24. kapitola - TAJEMSTVÍ
L Lawliet byl vždy nedůtklivý a odtažitý k lidem kolem sebe, ač jich nebylo mnoho. V dětském domově, kde vyrůstal, nekomunikoval ani se svými vrstevníky. Ne snad proto, že by nechtěl, spíše to neuměl. Musel se velmi soustředit na sebe a rozvíjení svých předností, než aby se zabýval někým jiným. Také se i trochu bál. Jako budoucí detektiv se musel na prvním místě naučit nepsanou zásadu, nikomu nevěřit. Tato zásada se v něm zakořenila nejúspěšněji. Vytvořil si kolem sebe neviditelnou zeť, ve které sám, v tichosti vyrůstal. Dával si při tom pečlivý pozor, aby ten neviditelný práh nedůvěry nikdo nepřekročil. Tělesně, ani duševně. Jenže toho dne, kdy byl jen na malou chvilku nepozorný, stěnu prostoupila pěst nepřítele. Tehdy L pocítil, poprvé po dlouhé době tělesný kontakt. Byl otisknutý na jeho tváři a byl neobyčejně bolestivý. Tehdy pochopil, že každičké poškození, jím vytvořené bariéry znamená bolest. Nechal tu zeť zesílit, aby se přes ni už nikdo nikdy nedostal. Celých čtrnáct let se to nikomu nepodařilo, až teď…
Again for you
Černovlasý muž se pomalu posadil. Hřbetem ruky si otřel odřenou tvář. ,,Bolí mě to.“ Konstatoval. Narovnal hlavu a překvapeně vzhlédl na Lighta.
,,Takže já tě obtěžuji?“ Ptal se, při čemž dával pečlivý důraz na každé slovo. ,,Toleruješ mou přítomnost, protože jsem klíč k rozřešení případu. Ale až se vše vyřeší, s radostí se mne zbavíš. Tak si to myslel?“
,,Ne zcela.“ Děl L. Působil už o něco klidněji. Lightovi stačily dva rychlé kroky, a už byl u něho. Pevně ho chytil za triko u krku a přitáhl si ho blíž k sobě. L se nebránil.
,,Máš vůbec ponětí, co jsem kvůli tobě musel prožít?“ Zatřepal s ním Light.
,,Ano. Jistě to pro tebe nebylo snadné.“ Souhlasil. ,,Ale, Lighte-kun. Nedělal si to zadarmo. Víš dobře, že ti za tvou pomoc zaplatím.“
Vzduchem se opět mihla pevně sevřená dlaň. Tentokrát se jí však L obezřetně vyhnul. Napřažený Light byl trochu zaskočen jeho rychlostí. Než stačil znovu udeřit, ho L chytl za obě ruce, přetočil pod sebe a praštil s ním zády o zem. Sklonil se nad ním, pevně mu při tom držel zápěstí u hlavy, aby ho už víckrát neuhodil. Light se zkusil vyprostit, ale k jeho překvapení byl Ryuzaki velice silný. Přestože tak nevypadal. Light se ještě jednu zavrtěl a zacukal uvězněnými dlaněmi. Marně.
,,Já nejsem tvůj zaměstnanec!“ Vyjel po něm. ,,Nechci tvoje peníze.“
,,A co tedy chceš?“ Zajímal se L. Jeho tón hlasu byl stále chladný, odpověď ho však skutečně zajímala. Light několikrát namáhavě vydechl. Cítil nepříjemný stisk Ryuzakiho sevřených dlaní. Nemohl se téměř pohnout. Bezbranně hleděl do těch černočerných očí.
,,…Když mne Scientist zkoumal, naříznul mi kůži, napustil tělo proudem…prohmatával mne a osahával, jen aby se o mně něco dozvěděl. Bylo to nesnesitelné.“ V očích měl stále tu nenávist. ,,Víš na koho jsem v tu chvíli myslel?“
L neodpověděl. Stále na něj hleděl svým typicky nevyzpytatelným pohledem. Jeho němá tvář Lighta o to víc rozčílila.
