celé dny, a ani na chvíli ho to nepřestane bavit. Naproti tomu, Harry chodí každou chvíli nervózně sem tam, u čtení desetkrát změní polohu a čaj je schopný vypít do pěti vteřin. Nudí se, ale přesto si přidává dlouhé chvíle každým odstavcem v knize, který přeskočí, protože ho nepokládá za důležitý. Člověk by řekl, že si za ten rok a půl, co dělá, že neexistuje, zvykne na ten zaběhlý stav věčného nicnedělání, ale nebyla to pravda. Harry byl živel. K životu a k dýchání potřeboval určitý stres. Sport, napětí, nebo smrtelné nebezpečí. Potřeboval adrenalin. Když bylo něco moc klidné, bylo to špatně. Když byl život mírný a spokojený, podezříval ho ze špatných úmyslů. Život ho vždycky nějak překvapil. Vždycky. A především nemohl jen tak sedět a nic nedělat, když měl tak zatraceně málo času. Tenhle čas byl totiž to jediné, co měl. A chtěl z toho mála, co mu zbývá vymačkat co nejvíc. Úplně dosucha. Protože se děsil dne, kdy se přesýpačky přesypou, a on uvidí všechny ty chvíle, které nevyužil. A takhle to prostě nešlo… Párkrát se nabídl, že Snapeovi pomůže s lektvarem, že půjde nakoupit, nebo něco uvaří… začal se angažovat tolik, až si toho Severus všiml. Vše vyvrcholilo v jedno slunečné ráno, kdy Harry vstal o půl čtvrté a začal uklízet. Pomocí hůlky opravil nábytek, který se ještě opravit dal, vycídil dlaždičky v koupelně, vytřel podlahu, umyl okna, utřel prach… kmital po bytě a všechno uklidnil. A dělal přitom takový rámus, že samozřejmě probudil Snapea.
,,Co to tu pro merlina živého provádíte?“
Harry zrovna rovnal knihy do čerstvě umytých poliček. Klečel na zemi a každou knihu, co sebral do ruky, utřel od prachu. Jakmile Snape vešel, vzhlédl k němu, i brýle měl zaprášené.
,,Jen jsem si říkal, že bych mohl trochu… uklidit.“
,,Trochu?“ Snape si s rozespalou malátností oblékl přes košili kabát. ,,Já bych řekl, že jste se spíš dočista pomátl. Víte kolik je hodin?“
,,Jo…“ Povzdechl si a vyrovnal do řady další knihu. ,,Nemohl jsem spát…. Nechcete udělat čaj?“ Zelené oči zajiskřily. Snape se oblékl, takže se nezdálo, že by měl v plánu vrátit se do postele.
,,Kávu.“
,,Fajn!“ Harry nechal zbylou hromádku knih ležet na zemi a už letěl do kuchyně. Snape zůstal stát ve dveřích, poněkud zaskočen Harryho přehnaným elánem. Dooblékl kabát, zapnul knoflíky a pak, pomocí hůlky uklidil zbylé knihy tam, kam patří.
,,Udělám snídani, když už jste vzhůru, ano?!“ Ozvalo se z kuchyně. Copak ten kluk nemá nikde vypínač? Severus došel ke křeslu, otevřel si knihu a četl tak dlouho, dokud Harry nepřinesl plný tác jídla. Vajíčka, slanina, lívance se sirupem, miska ovoce, káva a sušenky… zřejmě uvařil vše, co v kuchyni našel. Snape sáhl po hrnku s kávou a zhluboka se napil. Harry se posadil ke stolu, ale místo, aby se pustil do jídla, zíral na Snapea. Roztěkaně, s podivným očekáváním v očích, jako by doufal, že se bude něco dít. Kromě toho, že si Snape podal jednu sušenku, se nedělo nic.
,,Cítíte se dobře?“ Zeptal se ho, když už se ten pronikavý pohled nedal ignorovat. Harry sebou trhl.
,,Samozřejmě. Všechno je fajn.“ Široký úsměv. To už bylo vážné.
,,Co je vám?“ Nedal se odradit Snape. V jeho hlase byla zjevná podezřívavost.
,,Nic, opravdu… Jen jsem si tak říkal…“
,,Ano?“
Harry se zhluboka nadechl. ,,Tak jo. Napadlo mě, že bychom mohli jít na rande,“ vyhrkl. Očekávání v jeho tváři zesílilo a víc teď připomínalo zoufalé doufání. Severus dvakrát omráčeně zamrkal.
,,Co prosím?“
,,Rande.“ Zopakoval Harry. ,,To je, když si dva lidé, co se mají rádi, vyjdou ven. Myslel jsem, že když půjdeme někam, kde nás nikdo nepozná, nebo kde bychom byli sami, tak by to nemuselo být nebezpečné. A já bych s vámi opravdu moc chtěl někam jít. Máme spoustu času, můžeme se trochu poznat… a můžeme se vypravit kamkoliv budete chtít…“
,,To myslíte vážně?“ Snape odložil hrnek s kávou, kniha zůstala už nadobro zapomenutá ležet na klíně. Se zájmem studoval Harryho napjatou tvář.
,,A proč by ne? Přece bychom se spolu měli trochu poznat, nebo ne?“
,,Známe se už devět let.“ Namítl Snape.
,,Víte, jak to myslím! Chci o vás vědět víc. A chci, abyste vy o mě věděl úplně všechno.“
,,Neděste mě. Je toho hodně, co o vás ještě nevím?“
,,Něco ano.“ Harry se nehodlal jen tak vzdát. Bezděky si olízl rty, visíc na něm očima. ,,A jsem si jistý, že já o vás taky nevím všechno.“
,,Viděl jste mé vzpomínky.“ Další suchá odpověď.
,,Ale to už je dávno! A neviděl jsem vše…. Ani bych nechtěl. Chtěl bych, abyste mi o sobě řekl vy sám.“
,,Měl byste být opatrný, co si přejete,“ odtušil Snape. ,,Jsem si jistý, že toho o mě nepotřebujete vědět víc, než víte teď.“
,,A já jsem si jistý, že ano.“ Harry se zvedl ze svého místa a přešel ke Snapeovi. Poklekl u jeho nohou, shodil knihu z jeho klína a zabral její místo hlavou.
,,Prosím… pojďme ven. Vezměte mě někam, kde to máte rád,“ žadonil.
Snape automaticky prohrábl prsty jeho rozcuchané vlasy. Díval se na něj a opět cítil ten nebezpečný klid a mír. Jeho chování, i to, co ten bláznivý kluk chtěl právě teď udělat… všechno bylo nové. A svým absurdním způsobem to bylo také pěkné. To vše ho zahnalo do kouta.
,,Dobře,“ souhlasil rezignovaně.

O pár hodin později stáli na zrezavělém trávníku, před kterým se rozprostíralo staré dětské hřiště. Pár laviček, dřevěná, napůl rozpadlá prolézačka a větrem jemně rozpohybované houpačky. Nepřenesli se. Šli pěšky. Bylo to jen pár bloků od Snapeova domu.
Když se tu Snape zastavil, a hleděl se zvláštním pohledem na houpačky, Harry nevěděl, co si má myslet. Zmateně pohlédl na muže vedle sebe, pak na hřiště a pak znovu na něj.
,,Proč jsme tady?“ Zeptal se nejistě. Všiml si, že v jeho očích se matně leskne odraz nostalgie. Něco se tu muselo stát. Proč jen si Harry maloval, že půjdou do restaurace a budou jíst zmrzlinový pohár?
,,Opravdu to muselo být dávno, co jste viděl mé vzpomínky…“ Pronesl svým hlubokým, vláčným hlasem Severus. Odtrhl pohled od houpaček a podíval se přímo na Harryho.
,,Tady jsem potkal vaši matku.“
,,Ach…!“ Harry prudce nabral vzduch do plic, tlukot srdce zrychlil. Znovu si prohlédl malé hřiště a … pravda! Bylo velmi podobné tomu, jaké si pamatoval z jeho vzpomínek. Vybavil si dvě malé holčičky houpající se na houpačkách. Jedna se jen tak nejistě pohupovala, zatímco ta druhá stoupala stále výš, hlasitě se smála, a její vlasy, jako oheň, zuřivě vlály ve větru. To byla Lily Evansová. Jeho maminka. Když byla tak vysoko, jak to jen šlo, vyskočila… letěla. Na zem dopadla měkce a elegantně, jako víla… Ten obraz se vrátil v celé své úžasné kráse i s barvou jejích divokých vlasů. Po chvilce paralyzovaného civění odtrhl pohled od houpaček a hledal to křoví, za kterým se Severus schovával a sledoval je. Našel jen kousek rozdupaného roští. Přece jen to bylo dávno, aby všechno zůstalo bez poskvrnky, zachovalé.
