3. kapitola - IGNORACE
Nikde ani noha. Ve staré boční uličce pomalu zhasínala álej popraskaných lamp a do tísnivého ticha se rozlila studená tma. Nebylo vidět nic, jen ve výšce stín obkresloval siluety starých panelových domů. Do té hluboké ponurosti náhle vpadlo jasné světlo, jež odkrylo prázdnotu vydlážděného chodníku. Veliké, černé vozidlo pomalu a potichu ujelo pár metrů až k vratům jednoho z paneláků, než vypnulo motor. Zadní dveře se po chvilce otevřely a ozvali se dva mužské hlasy, nepříliš jemného charakteru.
,,Jste si tím jistej?”
,,Jo, vyklop ji tady. Je otravná a smrdí. V autě mrtvolu nechci.”
,,Ještě není mrtvá.”
,,Dávám jí tak deset minut.” Zasmál se řidič. ,,Ten chlap musí bejt cvok, ať je to kdokoliv. Jenom v Japonsku je to už patnáctá oběť a nikdo to zatím nepřežil. Vsadím se, že si celou tu záležitost s Gold A+ vycucal z prstu.”
,,Podle šéfa je to prý člověk na úrovni, má obrovský vliv.”
,,Jo, on si ruce neušpiní. Chodí si na večírky, zatímco my vyhlazujeme stopy.”
,,A co je vlastně to Gold A+ ?”
,,Jak to mám doprdele vědět? Nějaká zkurvená zkratka to je.”
,,To bude asi něco víc, když kvůli tomu umírá tolik lidí.”
,,Asi takhle mladej...Jsou v tom prachy, velký prachy. To snad mluví za všechno. Hele a co se o to vůbec staráš? Tebe to zajímat nemusí. Platěj tě za odstranění prošlýho masa, ne za tvůj názor. Radši drž hubu a vyklop ji, než nám tu pojde uvnitř mercedesu.”
,,No jo... To je skvělý. Nám tady umírá mladá , hezká holka a von se stará jen o svůj blbej auťák.” Pomyslel si znechuceně muž, jehož tvář vypadala na věčného flegmatika. Na konec však jen pokrčil rameny a s nejistými pohyby vyhodil na chodník bezvládné tělo mladé ženy. Bez projevení byť jen malé lítosti nad trpící osobou zabouchl dveře automobilu a vozidlo se dalo do pohybu. Brzy projelo celou uličkou, nechajíc za sebou jen ticho a tmu. Ženské tělo leželo celé zkroucené na kraji chodníku. Její dlouhé, mastné vlasy se leskly ve tmě a zpola zakrývaly vyděšenou tvář. Třeštila oči ze všech sil a trhavě se nadechovala, jako by se snažila vyhrát nad jakousi vnitřní válkou, kterou však měla již předem prohranou. Ač jí moc sil nezbývalo, křivila tvář do bolestné grimasy, jež nakonec povolila. Dech ustal a tvář znehybněla. Jen oči zůstaly dál vyděšeně hledět do tmy...
Again for you
Uplynuly tři měsíce od kirova nového začátku a za tu poměrně krátkou dobu už dokázal objasnit dvacet vražd, pětatřicet loupeží a tři ekonomické podvody, které nebyly jen součástí Japonska , ale také celého světa. L začal mít ve světě ohromný ohlas. Přestal se starat jen o sebe a o případy na vyšší úrovni a začal konečně pomáhat všem. Spravedlivě soudil všechny, které nedokázal polapit soud. On měl něco lepšího - důkazy. Tedy ne on, ale Light. Ten však nepotřeboval ohlas lidu. Byl zvyklý dělat fenomenální věci v anonymitě už od doby, kdy se stal kirou. I když teď za něj lidé vychvalovali někoho úplně jiného, nebyl tím nijak deprimován. Šlo mu jen o detektivovu pozornost. Jenomže té se mu z nějakého záhadného důvodu stále nedostávalo...Tolik peněz mu přibylo na účtu, tolik popularity a obdivu pro něj získal, ale L stále nic. Žádná odezva, či provokace-nic. Nebylo absolutně možné, aby si toho nevšiml, takže Lightovi bylo jasné, že ho ignoruje. ,,Jak typické” Říkal si Light téměř pobouřeně. Pamatoval si jeho provokace, jako by neuplynul ani měsíc od té doby, co se ho snažil dostat za mříže. Ještě dnes se chvěl zlostí, když si vzpomněl na způsob klidného a lhostejného jednání, kterým ho tak iritoval...Zřejmě hodlá jen čekat až on udělá nějakou chybu, nebo se ukáže být agresivnější. Do té doby bude dělat, že ho to vůbec nezajímá. Jen sedět u počítače a z povzdálí vše pozorovat, to je celý on! Yagami byl sice trpělivý, ale měl pocit, že se snaží možná až příliš. Dopoledne chodil na přednášky, večer se alespoň hodinu učil na přijímačky na vysokou školu a všechen zbytek času věnoval případům. Když to bylo nutné, pracoval i v noci. Porovnával jména ze zápisníku s aktuálně hledanými zločinci. Jakmile se shodovali, opatřil důkazy a nahlásil je FBI , nebo NPA. Pomalu začal cítit vyčerpání a výsledek nikde. Tak jako tehdy, i tentokrát ho L vytáčel a to se ještě ani nesetkali. Za všechnu tu snahu mu L okatá ignorace přišla sprostá, ba dokonce výsměšná. Bylo na čase změnit strategii...
