33. kapitola - RISK
,,Pokud je dnes 25. Dubna, 18 hodin a 30 minut, měla by se právě poprvé vysílat tato zpráva. Pokud ne, požádal jsem všechny televize, na území Eurasie a Ameriky, aby tuto zprávu každý den v osm hodin ráno a v půl deváté večer po dobu čtyř dnů opakovali. Já jsem Anděl smrti. Touto cestou se pokouším zkontaktovat člověka, který používá pseudonym Dr. Scientist. Pokud teď sleduješ zprávy, pozorně mne poslouchej. Máš něco, co mi patří, a jistě víš, co to je. Jde po tobě policie, FBI a detektiv L..., ale mně nezáleží na tom, jestli tě zatknou. Ty víš, kdo jsem. Již jsme se setkali a rád bys mne získal zpět. Vzhledem k tomu, že je to v zájmu nás obou, navrhuji se sejít. Přijď 1. května v pět hodin odpoledne na místo, kde jsi zemřel. Budu na tebe čekat. Vezmi sebou to, co mi patří, a já budu tvůj. Varování pro policii: Nehodlám se držet zpátky a zabiji každého, kdo se k tomu připlete.“
,,Tak jste to slyšeli…vzhledem k tomu, že nám ve svém dopise s nahrávkou vyhrožoval smrtí, neměli jsme jinou možnost, než jeho zprávu uveřejnit. Jistě, pravděpodobně se jedná o žert, ale pokud ne…všechny jistě zajímá, kdo je anonym, který si říká anděl smrti…“
,,Ryuzaki, Sebastian Ryan Hefferman zrušil spolupráci.“
,,Pochopitelně.“ Detektiv se na starého muže za svými zády ani nepodíval. Hypnotizoval obrazovku, na které už jen mladá reportérka ukončovala večerní zprávy. ,,Zjistil, že Light není v kontaktu s Demuvem.“ Řekl, jakoby nic a strčil si do úst jednu barevnou makaronku. Jeho klidná tvář perfektně maskovala veliké znepokojení. ,,V takovém případě je zbytečné mluvit s ním o výměně.“
,,Ta televizní správa...nebyl dobrý nápad?“
,,Ne…Naopak. Vynikající. Bohužel nedomyšlený. Z toho vzkazu je znát spěch a Scientist akorát pochopil, že Light Yagami už zoufale potřebuje svů zápisník. Má ho v hrsti a s pravděpodobností 89% na jejich setkání nedorazí. Myslím, že pošle svoje lidi, aby si ověřili, že je tam Light sám, a že je to skutečně on. A pak ho zkrátka znovu unesou. Přestože se tak Light snaží působit, on rozhodně nemá navrch. Je spíše obětí. Kromě toho na sebe strhl pozornost veřejnosti. Byla veliká hloupost mluvit o sobě, jako o andělovi, jenomže svoje jméno uvést také nemohl…“
,,A víme, kde se to setkání uskuteční?“
,,Tam kde zemřel…“ Pronesl zamyšleně Ryuzaki a zdvihl k ústům další makaronku.,,Light nechtěl, aby se k tomu někdo připletl….je pochopitelné, že se k tomu vzkazu nechce hlásit. Musel tedy navrhnout místo, které zná jen Scientist. Je to šifra. Myslí tím místo, kde kamufloval svoji smrt.“
,,Je to ta zapálená nemocnice?“
,,Ano.“ Na to L a vložil si sladkost do úst.
