Vivere porta

Přesně, jak Light čekal, žádný záchvat ho následující dny nepostihl. Nestávalo se mu to nikdy víckrát, jak dvakrát za měsíc. Ovšem L ho skutečně každou noc bedlivě sledoval. Při své práci se každou chvíli odklonil od počítače, aby ho zkontroloval. Light předstíral, že spí. Svůj dech se snažil udržet v pravidelném rytmu, usnout však nemohl. Rušil ho jas monitoru, rušilo ho L mlaskání a srkání a konečně znervózňovala ho samotná jeho přítomnost. Cítil jeho pohledy na svém zátylku a nedokázal se uvolnit na tolik, aby se poddal snění. Pokud se mu někdy podařilo usnout, bylo to jen na chvíli. Všechno to šustění bylo za noci mnohem hlasitější a celkově protivnější, než za bílého dne. Jeho tvář byla tak od rána do večera pobledlá a snad se mu i začaly rýsovat nepatrné kruhy pod očima. L si jeho postupného vyčerpání všímal, ovšem kdykoliv se Lighta zeptal, co s ním je, řekl jen : ,,Jsem v pořádku Ryuzaki.“ A detektiv to nechal tak. Sám měl práce nad hlavu. Celý týden se konali přípravy na Lightův “únos“. Dík komunikaci s Han Su Yungem se pokoušel Lightovi zařídit příjemnější zacházení ve společnosti, která ho čekala. Řekl, že je chlapec velmi náchylný k vnějšímu okolí, že má problémy se srdcem, dýcháním a že hrubé zacházení, nebo nesprávné prostředí v něm můžou vyvolat alergické reakce, záchvaty a dokonce náhlou zástavu srdce. Tím se snažil snížit pravděpodobnost násilí na minimum. Mrtvý by jim přece chlapec nebyl k ničemu. Přesně po týdnu oficiálně prohlásil, že se mu ho podařilo získat do svých rukou a je připraven provést obchod. Ani to se však neobešlo bez komplikací. Důvěra mezi Demuvem a Su Yungem se rovnala nule. Oba potřebovali zachovat svou identitu před tím druhým v tajnosti. Bylo jasné, že se musí dostat z Japonska. Předávka se musela konat na nějaké rozlehlé, společensky populární zemi. Nakonec se L rozhodl znovu pro Ameriku. A tak letěli do Kalifornie. Watari samotný moc nerozuměl tomu, proč chce L s Lightem provést tak komplikovanou a z jeho pohledu zbytečnou výměnu. Netušil, co je Light zač, ani zdali mu to není proti srsti. Ale Light se choval, že mu to nevadí, V duchu přitom neustále přemýšlel, jak nejlépe pak využije jejich dohodu ve svůj prospěch. Co jen by si mohl od L přát? Mohlo to být prakticky cokoliv. Watari se tedy rozhodl důvěřovat L instinktům a dokonce mu slíbil, že o tom před Lightovo otcem pomlčí. Bez jeho vědomí se tedy nakonec opravdu odlepili od Japonské pevniny a přeletěli celou Asii, Evropu a oceán, aby se nakonec ocitli na druhé straně zeměkoule, kde se měla výměna konat. První měl být předán Light, pak teprve peníze. Pro Su Yunga to bylo přijatelnější a detektivovi o peníze nešlo. Bylo mu jedno, zda mu je pošle, či ho okrade, protože hlavní prioritou byla předávka Lighta. Ten byl ve svém rozhodnutí čím dál nejistější. Jak se ocitli v Americe a blížil čas výměny, měl stále větší obavy. Často přemýšlel nad tím, zda se vůbec rozhodl správně. Čas se hnal kvapem kupředu. Stále rychleji překonával dobu mezi jeho poklidnou momentální situací a naprostou neznámou, která ho čekala. Hotel, ve kterém se v Americe usídlili, byl známý po celém světě a jeho proslulost na něm byla znát. To pohodlí ho však už za dva dny opustí. Uteče od něj, jako od někoho, kdo si takový luxus ani nezaslouží. Samotná předávka, se zdála být asi tou nejsložitější částí celého plánu. L potřeboval pomoc dalších osob, které by ho dopravili na určené místo, a pak zmizeli pryč. Han Su Jung taky nehodlal přijít k místu předávky osobně. Jistě ale měl lidi, kteří pro něj dělají, což se o L tvrdit nedalo. Nakonec ho měl na místo odvézt neznámý agent, vybraný speciálně Watarim. Zřejmě se mu dalo věřit. Jakmile zbývala jediná noc, cítil se Light zcela nesvůj. Jeho jistota kamsi zmizela a na jeho mysl doráželi pochybnosti. Představy toho, co jej čeká, nemohl vymést z hlavy. Rojily se, jak houby po dešti a byly tak dotěrné, že nemohl usnout. To však nemohl ani předešlé noci. V příštím okamžiku jeho uši zaznamenaly zvuk značící, že se L právě napil kávy nebo výstižněji : že z hrnku usrkl. Zavrtěl se v posteli, potom otevřel oči do světla monitoru. V ten moment mu snad sama situace přinesla na jazyk otázku.
