19. kapitola - TMA
Nevěděl, zda byla noc, či den, když se objevil další cizí muž v jeho věčně prázdném pokoji a vytasil se s injekcí. Nemusel se ani ptát, aby věděl, že ho jen čeká další hluboký spánek. Nebránil se, nic neřekl, jen nastavil svou jemnou, přesto nezničitelnou kůži jehle, která se k ní pomalu, ale jistě přibližovala. Light věděl, že to není Han Su Yung, protože si stačil přečíst jeho jméno. Byl to nějaký pan John Castller. Podle něj akorát s větší pravděpodobností usoudil, že se stále nehnul z Ameriky. V jaké části kontinentu byl, to už však odhadnout nedokázal. To však nebylo důležité. Vůbec se o to nemusel starat. Za chvíli stejně usne a bude převezen jinam. Kam? Zřejmě k Scientistovi. Konečně, po tak dlouhé době, plné nesnesitelné samoty zjistí to jeho zatracené jméno a bude blíž své zpáteční cestě. Zjistit jméno nepřítele, to bylo to jediné, co musel udělat. Všechno ostatní nemělo v tu chvíli žádný význam. On byl stejně myšlenkami jinde. Přemýšlel. Hodně přemýšlel. O L, o svém minulém i přítomném životě, o lidech, které zabil…Bylo to jediné, co mohl dělat, aby se odpoutal od reality. Od strachu z toho, co ho teprve čeká…
Again for you
Tma. Byla všude kolem něj a byla černější, než prázdno pod zavřenými víčky. Byla to tma, ve které mohl vidět jen sebe a svůj odraz svědomí. V této tmě se kdysi setkal s L. Uhodil ho. Dnes tam s ním byl znova. V tom hlubokém spánku by se s ním jinak setkat ani nemohl. Tentokrát se však jeho mrtvý kolega zdál být o něco přístupnější.
,,Nechceš mě doufám zase praštit?“ Ptal se s očividnou obezřetností Light. Shrbená postava naproti němu jen zavrtěla hlavou. Černé, rozcuchané vlasy se ztrácely v husté tmě.
,,I kdybych chtěl, bylo by to k ničemu.“ Odpověděl klidně detektiv. Stáli naproti sobě, jako nějaká dvojice kovbojů, při duelu. Chyběly jen klobouky a pistole. Light chvíli mlčel. Na jazyku měl otázku, která se mu však zdála tak hloubá, že se ji bál říci nahlas. Nakonec se přeci jen odvážil.
,,Ryuzaki…myslels vážně to, co jsi mi předtím řekl?“
,, Všechno, co říkám, myslím vážně, Lighte-kun. Ovšem nevím, co máš zrovna na mysli.“
,,To…“ Začal Light a cítil, jak se mu samy slova zastavují v ústech, jako by zařadila zpátečku. ,,To, že ti chybím.“
Detektiv ani neuhnul pohledem, ani nemrkl. Hleděl na něj s naprosto nezlomným klidem.
,,To je pravda. Ve skutečnosti, Lighte, mi opravdu moc chybíš.“
Lightovi to nešlo na rozum. ,,Proč?“ Ptal se s jakousi vážnou naléhavostí. ,,Proč by ti měl chybět někdo, kdo tě zabil, kdo ti lhal?“
,,Byl jsi to ty, kdo to řekl první...“
,,Co…?“
,,Několik let po mé smrti. Doslova jsi řekl:,,Dnes je to přesně sedm let, co jsi zemřel a musím přiznat, že mi chybíš.“
Light se snažil lovit v paměti. Za nepatrný okamžik mu svitlo. Nebylo to snad v ten den, kdy se šel podívat na jeho hrob? Ten den, kdy mu na náhrobní desku položil snad z nezměrné prázdnoty a stesku květinu? Den, kdy uzavřel dohodu s králem bohů smrti…? ,,Zatraceně. Nemyslel jsem, že moje vlastní představa má lepší paměť, než já sám.“ Říkal si, zatímco sledoval jeho černé duhovky, planoucí ve tmě. Co by měl teď udělat? Vyvést ho z omylu? Říct, že to tak nemyslel? Jenže on moc dobře věděl, že mluvil pravdu. Byl přeci jeho součástí. Neodbytnou, nezničitelnou a nevymítitelnou součástí jeho svědomí. Mělo by tedy vůbec nějaký smysl ho o něčem přesvědčovat?
