18. kapitola - Speciál: Scientist
Sebastianovi bylo čerstvých deset let, když ho přivedli na to místo, které by se pro něj dalo nazvat rájem. Jako by se ocitl v úplně jiném světě. Ve světě, kde má každý svůj prostor a volný vzduch k dýchání. Pro něj to znamenalo svobodu. Jenže byl schopen ji ve svých deseti letech vůbec přijmout?
Again for you
Od narození byl jeho život jen jeden velký plán. Jeho rodiče, ať už pracovali jakkoliv měli dům daleko od jakékoliv civilizované společnosti. Chudí však nebyli. To se rozhodně říct nedalo. Jejich dům byl velký, prostorný a luxusně zařízený. Všechno bylo čistě z přírodních materiálů. Nejedli maso, neměli televizi, ani jakýkoliv jiný druh elektroniky. Svého chlapce nikam nepouštěli, ani ho nenechali chodit do školy. Zřejmě se báli, že by ho vnější svět pokazil. Učili ho oni sami. Matka přírodopis, dějepis matematiku i ostatní běžné školní předměty a otec ho učil hru na housle a klavír. Byl velice přísný. Jakmile udělal jedinou chybu, už viděl jeho rudnoucí obličej. V ten okamžik věděl, že je zle. Buď dostal pravítkem přes prsty, nebo byl zfackován. Matka mu zase nikdy nevěnovala jediný něžný dotek. Chovala se k němu jako učitelka. Její chlad pomalu zmrazoval srdce dítěte, které si myslelo, že to tak má být. Že je to zcela normální. Jenže nebylo. To si však uvědomil až v devíti letech, kdy spatřil malý záblesk společnosti a radosti za svými okny. Docela neznámí lidé, kteří se potulovali kolem, ho zmátli svou veselostí, i pozitivní energií, kterou vyzařovali. Začal tušit, že to jinde vypadá jinak. Omámila ho ta radostná aura a poprvé ve svém životě se za světlými závěsy upřímně usmál. Najednou, jako by se v něm něco zvrtlo, začal pozorovat své rodiče, jejich tváře a chování. Připadal si, jako třetí nezúčastněná strana, která jen zdálky pozoruje, jak jsou přísní, vážní a nelidští. Docela jako mrtvoly. Jednou jedinkrát se však odvážil odporovat a už ho otec zmlátil do bezvědomí. Uměl sice mnoho věcí, byl chytrý a šikovný, ale vůbec netušil, jak vypadá svět, ani co je láska. Tak nakonec utekl. Utíkal dlouho. Bylo mu jedno jak daleko, jen chtěl zase spatřit ty usměvavé tváře, které ho svedli na scestí. Nakonec doběhl do vesnice, kde se ho ujal neznámý muž. Právě ten ho potom přivedl do dětského domova, ve kterém obzvláště vynikal všemi svými schopnostmi. Brzy se o něm dozvěděl známý vynálezce a nechal ho převést do sirotčince pro nadané děti. Bylo to, jako by přistál na jiné planetě. Tolik smíchu a radosti…Tolik hlasů, tolik tepla…Kde se to jen ocitl??? Chtěl mezi ně patřit, chtěl se taky tolik usmívat, ale brzy zjistil, že není tak snadné se to naučit. Všechny jeho pečlivě naučené zásady se tam hromadně porušovali, nic nemělo svůj pevný řád, ani systém a on měl pocit, že se v ničem nevyzná. Potřeboval, klid, a pevně stanovený plán. Nic takového tam však nebylo. Vše, co do něj bylo od mala vštěpováno nemělo najednou žádný smysl. Ale on tam byl přeci jen mnohem šťastnější, než u svých rodičů. To nebyl domov, ale bojiště. Stále jen bojoval o přízeň a laskavost svých rodičů, kteří mu ji nikdy nedali. Chtěl tam být,…chtěl se naučit být šťastný…
Again for you
,,Chlapče, všiml jsem si, že jsi výborný v přírodopise. O lidském těle toho víš opravdu hodně.“
,,Ano.“
Muž, který ho oslovil při čtení knihy se napřímil, a zamyšleně na něj pohleděl.,,Co bys chtěl dělat, až vyrosteš?“
,,Chtěl bych zkoumat mrtvoly.“ Odpověděl zcela vážně, důležitým hlasem zrzavý chlapec. Jeho vlasy byli pečlivě sčesané z čela. Posunul si na nose brýle a obrátil další stranu. Četl neskutečně rychle.
