16. kapitola - SLIB
Mlčení. To bezbřehé polykání vlastních slov…Každý jednou - dřív, nebo později - pozná, jak protivné to může být. Ve vzduchu se neustále šíří nenaplněné očekávání jakéhokoliv přirozeného zvuku, slova, či dokonce věty. Nic z toho se však nekonalo. Snad proto, kolik se toho přihodilo té nešťastné, minulé noci, kdy byl sám anděl smrti donucen schýlit se k věcem tak potupným, jako bylo dokazovat pravdivost svých slov. Kdyby před oním nevěřícím hlupákem slétl z nebe v černé kůži, žhnoucíma očima a vlajícími křídly, nemusel by dokazovat vůbec nic. Fakta by byla zcela jasná. Ale jelikož vypadal (bohudík) jako obyčejný člověk, musel ho o své nadpřirozenosti nepříjemně přesvědčovat. Přestože se mu to velice příčilo, bodnul se před ním do pravého ramene, až tekla krev, jen aby se o tom pán dostatečně přesvědčil. Byl dokonce ochoten vyprávět mu o smrtonosné říši, o skutečné tváři andělů, dokonce i o jejich smrti. Řekl toho víc, než by sám chtěl, jen proto, že si to přál on. Přitom jmenovaný nevykazoval ani za mák oboustranné důvěry. Byl tak troufalý, že namísto vděku za projev obětavosti, sebral chlapci zápisník smrti, jako dítěti krabičku zápalek. Bohužel tomu dítěti nezbylo, než mu zápalky s pokorným výrazem odevzdat. Pokud by se totiž o jejich existenci dozvěděl interpol, snad by opravdu ten požár vypukl. Musel tedy přijmout věci tak, jak jsou a nechat L, ať si jeho občasné záchvaty ohlídá…
Bylo zrovna osm hodin ráno, když je Watari vezl do dalšího hotelu. Cesta měla trvat asi hodinu, ale mezi zarputile mlčící dvojicí se těch šedesát vteřin odvíjelo neskutečně pomalu. Skoro jako když stará paní plete hodně dlouhou zimní šálu. Hnědovlásek hleděl z okna a přemýšlel, jak dlouho to ticho asi vydrží. Vždy, když se mu nachomýtl pohled na L, měl chuť praštit ho do toho perfektně němého obličeje. Výraz měl totiž takový, jako by mu ticho vůbec nevadilo, Jako by se s ním krásně ztotožňoval a nechal se jím jen tak poklidně vést. Na druhou stranu, Light tohle ticho začínal nenávidět. Spíral se mu, brodil se proti proudu. Vnímal ve vzduchu každičkou situaci a každičké slovo, které ticho roznášelo kolem něj. Nebyl schopen zarazit teorie množící se v jeho hlavě, o čem asi Ryuzaki přemýšlí. Možná si pořád přehrává chvíli, kdy ho Light chladně odbyl, hodil mu zápisník a odešel. Možná…možná se vysmívá jeho reakci a usvědčuje se v tom, že je dětinský… Jak jen přerušit to ticho, aby se všechny ty možné myšlenky přestaly hemžit v jeho hlavě? Jak ho jen vyvést z omylu? Light se cítil napjatý. Ticho jako by stále houstlo, obepínalo mu tělo, dusilo ho. Nevěděl však co říct, aby se L rozpovídal. Znal ho. V některých chvílích odpovídal tak stručně, že na to nemohl nijak slovně navázat. Neměl nejmenší chuť, dostat se do jeho geniální mentální pasti, která připomínala dlouhé ticho, když někdo pronese začátek věty a potřebuje otázku, nebo žádost druhé osoby, aby pokračoval. Osoba, ale mlčí a baví se pohledem na chudáka, který čeká, až bude požádán o pointu. Nebylo by důstojnější čekat, až se on sám rozmluví? Snad ano. Určitě ano. Jenže jak dlouho to potrvá? Děje se to už on rána. Když se Light probudil a zjistil že usnul v pyžamu, stále zašpiněném od krve, rychle ho shodil a šel se vysprchovat. Po té, co na sebe oblékl manšestrové, hnědé kalhoty a bílou košili, s pocitem nejistoty šel do pracovny, aby si s ním o včerejších událostech pečlivě promluvil. L mu však nevěnoval, ani klasické : ,,dobré ráno, Lighte-kun“ Jen prohlížel a zařazoval do desek nějaké dokumenty, které si chtěl odvést s sebou. Chlapec stál se svou rozpačitostí ve dveřích a přemýšlel, má-li vůbec vstoupit a rušit ho od práce. Věci měl sbalené, připravené ke stěhování, ale upozorňovat na to takto zaměstnaného člověka mu přišlo skoro potupné. Nakonec tedy vešel bez zavazadel jen o krok dovnitř a potichu pozdravil.