,,Ryuzaki…“ Oslovil muže, který seděl zády k němu a na něčem pracoval.
L se odrazil rukou od stolu a otočil se na otáčecí židli na Lighta.,,Ano?“
,,Napadlo mně…co když mně během té doby, co budu v jejich rukou postihne další záchvat?“ Povídal Light lehce unaveným hlasem a zvednul se do sedu.
,,Taky už jsem nad tím přemýšlel. Bylo by nejlepší, kdybys měl alespoň kousek stránky ze zápisníku stále při sobě, ale nevím, jak toho docílit. I když to pro mne není bezpečné a zřejmě ani není jistota, že k němu budeš mít přístup, měl by sis asi malý kousek schovat do obleku. Kam si ho schováš a jak si ho ohlídáš, to už nechám na tobě.“ Pravil L klidným hlasem. Light chápavě přikývl. Byl unavený, ale věděl, že se mu usnout nepodaří. Chtěl si s L povídat, jen netušil o čem. Detektiv však zřejmě tušil, jak se asi cítí. Sám od sebe s ním navázal řeč.
,,Určitě to zvládneš?“ Zeptal se téměř starostlivě.
,,Mám snad jinou možnost? I kdybych teď řekl, že to nechci udělat, nemohl bys všeho nechat. Přípravy na mou výměnu jsou v posledním stádiu.“
,,Jsem rád, že si to uvědomuješ.“
,,To ovšem situaci nijak nemnění.“ Konstatoval trpce Light.
,,Abych řekl pravdu, Lighte-kun, vůbec si neumím představit, jak se asi cítíš. Vím jen, že to musí být hrozné.“ L se zas na malou chvilku odmlčel, pak shodil chodidla ze židle a postavil se. Pomalými, línými kroky se přiblížil k posteli, na kterou se hned posadil. Palec se zas ocital téměř v jeho ústech. Hleděl kousek před sebe, na tmavý koberec. Light sledoval, jeho rozcuchané, černé prameny, trčící do všech stran. S každým jeho pohybem se malinko pohupovaly. ,,Doufám, že tě získám zpět tak rychle, jak to jen půjde.“ Řekl spíš pro sebe, než Lightovi tichým, zahloubaným hlasem. Light netušil, jaké myšlenky se mu asi honí hlavou.
,,Snad se o mě nebojíš?“ ¨
,,Trochu ano.“
,,Huh?“ Hnědovlasý chlapec se napřímil. Chtěl vidět Ryuzakiho obličej, bohužel měl výhled jen na jeho záda.
,,I když vím, že se ti nic vážného stát nemůže, mám trochu divný pocit z toho, že tě nechávám něco takového udělat. Vlastně by se dalo říct, že jsem nervózní.“
,,Nejsou to náhodou výčitky svědomí, Ryuzaki?“ Nadzvedl Light obočí.
,,Výčitky svědomí?“ L se na Lighta konečně otočil.,,Ano. Možná máš pravdu.“
Lighta to potěšilo. Možná mu přeci jen není úplně lhostejný. Do teď si myslel, že ho zajímá jen kvůli své krvi a celkově svému nadpozemskému stavu, ale teď to vypadalo, jako by ho snad opravdu zajímal. Jako normální lidská bytost, jako Light Yagami, který nikdy nevraždil, nikdy nebyl bohem, ani andělem. Kým jiným by ale pro něj mohl být? Že by přítelem, jak sám tvrdil? Pro Lighta samotného, to byla komplikovaná situace. Znal L už dlouhou, dlouhou dobu, většinu svého života ho však bral jako nepřítele, a nakonec způsobil jeho smrt. Zatímco L ho znal jen pár měsíců. Mohl ho brát jen jako člověka, který ho imitoval, stal se kořistí mafie a nakonec jeho kolegou. Nijak dlouhá doba, ani situace vhodná pro skutečné přátelství. Obzvláště, kdyby věděl, jak o něm Light kdysi smýšlel, jak ho nenáviděl a co mu provedl. Kdyby o tom mohl mluvit, asi by mu to stejně neřekl. Jak by to asi vypadalo? ,,Víš L přišel jsem sem z alternativního světa, ve kterém jsem byl zabijákem a zabil jsem i tebe. A protože se mi po tobě trochu zastesklo, stal jsem se andělem smrti a rozhodl se k tobě dostat a říct ti, promiň.“(pozn. Aut. : Tak trochu inspirace z mého milovaného soundtracku =3) To by rozhodně nešlo. L by ho za to jistě odsoudil. Nejspíš by ani nechtěl, aby sním mněl ještě něco společného. Mohl být jen rád, že o něčem takovém nemá ani tušení. Pomalu se přisunul vedle něj a nahlédl mu do jeho bledého obličeje. Ten kousek tváře, jež byl přes jeho vlasy vidět, byl osvícen počítačem a leskl se jak tvář nějaké mrtvoly při patologickém vyšetření. Oči měl zrovna tak vypoulené. Hleděli do neurčita.
