Vivere porta

Pozn. Aut.: L minulost nikdy nebyla v originálu prozrazena, proto je celá tato kapitola od začátku dokonce mnou vymyšlená tak, jak si na základě jeho charakteru myslím, že to mohlo být :) 

Je vzácný. Jedinečný a především cenný. A dobře to o sobě věděl. Už v dětství poznal hodnotu svého života a tím pádem i tíhu vlastní zodpovědnosti. Byl synem zločinců a obětí. Byl důvodem něčí smrti…

Londýn 1986
,,Šach mat.“ Malý, sotva sedmiletý chlapec se zahleděl velkými, černými duhovkami na dospělého muže naproti sobě. Drobnou ručku stáhl z figurky bílé královny. ,,Vyhrál jsem.“
,,Jsi šikovný.“ Pochválil ho muž v elegantním obleku a prohlížel si šachové pole. ,,Tentokrát už po dvanáctém tahu, tahle hra ti vážně jde.“ Připustil a spokojeně se na svého syna usmál. ,,Máš talent.“
Chlapec, potěšen otcovou pochvalou kývnul a jak měl ve zvyku, sáhl po hracím poli, aby prohodil strany. Jeho otec, čtyřicetiletý pán s plavými vlasy, ho však zarazil. ,,Už ne Elliotte. Maminka za chvíli přijde a odvede tě domů.“
Nevadilo mu to. Pokrčil rameny a sundal nahá chodidla ze židle, připraven začít se obouvat. Byl velice samostatný a snažil se ukázat rodičům, že se o něj nemusí bát. Věděl, že maminka s tatínkem jsou důležití. Jejich zaměstnání chrání nevinné a pomáhá trestat zlo. Tedy alespoň v Británii. Byli policisti. A ne jen tak ledajací. Tatínek byl velitelem hlavní policejní jednotky v Anglii a maminka velmi schopnou agentkou. Taky je nesvedla dohromady pouhá náhoda, ale spolupráce. A on věděl, že jeho rodiče rádi spolupracovali v každém směru. Byli nejlepší policejní silou ve své zemi a několikrát dokonce oceněni samotnou královnou, jejíž rodina byla již mnohokrát doprovázena jejich ochranou. Už kvůli jejich tvářím, které byli mnohokrát vystaveny na obdiv a zůstávali dlouho známé národu, musel se srovnat s mnoha opatřeními, jež chránily jejich rodinu. On však věděl, co pro ně znamená bezpečnost a také si uvědomoval, že se ho oba snaží chránit. Toužil být v dospělosti stejně tak dobrý, jako oni, aby, až vyroste, je mohl také tak pěkně ochraňovat. Pomalu začal uklízet figurky z dvoubarevného pole a přitom se na stole rozezvonil telefon. Jeho otec suverénně zdvihl sluchátko, natáhl telefonní drát a přiložil si ho k uchu.