,,Byl jsi pro mne úplně ztracený. Byl jsi někdo, kdo si nezaslouží ani smrt. Jenže ten den…“Detektiv se zarazil. Jeho palec líně přejel spodní ret. Zdálo se, že nemá v plánu větu dokončit. Light měl v tu chvíli zvláštní pocit. Neříkal král bohů smrti náhodou něco podobného? I on si myslel, že je nelidský, že je ďábel. Ale v ten den mu řekl, že ho nechá napravit své chyby, a tak se ocitl zde. Že by se právě díky tomu melancholickému večeru na hřbitově stalo to, co se stalo? Bylo těžké tomu uvěřit.
,,Nikdy předtím jsem od nikoho nedostal květinu.“ Ozvalo se najednou trochu rozpačitě do tmy. Light si připadal stále zmatenější. Je vůbec možné, aby byla jeho mysl natolik neovladatelná, že ho každá Lawlietova věta tak překvapí? Kromě toho on tu kytku přeci nedal jemu, ale jeho mrtvole, o které si myslel, že je navždy a definitivně pohřbená. Čímž si najednou nebyl vůbec jistý.
,,Ryuzaki…takhle to přeci nemůžeš brát. Byl jsi mrtvý, když jsem ti ji dal. Lidé dávají květiny na hrob svým blízkým docela běžně.“ V tu chvíli si Light uvědomil, co řekl. Blízkým…opravdu použil vhodný výraz?
,,Blízkým?“ Zopakoval pomalu Lawliet.
,,Jen jsem to zevšeobecnil.“
,,Ze všech lidí a policistů, kteří mne znali, mi přišel dát kytku na hrob právě můj vrah. Není to ironie?“
Lightovi se tohle téma vůbec nelíbilo. Bohužel si musel přiznat, že to byl on, kdo s tím začal.
,,To tě to tak vzalo?“ Ptal se jakoby posměšným tónem.
,,Byl jsem překvapený. Ale myslím, že za mého života, by měla větší význam.“
Yagami si zkusil představit, jak tehdejšímu L dává květinu. Byla to nanejvýš divná a nesmyslná představa. ,,Promiň, že mne nenapadlo, dát svému úhlavnímu nepříteli puget růží, Ryuzaki. Ještě ke všemu, jedná-li se o muže.“ Odvětil s očividnou ironií. L na to však nijak nereagoval. V jeho očích se zračilo jakési lehké zklamání. Light však opravdu netušil, co mu na to říct.
,,Máš pravdu. Kdyby tehdy kira něco takového udělal, jen by to zvýšilo mé podezření. Přesto…bych byl rád.“
,,Bavíme se tady o kytce, Ryuzaki. A ty tvrdíš, že bys byl rád? Proč to tak zveličuješ? O nic přeci nejde.“
,,To narkotikum, Lighte.“ Pravil najednou L, naprosto nesouvisle na tom, o čem se doposud bavili.
,,C..co?“
,,Za chvíli jeho účinky pominou.“ To bylo to poslední, co řekl, než se dočista ztratil ve tmě. Light si po chvíli všiml, že ani sebe, své ruce, ni nohy, nevidí. Tohle už byla opravdová tma. Tma, ve které se ztrácelo i to poslední povzdechnutí.