,,Dobré ráno.“
L mu však věnoval jen neurčitý, zbrklý pohled a vrátil se k práci. Lighta to okamžitě odradilo od nějakého rozhovoru o dnešní noci. Zatímco přemýšlel, co dělat, aby tam jen tak hloupě nestál, vřítil se do místnosti kvapným krokem Watari.
V ruce měl jen balenou sýrovou bagetu. S tou ihned zamířil k Lightovi a s omluvným výrazem mu ji podával.
,,Bohužel dnes nemáme moc času. Až dorazíme na místo, můžete se v klidu najíst. Objednám vám co jen budete chtít.“
Light se jen usmál a bagetu si s perfektně slušným „děkuji“ vzal. Překvapilo ho, že L před sebou nemá nic sladkého a dokonce ani kávu. Což bylo snad poprvé. Kromě toho vypadal, že docela spěchá.
,,Ryuzaki mám všechna ta videa z věznic stáhnutá, stejně i dokumenty o mafii celkově. Místo je zajištěné, nové počítače připravené a všechny videozáznamy bezpečnostních kamery i informace o našem pobytu zde smazané, jak jste chtěl.“
,,Výborně.“ Řekl pouze L, aniž by odtrhl pozornost od své práce.
Light se téměř bál do toho shonu jakkoliv zasahovat, ani na to neměl energii. Moc toho totiž nenaspal. Zdálo se, že tu nikdo jeho pomoc nepotřebuje. Vrátil se tedy do svého pokoje, postavil se k oknu a za sledování našedlé oblohy, kousal bagetu z hotelového automatu. Přestože si vážil jejich celkové péče, musel si alespoň v duchu říct, že ho dnes docela odbyli. Jen co stačil dosnídat, už ho Watari volal k odchodu. L mu od jeho probuzení neřekl ještě ani slovo. Teď, když oba nehybně seděli v autě vedle sebe, Lighta konečně napadlo, že možná není naštvaný, jen o něčem hluboce přemýšlí…
Again for you
Nový hotel nebyl tak luxusní, jako ten předešlý, ani se netyčil do závratných výšek, ovšem pět hvězdiček měl stejně, jako všechny předchozí. Namísto výšky se spíš rozkládal do stran, jako hranatá krabice. Detektiv opět uzurpoval největší apartmá, pro vysoce postavené občany Japonska. Ovšem všechny pokoje jsou vždy a pouze psány na Wammyho. On sám svou identitu chrání, jak může. Před Lightem ji však neuchránil. Naopak jako třešničku na dortu ještě zjistil, že si k tělu pustil nadpozemskou bytost vyhnanou ze světa andělů smrti. To byla zřejmě velmi znepokojující skutečnost, neboť detektiva uvedla do stavu naprosté zamlklosti. Přemýšlí snad nad tím, kým byl Light Yagami před tím? Jaký to byl člověk a proč svou lidskost vyměnil za božství? Netušil, že Light svou lidskost málem ztratil a jen díky výčitkám, které ho občas přepadly, jen díky člověku, který zemřel pro nesmyslné božství, se jeho duše nezačernila úplně. Jen ten malý, dočista nepatrný záblesk dobrosrdečnosti ho zachránil před zkázou. Ale jaký význam měla tahle zkouška, tím si nemohl být vůbec jistý. Zatím však nemělo cenu nad tím polemizovat. Vše se jednoho dne vyjasní tak, jako slunce v pravém poledni.
Light si nechal vynést zavazadla a následoval Watariho s L. Bavil se přitom pohledem na zaměstnance, jak kroutí hlavou nad detektivovým vzhledem a bosými chodidly, kterými kráčel po čistém koberci. Kdyby tak věděli, kdo to vlastně je. Uvažoval s myšleným úšklebkem. Pokoj byl skutečně pěkně a útulně zřízený. Všechno však bylo v nepříjemně bílé barvě. Skoro měl pocit, jako by se ocitl v reklamě na moderní nábytek. Bílý koberec, bílý gauč, bílá křesla…dokonce i dlaždičky v koupelně byly bílé. Chvíli myslel, že z té bílé barvy oslepne. Doufal, že alespoň jedna místnost bude mít jinou barvu, lhostejno jakou. Ať si je třeba černá…Jak se brzy ukázalo, tak daleko od pravdy nebyl. Ložnice, která nyní naskýtala mnohem více prostoru, měla černý koberec, na něm ještě jeden menší, stříbrný. Závěsy byly lehce šedivé, postel potažená stříbrným potahem s černými peřinami a dvoubarevnými polštáři. Opravdu! Tato místnost byla, jako nemístní žert. Docela patrná kaňka na bílém plátně. Pak si všiml, že je v místnosti ještě malý stolek s otáčecí židlí přímo naproti posteli. Na ní ležel otevřený notebook značky Apple.
