28. kapitola - OZVĚNA
,,Podvodníku…“ Light se zamračil, ale v jeho očích zůstával třpytící se chtíč, se kterým sledoval svého milence, jenž ležel na posteli v dálce jediného milimetru od něj. Zase ta dětská poloha na boku, zase ten odzbrojující pohled naprostého neviňátka…
,,Proč tohle říkáš Lighte-kun?“ Ptal se, přejíždějíc palcem po spodním rtu. Jeho ústa se pod zástěnou prstu jemně zformovala do škádlivého úsměvu. Druhou ruku měl už nějakou dobu schovanou pod Lightovo dekou.
,,Děláš ze sebe vážného člověka. Tváříš se pořád tak důležitě…ale ve skutečnosti jsi jen obyčejný zvrhlík.“ Děl Light s kousavou upřímností. Chvíli na to zalapal po dechu. Na detektivově tváři stále přetrvával provokativní úsměv. V jeho očích se odráželo nepatrné nadšení, když sledoval, jak se chlapec pod jeho dotyky svíjí. Jak tiskne stehna k sobě, aby mezi nimi uvěznil Lawlietovu ruku. Nedalo se říct, zda proto, aby se nemohla hnout výše, k jeho erekci, či snad aby se neodtáhla pryč. L to mněl dost usnadněné, jelikož byli oba stále nazí, jak vylezli ze sprchy. K ničemu v ní nedošlo a Ryuzaki mu dával jasně najevo, jak ho to mrzí. Jakmile Light zapudil chuť chytnout ho a přitáhnout k sobě, vrhl na něj jeden ze svých kritizujících pohledů. ,,Nemohl bys toho nechat?“
,,Čeho?“
Yagami měl chuť zavrčet jak podrážděný vlčák. Geniální detektiv s rukou mezi jeho stehny se ptá “čeho?“… To se dalo leda ignorovat.
,,Můžu to nahlásit, jako sexuální obtěžování.“ Informoval ho.
,,Musel bys podat důkazy a podmětné materiály…Nebo alespoň svědectví třetí osoby.“
,,Bohatě by stačili podklady od lékaře o mém zdravotním stavu. Jsme v Japonsku Ryuzaki.“
,,K ničemu zatím nedošlo, doktor by ti to nepotvrdil.“
,,Ovšem vzhledem k předchozím skutečnostem by jistě nalezl stopy po zneužití.“
L chvíli mlčel, jakoby se rozmýšlel, ale nakonec uznal svou porážku. ,,Soud rozhodl ve prospěch žalobce,“ řekl a vytáhl zahřátou dlaň z pod Lightovo peřiny. On ji však překvapivě zachytil do svých vlastních dlaní. Přiblížil se blíž, pokud to vůbec šlo a věnoval mu něžný polibek na rty. Malé gesto bylo pro L spouští od pistole, už jen vystřelit! Vrhl se na něj, zavalil ho svým tělem a zahrnoval polibky. Sázel je na hruď, šíji i ramena. Vděčný, že se dočkal. Light neváhal oplácet mu něhu stejnou náruživostí. Zrovna když se chystali dostát svých vytyčených cílů, ozvalo se prapodivné zavrčení. Drnčení telefonu o noční stolek zastavilo Lawlieta v tu nejnevhodnější chvilku, ale detektiv si jej i přes svou dominantní polohu na chlapcově hrudi podal a nasměroval k uchu. ,,Ano, Watari?“ pravil naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Jeho suverénní tón Lighta téměř urazil. I v takové chvíli dokáže předstírat nezájem hodný jeho profese. Jak smutné. ,,Říkáš problém?“ podivil se Ryuzaki do sluchátka. Light neodolal a pohnul se boky proti němu, aby ukázal své pohoršení. L pevně sevřel víčka, pomalu a nenápadně vydechl. ,,Jaký problém?“ Pravil po krátké odmlce a hned na to bez varování přirazil s úmyslem pokračovat v souloži. Místností se rozneslo těžké zasténání. Light zaklonil hlavu a bylo mu jedno, jestli se jeho hlas odrazí ve sluchátku. L chlapci okamžitě přikryl dlaní ústa. ,,Ne, nevoláš nevhod.“ ujistil Watariho, a zlomyslně přitom pozoroval svého milence. V Lightovo očích se zračila nenávist, vůči jeho hovoru. Nabroušeně poklepával prsty o postel a se zřetelnou netrpělivostí čekal, až L dotelefonuje. Detektiv sjel palcem z jeho rtů a škádlivě přejel přes bradu a krk na obnaženou hruď. Watariho vnímal jen částečně, ovšem jen do chvíle, než se jeho prsty na světlé kůži prudce zastavily. ,,Ach…ty jsi tady?“ Ta otázka Lighta zarazila. Překvapeně na Ryuzakiho pohlédl. Všiml si, jak se z jeho výrazu vytratila veškerá hravost. Místo ní se objevilo mírné zklamání. ,,Samozřejmě. Kartu máš, tak pojď nahoru.“
,,Co?!“ Neovládl se Light. Naštěstí počkal, až Ryuzaki zavěsí. L pokrčil rameny.