Stáli tam chvíli v tichosti vedle sebe a sledovali prázdné hřiště. Oba přitom viděli to samé. Jakoby se to opravdu dělo. Jakoby se vrátili v čase. Dívali se stejnýma očima.
,,To se nemá,“ ozval se po pár minutách potichu Harry.
,,Co se nemá?“
,,Špehovat.“ Harry se na svou představu, která se před ním odehrávala, drobně pousmál.
,,Byl jsem dítě.“
,,Byl jste pěkně arogantní…“ prohlásil pobaveně.,,Teda… byl. Ono vám to zůstalo.“ Dostal pohlavek, který následovalo hlasité zachechtání. ,,Taky jsem jí nesnášel,“ vydechl v malé mezeře mezi smíchem.
,,Koho?“
,,Tetu Petunii. Díky bohu, že se nenarodila jako čarodějka! I Voldemort by před ní utekl.“ Jen co to řekl, ucítil vedle sebe drobné zachvění. Podíval se a zjistil, že Severus má co dělat, aby zadržel smích, který jím cloumal. ,,Umíte si to představit?“ Harry ho šťouchl do paže. ,,Vsadím se, že by ho měla do měsíce pod pantoflem!“
A to už bylo zkrátka příliš, i na tak hrdou povahu, jako měl Snape. Hlasitý vzduch se prorval skrz sevřená ústa. Hlasitě se zasmál. Opravdově, upřímně… nádherně. Harry se smál s ním. Slyšet jeho smích bylo možná to nejhezčí, co kdy slyšel, ale nedokázal ho jen tiše poslouchat. Musel se přidat, jinak to nešlo. Obrázek dětí na hřišti se vytratil, ale to nevadilo. Protože to byla jen vzpomínka. Krásná, ano. A cenná… velmi cenná. Ale jen vzpomínka. Teď tu byli oni. Měnili to místo jen svou přítomností. Harry poslepu vyhledal jeho ruku, sevřel ji ve své. A Snape mu stisk opětoval. Stáli tam, poslouchali doznívající ozvěny vlastního smíchu a vytvářeli nové vzpomínky. Jejich vlastní a společné.

,,Mohu dnes vybírat?“
,,Vzhledem k tomu, že OPĚT slavíte osmnácté narozeniny, soudím, že by to bylo na místě.“
Harry se rozzářil. Ovesná kaše, kterou udělal k snídani, mu málem vypadla z úst.
,,Hmm… vy to víte?“
Snape protočil panenky.
,,Harry Potter, slavný chlapec, který přežil a který se narodil v den předurčený věštbou…. a on se divý, že znám datum jeho narození. Nejsem na to sice pyšný, ale s onou věštbou jsem měl co dočinění, takže je skutečně zarážející, že se tomu tak divíte. A zavřete tu pusu, Pottere a přestaňte mi ukazovat ten rozkousaný skvost.“
Harry se začervenal. Hlasitě polknul.
,,Vy jste teda příjemnej, to vám povím.“ Protáhl s předstíranou uražeností. ,,Vím, že to ví každý. Jen mě překvapilo, že jste nezapomněl.“
,,Nestává se často, aby člověk slavil dvakrát za život osmnácté narozeniny.“
,,To je fakt,“ zazubil se Harry. ,,Vím přesně, kam se vypravíme.“
,,Mohu se dát podat?“
,,Je to překvapení.“ Vyplázl na svého netopýra jazyk a zatvářil se velmi, velmi zlověstně.
Tentokrát to byl on, kdo volil směr, kdo řítil přemístění. Doufal, že si to místo dobře pamatuje, bylo to totiž už opravdu hrozně dávno. Když otevřel oči, zjistil, že na tom s pamětí zas tak zle není. Stáli na útesu obklopeni mořem a před nimi se tyčila stará, rozpadající se chata. Vypadala skoro stejně, jak si jí pamatoval. Všechno bylo stejné, až na to počasí. Bylo ráno. Tehdy byla noc, pršelo a byla bouřka. Pamatoval si na ten chlad, vlhko i příšernou zimu. Dokonce si vybavil i to hrozné kručení v žaludku…
Tentokrát to tak děsivé nebylo. Slunce se odráželo od moře, jako od zrcadla. Bylo teplo, sucho, bezvětří. Zkrátka naprostý opak toho, co tu bylo tenkrát.
Snape si vedle něj odkašlal.,,Prozradíte mi, kde to jsme?“
Harry ho vzal za ruku a vedl ho do té nehezky vypadající barabizny, co hrozila, že se každou chvíli sesype.
,,Tady jsem byl na své jedenácté narozeniny.“ Prozradil, a jak táhl Snapea za sebou, nemohl vidět, jak se mu překvapením rozšiřují zornice. U vstupu byly vylomené dveře, opřené o trámy. Harry je s trochou námahy odsunul stranou.
,,Ty dveře vylomil Hagrid.“ Informoval Severuse a zavedl jej dovnitř. Byly tu jen dvě místnosti, v přímo katastrofálním stavu. Harry pustil velikou dlaň a pomalu vyšel vpřed. Okny, i dírami ve stropu sem zasahovaly pruhy světla. Osvěcovala potemnělou místnost, odkrývala moly prolezlý gauč, ztrouchnivělou podlahu a prázdný krb. Harry přes gauč přejel rukou, rozhlížel se pečlivě, hltal to místo a sázel do něj své staré vzpomínky.
,,Když mi přišel můj první dopis z Bradavic, Dursleyovi mi ho vzali. Nechtěli, abych zjistil, co jsem zač. Odmalička mi tvrdili, že rodiče umřeli při autonehodě…“ Vyprávěl a při vzpomínce na jejich lež se hořce pousmál. ,,Při bouračce, chápete to? ... No rozhodně se jim nelíbila představa, že bych měl jít do samé školy, jako chodili moji rodiče a tak mi to tajili, jak mohli. Jenže když přišel ten dopis… chápejte, nikdy před tím mi žádný nepřišel, takže jsem byl hrozně zvědavý… ale nečetl jsem ho. Alespoň ne hned. Druhý den přišel další, pak další, a pak začali dopisy chodit po třech, čtyřech, po pěti… Strýc byl vzteky bez sebe. Házel je do krbu, trhal na kusy a rozčiloval se. A já si ho tolik chtěl přečíst! Vůbec jsem nevěděl, co se to děje… A pak, jednoho dne, začali do domu lítat komínem, škvírou ve dveřích, okny… zaplnily celý dům. Kdybych býval byl rychlejší, mohl jsem si jeden schovat pod košili, ale Strýc nás všechny odvezl pryč. Měl jste to vidět, úplně panikařil. Vezl nás, sám netušil kam, jen aby ho dopisy nenašly. Dudley, to je můj bratranec, prožíval snad ten nejhorší den na světě,“což Harry říkal s velikým potěšením, ,,…protože celý den nejedl a prošvihl všechny svoje televizní pořady. A představte si, že když jsme nocovali v hotelu, druhý den mi tam ten dopis taky přišel. Ani tehdy mi ho ale nedovolili přečíst. Strýc Vernon nás všechny sebral z hotelu a nakonec jsme skončili tady. Jediné jídlo, co opatřil, byly brambůrky a čtyři banány…“ Na chvíli se odmlčel a pohlédl na Snapea. Stál u jednoho z oken, ruce překřížené před tělem a s upřímným zájmem ho poslouchal. To dodalo Harrymu elán do dalšího vyprávění. Posadil se na zem do tureckého sedu a poklepal na podlahu vedle sebe. ,,Tady jsem spal. Dudley zabral celou pohovku… a jen co si lehnul, usnul. Ruku měl puštěnou k zemi, takže jsem viděl na jeho hodinky a mohl odpočítávat, kdy mi bude jedenáct. Nikdy jsem nikomu neřekl, co jsem si v tu chvíli přál…“ Opět vzhlédl na Snapea. ,,Chcete to vědět?“
,,Jistě,“ kývnul.
,,Přál jsem si dort.“ Trochu nejistě sklopil oči zpátky na zem, ukazováčkem na ni vykreslil pár neviditelných kroužků. ,,Dudley vždycky dostal dort a já se jenom díval a představoval si, jak asi chutná. Chtěl jsem si taky jednou sfouknout svíčky, všechny najednou, a rozkrájet dort na osminky…“
,,A splnilo se vám to?“
,,No…“ Harry se zasmál. ,,Ne tak docela. Když sem Hagrid vtrhl, dal mi dort, dokonce i s nadpisem. Bez svíček a trochu rozmačkaný, ale dort to byl. A já bych z něho měl neskutečnou radost, kdybych nebyl vyděšený, že mi ho dává poloobr, který zrovna vyrval dveře z pantů.“
,,Po takovém zážitku se divím, že jste zůstal při vědomí,“ konstatoval Snape.