,,Hm. Takže L to myslel s nočním hlídáním vážně.“ Potvrdil si, ne zrovna nadšeně, zatímco skládal věci do skříně. Neuměl si představit, jak takové nocování za L přítomnosti bude vypadat. Přeměřil si pohledem obrazovku a její nasměrování. ,,Hezky sis to vymyslel. Bude mi to svítit přímo do obličeje.“ Povzdychl si a s trpělivou tváří usoudil, že se v příštích dnech moc dobře nevyspí. Když vybalil a pečlivě poskládal (jak toho u něj bylo zvykem) všechny své věci, jal se zkoumat další místnosti. Nakonec skončil tam, kde začal. Sněhobílý obývací pokoj už nebyl tak bílý, jako při prvním shledání. Watari už stačil na postraní stoly vyskládat všechny tiskárny, kopírky a kazety s důležitými záběry. Na zemi leželo pár stolních mikrofonů, sluchátka a stříbrný, pečlivě zamknutý kufřík. Light moc dobře věděl, co v něm L schovává. Jeho vlastní zápisník smrti. A asi to tak mělo být. Dřív nebo později by to Ryuzaki stejně zjistil. Takhle to má alespoň už za sebou. Na bílém hranatém stolku, jež obklopovaly kožené sedačky, ležely, naproti sobě tentokrát dva notebooky. Oba stříbrné, napojené na elektriku. Ovšem jen jeden z nich měl po stranách reproduktory. Černovlasý detektiv, jenž si k jednomu z nich na talířku zrovna přinášel koblihy s vanilkovým krémem, se konečně s úplným zaostřením podíval na Lighta. A dokonce promluvil.
,,Lighte-kun jestli už jsi s vybalováním hotov, můžeš se posadit.“ Ukázal na místo naproti sobě. Light ho poslechl a chystal se zeptat, co má znamenat ten notebook před ním, L ho však předběhl. ,,Počítač, na který se díváš, je tvůj. Koupil jsem ti ho.“ Řekl s takovou samozřejmostí, jakoby mu koupil kopřivový šampon. Light se nestačil divit. Od rána s ním nepromluví jediné slovo a po tom všem, co se v noci stalo, mu prostě řekne, že mu koupil notebook?
,,To jsi nemusel Ryuzaki.“ Pokusil se o milou odpověď.
,,Budeš ho potřebovat. Po těch čtrnácti dnech jsem se začal domývat, že když budeme každý pracovat po svém, dostaneme se dál. Můžeš to brát jako prozatímní odměnu za tvou pomoc.“
,,…Nebo jako satisfakci za něco, co jsi mi vzal.“ Doplnil ho provokativně Light. Samozřejmě myslel svůj zápisník.
,,Nebo.“ Kývnul L. ,,V tomto případě jsem ale v právu Lighte-kun. Nic v tom nehledej, jen zkrátka nechci, abys mě zabil.“
,,Pochopitelně.“ Dostal suchou odpověď.
,,Vlastně…po tom, co jsem včera zjistil, jsem myslel, že si nějaký druh pozornosti zasloužíš. Všechny testy a vyšetření, které jsi musel podstoupit byli naprosto zbytečné. Dělal jsi to jen proto, že jsi nemohl říct, kdo jsi.“
,,Pozornosti? Takže to mám brát jako dárek?“
,,Ano.“ Odpověděl velkoryse Lawliet a zakousl se do měkké koblihy. Její vanilková vůně se roztáhla po celém pokoji. Když sousto spolykal a olízl si všechny upatlané prsty, dal se znovu do řeči.,,Můžeš se připojit na internet. Máš tam pár souborů obsahující mé prozatímní výsledky vyšetřování a možné budoucí postupy. Chci, aby sis je všechny přečetl. Také tam jsou stáhnuté nejlepší překladače, a encyklopedie, kdybys je náhodou potřeboval. Jediný rozdíl je v tom, že já se mohu připojit na tvou obrazovku, ale ty na mou nikoliv. Takže mohu kdykoliv sledovat, na čem zrovna pracuješ.“
Light jen kývnul a zapnul jej. První, co ho praštilo do obličeje, byl požadavek hesla. L ho opět předběhl v otázce.
