29. kapitola - TUŠENÍ
,,Takže jsou to už dvě oběti. George Kane nebyl nijak vlivný, ani úspěšný, jako Han Su Jang, takže se dá předpokládat, že po sobě Scientist jenom zahlazuje stopy. Alespoň zatím.“ Rozprávěl bez emocí L a hleděl přitom zaujatě na obrazovku svého monitoru, jakoby z něj četl svůj souhrnný monolog. Spokojeně přitom mlaskal, jak si olizoval prsty od čokoládového sirupu. Light jen bezděčně přikyvoval hlavou. Seděl jen kousek od něj a měl před sebou otevřený svůj vlastní notebook. Přejížděl očima po hlavní ploše a předstíral, že má hodně práce s vyhazováním nepotřebných souborů. ,,Dva lidé za čtrnáct dní. To není tak hrozné, jak si čekal. Třeba Tvůj death note už víckrát nepoužije.“
,,Pochybuji.“ Light zavrtěl hlavou. Snažil se, aby v jeho hlase nebylo znát nic, z jeho skutečných pocitů. Kdyby se mu to nepodařilo, L by jistě ihned pochopil, jak moc se to Lighta dotýká. Vědomí, že je už téměř dva týdny odtrhnutý od zápisníku smrti, ho dohánělo k šílenství. A Lawliet mluví o dalším jeho použití, jako by to bylo něco přirozeného, co se dalo za všech okolností předpokládat. Ani se na svého milence nepodíval a s chutí si nabral na lžičku z misky plné čokoládovo - lepkavé tekutiny. Light už dávno pochopil, že nemá smysl snažit se ho přemluvit, ať s tím něco dělají. L měl plán. Nebo ho alespoň připravoval a nebyl by nadšený, kdyby ho měl jakkoliv měnit. Obzvláště, byl-li tak geniální. Light měl jen okrajovou představu o tom, co si na Scientista připravuje. Nedozvěděl se toho moc. Věděl jen, že celý ten geniální plán pramení z jeho nápadu – pochytat všechny mafiánské bossy pěkně pohromadě. Byl to jen výkřik do tmy, jenže Ryuzakiho to nadchlo. Vzal si to k srdci a dokonce kvůli tomu nechává stavět budovu za několik miliard. To, co se má v budově stát si vůbec neuměl představit. Netušil ani, zda je možné, aby na takovou hloupou past kdokoliv z nich naletěl. Všechny odpovědi byli ukryté jen v Lawlietových představách. A pokud s kýmkoliv jednal pod záštitou Demuva, bylo to v době, kdy u toho Light Yagami neasistoval. Věděl, že mu něco uniká. Něco, co se má při zatýkání stát. Nějaká zásadní fakta, která se od L nikdy nedozví. A pokud ano, tak až na poslední chvíli. Proč je to ale takové tajemství? Proč by to neměl vědět, když mají období přátelské spolupráce?
Z přemýšlení ho vytrhlo cvaknutí dveří. Watari dorazil. Byl slyšet každý jeho krok, dokonce i zašustění, když si svlékal svůj dlouhý kabát a věšel klobouk. Tento převlek znamenal, že byl někde vyjednávat. Jestli s policisty, nebo nepřáteli, o tom se ani nezmínil. Tím spíše v Lightovi zesílil pocit, že se vzduchem nese napjetí z nějakého tajemství. Místo toho, aby dal detektivovi správu o tom, kde byl a jaký měl úspěch či neúspěch, začal připravovat oběd. L se také žádných informací nedožadoval. Byl klidný, jako by už všechna fakta znal. I přes své neblahé tušení, se Light musel smířit s tím, že ho L nechává pracovat na jeho nedořešených případech. Nijak zajímavé záležitosti, ale mohl mu alespoň denně předhazovat svůj talent a nadání srovnatelné s jeho vlastním. Stejně si byl jistý, že ho zaměstnává jen proto, aby neměl příležitost přemýšlet nad Scientistem, zápisníkem smrti a nad jeho tajuplnými plány.