,,Ty to nevíš, co? Nikdy tě to ani nenapadlo!“ Cítil ty hrozné návaly zoufalství. Právě teď se před ním jistě zesměšňuje. Síla odolat tomu naopak závratně mizela pryč stejně jako naděje. Už mu na tom nesešlo. Chtěl, ať to ví. Chtěl se zbavit toho nesnesitelného potlačování chtíče. Možná se něco změní a možná ne, ale po všech nepovedených pokusech už si ani jiné východisko z téhle situace neuměl představit. ,,Vysvětli mi, jak je možné, že nejinteligentnější člověk na světě, jež se pyšní svojí výbornou dedukcí, nedokáže rozpoznat, když po něm někdo touží?!!“ Po této větě zrudly jeho líce, že by mu je závidělo i to nejčervenější rajské jablíčko. Nedalo se však říci, zda to byl stud či zloba, co je rudě zbarvilo. Byl tak rozrušený, že se mu třpytily oči, jak se plnily slanou vodou. Nebude před ním brečet, to ani náhodou! Má přeci nějakou hrdost.,,Sice nejsem člověk, ale jak jsi sám řekl, mám taky jisté pocity. Nikdy jsem nezažil nic horšího, než to, co mi dělal Scientist. Ale já se staral jen o to, abych ti zjistil jeho jméno. Chtěl jsem ti pomoct. A ty mi nakonec řekneš, že tě obtěžuji? Kdo si myslíš, že jsi? Takhle mně využívat! Kdybys řekl hned na začátku, jak to vlastně je, nemusel jsem se vůbec namáhat.“ Pak se trochu uklidnil. Pomalu vydechl vzduch z plic. Jeho oči se stále nenávistně setkávaly s těmi jeho. ,,Nevěřím, že někdo jako ty by mne mohl pochopit.“ Zakončil svůj útočný monolog, a jelikož nevěděl, jak z toho ven, usoudil, že je nejvyšší čas přestat. Měl dojem, že to snad i trochu přehnal. Jako by si vzpomněl, že je v jeho zajetí, opět zacukal dlaněmi. ,,Pusť mně.“ Sykl a trochu se zamračil. Během své řeči vůbec nezaregistroval, že se L výraz poněkud změnil. Oči do široka otevřené, duhovky těkaly po jeho rozčilené tváři. Jeho lehce pootevřená ústa ze sebe nevypravila ani hlásku. Byl naprosto konsternovaný. ,,Ryuzaki?“ Všiml si toho Light. Po nedlouhé době Lawliet pomalu promluvil.
,,Mrzí mně to Lighte.“ Téměř zašeptal. Jeho hlas zněl nezvykle přívětivě ,,Nemyslel jsem si, že bys mohl…“
,,Ani já ne.“ Přerušil ho Light, zhrzený nešťastným vyznáním. ,,Jsi nelogický, tvrdohlavý, a nevážíš si ničeho, co dělám. Nedůvěřuješ mi, ponižuješ mě, nedokážeš pořádně poprosit ani poděkovat a přesto…“ Náhle se zarazil. Nemohl už říct vůbec nic, protože se stalo něco opravdu nečekaného. Slavný detektiv se přilnul rty na jeho ústa, chtivě a dlouze ho políbil. Light vytřeštil oči. Byl by cítil, že mu dotyčný pevněji stiskl zápěstí, kdyby na to byl schopný jen pomyslet. Srdce se mu divoce rozbušilo. Najednou si nebyl jistý, jestli se mu to nezdá nebo si zase jen něco nepředstavuje, ale ne. Tohle totiž bylo pravdivé a naprosto hmatatelné. Cítil L měkké rty, jak se silně tisknou na ty jeho. Byla to skutečnost. Zavřel oči, pootevřel ústa a napodobil jeho pohyby. Několikrát mezi ně stiskl jeho dolní nebo horní ret. Po chvíli už zmizela veškerá ostýchavost a on se začal dobývat do jeho dutiny ústní. Lawliet samovolně propletl svůj jazyk s jeho a uvolnil mu zápěstí. Light toho neváhal využít a vysmekl se mu. Chytl ho za tváře, sklouzl se po nich k uším, projel jeho černé prameny vlasů, aby ho pak pevně objal kolem krku. Přitiskl si ho k sobě, co nejtěsněji to bylo možné. Tak dlouho na to čekal! Přestože to byl jejich první polibek, nebyl nijak stydlivý, ani ostýchavý. Oba byli jako smyslů zbaveni. Jako by ta potlačovaná touha nebyla celou dobu pouze v Lightovi. V žádném případě to nečekal. L se nikdy ani slovem nezmínil o tom, co vlastně cítí. Nic nenaznačil, ani neřekl. Na chvilku se zamyslel. Kdy ho to jen mohlo postihnout? Pak se náhle zarazil. Odtrhl od něj své rty. Oddálil tvář, aby na něj dobře viděl. Co když…?