Again for you
,,Lighte!” Dívka s nakrátko ostříhanými, hnědými vlasy strčila loktem do svého spolužáka. Ten sebou jen trochu škubl. Seděl narovnaný, opřený do opěradla , ruce přísně založené na hrudi. Oči měl však zavřené a zdálo se, že vykládanou látku vnímá jen jako snovou kulisu. Když ho spolusedící znovu decentně postrčila, rychle otevřel oči a zatvářil se velice soustředěně. V přednášeném tématu se však dokonale ztrácel. Zbytek hodiny už jen předstíral, že všemu rozumí, aniž by se pokusil domyslet si předcházející úvahy. Dívka vedle něj ho neustále po očku sledovala. Snad kontrolovala, jestli Light znovu neusnul. V tomhle ohledu byla velmi svědomitá. Její štíhlá a poměrně vysoká postava vyčnívala z řady sedících studentů a tudíž všichni, kteří seděli v její blízkosti, byli profesorovým snadným cílem. Přitom chudinka hrudní bohatostí moc nevynikala. Light však dobře věděl, jak přitažlivá žena se z ní jednou stane. Pamatoval si jak na spolupráci s ní, tak i na den, kdy ji zabil. Byla to jedna z jeho nejlépe provedených vražd. Nikdo tehdy nepochyboval o tom, že to byla sebevražda...
Když hodina skončila, sklidil psací potřeby a zvedl se k odchodu. Než však došel ke dveřím, hnědovláska ho dohnala.
,,Hej Lighte!”
,,Ano?” Otočil se na ní s umělým úsměvem. Myslí byl už dávno doma v posteli. Přeci jen už toho na něj bylo moc. Potřeboval alespoň jeden den pořádného spánku.
,,Co je to s tebou? V poslední době chodíš jako tělo bez duše. Nic mi neříkáš, skoro se se mnou nebavíš, usínáš při hodinách...” Hnědovláska s ním vyšla ze třídy a stále mu byla v patách. Její krok byl dlouhý a snadno mu stačil. Přísným hlasem mu vyčítala jedno po druhém.
,,Nic mi není Kiyomi.” Ujišťoval ji Light. ,,Jen jsem toho v poslední době moc nenaspal.”
,,To vidím. Ale proč? Nikdy jsi přeci neměl problémy se denním rozvrhem. Netajíš mi něco?”
,,Před tebou se přeci nic utajit nedá.” Chlapec ji věnoval škádlivý úsměv.
,,To je pravda. Proto se mnou taky chodíš, že?” Oplatila mu úsměv Kiyomi. Aniž by se urazila, s elegancí mu vracela svou ironii. Tak trochu jí bylo jedno, jak moc mu na ní záleží. Byl to krásný, inteligentní mladý muž, jehož šarm okouzloval snad každou dívku v okolí. On si však vybral ji, což pro ni byla pocta. Připadala si tak důležitější a hezčí. Kvůli vzhledu si ji však nevybral. Znal její povahu. Věděl, že je klidná, inteligentní a tolerantní. Kromě toho její rodiče se pohybovali v mediálním prostředí. Říkali jí věci, které se ještě neukázali ve zprávách ani novinách. Měli přehled o všem. Od zahraničního bulváru až po dění v politice. Otec reportér a matka novinářka. Božská to kombinace. Nebylo divu, že se z jejich dcery v budoucnu vypracovala kirova mluvčí.