Watari beze slova přišel k L a vyskládal mu vedle počítače talíř s donuty a několik misek s barevnými želé bonbony. Lightovi naservíroval normální oběd. Poděkoval mu, ale jídla se ani netknul. Pokračoval v práci na svém notebooku, která už byla o něco zajímavější, než jen vyhazování prázdných složek. Po třiceti minutách počítač zaklapl, svezl se po opěradle a uvolněně vydechl.
,,Tak a je to. Případ “Delfon“ uzavřen. Přeposlal jsem ti zprávu, kterou jsem psal interpolu. Jsou tam všechny důkazy a materiály pro zatčení Willa Castlera.“
,,Děkuji Lighte. Skvělá práce.“ Pochválil ho L, ale Lighta už to netěšilo tak, jako před týdnem. Neslyšel v jeho hlase žádné mimořádné nadšení. ,,Tenhle případ si vyřešil za necelé dva dny, myslím, že je to zatím tvůj rekord.“
,,To‘s asi nečekal, že? Teď nebudeš vědět, jak mě zabavit na zbytek dne.“ Pomyslel si kousavě Light, tvářejíc se navzdory svým myšlenkám polichocen.
,,Máš něco dalšího?“
,,Bohužel. Zatím je to vše. Je tu pár banálních případů, ale těch je pro tebe škoda. Necháme je policii…aby také byli užiteční.“ Light nadzvedl obočí. Ryuzaki byl chvílemi tak narcistický! Zdalipak ho napadlo, že tím urazil nejen policii, ale také jeho otce? S úctou si zrovna hlavu nelámal. Ovšem pravda byla, že policie toho nikdy moc nevyřešila. Což byl taky důvod, proč se chtěl stát kirou. Pokud není už nic zajímavé, na čem by mohl Light pracovat, bylo tedy nevyhnutelně nutné, zeptat se na tu základní otázku.
,,A na čem teď pracuješ ty, Ryuzaki?“
L zaklapl svůj počítač a upřel své veliké černé oči na hnědovlasého chlapce. ,,Teď už na ničem.“
,,Ano. Co jiného se dalo čekat.“ Zasyčel v duchu Light. Detektiv pak sklouzl pohledem z jeho tváře na plný talíř teď už studených těstovin.
,,Ty nebudeš jíst?“
,,Ne…nějak nemám hlad. Sním si to později, když dovolíš.“ Odpověděl nepřívětivě a bez dalších zbytečných slov odešel do ložnice. Těžce padl na postel a upřel svůj zrak na bílý strop. Poslední dobou neměl na jídlo ani pomyšlení. Necítil hlad a prakticky nedokázal myslet na nic jiného tak intenzivně, jako na zápisník smrti. Vztek, že mu byl odcizen, sílil stejně tak, jako touha vydat se za ním a získat ho zpět. S každou minutou rostla jeho nenávist vůči Scientistovi. Byl jí sžírán do morku kostí. Nenáviděl svoji situaci. Také netušil, jak dlouho vydrží sedět a nic nedělat, zatímco se přímo před ním chystá něco, o čem nemá potuchy.
Again for you
O tři dny později
,,Další dva lidé?“ Lightovi se při té otázce rozechvěl hlas zlostí. Zaťal pěsti a snažil se ovládnout svůj hněv, aby nic v jeho blízkosti nepřišlo k úhoně.
