Vivere porta

,,Ahoj Ryuzaki.“ Pozdravil Light jen, co vešel do pracovny. Bylo půl sedmé, ale on si připadal dostatečně odpočatý a plný energie. Včerejší záchvat ho již přestal trápit. Naopak. Byl spíše nadšený, jak jednoduché to bylo. Čekal, že v takové blízkosti L to bude daleko složitější. Co kdyby ho slyšel křičet a přišel za ním? Co by pak udělal? Ovšem nic takového se nestalo a Light mohl klidně spát.
,,Dobré ráno.“ Reagoval chladně L. Zdál se být docela zaměstnaný. Jednou rukou něco vyťukával do notebooku a druhou nabíral z misky barevné želé bonbony. Jakmile jich pár spolykal, znovu na něj promluvil. ,,Měl bych ti asi oznámit, že tě dnes Watari odveze do své laboratoře. Musí ti udělat pár testů, na které tady nemáme vybavení. Nebude to trvat moc dlouho.“
,,Aha…dobře. Mám se bát?“ Zeptal se chlapec a dal trochu prostoru ironii. Zajímalo ho, co na něm ještě můžou testovat.
,,Nemyslím.“
L strohá odpověď Lighta příliš neuspokojila, ale mámit z něj detaily se mu nechtělo.
,,Už je ti líp?“
,,He?“ Na tu otázku Yagami dočista zkameněl. Že by ho přeci jen přistihl..?,,Jak to myslíš, Ryuzaki?“
,,Včera jsi řekl, že ti není dobře.“
Kamenná socha se pohnula a trochu úlevně vydechla. ,,A…ano. Je mi líp.“
,,To jsem rád…“
Light se konečně hnul z místa a posadil se na pohovku vedle L tak, jako obvykle.
,,Co dělají naši vězni? Promluvil někdo?“
,,Ne. Což je trochu problém vzhledem k tomu, že náš hlavní podezřelý bude za čtyři dny odvezen zpět do Číny a bez protekcí popraven.“
,,Snad bychom to měli vzdát a hledat jinou stopu…“
,,Možná máš pravdu.“ Děl L, stále zahleděn do monitoru. Pořád dokola bral ze skleněné misky bonbony a ládoval se jimi, jako by snad jiný pohyb ani neznal. Lightovi se zdálo, že je dnes zamlklejší víc, než normálně, což skoro ani nebylo možné. Chtěl mu nějak pomoct, ale nevěděl jak. Dokud nebudou znát jméno, nebo alespoň pseudonym toho muže, který má celý případ na svědomí, není možné, aby mohli zjistit něco bližšího. Museli být trpěliví…

Again for you

Když ho Watari odvezl na své pracoviště, Light byl vskutku ohromen tou ohromnou budovou. Byla to nemocnice pro zvláštní pacienty. Pro ty, kterým jiní doktoři nedokázali pomoci, nebo pro ty, jejichž nemoci jsou ojedinělé a neznámé. Dokonce by se vsadil, že tam pracují bývalí členové Wammy’s house, dostatečně šílení i geniální na to, aby si se zvláštními případy poradili. Jenže on byl nad všemi těmito výjimkami případ nejvzácnější. Nebyl člověk, což je ostatně pro obor medicíny základní podmínka. Ať už mu Watari nalezne jakoukoliv vadu v jeho krvi, jeho životní funkce budou běhat jako na drátkách.
Budova byla hned několikapatrová. Každé podlaží mělo svůj okruh nemocných. V prvním byli lidé, kteří pomalu ale jistě umírali. V druhém už případy nebyli tak vážné, ale jejich zkoumání by mohlo přinést užitek jiným. Ve třetím patře byla zase psychiatrie s těmi nejpodivnějšími případy. Ale Watari s Lightem vyjel až do posledního, čtvrtého patra. Tam byli převážně kanceláře, meetingové sály a konferenční místnosti. Lighta čím dál víc zajímalo, co je to vlastně za místo. Nikdy o té budově neslyšel. Odpověď však byla blíž, než by čekal. Několik doktorů v bílých pláštích Watariho po cestě uctivě pozdravilo, a ani společensky odění velikáni, jenž právě vycházeli ze sálů nebyli výjimkou. Na dveřích té největší a nejlépe zařízené kanceláře bylo Watariho jméno. Tu se Light konečně odvážil zeptat.
