13. kapitola - SHINIGAMI
Následujících pár dnů se Light Yagami skoro nevyspal. Bylo o něj dobře postaráno, jen co je pravda…ovšem neustále kontrolování pulzu, tlaku a nekonečné odběry krve byli přeci jen poněkud náročné. Jak Ryuzaki řekl, Watari se postaral o podrobné sledování jeho krvinek, dokonce i jiných tělesných tekutin. Light musel podstoupit nejen odběry krve, ale také potupné procedury pro získání vzorků moči, ejakulátu a nevyhnul se ani výtěrům ze všech dutin jeho těla. I když se o vyšetřování a odběry staral Watari, připadal si skoro jako u doktora. Naštěstí pro něj, u toho všeho nebyl přítomen Ryuzaki. Byl si jistý, že tu ostudu by před ním nepřežil. Ale L s ním trávil prakticky všechen zbylý čas, kdy zrovna nebyl vyšetřován. Watari je nechával pracovat v soukromí a sám jezdil do příhodnějšího prostředí zkoumat pečlivě Lightův organismus. On se nikdy nedozvěděl, do které laboratoře, či nemocnice chodí pracovat, ale bylo mu to lhostejné. Konzultace s L byli pro něj mnohem příjemněji stráveným časem. Všímal si, jak podobně uvažují a říkal si, že jejich schopnosti jsou téměř totožné. Samozřejmě, L toho uměl daleko víc, ale to bylo zapříčiněno pouze jiným stylem života. Jejich myšlenky byli někdy tak shodné, že se mohli navzájem doplňovat.
Again for you
Po pár dnech se přestěhovali přesně, jak L řekl. Tentokrát však měli k dispozici ještě mnohem více prostoru. Detektiv totiž pronajal trojpokoj v hotelu Cerulean Tower Tokyu v Shibuji. Jedno z nejvyšších pater, kde skoro nebylo možné dohlédnout až dolů. Jeden celý pokoj byl plný televizorů, počítačů a několika notebooků. Sledovali skrz ně monitorované, zatčené muže, kteří Lighta napadli. Naproti té řadě obrazovek byl stůl s mikrofony a dálkovým ovládáním, za kterém trávil Ryuzaki většinu svého času. Jeho noci byli probdělé, neustále se z nich snažil dostat informace, ale oni mlčeli jako skály. Zřejmě se báli o svůj krk. Zradit mafii totiž v téhle společnosti znamená jistou smrt.
Light se dělil o své znalosti a inteligenci, jak jen to šlo. V každé minutě strávené s L zatoužil po jeho uznání. Vstával velmi brzo a chodil spát až po půlnoci. Chtěl, ať L obdivuje jeho snahu co nejvíce to jde, proto byl schopný spát třeba jen pět hodin denně. L vypadal, že nespí vůbec a Light se mu snažil vyrovnat. Dokonce začal chápat, proč Ryuzaki vypije denně tolik kávy. Zřejmě se tím udržuje v bdělém stavu. Bylo až neuvěřitelné, jak dlouho dokáže jeho mozek bez přestávky pracovat. Lighta to nepřestávalo udivovat. Až jediný večer, kdy zrovna pečlivě pročítali záznamy svých sledovaných vězňů o dosavadním životě, se stala vyjímka. Light se totiž rozhodl zůstat vzhůru nejlépe celou noc, aby se přesvědčil, zda opravdu vůbec nespí. Když už byly asi tři hodiny ráno a Light už si myslel, že to snad vzdá a půjde se vyspat, Ryuzaki usnul. Yagami byl zabraný do čtení, a tak si nejdříve nevšiml, že postava vedle něj upadla do spánku. Až teprve, když na něj promluvil a zůstal bez odpovědi, obrátil se na něj a zjistil, že všechny papíry, které měl detektiv v rukou, popadaly na zem. Černovlasý muž byl stále ve stejné pozici, jen hlavu měl skloněnou a čelo položené na kolenou. Jakoby byl vzhůru, měl stále palec jedné ruky téměř v ústech, ovšem druhá ruka byla spuštěná podél těla. Light se k němu zvědavě naklonil, a skutečně! Jeho dech byl sice tichý, ale pravidelný a jeho oči zavřené. Nebyl vůbec pochyb o jeho bezvědomém stavu.