,,V tom případě bychom měli zkontaktovat FBI a požádat je o pomoc.“
,,To není tak jednoduché.“ Namítl detektiv.,,Light si je vědom toho, že nikdo, kromě Scientista a nás dvou neví, o kterém místě mluvil. Znamená to, že varování pro policii, ať se drží dál, je ve skutečnosti jen další osobní vzkaz tentokrát mířený proti mně. Nechce, abych zasahoval.“
,,Ale pokud to neuděláme, bude Light Yagami opět unesen.“
,,Máš pravdu…“ L zamyšleně přejel palcem po rtu. Tahle situace se mu nelíbila. ,,Pokud by se tak stalo, měl by Scientist už všechno, co potřebuje. Lighta, zápisník a tudíž obrovskou moc. Kdoví, co by byl pak schopný udělat. Moc člověka změní a on je už teď dost nenormální. Nikdy bychom ho nedostali a ještě by byly naše životy v ohrožení. Mohl by z Lighta dostat i mé pravé jméno…“Děl L a natáhl se pro hrnek s kávou. ,,Tak tedy zařiď, ať to místo sledují alespoň dvě policejní jednotky a zasáhnou pouze, pokud bude Light v nebezpečí. Taky nech kolem budovy instalovat kamery a odposlechy. Ať už tam Scientist pošle kohokoliv, může nás k němu zavést.“
,,Zajisté.“ Souhlasil Watari a vytahujíc ze saka telefon, odešel k sobě do pracovny.
,,Lighte…ty idiote.“ Ulevil si v duchu L a starostlivě pohlédl na televizní obrazovku. ,,Jenom všechno komplikuješ…“
Again for you
Lighta probudilo světlo proudící z oken a brnění v obou rukách. Nepřipisoval tomu příliš veliký význam. Protáhl se v zádech, Pomalu otevřel oči a zamžoural do oslňujícího světla v záclonách. Zaspal. A to měl přitom tolik práce. Musel se připravit na cestu do Anglie, protože setkání mělo proběhnout už za dva dny. A dostat se až do Británie, úplně sám, není jen tak. Ale přeci se nebude stresovat, když se teď spoléhá jen na vlastní zodpovědnost. Posadil se na posteli a chtěl si prsty promnout kořen nosu, ale včas si vzpomněl, že by se mohl ošklivě poškrábat. Kolikrát si ani neuvědomuje, že jeho nehty jsou teď ostřejší, než žiletky a tvrdší, než diamant. Musí být opatrný a nedělat neuvážené pohyby. Už se mu podařilo škrábnout se při oblékání a věděl, že to není zrovna příjemné. Raději nechal nos nosem a prohlédl si brnící ruce. Samozřejmě ho čekalo další překvapení, když zjistil, že se mu od prstů po hřbetu ruky táhnou výrazné žíly až k rameni. Byli výraznější, než u starého, nemocného člověka. Jako by jeho kůže, napnutá na kostnatém těle zprůsvitněla. Žíly, tepny, nebo co to vlastně bylo, se tlačily skrz tenkou kůži ven a táhli se v nepravidelných, tmavomodrých linkách po hladké pokožce. Nevypadalo to hezky. Pomalu přejížděl prsty druhé ruky po vystouplých šňůrách, jakoby se to snažil pochopit.
,,Musela to způsobit ta krev, nebo co to je. Hodně od posledně zhoustla…“ Vstal z postele a řítil se do koupelny, před velké zrcadlo. Svléknul ze sebe pyžamo a pečlivě si prohlížel své tělo. Bylo děsivé. Kostra obalená v kůži, která ke všemu ztrácela svou původní barvu. Bledla, skelnatěla. Byla jako napnutý, průsvitný silon. V obličeji si byl sice pořád podobný, jenže oči už nebyly hnědé a živé. Nabraly barvu typickou pro každého anděla smrti. Červenou. Zatímco bělmo pomalu, ale jistě nepěkně žloutlo. Jakoby se do zrcadla díval na někoho cizího. Nebo spíše na něco. Děsilo ho to, jistě, ale zároveň už s tím byl smířený. Naději viděl jen v zápisníku smrti, ovšem ani to nebylo definitivní. Potřeboval ho, jenomže to byli především vnitřní pohnutky, ne fyzická potřeba. To odloučení mohlo tu proměnu jen urychlit, ne znemožnit. Žádný anděl smrti nemůže být bez svého zápisníku ve světě lidí. Dobře si pamatoval, jak to stálo v pravidlech. Každý anděl smrti musí vlastnit zápisník. Pokud ho daruje člověku, znamená to, že má dva. Ale on měl jen jeden. ,,Všechno je špatně. Nemohu si myslet, že se mi pak vrátí původní podoba.