,,Zásahová jednotka Londýn, komisař Gray u telefonu.“ Zahlásal naučenou větu a přitom na syna lišácky mrknul. ,,Samozřejmě. Moji lidé se o to postarají.“ Jeho výraz nepatrně poklesl v nadšení. Nejspíš nešlo o nic vážného. Znovu sluchátko vrátil kam patří a obrátil se ke svému malému synovi, který se právě snažil natáhnout na nohy ponožky.
,,A kdy přijde maminka?“ Ptal se, zatímco bojoval s neposedným kouskem oblečení. Ponožky se oblékaly ze všeho oblečení vůbec nejhůř.
Blonďatý gentleman mrknul na hodinky.,,Je skoro poledne, každou chvíli tady bude.“ Prozradil mu energicky a se zájmem sledoval, jak chlapec navléká ponožky. Zadrhávaly se, tahaly za kůži, ale nakonec se mu stejně podařilo navléct si je nad kotníky. Jeho malé něžné ručky se při tom pořádně zapotily. Ani to mu však nezkazilo náladu. Byla neděle a on měl neděle moc rád. Dopoledne trávil s otcem v práci a odpoledne šli s maminkou někam ven. Byl to jediný den, kdy nebyl doma s učitelkou zeměpisu, dějepisu, nebo s učitelem matematiky. Rodiče ho nenechali chodit do normální školy, ale on si byl jistý, že je to z dobrého důvodu. Kromě toho soukromí učitelé k němu byli všichni velice laskaví. Obzvláště ten mladý, který ho už skoro měsíc učil angličtinu. Často si s ním povídal. Učil ho číst dobrou literaturu a psát náročné slohové práce. Nejčastěji na téma já a moje rodina. V tomto ohledu se však nikdy nemohl nechat příliš unést. Některé informace o jeho rodině byli tajné a on moc dobře věděl, co slovo tajné, znamená. Tabu.
Dveře v pracovně se otevřely a dovnitř vešla žena. Pro Elliotta to byla ta nejkrásnější paní na světě. Byla to maminka. Svým úsměvem rozzářila celý pokoj.
,,Mami!“ Chlapeček slezl ze židle, obul se jen tak napůl do svých bot a utíkal k ní, aby ji přivítal. Tmavovlasá žena si klekla a objala ho kolem zad. Potom mu přehodila přes ramena jeho oblíbený zimní kabát.
,,Ahoj, zlato moje.“ Pohladila ho po kučeravých černých vláskách. ,,Nějak moc ti to vyrostlo, budeme tě muset brzy ostříhat.“ Zvonivě se zasmála.,,Co jste s tátou dělali?“
,,Hráli jsme šachy.“
,,A vyhrál jsi?“
Černovlasý chlapec hrdě kývnul hlavou.
,,No teda! Tatínku ty jsi ale nepozorný!“ Prohlásila naoko kriticky ke svému manželovi.
,,Já za to nemůžu. Musíme se smířit s tím, že máme v rodině génia.“ Rozpřáhl ruce.,,Tak už běžte vy dva a dobře se bavte.“
,,Neboj, však mi si vystačíme.“ Na to maminka. Poslala manželovi vzdušný polibek, potom vzala chlapce za ručičku a oba opustili policejní středisko.