,,Nedá se nic dělat.“ Zabručel. Opatrně se z něj zvedl a posadil se na kraj postele. Light rozladěně učinil totéž.
,,Já doufám, že jde o něco vážného.“
,,Ovšem, pokud se Watari domnívá, že to nemůže počkat.“ Ujistil ho L. Pak se oba zvedli a bez špetky nadšení se začali v rychlosti oblékat.
Again for you
První Watariho slova, když vešel do pokoje, byla: ,,Han Su Jang zemřel.“ Oba spoře odění muži před ním zkřivili tvář a zatnuly zuby. Light měl co dělat, aby nedal najevo, že ho zachvátila panika. Vyměnili si pohledy, ujišťujíc se, že své podezření sdílí. Minimálně se mohli shodnout na jedné věci. Watariho půlnoční návštěva měla vážné opodstatnění.
,,Jak zemřel?“ Zeptal se L, jakmile se vrátil pohledem k Watariho laskavé tváři. Kromě jeho typické obětavosti v ní přibyla nezbytná vráska starosti. I on si již dokázal pospojovat tečky.
,,Infarkt.“
Light zaťal pěsti. ,,Sakra!“ Zaklel sice v duchu, ale velmi agresivně. Někdo používá jeho zápisník! JEHO! Jak to jen mohl Ryuk snést? Už jen myšlenka, že ho má v rukou někdo jiný ho ubíjela. A teď? Light cítil, že rudne vzteky. Měl chuť vyrazit za Scientistem a podříznout mu krk. Adrenalin se rozestoupil jeho tělem. Cítil, jak se mu krev zlostí rozehřívala. Během pár vteřin se mu teplota vyšplhala na divokých čtyřicet stupňů. Tentokrát to však nebyl signál blížícího se vzrušení, ale požáru. ,,Zabiju ho!“ Pomyslel si nehezky.,,Ne….musím se uklidnit. Přemýšlet…No tak Lighte, dokážeš to, jen…se ovládej.“ Přikazoval si a snažil se uklidnit své bublající nitro. Při svém vnitřním zápolení si ani nevšiml L prozíravého pohledu. Že by tušil, co se v něm děje? Jak by mohl! Bylo to, jako by dítěti ukradli jeho oblíbenou hračku, jako by motýlovy utrhli křídla… Bylo to pobuřující, nespravedlivé, nesnesitelné…Ta nenávist se nedala vydržet. ,,Musím ten zápisník dostat zpátky! Musím se dostat k Scientistovi, musím nějak přesvědčit L, aby ho konečně chytil, musím…“
,,Lighte-kun.“ Vytrhl ho z přemýšlení L,,neměl by ses znepokojovat. Není jisté, že byl zabit zápisníkem smrti.“ Detektiv si jeho vzplanutí určitě všiml.
,,A jak si to chceš ověřit? Hodláš čekat, až zemře na infarkt někdo další?“
,,Copak máme na vybranou?“
,,Co třeba jít ho zatknout?“ Střelil po něm pohledem plným zášti. Jakmile si však stačil všimnout, že ho tím překvapil a snad i zklamal, svůj nenávistný pohled nahradil zoufalstvím. Doufal, že ho to omluvilo. L se od něj pomalu, lehce zaraženě odvrátil.