“ Snažil se, být vyrovnaný s tím, co se s ním děje. ,,Jsem anděl smrti. Byl jsem jím od chvíle, co jsem souhlasil s podmínkami krále shinigami…“ Pokoušel se nabrat sebevědomí, ale spíše se v něm hromadila nenávist. Vůči sobě, že na tak bláznivou dohodu přistoupil, vůči L, že ho nechal odejít, aniž by mu došlo, že to tak nechce a vůči králi bohů smrti. Protože on to celé zavinil. Nikdy ho neměl stavět před tak hříšné rozhodnutí. Dělat mu návrhy, jako sám ďábel… ,,Doufám, že jsi spokojený ty parchante. Já se na rozdíl od vás nemohu schovat do světa mrtvých. Všichni mne tu dobře vidí.“ Podíval se ke stropu a doufal, že ten, ke komu mluví, slyší jeho myšlenky. Bude těžké dostat se do Anglie a nestrhnout na sebe žádnou pozornost…
Again for you
Přeci to dokázal. Sic oblečen jak na zimu, ale zvládl to. I když letištní kontroly byly nesnesitelné, kontroloři se nechali celkem snadno podplatit a jeho vzhled tudíž nezabránil cestě letadlem. Místo, kde se měli setkat, si našel ještě před samotnou cestou. Nebyli tam ani ohořelé trosky, ani tam nestála nová nemocnice. Pusto a prázdno. Pozemek jak dělaný pro zakoupení. Nikdo se jej však ani netkl. Možná z pověrčivosti, že tam zahynulo tolik nevinných lidí…Kdo ví. Lightovi to bylo jedno. Podstatné bylo, že to našel. Sehnal si v blízkém hotelu jeden obyčejný pokoj a do druhého dne už z něj nevylezl. Měl pocit, že skoro nedělá nic jiného, než že se pozoruje v zrcadle a porovnává sebemenší změny. Nemohl si však pomoct. Byl klidnější, když měl nad sebou alespoň trochu kontrolu. V tom hotelovém pokoji, ve kterém byl ubytovaný, bylo veliké zrcadlo, zabudované ve skříni a táhlo se přes celé dveře. Stál před ním úplně nahý. Výrazné, masivní žíly se už objevovaly i na nohách. Také prsty, které mají být mnohem kratší, než na rukách se trochu prodloužily. Pohlaví se zatím nijak nezměnilo. I přesto však svůj vzhled naprosto nenáviděl. Aniž by chtěl, porušoval některé zásady anatomie lidského těla.
,,Kdo by to byl řekl.“ Konstatoval L. Light věděl, že za ním není. Viděl ho za sebou v zrcadle a viděl by ho, i kdyby se otočil. Představa? Přelud? Tak dlouhou dobu se mu zjevoval, a on stále netušil, co je vlastně zač. Na oplátku si však připustil, že už nemůže být normální. Věděl to o sobě. Vzorný student, sériový vrah, anděl smrti, který si nechal vzít vlastní zápisník…Ovšem. To zkrátka není normální. Neotáčel se, jen se na odraz v zrcadle ušklíbl.
,,Jsem odporný, že?“
L si ho pozorně prohlédl od shora až dolů. ,,Ne.“ Řekl, jakmile s rentgenováním jeho těla skončil. ,,Už ne.“
,,Jak to myslíš?“
Černovlasý detektiv pokrčil rameny. ,,Člověk může být odporný pouze svým charakterem, nikoliv zjevem.“
,,To říká ten pravý…“ Pomyslel si ošklivě Light, přesto že věděl, že s myšlenkami si na svou vlastní fantazii nepřijde. L jen sklonil hlavu. Light tím chtěl naznačit, že si těmi slovy kompenzuje vlastní podivný vzhled.,,Promiň.“
,,To nevadí. Vím, že nejsem hezký.“ Souhlasil klidně.