Again for you

Tak jako vždycky, procházeli se v parku a povídali si. Bylo už patnáctého prosince a nikde ještě ani trochu sněhu. Jen na oschlých stéblech trávy se třpytila stříbrná jinovatka. Byl to jeho poslední klidný den v životě. Aniž by tušil, jak bude jeho budoucnost vypadat, z černých očí mu blýskaly jiskry štěstí. Pevně držel mámu za hebkou dlaň a pochodoval po velkých kamenných dlaždicích.
,,Mami?“
,,Copak?“ Žena sklopila zrak dolů.
,,Jak se opravdu jmenuji?“ Uvažoval nad tím už dlouho, ale teprve dnes zvědavost překročila hranici, kdy už musela vyplynout na povrch. Věděl, že jeho rodiče používají falešné příjmení, znal dokonce i to pravé, ale nikdy zatím nezjistil své křestní jméno. Poznal na matčině výrazu, že ji ta otázka zaskočila.
,,Jak jsi zjistil, že se nejmenuješ Elliott?“ V jejím hlase už byl znát podnět vinící tatínka. Od koho jiného by to mohl vědět?
Chlapec jednoduše pokrčil rameny. ,,Proč by jste mne tak oslovovali i venku, když mně tolik chráníte?“ Maminka si k němu opět klekla a mateřsky mu prohrábla ofinu.
,,Táta měl pravdu. Bude z tebe génius.“ Zašveholila, laskavě se usmívajíc. ,,Víš zlatíčko, nechtěli jsme s tatínkem, abys znal svoje jméno, protože jsme se báli, že ho někde prozradíš. Mohlo by se to kdykoli obrátit proti tobě, to si pamatuj.“
,,Chápu to.“ Kývl chlapec, až se černé pramínky zavlnily.,,Chci ho jen vědět. Nechám si to pro sebe, slibuji.“
,,Já vím, poklade.“ Maminka mu vlepila polibek na čelo.,,Není to vůbec složité. Jmenuješ se podle jednoho písmenka v abecedě.“
,,Jedno písmeno?“
,,Ano.“ Kývla.,,Jednoduché, a přesto nečekané. Pochybuji, že by někoho něco takového napadlo. Ale musíš slíbit, že nikomu neprozradíš, jaké písmenko to je.“
,,Neprozradím.“ Slíbil znovu chlapec. ,,Je to L?“ Hádal.
,,Jakpak si to zase uhodl?“ Podivila se maminka.
,,Jmenuješ se Lillyan a táta Elliah.“ Vyložil ji svou logiku. Maminka se na něj znovu zářivě usmála.
,,Ty jsi můj chytrý chlapec.“ Řekla, a lehce mu jeho černé vlasy rozcuchala. ,,Ale bude to naše tajemství, ano?“ Jako odpověď dostala další kývnutí.,,Tak pojď, za to, že jsi to uhodl, si zasloužíš něco dobrého.“ Prohlásila a zvedla se ze země. Elliott ji vděčně stisknul dlaň. Jakmile se dala do chůze, drobnými, ale rychlými kroky ji následoval.
,,Tak co bys rád mladý pane?“
,,Jahodou zmrzlinu.“ Prohlásil rozhodně, přestože bylo 7° pod nulou.