Harry s úsměvem přikývl. Na chvíli se odmlčel a pak potichounku řekl:,,Ten den jsem zjistil, že jsem čaroděj.“ I když bylo nepochybně zřejmé, že celé vyprávění spěje k téhle větě, Severus to nepokládal za nic špatného. Byl poctěný, že je prvním člověk, který zjistil, jaký důvod mělo celé to fiasko s dopisy. Brumbál se tenkrát velmi hlasitě rozčiloval nad drzostí Harryho příbuzných. Bylo evidentní, že to Harry ještě nikomu předtím takhle nevyprávěl.
,,Považuji to za jeden z mých dvou nejdůležitějších dnů v životě.“
,,Jaký je ten druhý?“
Harry se zvedl ze země, přešel ke Snapeovi hledíc mu do očí, to prozradil. ,,Den, kdy jsem použil obraceč času.“
Snape se ušklíbl. ,,Mohlo mě to napadnout.“
,,Vrátit se v čase není jen tak,“ škádlil ho Harry.
,,Máte pravdu, není.“
,,A mít osmnácté narozeniny dvakrát na jednou a ještě k tomu podruhé, je děsně namáhavé na mozek.“
,,Nepochybně.“ Snape si ho přitáhl na hruď a políbil do rozcuchaných vlasů.
,,Tak tedy… Všechno nejlepší, Harry.“

Blížilo se to. Cítil se, jako by stál na kraji propasti a nemohl couvnout, jak ho stěna neúprosně strká blíž a blíž. Docela nedávno přečetl Jámu a kyvadlo. Do teď proklíná Edgara Allana Poa, že něco takového napsal. Určitě měl v plánu vyvolat v lidech ty nejhorší noční můry. Bylo děsivé, jak moc se dokázal do role vězně v té povídce vžít. Jeho ale na rozdíl od vězně kyvadlo přeci jen rozdrtí. I když přesně nevěděl, co to znamená. Netušil, jaký trest si pro něj čas připravil za to, že se ho Harry tak nestydatě pokoušel přelstít. Nejmírnější možnost byla, že zapomene na celý ten rok a půl. Bylo by to mírné, kdyby to nebyl Harryho nejkrásnější rok a půl, jaký, kdy ve svém šíleném životě prožil. Strávený se Snapem, prožitý na plno a absolutně nádherný. Severus ho vzal na úžasná místa. Počínaje dětským hřištěm, sídlem hraběte Drákuly v Rumunsku konče… Viděl úžasné věci. A řekl mu všechno, o čem s nikým jiným nemluvil. Severus Snape teď věděl o jeho životě každý, byť nepodstatný detail. Věděl, že Harry jako malý měl na sobě rád jenom svojí jizvu, věděl, že nesnášel kočky svojí sousedky, paní Figgové i že si ke svým jedenáctým narozeninám přál ze všeho nejvíc narozeninový dort. Věděl všechno. Věci, které Harry neřekl ani Ronovi a Hermioně. Představa, že to všechno jen tak, ze dne na den zmizí, byla nesnesitelná.
Svůj poslední den Harry prožíval v příšerné nervozitě a ještě horším strachu. Uvědomoval si každý svůj nádech a snažil se zachytit alespoň jednu ze zběsile poletujících myšlenek. Teď, když se jeho svět blížil ke konci, se jich najednou vyrojilo neskutečně mnoho. Nechtěl zapomenout. Nechtěl zmizet, ani umřít. Život, jaký prožíval posledních několik týdnů, byl dokonalý. Přál si, aby takový byl navždycky. Uměl si představit, že takhle stárne. Po boku Severuse Snapea, šťastný. Bože, jak je to štěstí návykové. Harry si zvykl až příliš. Zamiloval si to. Dalo mu to spoustu práce a teď o to, o všechno přijde. Možná, že si tím vším svou dávku štěstí od boha vyčerpal. Třeba na víc nemá nárok… A možná se bůh zlobí, protože štěstím tolik plýtval, když každé nebezpečí přežil, včetně smrtící kletby vsazené přímo do čela. Zlobí se, protože za svůj milionkrát zachráněný krk nikdy nepoděkoval. A teď byl čas splácet dluh.
Dalo mu práci, aby se před Snapem neprozradil. Snažil se usmívat, chovat se přirozeně. Snažil se předstírat, že se nic neděje. Jak před ním, tak i před sebou. To odhodlání se ale postupem času vytrácelo, až ho opustilo úplně. Snape prováděl svou večerní nezbytnou očistu, připravoval se ke spánku, zatímco Harry se krčil dole na pohovce, jednou rukou objímal skrčená kolena, druhou převracel v prstech Hermionin obraceč. Ať už bude jeho trest vypadat jakkoliv, ani na vteřinu nelitoval, že obraceč dvoutisíckrát obrátil. Byl… vděčný. Probíral se svými vzpomínkami, které mu ještě do zítřejšího poledne nikdo nesebere. Vracel se na všechny jejich cesty, na společné hádky… Vzpomínal na každičký polibek od Snapea i na fíkus ze sklepení, který pravděpodobně už dávno uvadl.
Uslyšel shora bouchnutí dveří od koupelny. Snape si šel lehnout. Harry se zvedl a s nepřítomným výrazem vyšel schody do koupelny, zavřel za sebou, svlékl se a vlezl do sprchy. Pustil na sebe ledovou vodu a stál v ní několik minut, aniž by se pohnul. Byla tak ledová, že jeho tělo okamžitě ztuhlo. Bodala, jak tisíce nožů, lezla do hlavy, zmrazila každou bolestivou myšlenku v mozku. A on jen stál, ruce podél těla a nechal se bičovat, jakoby doufal, že se tím vše změní. Nakonec se pohnul, aby vodu vypnul, vylezl ze sprchového kouta a trochu se utřel. Čištění zubů odbyl a aniž by se obtěžoval obléci, vydal se rovnou do ložnice. Snape ležel na zádech ve svém tmavozeleném županu, zády opřený o čelo postele a četl knihu. Když Harry vstoupil, vzhlédl od ní a hned při prvním pohledu se klidná tvář změnila v překvapenou.
Harry nic neřekl, věnoval mu jeden nepodařený úsměv a položil se na bok, zády k němu. Deku nechal pod sebou.
Snape odložil knihu na noční stolek, podepřel se na lokty a vztáhl k němu ruku…
,,Pottere, co je to s vámi… Jste studený!“ Vydechl, když se dotkl jeho ramene. ,,Proč se sprchujete ve studené?“ Žádná odpověď. Harry zatnul zuby, pevně stiskl víčka. Chvíli si opravdu myslel, že když bude zítřek ignorovat, nic se nestane.
,,Otočte se,“ přikázal Severus. ,,Podívejte se na mě.“
Věta Podívejte se na mě jím otřásla. Přetočil se, a pohlédl do černých očí. Byly tak… uklidňující!
,,Co se děje?“ Zeptal se Severus, překvapivě něžným hlasem. Harry polkl, zelené oči se třpytily tolika nevyřčenými slovy, že by je ani za rok nespočítal.
,,Víte, co jsem vám ještě o sobě neřekl?“ Promluvil potichu. Snape jen zavrtěl hlavou. ,,Neřekl jsem vám, jak jsem se cítil, když jsem zjistil, že jsem viteál.“
,,A jak jste se cítil?“ Jak by se mohl cítit člověk, který musí zemřít?
,,Cítil jsem se jako zbabělec. Víte proč? Protože jsem nechtěl umřít. Bylo mi jedno, že musím, bylo mi jedno, že když to neudělám, zaviním smrt tisíců jiných. Já jsem nechtěl umřít. Nechtěl jsem se mu postavit… obětovat se.“
,,Ale udělal jste to.“
,,Jo. Protože s tím nešlo nic udělat. Kdybych dělal, že jsem ty vzpomínky neviděl, kdybych je ignoroval,… stejně bych s tím nemohl žít.“ Podepřel si hlavu, oči zabodl na tělo před sebou, zakryté koupacím pláštěm. ,,Připadalo mi to tak nespravedlivé… Najednou jsem měl hrozně málo času. Nikdy jsem nevěděl, že budu mít tak málo času na rozloučení se životem. A to jsem tolikrát málem umřel při boji… jenže… to není totéž. Šel jsem do toho lesa, a přitom myslel na věci, které už nikdy nestihnu udělat… Myslel jsem na to, jak neuvidím svatbu Rona a Hermiony, nikdy nezjistím, jaká práce by mě bavila, nebo jak bude vypadat Lupinovo dítě… Uvědomil jsem si, že nemám čas zjistit, co chci zažít, co mám rád… Když jsem se postavil před Voldemorta, musel jsem se toho všeho vzdát. Bylo to horší, než strach z bolesti, strach ze smrti jako takové. Nejhorší byla vidina toho, co ztrácím a já se ji snažil přebýt myšlenkami na všechny ty lidi, které tím zachráním. Na všechny, co budou žít i za mě…“ Harry domluvil. Očima zarytě hleděl před sebe, snažil se dýchat pravidelně, aby nebylo poznat, jak se jeho srdce plaší, jak je vyděšené k smrti. Severus hned nereagoval. Nechal jeho řeč doznít. Zdálo se, jako by teplota v místnosti o několik stupňů klesla. Vlastně byla studená, jako Harryho kůže. Vzal svoji deku a o polovinu se rozdělil. Přikryl ho až k ramenům.