,,Ty se nepotřebuješ někomu zalíbit.“ Nadhodil okamžitě Light, jako satisfakci,,Mně se líbíš a to je hlavní.“
,,Jo. To samé platí i pro tebe.“
Light se nad jeho slovy zamyslel. On není jako L. Vždycky mu záleželo na názoru ostatních. Nerad vybočoval z řady a vždy si hlídal svůj krásný obličej. Byla to jeho veliká manipulační zbraň. Vzbuzoval tím sympatie. Jenomže teď už vzbuzuje leda strach. Jeho samotného vlastní zjev děsil. V téhle chvíli si přál být bezprostřední, jako Ryuzaki, protože on dokázal dávat všem jasně najevo, že jsou mu ukradení. Tím si získával uznání i sympatie, přestože je tak divný a neupravený. Vlastně byl vždy obdivuhodný…,,To samé platí i pro tebe.“ Zopakoval si v duchu jeho větu...
,,Kdo ví…“ Pronesl potichu. Mluví přece jen se svou vlastní představou. Jak by asi reagoval skutečný L, kdyby ho teď viděl? Tvor, jakým se stal, nemůže přeci vzbuzovat žádné příjemné pocity…
,,Zítra máš důležitý den. Jak se cítíš?“
,,Žádná sláva.“
,,Jsi si jistý, že to zvládneš?“
,,Co by se mohlo stát? Scientist mne nemůže zabít. Udělám cokoliv, abych svůj zápisník získal zpět.“
,,Pleteš se. On tě může zabít. Rozdíl je jen v tom, že to může udělat nespočetněkrát. Pokud vím, bolest pořád dokonale vnímáš. A nikdy dopředu nevíš, jak bude umírání bolestivé. Jsem si jistý, že on na tebe vyzkouší všechny možné způsoby zabití. Vlastně…je to fascinující. Být na jeho místě, taky mne to zajímá.“
Light polkl. Tohle znělo vážně děsivě. Skoro se mu z toho udělalo zle. ,,Tak to vidíš. On mne může zabít kolikrát se mu zlíbí a já ho nesmím zabít ani jednou. Jaká nespravedlnost.“
,,Nemusíš riskovat. Kdybys nebyl tak hrdý, dávno by ses vrátil zpátky, nemám pravdu?“
,,Myslíš? Když jsi tak neschopný zatknout jedinýho chlapa? Někdy si říkám, jestli to neděláš schválně. Nejlepší detektiv na světě a chytá jednoho zločince několik měsíců. I případ kira si řešil dlouho a nakonec si stejně prohrál.“
,,Ano, to je divné. V obou případech si v tom hrál hlavní roli ty.“
,,Kam tím míříš?“
,,Nikam. Jen naznačuji, že moje chyby byli vyvolané tvojí vinou. Do chvíle, než jsem tě poznal, jsem žádnou chybu neudělal.“
,,To nebyla moje vina. Bylo to tak, žes kiru ve skutečnosti dopadnout nechtěl. Ten případ tě bavil, a pokud jsi nelhal o našem přátelství, pak si o něj jistě nechtěl přijít.“
,,Ne. Ve skutečnosti to bylo proto, že jsem neměl důkazy. Anděl smrti Rem lhala, aby ochránila Misu Amanovou a ty jsi dlouho netušil, že kira vůbec jsi. Za takových podmínek se žádné důkazy sehnat nedali. Nemohl jsem dělat nic, i když jsem věděl, že jsi kira.“
,,Ale ty jsi o důkazy ani nestál, Ryuzaki. Pravda je, žes o mně nechtěl přijít.“ Stál si za svým Light.
,,Těžko by někdo chtěl přijít o někoho, koho miluje. Byl jsem v bezvýchodné situaci.“
Tak a je to. Light se vítězně usmál. Přesně v tuhle odpověď doufal. Skoro ho mrzelo, že to není opravdový L z jeho minulosti. Ten byl teď pryč. V jeho dřívějším světě z něj zbylo jen rozkládající se tělo několik metrů pod zemí. Obrátil se a šel k posteli. Sáhl po poskládaném pyžamu, aby si ho oblékl. Bylo mu divné vybavovat se s vlastní halucinací nahý. Nebyl totiž úplně přesvědčený o tom, co je tenhle mrtvý L vlastně zač. Snad chtěl trochu věřit tomu, že je skutečný. Třeba duch, nebo zhmotnělá vzpomínka…cokoli. Kéž by se ho tak mohl dotknout…Položil se na bok a podíval se na tu nedefinovatelnou osobu před sebou.