,,Víš přece, že tě mám rád.”
,,Jistě že vím Lighte, ale mohl bys mi trochu věřit.”
,,Já ti přece věřím Kiyomi...víš co? Radši změňme téma.” Navrhl Light, kterého tyhle ,,coby milenecké“ rozepře nesmírně otravovali.
,,Dobře.” Vzdychla a pohodila krátkými vlasy. Venku před školou foukal jemný vítr upozorňující na příchod podzimu.,,Nezajímáš se ty teď náhodou o detektiva, který se schovává pod pseudonymem L ?”
,,Máš pravdu, jeho případy mě doslova pohltily.” Řekl Light a nedalo se říct, že by nemluvil pravdu.
,,V poslední době se docela činil.” Souhlasila s jeho sympatií Kiyomi. ,,Víš, že díky jeho náhlé spolupráci s Japonskou policií se začala NPA prosazovat v zahraničí?”
,,Což je jenom dobře.”
,,Hm, hm. Ano, ale je to divné. Aby se nejlepší detektiv na světě najednou tak zaměřil na Japonsko je dle mého názoru celkem podezřelé.”
,,Proč? Třeba se chtěl jen víc zviditelnit, nebo se mu tady zalíbilo...”
,,Nebo kontroluje, jestli se tu neobjeví něco velkého. Třeba to už očekává a podle mě to má co dělat s těmi podivně usmrtcenými lidmi. První oběti se nacházejí právě v Japonsku, přesněji ve městě Sendai a Kyo. Následně v číně a pak v rusku. Už je jich pěkná řada...”
,,Opravdu?” Light zpozorněl. Že by konečně našel něco, co by ho mohlo přiblížit k jeho cíli? Případ, na kterém pracuje L se zdál být perfektní příležitostí. Pokud ho Light vyřeší dřív, určitě tím detektiva patřičně dopálí.,,To je zajímavé. A jakto, že se o tom ještě nemluvilo ve zprávách?”
,,Vláda se to snaží ututlat. Nejspíš v tom jede mafie.” Odpověděla klidně hnědovláska, jakoby to bylo naprosto logické.
,,Ty jsi nějak informovaná, poslyš.”
,,To víš. Moje rodina je mediální živel. Abych řekla pravdu dost je vytáčí, když mají víc informací, než by mohli použít. Říkají, že je to škoda peněz. Tohle je přesně ten případ. Několikrát se dostali až k místu, kde oběť zemřela, ale policisti je i s dalšími reportéry hezky vyprovodili pryč.”
,,A co mají oběti společného?” Light ignoroval jakékoliv její komentáře vybočující z tématu. Jediné, co ho v ten moment zajímalo, byl slibně vypadající případ.
,,To je právě na tom to zajímavé.” Pronesla Kiomi a pro napínavější atmosféru se na chvilku odmlčela. ,,Všechny oběti jsou si věkově podobné. Je jim mezi šestnácti až dvaceti roky. Kromě toho se u všech zjistila stejná krevní skupina : A+. Navíc světci tvrdí, že se umírající zmítali před smrtí v křečích a hysterii téměř jakoby se předávkovali silnými drogami. To mi ale zas tak divné nepřijde, protože všichni mrtví byli členy pochybných gangů a klubů. Mezi oběťmi byli i prostitutky a žebráci. A takoví lidé mají k drogám velmi blízko.”
,,A+? To je přece moje krevní skupina. Hm...začíná to být zajímavé.” Light si zamyšleně promnul bradu. Zdálo se, že konečně našel smysluplný způsob, jak docílit svého. V hlubokém zamyšlení se rozloučil s Kiyomi a pak šel rovnou domů, kde jen letmo pozdravil svou matku se sestrou a zamířil po schodech do svého pokoje. Aniž by si vzpomněl, že byl před malou chvílí ještě k smrti unavený, zapnul počítač, kde měl veškeré policejní záznamy, se kterými byl seznámen jeho otec. Mohl se snadno dostat do jeho počítač , cokoliv si zkopírovat a přitom nezanechat žádné stopy. Light se cítil, jako by v něm rostla nová energie dodávající mu sílu, se kterou je schopen hledat informace třeba celou noc. Nejen že pociťoval větší naději na uskutečnění svého plánu, ale také ho ten případ něčím přitahoval. Snad proto, že všechny oběti umírali podobně, což mu připomnělo jeho vlastní způsob vraždění. On však oběti nechal umírat na infarkt. Trochu se nad tou myšlenkou ušklíbl. Na rozdíl od něj , tady jde o velikou rozvětvenou skupinu lidí. ,,A někde za oponou musí být původce a důvod těch vražd…“ Hnědovlasý chlapec si zamyšleně podepřel hřbetem levé ruky bradu, zatímco druhá dlaň zůstala položená na myši a naváděla ji k pohybu. Pečlivě prohledával tajné záznamy Japonské policie, dokud nenašel informace svěřené vyšetřovatelům přímo od samotného L.
