2. kapitola - ZAČÁTEK
Ve snách je všechno jiné. Může to být nové a zajímavé...přesně takové, jaké byly mé nejhlubší představy a přání. Když jsem se však ze snů probudil, byla realita tou nejděsivější a nejhorší noční můrou. Stejně jako to bylo s tebou L. I když jsem nespočetněkrát přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdybys zůstal naživu...ty bys to netušil a nemohl si toho ani vážit. Podle svého bys rozhodl o mém osudu. A přání by se znovu změnily v noční můru. Litoval bych. Ale jaký to má význam, když lituji i tak. Jestliže sny zůstanou jen odrazem našich přání, litoval bych, že se nezměnily ve skutečnost a neukojily mou zvědavost. Jestliže by to bylo naopak, záleží už jen na tom, s jakou odvahou se k tomu postavím. Teprve teď vím, že není důvod litovat...
Again for you
Ležel na posteli a spokojeně oddechoval. Vypadal, že spí, ale on se již dávno nacházel před hranicí probuzení. Víčka se chvěla pod náporem slunce, oči měl však stále zavřené. Proč si ještě chvíli nevychutnat spánek, když se jeho strhující snění, nejspíš s probuzením vytratí. Zapomene. Tak, jako většina jeho snů, i tenhle se promění v nicotu hned, jak otevře oči. Přitom to bylo tak příjemné, představit si , že by se to všechno proměnilo v realitu. Alespoň chvíli si chtěl tu naději v hlavě udržet. Naději, že se neprobudí vedle své snoubenky a že spatří po dlouhé době svou sestru, otce a všechny, o které vlastní vinou přišel. Především pak L...Člověka tak tajemného a nepředvídatelného, jemuž dlužil svůj soucit i porozumění. Znovu ho spatřit takového, jak ho poznal a jak si ho pamatoval, nic jiného si nepřál víc...Znovu s ním soupeřit a porovnávat s ním své dedukční schopnosti, dělat to, co ho v životě nejvíce bavilo...Kam se poděly ty časy adrenalinu a napětí? Dnes už něco takového přestalo existovat...Ovšem to nemohl tušit. Jeho zavřené oči odmítali odkrýt realitu. Pro něj den ještě nezačal. A Dnes?...Dnes už to možná existovat znovu začalo....
Again for you
Yagami se převalil na stranu v domnění, že tam pokračuje jeho manželská postel, avšak místo hedvábí ucítil tupý náraz a nalakované parkety. Překvapeně do nich zamrkal.,,Co...“ Kirovi se rozbušilo srdce. Několikrát se nadechl a pak, připraven na nejhorší, postavil se a rozhlédl kolem. Stál uprostřed malého avšak pečlivě uklizeného pokoje. Vše bylo srovnané a uspořádané tak , jako by tam bydlela vzorná holčička. Byl to jeho starý pokoj. ,,To není pravda...“ Pomyslel si zděšeně, sedaje si zpět na postel. Dlaněmi si projel vlasy. Tohle se vymykalo všem racionálním i fyzikálním zákonům. I když zápisník smrti i shinigami byli dostatečně výmluvné skutečnosti, nikdy by nepředpokládal , že se stane něco tak nepravděpodobného. Netušil, že andělé smrti jsou až tak mocní...Taky jich moc nepoznal.
Přestože si v noci myslel, jak by bylo příjemné, kdyby se to skutečně stalo, nyní mu v hlavě kmitala jen samá negativa. O všechno přišel...O majetek, pověst i moc. A zdálo se , že není způsob, jak to vrátit zpět. Celých osm let snahy zmizelo nenávratně do minulosti, která snad ani neexistovala. Zůstala jen v jeho vzpomínkách. Light zrychleně dýchal , ve snaze utišit svou mysl a nechat ji v klidu přemýšlet. Co teď bude dělat? Odpovědí mu bylo zaklepání na dveře.
,,Lighte pospěš si, přijdeš pozdě do školy!”
Kira pocítil chvějivou horkost. Poprvé, po tak dlouhé době uslyšel svou matku... Srdce se mu zalilo vlnou nostalgie. Jeho charakter ovšem vylučoval jakýkoliv náznak sentimentu. Znovu se zhluboka nadechl, načež docela klidně a hlasitě odpověděl:
,,Už jdu.”