,,Watari…vy jste ředitel?“
,,Ano. Zařídil jsem tento ústav pro nemocné už dávno a je hned v několika zemích. Snažím se, za pomocí těch nejlepších odborníků, vytvořit nové a účinné léky na komplikovanější nemoci.“
,,Myslím, že je to výborný nápad. Musíte s tím mít mnoho práce…“ Začal Light a měl v plánu zeptat se, jak je možné, že tráví tolik času s L, když toho má tolik, ale dřív než stačil něco dodat, starý muž jej zavedl do své veliké kanceláře.
Chlapec s karamelově hnědými vlasy se rozhlédl kolem.
,,Tady mne budete vyšetřovat?“ Moc se mu to nezdálo, neb si vzpomínal, že se L zmínil o speciálních přístrojích, které jinde nejsou k dispozici. Bylo opravdu tak nutné, aby jezdili až sem?
,,Ne, tady ne.“ Odpověděl starý muž a zavedl ho ke stěně. Na první pohled byla nedotknutelná, ovšem když se zadíval pozorně, spatřil tenounké rýhy představující obrys dveří. Dík Watariho rychlosti a zručnosti si ani nestačil všimnout, jak ty neviditelné dveře otevřel. Příliš dlouho toho však nelitoval, neb to, co za dveřmi bylo se zdálo být mnohem zajímavější, než samotný tajný průchod. Veliká, několika místní laboratoř vypadala přesně tak, jak by si jí představoval kdejaký vědou posedlý maniak. Bylo tam mnoho, opravdu mnoho počítačů i přístrojů, jejichž podstata Lightovi naprosto unikala. Ze všech těch přístrojů znal akorát simulátor, rentgenový snímač a tomograf. Což bylo jedno z mnoha, přístrojů, kterými si musel projít. Jakoby Watari zkoušel, jakou nemocí trpí, pokud vůbec. Ovšem, jak se dalo čekat, všechno fungovalo naprosto perfektně. Možná až příliš. Měl v pořádku kostru, srdce, mozek, kůži, plíce, zrak i sluch…zkrátka všechno. Jak rád by tomu pracovitému starému muži řekl, že se namáhá dočista zbytečně, bohužel nemohl. pro oba to byly naprosto promarněné tři hodiny. Když Watari vytiskl a vyhledal všechny výsledky, poprosil ho, ať se zase oblékne a vrátil se s ním zpět do své kanceláře. Zdál se být poněkud zamyšlený. Zřejmě nechápal, jak je možné, že vůbec nic nenašel. Vyzval mladého chlapce, aby se posadil za stůl naproti němu a s vážným pohledem, na něj mířeným, si hluboce povzdechl.
,,Tak? Přišel jste na něco?“
Watari odložil všechny zdokumentované snímky a položil si lokty na stůl. ,,Vypadá to, že vám vůbec nic není.“ Odpověděl téměř zklamaně.