,,Ryuzaki…jestli to má být jen způsob omluvy, nebo další tvoje geniální pomoc s mými vzbouřenými hormony, raději s tím přestaň. O soucit nestojím.“ L pomalu zamrkal. Odděleni nebyli dlouho, protože namísto odpovědi, se na něj znovu vrhl. Ještě horlivěji plenil jeho ústa. Ta náhlá akce mluvila za vše a Lightovi to jako odpověď stačilo. L se přitiskl na jeho hruď, přičemž se stačil jednou rukou lehce zapírat o zem. Černé vlasy lechtaly chlapce na spáncích. Bylo mu čerstvých osmnáct a nikdy neprožil skutečný vztah. L měl zase tolik zkušeností jako dvouleté dítě. Oba si byli vědomi toho, že se nechovají právě jako vzor dokonalé inteligence, ale v té chvíli to nevadilo. V situaci, jako je tato, jsou všechny otázky mravnosti naprosto nepodstatné ba dokonce zbytečné. Vládu nad nimi převzala touha a oba je pomalu pohlcovala do sebe. Lightovi ruce se znovu daly do pohybu. Sklouzly z jeho krku na lopatky, pak na záda. Pomalu ho hladily přes bílou látku. L mu na to odpovídal ještě větším tlakem ve rtech. Doslova se na ně přisál. Svou dlaň, kterou se neopíral o zem, položil na jeho čelo a odhrnul ofinu. Pohladil ho po hlavě. Jeho ruka nakonec skončila až za temenem, na jeho štíhlém krku.
,,Zase máš horečku.“ Vydechl, když se na pár sekund přestali líbat. Oba už dávno věděli, v čem ta vysoká teplota vězí. L přeci neodolal a jal se to hned ověřovat (detektiv se nezapře). Svou ruku přemístil na jeho zvedající se hruď, potom na břicho, ze kterého ještě plíživěji sesunul dlaň pod lem pyžamových kalhot. Light přerušil líbání. Sklonil hlavu ke straně a vydal ze sebe mírný vzdech, tentokrát to však nebylo takové překvapení. Vnímal ty doteky zrovna tak, jako minule. Hřejivé a vzrušující. Jen zlehka se ho dotýkal dlaní, aniž by svou rukou pohnul. Možná jen nepatrně zmáčkl, čímž z Lighta dostal další tichý sten. Light hlavu opět narovnal. Doslova se vpil do těch černých očí, ve kterých se čertovsky zablýsklo. Zřejmě z čiré radosti z odhaleného tajemství. Light si pomyslel, že si nejspíš začne hlídat teplotu. Ruce položil na jeho záda, odhrnul triko a začal ho hladit. Cítil L páteř, trochu zdeformovanou od nemožného způsobu sezení a lopatky, jež byly vystouplé o něco víc, než bylo běžné. Nechápal, jak může být tak hubený, přestože denně spořádá tunu cukroví. Jeho metabolismus mu zkrátka nešel na rozum. L neměl rád, když byl tématem rozmluvy a tak se rozhodl ho nedráždit. Vytáhl si jeho ruku z kalhot. Potom ho pevně chytil a převalil. Pozice se prohodili. Light si nad něj obkročmo klekl a jal se objevovat krásy jeho těla. Svou zvědavost zapřít nemohl. Vězela v něm dobrých osm let. Už pohled na jeho mírně znepokojenou tvář se mu velice zamlouval. Vlasy, které mu obyčejně zakrývaly třicet procent obličeje, pomalu sklouzly z tváře na zem. Hnědovlasý chlapec přitiskl rty na štíhlý krk a pomalu se sunul vzhůru až k jeho uchu, kde jej jemně sevřel mezi zuby. Už to s ním provedlo nevídané věci. L nadobro zkameněl. Vytřeštil oči na strop, ztuhnul, zamrzl. Light potěšen tímto objevem, ihned využil situace a nasměroval svůj zájem k hrudníku. Odkryl bílou látku, čímž odhalil bledé tělo, které sice vypadalo, jako území ledové královny, ale sálalo z něj příjemné teplo. Obě odhalené, tvrdnoucí bradavky velkoryse přikryl dlaněmi a vrátil se k jeho tváři, aby ho probral z transu. Zlehka ústy přejel jeho rty, políbil ho na tváři a na spánku. L se vzpamatoval a pomalu zamrkal. Musel se hned dlaní dotknout ucha, aby se trochu zbytečně přesvědčil o té rozkoši. To ovšem nebylo takové, jako nečekaný stisk Lightových zubů. L sice horečku nedostal, ale kirovo počínání udělalo své. Light opět vrátil svou pozornost