,,Ryuzaki. Mohl bys mi teď upřímně na něco odpovědět?“
L k němu jen stočil svůj zrak a docela nepatrně kývl.
,,Proč jsi chtěl, abychom byli přáteli? Pokud bych vynechal ten fakt, že si tykáme, připadá mi, že jsme jen lidé, co spolu momentálně pracují.“
,,To si myslíš?“ zeptal se pomalu L a mezi každým slovem měl až nepřirozeně dlouhou odmlku. Light založil ruce na hrudi a důležitě se napřímil.
,,Musíš uznat, že to není zrovna příklad typického kamarádství. To, že jsme se na něčem takovém shodli, ještě neznamená, že to tak doopravdy je.“ Řekl a nebyl si jistý, zda to neříká jen pro to, že ho zajímá L odpověď.
,,Třeba máš pravdu.“ Děl opět tichým hlasem L. Lighta tahle odpověď příliš neuspokojila, ale mlčel a čekal, zda ještě něco řekne. ,,Já ve skutečnosti netuším, jak takové přátelství vypadá. Jsi první, kdo se mnou tráví tolik času, kromě Watariho, samozřejmě. Z nějakého důvodu mi to tak připadalo už, když jsem tě viděl poprvé. Jako bych tě odněkud znal. Jako bychom byli přáteli už dlouho.“
Yagami ho pozorně poslouchal. Měl při tom uvnitř zvláštní pocit. ,,Tak on má dojem že už jsme se znali? To je zvláštní. Mohl by snad něco tušit? Ale ne. To nejde. Jak by mohl? L, kterého jsem zabil, a L se kterým se právě bavím, dělí celý paralelní vesmír, čas a fakt že starý L zemřel. Jak by to bylo možné? I když prakticky vzato jsem k němu svou přítomností mohl vyslat signál, který by ho nevědomky naplnil pocitem, že nás něco spojuje. Ne. To je hloupost. Třeba si to jen nalhávám. L je tak zvláštní člověk, že jsem v něm jen mohl vyvolat dojem někoho blízkého.“ Light nakonec ustal ve zbytečných myšlenkách a rozhodl se změnit téma toho divného rozhovoru.
,,Nebojíš se trochu nechat u mě útržek ze zápisníku?“
,,Jak jsi sám řekl. Kdybys mě chtěl zabít, už bys to udělal. Možnost si k tomu měl.“
,,To je pravda.“
,,Jen prosím neber věci do vlastních rukou, i kdybys k tomu měl příležitost. Nechci, aby se mé plány nějak zkomplikovaly.“
,,Neboj. Nebudu nikoho zabíjet, ani jim vyprávět, kdo je doopravdy L. Stejně myslím, že kdybych tě chtěl popsat, vůbec by mi nevěřili.“ Naznačil Light provokativně L podivný vzhled i povahu. Rád na to narážel. Zajímalo ho totiž, zda si to L uvědomuje, nebo si ani není vědom toho, že je na jeho osobě něco divného.,,I když Hercule Poirot , nebo Sherlock Holmes taky nebyli úplně normální.“ Pomyslel si, ovšem s vědomím, že to nebyli, na rozdíl od L, reálné postavy. Detektiv to však nijak nekomentoval. Hleděl na zem a palcem líně přejížděl sevřené rty.
,,Řekl bych, že celá ta akce bude trvat jen pár dnů. Pro jistotu uvědomím FBI a s celou situací je seznámím. Jakmile to bude možné, donutím je zasáhnout.“ Přemýšlel na hlas Ryuzaki.