,,Mohl by sis ke mně lehnout?“
Černovlasý jen lehce kývnul hlavou, stále ho hypnotizujíc očima, a vydal se k posteli. Položil se na bok, naproti němu.
,,Chci, abys dnes nezmizel tak jak to rád děláš. Zůstaň tu, než usnu.“ Poručil. V jeho hlase bylo znát, jak moc se zítřka obává.
,,Budu tu, jak dlouho budeš chtít.“ Souhlasil L.
Again for you
,,Ryuzaki, vše je připravené.“
,,Výborně. Děkuji ti. Už bude pět, tak to zapni.“ Požádal detektiv a pohlédl na dlouhou řadu televizních obrazovek, které byly prozatím úplně černé. Všechny do jedné se rozsvítily a ukázalo se na nich staré, dlouho neobydlené sídliště stávající na kraji Londýna. Nemocnice, která tam kdysi stála, shořela a nic jiného tam nikdy postavené nebylo. Nikdo tam nechodil, nikdo se zde nezdržoval. Jen pár dětí tu a tam používalo to místo na svoje hry. Zkrátka prostor jak stvořený pro jejich představení. Bez svědků a nežádoucí pozornosti. Světlo dopadalo na asfaltovou šeď silnice a nebe na obrazovkách ztrácelo vše z původní namodralé barvy. Na scéně chyběl už jedině Light. Jestli chtěl dodržet svůj vlastní stanovený termín, měl by se ukázat do desíti minut. Ovšem…Ani Dr.Scientist se prozatím neobjevil.
L si přitáhl k ústům malý mikrofon a zapnul jej. Light nebyl jediný, kdo měl rozepsaný scénář. Kolem areálu bylo asi tolik nastrčených policistů, jako pěšáků na šachovém poli. Všichni do jednoho sledovali pozorně místo setkání, kam zatím ani jeden aktér nedorazil. Jejich auta stála u chodníku, jako zaparkovaná civilní vozidla a žádné z aut ani trochu nepřipomínalo policejní vůz.
L pozorně přejížděl očima po obrazovkách, připraven udávat povely. Zbývaly dvě minuty. Po dalších třiceti vteřinách se konečně objevil. Vynořil se z vedlejší ulice, jako stín. Rukavice na rukách, sluneční brýle a mikina. I s tou kapucí na hlavě, však nebylo pochyb, že je to on.
Again for you
Šel pomalu, nejistě. Rozhlížel se kolem sebe s velikou ostražitostí. Uprostřed sídla, tam, kde se patrně předtím nacházel samý střed ústavu, se zastavil. Byl si jistý, že je na něj dobře vidět. Scientist ho nemůže přehlédnout. Nejistě se rozhlížel kolem sebe, pln strachu a nejistoty z toho, co se stane, nebo z toho, co by se mohlo stát. Dlaně tiskl v pěsti, dodávaje si tím kuráže. Skrz černá skla se několikrát podíval na čisté nebe. Slunce do něj nemilosrdně bodalo své rozžhavené paprsky a nebe bylo tak čisté a světlé, jako by se ocital uprostřed pouště. S každým dalším polknutím cítil, jak mu vysychá hrdlo. Bylo za minutu pět a Scientist nikde.
Again for you
,,Vjíždíme do Ricterovi ulice, pane.“
,,Dobře. Trochu zpomalte a do minuty byste tam měli být.“
Řidič bez mrknutí oka ubral plyn a s předstíranou jistotou se blížil svému cíli. Muž vedle něj se zdál o něco nervóznější. Chvíli poklepával prsty o hranu otevřeného okýnka a nakonec si vytáhl cigaretu a zbrkle ji zapálil.
,,Musíš kouřit zrovna teď?“ Obořil se na něj řidič. ,,Za chvíli tam budeme, vole.“
,,Jdi do hajzlu.“ Zavrčel spolujezdec, aniž by se na něj podíval.
Řidič se pozorně díval před sebe. Za pár vteřin už před sebou měli prázdnou plochu osvícenou paprsky slunce na půli západu. Jako na mítině uprostřed lesa tam stála postava v černé mikině. Byl to Light.