Byla tam stručná hesla, kódy, ale i konkrétní vzkazy policistům, jako : ,,Jde o mezisvětový obchod. Předpokládejte, že se podobné věci začnou dít i v Anglii, nebo Americe a informujte jejich vládu o možném nebezpečí“
Light se výsměšně pousmál. ,,Tak vida. Lidé od televie se o něčem takovém ještě ani slovem nezmínili , zatímco L už má konkrétní fakta a termíny. Jak vidím, neztrácí čas. Zajímalo by mě, kde na to přišel. Policie evidentně nemůže dělat nic jiného, než spoléhat se na jeho inteligenci.“ Předposlední detektivova stopa byla adresa internetové stránky. Neodolal a klikl na ní. Samozřejmě po něm chtěli heslo. Nápověda bylo jediné slovo. ,,cíl.“
,,Cíl? Co to má být? Jaký by asi mohl být jejich cíl? Vím, že to heslo L rozluštil. On ho zná…“ Light se zamyslel. Mezi obočím se mu vykreslila malá vráska. Snažil se vzpomenout si na jejich rozhovor s Kiyomi. Všechny oběti mají stejný věk, podobné životní podmínky a krev…
,,To bude ono!“ Napsal do označeného rámečku anglicky slovo krev. ,,BLOOD“ a jak se dalo čekat stránka se otevřela. Ovšem jen obecná, nevinně vyhlížející strana, ve které bylo třeba přihlášení, nebo registrace. Lightovi nezbývalo, než se stát jejím členem.
,,Budou chtít znát moji identitu? Můžu se přihlásit jak chci, třeba i pod přezdívkou. Ale nevím, jestli ostatní neudali svá pravá jména. Pokud ano, mohl bych na sebe upozornit. L má na ty stránky přístup. Jestli si všimne, že se objevil nový člen, mohlo by mu to být podezřelé a těm lidem tam také. Nevím ani, k čemu ta stránka vlastně je. Vypadá to ale na mou jedinou naději. Musím to rysknout. Koneckonců i L to musel udělat. Jestli ho chci předstihnout, nemám na výběr.“
Light si vybral své osobní heslo. Bylo to ,,kira“. Pak si řekl, že může napsat jméno, které bude znít jako skutečné. Žádné zkratky, nebo číslice. Vytvořil si nový e-mail a napsal se tam jako Takeru Yamashita. A dal se registrovat. V ten okamžik se celá stránka vypnula. Pak se vypnul internet a nakonec se mu restartoval celý počítač. Jako by nic neudělal. Nic se nedozvěděl a ani nic nenašel. Že by nějak poznali vetřelce? To nebylo možné. Heslo zadal správné, věděl to. Pomalu vydechl, jako by se snažil sám sebe uklidnit a povzbudit. Když se počítač znovu zapnul, žádné potíže s ním nebyli. Opět spustil internet, ale na původní stránku ho to už nepustilo.
,,Co to má být? Dělají si z lidí blázny?“ Light ještě zkusil, zda mu nepřišla zpráva na nový e-mail o registraci. Moc nadějí do toho nevkládal, ale měl štěstí. Pečlivě si četl její obsah.
,,Děkujeme za vaší registraci. Vaše číslo je 13357. Prosím čekejte na další instrukce.“
Light si pomyslel, že mu as nic jiného nezbude. Protáhl si paže a záda, trochu pochvalně se usmál, vypnul počítač a šel spát. Byl náramně spokojený, jak se celý den vyvinul. Od nevinného rozhovoru se svou středoškolskou přítelkyní se dostal až do samého nitra případu, aniž by tušil, co jsou zač a o co jim vlastně jde. Mohl o tom zatím jen spekulovat.