,,Mrtvoly?“
,,Ano. Jsou tiché a klidné. Nedělají žádný nepořádek. Jednou bych chtěl zjišťovat, jak umřeli a pomáhat tak policistům najít jejich vraha.“
,,Takže soudní patolog, hmm?“ Usmál se vysoký muž. ,,To je opravdu zajímavé.“ Na to se opět sklonil k němu a podíval se do jeho pihovatého obličeje. Byl to neskutečně roztomilý chlapec. ,,Nikdy jsi nepřemýšlel o ničem jiném? Pan Wammy v tobě vidí veliký potenciál, víš? Kdyby sis začal svůj obzor trochu víc rozšiřovat, mohl by z tebe být slavný vědec. Buňky na to máš.“
,,Vědec?“ Podivil se a konečně vzhlédl od knížky. Jeho oči se nepatrně zableskly.
,,Mohl bys třeba vymyslet nějaký lék, který by pomohl spoustě lidem na celém světě.“
,,To…to by bylo úžasné!“
Muž se usmál a opět se napřímil. ,,No. Zkus si to rozmyslet. Pan Wammy by tě ve všem podpořil. Snad by ti i dokázal sehnat dobré místo v nejlepší Ruské laboratoři.“
Zrzavý chlapec se taky malinko usmál. Pak si sundal brýle a začal je pečlivě leštit…Pořádek je věcí nejhlavnější…
Again for you
Od té chvíle se chlapec snažil mnohem víc. Stále četl a studoval, aby z něj pan Wammy mohl udělat slavného vědce. Učil se Rusky, Francouzky, Německy…Dostal k dispozici několik anatomických modelů do svého pokoje, cvičil dokonce i v malé laboratoři jednoduší chemické pokusy…Byl vskutku na té nejlepší cestě splnit si svůj sen. Snaha o radost se přenesla na snahu o kariéru. V tom viděl své největší štěstí. Děti, které si hrály na hřištích, nebo trávily čas stolními hrami mu připadaly hloupí. Naštěstí si nemusel příliš všímat jejich nedostatků, když se věnoval důležitějším věcem. Nejdůležitější pro něj byla dokonalost. Bez té byl hned nervózní. Hromadila se v něm nechuť, avšak nikdy ji nepustil ven. Všechno se to změnilo až ten den, o dva roky později, kdy se do Wammyho domu dostal ON. Jeho největší životní nepřítel. Byl o pět let mladší a docela nevinný, přesto způsobil jeho největší nevyrovnanost. Už na první pohled mu byl nesympatický, a po pár dnech usoudil, že ho zkrátka vůbec nemá rád. Nesnese ho. Ten kluk byl postrach! Kdyby měl noční můry, zdál by se mu ON, čehož se vlastně nakonec dočkal. Vadilo mu, když sledoval, jak se o něj Rogere a ostatní pomocníci v domě starají. Nejedl nic jiného, než sladkosti, neměnil výrazy, nic ho nerozčílilo, ani nebyl nijak zvlášť slušně vychovaný. Nedokázal poprosit, poděkovat, ani pozdravit. Neplakal, ani se nesmál. Nikdy! To však bylo to nejmenší. I když cítil malou zášť a závist, nebylo to to, co ho iritovalo nejvíce. Hlavním důvodem byl on sám. Nenáviděl jeho rozcuchané vlasy, divný způsob sezení a ještě divnější způsob držení věcí… Nenáviděl jeho oblečení, které bylo téměř pokaždé stejné. Byl neupravený, bosý, nelogický a bez systému. Byla to katastrofa sama! Jen a jen Kvůli Wammyho slibu, že se stane slavným vědcem, držel jazyk za zuby. Nikdy mu za nic nevynadal, ani se ho netkl. Naopak. Snažil se mu vyhýbat tak, jak to jen bylo možné. Stále dokola si říkal, že ten hloupej, rozmazlenej fracek nikdy nezkazí jeho brilantní plány o budoucnosti. Vydržel to celé tři roky. Jenže v jediný den se vše pokazilo. Bylo mu patnáct a zbývaly už jen další tři roky, než se z něho měl stát slavný vědec. Těšil se z myšlenky, jak poletí do Ruska a bude tam váženým mladým mužem. Kdo by si kdy pomyslel, že se dostane tak daleko. Až se jednou stane slavným, až zachrání svým vynálezem spoustu lidí, vrátí se ke svým rodičům a konečně uvidí, jejich pyšný výraz, konečně je uvidí se na něj smát…to si říkal, představoval si to každou noc. Když však jednoho večera šel do Rogerovo kanceláře a slyšel to, co slyšel, jeho srdce se proměnilo v led… Chtěl jen pomoct opravit chybu vytisknutou v učebnici, když uslyšel, jak si s někým povídá. Stáhl ručku z kliky a přilepil ucho na dveře.