k hrudníku. Trhavě se zvedal, což byla potěšující okolnost. Svezl dlaně z vystouplých bradavek a vystavil je svému pohledu. Bez rozmýšlení je stiskl mezi prsty a dostal tak z L hlasitý vzdech. To ho samolibě potěšilo. Začal je opatrně a velice citlivě třít mezi prsty, zatímco své rty vrátil na jeho bledou kůži. Lawliet jen oddaně ležel na zádech a nechal se jím hýčkat. Tohle byla jistě ta nejpříjemnější věc, jakou kdy prožíval. Jak úžasný je ten opěvovaný pocit vzrušení. Pro něj to bylo dočista neznámé. Jako detektiv to jistě znát musel, na vlastní kůži to však prožíval až dnes. Light zatahal za jeho triko a dal mu tím jasně najevo, že mu překáží. L se zpola posadil a Light mu oděv bez milosti vysvlékl. Někam ho odhodil, lhostejno kam a znovu ho stlačil na lopatky. Přejel očima tu nevídanou krásu. Kdyby to viděl už kdysi, snad by si tu vraždu býval rozmyslel. Jaká škoda, toho nevinného, štíhlého a přeci mužného těla. Light byl sice také nevinný, ale jen na povrchu. Uvnitř stále zůstával hříšníkem. Když se jeho oči dostatečně pokochaly detektivovými schovávanými přednostmi, zaměřil očima svůj další cíl. Kalhoty. Jenže sotva se jich dotknul, L se jako na povel posadil. Jejich tváře dělily centimetry. Chytl Lighta za ramena a převrátil na záda. Skláněje se nad ním, nedočkavě začal rozepínat jeho košili. Než se Light vzpamatoval, už byla dole. Bříšky prstů přejel štíhlé břicho až k lemu pyžamových kalhot. Stáhl mu je i se spodním prádlem a nechal válet někde za sebou, jako by tím ztratily svou důležitost. Nijak se s tím nepáral. Jenže Lighta v tu chvíli opět popadl záchvat notorické hrdosti. Instinktivně skrčil nohy a pevně je přitiskl k sobě. L chtivost se na moment zastavila. Zpozoroval jeho bázlivost, neschopen pochopit, proč se před ním stydí. Když ho vytahoval ze sprchy, logicky ho viděl nahého, takže nebyl nejmenší důvod, proč by se měl cítit poníženě. Po čtyřech ho obešel, očima se přitom pečlivě ( i když zbytečně) vyhýbal jeho intimním partiím. Svůj pohled směroval jen a jen k jeho ústům. Tak dlouho, dokud je zase nepolíbil. ,,Nemusíš se stydět Lighte.“ Ujistil ho, když se od něj odtrhl ,,Já vím, jak vypadáš.“
,,Já se přece nestydím.“ Oponoval Yagami. Zatvářil se při tom vážněji, aby mu to dokázal. L utěšující metody mu zrovna nepomáhali.
,,No tak dobře.“ Ryuzaki výrazně zpomalil svůj hlas. ,,Když to říkáš…“ Věnoval mu svůj hluboký pohled a vrátil se zpět k jeho nohám. Light opět znervóznil. Měl protivný, zaťatý pocit, nemohl se uvolnit. Jeho stehna jakoby k sobě byla přilepená lepidlem. Lightovi ani tak nevadilo, že je nahý. Věděl, že by to ani jinak nešlo. Spíše ho iritovalo, že L je zase ten oblečený. ZASE. Tehdy v té sprše, pak to bouřlivé ráno v posteli, při jeho první horečce a ani tento okamžik nebyl výjimkou. Copak je prokletý? Měl chuť nahlas prohlásit, že to není fér, ale raději se zdržel hlasování. S napjetím čekal, co L udělá. Ten hned zaútočil na jeho slabinu. Rukama opatrně oddálil zamrzlá kolena od sebe. Light nemohl vyvíjet žádný nátlak, protože by tím popřel to, co právě řekl. Musel si to nechat líbit. Zabodl oči do stropu, skousl dolní ret a se skrývanými rozpaky nechal děj plynout. L vzal do ruky jeho erekci a začal ji jemně třít. Yagami při tom myslel, že studem umře. Nebyl schopen cokoliv říct ani udělat. Jen se snažil tlumit své přerušované výdechy. Před tím měl Ryuzaki ruku alespoň schovanou pod jeho pyžamem. Nic neviděl, ale teď zcela jistě zpozoroval, následky jeho nezměrné touhy. L mu opatrně stáhl předkožku a přejel celou délku jazykem. Zazněl další prudký výdech. Několikrát čin zopakoval, než ho vzal do úst. Bývalý kira nevěděl co