,,Říká se, že není hrozné umřít, ale vědět, že umřete.“ Řekl a s pohledem stále na něj upřeným si podepřel hlavu. Zamyšleně si ho prohlížel. ,,Proč jste mi pomohl?“
,,Cože?“ Harry zmateně vzhlédl.
,,V Chroptící chýši. V době, kdy jste mě nenáviděl, dle vašich vlastních slov, víc, než samotného Voldemorta. Snažil jste se zastavit krvácení…“ Po těch slovech znejistil. ,,Nebo jste to VY neudělal?“
,,Udělal…“ Zamumlal Harry. ,,I když pořád netuším proč.“
,,Zajímavé,“ děl Snape a jen docela nepatrně zkřivil ústa do úsměvu. ,,Děkuji vám.“
,,Stejně to k ničemu nebylo. Umřel jste.“
,,Omyl. Jsem tady.“
,,Jo. Teď jo.“ Harry se přisunul trochu blíž. Ze Snapea sálalo teplo a on se nutně potřeboval zahřát. Pravděpodobně to bude poslední noc, kterou s ním stráví. Poslední. Stále ale byla před ním. Celá noc. Několik hodin, které patří jemu. Které mu nikdo nesebere. A on s nimi, navzdory zákeřnému času, může naložit po svém.
Vzepjal se na ruce, sklonil nad Snapea a políbil ho. Na rty, na spánek, na čelo. Zlíbal celou tvář. Nevynechal ani kousek, dokud neucítil velikou dlaň ve svých vlasech. Pak se vrátil na rty, přisál se na ně, vnikl do hlubiny úst a propletl s ním jazyk. Líbal ho chtivěji a náruživěji, než kdykoliv před tím.
Naposledy…
Rukama už putoval po ramenou, po látce županu, aby ho shrnul z hrudi, z ramen… Snape si to nechal bez odporu líbit, ačkoliv vnímal cosi naléhavého v každém Harryho pohybu. Sklouzl rukou na lopatky, posadil se a donutil ho, aby učinil totéž. Přerušil polibek, sundal mu nenahraditelné, kulaté brýle, a když na něj Harry pohlédl, viděl v zelených očí tutéž zoufalou naléhavost. Vezměte si mě, prosím!
Pohladil ho po tváři. Neptal se, proč se chová, jak se chová. Věděl, že je to kvůli zítřku. Byl nejistý. Mohl znamenat cokoliv. Zítřek byl propast, na jejímž dně jste mohli čekat jak peří, tak ostré hroty. A on Harrymu poradil, ať peří nečeká. Stačilo pohlédnout do jeho tváře a měl stav jeho mysli jak na dlani. Harry čekal tvrdý pád. Že padají společně, na to nepomyslel. Pevněji ho objal, pohladil po zádech. Nebylo z něj co svléknout, a tak jen klouzal po hladké kůži. Vnímal přitom každý záchvěv vzrušení, který jím projel. Harry dělal to samé. Nejdříve jen kopíroval jeho pohyby, pak se ale opět vrátil k županu, k jediné překážce, která mu zabraňovala vidět Snapea celého. Úplně celého. A on to vidět chtěl, protože si byl naprosto jistý, že je nádherný. Nejkrásnější. A jenom jeho, nikoho jiného.
Nakonec přeci vyhrál, vytáhl celý koupací plášť, nemilosrdně jen hodil na zem, načež zatlačil na Snapeova ramena a donutil ho položit se na lopatky. Snape ležel, čelil s naprostým mírem jeho hladovým očím a neukojitelné zvědavosti. Odevzdal se mu, a beze slov dal najevo, že smí všechno, co bude chtít. A Harry chtěl. Chtěl tolik, až se to nedalo snést. Sklonil se a začal u krku. Líbal napjatou kůži na šíji, mučil se ignorování vlastní zvědavosti. Postupoval pomalu a důkladně. Každý tmavý chloupek, na který narazil, každý centimetr jeho kůže i tmavé dvorce bradavek... všechno si chtěl vtisknout do paměti, tak, aby na to nikdy nezapomněl. Ať se zítra stane cokoliv, tyhle vzpomínky s ním zůstanou… Stáhl se o trochu níž, každý dotyk ruky následoval rty, jazykem uvízl v malé prohlubince na břiše a pokračoval dál. Cítil, jak se Severus nadechuje stále rychleji, čímž mu dal jasně najevo, jak se mu Harryho konání líbí. Harrymu to dodalo odvahu, aby překonal poslední zbytky ostychu. Pokračoval dlaní níž, přes bledou kůži a černé strniště, začal zkoumat rukou naběhlou erekci. Dotýkal se jí nesměle, ostýchavě, a ten dotyk horké, jemné kůže jej natolik pohltil, že přestal vnímat cokoliv jiného. Neslyšel ani Snapeův dech, jak s každým novým nadechnutím sílí. Prohlížel si ho. Nemohl od něj oči odtrhnout. Byl fascinující, veliký. Lákal a sváděl. Harry olízl rty a sklonil se níž, aby ho ochutnal. Automaticky stáhl předkožku, olízl lesklou špičku, a jakmile zaznamenal tiché zalapání po dechu, už se neodtrhnul. Jazykem ho obkroužil, polapil do úst, pohltil tak hluboko, jak mohl. A do uší mu zacinkalo tiché zasténání. Líbí se mu to! Líbí! Harry to nikdy nedělal, takže mu to dělalo opravdovou radost. Stáhl se a opět jej pohltil. Udělal to několikrát a pokaždé uslyšel tu nádhernou snahu ho zadržení výkřiku. Můj ty bože! Nic lepšího není… Odhodlaný potěšit ho jak nejlíp umí, začal druhou rukou prozkoumávat varlata. Potěžkal je v dlani, pohladil. Rozpálená kůže byla na dotyk neuvěřitelně příjemná. Znovu se odtáhl a znovu přijmul co nejhlouběji do krku. Ignoroval dávicí reflex, zrychlil. A to už mu ve vlasech přistála Severusova dlaň, sevřela chomáč rozházených pramenů. Severus napjal celé tělo, ještě několikrát zalapal po dechu, ale pak zatlačil na jeho ramena a donutil ho přestat. Přitáhl ho k sobě. Harry nad něj poslušně poklekl, natáhl se, aby ho políbil, dával mu tím ochutnat sebe samého.
,,Jaké to bylo?“ Zeptal se, trochu omámeně, když se spojené rty oddělily.
Snape se naklonil k levé tváři, odhrnul vlasy a přejel jazykem okraj ucha.
,,Nepopsatelné,“ lascivně zašeptal. ,,Začínám si myslet, že lektvary jsou jediná věc, na kterou nemáš talent.“
Hluboký hlas vyvolával úplné vibrace a Harry měl pocit, že už to nevydrží ani chvíli. Oddálil kolena víc od sebe, objal ho kolem krku a doufal, že je to jasný signál toho, jak se věci mají. Snape to pochopil. Cosi zašeptal a Harry ani nepostřehl, že pronesl inkantaci. Tvář měl zabořenou mezi krkem a ramenem, takže ani nemohl vidět, jak Severus mne lepkavou hmotu mezi prsty. Překvapilo ho, když ucítil cosi studeného mezi půlkami, trochu sebou trhl. Snape ho konejšivě hladil volnou rukou po zádech. Druhou do něj pomalu vstoupil. Zprvu do něj protlačil jeden prst, pak přidal druhý. Pomalu a trpělivě ho připravoval na jejich společnou premiéru. Harry si rychle zvykl. Bylo to jiné… vzrušující. Vrtěl se a předl jako mladé kotě, když se dožaduje pohlazení. Vlnil boky, ve snaze vyjít prstům vstříc a skoro ho zklamalo, když jej opustily. Dychtivě líbal kůži na krku, přál si víc. Mnohem víc. Chtěl mu patřit zcela bezvýhradně. Čekal jen chvíli, než mu jeho dlaně přistály na bocích, pevně stiskly a pomohly Harrymu trochu se nadzvednout. Harry se jím poslušně nechal vést. Ucítil ho na sobě, a naprosto bez zábran, či strachu… s odvahou, s jakou čelil každé překážce, dosedl. Neměl s tím žádnou zkušenost, takže s tou svou naivní důvěrou tentokrát narazil. Dosedl rychle a úplně, i přes tlak rukou, které se ho snažily zadržet. A samozřejmě, překvapen nečekaně silným tlakem i bolestí, vyjekl, neschopen se zadržet.
