Vivere porta

,,Anděl smrti?“ Zopakoval pomalu černovlasý muž a ve svém úžasu oddálil palec od úst, jako by na něj přestal mít chuť. Tázaný pokynutím dotaz potvrdil.
,,Čtyřicet vteřin…“ Říkal si v duchu. Byl velmi napjat, dokonce pociťoval lehké obavy. Pokud se bohům smrti jeho prozrazení nelíbilo, mohl by o svůj mladý život do minuty přijít. Jeho napjetí rostlo s každou vteřinou. Minuta však uplynula a on byl stále naživu. K jeho velké úlevě ani nepociťoval jakékoliv příznaky umírání. Během těch šedesáti vteřin se L výraz ani trochu nezměnil. Své veliké, čistě černé zornice upíral na Lighta a v jeho tváři nebylo poznat, zda mu to věří, či nikoli.
,,Tak. Teď to víš. Je to mé vysvětlení pro všechno, co je ti tak podezřelé Ryuzaki. Má krev nemůže na nic reagovat, protože nejsem člověk. Jsem dokonale zdravý a nezranitelný. Nic mi tedy nemůže ublížit. Dá se říct, že jsem nesmrtelný.“ Vysvětloval Light již přesvědčen, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Zdálo se, že našel způsob, jak obejít pravidla. Při každém svém slově cítil větší úlevu a odlehčení, jako by se zbavoval obrovské zátěže.
,,A ten zápisník?“ Pohlédl L na černý blok válející se na zemi.
,,Má ho každý anděl smrti.“
,,Takže ty jsi nesmrtelný, Lighte-kun?“ Ptal se stále bez výrazu detektiv.
,,Ano. I když ne tak úplně. I shinigami mají svá pravidla, která nesmí porušit, jinak by zemřeli. Ovšem smrt anděla smrti se od lidí zásadně liší…“
Černovlasý detektiv se najednou postavil na nohy. Naprosto chladným hlasem pronesl:,,Počkej tady“ a odešel z ložnice. Light jen kývl a poslušně čekal. Noc, která pohlcovala svět za oknem byla stále docela černá. Zdálo se, jakoby do sebe vtahovala všechna světla nočního Tokya. V takové výšce třpyt velkoměsta ztrácel svůj význam. Když se L vrátil, k chlapcově nezměrnému údivu držel v ruce kuchyňský nůž.
,,Ryuzaki? Co-co chceš dělat?“
Oslovený se přiblížil až k němu. Poklekl. ,,Nechci nijak zpochybňovat pravdivost tvých slov, ale raději bych si to ověřil, pokud proti tomu nic nemáš…“ Na to pozvedl ruku s ostrým nožem a naklonil se k němu. Lightovi se rozšířily zorničky. Na jeho čele vyrašil vroucí pot. Chce ho snad zabít? Takové jednání se mu nepodobá. Zbrkle se odsunul o metr dozadu, kde se jeho záda potkaly se stěnou vedle postele. Nebylo úniku…
,,To..to nemyslíš vážně!“ Vyhrkl a nervózně sledoval, jak se k němu detektiv přibližuje.
,,Jen tím dokazuji, svou důvěru. Řekl jsi, že jsi nesmrtelný, tak nepochybuji, že ti jedno bodnutí neublíží.“
,,Ale to je šílené!“ Zaprotestoval bezbranně bývalý vrah. ,,Copak se zbláznil? Přece mě nemůže jen tak pobodat!!!“
,,Ovšem. To, cos mi právě řekl je taky šílené, Lighte-kun.“
Hnědovlasý chlapec se těsněji přitiskl ke stěně. Detektiv sklonil tvář blíž k němu, zatímco lesklé ostří špičkou položil na zdvihající se hruď.
,, Máš strach?“ Zašeptal mu do ucha, až se Light celý otřásl. To, co řekl, byla ovšem pravda. Ano. Light Yagami se opravdu bál. Nebyl si jistý, co by se stalo, kdyby ho pobodal. Přinejmenším to určitě bude bolestivé. Pokud nevykrvácí, bude minimálně trpět tak, jako obyčejný člověk. Přece jím z poloviny stále je. Nechtěl si to přiznat, ale najednou ztratil svou jistotu.