,,Tak vida, přeci jen usnul. Koneckonců i nejlepší detektiv na světě je jen člověk.“ Říkal si Light a tak potichu, jak jen mohl, ho pozoroval. Bylo to poprvé, co působil tak bezbranně. Mohl by mu teď udělat cokoliv, ale on se ani nehnul. Hleděl na jeho pootevřené rty, na kterých měl přitisknutý palec, na vlasy, které mu padaly do tváře a na jeho dlouhé řasy. Vypadal jak dítě, ukolébané ke spánku. Light se najednou zarazil. Uvědomil si, že mu připadá dokonce roztomilý. Ta nezvyklá bezbrannost a nevinnost ho okouzlila. Vždycky, když měl detektiv otevřené oči, hleděl jimi jako nezaujatý, chladný detektiv. Jeho výraz se měnil sice impulzivně, ale bohužel jen velmi zřídka…a nyní v něm konečně bylo cosi lidského a přirozeného. Něco, co z něj v Lightovo očích poprvé udělalo člověka. Hnědovlasý chlapec se zvedl z gauče, letmým pohledem přejel věznice na obrazovkách a odešel do své ložnice. Do minuty se však vrátil s bílou přikrývkou v rukách. Nechtělo se mu s L jakkoliv manipulovat, protože netušil, jak hluboký je jeho spánek. S těmi litry kávy, co denně vypije se mohl probudit každou chvilku. Opatrně přehodil deku přes záda a srovnal ji tak, aby zároveň přikrývala část jeho břicha. Nemusel to dělat, jistě. Ale ta obrácená pozice se mu celkem zalíbila. Konečně byl on ten, kdo zůstal vzhůru a může se o něj postarat. Alespoň jednou si ten pocit chtěl vychutnat. Poprvé a jen nakrátko pocítil upřímnou starostlivost.
,,Je to už tak dávno…co jsem tě viděl v hlubokém spánku…“ Zašeptal Light, aniž by se dokázal uhlídat. Ten hluboký spánek, na který si pamatoval, byla Ryuzakiho smrt...Ale to už je dávno pryč. Naposled se na něj podíval a pak odešel do své ložnice. Byl již velmi unaven.
Again for you
Černovlasý muž s dekou přes záda se lehce pohnul, tmavé řasy se zachvěly a jeho oči trochu pootevřeli. Zorničky se stočily ke kousku přikrývky, kterou byl přikrytý. Lehce se zakousl do palce, a druhou rukou se dotkl bílé látky…,,Je to dávno, co jsem tě viděl v hlubokém spánku…Co jsi tím myslel, Lighte…?“
Again for you
Hluboká noc, tma pod jeho zavřenýma očima se proměnila v houstnoucí mlhu. Nejdříve bílou jako sníh, která však postupně šedla. On se snažil rukama tu mlhu odehnat, ale marně. Byla mohutná a těžká. Když se konečně rozestoupila, zjistil, že stojí uprostřed temné pouště. Všude kolem stříbřitý prach a ostatky andělů smrti…ano zase se tam ocitl. Zase stál u té hluboké, pohybující se propasti a mohutný hlas za jeho zády mluvil tak hlasitě, že se několikrát opakoval v nekonečných ozvěnách. ,,Čeho se tak bojíš? Skoč. Máš obavy ze smrti? Jsi přece shinigami a ti jen tak kvůli něčemu nezemřou…“
Light neodpovídal. Hleděl dolů, do těch mohutných vírů a ani se nehnul. Hrozný strach zatemňoval jeho mysl. Bál se tou bránou pekel proskočit, bál se toho, co je za ní…bál se tvrdého dopadu.
,,No tak! K čemu ten strach? Řekni! Chceš snad být jen obyčejným člověkem? Na to je už trochu pozdě.“
,,Nedokážu to…“ Namítl Light a jeho hlas zněl dost nejistě.