,,Sakra!“ Zaúpěl mu do krku. Několikrát se zhluboka nadechl a zuby nehty se snažil zvyknout si na jeho rozměry stejně, jako na dlouhé, masírující prsty. Nebylo to totéž ani náhodou. Po pár mučivých vteřinách si uvědomil, že se Snape nehýbe. Když se Harry odvážil odlepit tvář z jeho krku a podívat se na něj, setkal se s naprosto konsternovaným pohledem.
,,Zranil jsem tě.“ Zeptal se otupěle, a ani to neznělo, jako otázka, ale jako prosté vyložení faktu.
,,Ne!“ Harry zuřivě zavrtěl hlavou. ,,Já jsem jen nečekal… nevěděl… kruci! Chápete mě, ne?“
,,Bolí to?“
,,Ne,“ řekl a byla to pravda. Bolest odplula společně s šokem. To ale neznamenalo, že necítí nic. Cítil ho. Měl pocit, že je plný k prasknutí. Byl to divný pocit. Neskutečně intenzivní. Jako by nutně potřeboval na záchod, jako by to nemohl vydržet. Zaplavila ho nečekaná vlna rozpaků. Zjistil, že se bojí pohnout. Toho si Snape pravděpodobně všimne. Zatraceně…
Nastala velmi trapná chvíle, při které oba připomínali spíše sochu, než mileneckou dvojici. Hotové umění. Hleděli na sebe, zřetelně vnímajíc jeden druhého a ticho jim k tomu hlasitě notovalo. Harry se odvážně jal bojovat alespoň s tím tichem.
,,Nepohnu se.“ Sdělil mu trochu sklíčeně, trochu zoufale a skutečně se ani nehnul.
,,To situaci poněkud komplikuje.“ Reagoval cynicky Snape a alespoň zamrkal.
,,Tak co teď?“
,,To netuším.“
Harry frustrovaně vydechl. Ztěžka položil hlavu na Snapeovu hruď. ,,Pardon.“
,,Říkat “pardon“ v takovéto situaci je vskutku… originální. Kdybys jen dokázal být trochu trpělivý…“
,,Já vím,“ zaúpěl Harry. ,,Jenže jsem netušil, že je to takové!“
,,Dobrý bože. Jaké sis myslel, že to je?“
Harry pokrčil rameny. Zarytě mlčel. Proč jen nemohli alespoň dneska vynechat ten zatracený zvyk, při kterém se bortí jakákoliv romantická atmosféra v blízkém okolí? Možná jsou prokletí…
Z té hluboce filozofické myšlenky ho vytáhl horký dech na ušním boltci.
,,Uvolni se.“ Poradil mu potichu Snape. Veškerou ironii odvál vítr. ,,Důvěřuješ mi?“
,,Naprosto.“ Přikývl rozhodně Harry. Tušil, že se asi začne něco dít.
,,Dobře.“ Snape zaútočil na jeho ústa. Spolkl Harryho výdech a uzamkl ho v hlubokém polibku. Harry se uvolnil, polibek vracel i s úroky. Severus jeho nepozornosti využil. Chytil ho a převrátil na záda, přičemž dál náruživě plenil jeho ústa. Skončil nad ním, a jakmile rty odtrhl, naskytl se mu úchvatný pohled na překvapený Harryho obličej.
,,Tak co? Bolí?“
,,Ne,“ odpověděl. Zíral na Severuse, jak se nad ním sklání, jak mu černé vlasy padají do tváře, a byl natolik okouzlený, trochu zmatený a trochu opilý tím spojením, že na všechny zábrany zapomněl.
Snape mu věnoval jeden krátký, povzbudivý úsměv, ruce zaklesl pod Harryho kolena a zdvihl je. Harry si to nechal líbit, objal ho kolem krku, připravený, nechat se vést. Severus se pohnul. Vytáhl neustupující vzrušení z Harryho těla a znovu do něj pronikl. Harry zavzdychal, zatnul zuby, ale veškerou svou pozornost směřoval ke Snapeovi. Omámeně na něj hleděl, jak mu černé vlasy brání v řádném výhledu, jak se soustředí… a snaží se, aby ho to nebolelo… Kdo by to byl do něj řekl? Harry se tak styděl! Po všech těch letech, co riskoval svůj život, se konečně ukázalo, jaká je baba. Zrovna dnes…
Snape učinil stejný pohyb ještě několikrát, než mezi nimi nastolil pravidelný rytmus… Při tom neváhal vzít do dlaně Harryho penis a potěšit ho. Harry zvrátil hlavu. Ano! Tohle bylo definitivně příjemné!... Ne, příjemné je slabé slovo! Bylo to úžasné. Všechno! Cítit Severuse v sobě, cítit jeho horkou dlaň na sobě a dívat se při tom jenom na něj… Harry přistoupil na jím stanovené tempo, kolébal se proti němu, pevně ho objímajíc. Téměř nezaznamenal, když ty úžasné prsty přestaly s laskáním klína a přesunuly se pod zadek. Pravidla vzal čert, zrychlovali, ztráceli se v jediném zběsilém pohybu. Cestičky potu jim kličkovali, klouzaly po kůži. Ode stěn se odrážely prolínající se steny … Jejich krev musela být horká víc, než rozpálený olej. Od osvobozujícího vyvrcholení je dělilo pár vteřin. Harry se střásl po celém těle, toužil po uvolnění… Najednou Snape zalapal po dechu, naposledy přirazil a Harry uvnitř pocítil, jak se vněm rozlévá vlhké teplo. Sotva dokázal popadnout dech a Snape měl jeho tepající vzrušení v dlani. Stačilo jen několik tahů, aby mu dopřál slastnou úlevu. Harry zaklonil hlavu, v němém výkřiku otevřel ústa a nezadržitelně ejakuloval. Svalili se na postel vedle sebe, hleděli do zdi, klidnili tlukot srdce a snažili se popadnout dech. Harry měl dojem, že dýchají nastejno. V hlavě měl úplné prázdno. Pokoušel se poskládat rozházené myšlenky, zorientovat se a uvědomit si, kde je, a co se právě dělo.
Merline… to bylo neuvěřitelné!
Sebral všechno sílu a překulil se na bok, aby se mohl přitulit ke Snapeovi. Zpocená kůže voněla sexem, připomínala každou vášnivou sekundu. Tohle nezapomene. Nikdy, za žádných okolností.
Protože ani čas nemá moc sebrat mi něco takového…
,,Povězte mi něco.“ Zaprosil. Přitáhl se blíž k jeho hrudi. Chtěl mít ještě chvíli pocit, že to takhle zůstane napořád. Chtěl slyšet jeho hlas.
,,Co chceš slyšet?“ Promluvil tlumeně, neobtěžoval se maskovat jasné znaky únavy.
,,Něco hrozně neromantického.“
,,Jsi si jistý, že to uneseš?“
,,Určitě.“
Severus si Harryho přitáhl k sobě.
,,Pane Pottere…,“začal, pečlivě protahujíc každé slovo, ,,…na poprvé jste si vedl docela obstojně.“
A Harry se znovu roztřásl, tentokrát hlasitým smíchem, který tlumila jen těsná blízkost mužova těla. Přál si, aby tahle noc nikdy neskončila. Přál si, aby mu svět nebral jeho štěstí. Tak dlouho mu trvalo, než si ho vybojoval! A tak se pomalu smích změnil v hysterický pláč. Snape už neřekl nic. Jen ho držel a mlčky naslouchal jeho, tak dlouho potlačovanému, nářku.

Ráno byl Harry probuzen polibkem na skráně. Byl přesvědčený, že stále spí a prožívá svůj sen, když slyšel několikrát za sebou své křestní jméno. Jenže sen už bohužel skončil a stála před ním realita. Tvrdá a nelítostná.
Rozespale se posadil, promnul oči. Bolel ho zadek. Nejen zadek. Připadal si celý pomlácený, jakoby nocoval na gauči. S námahou se dobelhal do sprchy, opláchl se, umyl, ačkoliv to považoval za zbytečné a navlékl na sebe džíny s obyčejným modrým trikem.