,,Ryuzaki…“
,,Takže si nejsi jistý tím, co jsi mi právě řekl, je to tak?“ Po těch slovech se L konečně oddálil. S nožem stále uchopeným mezi prsty se postavil zpět na nohy. Light ho chvíli překvapeně sledoval. Když však pochopil, o co mu šlo, jeho překvapení se změnilo v rozčilení. Trochu znechuceně si odfrkl a také se postavil. Stále opřený o stěnu hleděl na detektivovu kamennou tvář. Zdálo se, že je lehce zklamaný.
,,Myslel jsem si to.“ Pronesl L, čímž Lightovu domněnku potvrdil.
,,Ty… jsi mně zkoušel?!“
,,Přece si skutečně nemyslíš, že bych to udělal? Je to tak. Chtěl jsem vědět, jak zareaguješ.“
,,Sakra! Ten idiot! Udělal ze mě blázna. Teď si bude myslet, že jsem si to vymyslel!“
Jak, předpokládal, L mu jeho duševní rozčilení nehezky potvrdil.
,,Lighte-kun. Až mi příště budeš chtít lhát, vymysli si něco přesvědčivého. Teď jsi mi jen dokázal, jak málo ti mohu důvěřovat.“ Děl L a jeho hlas zněl tak chladně, že se Light málem zachvěl zimou. ,,Dej mi ten zápisník.“
,,Cože…?“
,,Nemohu jej u tebe nechat, dokud jsi v mé blízkosti…“
Light netušil, co udělat. Pomalu zvedl death note ze země a podal mu jej. Jen co ho L od něj převzal, už své slabosti zalitoval. Ať už je zápisník sebevražednější, patří jemu. On je anděl smrti a deník má být jen a pouze v jeho vlastnictví. Na to ten zatracenej obhájce spravedlnosti nemá právo!
,,Nemyslel jsem, že jsi tak dětinský.“ Ozvalo se ode dveří, jako by snad reagoval na jeho myšlenky. Což samozřejmě nebylo možné.
Bum! V tu chvíli se v Lightovi cosi vzbouřilo. Dětinský…Tohle oslovení, které už dlouho neslyšel, v něm probudilo ten starý zaprášený pocit rozhořčení. Skoro osm let ho tak nikdo neoslovil. Naposledy to slyšel přímo od něj, před mnoha, mnoha lety. Tentokrát to však nebyla pravda. Byl dospělý a hodlal mu to dokázat. V tom náhlém rozhodnutí se k němu rychle vrhl a chytl ho za zápěstí svírající nůž. L se po něm ohlédl.
,,Počkej!“ Řekl a přitáhl si ho zpět ke stěně. Znovu se o ni opřel a hluboce se nadechl. To, co se právě chystal udělat bylo….šílené! ,,Já neprohraji!“ Říkal si, aby se povzbudil.,,Řekl jsem ti pravdu a dokážu to.“ V hlavě se mu mezitím mihla vzpomínka na den, kdy ho jeden z mafiánů uhodil do tváře. Rána na rtech zmizela. Byl to jen jediný, nepatrný důkaz jeho nesmrtelnosti a snad ho i napadlo, že si to měl raději ověřit, ale on neměl rád bolest a rozhodně by si dobrovolně neublížil. Ovšem tohle byla jiná situace. Cítil, že to musí udělat. Bylo příliš pozdě nad tím uvažovat. Nemohl couvnout. Když uchopil pevně L dlaň a nasměroval ostří ke svému rameni, výraz detektiva poněkud znejistil. Light zavřel oči, polknul a prudce trhnul jeho rukou k sobě. Nikdy by nevěřil, že něco takového udělá. Třetina ostří se zabořila do kůže až ke kosti. Jak se dalo čekat, bolelo to. Dost to bolelo. Hnědovlasý chlapec pustil jeho ruku svírající rukojeť a spustil ji podél těla. Neubránil se ani bolestnému syknutí. Jisté utrpení bylo znát i v jeho tváři. L okamžitě nůž vytáhl a upustil jej na zem. Když tak učinil, chlapec opět bolestně zakvílel. Sledoval, jak se na roztrhané košili začali dělat rudé skvrny. Krvácel. Chytl se za zraněné místo a trhavě vydechoval.
,,Lawliet.“ Zasípal mezi výdechy. ,,Tvé pravé jméno je L Lawliet…“
Ryuzaki překvapením rozšířil zorničky,,To nemůže být pravda…“
Light hleděl na jeho konsternovaný výraz a věřil, že se blíží svému cíli. Hlubokou ránu, kterou si před malou chvilkou způsobil, téměř přestal vnímat. Místo toho pokračoval.