,,Nevíme, kde je. Nemůžu jen tak povolat FBI, aby ho zatkli, když neuvedu alespoň město, kde se pachatel nachází. Interpol by se nám vysmál.“
,,Ale my ho musíme najít Ryuzaki. Ty nevíš, jakou má Death note moc. Být obdarován nadpozemskou silou může člověka úplně ovládnout. Pokud mu dáme čas, on si to uvědomí a mrtvých bude mnohem víc, než na začátku tohohle případu. Copak to chceš?“
L neodpověděl. Sklouzl k němu pohledem asi na vteřinu, jakoby chtěl říct: ,,Vím, že mluvíš z vlastní zkušenosti.“ K Lightovo nezměrnému vzteku přibylo zmatení. Watari se pro jistotu do jejich vášnivé debaty vůbec nepletl. L mu sice už před nějakou dobou prozradil, s kým mají tu čest, (především, aby zabránil dalším zbytečným snažením a vyčerpávajícím vyšetřování) přesto se však do jejich debaty nevměšoval.
,,Je to tvůj zápisník…“ Začal po chvilce ticha L a jakoby přitom pečlivě uvažoval.,,Nemáš náhodou nadpřirozený instinkt, který by tě k němu dovedl?“
,,Nevím o tom.“ Zavrtěl hlavou, i když se nad tou myšlenkou sám pozastavil. Možná ano, jen to zatím nezkusil. Rozhodně to nutkání jít za ním, bylo velmi silné. Vzpomněl si, že Ryuk se od něj nehnul na krok, když mu propůjčil svůj zápisník. Byl tam, kde Death note. Vždycky. Jistý smysl to dávalo, jenže Light žádný instinkt, který by mu určoval směr, necítil. Nevěděl, kde ho má hledat, na jakou stranu se dát…
,,Tak budeme muset čekat.“ Rozhodl L. Vyvolal tím v Lightovi pocit, že ho vůbec nezajímá, v jaké je situaci. Důkazem mu bylo rozhořčené zasyčení. L to ignoroval. Namísto toho požádal Watariho o kávu. Tón, jakým si o ni řekl, donutil Lighta pochopit tři zásadní fakta. Za prvé: Chystal se s ním celou situaci prodiskutovat, ale k jejich konfrontaci Light není zván. Za druhé: Watari se už dnes v noci nikam nechystá, což za třetí znamenalo, že na sex může zapomenout. Jakmile si tuhle rovnici spočítal, bez výrazu, beze slova rozloučení, odešel zpět do ložnice. Praštil sebou do postele a připadal si jako pes se staženým ocasem. Nedůležitě, zbytečně…Vztek jím stále cloumal, ale přerušovaly ho občasné návaly sebelítosti a vraždícího chtíče. A v ten okamžik - naprosto nevhodný a nečekaný - ho přepadl další záchvat. L byl pryč a nejspíš ho ani nenapadlo, že se jeho milenec na posteli svíjí v agónii. Všechno bylo náhle silnější, než kdy předtím. Bolest hlavy, mazání vzpomínek, chuť zabíjet…Byl by téměř schopen vraždit holýma rukama, tak velká ho postihla touha vidět krev. Celý se potil, a nedokázal souvisle uvažovat. Jeho mysl byla zatížena neukojenými tužbami, které byli silnější, než žízeň, nebo drogová závislost. Začal se zalykat, ve svém starém hnědém pyžamu sebou smýkal po posteli, než se z ní zřítil na zem. Začal zuřivě hledat ten jediný úsvit naděje, který ve své blízkosti měl-útržek ze zápisníku smrti. Našel ho překvapivě rychle, tak, jako kdysi nacházel zápisník. Nějaký instinkt tu tedy přeci jen byl. O tom však vůbec nepřemýšlel. Mačkal malý papírek v ruce, čekal, doufal, jenže známá úleva stále nepřicházela. V jeho hlavě se začalo znovu uklízet. Cítil to prázdno po něčem, co by tam mělo být, ale nemohl si ani vzpomenout, co to je. Pokud to nedokázal, jak mohl zařídit, aby se to vrátilo? Mohl myslet jen na tu bolest, na prázdná místa ve své hlavě, která se mu míhala před očima a na tu děsivou paniku. Nevěděl už, co by pro svou záchranu mohl udělat. „Všechno je to jeho vina!