,,To mě uklidňuje.“ Odpověděl s lehkou ironií Light. Ve skutečnosti v něm bylo nejistoty na rozdávání. A kdo ví třeba to u Lawlieta bylo zrovna tak. Nakonec se zvedl a vrátil se k počítači.
,,Mám ještě nějakou práci. A ty bys měl jít spát. Zítra bude náročný den.“ Light obrátil oči v sloup, což L již nemohl vidět a položil se na záda. Jako by během posledních dnů mohl spát. Stejně mu v tom Ryuzaki chtě-nechtě bránil svojí přítomností.
- Ovšem měl pravdu. Náročné to skutečně bylo. Už od rána s ním jednali jako s hadrovou panenkou. Bez jakýchkoliv zbytečných řečí, nebo alespoň povzbudivého slova, ho L nechal ve Watariho rukách. Ten ho vzal do vrtulníku a letěl s ním do Los Angeles, kde ho předal docela neznámému člověku a jen s pár nezbytnými instrukcemi oba opustil. Byla už tma, když ho dotyčný přivezl na místo předávky. Zaparkoval auto před bránu dočista opuštěné poutě. Light mohl i v té tmě spatřit obrysy ruského kola. Pro takovou událost to bylo poněkud podivné místo. Light se ale netvářil nijak překvapeně. Za celou dobu neřekl jediné slovo, přestože byl tolik nervózní. Jednu rukou měl v kapse u kalhot a pevně svíral útržek ze zápisníku. Bylo opravdu k vzteku, že ho nesmí použít. Byl by si připadal daleko jistější. Navíc nepochyboval, že tomu nutkání se nevyhne. Neznámý člověk vystoupil. Potom přešel k zadní části vozu a otevřel mu dveře. Chlapec s jistou tváří vystoupil. Muž ho potom dovedl přímo ke kovové bráně. Z kapsy vytáhl pouta, kterými mu připevnil levé zápěstí k řetězovému zámku. Light si to všechno nechal bez údivu líbit. Se vším byl už předem obeznámen. Sledoval agenta, jak pokládá klíč do malé schránky u druhé strany vchodu. Bylo to dost daleko na to, aby se k nim mladý chlapec nemohl dostat. L nejspíš předpokládal, že by mohl zpanikařit a pokusit se utéct. Lighta ta myšlenka opravdu napadla. Malou paniku pociťoval už v autě.
,,Za dvě hodiny se sem vrátím. Pokud tady pořád budete, odvezu vás zpět k L.“ Obeznámil ho agent, přestože i tohle Light už předem věděl. Tak trochu doufal, že ho tu za dvě hodiny opět nalezne. Neznámý muž mu už jen popřál hodně štěstí a odjel pryč. Po jeho autě zbyl jen pár vzdalujících se světel. Stál v té tmě, doprovázené nepříjemným chladem asi třicet minut. Byl promrzlý a hladový a zase měl tendenci za svou situaci proklínat Lawlieta. Občas pohlédl přes mříž do opuštěného zábavného parku. Působilo to dost depresivně. Pak mu do obličeje zasvítila nová světla, patřící černé dodávce. Pomalu dojela na dva metry před něj, než zastavila. Vylezlo z ní několik mužů s černými helmami. Nešlo jim vidět do obličeje, což byl zřejmě záměr. Přišli až k němu a posvítili na něj baterkami. Light zamžoural do těch jasných světel. Jeden z nich vyndal ze schránky klíč a odemkl mu pouta. Vše se odehrávalo beze slov, jako nějaká pantomima. Až teprve, když jeden z nich vytáhl z bundy injekci, odvážil se Light promluvit.
,,Co je to?“
,,Klid chlapče. Jen narkotikum. To tě nezabije.“ Obeznámil ho jeden z nich dost rázným hlasem.
Další muž neznámé podoby na to hned reagoval. ,,Čeho se bojíte? Ten kluk je přece na injekce zvyklý.“ Po té informaci se všichni zasmáli. Light věděl, že odpor, nebo projev strachu by byl marný. Vyhrnul si rukáv a nastavil svou holou paži mužům.
,,Tak ať to mám za sebou.“ Pravil téměř otráveným hlasem, čímž chtěl vyzdvihnout fakt, že po všech jeho předchozích zkušenostech už mu to připadá naprosto normální. Muži ustali ve smíchu. Jeden z nich ho podržel a druhý se ujal injekce a umně mu do těla vmáčkl anestetikum. Chlapec se už po minutě cítil vláčný a unavený. Věděl, že až se z toho bezvědomí probere, bude v rukou nejnebezpečnějšího ekonomika Číny. Věděl, že bude hodně, hodně daleko od L, ale s tím už se holt nedalo nic dělat. V posledních vteřinách se utěšil myšlenkou na svou slíbenou odměnu a pak se odevzdal hlubokému spánku a neznámým mužům, kteří zachytili jeho padající, vláčné tělo.