,,Myslíte, že to dokáže?“
,,Ovšem že ano. Mohu se za něj zaručit.“
,,Když to říká sám Watari, nemám důvod tomu nevěřit.“
,,Watari?!!!“ Chlapec za dveřmi našpicoval uši. Nikdy neměl šanci se s ním setkat, i když si to tolik přál. A najednou byl za dveřmi, stačilo je jen otevřít. Jenže on to neudělal. Dál napjatě poslouchal, o čem se baví.
,,Ovšem ten chlapec je ještě velmi mladý a, přiznejme si to, dost nenormální. Je bezpečné z něho udělat nejlepšího detektiva na světě.“
,,Nikdo k tomu ještě nebyl tak vhodný, jako on. Poznám skutečný talent, když ho uvidím. Ten chlapec dokáže načerpat mnoho informací ve velmi krátké době, neuvěřitelně rychle chápe a jeho uvažování je na úrovni dospělého, přesto že je mu jen deset.“
,,Jen deset…? Není to ten…?“Zrzavý mladík, kterému bylo čerstvých patnáct, cítil, jak se jeho srdce rychle rozbušilo.
,,To máte pravdu. Je to skutečný zázrak. Jako by ani nebyl z této planety. Ryuzaki mu říkáte, že?“
,,Ry…Ryuzaki? Takže mluví opravdu o něm? Chtějí z něj udělat nejlepšího detektiva na světě? Zbláznili se? Vždyť by si sám ani nevyčistil zuby!!!“
,,Ano. Je pravda, že je dost zvláštní, ale právě pro takové děti jsem tento dům vytvořil. Nechci, aby ze sebe dělali něco, co nejsou a zadržovali tak svůj potenciál.“
,,To jsou slova skutečného genia.“ Usmál se Rogere.
,,Takže s tou speciální výchovou souhlasíte?“
,,Ano. Poskytnu vám všechny prostředky, nejlepší trenéry bojového umění i knihy, které si žádáte.“
,,Děkuji vám.“
,,A ten chlapec o tom ví?“
,,Ano. Nevadí mu to. Nemá nikoho, kromě mne. Řekl, že se rád stane detektivem.“
,,Ovšem to se nesmí nikdo dozvědět.“
,,Samozřejmě. Toto informace je pouze mezi námi. Nikdo se nedozví jeho pravé jméno, ani tvář.“
,,Ale…až bude na to všechno připravený…bude se vůbec moci s někým setkat?“
,,Bohužel. Se svou pravou identitou se nikdy nesmí ukázat. Bude naprosto odtrhnut od světa. Ani to mu však nevadí.“
,,Ano. Všiml jsem si, že není moc komunikativní. Jediný, s kým si povídá, jste vy.“
…
Zrzavý chlapec za dveřmi úplně ztuhl. Ustoupil o pár kroků vzat až se zády praštil o protější zeď. Svezl se po ní do dřepu, rukou projel své sčesané zrzavé vlasy a tiše zavzlykal.
,,To…to není pravda…Ten parchant že je Watariho chráněnec? Co je na něm tak úžasného? Je úplně zkažený, Nemůže být detektiv, to nedovolím!!!“ Na to se postavil a téměř běžel dlouhou chodbou ke schodům. Po chvíli doběhl do veliké místnosti, kde si hrála většina dětí. Venku bylo zrovna ošklivo. Přeběhl celou místnost a zastavil se až u stolu vedle zdi. Dřepěl tam na židli černovlasý kluk a hrál sám se sebou šachy. Bílí, dle očekávání vyhrávali. Stínu, který Sebastian vrhal na šachovnici si ani nevšiml. Najednou se však před ním mihla rozmáchnutá ruka a podložku i s figurkami smetla na zem. V tu chvíli si teprve uvědomil, že je něco špatně a pomalu se na vyššího kluka otočil.