,,A v čem je tedy problém?“
,, Ehm…Vaše krev i jiné tělesné tekutiny jsou sice v pořádku, ale nereagují na žádnou chemickou sloučeninu, ani vakcínu. Mohl bych vám předepsat jakýkoliv lék, ale nefungoval by a zřejmě by ani nebyl potřeba, což je trochu znepokojující. I když vaše životní funkce jsou v naprostém pořádku, stejně jako krevní oběh, jste až nepřirozeně zdravý člověk. Nemáte nízkou hladinu cukru, nemáte problémy s dýcháním, ani se nezdáte být nijak zesláblý…přesto se L domnívá, že vaše chování v USA a náhlé omdlévání při tělesné zátěži, jako toho byl svědkem při vašem tenisovém utkání, ukazují naprostý opak. Jste pro nás opravdová záhada.“ Povídal zamyšleně a zpříma mu hleděl do očí, jakoby zkoumal reakci, tak , jako to dělával L. Light se ale nezapomněl tvářit překvapeně. Je přeci obyčejný kluk, kterého jednoho dne unesli a vpíchli mu drogu…
,,To přece není možné.“
,,V tom je právě ta záhada. Není to možné, leda by jste nebyl člověk…Nikdy jsem tak divný případ neviděl. A to je tato nemocnice plná zvláštních případů.“
,,Můj otec o tom ví?“
,,O tom, co jsme tento týden zjistili neví nic, ale chtěl jsem se s vámi poradit o tom, zda vůbec chcete, aby to věděl.“
Light se zamyslel. Opravdu potřebuje další bytost strachující se o jeho zdraví? Jak by asi reagoval, kdyby to jediné, co by od Watariho slyšel, bylo zjištění, že není normální?
,,Zatím bych mu to neříkal. Nechci ho zbytečně znepokojovat.“
,,Jak si přejete.“
,,Budete mně po tomhle chtít ještě nějak vyšetřovat?“
,,To bych rád, jen už bohužel nevím, čím pokračovat. Podstoupil jste snad všechna možná vyšetření. Budu o tom muset trochu přemýšlet. Dnes už bych s tím ale skončil."
,,Ano. Zřejmě by si ušetřil tu námahu, kdyby věděl, co jsem zač...“ přemítal Light, zatímco se zvedal ze židle. Nemohl sám sobě popřít, že by byl vlastně rád, kdyby to mohl alespoň někomu říct, ale může to udělat? Nechtělo se mu riskovat život jen kvůli vlastní slabosti a pár nepříjemným vyšetřením…

Again for you

Když se vrátili na zpět, sdělil jim detektiv, že ve stejném hotelu zůstanou o pár dní déle, než původně plánovali. Light jeho odůvodnění příliš nepochopil. Poznal jen, že potřebuje ještě nějakou dobu využívat sledovacích televizorů a počítačů, jejichž přemisťování je příliš komplikované, obzvláště nemají-li vzbudit u hotelového personálu podezření. Ale proč by se tím měl znepokojovat? Prostředí tak luxusního hotelu mu bylo příjemné, takže se k tomu stavěl celkem lhostejně. Ovšem zdálo se, že se Ryuzaki něčím tají. Byl vskutku zamlklejší více, než obvykle. Následující dva dny s ním mluvil tak stručně, až to Lighta zaráželo. Stále se tvářil podezřívavě a chladně, že nemohl poznat, na co asi myslí, nebo co má v plánu. A práce s někým, kdo s ním tak omezeně komunikuje, byla téměř nemožná. Hnědovlasý chlapec se cítil stále více postradatelný a to se mu nelíbilo. Dal by všechno za to, aby věděl, co se tomu zatracenému šílenci honí hlavou. Chtěl se ho zeptat, ale netušil, jak začít. Všechno, včetně případu tak nějak uvízlo na slepém bodě. Až toho třetího dne, když se probudil a se smíšenými pocity, netušíc, co čekat, přišel k L do pracovny, bylo mu milostivě řečeno, že Oguri Shun promluvil.