“ Zařval a ani nevěděl, jestli jen ve své mysli, nebo doopravdy. Jak klečel na zemi, ruce zapřel o zem a sklonil hlavu. Nejspíš doufal, že se mu udělá líp. Z pod hnědých, zpocených vlasů se ozýval hlasitý vzdychot. Nikoho teď nezajímal, byl sám a neměl sílu s tím bojovat. Měl by se konečně vzdát? Nechat vymazat ty bolestivé vzpomínky, aby ho už nikdy nemohli opouštět? Ze zvyku a z posledních zbytků naděje začal mumlat stále dokola.,,Byl jsem kira,…byl jsem kira…bůh nového světa…trestal jsem…existoval jsem…“ Další výkřik vraždícího chtíče a jeho ruka sama od sebe vylétla na noční stolek za jeho zády. Nahmatal tam tužku. Jakoby ho volala, jakoby čekala, až ji stiskne v ruce a dotkne se čistě bílého papíru. Byl prázdný, tak prázdný! Musí na něj napsat aspoň jedno, jediné jméno…třeba se tím všechno vyřeší…Rozklepaná dlaň sevřela psací potřebu, div ji nezlomila a přiblížila tuhu blíž k malé zmačkané ploše. Hned na to se celá jeho paže roztřásla zděšením.,,Nemůžu! Zabije mě to!“Takový vnitřní boj Light ještě nikdy svádět nemusel. Navíc předtím pokaždé vyhrál, jenže teď prohrával na celé čáře. Tak blízko smrti, tak blízko zapomnění. Myslel, že se mu hlava rozskočí bolestí. Napsání jména mu připadalo, jako jediné možné řešení, jak bolest utišit. Tak rozhodl instinkt. Jenže pokud někoho zabije, promění se v prach. Alespoň tuhle informaci si v hlavě zatím dokázal udržet. Jakmile ji zapomene, okamžitě někoho zabije a zničí se tím. Leda že by zabil… Nebyl už čas na váhání. Jeho ruka začala psát sama od sebe a na bílém povrchu se začalo rýsovat celé jméno. Jakmile jej dopsal, hrozná bolest začala ustupovat. Vzpomínky se vracely a bouraly štít nejistoty. Vše zase dávalo smysl, a Light se konečně dočkal těžce vybojované úlevy. Jenže to vše trvalo jen necelou minutu. Jakmile Light začal normálně vnímat, celé vybojované procitnutí, bylo pryč. Ruka s útržkem ze zápisníku klesla k zemi a jeho hlava tvrdě dopadla na zem vedle postele. Bezvládné tělo zůstalo samo v opuštěném pokoji a kapičky potu z jeho kůže se pomalu ale jistě odpařovaly do ztracena…
Again for you
Bylo půl šesté ráno, když se dveře do ložnice otevřely. Černovlasý muž stál shrbený mezi futry s bílým táckem v rukách. Na jeho ploše stály DVA hrníčky, porcelánová konvička a miska s drahými čokoládovými bonbóny. Že by omluva? Po všem, co se včera stalo, odešel, a ani mu nedal dobrou noc. Možná detektiva napadlo, že udělal něco špatně. Ovšem vzhledem ke své povaze mohl jen těžko přijít na to, kde udělal chybu. Snad doufal, že mu to Light vysvětlí nad šálkem horkého čaje, až ho probudí, jenže ať jeho oči sledovaly postel, jak soustředěně chtěly, Lighta v ní nenašly. Teprve po chvíli si detektiv všiml ruky položené na zemi, jak vykukuje za hranou postele. Co jiného by každého napadlo, než, že se z ní ve spánku svalil? L nebyl výjimkou. Stále s klidnou tváří odložil tácek na prostěradlo, poklekl a dolezl na druhý konec manželské postele. Už už se chystal, že ho osloví, když si všiml zmuchlaného papírku v jeho ruce. Konečně mu došlo, co se tu za jeho nepřítomnosti stalo. Light dostal záchvat! A co bylo nejhorší, byl na to sám. S tolika riziky kvůli nepřítomnosti zápisníku smrti se mohlo stát cokoliv a zatím, co se tady svíjel v křečích, on se bavil s Watarim o možnostech dalšího postupu při vyšetřování. Náhle mu celý případ nepřipadal tak důležitý, jako fakt, že nechal Lighta samotného. Co to jen bylo za divný pocit, který mu sevřel žaludek? Až se Light probudí, bude na devadesát procent pořádně naštvaný. I přes to se Ryuzaki rozhodl to neprodlužovat a potichu na něj promluvil.