,,No uvidíme.“
Again for you
Následujících pár dní se nedělo nic zvláštního. Light chodil do školy, studoval, připravoval se na přijímačky, ale oproti minulému týdnu identitu L tolik nezneužíval. Raději z bezpečí svého domova kontroloval , jak si počíná skutečný vlastník přezdívky, jeho otec s NPA a ostatní vyšetřovatelé po celé Asii. To vše se dalo snadno zjistit z počítače jeho otce, který pravidelně získával instrukce přímo z interpolu. Během těch pár dní ho občas přepadla tíseň , že se snad nic zvláštního nestane a že celá ta věc s internetovou stránkou byla jen fraška. Nakonec mohli přijít na to, že se jim tam infiltroval někdo zvenčí. Třeba to byla jen součást plánu na odlákání pozornosti,…nebo to možná byla léčka přímo od L. Co když už dávno ví, kdo je vlastně jeho imitátor? Někdejší kira začal znovu pochybovat o jistotě svého přesvědčení. Naopak si začal být jistý, že mu celá ta věc s přihlašováním byla naprosto k ničemu. Bylo to až moc snadné….
Právě večer před tím, než se to konečně pohnulo ku předu, Light opět pocítil silnou bolest hlavy. Už dobře věděl, co to znamená. Jeho vzpomínky na staré já se začaly zamlžovat, jakoby mu cizí síly násilím vytahovaly z hlavy část jeho osobnosti. I když ten pocit již znal, těžce se to ovládalo. V takové chvíli bylo zapomenutí nejlepší možnou variantou. Vzdát se a nalézt klid a čistotu svého prvotního ega. To však Light nechtěl. Nebo respektive věděl, že to nechce. Chtěl něco dokázat. Měl plán do nového života a byl si jistý, že by ho ztrátou své staré osobnosti ztratil. Kromě toho vzdát se vzpomínek pro něj znamenalo vzdát se sebe sama. Během krátké chvíle ho přepadl též známý pocit. Byla jím chuť zabíjet. Zatoužil po zápisníku asi tolik, co silný kuřák po cigaretě. Hned po něm také sáhl do šuplíku. S přesvědčením, že skutečně zapíše nějaké to jméno, ho otevřel. Ale ten dotyk byl jako šok, který mu tehdy vrátil vzpomínky na fakt, že je kira. Jeho tehdejší život mu projel hlavou jako velký rotující trn a do každého prázdného místa vrazil třísku se vzpomínkou tak zásadní, že dávala dohromady logický význam jeho minulé existence. Opět to do sebe všechno zapadalo úplně jako puzzlová skládanka.
Když se hnědovlasý chlapec trochu vzpamatoval, prolistoval pár stránek v Death note, přečetl pár jmen lidí, které připravil o život a nakonec ho s pocitem klidu zaklapl. S myšlenkou, že by si ho měl držet pro jistotu víc při ruce, ho schoval zpět do šuplíku s psacími potřebami.
,,Tentokrát to nebylo tak hrozné, když jsem věděl, o co jde a mohl to včas zastavit. Pořád je to ale něco, co mě ohrožuje a drží zpátky. Jestli mě v tom stavu někdo uvidí, nebo jestli někdo najde zápisník, budu z toho mít jenom problémy. Potřebuji se to naučit ovládat. Co kdybych jednou neměl přístup k zápisníku? Riskoval bych, že zapomenu, kdo vlastně jsem…“
Light Yagami se lehce zamračil. Co když opravdu zapomene? Jaký by pak byl? Změnil by se snad opět na toho kluka, co se potloukal světem jako znuděný génius ? Našel by u sebe v zásuvce zápisník, a co pak? Jistě by měl zas nutkání ho vyzkoušet. Kdyby to však udělal, buď by se rozpadl v prach, jak mu hrozil král shinigami, nebo by se stalo to, co tehdy. Jeho osud by nabral docela stejný směr, jako tenkrát. Celé by se to zkrátka bez jeho vědomí opakovalo.
,,Je to past!“ Uvědomil si. Ano, byla to situace s předem danými řízenými směry, kterými ho vedli andělé. Nesmí se vzdát svých vzpomínek, nebo prohraje. Buď přijde o svůj život, nebo o jeho smysl. Stane se z něj pouhá kopie jeho dřívější osobnosti, čímž ztratí doopravdy všechno a každá drobnost se do detailu zopakuje tak jako tenkrát.
Hnědovlasý chlapec uhodil pěstí do stolu.
,,Sakra!“ Vyhrkl ze sebe. Jeho tvář byla plná hněvu, jako by právě došel prozření.