,,Již ses rozhodl, je čas!“ Zahřměl král shinigami, jako pouhý stín za jeho zády. Náhle Chlapec ucítil na svých zádech velikou kostnatou dlaň, pokud se tomu tak dalo říkat. Strčila ho a on ztratil rovnováhu. Podlomila se mu kolena a mladý anděl se rovnou po hlavě zřítil do hlubokého víru. V té smršti a hustých větrných vlnách se jeho výkřik dočista ztratil. Nejdřív vnímal jen hrozný strach, ale pak ucítil , jak mu brní obě ruce. Chvěly se, jako kdyby mu byla neuvěřitelná zima, jako by měl zmrznout. Něco se skrz pažní kosti dobývá přes kůži ven. To samé cítil i na lopatkách. Neuvěřitelnou rychlostí se mu ramena pokryla peřím, jeho volný pád se zpomalil, a on překvapeně zamával mohutnými křídly. Chvíli na to již spatřil světlo na konci propasti. Bylo ovšem rudé, jako světlo laserů, které osvětlovalo L v jeho posledních vteřinách života. Vletěl do toho rudého světla a přes ty záclony červených oblak spatřil celé Tokyo z výšky několika kilometrů…V ten okamžik ucítil veliký otřes. Zavřel oči a zase je otevřel. Místo, na které hleděl se dočista vypařilo. Ležel ve své posteli a hleděl na starého muže, jenž se nad ním skláněl. Rudá clona však nezmizela, všechno bylo červené, všechno! Watari k němu mluvil, ale on ho neslyšel. V uších mu hučelo, jako by se ode stěn stále odrážel jeho výkřik. Vylekaně se posadil a třeštil oči na starého muže. Nad jeho hlavou se vznášela řada číslic a písmen. Chlapec se vylekal. V němém výkřiku zacouval ke zdi. Není divu, že byl zděšený, očima smrti se díval poprvé ve svém dvojitém životě. Watari se snažil něco zakřičet a podle pohybu úst, se zřejmě ptal, jestli ho slyší. Jenže on neslyšel nic, krom svého vlastního, němého křiku. Hleděl na jeho tvář, hleděl na jméno vznášející se nad jeho prošedivělými vlasy…,,Quillsh Wammy…“ Přečetl nahlas, ale neslyšel se. Ještě chvíli se zmítal v naprostém zmatení a pak upadl do bezvědomí…
Watari na něj nějakou dobu překvapeně hleděl, než se pomalu otočil a odešel za L. Ryuzaki ho původně poslal Lighta vzbudit, jelikož spal déle než obvykle, ale zdálo se, že se mladý chlapec jen tak nevzbudí.
,,Ryuzaki…“ Starý pán přistoupil k detektivovi a položil na stůl před něj několik koblih s polevou.
,,Ano? Už je vzhůru?“
,,Bohužel…Vzbudil se jen na chvíli, ale vypadal zmateně. Snažil jsem se k němu mluvit, ale neslyšel mne. Za pár minut omdlel…“
L se na něj prudce otočil. ,,Stalo se mu něco?“
,,Nevím. Možná je jen přepracovaný. Myslím, že není zvyklý pracovat tak dlouho do noci. Kromě toho ty věčné odběry krve ho dost oslabují.“
,,A zjistil jsi něco nového?“
,,To nemůžu s určitostí říct. Jeho krev stále vůbec neubývá, a to ji odebírám každý den. Reakce na to očkování, co Light nedávno dostal, jsou nulové, ale celý jeho organismus jinak funguje úplně stejně, jako u jiných lidí….“
,,Nemožné…“
,,Je to tak, i když tomu nerozumím, všechny testy tomu nasvědčují.“
,,Dobře.“ L obrátil svou pozornost na koblihy. Jednu vzal do prstů a olízl vanilkovou polevu.,,Zatím to nechme být. Počkám až se vzbudí a řeknu mu, co jsi zjistil. Mám takový dojem, že ho to ani moc nepřekvapí…“
Watari jen bezděčně přikývl.
,,Dnes mu už žádné odběry nedělej, prozatím to stačí.“
,,Jak si přejete.“ Kývnul opět starý muž a chystal se k odchodu. U dveří se však ještě zarazil.,,Je tu ještě jedna věc…“
,,Jaká?“ Ptal se L , zaujatý sladkou snídaní.