,,Lighte-kun.“ –Nic. Tělo před ním se ani nepohnulo. Jeho uši Lawlietův hlas vůbec nezavětřily. Černovlasý muž chvíli přemítal, má-li ho nechat dál spát. Přeci jen, bylo teprve půl šesté a tak brzo Light vstával jen málokdy. Jenže tady byl ten čaj, který mu přinesl. Pokud ho neprobudí, budou ho pít studený. To byla skvělá záminka, proč člověka budit tak brzo, přestože ve spánku vypadá tak krásně a bezbraně… Sebral mu z dlaně zmuchlaný papírek a chystal se na něj promluvit, ale jeho oči na hranici dosahujícího zorného pole zavadily o černý tah tužkou. Okamžitě vrátil pozornost k opomíjenému útržku z Death note a horlivě ho narovnával. ,,Ne...“ Problesklo mu hlavou, za tu krátkou chvilku, než vytřeštil oči na křivé a kostrbaté japonské znaky. Najednou už nebylo důležité vůbec nic. Ani Scientist, ani Watari, ani chladnoucí čaj vedle misky s bonbóny. Veškerá jeho genialita se scvrkla do ohromného šoku, když hleděl na ten pomačkaný kus papíru. Stálo tam: Light Yagami
L se z ohromení rychle dostal. Okamžitě chytnul Lighta za ramena. Posadil ho a nervózně s ním zatřásl. Pryč bylo ranní romantické probouzení. ,,Lighte-kun?!“ Oslovil ho tentokrát mnohem rázněji a hlasitěji. – žádná odezva. Znovu s ním zatřásl ,,Lighte!“ V jeho hlase už se odrážely jasné obavy. Jeho nesmrtelný Light přece nemůže být mrtvý! S tím nikdy nepočítal. Bylo to tak nečekané, nechtěné… ..,,Lighte!“ Tentokrát to skoro nebylo slyšet. Jeho hlas doslova rezignoval a on Lightovo jméno téměř zašeptal. Cítil nevolnost, nebyl zvyklý na tak mohutný příval různých nepříjemných pocitů.
,,Au..“ Ozvalo se trochu přidušeně. L sebou cukl. Byl to Lightův hlas. Chlapec měl oči stále zavřené, ale z pootevřených rtů vyšel výdech, coby otrávený z ranního vstávání. L opět vyvalil oči, pokud to vůbec víc šlo. Stále držíc Lighta za ramena odtáhl ho od sebe a prohlédl si ho. Byl úplně zmatený. Light pomalu odlepil víčka a první, co viděl, byl rozmazaný černý flek. Nemusel ani zaostřovat zrak, aby poznal, na koho se dívá.
,,Ryuzaki drtíš mi lopatky.“ Upozornil ho ospale. L si v tu chvíli ani neuvědomil, jak pevně a křečovitě ho drží. Svůj stisk okamžitě povolil. Konsternovaně hleděl na svého oživlého milence, jak si jednou dlaní tře bolavé rameno.
,,Co je ti?“ Zeptal se Light, když si všiml kamenné sochy naproti sobě.
,,Napsal si své jméno na útržek ze zápisníku, který jsem ti dal…Myslel jsem, že jsi mrtvý.“ Vysvětlil a zdál se být už trochu klidnější.
,,Kdybych byl mrtvý, našel bys tady jen prach a písek.“ Odvětil trochu rozmrzele.
,,Ach…zapomněl jsem.“ L se zdál být překvapený sám sebou. Jak na to mohl zapomenout? Jak mohl tak snadno podlehnout strachu?
,,Ty ses o mě bál?“ Napadlo konečně Lighta. Napjaté svaly v obličeji povolily a dokonce se lehce pousmál. Ryuzaki vypadal, že neví, co odpovědět, což bylo dost neobvyklé. Také nerad přiznával svou slabost, ale nakonec…pro jednou to může nechat být.
,,Moc.“ Přiznal s lehkým přikývnutím a Lighta tím potěšil. Jistě by se na něj měl zlobit, ale cítil velikou úlevu. Při pomyšlení na to co se v noci dělo se otřásl hrůzou. Byl rád, že to má za sebou. Záchvat z něj vysál veškerý hněv a neklid, alespoň na příštích pár hodin. A L…? Ještě včera zjistil, že ví, co mu provedl a přesto měl o něj strach, jako o svého přítele. Normálního přítele.