,,Ano. Oba zemřeli na infarkt a oba byli spolčeni se Sicilskou mafií. Myslím, že byli mezi těmi, co tě drželi v zajetí.“
,,A proč si to myslíš?“
,,Jelikož zatím používá moc zápisníku jen pro svou ochranu, budou to lidé, kteří se s ním osobně setkali. Tvrdil jsi, že tihle lidé od něj získali informace o tvé nesmrtelnosti. To je dost choulostivá informace, se kterou se dá manipulovat těmi nejrůznějšími způsoby. Pochybuji, že o to Scientist stojí. Tehdy pro něj bylo výhodné sdělit jim, jak se věci doopravdy mají, ale teď je mu to spíše ku škodě. Jsem přesvědčený, že celá ta věc s drogami se posouvá docela jiným směrem. On už s tebou nechce obchodovat. Chce tě zkoumat a zjistit, co jsi zač. A nejspíš také vymyslet, jakým způsobem tě zušlechtit pro neomezený přísun peněz. Už nejsi pouze obyčejná investice, ani schránka pro bezpečné pašování drog. Jsi jím pouze pro ty, kteří toho o tobě nevědí tolik, co on. A ti co to o tobě vědí, jsou jeho potencionální konkurenti.“
,,Asi to dává smysl…“ Light neměl chuť nějak se s ním dohadovat. Jeho nálada byla zkažená už od chvíle, kdy se dozvěděl o dalším použití zápisníku. A to jsou teprve čtyři oběti. Co by asi dělal, kdyby Scientist používal zápisník smrti stejným způsobem, jako on? Jistě by z toho přišel o rozum.
,,Bzzzz…“ Místností se rozezvučel detektivův mobil. ,,Ano?... Zeptám se.“ Pokýval hlavou. Potom se obrátil na Lighta.,,Watari chce vědět, co budeš večeřet…“
,,Řekni mu, že nemám hlad.“ Mávl rukou. Když si však všiml L divného pohledu, rychle se opravil. ,,Tak dobře. Nějaké ovoce bych snědl.“
Jakmile starý muž dorazil do jejich apartmá s mísou plnou barevného ovoce, Lightova ruka si okamžitě vyhmátla to největší a nejčervenější jablko….
Again for you
Neuplynul ani týden a počet obětí začal přibývat. Zemřeli doktoři z bývalé psychiatrické léčebny, kterou Scientist nechal zapálit. Zemřelo ještě pár bezvýznamných pěšáků zapletených do Triád a Yakuzy a v neposlední řadě čínský premiér, který byl už dávno podezříván z korupcí. Teď už se dalo předpokládat, že si jejich nepřítel nejen zajišťuje bezpečí, ale také buduje určitou moc, mezi všemi odvětví světové mafie. Light se cítil stále hůř. Ze všech těch vražd mu bylo na nic a zápisník ho vábil jako siréna. Neustálá chuť vyskočit z okna a jít hledat death note ho neskutečně vyčerpávala. Přes to psychické vyčerpání však ještě dokázal řešit L banální případy, kterými ho detektiv zahrnoval. Každý den to bylo stejné. Vyšetřování táhnoucích se případů, které si L buď vůbec nevybíral, jelikož ho dost nezaujaly, nebo byli příliš nudné, než aby se s nimi chtěl zabývat. Přitom všem byl nucen poslouchat jeho nekonkrétní a šifrované telefonáty s FBI, které mu vůbec nic neříkaly. Den za dnem se jen nořil hluboko do depresí a instinkt táhnoucí ho za zápisníkem stále sílil, sžíral ho a vyčerpával. Vytahoval z něj životní sílu a energii. Stále častěji na sobě zaznamenával symptomy patologické závislosti. Nervózní poklepávání prsty, občasné rozechvění těla a naprostá neschopnost pročistit si hlavu. Light se však poctivě snažil všechny tyto příznaky závislosti tajit. I když to bylo značně těžké…stejně jako pro silného kuřáka, který si nemůže zapálit jedinou cigaretu. Nebo jako pro Ryuka, který nemůže jíst svá jablka…
,,Jablko.“ Blesklo Lightovi hlavou. Zvedl se od počítače a udělal pár kroků k míse s ovocem. Bylo mu jedno, že je zde pouze na dekoraci a kvůli němu se pokoj neustále setkává s nedokonalostí. Vzal kulaté, červené ovoce do ruky a významně si ho potěžkal. Při pohledu na lesklý povrch se mu zablýsklo v očích. Aniž by si všiml L zkoumavého pohledu, který ho doprovázel až k židli, na kterou se opět posadil, s chutí se do rudého plodu zakousl. Poslední dobou na ně měl docela chuť. Každé kousnutí ho alespoň trochu uklidňovalo a odvádělo jeho pozornost od zápisníku smrti. Jakmile ovoce dojedl, znovu se zvedl, aby ho šel vyhodit. Ani cestou do kuchyně si však nevšiml, že ho L pozoruje. Vyhodil zahnědlý ohryzek, opláchl si ruce a otočil se ke dveřím,…aby v nich spatřil svého černovlasého kolegu.