,,Stejně jako ostatní andělé smrti, mohu vidět jméno a délku života každého, na koho se podívám. Jak bych to jinak mohl zjistit…? Pokud vím, tvou identitu zná jen Watari.“
L ještě třicet vteřin nehybně stál naproti zraněnému Lightovi, jako kamenná socha, než se alespoň trochu vzpamatoval. V jediné sekundě začal zbrkle rozepínat jeho košili. Každý knoflík přitom málem utrhl. Byl hrubý a ctižádostivý, Jakoby se ocitl uprostřed největšího rozřešení. Když se jeho oči střetly s krvavou skvrnou na jeho rameni, uběhlo již pět minut od Lightovo hrůzného činu. Přes krev nemohl vidět jeho zranění, tak rychle sebral spodní cíp košile a přiložil ho ke krvi. Bylo jí hodně, ale nepřibývala. Už se nevalila ven, jen pomalu tvrdla na Lightovo broskvové kůži. Aniž by dbal, Lightovo čistoty, začal jí, jeho pyžamovou košilí, stírat co nejpečlivěji to šlo. Přestože na ni silně tlačil, Light to nevnímal. Zdálo se mu, že bolest již odezněla. Bez protestů sledoval jeho počínání a sám byl zvědavý, co se vlastně stalo. Když L konečně odstranil veškerou tmavnoucí, rudočernou tekutinu, shledal, že jeho rameno zůstalo bez jakékoliv jizvy, či dokonce jen škrábnutí. Jakoby krev celou ránu někam odplavila. Když to uviděl i Light, také se nevyhnul překvapení, i když si trochu oddychl, že se ve svých výpočtech neplet. Zrovna když se chystal detektiva na svou křivdu upozornit, shledal, jak se dotyčný řítí k zemi. Jeho černé prameny zavlály vzduchem, jako havraní peříčka. Skončil na zadní části svého těla, rukama se podepírajíc, hleděl na něj se zděšením i úžasem….
,,Shi..shinigami? Měl bych tomu věřit? Bůh smrti existuje?“ Vyřkl téměř šeptem ve svém ohromení a Light měl pocit, jako by tu větu už slyšel…Pomalu si klekl na zem, aby se dostal na jeho úroveň, díky čemuž si všiml jeho mírného zděšení. Mohl by se ho teď bát? To Yagami rozhodně nechtěl.
,,To jsi asi nečekal, viď Ryuzaki?“ Řekl a pokusil se o lehký úsměv.
,,Ty…tys viděl i Watariho pravé jméno. Ano, to dává smysl. Musí to být pravda. Light Yagami je skutečný anděl smrti…“
,, Tak už mi věříš? Je vážně těžké, o něčem tě přesvědčit. Jsi příliš tvrdohlavý. Ovšem kdybych to neudělal, myslel by sis, že jsem tvé jméno někde zjišťoval, abych tě ohrozil.“
Černovlasý muž už vypadal trochu klidnější. Pomalu se vzepřel na rukách a podřepl tak, jako obvykle, čímž se Lightovi o několik centimetrů přiblížil.
,,Proč jsi vlastně tady?“ Ptal se a v jeho hlase byla znát určitá nevyrovnanost. Snad to bylo tím, že L svůj zájem nikdy výrazem nevyjadřoval.
,,Protože jsi mne o to požádal. Ty jsi přeci chtěl, abych ti pomohl.“
,,To nemyslím. Proč jsi mne hledal? Proč ses tak namáhal mne najít?“
Light stočil oči ke straně. Nemůže mu říct pravý důvod. Byl by to zásah do minulosti. Raději přemýšlel, jak odpověď oddálit.
,,Ryuzaki…zdá se, že už mně dnes nenecháš jen tak usnout, mám pravdu? Pojďme se posadit do společenské místnosti a promluvme si. Odpovím ti na všechny tvoje otázky, když to nebude v rozporu s mojí dohodou. Jistě jsi zvědavý…“
,,Máš pravdu Lighte.“ Odpověděl detektiv a pomalu se postavil. ,,Tak pojďme.“

Again for you

,,…Takže jsi jediný anděl smrti ve světě lidí…?“
,,Ano. Shinigami mají svůj vlastní svět. Království bohů smrti. Taky jsem tam byl. Vypadá, jako nekonečná poušť plná kamenů, prachu a ostatků mrtvých andělů. Je to velice depresivní místo.“
,, Všichni vypadají jako lidé?“ Vyptával se detektiv, zatímco naléval kávu do hrnku před sebou. Výraz měl už zase klidný, jako obvykle. Skoro se nedalo uvěřit tomu, jak vyděšený před chvílí byl. Ale Light ho už nějaký ten pátek znal a věděl, že vše, co řekne, ho opravdu zajímá.