Řidič otočil vypínačem u mikrofonu. ,,Asi jsme tady.“
,,A on tam je?“
,,Ano, někdo tu opravdu stojí, ale vypadá to, že si nás zatím nevšiml…“
,,To je dobře. Jeďte za ním, naberte rychlost a hlavně nezastavujte.“ Ozývalo se z reproduktoru. Oba muži si vyslechli pokyny a pak si vyměnili nechápavé pohledy. Nicméně neměli na výběr. Museli ho poslechnout. Vyrazili proti chlapci nepřiměřenou rychlostí. Light si jich všiml až po sluchu vycházejících ze styku točících se kol se zemí. Otočil se, a jakmile zjistil, jak jsou blízko a jak zběsile se na něj hrnou, pokusil se rychle uhnout. Jenže to se mu nepodařilo úplně tak, jak chtěl a on skončil zády na zemi. Auto se těsně před ním zastavilo.
,,No co čekáte? Přejeďte ho.“ Ozvalo se rozladěně do mikrofonu. Dle výrazu obou pasažérů bylo jasné, že vůbec netuší, co má Scientist v plánu. Jenže rozkaz byl rozkaz a tenhle chlápek jim nabídl zatraceně vysokou odměnu…
Again for you
…Light se vzepřel na rukách a nechápavě sledoval, jak se od něj auto vzdaluje. ,,Couvá? O co mu jde?“ Když se auto znovu rozjelo proti němu, pochopil. Začal zbrkle couvat vzad, ale když viděl, že mu neunikne, lehl si břichem k zemi a dlaněmi se chytnul za hlavu. Poslední co slyšel, byl zesilující se hlas rozjetých kol. Cítil tu sílu, ještě než ji mněl na sobě. Auto se přes něj převalilo, jako velká voda a do všech nastrčených mikrofonů kolem zaznělo hrozivé zakřupání kostí. Uprostřed zad mohla být jeho páteř úplně rozdrcená.
Again for you
,,Lighte!“ Detektiv vytřeštil oči na obrazovku, na které Light nehybně ležel tváří v asfaltu. Sladká, růžová makaronka mu vypadla z prstů na zem a on nebyl schopen pohybu. S otevřenou pusou zíral před sebe, jako by zkameněl. Přestože jeho racionální já dobře vědělo, že Lighta jen tak něco nezabije, ten strach, že je doopravdy mrtvý se dostavil pokaždé, kdy byl svědkem jeho utrpení. Jakmile ležel nehybně na zemi, mohl být jak člověk, tak anděl smrti, ale L obavy z toho, že se znovu nezvedne, byly srovnatelné.
Again for you
,,Kurva.“ Promluvil do hustého ticha řidič a hlasitě polkl.
,,Nestůj tady ty vole. Musíme odtud zmizet!“ Pobídl ho nervózně spolujezdec a řidič na místo odpovědi dupnul na plyn. Auto se rozjelo. Hned na to se vozidlem rozezvučel podrážděný Scientistův hlas.
,,Co to děláte vy idioti? Vraťte se k němu!...“ Jeho nadávky pokračovali a snad by se ti dva dozvěděli i něco klíčového, kdyby ho byli schopni vůbec poslouchat. Jediné, co se jim v tu chvíli honilo hlavou, byl duševní stav jejich velitele a myšlenky na útěk. Jakmile se rozjeli, bylo téměř jako povel pro policisty, aby je pronásledovali. Všichni do jednoho se za nimi vrhli, aniž by zaváhali nad tím, zda je Light Yagami opravdu mrtvý.
,,Do prdele! Policajti!“ Vyhrkl řidič, jen co pohlédl do zpětného zrcátka. Sešlápl plyn a vyšplhal se nad 150 km v hodině. Za chvíli se ztratili z dosahu všech nastrčených kamer stejně tak, jako o pár sekund později všechny připravené policejní síly.
Again for you
Ryuzaki sice postřehl počínání zločinců a policistů, ale nevěnoval jim příliš pozornosti. Hypnotizoval Lighta, který se mu ukazoval na pěti obrazovkách z několika různých úhlů. Napjatě čekal, až se pohne, pokud vůbec. Po pár minutách, pro L nekonečně dlouhá doba ustupující naděje, se prsty položené na asfaltu nepatrně pohnuly. Do nastrčených štěnic zašumělo těžké vydechnutí. Byl na živu.