Again for you
Když se Light opět probudil, zjistil, že je stále pevně obklopen hustou tmou. Nebylo z ní úniku. Cítil hrubou škrabošku na svých víčkách, jak mu zabraňuje i v pouhém mrknutí. Na něčem ležel, tak, jako ostatně pokaždé, když se probouzel v cizím vlastnictví. Měl připoutané ruce i nohy ke kovové postranní zábraně. Číhala na něj ze všech čtyř stran. Nemohl se z postele skulit, nemohl utéct. Nemohl se ani hnout. Byl jako vězeň a ta postel, jeho vězení. Kdyby měl ruce ve svěrací kazajce, myslel by si, že se ocitl mezi blázny na psychiatrii. Ležel tam při vědomí, sám asi hodinu. Během té doby si říkal, že v podobně potupné pozici se poprvé představil nynějšímu L. Jenže teď to bylo o něco drastičtější. Lawlieta znal, věděl alespoň trochu, čeho je schopný. Avšak tentokrát ho má ve vlastnictví úplně cizí člověk a podle dosavadních výsledků vyšetřování, to byl evidentní cvok. Byl by raději stále v bezvědomí, v temnotě s imaginárním L. On byl jeho jediná útěcha před realitou. Jenže Ryuzaki byl teď pryč. Sám netušil, čím, ani jakými myšlenkami ho přivolává. I když věděl, že je to jen výplod jeho fantazie, byl by kolikrát raději věřil tomu, že se jedná o jeho ducha. Objevoval se bez ohledu na to, zda si to přeje, či nikoli. Říkal mu převážně to, co Light nechtěl slyšet, nebo ho to nikdy nenapadlo. Byl vskutku naprosto individuální, samostatná osobnost. A přesto to byla jen představa, přelud, halucinace…Light si nikdy nemohl být jistý, ale když pochopil, že to nedokáže nijak ovládat, nechal to být. Nechal ho, ať se mu ukazuje, kdykoliv se mu zachce. Už ho to ani nelekalo, ani neotravovalo. Naopak. Byl za to rád. Byl rád, že ho vidí, i že s ním může mluvit o minulosti… Potřeboval to někomu říct. Třeba, že se tím více přibližoval šílenství a možná i schizofrenii. Když byl s ním, byl s tím starým L, s detektivem, který ho zná jako kiru. Nemusel se před ním nijak přetvařovat. A tak trochu dokonce věřil, že všechno, co mu o sobě po své smrti prozradil, byla čistá pravda. Vždy po tom, co s ním mluvil, musel přemýšlet nad tím, jak asi mohla dopadnout jeho minulá existence, kdyby věděl to, co ví teď. Udělal by něco jinak? Choval by se jinak? Co kdyby Lawlietovi tu hloupou kytku dal? Byl by skutečně tak rád, jak tvrdil? Uvnitř L bylo něco, co ho neskutečně zajímalo. S jeho tajemnou minulostí to však nemělo co dělat. Ryuzaki byl zvláštní kombinace dokonale inteligentního, chladného myšlení a naprosto naivního, impulsivního dítěte. Že je to kombinace naprostých protikladů, toho si byl vědom a právě to ho zajímalo. Každá jeho reakce, každé jeho slovo, každý jeho pohyb…Jako by to ani nebyl člověk. Neuměl si ho představit, jak dělá běžné lidské činnosti. Nikdy ho neviděl čistit si zuby, sprchovat se, hlasitě se smát… O to víc to však vidět chtěl. Nebylo v tom nic zvrhlého. Chtěl jen toho nedotknutelného, praštěného génia vidět dělat to, co dělají všichni ostatní smrtelníci. I jeho změna výrazu byla hotový osmý div světa. Tehdy ho to možná ani nenapadlo. Možná byl zvědavý, ale jen docela nepatrně. Jenže po jeho smrti, začal litovat, že nevyužil své inteligence k tomu, aby se o něm něco dozvěděl. Žil s přesvědčením, že už se o něm nedozví nic. A nyní, když tu možnost opět měl, jeho zvědavost stoupala tak rychle a nezadržitelně vzhůru, že se jen těžko dala přemoct. V tu chvíli, v naprosté tmě a spoutaný, si Light řekl, že až se vrátí k L, udělá všechno pro to, aby ho doopravdy poznal…
Again for you
Po šedesáti nekonečných minutách, kdy se Light znovu, i když marně pokoušel o spánek, konečně někdo vstoupil. Nejdřív vůbec nemluvil. Ani nedělal bůhvíjaký hluk. Jeho krok byl pomalý, ale jistý. Došel k lehátku, na kterém ležel. Bylo slyšet, jak si sedá vedle něj, a zapíná počítač. Light do té chvíle netušil, že má vedle sebe stůl s počítačem. ,,To by mohl být on.“ Pomyslel si a hned ho napadlo, že by se měl snažit uvidět jeho tvář. Přes škrabošku, kterou měl na očích nemohl vidět vůbec nic. Potřeboval si přečíst jeho jméno. Ovšem nejdříve si musel být jistý, že se opravdu jedná o Scientista.