,,Oslovil mne mým pravým jménem…“
Again for you
Light se probudil až v deset hodin. Bolela ho hlava, jako by měl svou první kocovinu. Byl stále trochu zmatený, ale svůj sen si dokonale pamatoval. Dokonce si vybavil i chvíli, kdy se na chvilku probudil a viděl Watariho. Přemýšlel jen chvilku a hned mu došlo, co se stalo
,,Oči smrti…“ Jeho zornice se při té myšlence rozšířily. ,,Díval jsem se očima smrti a viděl Watariho pravé jméno…“ Light se pomalu posadil, musel si promnout oči. ,,Tak přeci jen tu moc mám, ale…Jakto, že zase vidím normálně?“ – Ano, to byla ta hlavní otázka. Když se poznal s Misou, domýval se, že oči smrti jsou skutečný zrak, měla by tedy vidět jména osob v rudé záři nepřetržitě…nebo snad ne? Dá se ta moc libovolně ovládat? Jestli ano, jak?
Hnědovlasý chlapec pomalu vstal z měkké postele. Převlékl se do kalhot a černé košile. Potom šel do koupelny vyřídit nejnutnější hygienu. V zrcadle spatřil svůj ospalý obličej. Oči měl zarudlé, vlasy rozcuchané a zkrátka a dobře vypadal hrozně. Pokusil se trochu upravit, přesto se svým unaveným obličejem nic moc nenadělal. Když už viděl, že nemá cenu pokoušet se to zamaskovat, šel se podívat za L.
Ten se ani neotočil a hned ho oslovil.
,,Jsi vzhůru?“
,,Ano Ryuzaki, promiň trochu jsem zaspal.“
,,Samozřejmě. Včera sis šel lehnout docela pozdě.“
Light ztuhnul. ,,Jak to ví? Byl snad vzhůru, když…“Jeho tělo se náhle ocitlo v jedné křeči. Jestliže byl při vědomí, pak si pamatuje, všechno co udělal, i co řekl. Light byl přesvědčený, že spí.,,Sakra!“ V duchu proklel vlastní pošetilost. Možná že kdyby toho řekl víc, už by byl stíhán bohy smrti.,,Musím si dávat větší pozor…“Pomyslel si, zatímco usedal na křeslo vedle gauče. Nechtěl se k němu přibližovat jak kvůli včerejšku, tak i kvůli svému obličeji. Mohl by si všimnout jeho zarudlých očí…
,,Jak to vypadá s našimi vězni?“ Zeptal se, aby rychle změnil téma hovoru.
,,Podařilo se mi zjistit, že jeden z těch lidí, Oguri Shun, má na svědomí několik vražd a atentát na jistou čínskou společnost. Dozvěděl se o tom i interpool. Vypadá to, že ten člověk bude za pár dní popraven.“
,,Bez soudního řízení?“
,,Nejspíš…“
Light jen pokrčil rameny. Sledoval, jak mu Watari přináší ke stolu snídani. Omeletu s lososem a zázvorový čaj. Byl vskutku nadšen vším tím pohodlím, ovšem v tuto chvíli se nedokázal soustředit ani na jídlo, ani na případ, ani na L. Stále mu vrtalo hlavou, jak zařídit, aby zase viděl očima smrti. Hleděl před sebe a snažil se soustředit.
,,Kdybych se mohl sám rozhodovat, kdy chci vidět jako anděl smrti a kdy jako normální člověk, byla by to asi nejlepší možná alternativa. Jenomže jak?“
,,Lighte? Je ti něco?“ Všiml si jeho hlubokého zamyšlení L. Samozřejmě tím chlapce ihned probral.