Rána bývají pozitivní, vřelá. Noci umocňují deprese. Tak by to mělo být, a tak to i bylo. Harry se bál, ale ne tolik, jako včera večer. Strach z toho, co se stane, nahradil čistý, neředěný smutek s rozčilením. Už neměl tu vůli bojovat. Bojoval dlouho, snažil se… a k čemu? Stejně vše, oč bojoval mu seberou. Připadalo mu zbytečné dohrávat tu hru mermomocí do konce, ale Snape na tom trval. Kdyby bývala ještě alespoň mizivá šance, že se to nepokazí, měl by se objevit na místě, kde to celé začalo přesně ve chvíli, kdy Harry Potter dokončí poslední obrátku. Jenže Harry Potter tam nebude. Po tom co viděl určitě ne. Jenže to Severus netušil. Harry teda spolkl všechen svůj nesouhlas a deset minut před desátou se společně se Severusem přemístili přímo k Chroptící chýši. Potichu, nenápadně vstoupili, schovaní pod neviditelným pláštěm. Prošli chodbou až k pokoji, ve kterém se vrátil o rok a půl na zpět. Harry to považoval za ztrátu času. Času, který mohl mnohem lépe využít. Drobný, třepotající se plamínek naděje ignoroval. Nahlédl dovnitř…
Devatenáct set devadesát osm
Na zemi seděl Harry Potter, napůl neviditelný, jak mu přes ramena visel neviditelný plášť a s hlavou skloněnou soustředěně obracel malé přesýpačky. Bylo přesně za dvě minuty deset. Všechno sedělo.
Devatenáct set devadesát devět
Úleva, kterou Harry pocítil, se nedala popsat, ani vyčíslit. On tam vážně je! Ale jak to? Jak je to možné? Jak tu mohl být, když se změnil slet zásadních událostí? To nedávalo smysl…
Dva tisíce
Odbyla desátá, Harry Potter klečící na zemi se před jejich očima rozplynul… a svět pokračoval dál. Byli tady, oba. Živý a zdraví, se všemi svými vzpomínkami.
,,Pane bože…“ Vydechl Harry. Opustil Severuse, i neviditelný plášť a vykročil směrem, kde před chvíli uviděl sám sebe, jak mizí a ztrácí se. Došel přímo k tomu místu, udělal pár kroků sem, pár kroků tam, zmatený, jakoby to nemohl pochopit. Zmizel. Není tu. Já tu jsem. Kruh se uzavřel.
,,Bože…“ Nějak nedokázal odvyknout myšlence, že to špatně skončí. Byl šťastný, zmatený… chtěl skákat, ale nemohl se hnout. (A nebylo to proto, že ho bolela sedací část těla.)
,,Věděl jsem to.“ Ozval se Snape, kráčeje s klidnou tváří přímo k němu. ,,Myslel sis, že se to nepodařilo. Celou dobu, od chvíle, co jsme opustili Bradavice.“ Nebyla to otázka. Jen pouhé konstatování. A Harry nezapíral.
,,Ano.“
,,Udělal jsi chybu, a věděl si to.“
,,Ano.“
,,A nic jsi neřekl.“
Harry se pomalu vzpamatoval z transu. Odvrátil pohled od země, protože mu došlo, že už se tam žádný další Potter neobjeví, a čelil pronikavým černým očím.
,,Nevěděl jsem, jaké budou následky! A bylo by to zbytečné. Sám jste řekl, že s tím nic nenadělám. Bylo to: buď a nebo.“
Snape udělal poslední krok k němu a tvář měl tak chladnou, že se Harry začínal bát, že dostane ránu do nosu. Místo toho ale ucítil jen povědomý dotek dlaně. Rozcuchal ho.
,,Tím se konečně vysvětluje tvé chování,“ konstatoval téměř spokojeně. ,,Myslel jsem si, že bys za normálního stavu nikdy dobrovolně neuklízel.“
Harry si sáhl do vlasů, chytil jeho dlaň a přenesl ji k ústům. Několikrát ji políbil, pomazlil se o ní tváří. Bylo úžasné, jak byla skutečná, jak hřála, jako včera… Pustil ji a vrhl se k němu, pevně ho objal kolem břicha. Je tady. S ním. A má tolik, tolik času!

Když byl Harry dostatečně schopný uvěřit, že to celé doopravdy přežil, přišla na řadu základní otázka. Proč. Proč je tady? Proč to vyšlo, když vlastně ani nemělo? Musel to vědět. A jediný člověk, který mu na to mohl dát odpověď, byla Hermiona. Jak čekal, Severus ho odmítl doprovodit. Za prvé Hermionu nikdy neměl rád a za druhé si chtěl pravděpodobně vychutnat ten klid, kdy je pro zbytek světa mrtvý. On ten stav jisto jistě brzy pomine. Harry to nehodlal držet pod pokličkou, když už nemusel. Ve skutečnosti se upřímně těšil, až všem ukáže, že patří nejúžasnějšímu chlapovi na světě. Něco takového si nehodlal nechat pro sebe. A bylo mu srdečně jedno, jaký má na to jeho milovaný názor. S ohledem na to, že mu stále neprozradil, kde jsou jeho zachránění přátele, si to svým způsobem zasloužil.
S posledním krásným polibkem, který sliboval ještě krásnější sex, se rozloučili a Harry si usmyslel, že až se vrátí ke Snapeovi domů, bude ho mučit tak dlouho, dokud mu nedokáže, že všichni zachránění, jsou skutečně zachráněni. Těsně, než se přemístil, v duchu přemítal, jaké mučící metody by mohli být nejúčinnější.
Ani ne za pět vteřin se ocitl před domem Grangerových. Hermiona tu byla přes víkend. A věřte, nebo ne, Harryho rok a půl pro ni znamenal pár hodin, a to jen proto, že Harry odcestoval do Chroptící chýše, a pak se dvě hodiny loučil se Severusem. Jako slušně vychovaný mladý muž zazvonil u dveří. Nemusel čekat dlouho a otevřeli se. Stála v nich Hermiona. Divoce zvlněné kadeře měla stažené do ohonu a její skořicově hnědé oči se rozzářily, jakmile ho uviděla.
,,Harry!“
Harry jí viděl strašně rád. Chyběla mu. A za moc jí vděčil. Dívka se nadechovala, aby něco řekla, ale on se vrhl vpřed a vzal ji do náruče. Několikrát se s ní zatočil a ona se jen zvonivě smála.
,,Děkuju! Děkuju! Děkuju!!!“ Opakoval, nebyl schopný se zastavit. Utnula ho až Hermiona. Vtáhla ho do domu, dovedla si ho do svého pokoje a nekompromisně mu strčila do ruky čaj. Byl vychladlý. Čekala ho o pár hodin dříve.
,,Tak mluv Harry! Jak to šlo? Co se dělo? Chci slyšet úplně všechno,“ naléhala.
Harry se napil studeného čaje, odložil ho na stůl. A než začal vyprávět, svlékl z krku zlatý obraceč, aby jí ho vrátil. Stačil při tom ještě několikrát důrazně projevit svou vděčnost. Pak už ale jen mluvil a mluvil. Řekl jí vše, na co si vzpomněl, až se dostal do bodu, kdy jeho mladší verze viděla co neměla a on si pak byl jistý, že se všechno pokazilo. Když skončil, v očích měl jen samé otázky. Doufal, že na ně má Hermiona odpověď. Když ne ona, kdo jiný by to měl vědět líp? Jeho kamarádka vypadala zaskočeně, což ovšem při takovém množství informací nebylo nic zvláštního. Oči se jí třpytily a tváře během jeho řeči změnily odstín na temně růžový. Což byly jasné znaky toho, že ví víc, než on.
,,Já tomu prostě nerozumím. Řekla jsi, že mě nikdo nesmí vidět… Viděl jsem sám sebe, což se za mě nestalo, a přesto jsem stále tady…“ Znovu se napil a tentokrát pořádně zhluboka, jak mu během vyprávění vyschlo v ústech. Hermiona vypadala trochu nesvá. Věnoval Harrymu podezřele provinilý úsměv.
,,Víš Harry… cestování s obracečem času je v jistém smyslu založené na základním efektu… Co se stane, to se stalo. Je to sice nebezpečné, ale prakticky vzato se nezměnilo vůbec nic.“
Harry byl zmatený. Nic? Jakto nic? Změnilo se toho dost!
,,Myslím, že ti vůbec nerozumím.“ Hlesl, škrábajíc se vzadu na hlavě. Dívka zašilhala stranou, otřela si oči rukávem preventivně, než by jí začaly téct slzy a znovu se na něj zahleděla.
,,Pamatuješ, jak na tebe ve třetím ročníku zaútočili mozkomorové?“
,,Jo.“ Prostá odpověď. Pamatoval si to moc dobře.