Again for you

Když se probudil, ležel na tvrdé, jednoduché posteli v docela prázdné, ne moc prostorné místnosti. Rozhlédl se kolem sebe, aby našel alespoň nějakou nápovědu, kde se vlastně právě nachází. Ale prázdná místnost žádnou takovou nápovědu neposkytla. Bylo tam ticho a prázdno. A Light, ač tam strávil mnoho hodin, netušil ani, kolik dní tam je. Nerozlišil den ani noc, protože tam nebyli okna. Nikdo s ním nekomunikoval, nikdo ho zřejmě ani nesledoval. Byl tam jen sám se sebou v něčem, co by se dalo přirovnat k nemocničnímu plášti, evidentně bez svého útržku ze zápisníku. Doufal, že byl alespoň s jeho šaty zničen a zapomenut. A kdyby ne…koho by napadlo, že kousek papíru v jeho kapse u kalhot je vraždící materiál?
Jediný, kdo za ním chodil, byl docela neznámý, nedůležitý člověk, který ho občas dovedl do koupelny, aby se mohl umýt a zcivilizovat. Dvakrát denně mu přinesl něco k jídlu a to bylo vše. Zřejmě měl za úkol sedět za dveřmi a kontrolovat, Lightovo potřeby. Jemu se sice vůbec nelíbilo hlásit pokaždé, když potřeboval na záchod, nebo dostal hlad, ale nedalo se nic dělat. Byl teď vězeň. S Han Su Yungem se zřejmě vůbec nemněl přímo setkat. Nejspíš ho ani nezajímal. Jen vyjednával další podmínky pro prodej Scientistovi. Strávil tam celkem čtyři dny a to ticho mu pomalu začalo lézt na nervy. Aby se alespoň nějak zabavil, myslel na L a na jeho slíbenou odměnu. Stále dokola přemýšlel, co by od něj mohl chtít a představoval si, jak L jeho přání plní. Z té neuvěřitelné nudy si dokonce představoval, jak ho L celý den obsluhuje a poslouchá jeho rozkazy. Nějak se přeci zabavit musel…
,,To od tebe není moc hezké.“ Ozval se hlas z rohu místnosti. Light sebou cukl. Otevřel oči, posadil se a pohlédl před sebe. Stála tam známá shrbená postava. Měla ruce v kapsách a hleděla na něj svým typicky prázdným pohledem.
Lighta to nijak nepřekvapovalo. Nebylo to poprvé, co se jeho otravná halucinace mrtvého L před ním zhmotnila.
,,Ryuzaki.“ Pozdravil ho. ,,Snad tě to neurazilo?“
,,Jsi zlomyslný.“ Naklonil hlavu mrtvý L. ,,Ale jsem rád, že si nepředstavuješ nic nepatřičného.“
,,Říká člověk, který mně sledoval čtyřiadvacet hodin denně u mne doma a narušoval mé soukromí…“
,,To ovšem byla čistě profesionální záležitost.“
,,Jak jinak.“
Černovlásek neodpověděl. Pomalu došel k němu a sklonil se k jeho obličeji.
,,Opatrně Lighte. Myslíš na mne tak často, že bych si mohl myslet, že ti chybím.“ Šeptl a podivně se přitom usmíval.
,,To je absurdní. Nefandi si tolik Ryuzaki. Tak moc mi na tobě nezáleží.“ Odsekl, přičemž odvrátil hlavu stranou. Nesnášel, když byl tak blízko. Ať už to byl pravý L, nebo halucinace, znervózňovalo ho to. L se opět napřímil.
,,V každém případě, Lighte-kun…“ Promlouval k němu, najednou vážným a tlumeným hlasem.,,..Ty mi chybíš…“
Lightovi se rozšířili zorničky. Představa-nepředstava, tato informace ho opravdu rozrušila. Když se však rozhodl na mrtvého Lawlieta podívat, byl už zase pryč. Vypařil se, jako ta pára, a Light zůstal opět úplně sám. Jak se zdálo, měl teď opravdu o čem přemýšlet. I když to nikam nevedlo, co jiného by tady mohl dělat? ,,L…opravdu ti chybím?“