,,Heslo je Scientist.“ Prozradil mu. Light se jen lehce pousmál, načež zadal přezdívku jejich nepřítele, aby se dostal na plochu. Jak se dalo čekat, byla celá pokryta žlutými složkami, které nemohly obsahovat nic jiného, než Ryuzakiho dokumenty. Bylo mu jasné, že si je musí všechny přečíst, což mu vlastně ani moc nevadilo. Otevřel první okno a dal se do čtení. L se nejspíš okamžitě dostal na centrum spolupráce a zjistil tak, že Light už poctivě studuje jeho vyšetřovací postupy. Nechal ho pracovat a sám se zcela ponořil do svého vlastního notebooku. Trvalo to asi tři hodiny, než se Yagami dobral konce. Ticho, které mezi tím panovalo, už bylo mnohem snesitelnější, než to, které je obcházelo ráno.
,,Co si o tom myslíš, Lighte?“ Zeptal se konečně L , když zaregistroval, že jeho kolega zavřel poslední soubor.
,,Řekl bych, že v zásadě všechno podstatné jsem se od tebe už dozvěděl. Jediné, co se mi zdá aktuální je komunikace s Han Su Yungem, kterému zřejmě pomáháš mně najít, za což ti moc děkuji, a následně zjištění, že dotyčný nepřímo komunikuje se Scientistem a nabízí mu veliké částky za jeho v pravdě nefunkční experiment.“
,,Jsem rád, že sis toho všiml, Lighte. Ten muž je jedna z nejvýše postavených osob čínské ekonomiky a zcela zjevně obchoduje s mafíí, díky níž se dostal tak vysoko. Šedá ekonomika je pro něj asi tak jako obrácená strana mince. Není to žádný mírumilovný člověk, ovlivněn korupcí. Jeho tajné lichvářství a následné, sadistické vymáhání dluhů je mezi triádami docela známé. Je to nebezpečný člověk, který se jen umí tvářit, jako nevinný podnikatel. Poslal mi velikou částku, jako záruku pro tvé nalezení.“
,,Přemýšlel jsi nad tím?“
,,Nad čím?“
,,Že mu mně pošleš.“
,,Ano.“Lightovi po té odpovědi okamžitě slezl z tváře ironický úsměv. ,,Nemysli si nic zlého, nejsem na jeho straně. Ale po tom, co ses dočetl, jistě víš, že tě on sám chce jen a pouze prodat Scientistovi.“
,,He? Proč?“
,,Jak víš, všichni si myslí, že k převezení drogy ve tvém těle je potřeba Scientistovi speciální látky namíchané s pervitinem. Han Su Jung nechce tolik riskovat, aby si tě držel u těla a používal tě k převozům do jiných zemí. On chce jen udělat jednorázový obchod. Získat tě, prodat tě. Scientist má k nabídnutí hodně peněz, a jak je vidno, chce se s tebou setkat.“
,,Má k tomu nějaký konkrétní důvod?“ Ptal se Light. Pomalu se mu přestávalo líbit, kam tenhle rozhovor směřuje.
,,Jistě to ani pro něj není bezpečné, ovšem řekl bych, že se v něm jen ozvala vědecká ctižádostivost. Protože si je sám vědom toho, že jeho vynález je podvrh, chce vědět, kde nastala chyba. Chce vidět a vyšetřit člověka, který to přežil a dost možná ho využít k jiným experimentům, které by ho udělali bohatším.“
,,Jak bys mě ale mohl jako Demuve najít? Ví se jen o tom, že mne agenti FBI odvezli do bezpečí.“
,,Ne. Ví se, že jsi právě se mnou.“
,,Eh?! Snad si jim to neřekl?“
,,Logicky, abych se jim jako Demuve zavděčil, dal jsem jim informaci, že se právě nacházíš pod ochranou L. A jako nestranný detektiv mohu komunikovat s L, aniž by mne podezříval a jsem schopen mu Lighta Yagamiho ukrást. Způsob, jakým toho docílím, je už nezajímá, což je pro mne jen výhoda.“
,,Takže, abych to shrnul, hodláš mně podstrčit nejúspěšnějšímu dealerovi v Číně, aby mne pak on předhodil přímo Scientistovi?“ Ujišťoval se Light a jeho hlas občas klopýtal v nejistotě, zdali jen tak polemizují, či to má Ryuzaki opravdu v plánu.
,,V podstatě jsi to vystihl.“
,,To ovšem nemyslíš vážně.“Ptal se a zároveň konstatoval Light. Pro jistotu mu chtěl dát najevo, že to nepřipadá v úvahu. Detektiv zavrtěl hlavou.
,,Myslím to naprosto vážně, Lighte-kun.“
To už se Yagami začínal potit. ,, Copak se zbláznil? Tohle přece nemůže udělat!“ Aniž by zvýšil hlas, snažil se na něj promluvit, co nejklidněji dovedl.