,,A víš, kdo tě před nimi zachránil?“
,,No já… Och!“ Vytřeštil na ní oči, pusu otevřel dokořán. Prožil to později, ale stalo se to ve stejnou dobu. Přežil, v minulosti, protože se v budoucnosti zachránil… ,,Zatraceně...,“ vydechl. Vhodnější slovo nenašel. Najednou se to všechno jako mávnutím proutku spojilo, dávalo to smysl… Všechno, co mu rok a půl nedocházelo, ačkoliv to měl stále přímo před nosem. Snape schoval Nebelvírův meč do zamrzlého jezera, protože se s ním vsadil… Dal mu třídit spisy svého otce a jeho přátel, protože mu to nechtěně poradil… puzzle do sebe začaly zapadat. Stalo se to… V den, kdy byl Brumbál zabit se Snape rozčílil a švihl ho přes tvář… George omylem připravil o ucho, protože se musel soustředit na záchranu Pošuka. Jediné, co z něj smrtijedi objevili, byla jeho oční protéza… A pak tu byl Neville. Kdyby ho tehdy nestrhl na zem, docela jistě by zemřel. Jenže on bitvu přežil, to byl známý fakt. Další kousek puzzlí si našel své místo. Takže… ve skutečnosti… Dobby zemřel, protože mu Harry řekl, aby to udělal. Lupin, Tonksnová, Fred, a ostatní… Nikdo z nich by možná ani neumřel, kdyby jim Harry nevzal život.
,,Můj-ty-bože.“ Hláskoval omráčeně Harry. ,,Dělo se to ve stejnou dobu. Všechno jsem to…“
,,Obraceč funguje na principu paradoxů.“ Promluvila opatrně Hemriona. ,,Všechno co jsi prožil, byl následek toho, co si později udělal…“
Harry si promnul spánky, tohle na něj bylo trochu moc… stejně ale pořád něco nesedí…
,,Ale to, jak jsem uviděl sám sebe přilepeného na Snapea, to se přece poprvé nestalo!“
Hermiona si nervózně poposedla, kousla se do rtu. Skoro to vypadalo, jakoby se tomuto tématu chtěla vyhnout velikým obloukem.
,,Harry… ono se to stalo,“ řekla potichu. Chvíli to vypadalo, že neví, co s rukou a pak si začala na prst natáčet tenký pramínek vlasů.
,,Cože?“ Harry se prudce postavil a málem přitom shodil prázdný hrnek na stolku.
,,Ale vždyť já si na nic takového nevzpomínám!“
,,Já vím, právě… sedni si prosím tě, já ti to vysvětlím.“ Nevypadal, že je z toho nadšená. Harry se ne moc ochotně opět posadil.
,,Ty jsi viděl, jak tě Snape ve sklepení objímá...“
,,Neviděl.“ Skočil jí do řeči, tohle mu nikdo nemůže vymluvit.
,,Harry…“
,,Dobře, promiň. Už jsem zticha.“
,,Viděl jsi to. Svěřil ses mi s tím týden po bitvě, když se ještě rekonstruovala škola…“ A znovu si začala hrát s vlasy. ,,Vyprávěl si mi přesně to, co jsi viděl. Jak se na tebe Severus starostlivě podíval, pohladil tě, dal ti pusu na čelo… a pak odešel a ty ses se svým já setkal tváří v tvář, dokud tvá kopie neutekla…“
Harrymu poklesla čelist. Že by opravdu…?
,,Jenže to mohlo být cokoliv. Iluze, matoucí kouzlo, vliv mnoholičného lektvaru… Vážně mě v tu dobu nenapadlo, že jsi to opravdu ty. Musíš přece uznat, že vidět tebe a Snapea v láskyplném objeí, bylo dost nepravděpodobné… I pro tebe to bylo nepředstavitelné. Nemohl si to vytěsnit z hlavy. Co je však hlavní, chtěl ses té vzpomínky zbavit…“
,,Proč bych to dělal?“
,,Viděl jsi jeho vzpomínky, zjistil jsi pravdu… Harry viděl si ho se svou matkou. V takové chvíli bylo pochopitelné, že jsi chtěl na ten zážitek zapomenout. Chtěl jsi, aby ti zůstal jen čistý obdiv. Obojí nešlo dohromady. A tak si mně poprosil, abych tě té vzpomínky zbavila. Šel jsi za mnou, protože mi paměťová kouzla jdou. Vzala jsem ti tu vzpomínku, i všechno, co s ní souviselo a slíbila ti, že ti o tom nikdy neřeknu, jenže…“
Harry nebyl schopen slovně reagovat. Jen pozvedl obočí. Tím zvykem se nejspíš nakazil od Snapea.
,,Jenže tobě se to začalo zdát. To, jak tě líbal na tvář, jak tě hladil… mluvil jsi o starostlivém pohledu, pamatuješ? Myslel jsi na to stále častěji, až se to proměnilo v naprostou posedlost. A teprve, když jsi za mnou přišel a požádal o obraceč času, tak mi došlo, že jsi to byl opravdu ty.“
Harry zaklapl ústa. Snažil se ty informace co nejlépe zpracovat. Pochopit to. Opravdu viděl sám sebe, jenže ta představa kazila dojem hrdého muže, jenž mu nespočetněkrát zachránil život, a tak si tu vzpomínku nechal vzít. A pak už to znal. Vzpomínka se mu přehrávala každou noc ve spánku, dokud se na ní neupnul. Postupem času na ní byl tak závislý, že se rozhodl vrátit zpátky. Jenže netušil, že to, co se mu opakovaně promítalo v představách, byla skutečnost.
,,Tak… proto jsi neprotestovala, že se chci vrátit tak daleko?“
,,Ano. Protože mi došlo, že se to stalo, tím pádem i stane.“
,,Aha…,“ dostal ze sebe… Důvod, proč se snažil zabránit Snapeovi ve vykrvácení tedy skutečně existoval. Bylo to právě proto, že viděl, co viděl. Ačkoliv si to později nepamatoval.
Poslední dílek do sebe zapadl. Obraz, který mu Hermiona ukázala, byl tou měsíce ztracenou pravdou. Všechno si zavinil úplně sám. Do Severuse se zamiloval, protože se mu zdálo o tom, jak ho líbá na čelo, kvůli tomu se vrátil a přesně to se stalo. On toho byl svědkem, zapomněl, zdálo se mu to, zamiloval se, vrátil se… Byl to had požírající svůj vlastní ocas. Uroboros. Ukázkově uzavřený kruh, který nemá konec, ani začátek.
Kdyby mu Hermiona nevymazala vzpomínky, pravděpodobně by ten kruh ani nevznikl. Bylo zvláštní, vědět pravdu. Nějakým způsobem dobré, uklidňující. Harry z kruhu vystoupil a teď může pokračovat dál. A jeho první cesta vpřed, bude k Severusovi.
,,Ron bude mít ohromnou radost, až zjistí, že jsi Freda zachránil.“ Oznámila mu Hermiona při loučení.
,,Jo, dokud nezjistí, že jsem to byl já, kdo ho zabil.“ Ušklíbl se cynicky Harry. Svou kamarádku tím pobavil.
,,Myslím, že to mu říkat nemusíš…“ Spiklenecky na Harryho mrkla.
,,To je taky fakt.“ Uměl si živě představit, jak by Ron vyváděl. Fakt, že jsou se Severusem Snapem milenci, na něj bude až-až. Není třeba přidávat vodu do vroucího oleje.
,,Podle mě jsi Freda víc zachránil, než zabil,“ prohlásila a věnovala mu svůj laskavý úsměv. ,,Sice záleží na úhlu pohledu, ale v konečném důsledku jde hlavně o to, že se vrátí domů živý, no ne?“
,,No…“ Harry udělal hlavou nerozhodné gesto. Nechtěl nijak zpochybňovat Snapeovi dobré úmysly, nicméně… ,,Tím si právě nejsem jistý.“ Pokrčil rameny a než se přemístil, věnoval jí svůj nejnevinnější úsměv.