Přestal předstírat spánek, otevřel ústa k výdechu. ,,Vy jste Scientist?“ Zeptal se přímo a bez okolků. Na to uslyšel trhavý nádech, který mu napověděl, že ho to zaskočilo. To zvýšilo pravděpodobnost, že je to skutečně on. Neznámý si odkašlal a s evidentním výsměškem si odfrkl.
,,Podívejme. Tak ty budeš nakonec i chytrý.“ Pravil. Jeho hlas byl nepříjemný. Bylo z něj znát stáří a nervozita. Přesto jakoby se snažil mluvit laskavě. ,,Light Yagami. Mladý, pohledný chlapec Japonského původu, výborný student, který se právě dostal na vysokou školu, má celou rodinu – matku, sestru a otce, který je navíc šéf japonské policie...A k tomu všemu je to zázrak.“
,,Jak to myslíte, zázrak?“
,,Pamatuješ, kdy ti to píchli poprvé? Vakcínu kombinovanou s pervitinem?“
,,Ano.“
,,Měl jsi zemřít. Každého by to zabilo. Bez ohledu na to, jaký tip krve má, zemřel by.“ Muž začal ťukat do klávesnice. ,,Jenomže ty jsi to přežil. Nevím, jak jsi to dokázal, ale žiješ. A to je důležité. Plánuji s tebou udělat další obchod, ale nejdřív musím vědět, co jsi zač. Chci tě podrobit mnoha testům a vyšetřením.“ Light si v tu chvíli nemohl myslet nic jiného, než zoufalé : Už zase? Od Watariho si toho užil už dost a teď ho čeká to samé v trochu horší formě. Skvěle. Nebylo by snad jednoduší prozradit mu, že je zkrátka nesmrtelný a něco tak primitivního, jako je droga ho nemůže v žádném případě zabít? I když mu ta myšlenka neustále lechtala svědomí, věděl, že to nejde. Ne. Ať už na něm vyzkouší cokoliv,nesmí zjistit, že je nesmrtelný.
,,Jak dlouho to bude trvat?“ Ptal se, aniž by projevil jakýkoliv strach. I když byl v tak bezbranné pozici, zachoval si svou tvář.
,, To se nedá určit. Záleží jen na tom, zda objevím něco zajímavého. A já předpokládám, že ano. Metody vyšetřování nejspíš nebudou podle tvých představ, ovšem s tím se nedá nic dělat. Má laboratoř není tak pohodlná a bezpečná, jako ta, kterou vlastní Wammy.“
,,Vy víte, že…?“
,,Co? Že má Watari nemocnice pro zvláštní případy, které jsou známé po celém světě, nebo že jsi byl právě ty, v jeho laboratoři? Jsi dost inteligentní na to, aby sis domyslel, že já taky nejsem úplný idiot. Vím, že jsi byl v rukou L, nejlepšího detektiva na světě.“
,,Víte toho hodně.“
,,Ani ty, jak vidím, nejsi úplně nevědomý.“ Opáčil nepříjemný hlas snaživě milým tónem. ,,Jen prosím, ukoj mou zvědavost, i když to není důležité, na čí straně vlastně jsi, hmm?“
Light se zamyslel, snažil se najít tu nejuspokojivější odpověď.
,,Proč si myslíte, že bych měl stát na něčí straně? Já jsem přeci jen oběť. Jsem poslední díl skládanky, kterou všichni potřebují jen, aby mohli dokončit obraz. Všichni členové mafie mne neváhají vyměnit za peníze, ani vy ne. A L? Ten není o nic lepší. Využil mé přítomnosti, jen aby mohl urychlit vyšetřování. Já z toho nic nemám. Nechávám se vláčet sem a tam, protože nemám na vybranou. Moje tělo má cenu zlata, ale já samotný si za to nic nekoupím. Jsem jen produkt na černém trhu, nic víc. Jediné co chci, je vrátit se k rodině. Nevím, zda ji ještě kdy uvidím. Ztratil jsem všechno, jen kvůli vám. Nemohu tedy stát na žádné straně, doufám, že to chápete.“ Dokončil Light svůj dlouhý monolog a sám se za něj v duchu pochválil. Zdá se, že byl úspěšný.