,,Řekl bych, že je to jen moje výsada. Shinigami jsou velmi rozdílní. Kdybys je viděl, asi by sis řekl, jak odporné bytosti to jsou. Jejich těla jsou plná jizev, jsou o hodně větší a děsivější. Kdybych měl soudit, vlastně se jim podobáš víc, než já.“ Na to si Light uvědomil, že ho tím přirovnáním mohl urazit, tak rychle dodal.,,Ovšem, oni jsou skutečné nestvůry…“ L to však ignoroval a pokračoval v otázkách.
,,Víš jistě, že nebudeš jako oni?“
Nad tím se Light musel pozastavit. Opravdu si tím může být jistý? Král bohů smrti se nezmínil, zda bude stále vypadat, jako člověk. Nějakou dobu trvalo, než se v něm probudili jeho schopnosti…Mohl by se snad postupně změnit i jeho vzhled? To by bylo asi to nejhorší, co by se mu mohlo stát. Jenomže skutečný bohy smrti vidí jen ti, kteří se dotknou zápisníku a jeho vidí všichni. Nemělo by se to stát. Pokud ano, byl by to veliký problém…
,,Já doufám…“ odpověděl nakonec s upřímnou obavou.
,,A co kdybys jednou vypadal jako oni? Co bys dělal?“
,,To nevím, Ryuzaki.“
Černovlasý muž zamíchal do své kávy několik kostek cukru a trochu z ní upil.
,,Podle toho, co jsi mi zatím řekl to vypadá, jako bys krátce před svými osmnáctými narozeninami uzavřel dohodu, aby ses stal andělem smrti. Chvíli na to, jsi začal používat mojí přezdívku, abys mne našel…jenom zatím netuším, co tím vším sleduješ.“
,,Nemám v úmyslu tě zabít, toho už sis mohl všimnout. Není to důvod, proč jsem se s tebou chtěl setkat. Kromě toho nesmím použít zápisník. Je to jedno z pravidel.“
,,Anděl smrti, který nesmí použít vlastní zápisník?“
,,Vlastně důvod, proč ostatní andělé používají zápisník je, že každým zabitým člověkem se jim přičte jejich zbývající čas. Díky tomu jsou nesmrtelní. Kdyby ale ten čas nějakému člověku prodloužili, rozpadnou se v prach. Já ovšem nesmím lidský život ani zkrátit, ani prodloužit.“
,,K čemu pak ten zápisník potřebuješ?“
,,Jak sis mohl všimnout, pomáhá mi to dostat se z mých záchvatů. Jistě jsi už pochopil, proč se mi to děje.“
,,Oficiálně nepatříš na tento svět.“
,,Ano.“ Souhlasil Light, přestože to byla jen část pravdy. Jako vysvětlení to muselo postačit.
,,Musíš to mít těžké.“ Soudil L a znovu se napil.
,,Není to zrovna nejsnazší období mého života.“ Kývnul opět Yagami.
,,Proč ses tedy rozhodl stát jedním z nich?“
,,Proč? Myslím, že jsem neměl příliš na vybranou. Stalo se to během krátké chvíle, aniž bych o tom měl čas déle uvažovat. Ale bylo to pro mne asi nejlepší řešení. Víc ti říct nemohu.“
,,Lighte-kun…“ L se poškrábal chodidlem na prstech u druhé nohy.,,Ví to ještě někdo, kromě mne?“
,,Ne. Řekl jsem to jen tobě.“
,,Dobrá. Předpokládám, že by nebylo dobré, kdyby to věděl ještě někdo jiný. Jen by to zkomplikovalo celou situaci. Pokud jde o mne, nikomu to neřeknu.“
,,To je od tebe laskavé.“ Odpověděl trochu ironicky Light. Je přece naprosto samozřejmé, že to nikomu nesmí říct.