dělat. Bylo to tak úžasné! Nedokázal sám sobě nic nalhávat. L byl sakra dobrý. Nemohl pochopit, kde se to v něm vzalo. Když jeho penis ústy zcela pohltil, zaryl prsty do země, jemně zvrátil hlavu. Tak tak se držel, aby nevyřkl něco příliš hlasitého, nebo neslušného. Neměl k tomu daleko. Cítil na svém údu, jak ho pomalu opouští a znovu pohlcuje vlhké teplo. Věděl, že to dlouho nevydrží. Brzy se zachvěl a hned na to vyvrcholil. Nechtěl, ale nešlo to zadržet. Slyšel hlasité zamlaskání. Trochu se nadzvedl, lokty se podpírajíc a pohlédl na něj. L klečel na zemi, s palcem u úst a zamyšleně při tom polykal. Nezdálo se, že ho to nějak znechucuje. Hřbetem ruky si otřel ústa a pak pohled Lightovi opětoval. Chtěl se k němu sklonit, ale Yagami byl rychlejší. Vyšel mu vstříc. Přitáhl si ho a políbil. Zatímco si navzájem okupovali ústa, chytil Ryuzaki jeho ruce a pomalu si je položil na svršek džínů, aby mu naznačil, že mu je smí bez rozpaků sundat. Light to ocenil a hned zaútočil na knoflík. Druhou rukou zručně rozepnul zip, a aby ho co nejrychleji zbavil výhod, stáhnul džíny taktéž i se spodním prádlem. Ošoupané kalhoty skončily zmuchlané, na Lightovo hnědém pyžamu. Teď už to byl vyrovnaný souboj. Light svou spokojenost nijak neskrýval. Stydlivost pomalu slábla a s ní i poslední zbytky zdrženlivosti. Ještě před pár hodinami, kdy jen spekuloval nad jeho křivkami pokropenými sprchou, by ho ani ve snu nenapadlo, že to takhle dopadne. Klečeli naproti sobě, tak, jak je bůh stvořil, hltaje se očima. Light se jal ihned zkoumat nové teritorium. Zvědavě dlaní sevřel jeho mužství. Zkusmo po něm sklouzl, nenápadně zkoumajíc jeho délku, která ho vskutku překvapila. Znejistil, přesto však na sobě nedal znát ani špetku obavy. Byl si vědom toho, že to bude trochu bolet, ale věděl, že to nemůže být horší, než jeho zastávka u Scientista. Ještě několikrát zahýbal dlaní, než zaznamenal Ryuzakiho, stále zrychlující se výdechy. Detektiv sklonil hlavu, opřel si ji o Lightovo rameno. Light tak mohl jasně cítit horký dech, jenž se odrážel od jeho broskvové kůže. U ucha mu několikrát zaznělo jemné zafunění, jež dokazovalo, jak moc se mu Lightovo konání zamlouvá. ,,Lighte…“ Vydechl, když Yagami zrychlil již osvojený pohyb ruky. Jakoby mu vracel vše, co Ryuzaki načal. Jakoby mu chtěl dokázat, že má stejně jako on, talent prakticky na všechno. Na svých zádech ucítil pevné stisknutí jeho rukou, pak si všiml, že sebou nepatrně škube. Natočil k němu oči, díky čemuž si povšiml, že se i trochu třese. Ale L najednou zachytil jeho dlaň a donutil ho přestat. Light si trochu překvapeně nechal ruku odendat stranou. Ryuzaki měl stále čelo položené na jeho rameni, dech se pomalu uklidňoval a zpomaloval. Teprve po chvíli byl schopen vzhlédnout k hnědovlasému chlapci. Ihned ho odměnil polibkem. Aniž by se odlepil od jeho rtů, pomalu ho položil na lopatky. Jejich oči se znovu střetly a bylo nadmíru jasné, co očekávají. Light na to byl připraven, problémy s ostýchavostí se již zcela vytratily. Rozevřel se mu. Nohy tak, aby pokud možno nepřekážely. Ryuzaki se nepřestával dívat do jeho očí. Rukou si napomohl nasměrovat svůj penis tím správným směrem. Potom ho objal kolem zad a boky vyrazil proti němu. Light ho silně chytil za ramena, skoro do něj zaryl nehty. Opravdu to bolelo. Když v něm byl Ryuzaki celým svým příslušenstvím, zavřel oči a bolestí zahekal. Sic to neměl v plánu. Zkrátka se neudržel. L se zarazil, starostlivě na něj pohlédl. ,,Lighte-kun?“
Light polkl a hned na to oči otevřel. ,,Eh..h…Promiň Ryuzaki. Bolí to.“ L chvíli mlčel. Pak rozšířil zornice, jako by právě pochopil nějakou zapeklitou hádanku. Klidně přikývl.