,,Ryuzaki…Přemýšlejme raději o nějakém reálném plánu, ano? Mému otci jsi slíbil, že zajistíš mé bezpečí.“
,,Neměl jsem v úmyslu ho o tom informovat. Musel bych mu vysvětlovat věci, které ty sám nechceš, aby věděl.“
To už vypadalo zle. Light cítil, že L si svůj bláznivý nápad hodlá obhájit. Stál si za svým tak tvrdohlavě, jako vždy. I když toho neřekl mnoho, kalné dno se zčeřilo a napovrch vyplula jasná fakta. Opravdu to hodlá udělat.
,,Pokud by se to dozvěděl, se spoluprací by byl konec, a ty to víš. Jasně jsi ho ujistil, že se mi nic nestane.“
,,Ano, ale to bylo před tím, než…“ V té chvíli do místnosti opět vešel Watari. L umlkl a podíval se na Lighta, kterému se na tvářích začala odrážet lehká červeň. Starý pán, netušíc, jaké napjetí se mezi nimi právě odehrává, začal zapojovat všechny přístroje, naskládané u zdi. L se znovu zakousl do koblihy a pak jakoby nic začal cosi vyťukávat na klávesnici. O chvíli později, zablikalo Lightovi na ploše nové okno. Jen co jej otevřel, uviděl detektivův vzkaz.
JSI JEDINÝ, KDO MŮŽE ZJISTIT JEHO PRAVÉ JMÉNO
Light semkl rty, aby z nich před Watariho sluchem nevypustil něco opravdu vulgárního. Slovo, které s námahou zadržoval v ústech by se mu asi nelíbilo. Raději položil prsty na klávesnici a téměř zuřivě sepisoval odpověď.
MÁM TOMU TEDY ROZUMĚT TAK, ŽE PO TOM, CO SES ODE MNE DOZVĚDĚL, KDO JSEM, ROZHODL JSI VYUŽÍT MOJE SHOPNOSTI PRO DALŠÍ VÝVOJ VYŠETŘOVÁNÍ? PŘESTOŽE JSI SÁM PROHLÁSIL, AŤ SE CHOVÁME, JAKO BYCH BYL NORMÁLNÍ ČLOVĚK. NEMYSLÍŠ, ŽE SI TROCHU PROTIŘEČÍŠ ??
Jen co L obdržel odpověď, pohlédl přes počítač na Lighta a jeho rudnoucí obličej. Chlapec si jen s námahou dokázal udržet klidný výraz. Uvnitř něj to bublalo, jak ve varné konvici.
Chvíli na to opět odepsal:
SAMOZŘEJMĚ TO NEUDĚLÁM, POKUD S TÍM NEBUDEŠ SOUHLASIT. ALE POKUD VÍM, ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ TI NEHROZÍ. KDYBYCH O TOM JIŽ NEBYL TAK EVIDENTNĚ PŘESVĚDČEN, NIKDY BYCH S TAKOVÝM NÁVRHEM NEPŘIŠEL.
Light se znovu vzteky zachvěl. Neuběhl ani den a stihl ho po druhé rozčílit. To vskutku dovedl jen L.
TAKŽE VLASTNĚ NEZÁLEŽÍ NA TOM, JAK SEMNOU BUDOU ZCHÁZET. HLAVNĚ ŽE TO PŘEŽIJI. JE TO TAK?
Detektiv se na chvíli odvrátil od obrazovky a vzhlédl k zaměstnanému starému muži. ,,Watari mohl bys Lightovi přinést něco k jídlu? Řekl bych, že je hladový.“ Lighta jeho klidný a zároveň provokativní hlas dočista deprimoval. Snažil se uklidnit. Představa, jak ho škrtí, mu celkem pomáhala. Watari se jen mile usmál a odešel pryč, což byl zjevně účel. Jakmile se za ním ozval zvuk zabouchnutých dveří, nastala mezi oběma mladými muži vášnivá debata.