,,Ryuzaki?!“ Vyděsil se mírně Light, jelikož ho vůbec nečekal. Neslyšel jeho kroky, ani si ho nevšiml. A on tam najednou stál jak duch se shrbenými zády, rozcuchanými vlasy a hleděl na něj, jako na svého vraha. Vlastně…od pravdy to moc vzdálené nebylo.
,,Nechceš mi něco říct?“ Začal bez obalu, zcela vážně detektiv. Light ovšem vůbec netušil, co chce jeho milenec slyšet. Každopádně to vypadalo, že jde o něco vážného. Chvíli zkoušel vzpomínat, jestli třeba na něco nezapomněl. V období své největší roztržitosti by se tomu ani moc nedivil. Když však na nic nepřišel, jen bezradně pokrčil rameny.
,,Ne.“
L se trochu zamračil. ,,Jak myslíš.“ Pronesl jakoby varovně a než se Light nadál byl zvednut do jeho náruče.
,,He..? Ryuzaki? Co to zase vyvádíš? Pusť mě.“ Na protest zakopal nohama ve vzduchu. L to však ignoroval a nesl si ho do ložnice. Těsně před postelí se zastavil, zavřel oči a vypadal velmi soustředěný. Light už tak soustředěný nebyl. Nechápavě se podíval dolů pod sebe. Byl držen v jeho rukách metr nad zemí, pár centimetrů nad postelí a stále nevěděl co se děje.
,,Ryuzaki?“ Zkusil se připomenout a vrátit jeho mysl zpět na zem. Detektiv o vteřinu později oči otevřel.
,,Jsi lehký.“ Pravil s kamennou tváří, že to znělo jako ta nejzávažnější věc pod sluncem, jakoby Light normálně vážil snad metrák. Potom nešetrně upustil chlapce na postel a on k němu šokovaně vzhlédl. Pořád evidentně nechápal, o co mu jde. L si vlezl na postel a vrhl se na jeho košili, kterou jedním prudkým pohybem celou rozepnul. Spatřil tak hruď, jejíž tenká kůže se vlnila přes hrudník. Každá kost byla už jen od pohledu dobře viditelná. Lawliet přejel prsty přes vyrýsované kosti a znovu na něj prozíravě pohlédl. ,,…Tolik jsi zhubl…“
,,O co mu jde?“ Nechápal stále Light.
,,Všiml jsem si, že vůbec nejíš. Týden si nic pořádného nesnědl.“
,,Neměl jsem hlad.“ Odvětil jednoduše Light a sklopil zrak stranou, aby ukázal, jak mu celé to divadlo přijde hloupé.
,,Před nějakou dobou jsi musel být o hladu pět dní a nemohl jsi to vydržet….Dnes už je to skoro dva týdny a ty tvrdíš, že nemáš hlad?“
,,Vždyť na tom nezáleží.“ Bránil se Light vehementně.,,I kdybych nejedl rok, víš, že se mi nic nestane. Tak nevím, proč z toho děláš takovou vědu.“
,,Už je to tady zase…“ Povzdychl si detektiv.,,Nic se mi nestane.“ Konstatoval Lightova slova.,,Ale tvoje tělo je jen kost a kůže. To ti nevadí?“
Light se zamračil.,,Aha, chápu. Takže se tu nebavíme o mém zdravotním stavu, ale o tom, jak teď vypadám. Chceš abych přibral, protože se ti takhle nelíbím?“
,,Ne.“
,,Tak o co ti jde? Můžu snad za to, že nemám chuť k jídlu?“
,,Začalo to v době, kdy jsi měl poslední záchvat…“ Zamyslel se nahlas L.