,,Tak už mi to řekněte! Kde jsou?“
,,Oh… Pane Pottere… musím přiznat, že jsem se ve vás spletl…!“
,,Spletl? Jakto?“
,,Domníval jsem se, že… hmm… že jste schopný sexu, jen pokud máte vážné podezření, že nastane… eh… konec světa.“
,,To jste si myslel? Tsss. To jste se opravdu hluboce zmýlil. A teď už mluvte. Kam se poděli?“
,,Au!“
,,No?“
,,Vy si skutečně myslíte, že… oh! …že jste první, kdo se ze mě snaží dostat informace? Před vámi jich bylo tolik, že je ani nedovedu spočítat.“
,,Opravdu? A zkoušeli tohle?!“
,,Merline!... Dobrá! Jak chcete! Tak už mě přece pusťte, Pottere! Vzdávám se.“
,,No vida!“ Harry povolil. ,,A laskavě přestaňte s tím Potterem. Vím, že mi chcete říkat Harry, tak to dělejte.“
,,To vaše pane profesore bylo stejně tak nesnesitelné, ne-li nesnesitelnější.“ Syčel nespokojeně Snape, zatímco se snažil vymanit s přikrývek a slézt z postele, aniž by dopadl na zem koleny. Jeho černé vlasy, obvykle pečlivě uhlazené kolem tváře, byly nyní divoce rozházené do všech stran. A snad poprvé v životě jeho tvář vypadala, jako by se nakazil červánkovou epidemií. ,,Nevšiml jsem si, že byste mně Vy oslovoval Severusi.“ Zachmuřeně došel ke své skříni a otevřel ji. Harry tomu nevěnoval tolik pozornosti, jako slovům, která Snape právě vyslovil.
,,Vy chcete, abych vám tak říkal?“ Ptal se, nedbajíc jeho upřeného pohledu do otevřené zásuvky.
,,... Vzhledem k tomu, že jste mi, Pottere, zachránil život, nastěhoval jste se mi do bytu a ukázal mi, čeho všeho jste schopný…“ zadíval se na postel.,,…řekl bych, že máte na čase.“
Harryho zelené oči se nadšeně rozzářily. Už otvíral pusu, aby jeho jméno pěkně nahlas vyslovil a vychutnal si odezvu, když ho Snape předběhl.
,,Á, tady jsou, no prosím… Pan Weasley, slečna Brownová, Lovettová,...“
Harry na něj zůstal hledět, jako na blázna. Stále mu to nedocházelo, dokud neuslyšel…
,,Postřeh Harry!“ A do klína mu vletěli bronzové hodinky. Co to…? Ne! To neudělal! Přistáli na něm další, tentokrát stříbrné.
,,Váš domácí skřítek, slečna Tonksnová…“Postupně se na zmuchlané dece kolem Harryho hromadily hodinky nejrůznějších velikostí i barev.
,,A konečně, mladý pán, Zane Creevley.“ Kovové hodinky se zeleným páskem přistály Harrymu na rameni. Harry je sundal, položil mezi ostatní a v duchu si říkal, že pokud má život s tímhle člověkem celý teprve před sebou, měl by si asi radši začít zvykat. Právě dnes na to byla ideální chvíle.
,,Jak jsem vás již několikrát ujistil, a jak jste se právě přesvědčil, jsou v pořádku, nic jim nechybí, a nikdy nebyly ani v nejmenším ohrožení života. Zbytek už je na vás. Oživte je, nebo je nechte, jak jsou… Upřímně řečeno, mi na tom nijak zvlášť nesejde. Jediné, co po vás za svou snahu žádám je, abyste je vrátil do původního stavu, až u toho nebudu.“
Snahu?
Harry si s povzdechem prohlédl všechny hodinky na posteli. Samozřejmě je musí vrátit zpátky, jen si neuměl představit, jak budou reagovat. Neměl z toho moc dobrý pocit. Nešťastně pohlédl ke skříni, kde stál Snape se založenýma rukama, a velice spokojeným výrazem ve tváři. V tom rohu, jak na něj nábytek vrhal stín, vypadal, jako opravdový netopýr. Ještě k tomu ty rozcuchané vlasy… ach!
Promění je zpátky, všechny, do jednoho. Ale až zítra.
Podal si hůlku, odlevitovat hromadu hodinek na noční stolek, a s olíznutím rtů se na Severuse provokativně usmál.
,,Takže, Severusi, kde jsme to přestali?“

…Byla mu zima, cesta byla delší, než si pamatoval a stopy ve sněhu znehodnocovali účinek neviditelného pláště. Byl napjatý, a nervózní, to především. Už jen chvíli a znovu ho uvidí. Po tak dlouhé době… po tom, co ho viděl zemřít… Uvidí ho znovu a živého…
Hrad byl tichý a klidný. Měl štěstí, že se tu objevil tak pozdě v noci. Navíc zbýval den do vánočních prázdnin… To znamenalo, že se právě dnes odehrál Křiklanův vánoční večírek. Ach… Snape je dnes v příšerné náladě. To mu asi moc velkou radost neudělá, až se mu ukáže… Co naplat. Nevydrží čekat už ani minutu. Ne, když ho má na dosah.
Zastavil se na chodbě, schoval se za sloupem a zalovil v batohu, aby našel své nejcennější poklady (kromě toho, který se mu houpal na krku) Vytáhl Pobertův plánek, a mnohokrát složený pergamen, na němž mezi záhyby vykukovalo chaotické písmo, plné škrtanců. Batoh vrátil na záda, plánek rozložil a snažil se na něm najít jeho jméno. Štěstí dnes zjevně hrálo v jeho prospěch, protože Severus Snape hlídkoval ve druhém patře. Tedy hlídkoval… čekal na nějakého chudáka, aby si na něm vylil svou zlost. V takovém případě mu zřejmě Harry Potter přijde vhod. Schoval plánek, popsaný pergamen si zastrčil do kapsy a jakmile se schoval pod své roucho neviditelnosti, vydal se přímo na místo, kde objevil Snapea. Šel rychle, ačkoliv příšerná nervozita ho značně rozptylovala.
Je to šílené... opakoval si v duchu slova svých přátel.
A jeho přátelé měli pravdu. Bylo to šílené. Harry zatím ani netušil jak šíleně šílené to je. Netušil skoro nic. Vydával se střemhlav dolů z propasti a viděl jen muže v černém hábitu se starostlivou něžností v očích. To mu připomnělo ten zatracený pergamen, na který si sepisoval všechno co má na srdci, a který stále intenzivněji vnímal ve své kapse…
Byl na chlup stejný, jako… ten předchozí.

… Věříte snům, pane? Já ano. Přikládám jim veliký význam. A když na mě sny ječí, že jsem někde něco zapomněl, vrátím se pro to. Udělám to, i kdybych měl obrátit všech dva tisíce obrátek na Obraceči času.
Miluji vás!

Dobrá. Možná ne úplně stejný. Ale co. Malá změna nikoho nezabije. Nebo snad ano?

KONEC

Doslov autora:  Tak, a je to :) Doufám, že jsem vás moc nenudila a že jsem vás nezklamala konečným rozhřešením :) Tenhle příběh začal vznikat v mojí hlavě ještě přes prázdninami, a trvalo měsíc a půl, než jsem ho sepsala. Zároveň jsem strávila hodiny listováním kánonu, aby to bylo co nejpřesnější, ale jsem si jistá, že jsem určitě pár věcí přehlédla. ( jinak jsem čerpala s šestky, sedmičky a trojky) Celý příběh má53 830 slov a 81 plných stránek, takže nemohu říct, že bych s tím nebyla spokojená :3 Je mi jasné, že klijete, protože kvůli tomu jsem tak nějak zaostala v Živé Bráně, ale teď, když mám pokoj, se do ní pustím zase na plno. Děkuji všem,  kteří příběh komentovali, podporovali, i těm, kteří si ho jednoduše přečetli. Píšu, protože mám ráda ten pocit, že si lidé přečtou co si doma ve vytahaném pyžamu a s kruhama pod očima naťukám. Ráda předávám dál svoje myšlenkové pochody, svou vlastní touhu po situacích do kterých postavy dostávám a taky ráda předávám vše, čím se inspiruji, a že je toho dost :)  Na konci příběhu se opakuje první část a opakuje se zde také text. Rozdíl toho pergamenu netkví v tom, že jsem ho zkrátila.( to jen kdyby náhodou) Ale pokud ho někdo nevidí, může porovnat s tím, co je na konci první části.  A naposledy jsem chtěla zmínit písničku. Asi všichni víte, že je to ta z nekonečného příběhu. Miluji ten film a miluji i tu skladbu. Dala jsem jí sem, protože patřila mezi hlavní tahouny inspirace, psala jsem při ní a především, mám zvyk představovat si své povídky v podobě filmů, pomáhá mi to vymýšlet děj. A tak jsem si představila konec tohohle příběhu a dotoho tuhle písničku, a začínající titulky... v hlavních rolích Alan rickman, Daniel Radcliffe... Jasně, já vím :D Moje představivost je praštěná. Ale zkuste to taky... text, písničky, i její melodie... nic jiného si k téhle fanfikci představit neumím. 

BTW: Omlouvám se, že si sem tak narcisticky cpu doslov, ačkoliv ta povídka není z nejdelších. Ale dala mi práci, a tak si to chci vychutnat, na půl v euforii, že už to mám za sebou :)  Takže doufám, že mě neberete vážně, a možná jen malinko aspoň s něčím souhlasíte :D

Mějte se! 

TruTru Kanashiko ^^