,,Co? Ne, jsem v pořádku.“ Odpověděl téměř bleskovou rychlostí.,,Přemýšlel jsem nad tím mužem, co ho mají popravit. Nedostal bys z něho nějaké informace, kdybys řekl, že mu zařídíš nižší trest?“
,,Ano. To bych mohl zkusit, ovšem moc na to nespoléhám. Vypadá velmi neoblomně. Jeho důstojnost je zřejmě větší, než strach ze smrti.“
,,Jak myslíš.“ Znovu uzavřel rozhovor Light. Aby vypadal zaměstnaně, pustil se do své snídaně. ,,Třeba se jen musím víc soustředit…Možná kdybych se vrátil do toho snu…“ Yagami zavřel oči a představil si přesně tu chvíli, kdy stál nad propastí. Tentokrát neváhal ani chvilku a okamžitě skočil. Opět se zmítal ve víru, z lopatek mu vyrostla mohutná stříbřitá křídla, která zpomalila jeho pád a pak spatřil tu rudou zář. Vletěl do ní…
,,Teď“ Rozkázal si a vytřeštil oči před sebe. A skutečně. Všechno kolem nabralo odstín rudé barvy. Chvilku mrkal a snažil si na to zvyknout, pak ovšem sama jeho zvědavost otočila pohled na černovlasého detektiva. Pohlédl nad jeho hlavu, kde se houpalo několik číslic. Těm však Light nejdříve vůbec nevěnoval pozornost. To, co ho doopravdy zajímalo, bylo jeho pravé jméno.
,,L Lawliet?“ Light se neubránil obrovskému údivu. ,,Takže…on se doopravdy jmenuje L? To by mě nikdy nenapadlo…“ Opravdu. Za dob, kdy se ho snažil zabít, přemýšlel o tolika jménech, ale sama jeho přezdívka mu nikdy na mysl nepřišla. Kdo to mohl čekat? ,,Jsi vážně neuvěřitelný, Ryuzaki…“ Yagami se neovládl a lehce se ušklíbl. Ano Ryuzaki byl neuvěřitelný. K zaměstnanému Lightovi neustále podezřívavě stáčel zorničky, ovšem o navázaní konverzace se už nepokusil. Jistě ho zajímalo, co Lighta v jeho mysli tak zaměstnává, ale zatím bylo brzy se ptát…
Mladičký anděl smrti se po chvilce přemítání podíval na číslice vznášející se nad jeho hlavou. V ten okamžik se však téměř vylekal. Nad jeho hlavou se pohybovaly pouze tři číslice. Podle toho, co mu kdysi říkal Ryuk, číslice, které vidí znamenají počet zbývajících dní a on jich měl jen 210. Když si to přepočítal, zjistil, že mu zbývá jen necelých sedm měsíců života. Při tom zjištění okamžitě zapomněl na svůj údiv z jeho pravého jména. Tohle bylo mnohem závažnější. Nejdřív nevěděl, co si myslet. Připadalo mu to moc brzy ve srovnání se všemi těmi roky, které bez něj strávil. Jaký smysl pak bude mít jeho nová existence? L je jediný člověk, který ho na tomhle světě zajímá. Chtěl se o něm dozvědět úplně všechno…
,, No tak Lighte! Vzpamatuj se! Sedm měsíců není tak krátká doba. Stále máš možnost zjistit, co je zač! L už jednou mrtvý byl. Nebude to taková změna.“ Říkal si Light, ale příliš se nepřesvědčil. Bylo to spíš zklamání. Tak dlouho si vyčítal jeho smrt, tak často zatoužil po jeho návratu…A teď, když se doopravdy vrátil, měl znovu a nenávratně zmizet….
Ten den se Light nedokázal téměř vůbec soustředit na práci. Očí smrti se ke svému údivu zbavil docela rychle. Snažil se nedat na sobě nic znát, mluvil s L, četl spisy čínských vězňů a čas od času pohlédl na obrazovky před sebou. Přesto však šel spát dříve, než obvykle. Vysprchoval se, vyčistil si zuby a šel si lehnout do postele. Stále se zvláštními pocity se položil do měkkých přikrývek a tupě se zahleděl do stropu.
,,Zase se to opakuje…co tomu říkáš, Lighte-kun ?“
,,Tentokrát s tím nemám nic společného. Nemůžeš mi nic vyčítat Ryuzaki…“ Odpověděl Light, který už dobře věděl, kdo to na něj mluví.