Pak teprve se zvedl a začal jednat. I když to bylo dávno, neměl problém zorientovat se ve svém uspořádaném pokoji. Oblékl si hnědé kalhoty, košili a bundu. Sebral černou tašku přes rameno, ve které měl připravené věci do školy. Věci, které si předešlý den sám připravil...jaký to paradox. Potom sešel po schodech do kuchyně, kde už měl připravenou snídani. On však na jídlo neměl ani pomyšlení.
,,Je tady Sayu?” Zajímal se. Svou sestru už také pěkně dlouho neviděl.
,,Kdepak.” Odvětila starší dáma, jenž v zástěře kmitala za sporákem.,,Tvoje sestra už je dávno ve škole.”
,,Aha.”
,,Nejsi nemocný, Lighte? Nikdy jsi ještě nezaspal...”
,,Nic mi není, jen jsem se včera večer dlouho učil.”Odpověděl Light se smíšenými pocity. Bylo tak divné představit si, že před osmi lety a pár měsíci bylo “včera”.
Aniž by se nasnídal, v rychlosti si nazul boty, oblékl bundu a s chladným rozloučením se vypařil z domu.
Again for you
,,Svět je prohnilý” Přesně nad tím tehdy uvažoval, při cestě do školy. Přesně ve stejnou dobu a na stejném místě, vedle vlakových kolejí...Přesně tenhle názor z něj udělal to, čím se stal. Zabijáka. Vyhlazovače nežádoucích lidí a boha nového světa - kiru. Ale dnes, ač ho to napadlo, moc dobře věděl, čemu všemu to předcházelo. Co se z té myšlenky stalo...skutečnost, sic neprohnilého, ale naopak až příliš čistého a nevyrovnaného světa...
Again for you
Jak ponižující! Říkal si, když seděl v lavici, na střední škole, kam chodil posledním rokem. Ještě včera byl bůh nového světa, vše známý detektiv a budoucí manžel populární modelky. Byl “někdo”. A teď? Seděl v lavici vedle nevyspělých chudáků a musel poslouchat neuvěřitelně nudnou přednášku v anglickém jazyce. I když....nedalo se říct, že by ji vnímal. Měl teď úplně jiné starosti. Snažil se zvyknout si na tu šílenost, že se vrátil v čase. Neustále si připomínal, že včera byl doma a dělal si domácí úlohy. Chvílemi ho dokonce napadla možnost, že to celé byl jen sen. Taková reálná předtucha o budoucnosti, aby se jí vyvaroval. Možná bylo nejlepší , dívat se na to právě z této perspektivy. I kdyby to nebyla pravda...Pomohlo to, jelikož pro sebe našel uspokojivé vysvětlení. Náhle se mu před očima mihl stín. Něco černého se za oknem pomalu snášelo k zemi.
Zápisník! Blesklo mu hlavou. Srdce mu opět tlouklo napětím. Netrpělivě čekal na konec hodiny, aby mohl jít ven a vzít ho do ruky. Bál se, aby ho tentokrát někdo nepředběhl.
Když zazvonilo, velmi rychlou chůzí opustil třídu a vyšel před budovu. Nemusel ani dlouho hledat a spatřil na zemi černý blok. Opatrně ho zvedl a rychle strčil do tašky, aniž by ho byl otevřel.
Again for you
Když došel domů, měl v plánu rychle zaplout do svého pokoje, ale energický hlas mladé dívky ho zarazil. ,,Lighte!! Konečně jsi doma! Slyšela jsem že jsi zaspal, co se stalo?? Náš vzorný student přišel pozdě do školy?”
,,Sayu..?” Reagoval na to Light a otočil se za sebe. Jeho sestřička ho poškádlila zlomyslným pohledem a vyplázla ne něj jazyk.
Light si vzpomněl, jak jí tehdy málem zabil, když jí Mello použil pro výměnu se zápisníkem. I když nakonec nebyl schopný to udělat, přesto byla poznamenaná neschopností se pohybovat a odkázaná na vozík. Rok po tom zemřela...Light si to snažil nedávat za vinu, ale šlo to těžko. Sebe i celou rodinu do toho zatáhl právě on.
,,Pomohl bys mi prosím s úkolem? Já ty rovnice nemůžu pochopit a zítra nás zkouší..” Zaškemrala.