,,Watari odešel.“ Přerušil Lighta v rozjímání Ryuzaki a významně na něj pohlédl…
Again for you
V zemi mrtvých…
V temné poušti se hýřil prach a mísil se s kousky rozpadajících kostí. Ve vzduchu vládl neklid a šepot se v ozvěnách rozléhal do všech stran a hned se vracel nazpět. U velké, pohybující se jámy sedělo několik andělů smrti v čele s jejich králem. On jediný nevydával zvuky údivu a překvapení. Ta věc se šířila ve světě bohů smrti rychleji, než světlo. A pomalu se prostor kolem víru zmenšoval, jak přibývalo zvědavých andělů.
,,Opravdu to udělal…?“ Zeptal se jeden z nově příchozích. Hlavu měl jak lepku, posázenou diamanty, křídla schovaná.
,,Ano.“ Zahřměl hluboký hlas. Patřil Králi shinigami. To on z Lighta udělal jednoho z nich a poslal ho na začátek. ,,Nemyslel jsem si, že by toho byl schopen. Nemohl tušit, že nezemře, pokud použije zápisník smrti na sebe.“ Vzduchem se roznesl mohutný povzdech. ,,Udělal přesně to, co většinu z vás dostalo sem. Sebevražda pomocí zápisníku smrti…“
,,Ale on zůstal na zemi…“ Podotkl jeden z velké skupiny andělů. Nestávalo se moc často, aby se ke králi slétli všichni.
,,Jistě. On už byl andělem, když se napsal…“ Králův hlas byl stále tišší.
,,Ten člověk je ďábel! Dělá větší problémy, než Ryuk.“ Zahřměl bůh, který vypadal, jako by byl poskládán z různých cizích ostatků andělů smrti. Kdosi za tím uraženě zachrčel. Černý, zdeformovaný ohryzek od suchého, andělského jablka prolétl kolem jeho hlavy.
,,Creevene nezapomeň, že Ryuk je už nějaký čas zpátky mezi námi.“ Napomenul ho král a hned na to se za ním ozvalo hlasité zachechtání.
,,Bude mít ten čin nějaké zásadní následky?“ Zeptal se jeden z těch starších a Creevena s Ryukem naprosto ignoroval.
,,Ano. Může se stát cokoliv. Nebezpečné je, že na zemi ho všichni vidí a to už nezměníme.“
,,On nás prozradí?“ Ozval se další, poněkud znepokojený hlas.
,,Doufejme, že ne. O existenci Andělů smrti řekl jen tomu černovlasému klukovi. Ví to i ten starý, ale oni pro nás neznamenají žádnou hrozbu. Pokud to Light Yagami neřekne nikomu jinému, pak nezáleží na tom, jak zohavený bude chodit po světě. Nikdo si ho s shinigami spojovat nebude.“ Hlas jejich krále ještě chvíli mizel v ozvěnách.
,,Nebylo by bezpečnější, kdyby Light Yagami konečně zmizel?“ Další výkřik z davu. Mezi křídly, kostmi a drápy se těžko určovalo, kdo promluvil tentokrát.
,,A jak to chceš udělat hlupáku? Dobře víš, jak je těžké zabít anděla smrti.“
,,Light Yagami je sice opatrný, ale v poslední době se snaží odkrýt svá tajemství. Copak nemá zakázané mluvit o minulém životě? Stačí jen chvíle a on tu hranici jistě překročí. Prozradí tomu s velkýma očima všechno a promění se v prach…“ Hájil si dál svou, pan neviditelný.
,,To se nestane. Pokud kira poruší má pravidla, bude žít dál.“
Větrem se rozneslo mnohohlasné překvapené nadechnutí. Král bohů smrti si jich nevšímal a obezřetně pokračoval.
,,Je jen jediný způsob, jak zabít anděla smrti. Všichni ho známe. Všechno ostatní je lež. Jen jsem chtěl, aby to nedopadlo, tak jako poprvé. Strach lidských tvorů je silnější než cokoliv jiného. Chrání naše tajemství a zároveň se dobrovolně vzdává vraždění. Přitom stačilo tak málo. Jak vidíte, lidé jsou hloupí.“
Všichni andělé uznale zabručeli, jen Ryuk se rozchechtal. Muselo mu přijít zábavné, jak Lighta vodí za nos. Vždycky byl tak sebevědomý, když byl ještě s ním…
,,Kromě toho nemůže odejít, dokud nepřijde čas. Jinak by to nemělo žádný smysl…“ Utnul přísně debatu jejich král a vzduchem se roznesl vítr nesoucí s sebou stříbřitý prach z ostatků andělů smrti. Zemřelo jich víc, než by se dalo pochopit. Jen kvůli lásce k lidské bytosti…