,,Co si myslíš, že děláš?!!!“ Zařval tak, že se na ně otočila rovnou celá kupa dětí. ,,Myslíš si, že můžeš být nejlepší detektiv??? Ty? Nechtěj mě rozesmát!!!“ Řval téměř nepříčetně. Zadržoval to moc dlouho a tohle byla poslední kapka. Jen ať se všichni dozví, kdo to je! Když to budou všichni vědět, nikdy z něho detektiv nebude!!
Budoucí L trpělivě přivřel oči. ,,Nevím, o čem mluvíš.“ Reagoval zcela klidně. To už však Sebastian psychicky nevydržel. Znovu máchl rukou a silně ho udeřil. Černovlásek se i s židlí převrátil a tvrdě dopadl. Ošklivě se uhodil do hlavy a několikrát se překulil. Trochu překvapeně zamrkal do podlahy, než se na něj znovu otočil. Pomalu se posadil a chytl se za odřenou tvář. Nikdy předtím ho nikdo neuhodil.
,,Ha! Takže se umíš tvářit i jinak, než jen jako imbecil??? Mám toho dost! Jak může někdo tak primitivní dělat detektiva?? Jak tě Wammy může mít rád? Co si vlastně zač? Kdo jsou tvoji rodiče?“ Pustil se do něj a ne a ne přestat. Jakmile se do toho už jednou dostal, nebylo možné to zastavit. Rozbrečel se. ,,Nenávidím tě, slyšíš? Ty ošklivá, nevyvinutá opice!!!“ Uhozený na něj stále jen rozčarovaně hleděl, nespouštěje ho z očí.
,,Tak to by snad stačilo.“Ozvalo se náhle velmi, velmi přísně ode dveří. Oba tím směrem pohlédli. Stál tam Rogere a vedle něj, k údivu všem, Watari. Rogere okamžitě přispěchal k nim a vzal Sebastiana nešetrně za loket.,,Pojď se mnou!“ přikázal a táhl ho pryč. Chlapci okamžitě došlo, že to všechno slyšeli, že bude zle. V ten den…v ten jediný okamžik se mu zbořily všechny jeho sny. Watari vzal zpět svou myšlenku, že by mohl být vědcem. Ukázalo se totiž, že u takového tipu člověka by to mohlo být nebezpečné. I když se s Ryuzakim už víckrát nesetkal, měl ho zachovaného v hlavě, jako největšího nepřítele. Jako člověka, který mu zničil život…
Again for you
V osmnácti letech ho nechali pracovat v Londýnské psychiatrické léčebně, jako doktora, ovšem to na něj mělo katastrofální dopad. O deset let později, kdy trávil čas jen mezi blázny, najednou léčebnu postihl požár. Všichni psychicky postižení pacienti, včetně doktorů a jiného personálu tam v jednu jedinou noc uhořeli a nikdo jim nedokázal včas pomoci. Od té doby, Sebastian Ryan Hefferman zmizel a už nebyl k nalezení. Podle novin a všech nasvědčujících důkazů uhořel spolu s oběťmi, avšak, kdo ví…
Again for you
,, Jistě. Anglie je příhodné místo pro předání, děkuji. Jste skutečně obdivuhodný muž, Su Yungu. Doufám, že je v dobrém stavu…? …To jsem rád. Dostanete za něj přesně tu částku, na které jsme se dohodli. Takže dva dny. Výborně. Těším se, až se s ním setkám. Velmi jste mi pomohl. Oh, vážně? A jak si ten člověk říká? Demuve…? Hm velmi zajímavé. Takže jsme domluveni. Budu se těšit.“
Elegantní muž v šedém obleku odložil drahý mobilní telefon, a opřel se do luxusního křesla. Jeho rty se přetvořili v malý úšklebek. Pak si sňal z nosu své úzké brýle a začal je pečlivě leštit….Pořádek je věcí nejhlavnější…