,,Samozřejmě, hned se na to podíváme, ano?” Řekl spíše jako její otec, než bratr a Sayu to překvapilo. Obyčejně kolem toho bylo mnoho otrávených řečí, ale nyní se zdál být laskavý. Bez odmlouvání s ní šel do pokoje a trpělivě vysvětloval lineární rovnice, vzorečky a definice...A pravda byla, že u jeho sestry bylo trpělivosti velmi potřeba. V jedné chvíli však Lighta přepadla neuvěřitelná bolest hlavy. Náhle nemohl myslet ani na rovnice, ani na Sayu, nebo na jakékoliv jiné nástrahy přítomného života. Cítil se zvláštně. Jeho vědomí začínalo rychle přeskakovat ze ztracené minulosti do současnosti a ve výsledku to způsobilo až nesnesitelný tlak na jeho přiměřené vnímání okolí. Zatemnilo se mu před očima a jakoby ztratil orientaci, musel se zapřít rukou, aby se nepřevrátil z postele na níž seděl.
,,Lighte? Jsi v pořádku?” Všimla si jeho nevolnosti Sayu.
,,Promiň já...myslím, že si potřebuji jít lehnout.”
,,Jasně to nevadí, já už to stejně pochopila.” Dívka se na něj soucitně usmála a s rozpaky sledovala, kterak se snaží vstát a dojít ke dveřím. Takhle se ještě nikdy necítil...Nabídla by mu pomoc, ale věděla, že její bratr je příliš hrdý, než aby ji mohl přijmout. Když už bral za kliku a chystal se odejít, alespoň se ještě zeptala, jestli mu opravdu něco není. Samozřejmě jen zavrtěl hlavou a zmizel z jejího pokoje.
Když ulehl na svou postel, zabodl se zorničkami do stropu a snažil se nemyslet na onen nepříjemný stav, jenž mu zatemňoval mysl. Jako by se jeho vzpomínky z minula začaly rozplývat a měnit v zapomnění. Bylo to pochopitelné. Jeho mozek velmi výrazně omládl, proto bylo téměř nemožné pobrat všechny informace, vzpomínky a pocity z minulého dění. Obzvláště, když přestalo existovat. Z toho nátlaku se mu až udělalo nevolno. Chytl se za hlavu, zarývaje do ní křečovitě prsty. Jak jen se toho zbaví? Měl by se snad podvolit a zapomenut? Ne, nikdy! Nyní byl jeden z nejinteligentnějších lidí na planetě. Light se začal z hluboka nadechovat, načež ho snad sám instinkt zavedl k černé školní brašně. Rychle ji otevřel a sáhl pro černý zápisník. Chtěl zabíjet. Měl až nechutně agresivní potřebu zapisovat jména do čarovných stránek , jenže sotva se bloku dotkl, jeho duševní zatemnění schytalo ránu, jak elektrickým proudem. Jako by jím projel záblesk nejvyššího uvědomění, vybavilo se mu snad úplně všechno, co tehdy prožil. V jediné sekundě, jak v okamžiku před smrtí, naplnil ho pocit vědění, vzrušení a bleskového slití, jenž pomalu utišoval nátlak a navracel původní rovnováhu. Light překvapeně zamrkal. Seběhlo se to tak rychle, že nad tím zůstával rozum stát. Po chvilce vzpamatování, vytáhl konečně zápisník z brašny. Položil jej na stůl a pohodlně se usadil na židli. Stále měl v plánu napsat si pár jmen a uklidnit se tím, že druhým způsobí zástavu srdce. Jenže jaké to pro něj bylo překvapení, když otevřel na první stranu s pravidly, a tam místo původního citátu:,,Ten jehož jméno se ocitne v tomto zápisníku zemře.” bylo napsané:,,Ten, jehož jméno kira uvedl v tomto zápisníku, zemřel.” Light překvapeně obrátil stranu, ale všechna ostatní pravidla byla napsaná stejným způsobem. ,,Jestliže kira uvedl způsob smrti, zemřel dotyčný touto cestou. Pokud způsob smrti neuvedl, zemřela tato osoba na infarkt.”