,,Opravdu? A dozvěděl ses něco zajímavého, Ryuzaki?“
,,Ano. Konečně známe pseudonym, který náš anonym používá při vyjednávání s mafií.“
,,To je skvělé.“ Odpověděl Light a pohlédl na obrazovky před sebou. K jeho překvapení byli všechny vypnuté. ,,He? Ty jsi ukončil výslech?“
,,Ano. Náš hlavní vězeň byl dnes ráno odvezen do Pekingu spolu s ostatními, kde už se o ně postarají. Těsně před tím mi sdělil, že se Čínská mafie domlouvala s někým, kdo si říká Dr.Scientist. Na devadesát pět procent se domnívám, že jde o něj.“
,,Doktor Vědec? Co je to za jméno?“
,,Je to trochu zvláštní, ale mohla by to být dobrá stopa.“
,,To jistě, ale, Ryuzaki, pořád mi něco není jasné. Když s mafií můžeš komunikovat jako Demuve, proč ses jich na tu přezdívku už dávno nezeptal?“
,,Protože by to bylo podezřelé. Kromě toho bych to jako jeden z nejlepších detektivů měl dávno vědět. Vypadá to věrohodněji. A taky je to efektivnější. Jako detektiv pracující na špatné straně bych měl mít svou úroveň.“
,,Ovšem.“
Lightovi se tu něco nezdálo. Jaktože Oguri Shun tak dlouho mlčel a pak mu to v poslední chvíli jen tak prozradil? Co L udělal, aby mu to řekl? A proč se mu s tím nesvěří? Čím dál víc měl zvláštní pocit, jako by se L s něčím tajil ale….mohl mu to vyčítat? Koneckonců i on měl svá tajemství…

Again for you

Byla tma. Měsíc, který se právě krásně zakulacoval na černočerné obloze, lehce svítil do veliké ložnice v hotelovém apartmánu. Na vysoké, měkké posteli se převaloval mladý chlapec, jehož vlasy v té měsíční záři vypadali, jako lesklé kaštany. Držel se za hlavu a téměř křečovitě k sobě krčil kolena. Až se nakonec probudil. Byl celý zpocený. Jeho čelo bylo lehce načervenalé, jakoby měl horečku. Chvíli po tom, co se probral a posadil pochopil, že ho stíhá další záchvat. Bylo až k vzteku, jak krátká doba uběhla mezi posledním záchvatem a tím dnešním. Dříve, než ho stačily opouštět vlastní vzpomínky, sáhnul pod postel do kufru pro zápisník, ale k jeho velikému překvapení jej nenašel. Ať v něm šmátral sebepečlivěji, death note byl pryč.
,,Sakra…“ Zaklel sípavým, nevyrovnaným hlasem a neohrabaně slezl z postele. Zbrkle začal prohledávat celý kufr. ,,Je pryč! To…to není možné…“ Chlapec vyházel snad všechny věci, v něm složené, téměř ho vyklopil, a když už to bylo beznadějné, zmateně si klekl doprostřed toho nepořádku. Tlak byl stále silnější a myšlenky zmatenější...
,,Hledáš tohle?“ Ozvalo se náhle ode dveří. Roztřesený Light k nim překvapeně vzhlédl.
,,R..Ryuzaki…?“
Černovlasý muž měl naprosto neúprosný, chladný pohled. Dvěma prsty držel za roh černý blok, se kterým se pak pomalu vydal k trpícímu chlapci. Ten byl tak zaslepený bolestí, že bez jakýkoliv zábran mu ho vytrhl z rukou a pevně jej uchopil do náruče a přitiskl k hrudi. Počínal si tak, jakoby tam snad Ryuzaki vůbec nebyl. Hleděl do země, lehce se kolébal a uklidňoval svojí mysl. Teprve pochvíli, kdy se jeho dech uklidnil a zmatky v jeho hlavě se rozestoupili, si uvědomil situaci. S naprostým zmatkem v očích vzhlédl na L.
,,To je opravdu zvláštní, jak tě ta věc uklidňuje. Nepřipadá ti to divné, Lighte?“ Ptal se detektiv, ale jeho hlas byl tak chladný, že bylo jasné, že ho jen zkouší.
Light se ještě párkrát zhluboka nadechl, než konečně promluvil.