,, Podle toho, s čím ses mi svěřil, se zřejmě správně domývám, že nemůžeš mluvit o tom, co se dělo před tím, než si se stal andělem smrti. Znamená to, že se zřejmě nedozvím, proč ses jím vlastně stal. Máš přede mnou hodně tajemství, ale pokud to bude možné, rád bych se o andělech smrti dozvěděl co nejvíce. Můžeme o tom mluvit, kdykoliv bude třeba. Nicméně nehodlám z toho vyvozovat žádné závěry. Chovejme se, jako bys byl jen obyčejný Light Yagami.“ Děl L a odsunul se dál od Lighta, aby dosáhl na svůj notebook, který vzápětí otevřel. Lightovi se příliš nezamlouvalo, že o něm chce Ryuzaki smýšlet, jako o obyčejném člověku. Vypadalo to, jako by ho na něm, kromě faktu, že je anděl, nic jiného nezaujalo, raději to však nijak nekomentoval. ,,Zítra se znovu stěhujeme, tak se pokus ještě usnout, aby sis alespoň trochu odpočinul a sbal si svoje věci. Kromě zápisníku, samozřejmě.“
Při poslední větě se Light zarazil. Co má zase v plánu?
,,Ehm. Promiň, ale asi ti teď nerozumím.“
,,Nemohu ho u tebe nechat. Vím, že ho potřebuješ a patří jen tobě, ovšem jde tady o mé bezpečí. Pokud spolu máme pracovat, musím mít všechny tvé činy pod kontrolou, to je snad pochopitelné. Tvůj zdravotní stav budu kontrolovat a zařídím to tak, abych měl možnost pracovat přes noc ve tvé ložnici. Budu ti tak nablízku, kdykoliv budeš svůj death note potřebovat.“
,,Počkej Ryuzaki…Mám tomu rozumět tak, že mne stále podezříváš, že ti chci ublížit?“ Zvýšil Light hlas. Bylo to tu zase!
,,I tak to můžeš brát. Nechci ti nijak křivdit, ale svou identitu jsem před světem neukrýval proto, abych si pak k tělu pustil někoho, kdo zná mé pravé jméno a může ho kdykoliv napsat do zápisníku, abych pak do čtyřiceti sekund zemřel. Kdybych to tak nechal, byla by má opatrnost do této chvíle úplně zbytečná.“
Hnědovlasý chlapec to poslouchal s velkou nechutí a zaťatými pěstmi. Díky tomuhle člověku riskoval svůj život, ještě ho mrzelo, jak málo času má ve svém osudu napsáno, a on takhle?,,S tímhle přístupem, L, si mou lítost rozhodně nezasloužíš.“ Pomyslel si hořce. Proč se vůbec zabývá jeho životem? Vždyť mu to může být jedno!
,,Ty...nemáš ponětí, kolik důvěry bylo potřeba, abych ti to řekl. Jak vidím, je to jednostranné. Skoro mne mrzí, že jsem se vůbec namáhal.“
,,Na rozdíl od tebe, Lighte, já tvou pravou identitu stále dokonale neznám. Nemohu si dovolit riskovat.“
Tohle už Light nehodlal poslouchat. Proč by taky měl? Je přece úplně obyčejný Light Yagami. Toho parchanta zajímá jen případ a fakt, že patří mezi anděly smrti. Jako osobnost ho zjevně vůbec nezajímala, což ho neskutečně uráželo. Nemá ani ponětí, čím si musel projít, aby se s ním mohl setkat, a zjevně si stále myslí, že by ho mohl chtít zabít. I kdyby mohl, proč by to dělal? Proč by se tak namáhal jen proto, aby ho zabil? Ani ten zbývající čas by mu bůhvíjak život neprodloužil.
,,Dobře, jak chceš.“ Řekl chladně, načež se zvedl a došel si pro zápisník. ,,Tady.“ Hodil ho ledabyle na sedačku vedle něj.,,Klidně ho hlídej, je mi to jedno. Já si jdu lehnout.“ Pak už mu nevěnoval ani jeden pohled a odešel do ložnice, aby pokračoval v přerušeném spánku. Usnout však nemohl. Za tu jedinou hodinu se toho seběhlo neskutečně mnoho. Prodělal další záchvat, prozradil svou identitu, pobodal se a L ho ke všemu i během tak krátké doby stačil urazit. Jak se to všechno mohlo jen tak stát, uprostřed klidné noci? Všechno se to odvíjelo jakýmsi podivným směrem…jak teď spolu budou pracovat? Zdálo se, že od zítřka bude tomu bláznovi na očích každičkou noc. Celých dvacet čtyři hodin pod jeho kontrolou…Den co den…Vážně si tohle sám vybral? On? Celosvětově známý a obávaný kira? Najednou si nebyl jistý, jestli se doopravdy nezbláznil…