Again for you

Onen osudný den začal stejně, jako každé jiné pondělí. Už v sedm ráno přišel ten mladý, sympatický učitel angličtiny. Výuka začínala až v půl deváté. Měl tedy dost času rozloučit se s rodiči, kteří museli jít pracovat. Otec mu potřásl rukou a lehce ho uhodil do zad, maminka ho políbila a během chvíle byli oba pryč. Elliott si pak sebral všechny potřebné učebnice a pospíšil si do studovny, kde na něj už čekal učitel. Dvě hodiny se spolu učili, tak jako obvykle a výuka byla tentokrát přerušována jen častými pohledy učitele na hodiny. Když však Lawliet otočil stranu a chtěl načít novou kapitolu, učitel ho zarazil. ,,Pro dnešek to stačí.“ Zavelel. Chlapec na něj nechápavě zakoulel očima.
,,Ale pokaždé jsme končili, až když přišli rodiče.“
,,Dneska budeme dělat něco zábavnějšího, víš?“ Udělal svůj typický vysvětlující úsměv. ,,Půjdeme ven a já ti ukážu výstavu děl anglických básníků.“
,,Nemůžeme jít.“ Protestoval L. ,, Dveře jsou zamčené. A já nesmím bez rodičů ven.“
,,To je v pořádku. Rodiče o tom ví. Dneska jsou dveře odemčené.“ Pokračoval dál, neúnavně učitel. Lawliet ho měl rád, ale čím víc ho přesvědčoval, tím méně zůstávalo z jeho důvěry. Obezřetně sledoval, jak k němu vztahuje svoji velikou ruku.,,No tak, chyť se mně.“ Vyzval ho. Chlapec jen zavrtěl hlavou. ,,Snad se nebojíš? Takový velký kluk a nevěří svému učiteli?“
Černé duhovky pečlivě pozorovaly mužovu tvář. Důvěry v nich nezbylo ani trochu. Naopak nejistota sílila a v jeho malé hlavičce se začínala roztáčet všechna kolečka. Co by měl udělat? Rozhodně s ním nemůže nikam jít. Jenže kdy ho ten člověk přestane přemlouvat? Co když nemá v úmyslu s tím přestat? Nemělo by větší smysl utéct do pokoje a zamknout se v něm, než se rodiče vrátí?... Jenže sotva nad tím začal uvažovat, jako nad nejlepší možností, muž ho popadl za ruku a táhl ho pryč. Nemělo smysl se bránit. Se strachem a ztrátou veškerých šancí utíkal za svou nataženou paží, stisknutou v bolestivém sevření. Byl oproti němu tolik slabý, že se ani nesnažil vzpírat. Nechal se vléct ke dveřím, které skutečně byly otevřené, a za nimi stálo neznámé černé auto. Věděl, že by jeho rodiče nikdy nenechali odemčeno, a věděl také, že to byla právě ta situace, před kterou se ho snažili ochránit. Bezmocně se nechal strčit do auta, na zadní sedadlo, kde ho přivítaly čtyři neznámé paže. Dva muži si ho posadili mezi sebe a než se nadál, vůz se dal zběsilou rychlostí do pohybu. Vše se odehrálo tak rychle, že neměl ani čas uvažovat nad tím, proč ti lidé, dělají to, co dělají. Najednou měl před očima tmu, když mu jeden z neznámých zavázal oči. Poslouchal své srdce, jak splašeně bije a předvádí jeho zděšení. Jízda byla nekonečně dlouhá a nikdo na něj za tu dobu ani nepromluvil. Jeho milý učitel angličtiny se dočista změnil. Z úst se mu sypaly nadávky, zatímco řídil splašený vůz. Jako by to byl někdo úplně jiný.
Po dvaceti minutách se auto zastavilo. Oba muži vzali chlapce každý za jednu paži a vytáhli ho z auta. Nijak se nezdráhali použít na sedmileté dítě hrubou sílu. Někam ho vedli a on se mohl jen v duchu dohadovat kam. Pak uslyšel známé zvuky při manipulaci s kovovou konstrukcí. Byli u telefonní budky. Chvíli tam jen tak stál v závěsu dvou neznámých mužů, a pak byl vtažen dovnitř, kde mu bylo na ucho přitisknuté sluchátko. Jen co ucítil ten chlad z kovu, ozval se naprosto zděšený a zoufalý hlas.
,,Elliotte!“
,,Mami?“ Ihned poznal hlas svojí matky.
,,Miláčku jsi v pořádku?!!“
,,Ano, jsem. Co se děje?“
,,Elliotte, poslouchej mně. Ti..ti lidé ti neublíží, rozumíš?“ V jejím rozechvělém hlase slyšel vzlyky. Plakala. ,,Nic se ti nestane, ničeho se neboj…“
,,Dobře.“ …. ,,Kdo jsou ti lidé?“ Namísto odpovědi uslyšel další vzlyk.
,,Všechno bude dobré, slibuji. Jen buď hodný, ano? Musíš mi věřit!“
,,Mami…“
,,Slib mi, že budeš poslušný. Jsi přece už veliký kluk. Hlavně musíš být statečný. Brzy se uvidíme. “
Jako velký kluk Lawliet především věděl, že nic nebude v pořádku, jak řekla maminka. Nevěděl, co se kolem něj děje. Taky nevěděl, co se má stát, ale byl si jistý, že to bude smutné.
,,Mám tě rád, mami.“ Pípl do sluchátka.
,,Já tebe taky…poklade…“ Zašeptala maminka. Její hlas byl…zlomený. Pak mu sluchátko vytrhli a on byl odtažen zpátky do auta.