,,Smekám. tvá odpověď mne vskutku ohromila a musím ti dát za pravdu. Bereš realitu takovou, jaká je, což je jenom dobře. Nenávidím lidi, kteří nedokážou stát nohama pevně na zemi a přijmout svůj život se vším všudy. Ty evidentně nejsi ten případ. Je tě škoda pro bandu nevzdělaných opičáků. Bohužel, obchod je obchod.“ Na to muž lehce poklepal na myš od počítače. Light se snažil vyostřit všechny svoje smysly, sluch v tomto ohledu fungoval perfektně. Dokázal si situaci alespoň trochu představit. ,,Musíš být zvědavý na člověka, který ti život takto zkomplikoval, mám pravdu? Chceš vidět mou tvář?“
,,Ano. Nemýlíte se. Jsem opravdu zvědavý. Velmi.“ Přitakal hnědovlasý chlapec. Stále si byl vědom toho, že musí znát jeho podobu. Po chvilce, kdy uslyšel pobavené odfrknutí, také ucítil, jak neznámé prsty nadzvedávají škrabošku z jeho očí. Nakonec mu ji sundaly z obličeje úplně a na jeho zrak zaútočilo prudké světlo. Několikrát lehce zamžoural, než začal rozlišovat pouhé mžitky s reálními obrazy. Místnost, ve které byl, vypadala téměř tak, jak si ji představoval. Nebyla nijak veliká, ani útulná. Stěny byli bílé, okna pečlivě zakrytá…místo, ale nebylo nijak důležité. Musí se soustředit na Scientista. Když na něj otočil hlavu, trochu ho překvapilo, co vidí. Muž byl v elegantním obleku, přesto že čekal staršího pána v doktorském plášti. Jeho sako bylo trochu konzervativní, šedé, z hrubé látky, takže vůbec nevzbuzovala dojem novoty. pleť měl světlou, posetou spousty pobledlých pih, které, jako by se shromažďovaly především na jeho bledé tváři. V žádném případě to nebyl asiat. Oči měl malé, ale do široka otevřené, se světlešedými duhovkami, které přes brýle nebyly moc vidět. Jeho úsměv byl křečovitý, snaživý. Nebyl to nijak sympatický člověk. Měl sice jistý šarm, ale šla z něho hrůza. A jmenoval se….
,,Sebastian Ryan Hefferman. A mám tě. Nebylo to tak těžké.“ Light si ho ještě jednou rychle přejel očima, než nakonec vrátil hlavu na polštář. Bylo nepříjemné ji nadzvedávat, když byl přikován celým tělem k posteli.
,,Tak? Prohlédl sis mně dobře?“ Ptal se muž se zrzavou kšticí a jeho těkavý úsměv se o něco prohloubil.,,Stejně ti to k ničemu nebude. Se vším tím zacházením, které jsi zažil, i s tím, co tě ještě čeká, už moc dlouho žít nebudeš. Nemůžeš mně najít, ani se semnou soudit. A nakonec, i kdyby se ti to povedlo, jsem dík tobě tak bohatý, že si zaplatím i cestu z basy. Kdybych to nevěděl, nikdy bych ti svou tvář neukázal.“
,,Jste si sebou dost jistý.“ Komentoval to Light.
,,Opravdu? Řekni, co by mi takový křehký, malý chlapec, jako ty, mohl udělat?“
Na to Light neodpověděl. I když měl tu největší touhu prozradit mu, s kým má tu čest, raději mlčel.