,,Výborně L. Co jiného jsem od tebe mohl čekat.“ Ozval se jako první Light, který už zadržování svého rozhořčení nemohl vydržet. Byl sice dobrý v sebeovládání, ale malá rozepře s L byla už téměř na denním pořádku. A tentokrát byl Light opravdu dopálený. Vadilo mu, jak se snažil zavděčit člověku, který si toho ani neváží. Co se to s ním sakra stalo? Nechává se sebou zacházet, jak se jim zrovna hodí, pomáhá mu a snad ho ani nenapadlo za to něco konkrétního chtít. Kam se podělo jeho prospěchářské já? Měl by si přeci účtovat nějaká privilegia, za takové zacházení.…
,,Nechci tě do ničeho nutit, Lighte-kun. Je to jen prostá spekulace, i když jsem ji chtěl na takových osmdesát procent uskutečnit.“
,,Já se taky do ničeho nutit nenechám. Chceš mě předhodit vlkům a sám jenom sedět za počítačem a sledovat jak se o mně přetahují. Nezdá se ti to nespravedlivé? Vyšetřování a odebírání krve jsem byl schopen akceptovat, ale tohle už je trochu moc. “ Light si založil ruce na hrudi, aby dokázal, že tuto záležitost bere za uzavřenou.,,Mimochodem pokud by na to nyní nepřišla řeč, kdys mi tuto maličkost hodlal oznámit?“
,,Až bych se ujistil, že svůj plán mohu na sto procent realizovat.“ Děl klidně detektiv.
Light nabral do plic trochu vzduchu a pomalu vydechl. ,,Dobrá. Kdybych se tedy náhodou, z čisté náklonnosti k tobě a k tvým sebestředným návrhům, rozhodl na tuhle naprostou pošetilost přistoupit, jak hodláš zařídit, abych se v celku dostal z rukou toho šílence zpátky do bezpečí?“
,,Podobně, jako jsem to udělal při zátahu na letišti v USA.“ Zněla prostá odpověď.
,,Ryuzaki…chápeš vůbec, jak nesmyslné to je? Řekni mi, proč bych to měl proboha dělat?“
,,Pro úspěšné vyřešení případu.“
,,Zapomněl jsi dodat “mého“ případu.“
,,Pracujeme na něm společně.“
,,Jistě. Pod tvým jménem.“
,,Jestli chceš, abych tě o to znovu požádal…“
,,Hm, myslím, že notebook, který jsi mi dal, mluví za vše, Ryuzaki.“
,,To nebyl úplatek.“
,,Pokud ano, byl by trochu zbytečný, řekl bych.“
L neodpověděl. Jako by se žádná rozepře nekonala, vzal z talířku v pořadí již třetí koblihu a začal jí pomalu konzumovat.
,,Bylo lepší, když jsi mlčel.“ Pomyslel si Light, zatímco se mračil na jeho zaměstnanou tvář. Z pohledu na jeho chuťové uspokojení dostal hlad. Aby ne. Za celý den měl jen tu bagetu z automatu. Jako by ho těmi myšlenkami přivolal, objevil se Watari. Nesl talíř, jehož obsah se schovával pod klošem. Jakmile jej odklopil, rozvinula se pokojem teplá vůně svíčkových řezů na brusinkách. Light polkl. Tohle bylo rozhodně lepší, než jeho balená snídaně. Na chvilku se odpoutal od myšlenek na zaškrcení L a s chutí se pustil do jídla. Jakmile naplnil svůj chtivý žaludek, zaklapl počítač a postavil se. Uvnitř těla ho hřál příjemný pocit sytosti. Díky tomu si byl schopen klidně přehodnotit situaci. Jeho cílem je uspokojit svou zvědavost a zjistit toho o L co nejvíc, než bude pozdě. To znamenalo, podřídit se a projevit naprostou důvěru v jeho osobu. Jenomže, jakou má záruku, že se k němu vrátí? Co když se z rukou mafie už nedostane? ,,Počkat. L přeci potřebuje Scientistovo jméno. Aby ho zjistil, musí mne dostat zpátky tak rychle, jak to jen půjde…“ Přemítal jak o život Light. Třeba ho pak L konečně ocení…i když on neocenil zatím skoro nic.
,,Ryuzaki…Jsi opravdu schopen zařídit, abych se vcelku vrátil do tvých rukou, co nejdříve to bude možné?“ Ptal se, i když se bál, že svým zájmem probudí v L jistotu, že to hodlá udělat. Light si tím ale vůbec jistý nebyl.
Detektiv s plnou pusou a směšně vypoulenýma očima vzhlédl na Lighta. Jakmile polkl hutné sousto sladkého, kývnul. ,,Samozřejmě. Budu toho schopen hned, jakmile tě Scientist předá zpět, do rukou mafie. S těmi už mohu bez problému komunikovat.“
,,Jsi si jistý, že mne do té doby nerozporcuje a nenaloží do zkumavek?“ Nazdvihl obočí Light. V jeho hlase byla už zase znát lehká ironie. Musel jí dát trochu prostoru, aby zamaskoval upřímný strach.
,,Tím by nic nezískal. Dřív, nebo později se od něj dostaneš. Rozhodně než by se vůbec něco podobného uskutečnilo, musel bych to pečlivě připravit. Takže by tě Demuve získal nejdříve tak za týden.“
,,Dobře.“ Lightovi se v očích hemžila čirá nejistota. ,,Já…si to rozmyslím.“ Řekl, čímž uzavřel celou debatu.