,,To s tím nemá co dělat.“ Vyvracel mu to okamžitě Light. Ryuzakiho podezřívavý pohled se ještě prohloubil.
,,Co mi tajíš?“ Zamračil se. Light mu však nepřátelský výraz vytrvale oplácel.
,,Nic. Jsi zbytečně paranoidní, Ryuzaki."
,,Takže držíš hladovku jen tak z rozmaru, jestli tomu dobře rozumím.“ Vrátil mu kousavý tón černovlasý detektiv.
,,Co ho tak znepokojilo?“ Yagami zkoušel číst v jeho očích, ale našel v nich jen černočerné nic. ,,Mně opravdu nic není Ryuzaki.“ Zkusil ubrat. Naladit trochu jemnější tón. ,,Ani nemám sklony k anorexii, jestli ti jde o to. Vážně…Jen nemám hlad. Jistě to přejde.“ Přesvědčoval ho.
L si znovu prohlédl jeho kostnatou hruď. Bylo znát, že se mu ten pohled nijak nezamlouvá, ale raději už to nezmiňoval. ,,Možná máš pravdu…“ Pomalu z chlapce slezl a posadil se na přikrývku vedle něj. Rukama objal skrčená kolena a palcem projel spodní ret, hledíc přitom scestně před sebe.,,Třeba to není tak vážné…“ Potom obrátil svůj pohled na Lighta. Veliké duhovky těkaly po chlapcově obličeji. ,,Ale není pravda, že by ses mi kvůli tomu nelíbil.“ Vyčetl mu. Light si povzdechl. Na některé jeho věty zkrátka neexistovala inteligentní odpověď. Tak jen protočil panenky a něžně ho objal kolem ramen. Ať už to Lawliet podával jakkoliv, lichotka to byla. Ústy stiskl ušní lalůček mezi rty, což byl již osvědčený způsob, jak jeho racionální mysl vypnout. L zkameněl, nedokázal se po Lightovi ani otočit, natož mu dál cokoli vyčítat. Bývalý kira ho měl přesně tam, kde ho chtěl mít.
,,Až se se mnou bude něco vážného dít, dozvíš se o tom jako první. To ti slibuji.“ Zašeptal mu do ucha, přičemž si všimnul, jak se Ryuzaki celý ošívá. Musel si připustit, že po těch několika týdnech už to s ním docela umí. Nečekal na námitky a začal rty klouzat po jeho krku. L to škádlení ovšem dlouho nevydržel. Otočil se na něj a svým vlastním tělem ho donutil položit se na záda. Rozepnutou košili mu shodil z ramen a jednou rukou sjel po jeho rameni a paži, která se nyní snadno vešla do jeho dlaně. Postupně mu svlékl celý rukáv a chytil ho za dlaň. Pevně ji stiskl, čímž vyslal do Lightova těla signál svého roztoužení. Yagami se jen ušklíbl, dal mu svou pravačku kolem krku a přiblížil k němu rty s prosbou o polibek. Samozřejmě mu detektiv neváhal vyhovět. Ústa se střetla a lačnila po okupaci nepřátelského území. Vášnivý polibek se však předčasně překazil, když L nedopatřením otevřel oči a pohlédl tak do očí svého nepřítele pěkně z blízka. Jejich pohledy se setkaly a L vypadal naprosto konsternován.
,,Děje se něco?“ Zkoumal Light jeho překvapení.
,,Tvoje oči…“Detektiv naklonil hlavu na stranu jako by se snažil zjistit, jestli opravdu dobře vidí. Když pochopil, že se mu to nezdá, naprázdno polkl. ,,Mají jinou barvu.“