,,Co to..?” Muž s karamelově hnědými vlasy netrpělivě nalistoval přibližný prostředek bloku. Přes celou stránku tam bylo napsané : ,,Lind L Taylor.“ Tyto zápisy však v zápisníku už dávno být neměly. Vlastně “ještě” být neměly. Teprve to mělo nastat. V ten okamžik se Light detailně rozpomněl na rozhovor s králem shinigami. Nesmí nikoho zabít. Nesmí použít zápisník smrti, jinak se promění v prach! Ať už tam zbývá volných stránek třeba tisíc, nesmí zapsat jediné jméno...Když si dal jedna a dvě dohromady, celkem rychle pochopil, k čemu tento zápisník potřebuje. Je to něco, jako spojovací článek mezi touto reálnou a onou nereálnou skutečností, jenž mu měla pomoct udržet si vzpomínky. Bývalý kira ještě ze zvědavosti otočil na zadní desky a vskutku! Stálo tam : ,,Tento zápisník patří andělovi smrti-Kirovi”
Again for you
Uběhli dva dny od jeho záchvatu a Light poctivě dodržoval pravidla, jenž přislíbil králi andělů smrti. Ač ho to stálo veliké úsilí, nikoho nezabil a nikomu neřekl, co se s ním stalo. Sic stále vzpomínal na svůj minulý život s výčitkami a rád by vzal zpět své nerozvážné rozhodnutí, musel se s tím nějak vypořádat. Snažil se zvyknout na zodpovědnost a úctu k rodičům, kterou již nějaký ten rok nepotřeboval a ani mu nescházela. Chodil do školy, studoval, dělal vše tak, jak se po něm vždy chtělo-perfektně. Čímž ovšem skončil tam, kde začínal. Nudil se. Byl otrávený a deprimovaný všemi hloupými lidmi, které kolem sebe měl. Nikdo z nich neměl ani tušení, co všechno dokázal a jak hrozně ho podceňují. Potřeboval si s někým popovídat na úrovni. Chtěl cítit porozumění a napětí tak, jako kdysi s L...
Hnědovlasý chlapec zvedl hlavu od učebnice angličtiny. Jeho tvář nabrala poněkud zdravější barvu a v jeho očích se odrazily malé jiskřičky prozření. Na L dočista zapomněl! Přitom to on byl hlavní příčina jeho rozhodnutí. Za těch pár dnů si vůbec neuvědomil, že jeho tehdejší protivník, noční můra i přítel zároveň je někde tam venku živý a zdravý. Může ho znova vidět, může s ním mluvit!...Light odložil sešit a podložil si dlaní tvář. Byl tu jeden problém. Jak to udělat? On ho vůbec nezná. Neví, že tam někde v Japonsku je člověk jemu podobný. A bývalý kira nemohl použít zápisník smrti aby na sebe upozornil. Kromě toho stejně neví kde je. Může být kdekoliv. Zrovna on se na veřejnosti jen tak neukazuje. Ovšem jako nejlepší detektiv na světě jistě řeší nějaký případ o kterém se něco ví. Mohl by tak alespoň zjistit, na jakém kontinentu se nachází...Light zavrtěl hlavou. Jelikož L většinu případů řeší schovaný za notebookem , nemusí být vůbec v okolí místa činu, ať už by šlo o cokoliv. Než stačil něco vymyslet, volala ho matka k večeři. Mladý Yagami neprotestoval. Vymyslet pořádný plán, to chtělo čas...a možná i spokojeně nasycený žaludek.
Again for you
,,Táto?”
,,Copak Lighte?” Zeptal se postarší muž, jenž byl zároveň zástupcem šéfa japonské policie a pohlédl přes jídelní stůl na svého syna
,,Pracoval jsi někdy s L?”
,,Prosím?” Jeho rodič nadzvedl obočí.
,,Myslím toho detektiva.”
,,Ach tak! No slyšel jsem o něm, to ano, ale přímo s ním jsem nikdy nekomunikoval. Nevzpomínám si, že by kdy řešil případ, jenž by měl co do činění s Japonskou policií.”
,,Myslíš, že by bylo možné ho nějak skontaktovat?”
,,Co tě to napadlo Lighte? Proč se na to vlastně ptáš?”
,,Zajímalo by mně, co je to za člověka. Přece jen...je to nejlepší detektiv na světě.” vysvětlil klidně hnědovlasý chlapec, jemuž nyní bylo něco přes sedmnáct let. Snažil se, aby to vyznělo co nejinteligentněji. Přesto na něj celá rodina hleděla poněkud nepochopeně...