Again for you

Několik dní své rodiče neviděl. Nevěděl, proč už si pro něj nepřišli. Pokud ti lidé chtěli výkupné, proč jim je nepřinesli? Jeho rodiče mají přece peněz dost. Ale ne…všechno nasvědčovalo tomu, že o peníze tady nešlo. Bylo v tom něco…něco víc…
Stále jen dřepěl na podlaze mezi čtyřmi stěnami, rukama objímal svá skrčená kolena a hleděl před sebe. Nikdo z těch, kteří ho věznili, netušil, co se mu honí hlavou. Odmítal jídlo, nebyl schopný komunikace. Jen zarytě čekal, až si pro něj maminka s tatínkem přijdou. Jsou přeci nejlepší detektivové v Anglii. ,,Určitě mne najdou.“ Říkal si.
Dveře se otevřeli a do jeho prázdného pokoje přišel vysoký muž s brýlemi. L v něm poznal svého učitele. Bylo to vůbec poprvé, co za ním přišel od té chvíle, kdy ho unesli. Sotva chlapec zjistil, o koho se jedná, vrátil čelo na kolena a schoval před ním svoji tvář. Ručičky objímající kolena přidali na síle, trochu zčervenali a křečí se rozklepali.
,,Slyšel jsem, že nechceš jíst.“
Žádná odpověď.
Učitel angličtiny přešel místnost až k němu. ,,Tvým rodičům se nic nestane, ale tobě by mohlo a my tě potřebujeme živého, rozumíš tomu?“ Chlapec vzpurně zavrtěl hlavou. Učitel si povzdychnul. ,,Myslel jsem si, že jsi chytrý. Copak by tví rodiče chtěli, abys nám tu umřel hlady? Poslouchej. Oni pro nás jen něco udělají a my jim tě vrátíme. Budete zase veliká, šťastná rodina. Nebude to už moc dlouho trvat. Tak bys měl něco sníst.“
Elliott si v tu chvíli vzpomněl, jak mu maminka do telefonu říkala, aby byl poslušný. Slíbil to. Pomalu zvedl hlavu z kolen a podíval se na svého únosce.
,,No vidíš, že to jde.“ Zasmál se. Byl milý, tak jako dřív, což bylo divné vzhledem k tomu, že ho unesl. Nezdálo se však, že by svou laskavost předstíral.
,,Dneska máme bifteky, dáš si? Nebo bys radši hamburgra?“
,,Rodiče mi dávali jahodový koláč.“
,,Ale! Kluk přece nebude jíst koláč…Tak co ti ještě dávali?“
Chlapec se zamyslel.,,Koblihy, čokoládovou polevu, žužu, palačinky, dorty, zmrzlinu…“Vzpomínal.
,,Tím tě krmili?“ Divil se. ,,Vážíš sotva patnáct kilo.“ Zmateně se poškrábal na hlavě.
,,Cukr podporuje energii a mozkovou činnost.“ Zopakoval to, co říkávali jeho rodiče. ,,Já slané nejím.“ Učitel nad tím jen pokrčil rameny.
„No budiž. Máš to mít.“ Řekl a vyšel ven. Za dveřmi uslyšel jeho povely. A během hodiny měl kolem sebe mnoho různých sladkostí. Vybaloval pomalu bonbón za bonbónem, ale jeho pocity se nezměnily. Cítil se stále stejně smutně a nešťastně. Stýskalo se mu po rodičích.