,,Ty ses mi hrabal ve věcech?“ Ptal se téměř nenávistně. Něco takového by ani ve snu nečekal.,,Kdy ho mohl najít? nebyla příležitost, leda...ten den, kdy mě vzal Watari do své laboratoře. Že by to byl ten důvod? Chtěl se mě na chvíli zbavit, aby mohl prohledat moje věci??"
,,Tak bych to neřekl. Spíše jsem kontroloval, zda u sebe nemáš nějakou zbraň. Dostal ses ke mně tak blízko, že to bylo pouhé opatření pro mou bezpečnost. A jak vidím, bylo zcela oprávněné.“
Na to si Light uvědomil celou situaci. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré. Přemýšlel jak oživot, jak se z toho vymluvit.
,,Ale tohle není zbraň Ryuzaki. Je to jen hloupý žert. Našel jsem to v parku před školou… někdo to tam schválně pohodil,“ Reagoval tak rychle, jak mohl a snažil se co nejdokonaleji předstírat odlehčený úsměv.
,,Zdá se mi, že ti na tom nějak moc záleží, na to, že je to pouhý žert.“ Namítl opět zcela chladně Ryuzaki.
,, Přeci bys něčemu takovému nevěřil.“ Snažil se dál zcela zbytečně Light.
,,Nevěřil. Ale musel jsem ho pro jistotu vyzkoušet.“
,,Ty…tys ho zkoušel?“
,,Ano. Četl jsem pečlivě všechna pravidla a využil je tak, abych se od podezřelých něco dozvěděl.“
,,Tak proto, Oguri Shun zničehonic promluvil….“
,,Ovšem jsem do něj nepsal já sám. I když jsem nemyslel, že bude něco takového fungovat, nevzal bych si vraždu na svědomí. Poprosil jsem Watariho, aby mi pomohl. Vytrhli jsme jednu stránku, napsali na ní podrobnosti a dali jí do obálky. Nechali jsme tam vystřižené místo na jedno, jediné jméno. Watari tu obálku předal jednomu z našich vyslýchaných vězňů, pár hodin před tím, než je odvezli a řekl mu, ať do vyznačeného místa napíše jméno Oguri Shun. Byl to člověk, který už měl také pár vražd na svědomí, takže to pro něj nebyl tak velký hřích. Potom si Watari vzal obálku i se stránkou ze zápisníku zpátky. Napsal jsem do ní, aby jmenovaný okamžitě řekl vše, co o případu ví a taky že zemře na zástavu srdce těsně před svou popravou. Což je pro něj spíše vysvobozením, než trestem. Když se vše potvrdilo, nejen, že jsem zjistil, že zápisník smrti funguje, ale také jsem se dozvěděl důležitá fakta pro vyšetřování.“
Light byl úplně ztracený. Ustrnul na jeho chladném, podezřívavém pohledu, jako by hleděl na svého soudce, který ho právě odsoudil k smrti. Nic přece neudělal. Nemůže z něj udělat zabijáka. Už jím dávno není. Nakonec nabral tolik odvahy, kolik v sobě našel a hrdě čelil jeho pohledu.
,,Nemůžeš nic dokázat! Nic jsem tam nenapsal! Ani jsem nevěděl, že je skutečný! Všichni lidé, kteří tam byli napsáni, jsou přeci naživu!!!“
,,Všichni lidé? Lighte…než jsem ten zápisník použil, byl úplně prázdný.“
,,Prázdný?“ Chlapec se zarazil.,,On…on ty jména nevidí? Že by to byla jen moje priorita? Pak tedy drží úplně obyčejný zápisník se skutečnými pravidly. Určitě. Jinak by se mne zeptal, kdo je Kira.“
,,Ano. Nicméně nemám v plánu někomu něco dokazovat, jak si zřejmě myslíš. Podle prázdných stránek to vypadá, že jsi nikoho nezabil, ovšem když vezmeme v potaz, že zápisník funguje, i když jméno napíšeme na vytrženou stránku, nemůžu si tím být tak jistý.“
,,Nikoho jsem nezabil Ryuzaki, přísahám!!!“
,,V to doufám. Zatím mám spíše dojem, že ten zápisník potřebuješ k něčemu jinému.“
Light znovu sklopil zrak. Všechno, o co se tak urputně snažil, v pár minutách ztroskotalo. ,,Je to komplikované.“ Téměř zašeptal detektivovi, který evidentně čekal na vysvětlení. Chtěl mu to říct. Ano. Chtěl mu říct úplně všechno, ale nemohl. Bál se porušit pravidla. Navíc věděl, že by mu to neuvěřil.