Again for you
Na bílé kachličky dosedala horká pára. Zvuk právě puštěné sprchy se rozléhal po celé koupelně a její horký proud dopadal na záda mladého chlapce. Stál k zavěšenému hrdlu zády a nechal se masírovat silnými pramínky, bušícími do jeho lopatek. Dlaně i čelo opíral o kachličkovou stěnu pře sebou, ještě neúplně zahřátou od sprchy a svůj zrak upíral na jednu mezeru mezi dlaždičkami. V hlavě se mu rojily myšlenky, jedna za druhou. Proč mu jen chce zase vyhovět? Dostat se do rukou mafii, sadistickému podnikateli a šílenému vědci, to vše na jediný zátah. Chce mu snad ukázat, jak statečný a obětavý je? Chce se tím vysmát jeho strachu, kvůli kterému se nechce ukázat na veřejnosti? Chce ho potopit? Nebo je v tom něco jiného? Možná to bylo to malé, téměř vyhynulé, volání po prospěchu, nebo se jen nechal ovlivnit jeho uklidňujícím hlasem. Pořád ale nemohl pochopit, proč by to pro něj měl proboha dělat? Nechtělo se mu opouštět ten luxus a pohodlí. Za těch čtrnáct dní si na to už zvykl. Také odmítal myšlenku, dostat se zpět do rukou mafie. Pamatoval si, jak s ním tehdy zacházeli a věděl, že to byl snad nejhrůznější zážitek v jeho životě. Cítil se tak poníženě a bezmocně! Teď to bylo však ještě horší, neb netušil, do čeho se to vlastně pouští. Co s ním všechno budou dělat, to si raději ani nechtěl představit. A jak dlouho by to asi trvalo, než by se vše vrátilo do starých kolejí?
Light si podal z poličky vedle sprchy mýdlo a začal se jím pomalu umývat. Kroužil jím pečlivě po svém zmáčeném těle a nasával jeho kokosovou vůni. Schylovalo se k večeru a on cítil, jak ho ta horká voda unáší pryč, daleko od všech obav a unáhlených rozhodnutí. Chtěl se dostat na místo, kde o žádném ze svých slov, nemusel uvažovat. Přemítat, zda je jeho jednání ve všech ohledech správné a korektní, kontrolovat výraz ve své tváři, tlumit všechny grimasy, aby nepřekročili práh decentnosti. Všechno to bylo tak únavné…Teplo, které ho obklopovalo, bylo natolik uvolňující, že vyplavilo na povrch jeho tajné, vnitřní tužby. Chtěl být někde, kde by mohl do L mlátit, kdykoliv ho něco rozčílí. ,,To tě vůbec nezajímá, co bych musel prožít?“ Vyčítal by mu. ,,Je ti jedno, co se mnou budou dělat? Řekni L ! Udělal bys něco takového, být na mém místě? Udělal?“ Představoval si, jak zoufale by se asi tvářil a žadonil o odpuštění…Ty představy mu dělaly moc dobře. Přestože byl ve sprše už dobrých dvacet minut, vůbec to nevnímal. Jako by se zastavil čas. Až vyleze, až se převlékne do pyžama a půjde si lehnout, bude jím znovu pronásledován. I v místě odpočinku, se bude muset kontrolovat…Bez námitek trpět světlo z monitoru na jeho zavřených víčkách, hlasité ťukání do klávesnice a občasný šum, když se bude ládovat sladkostmi. Vždy byl příznivcem tiché noci, a jeho spánek byl křehký, jako porcelán. Byl si jistý, že ho L přítomnost naučí nespavosti, jakou trpěl sám Lawliet… Znovu si povzdechl. Má to pro něj udělat? A nedal mu náhodou tím, že se nad tím zamyslel, už podnět k tomu, aby s tím počítal…? Light se zaklonil a nechal ze sebe smýt stopy kokosového mýdla a šamponu. Při tom se mu však dostalo trochu chemikálie do očí. Light si je protřel hřbetem ruky, ale nepomohlo to. Aniž by vypnul sprchu, odtáhl průhlednou zástěnu stranou a ohlížel se po ručníku. Nemohl oči pořádně otevřít, tak jen trochu mžoural. Cítil, jak se mu přitom lepí řasy k sobě. Když konečně po hmatu vyhledal pověšenou bílou osušku a natáhl se pro ni, uslyšel v ten samý okamžik zachycení kliky. Zarazil se. Někdo se evidentně chystal vstoupit, a nemohl to být nikdo jiný, než…
,,Lighte-kun?“ Ozvalo se za dveřmi. Light okamžitě zapomněl na svoje pálivé oči a rychle omotal ručník kolem pasu. L se ani nezeptal a už byl vevnitř. V bílé místnosti se táhla hustá pára, kterou mokrý chlapec vypustil ze sprchy. Stál jak zařezaný, ručník si křečovitě držel, oběma rukama. ,,On si jen tak vstoupí? Co to má znamenat?“
,,Ry..ryuzaki!“ Zmohl se na pouhé oslovení. Byl tak rozrušený, že zapomněl vypnout tekoucí vodu. Ta na něj stále dopadala a namáčela, jeho tělo i ubohý ručník, který tak ztrácel na svém očividném významu.