Again for you

Uběhly další dva dny, ale on to nevěděl. Nesčítal je. Čas mu ubíhal pomalu, ale nerozpoznával kolik minut, hodin, nebo dnů už uteklo. Byl sám se sebou v prázdném, tichém pokoji, do kterého jen občas unikaly hlasy z vedlejší místnosti. Dnes ovšem byli ty hlasy mnohem výraznější a agresivnější. Jakmile zaslechl zmínku o svých rodičích, přilepil ucho na dveře a pozorně poslouchal. Že by si pro něj konečně přišli?
,,Takže se jim to povedlo?“
,,Ano. Měl jste pravdu. Grayovi na to byli ideální. Byl to dobrý výběr. Stačila jim jediná rána.“
,,Výborně.“ Neslyšel moc dobře, ale hlas svého únosce poznal.,,Chvilku jsem pochyboval, že to dokážou. Přeci jen byli oba velice zásadoví a příkladní občané. Těžko uvěřit, že ho skutečně zabili. Musejí toho malého opravdu milovat.“ Po těch slovech se přímo ďábelsky rozchechtal. ,,No, vyznamenali se. Vrátíme kluka zpátky.“
,,Ehm…To zřejmě nebude nutné…“ Poznamenal nejistě jeden z mužů. Chvíli bylo ticho.
,,Jak to myslíš? Dohoda je dohoda.“
,,Ovšem, ale…Jeho rodiče se už nevrátí.“
Chlapcovi se sevřelo hrdlo. Srdce v těle začalo bušit jako na poplach.
,,Dostali je?“
,,Bohužel. Vypadá to, že se ani nesnažili jim uniknout.“
,,Do prdele!!“ Zahromoval vztekle únosce. ,,Tohle…tohle nebylo v plánu! Jestli je budou vyslýchat, Zjistí, kdo za tím stojí, zítra toho budou plné noviny!!! Kurva!“
,,Nic neřeknou. Máme přece toho kluka. Budou odsouzeni za velezradu a dostanou nejvyšší trest. Nikdo se nedozví, že jsme je vydírali.“
,,A co Elliott?“ Zaburácel další hlas. ,,Stejně už ho neuvidí, měli bychom se ho zbavit.“
,,Neblázni Charllesi. Je mu teprve sedm. Pochybuji, že by to někomu řekl, ještě z toho nemá rozum.“
Chlapec okamžitě utekl na druhou stranu místnosti. Schoval se pod postel, zakryl si uši a celý se rozklepal. Už nechtěl slyšet ani slovo.
,,Do prdele!!!“ Ozvalo se ještě tlumeně za dveřmi, než se rozletěly a ten, který podal ten hrozivý návrh vpadl dovnitř.
,,Chlapečku? Kde jsi? Máme pro tebe něco dobrého!“ Lákal sladkým, netrpělivým hlasem, který přehlušilo cvaknutí pistole. Elliott Gray měl chuť rozkřičet se a rozplakat, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Maminka s tatínkem zabili člověka…kvůli němu! Co se s nimi stane? Co se stane s ním? Hrozně se bál. Věděl, co je smrt. Nechtěl umřít.
,,Charllesi!“ Do pokoje přispěchali i ostatní, včetně jeho bývalého učitele. ,,Schovej tu bouchačku! Myslíš si, že je úplně blbej? No tak! Vystrašíš ho!“
,,To už je snad jedno, ne?“
,,Idiote.“ Zavrčel a pak udělal pár kroků směrem k posteli. Věděl kde je schovaný. V tom případě mu muselo dojít, že je slyšel.
,,No tak Elliotte. Nedělej hlouposti, ano? Buď hodný a vylez odtamtud. Nic se ti nestane.“
Buď hodný…Ta věta byla velmi důležitá. Slíbil přece mamince, že bude hodný. Přestože se tolik bál, pomalu vylezl z pod postele a pohlédl tak přímo do hlavně pistole, kterou držel jeden z těch mužů.
,,Nemiř na něj debile!“ Ohlédl se po něm učitel. Pak obrátil pohled zpět k chlapci. Nic neřekl, jen sledoval jeho vystrašený obličej.
,,Slyšel nás.“ Prohlásil další z mužů.
,,Slyšel si to?“ Zeptal se hned na to učitel a udělal další krok k němu. Chlapec zavrtěl hlavou, učitel se jen pousmál. Zřejmě jeho prozíravosti.
,,Prosím…chci vidět rodiče…“ Dostal ze sebe. Bylo až k nevíře, kolik v sobě měl odhodlání i přes veškerý svůj strach.
,,Tohle je na nic! Co s ním chceš dělat? Nechat si ho? No tak Zane nebuď idiot. Může všechno zkazit.“ I když se Charllesovi klepali ruce, namířil zbraň tentokrát proti jeho bývalém učiteli.,,Jestli to neuděláš ty, tak já, ale toho kluka musíme zabít!“