,,Nezbláznil ses?” Vypískla Sayu a málem vyprskla smíchy.
,,Sklapni sestřičko.” Obořil se na ní podrážděně. ,,Mám předpoklady k tomu, abych se stal stejně dobrým detektivem. Jen jsem si říkal, že by mi mohl dodat inspiraci.” Po těch slovech se zvedl od stolu a s lehce zklamaným obličejem se podíval na svého otce.,,Myslel jsem, že jako zástupce šéfa policie máš možnost se k němu nějak dostat, asi jsem se spletl, promiň.” Věděl, že tím Yagamiho podnítí k akci, nebo alespoň k soucitu, jenž vyústí v nějakou snahu.
,,Není to tak jednoduché Lighte. Ten člověk se ještě nikdy neukázal na veřejnosti a každý pokus médií o rozhovor s ním skončil neúspěchem. Chápu tvůj zájem, ovšem jistě nejsi jediný, kdo o něm chce vědět víc. Takoví lidé , jako on se o tohle moc nezajímají. Obávám se, že není způsob, jak by ses s ním mohl setkat.”
,,To je v pořádku. Tušil jsem , že to tak nějak dopadne. Děkuji za večeři. Dobrou noc.” Rozloučil se klidně Light a odporoučel se do svého pokoje. Zbytek rodiny zůstal konsternovaně hledět jeho směrem, neschopen slova, než maminka promluvila. Jeho neobvyklé chování odůvodnila jedním pravděpodobným slovem-puberta.
Again for you
Chlapec s medovými vlasy se znovu posadil ke stolu, jeho hlavou proudilo nespočetné množství zajímavých, ovšem naprosto nepoužitelných myšlenek. Dokázal se k němu dostat jednou, dokáže to i podruhé. Jenže tehdy to byl L, kdo si našel jeho. Možná...možná by to tak mělo být i tentokrát. L musí nalézt zájem v něm. Musí si ho všimnou a chtít se s ním setkat tak, jako tehdy. Jenže v té době byl kira. Ale co teď? Nemůže zabíjet..., slibované oči smrti také nemá a svou tehdejší identitu mu nesmí prozradit. Stejně by mu to jistě nevěřil. Přeci jen bylo by absurdní za ním přijít a říct mu. :,,L ty sice nevíš, kdo jsem ale kdesi v neexistující minulosti jsme byli soupeři na život a na smrt. Ach ! A tys prohrál, zabil jsem tě s pomocí bohů smrti, tak promiň.“ Ne, něco takového by neřekl, ani kdyby mu nehrozilo rozpadnutí v prach. Light zapnul počítač, doufaje, že při projíždění novin na něco přijde. A skutečně! V jednom nepatrném článku si přečetl, že kriminálník, jenž kdysi zemřel jeho rukou, si vesele vraždí na okraji Tokia. Dobře si pamatoval, za co ho tehdy potrestal a mohl to okamžitě nahlásit policii. V jeho hlavě se začal rodit perfektní plán....
Again for you
,,Děkujeme za informaci, L. Japonská policie si velmi váží vašeho času.”
,,Moc jsem ho do vás nevěnoval, nemusíte se bát. Není to nic zajímavého, ovšem rád jsem vám pomohl.”
,,Jistě, ale my toho muže hledali už několik týdnů. Nečekali bychom, že si toho všimnete a nabídnete nám pomoc.”
,,V pořádku. Až budu potřebovat nějaké informace, obrátím se na vás.”
Elektronický hlas utichl a chlapec s mikrofonem u pusy se pronikavě ušklíbl.
Na monitoru jeho počítače se leskl a otáčel spořič displeje ve tvaru ozdobného písmene L. Protáhl se a projel prsty své karamelové vlasy.
,,Nemůžu nic říct, ovšem to neznamená, že ty informace nemohu použít. L...Vypůjčím si tvé jméno a ukážu ti, že jsem stejně dobrý , snad i lepší, než jsi ty. Není možné aby sis toho nevšiml. Znám tě, vím co tě ke mě přivede. Zvědavost. Vždycky ses jí nechával vést a mnohokrát jsi kvůli ní zariskoval. Uděláš to znovu, vím to. My dva se opět setkáme.”