,,Chtěl jsem s tebou mluvit.“ Řekl prostě detektiv a přiblížil se k němu. Light ustoupil, patou se zarazil v koutě sprchy. Voda na něj dopadala celým svým proudem.
,,Musí to být teď?“
L chtěl zřejmě něco odpovědět, pak si ovšem všimnul osušky, jež měl omotanou kolem pasu.
,,Sprchuješ se s ručníkem?“ Zeptal se jakoby mimochodem a vypadalo to, že svůj dotaz myslí zcela upřímně. Nebyl v tom žádný posměšek, i když situace byla směšná až až.
Teprve teď si Light toho drobného přehmatu všiml. Rychle vypnul sprchu, avšak trochu pozdě. On byl mokrý, ručník byl mokrý a snad i první řada bílých dlaždiček, ne které se voda odrazila. Už se ani neměl čím utřít. Light si promnul oči, které už alespoň trochu otevřel a šáhl pro změnu po županu. Zatímco se snažil tvářit, že má vše pod kontrolou, oblékl si teplý plášť a pečlivě ho zavázal kolem těla. Osušku pak co nejelegantněji vytáhl z pod lemu, jenž se pohupoval někde pod jeho koleny.
,,O čem jsi chtěl mluvit?“ Ptal se, aby rychle unikl z té přetrapné situace.
,,Chci ti poděkovat, že to uděláš. To je všechno. Vlastně jsem spíš čekal, že to zamítneš. Ale zdá se, že jsem ti křivdil. Neřekl jsem to, ale opravdu tě obdivuji, pro tvou statečnost. I když jsi nesmrtelný, nevíš, co tě tam všechno čeká.“
Light měl chuť namítnout, že se ještě nerozhodl, ale slyšet něco takového od L bylo víc než neobvyklé. V těle se mu rozproudila horká krev. Byl překvapený a zároveň samolibě potěšený, že to od něj slyší. I když věděl, že je to jen jeho další psychologický tah, nechtěl mu ten názor brát. V tom, že je odvážný se vskutku nemýlil. Nakonec, aby jen tak hloupě nestál naproti němu, přešel k umyvadlu, a hledíc na něj přes zrcadlo, začal si celkem zbytečně mýt ruce. ,,Jistě. Nepředpokládám, že by sis to se mnou vyměnil.“ Upozornil okamžitě na jeho slabinu, aby svou statečnost trochu povystrčil na světlo.
,,Máš pravdu. To je jedna z věcí, kterou bych nedokázal.“ Souhlasil L. Lighta ta reakce potěšila. Bylo to vůbec poprvé, co s ním Ryuzaki takhle mluvil. Ta slova ho hřála někde uvnitř jako právě roztopená kamna.,,Pokud by se to podařilo, velmi by to pomohlo posunout vyšetřování kupředu.“
,,Hodláš mi to alespoň nějak vynahradit?“ Zajímal se hnědovlasý chlapec, a v zrcadle se odrážel lesk jeho očí. Byla to jen nevinná poznámka, ovšem se skrytými záměry. Opravdu by to neměl dělat zadarmo, říkal si.
L jen kývnul.
,,Dobrá. Tak tedy pokud vše proběhne podle plánu, můžeš si říct, o cokoliv chceš. Když to bude v mých silách, zařídím to.“
Lightovi se znovu rozsvítila v očích jasná světýlka, signalizující spokojenost. Na trapnou chvíli, která se před pár minutami odehrála, docela zapomněl. Bylo to pořád lepší a lepší. Hned ho napadalo několik věcí, které by mohl chtít. První mu vytanul na mysli zápisník smrti. Usmál se, otřel ruce do županu a obrátil se zpátky na Lawlieta. Ten už od pohledu poznal, že má vyhráno.
,,Když je to tak, beru tě za slovo, Ryuzaki.“ Pravil, aniž by tušil, jak jejich dohoda dopadne. Zřejmě ne tak, jak si Light představoval. Tak to totiž bývá z pravidla pokaždé…