,,Dobře, dobře…“ Souhlasil s nezájmem učitel a jen na něj mávl rukou v pokojném gestu, stále hledíc chlapci do očí. ,,Počkej s tím…“ Pak promluvil k malému L. ,,Chceš vidět tatínka s maminkou?“
Chlapec rozhodně kývnul. Ať už to pro něj znamenalo cokoliv. To jedno kývnutí mu zachránilo a zároveň zničilo život… Přál si vidět rodiče, ale ten zážitek ho poznamenal na celý život. Přestože se na to snažil zapomenout, Některé scény a obrazy mu utkvěly v paměti navždy a vkrádali se do jeho snů, jako hrůzná noční můra. Zima a mráz, veliký prostor, mnoho lidí, mnoho světla…pravé poledne. Stál přímo před dřevěnou konstrukcí, a když se podíval vzhůru, spatřil rodiče. Chtěl na ně zavolat, ale únosce mu přikryl ústa. Ruce měli oba svázané za zády. Tatínek byl ostříhaný a maminka měla vlasy vyčesané z krku do neforemného drdolu. Oba měli jen lehké, jednoduché oblečení, na maminčině jemných rukou viděl, jaká je jí zima. Neviděli ho. Chlapec vůbec netušil, co se kolem něj děje. Lidé se na něj tlačili, pokřikovali na ně ošklivé nadávky. Všichni, co tam byli, jeho rodiče ze srdce nenáviděli. Stál jak přikovaný a hleděl vzhůru. Lidé kolem se hemžili, že toho nezahlédl moc, ale to málo mu stačilo na celý život. Tatínkovi, který se oproti mamince vyvýšil, něco utáhli kolem krku. Sotva si Lawliet pomyslel, že by ho z té výšky mohl zahlédnout, Jeho obraz, jako šedá šmouha ve vteřině zmizel. Propadl se a on hleděl jen na tatínkova chodidla v černých ponožkách, houpající se metr nad ním. To už chlapec pochopil, co se to děje a jakmile uviděl vystoupat maminku, začal se únosci vzpírat, chtěl na ní zavolat…nešlo to. Dotěrná ruka byla stále přitisknutá na jeho puse a jeho slabé ručky ji nemohli sundat z obličeje, ať se snažili sebevíc.
,,Mami…“ Špitl zoufale do svých myšlenek. A jako by tím přitáhl její pozornost, podívala se pod sebe. Jejich pohledy se rázem střetly a ten její se úplně změnil. Z tváře zmizela veškerá hrdost, nahradilo jí zoufalství. Rozplakala se. Otevřela pusu, chystala se mu něco říct, ale v tu ránu zmizela. Stejně jako tatínek. Nad jeho hlavou teď visely dva páry oblečených ponožek. Ruka povolila a on se sesunul k zemi. Nevadilo mu, že klečí na chladných, kamenných dlaždicích. Ani nepostřehl, že se ochladilo. Strnule hleděl vzhůru na dva páry visících nohou a všechny jeho racionální myšlenky se mu vytratily z hlavy. Zmizeli pryč, jako maminka s tatínkem. Byl najednou dočista prázdný. Netušíc, kolik minut strávil v tranzu, probral se teprve, když ho v obličeji něco zastudilo. Pak znovu, a znovu. Pohlédl ještě víš, až na nebe, ze kterého se začala snášet malá bílá peříčka. Sněžilo. Lidé začali pomalu odcházet, hluk se tišil a on si uvědomil, že ho nikdo nedrží. Aniž by zkoumal, zda je ještě bývalý učitel v jeho blízkosti, sebral se ze země a utíkal pryč. Utíkal pod náporem stále hustší závěje sněhu, utíkal mezi těmi zlými lidmi, co mylně odsuzují, chtěl utéct daleko od všeho. Ale do cesty mu cosi vstoupilo. Někdo by řekl náhoda, a někdo možná osud… Bylo to měkké, takže ani nebolelo, když do toho vrazil. Na chlapce se otočil neznámý, elegantně vyhlížející pán v kabátě a klobouku…

Again for you

,,Co se stalo, Ryuzaki?“ Starý pán pohlédl starostlivě na černovlasého mladého muže, který právě vešel do dveří jeho pracovny. Rukou se opíral o trám a v jeho černých očích se odrážel smutek a podivná směsice melancholie s nostalgií. ,,Hmm?“ Watari se odsunul od počítače a věnoval mu svou úplnou pozornost.,,Co se stalo?“
,,Nemohu jít spát.“
,,Zase se to vrátilo?“
Detektiv kývnul. ,,Co Light odešel…Myslím, že potřebuji víc kávy.“
,,Samozřejmě.“ Usmál se na L a odešel připravit hodně silnou kávu. Zdá se, že jeho noci budou znovu probdělé…