,,Nevyčítám ti to. Ale z toho, co jsi viděl, nemůžeš usoudit, kdo bude mít mojí smrt na svědomí…“
,,Domníváš se snad, že tě zabiju? Proč bych to dělal?“
,,Nevím…Proč si to udělal poprvé?“
,,To ale není stejná situace. Nesmím zabíjet, to dobře víš. Navíc nemám důvod.“
,,Možná máš pravdu. Tak promiň.“
Light chvíli přemýšlel, co mu na to říct. Ryuzaki zněl stejně pochmurně, jako v ten osudový, deštivý den. ,,Dělají to naschvál.“ Pronesl do prázdna svého pokoje. ,,Donutili mě osvojit si oči smrti, abych to viděl.“
,,Copak tomu pořád nerozumíš, Lighte-kun?“
,,Čemu nerozumím?“
,,Trestají tě…“
Again for you
Uplynulo dalších pár dnů a vězni stále zarputile mlčeli. Seděli ve svých celách a tupě hleděli na stěnu před sebou. Lightovi i L dokazovali, jak oddaní jsou těm zákeřným triádám… Zdálo se, že zkoušet je stále o čemkoliv přesvědčit bylo stejně zbytečné, jako házet hrách na stěnu. Light se za těch pár dní naučil ovládat své nové schopnosti skoro tak dobře, jako Misa Amane. Jenomže mu to k ničemu nebylo. Jediné, na koho se tak mohl dívat byl Watari a Ryuzaki. Občas mu to nedalo a jen tak bezděčně zkoumal, zda se Ryuzakiho osud nějak nezměnil. Pokaždé se však přesvědčil jen o své naivitě. L zbývající čas se jen den za dnem krátil a tak Lighta omrzelo hledět na svět přes rudou clonu. Snažil se zvyknout si na fakt, že tu za třičtvrtě roku Lawliet nebude. Místo toho přemýšlel, jak se toho o něm co nejvíce dozvědět. Moc příležitostí k tomu nebylo. L byl jeden veliký otazník. A s každým novým dnem se zbývající čas krátil….
Again for you
Dva dny před tím, než se znovu stěhovali Lighta přepadl záchvat. Bylo to tak dávno, co ho postihl, že téměř zapomněl, jaké to je. Už v šest hodin večer pocítil známý tlak, jeho hlava se zdála být stále těžší, že ani nemohl souvisle přemýšlet. Musel se dostat do ložnice, kde schovával zápisník smrti. Kdyby se k němu nedostal včas, L by byl svědkem jeho útrpného okamžiku. Rychle mu sdělil, že se necítí dobře a chvátavým krokem odešel do svého pokoje. Bolest hlavy byla tak silná, že si musel nejdříve sednout. Cítil se jak při závrati, vnímal, jak jeho pravé já mizí někde v dálce. Srdce se mu silně rozbušilo. Jeho mozek přestal myslet na to, že L je jen pár metrů od něj. Vůbec to nebral na vědomí. Bolest byla tak nesnesitelná, že několikrát zadýchaně vykřikl. Když konečně nabral dost sil, přesunul se ke kraji postele, pod níž měl schovaný kufr. Zbrkle jej otevřel a hrábl do svrchní kapsy pro černý blok. Potom se půlkou svého předkloněného těla vrátil zpět na postel a domývajíc se, že ho nikdo nesleduje, přitiskl si zápisník smrti k hrudi.
Again for you
L zůstal stát jak solný sloup. Snad ten bolestný křik ho zvedl z křesla a vylákal až k němu…Hleděl přes futra do jeho pokoje. Pozoroval chlapce zmítajícího se v křečích a nedokázal pochopit jak rychle ho ta černá věc, jenž drží v rukách, uklidňuje. Zdálo se mu, že všechno, co se toho divného chlapce týká, je mimo veškeré jeho logické chápání. Tak zmatené a naprosto iracionální, že to snad ani nelze pochopit. Černovlasý detektiv nenápadně zmizel z jeho zorného pole a opřel se zády o zeď vedle dveří. Palec opět v ústech, oči k zemi sklopené…Co se to jenom děje?
,,Kdo vlastně jsi, Lighte?“