,,Lighte.“ Oslovil ho Ryuzaki a jeho hlas se zdál být o něco přístupnější. Dřepl si naproti němu a palec levé ruky nasměroval ke svým rtům. Oslovený k němu vzhlédl a předvedl mu tak svůj naprosto zoufalý výraz. Takhle to být nemělo. Rozhodně to takhle nechtěl… ,,Nevím, co má tohle všechno znamenat, ale jsem si jistý, že jsi dobře věděl o pravosti toho zápisníků. Tím spíše mě zajímá, proč jsi ho nepoužil. Myslím, že tohle všechno má souvislost s tvým chováním i s tvou zdravotní situací. Nepátral bych po tom, ale pokud si dobře pamatuji, řekl jsi mi, že jsi měl celou dobu v plánu se semnou setkat. Zdá se mi to trochu podezřelé. Nejen, že jsi se ke mně dokázal dostat, což je téměř nemožné, ale ještě máš u sebe tu nejvražednější zbraň, s jakou jsem se kdy setkal. Poněkud divná shoda okolností…“
Light nevěděl co říct. Jak jen má na tohle reagovat? Existuje vůbec způsob, jak mu to vysvětlit, aniž by riskoval svůj život?
,,Já... já bych ti to rád vysvětlil, Ryuzaki, ale nemůžu…“
,,Proč?“
,,Nesmím. Ohrozil bych tím svůj život.“ Odpovídal pomalu a zcela pravdivě mladý anděl smrti. Snažil se mluvit co nejopatrněji, aby se mu něco nestalo. Snažil se lovit v paměti a vybavit si dohodu s králem shinigami. Zdali se ten slib nedá nějak obejít. Myslel na to, že ho možná právě pozorují a čekají na každou příležitost, aby se ho mohli zbavit navždy. Tu se však konečně rozpomněl na to, co mu bůh smrti kladl na srdce…,,Nesmíš použít zápisník, ani oči smrti tak, že bys někoho zabil. A nesmíš nikomu říct o svém životě kiry. Bude to časová linie, která zkrátka přestane existovat. Jakmile to porušíš, proměníš se v prach“ Light přemýšlel jako o život. ,,Nesmím mluvit o své minulosti…ale co když o ní mluvit nebudu? Co když budu mluvit o přítomnosti? Dohoda nezakazuje mluvit o tom, kým teď jsem. Mohl bych mu tedy říct, že jsem anděl smrti?“ Na to se znovu podíval na L vykulené oči. Bylo v nich jasné očekávání. Může mu to opravdu říct? Na druhou stranu…má snad jinou možnost? Šlo tu o jeho důvěru, kterou potřeboval, aby se o něm něco dozvěděl. Pokud to tak má být, měl by mu říct vše, co ho neohrožuje.
,,Dobrá. Ryuzaki. Je tu něco, co říct mohu, ale asi ti to bude připadat divné. Nejspíš mi to nebudeš věřit…“ Začal a pozorně sledoval jeho výraz. Stále si nebyl úplně jistý tím, co se právě hodlá udělat. Sám by to nikomu nevěřil, kdyby to slyšel.
Ryuzaki se jemně zakousl do palce. ,,Nemyslím, že by mně u tebe mohlo ještě něco překvapit.“
Light se tedy zhluboka nadechl a připravil se na vyřčení té neuvěřitelné pravdy, kterou v sobě tak dlouho dusil…
,,Jsem anděl smrti.“