,,Sledují tě Lighte-kun. S napětím čekají, až uděláš nějakou chybu, aby tě mohli snadněji odsoudit. Nedokážeš tomu čelit? Nemáš úctu vůči Bohům smrti, ani pochopení pro jejich rozmrzelost vůči tobě? Pak se připrav, že tentokrát prohraješ…“
Light se chytil za hlavu. Ten hlas, co se mu ozýval v hlavě byl…
,,Heh..co je to se mnou? Začínám mít sluchové halucinace. Asi jsem už vyčerpaný. Měl bych si jít lehnout.“
I když se položil na postel a zavřel oči, ten hlas se pořád vracel. Nešlo se ho zbavit, ani ho jen tak vymést z hlavy. Byl to ten známý, provokativně klidný hlas, který Lightovi stavěl před tvář zrcadlo, jehož odraz nejvíce nenáviděl.
,,Ty jsi už prohrál Lighte-kun. Copak to nevidíš? Vzdal jsi se všeho, co jsi vytvořil. Zjevně na to nejsi tak pyšný, jak jsi očekával.“
,,Zmlkni!“
,,Vlastně jsi všechny ty lidi zabil zbytečně. Byl to jen pokus, který, jak si sám zjistil, nefunguje.“
,,Ne, můj svět byl dokonalý. Já ho takový chtěl, jen…“
,,…Jen se v něm už nedalo vydržet.“
Po těch slovech, které mu našeptával nežádoucí hlas v jeho hlavě, Light rázem pocítil takovou tíhu vlastního těla, jako ještě nikdy a ve vteřině na posteli usnul.
Again for you
Druhého dne se probudil až těsně před desátou. I když to bylo na jeho povahu trochu moc pozdě, nemusel si nic vyčítat. Byl přeci víkend a včerejší večer na něj byl až příliš psychicky náročný. Pomalu vstal z postele a šel se obléct. Každodenní hygiena, snídaně i mluvení s matkou…všechno jako by se ho tentokrát vůbec netýkalo. Dělal to vše z paměti docela jako autopilot.…Jediná věc, která mu běžela hlavou, byl ten hlas. Zas a znova se k němu vracel. Přehrával si v mysli každé jeho slovo, jako by pro něj mělo nějaký hluboký význam. Nikoliv však pozitivní, ale naopak. Vše co slyšel, byl jen výsměch. Ponižující a uštěpačné poznámky, přes které se nemohl přenést, byť byly vytvořeny v jeho hlavě. Bál se, že se o něj pokouší šílenství. Mohli by to snad být náznaky schizofrenie? To netušil. Nic méně před svou rodinou musel vystupovat naprosto normálně, jako by se nic nestalo. Jelikož doma , kromě jeho matky nikdo nebyl, nemusel se tentokrát s přetvářkou tolik namáhat. Stejně mu to akorát ubíralo energii. Zkrátka matce popravdě přiznal, že mu není dobře a že tedy celý den zůstane doma. Díky tomu měl spoustu času i soukromí, aby se zaobíral jen vlastními záležitostmi. Když se pak vrátil do pokoje a zapnul počítač, na své emailové adrese měl vzkaz. Původce vzkazu bylo pouze v řadě seřazených pár nesouvisejících znaků a písmen. Těžko by se něco takového dalo rozluštit. Samotný vzkaz byl ovšem ještě zajímavější. Stálo tam : instrukce pro 13357 : 15.11.2007 ve 22:15 Lodní přístav Yokohama.
,,Heh? To je dnes večer…“
Dlouho nic a najednou mu pošlou přesné místo, datum i čas a očekávají, že se tam objeví. Ale Light díky tomu dost znejistil. Najednou půjde za bůhvíkým a bude dělat bůhvíco, a kdoví, zda to třeba nebude nebezpečné. I když lítá ve vzduchu fakt, že je to veliká šance získat množství informací, se kterými by mohl L předběhnout…nebyl si jistý, má-li jen kvůli tomu tak riskovat. Přesto že věděl, že se již vystavil mnohem větším nebezpečí, něco neidentifikovatelného v jeho hlavě ho před neznámým nebezpečím varovalo. On ale tolik toužil všechny přelstít a vyřešit to místo L. Tolik chtěl, aby se o něj konečně zajímal, že ho téměř jiná možnost ani nenapadala. V hlavě viděl jen jeden jediný plán. A ten plán zněl : Alespoň jednou se nestarat o opatrnost a riskovat. Tak, jak to tehdy často dělal skutečný L...