,,Díky bohu.“ Oddechl si L. Tahle malá podívaná na něj měla také celkem daleký dopad.
Again for you
Light se pomalu, ale jistě zvedal ze země. Snažil se svýma roztřesenýma rukama podepřít. Lopatky se samy od sebe narovnaly, jako plast, který se po prohnutí opět sám narovná do původní podoby. V obličeji měl apatický výraz, jakoby se ho nic, z toho, co se stalo, netýkalo. Byl v šoku. Když se konečně dostal na nohy, rozhlédl se kolem, jakoby mu došlo, že se tu měl původně s někým sejít. Postupně si začal uvědomovat, co se tu vlastně událo a proč. Scientist si chtěl ověřit, jestli je to on. Jenže co se dělo pak, to už nevěděl. Bůhví, jak dlouho ležel tváří v zemi. Možná že ho ten parchant nepoznal a když viděl, že se nehýbá, myslel si, že to není Light Yagami, ale někdo nastrčený. Možná dokonce policajt. ,,Sakra…“ Procedil mezi zuby. Tolik úsilí a peněz ho stálo to připravit a takhle to dopadlo. Jel snad do Anglie úplně zbytečně? Jenže co teď? Tím, že se vrátí do Japonska nic nevyřeší. Naopak. Je skoro jisté, že se od zápisníku smrti ještě oddálí. Light pomalu, stále trochu dezorientovaně místo opustil, urovnal na sobě oblečení, uhladil si rozcuchané vlasy a v hlubokém zamyšlení se vrátil do hotelu. Ve svém pokoji sebou vyčerpaně hodil na postel. I když z toho vyvázl bez větších potíží, bylo hrozné muset si něco takového zažít. Kromě toho se zády měl stále trochu problém. Sice ho nebolely a kosti už byli všechny na svém místě, přesto měl neustále nutkání se jich dotýkat. Bylo to jako mravenčení. Jakoby ho něco lechtalo z vnitřní strany kůže. Hrozné bylo, že to musel ignorovat. Jeho nehty byli příliš ostré, než aby se jimi poškrábal. Snažil se myslet na svůj plán. Na to, co se asi dělo, když nebyl při vědomí…Zpáteční letenka, kterou si pořídil pro všechny případy, byla určená pro letadlo odlétající na pozítří z hlavního letiště. Do té doby by se mohl alespoň pokusit Scientista vyhledat. Jenže! On v tom autě určitě neseděl. Pokud ano, poznal by ho na první pohled a nemusel by si to ověřovat. Nikde nebylo napsané, že jel do Anglie. Naopak. Ta myšlenka se zdála být s každou minutou naivnější. Mohl si přece myslet, že je to past. Ti, co v tom autě přijeli…ti mohli být ovládáni zápisníkem smrti…Scientist se tudíž mohl schovávat prakticky na jakémkoliv místě na zemi, protože doba ovládaná zápisníkem smrti je celých třiadvacet dní.
,,Možná byla chyba, že jsem odešel…“ Řekl sám sobě, sledujíc pravidelné linie stropu.,,Měl bych se vrátit zpátky a omluvit se ti, dokud jsi ještě na živu…L.“
Again for you
O tři dny později :
,,Jaktože tady Light není? Co to má znamenat?“ Zahřměl Yagami hned ve dveřích na místo pozdravu a zdál se opravdu hluboce rozčílený. ,,Kde je? Co se s ním stalo?“ Prošel kolem Watariho, jakoby byl vzduch. Starý pán jen trpělivě vydechl a zavřel za ním dveře. Lightův otec si to suverénně namířil přímo k detektivovi, zaplavujíc ho zoufalými otázkami. Ten se na něj ani nepodíval. Jakoby tam ani nebyl, zabýval se konvicí s kávou a porcelánovou soupravou.