Scientist si povzdechl. Sundal z nosu brýle a začal je leštit látkovým ubrouskem. Když si je nasadil zpět na nos, znovu se rozmluvil. ,,Dobrá. Nechme zbytečných řečí, raději tě rovnou seznámím se svými plány, abys nebyl překvapený. Nevím, jak dlouho tu budeš, ale tvůj denní potravinový příděl nebude velký. Ve většině případů se budeš muset spokojit s čistou vodou, nebo vitamíny. Nemohu ti dávat moc jídla vzhledem k častým, plánovaným odběrům krve, nebo jiných vzorků. Také se připrav na trochu nepříjemné pokusy, které, jak doufám ti moc neublíží. Ovšem-udělat je musím. Ta zvědavost by mě nenechala na pokoji a já musím využít každé minuty, kdy tě mám u sebe. Pro jasnější výsledky ti nemohu podávat tablety proti bolestem, ani ti nebudu umrtvovat žádnou část těla. Ovšem pro menší psychické utrpení ti raději nechám zavázané oči. Některé věci, které ti budu dělat tak nebudeš dopředu očekávat. To alespoň omezí zbytečnou paniku…“
Lighta Yagamiho ty informace nezaskočily, ale nedalo se říct, že by byl v klidu. Když slyšel, jak mu to všechno líčí, cítil nezměrné zděšení. Navíc hrozilo, že by mohl, při všem tom vyšetřování zjistit, že je nesmrtelný. Watari přeci také došel k tomuto závěru, přestože se ho rozhodl, pro jeho nemožnost ignorovat. Jestli zpozoruje, jak rychle se mu hojí otevřené rány, mohl by nastat problém. Doufal však, že k tomu nedojde.
,,Eh...Doufám, že si uvědomujete, že váš peněžní zisk závisí na mém zdravotním stavu. Jestli se mi něco stane, nic z toho mít nebudete.“
,,Ano. To si dobře uvědomuji a nemusíš se bát. V tomhle ohledu jsem velmi profesionální.“
Pak už mezi nimi nepadlo jediné slovo. Light dostal zpátky škrabošku a propadl se do černé, táhnoucí se tmy. Byla to ta nejděsivější tma, kterou kdy zažil. Dlouhá, bolestivá, plná strast a utrpení, zmatených myšlenek a zoufalství. Kdyby jen tušil, že od toho okamžiku spatří světlo až za tak dlouhou dobu…
Again for you
Ze začátku to nebylo tak hrozné. Na odběry tělesných tekutin si již zvykl. Scientist ho přemístil do jiné místnosti, odvázal ho a neustále s ním manipuloval. Prohmatal mu celé tělo a ptal se na jeho pocity, dělal mu rentgeny i ultrazvuk, skoro to samé, co Watari. Jenomže v té tmě bylo všechno tak nečekané a mnohem hmatatelnější, skutečnější, odporné…ruce, které na něj šahaly, byly cizí a roztřesené. O každé injekci se obával, zda neskončí zabodnutá někde, kde nemá. A pořád se to stupňovalo. Stále menší přísun jídla i pití přivolával stále intenzivnější vnímání bolesti. A nakonec přišly na řadu i pokusy. Light se tedy mohl jen domnívat, že se o ně jedná, ovšem co na tom záleželo? To, co mu uvízlo v paměti nejvíce, byl náhlý elektrický šok a řez skalpelem do pološlašitého svalu. V ten okamžik ho opustily všechny naděje. Scientist na to zřejmě přišel, jelikož jeho následující počínání už nebylo nijak šetrné. Další zbytečné rány a bolesti na svém těle už ani nepočítal. Netušil ani, jak dlouho to týrání potrvá. Zdálo se to, jako věčnost. Scientist s ním skoro nemluvil, jen občas vypustil z úst suchou větu, jako: ,,to je zajímavé“, nebo ,,to je podivné“. Občas ze sebe vydal nějaké to povzdechnutí, nebo nespokojené mlaskání a to bylo vše. Oslovil ho jen v případě, kdy potřeboval jeho spolupráci. V tak zoufalých chvílích už jeho myšlenky musely nadobro opustit realitu, alespoň dočasně. Hledal ve své ustavičné tmě Ryuzakiho, ale ten se neobjevil. Pravda byla, že se nikdy neobjevil tehdy, kdy ho Light vidět chtěl. On byl ovšem stále ten jediný, kdo ho chránil, před naprostým zhroucením. Myslel na dobu, až se k němu vrátí. Představoval si, jak vděčný bude za to, co si kvůli němu vytrpěl. Chtěl být s ním. Vnitřní důstojnost šla nyní stranou. Stále si jen říkal „Už brzy to skončí, už brzy budu s L…brzy…“ Ve skutečnosti tomu však věřil stále míň a míň…Doba, která mezitím uběhla, byla mnohem kratší, než si myslel. Zrovna, když měl pár hodin, na klidný spánek, přikráčel si Scientist, bez varování sňal masku z jeho očí a odhalil jeho zrak výraznému světlu. Pár minut Light neviděl nic jiného, než bílé, roztahující se skvrny.