,,Tak dobře. Myslím, že bychom toho měli nechat.“ Pronesl a pomalu z Lighta vyklouzl. Light se zase napjal, ale to, co L řekl, odvedlo pozornost od jeho nervů. Tohle přeci nechtěl! Teď nemůžou přestat!
,,Co? Ne počkej. To není třeba…“
,,Ale tebe to bolí a já bych ti nerad způsobil nějaké potíže.“ Oponoval vážným hlasem L.
,,No tak Ryuzaki. Nepřeháněj to. Já přeci stejně nemůžu zemřít.“
,,To je opravdu hloupá výmluva.“
,,Heh?“
,,Dobře vím, že nemůžeš zemřít. To ale neznamená, že bych ti měl úmyslně ubližovat.“
,,Neubližuješ mi.“
,,Řekni. Ty snad máš nějaké sexuální zkušenosti s muži?“
,,Ne.“ Přiznal Light. Tohle se mu nelíbilo. Ještě chvíli a celá atmosféra bude nadobro zničená. Objal ho kolem krku, políbil ho. Rozhodně ho teď nenechá přestat. ,,Ale opravdu to chci.“ Zašeptal. ,,Prosím pokračuj, já to vydržím.“
L chvíli nic neřekl. Zkoumal jeho odhodlaný výraz v obličeji. Zdálo se, že nelže. Když se na něj Yagami pousmál a obtočil nohy kolem jeho boků, nebylo už pochyb o jeho nekonečné touze. Viděl na něm, že se mu chce oddat, ať to stojí cokoliv a trochu mu to zalichotilo. Jistě nechtěl Lightovi nijak ublížit, ale když si to sám žádal…
,,Jsi si jistý?“ Zeptal se ještě, ale jelikož Light jen odhodlaně kývl, nebylo zbytí. Znovu se do něj ponořil, tentokrát o něco pomaleji a opatrněji. Pozorně při tom sledoval jeho reakce. Light držel jazyk za zuby. Nevydal ze sebe jediný zvuk, jenž by hlásal jakékoli příkoří. Jen se trochu napnul v obličeji. Jakmile byl v jeho těle zcela uvězněn, počkal a dal Lightovi trochu času, aby si stačil na nový tlak zvyknout. Teprve když chlapec udal souhlas, dal se do pohybu. Pomalu a velice krátce přirážel, neopomínaje ho líbat na ústa, nebo na krku. Lighta to nejprve opravdu bolelo. V duchu několikrát zaklel, nahlas však nevykřikl ani jednou. Soustředil se na to, že právě docílil svého nejvyššího cíle. Získal ho. Slavný a nedosažitelný L Lawliet je právě tak blízko, jak nejvíc je to možné. Ba co víc. Je v něm. Je jeho součástí, která neustále přidávala na síle. Vyvíjela pořád větší tlak, prostupovala ho a dávala tak znát té ukrutné a zároveň naplňující slasti. Po několika minutách sklonil hlavu a opřel si čelo mezi jeho klíční kosti. L počal zrychlovat. Pevněji objal jeho tělo, nezapírajíc již vlastní touhu po uvolnění. Kdyby měl teď přestat, nejspíš by explodoval. Přidal na síle, a vnikal hlouběji, Light se k němu ještě s větší silou přitisknul. Pár hlasitých vzdechů, přeci neudržel. Draly se přes jeho ústa, jako valící se peřeje. Ani L už nezůstával němý. Mezi prudkými výdechy občas zaznělo nekontrolovatelné zahekání. Znovu zrychlil. Light si během té doby již stačil zvyknout na ten tlak. Pořád se opakoval a tím se stával příjemným. Oddaně se kolébal v jeho rytmu, čekajíc už jen a jen na slastné vysvobození. Hlavu několikrát přetočil ze strany na stranu, a nakonec ji zvrátil dozadu. Další sten vzešel z jeho úst. Blížilo se to. L po chvilce zpomalil. Přerušovaně do něj vnikal, trhnul se v bocích a následně vyvrcholil. Ještě párkrát sebou cukl, než křeč úplně odezněla. Pak z něj pomalu vytáhl své mužství, vzpírajíc se na rukou a dal tak svému amantu naprostou svobodu.