,,Našel jsem ti novou rodinu.“ Pravil, ale Light dobře věděl, jak to myslí. Čekala ho další mafiánská smečka. Toho se však tolik nebál. Nic nemůže být horší, než to, co prožil nyní. Pro něj to znamenalo jen jedno, brzy se konečně vrátí k L. Určitě ho najde a nebude to trvat dlouho…
,,Budeme se muset rozloučit.“
,,Nemůžu říct, že mne to mrzí.“ Opáčil Light. Mluvil těžce. Bylo evidentní, že mu docházejí síly.
,,To nevadí, já se ti nedivím. Ale mám-li být upřímný, jsem přesvědčen, že se ještě potkáme.“
,,Potkáme? Promiňte, ale domnívám se, že i kdybychom se měli opět shledat, náhoda to rozhodně nebude.“ Sebastian mu věnoval další ze svých falešných úsměvů. Light ho neviděl mockrát, ale měl dojem, že se ten člověk vůbec nedokáže tvářit přirozeně. Hlavou mu prolétla myšlenka, zda taky nepůsobí tak těkavě, když se přetvařuje. Byl sice sebevědomý a věřil, že ovládání svých grimas zvládá bravurně, ovšem nemohl si tím být jistý na sto procent, neb se při tom neviděl.
,,Dostal jsi mne.“ Rozhodil rukama.,,Vlastně mám v plánu tě ve finále získat jenom pro sebe, a to natrvalo. Nejdříve jsem na tobě chtěl jen vydělat a zjistit, co způsobilo, že jsi přežil. Ale teď, když mi mnohé okolnosti byly osvětleny, a mnohé tajuplnosti stále vězí skryté přede mnou, nechci to nechat jen tak. Jsem si jistý, že máš ještě tisíckrát větší cenu, než jakou mi kdokoliv nabízel.“
V ten okamžik Lightovi s jistotou 75% došlo, že to ví. Určitě. Co jiného by ho mohlo hnát k takovým závěrům? Připadal si teď v mnohem větším nebezpečí. Vrátit se někdy k tomu bláznovi? NIKDY! L mu v tom jistě zabrání! Musel se velmi přemáhat, aby neřekl něco, co by ho později mohlo mrzet.
,,Vaše sebevědomí je obdivuhodné. Jste tak zaslepený svojí osobou, že jste si asi nevšiml, že jsem taky lidská bytost. Co když řeknu, že se k vám nevrátím? Že se postarám o to, abych se opět setkal s L a řekl mu, co jste zač?“ Mluvil tak klidně, až člověku naskakovala husí kůže. Scientist si ale z jeho provokace nic nedělal.
,,To je směšné. I když víš, jak vypadám, neznáš mé jméno a prakticky nic o mne nevíš. Dokonce ani netušíš, kde se právě nacházíme. Já ti to neřeknu. Jen L pověz, jak vypadám. Do toho. K ničemu ti to nebude.“
,,Ou, vážně? On si asi opravdu myslí, že mu nic nehrozí. Idiot.“
,,Teď ti aplikuji silnou dávku anestetika. To tě uspí až na sedm hodin. To, co se bude dít pak, mně už nemusí zajímat. Oba víme, že to ve zdraví přežiješ.“ Mrknul na něj, čímž potvrdil Lightovu teorii, že je již zcela seznámen s faktem, že je nesmrtelný. Jenomže následky toho si stále plně neuvědomil. Kdyby ano, už teď by se třásl hrůzou z toho, co ho čeká. On ale jen přivřel oči a pozdvihl levou ruku k injekci. Ta pro něj znamenala jen jedno. Malé světlo uprostřed tmy. Hřejivé, ovšem dávno zhaslé světélko.
,,Jsem rád, že tě znovu vidím, Lighte-kun. Zdá se, že prožíváš opravdu těžké období. Ale neboj. Peklo je jistě mnohem horší…“