,,V pořádku?“ Ptal se, jakmile se jejich pohledy opět střetly. Light jen lehce kývnul. Znaveně položil hlavu na zem a povolil stisk rukou na jeho zádech. Oba byli zpocení, podlaha ušpiněná, ale nezdálo se, že by jim na tom záleželo. Na chvíli pro ně existovaly jen oči toho druhého. Vypadali, že chtějí něco říct, však namísto toho mlčeli. L dlouho ten pohled nevydržel. Brzy se sklonil, aby ho ještě jednou políbil, Light mu v odezvu zajel dlaní do vlasů, čímž ztvrdil celý akt.
,,Jsem unavený.“ Konstatoval Ryuzaki, jen co přerušil polibek. Není to tak obvyklé, aby byl L vyčerpán. Light ho poprvé, stále s trochu zamlženým pohledem sledoval, jak odchází do postele, vylézá na ni a hroutí se do peřin. Sám ho po chvíli následoval. Leželi spolu nyní úplně nazí a unavení pod dekou, hledíc si tváří v tvář.
,,Ryuzaki…“
,,Hm?“
,,Když si zjistil, že jsem shinigami, ptal ses, proč tady jsem…“
,,Ano, to je pravda.“ I jeho hlas byl línější než obvykle.
,,Chceš to stále vědět?“
,,Ano.“
Light se na moment odmlčel. Jakoby snad váhal, má-li mu to prozradit…,,Kvůli tobě...“ Řekl popravdě a ani se nezalekl, že by ho mohl stihnout trest. Vlastně ho to v tu chvíli vůbec nenapadlo. L se k němu blíže přisunul a s výrazem zvědavého dítěte, s palcem v puse, na něj pohlédl.
,,Chstal zes ambelem smrchi khůli mě?“ Zamumlal. Skoro tomu nebylo rozumět. Ale Light to ani nepotřeboval. Tak nějak tušil, že se na to zeptá. Kývl hlavou v kladnou odpověď. L pomalu vytáhl palec z pusy, ale na nic už se nezeptal. Třebas ho to zajímalo, nebyl by zrovna nadšený, kdyby se jeho první přítel (ať už v jakémkoliv smyslu), rozpadl v něco, co není ani písek, ani prach a vítr ho pomalu odnesl pryč. Ne. Jediné, co teď chtěl, bylo cítit vysokou teplotu jeho těla, která se pomalu, ale jistě uklidňovala…
Again for you
Bylo půl čtvrté, když Light v posteli osaměl. Neslyšel bosá chodidla spuštěná na podlahu, ani dlouhé, trochu malátné kroky. Neprobudila ho ani puštěná sprcha. Spal a zjevně vůbec netušil, že je pod peřinou sám. V hlavní pracovně si mezitím černovlasý detektiv otevíral jeho notebook. Seděl u Lightova stolu a měl kolem sebe několik rozbalených sáčků s žužu bonbóny. Pomalu, s dlouhými přestávkami, vyťukával do klávesnice jediné slovo, než stiskl enter. K jeho údivu se na obrazovce ukázala pracovní plocha.
,,Takže jsem se nezmýlil…Jeho heslo je skutečně Lawliet.“ Detektiv, jenž byl už naprosto čistý a kompletně oblečený, si do pusy strčil jeden růžový marshmallow. ,,Zvláštní, že mne to nenapadlo předtím.“ Pomyslel si a jeho výraz se zdál být nepatrně znepokojený. ,,…Kvůli tobě…“ Zopakoval si v duchu to, co mu Light sdělil. Při svém zahloubání přetáhl Lightovi do počítače několik souborů, aniž by se na to soustředil, pak ho zaklapl a vstal ze židle. Pomalu došel až k oknu, kde se mu naskytl výhled na celé město. Zdálo se, že za necelou hodinu už bude svítat. Přemýšlel. Hleděl do toho poklidného města, a měl zvláštní pocit nezvyklé slabosti, kterou způsobilo hned několik skutečností. Z velké části za to mohli události předchozích pár hodin. Nikdy by si nepomyslel, že jeho uzavřený, poklidný život někdo takto vykolejí. Otevře tu průhlednou schránku a nekompromisně naruší jeho intimitu. Light to udělal. A co bylo horší, L se tomu nebránil. Sám si nepřál nic jiného, než dotýkat se jeho těla, avšak teď, kdy jeho mozek opět vychladl, zdálo se to naprosto absurdní. Jak to vůbec mohl dopustit? Celé to bylo příliš zvláštní. On si přece nemůže dovolit žádné odchýlení od práce…Pro něj je tohle všechno…S Lightem se rozloučí hned, jakmile se případ vyřeší…Jenomže kdy to bude? Vláda chce pochytat hlavní organizace mafie…celý svět se jich chce zbavit a očekává od něj pomoc. Jenomže tohle je přeci jen trochu velké sousto. Zřejmě to ani není možné. Navíc je to tak trochu proti přírodě. I oni patří do ekonomiky, průmyslu a světové politiky. Vždycky to tak bylo. Má se to jen díky němu změnit? Pokud by to šlo, je tu stále otázka, zda by to nepoškodilo běžný společenský systém…Skoro se zdálo, že je ta situace bezvýchodná. Ale nakonec to bylo jedno. Jeho stejně zajímá především Scientist. Pozvedl dlaň a odkryl závěs, který zakrýval polovinu okna. Jeho výhled na Londýn se tak zdvojnásobil. Je to už dlouho, co tady byl naposledy…a ještě déle, co se jeho život změnil. Tak dlouho, že nakonec zapomněl, co je to touha po něčí blízkosti. Možná právě proto ho tolik děsila tahle situace. Light mu ten zapomenutý pocit připomenul. Nechtěl být otrokem vlastní touhy, snad proto se toho bál. Předtím mu to nepřišlo, ale teď měl špatný pocit ze své neovladatelnosti. Ovšem uvědomoval si zároveň, jak úžasné to bylo. Co by měl tedy dělat? Vždyť ani neví, co je Light vlastně zač. Celé to bylo nějak podezřelé…Především, když si dal dohromady všechno, co mu kdy řekl…Třeba jak ho hned na začátku odhadl…
,,Vy jste L, mám pravdu?....Chtěl jsem se vám podobat,…setkat se s vámi…“
…Nebo ta tenisová hra, kdy naschvál prohrál…
,,Jen jsem nečekal, že to umíš…porazil jsi mně…prohrál jsem…“
Detektiv škubl hlavou, prudce vydechl…,,On věděl, že jsem to já, už když jsem ho sledoval…“ Všechno to náhle začalo dávat smysl…To, jak s ním mluvil…
,,Sice nemám žádný důvod ti věřit, ale z nějakého důvodu si přeji, abys to byl ty, protože přesně takhle jsem si tě představoval….Pracoval bych s tebou, kdybys o to měl alespoň doopravdy zájem, ale ty to nechceš. Jsi zvyklý pracovat samostatně podle svého a mně chceš na pomoc jen proto, že mně potřebuješ, ne z dobré vůle….Ano. Chtěl jsem, abys mne o to poprosil tak, jako každý normální, slušně vychovaný člověk…Možnost, že bych tě třeba odmítl, tě ani nenapadla, nemám pravdu? Jsi ten typ člověka, který vždycky dostane to, co chce a to já nesnáším…“
Nebo všechno to, co řekl či udělal náhodou…
,,Už nejsem zločinec, abys mě sledoval, nebo zasahoval do mého osobního života...Chtěl jsem samozřejmě říct, že nejsem zločinec…Je to už tak dávno, co jsem tě viděl v tak hlubokém spánku…Je to komplikované…Rád bych ti to vysvětlil, ale nemůžu, nesmím…Podle mne by bylo nejlepší, kdyby všechny tyhle parchanty bůh bez milosti sprovodil ze světa. Tenhle svět nemůže každého spravedlivě odsoudit…Já zabíjet nesmím a kromě toho nejsem vrah…Kvůli tobě…“
L zahrnul okno, a vrátil se do ložnice. Obešel postel na Lightovu stranu. Podřepl k ní a hleděl tak přímo Lightovi do obličeje. Pomalu, klidně a spokojeně vydechoval ze spánku. Jednu ruku měl zpuštěnou z postele. L ji jemně chytil a položil na postel. Light Yagami byl opravdu krásný. Toho faktu si byl vědom už dlouho. Obzvláště v ten den, kdy ho vytahoval ze sprchy. Jeho domněnky o celkové kráse se jen potvrdily. Nikdy tomu však nepřikládal větší význam. Má-li to být víc, než pouhá sympatie, pak se tomu nebránil. Jen byl zmatený z jeho existence.
,,Znal si mne ještě před tím, než si se stal andělem smrti…to si mi chtěl říct? Ale jak by to bylo možné? Kdo si byl?“
,,Takhle jsem si tě představoval…Je to už dávno, co jsem tě viděl v hlubokém spánku…Už nejsem vrah…Kdyby ty parchanty někdo potrestal…já zabíjet nesmím…už nejsem vrah…už nejsem…už…Porazil jsi mne…zase jsi mne porazil...Znovu…“