,,Slyšíte mně?!“ To už bylo na Yagamiho moc. Pevně ho chytil za rameno a zatřásl s ním. ,,Jak dlouho je pryč?“
,,Necelé dva týdny.“ Řekl konečně a jelikož se mu pod Yagamiho silou špatně manipulovalo s drobnými šálečky, nechal je ležet.
,,A kdy jste mi to hodlal oznámit?!“
,,Nehodlal.“ Odpověděl jednoduše. ,,Light už je dospělý člověk. Jestliže si přál, abych vám to neříkal, bylo mou povinností to respektovat, nemyslíte?“
,,A proč jste mi teda nakonec zavolal? Stalo se mu něco?“
,,Ano…“Začal L a pan Yagami se při tom otřásl strachem o své dítě.,,…i ne.“Dořekl detektiv.
Komisař byl zmatený. Pomalu pustil jeho rameno. ,,Promiňte…jak tomu mám rozumět?“
,,Tomu se dá těžko porozumět. Ale i když si Light myslí, že to nedokážete, já vám věřím.“ To, co L řekl ho zmátlo ještě víc. ,,Nerad porušuji slib, který jsem mu dal, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Povím vám to jen proto, protože váš syn potřebuje pomoct.“
,,Stále nechápu, o čem mluvíte.“
Černovlasý muž ukázal paží ke křeslu vedle sebe. ,,Prosím raději se posaďte.“ Yagami tak s nejistotou učinil.,,To, co vám teď pustím, sledujte až do konce.“ Řekl a pak kývl k Watarimu na znamení, že může pásku spustit. Na televizi se ukázala postava v černé mikině s brýlemi a kapucí.
,,To je Light!?“ Ptal se okamžitě Yagami. Detektiv lehce kývl.
Na obrazovce se chvíli nic nedělo, jenže pak se objevilo to černé auto. Byla to jedna z těch detailnějších nahrávek. Přesně, jak tomu bylo před tím, auto kousek od něj zastavilo, pak chvíli stálo se zapnutými motory a pak začalo couvat. Nakonec se rozjelo o něco rychleji proti schoulenému Lightovi a přejelo přes něj, jako nic.
,,Lighte!!!“ Jeho reakce byla ještě zděšenější, než ta Ryuzakiho. On nevěděl, co je Light zač. Tedy zatím.
,,Jen klid.“ Snažil se ho upokojit L. Jenže to nebylo dost dobře možné. Něco takového se zkrátka nedalo přežít.
,,Neříkejte mi, abych se uklidnil!!! To…to nebyl on, že ne? Řekněte mi, že to nebyl Light!“
,,Je to Light. Koukejte se prosím.“ Stál si tvrdě za svým L. Yagami byl úplně na dně. Rezignovaně se zhroutil do křesla a sledoval televizi, na které byl zase jen Light. Ležel tváří v asfaltu a záda měl úplně zdeformovaná. Jeho otci se hnaly slzy do očí, jenže pak si všiml malého pohybu ruky.
,,To přece není možné!?“ Jako ve snu sledoval, jak se Light pomalu vzpamatovává. Jeho zády se pomalu vracely do původního tvaru a on stál za chvíli na nohách, jakoby se mu vůbec nic nestalo…To už si Yagami nebyl jistý, jestli se nezbláznil.,,A…ale jak to? Jemu se vůbec nic nestalo…?“ Kdyby nebyl tak překvapený, jistě by si býval pořádně oddychl.
,,Ne, jak vidíte, je v pořádku.“ Potom se mu zpříma zahleděl do zakalených očí. ,,Je mi líto, že jste to musel vidět, ale kdybych vám tu pásku neukázal a rovnou vám to řekl, byl byste si myslel, že jsem se zbláznil...Pane Yagami, i kdybyste do Lighta vystřílel celý zásobník, bude v naprostém pořádku. Váš syn je totiž nesmrtelný.“
,,Co prosím??!!!“ Ano. Pohled zkoumající L duševní zdraví se skutečně dostavil. Ryuzaki byl ale profesionál a nijak ho to nerozptýlilo.
,,Začalo to už tímto případem. Ve všem, co vám kdy Light řekl o své práci, nebo o svém zdraví, vás klamal. Dokonce to, že se semnou chtěl setkat a že se mu to o pár měsíců později podařilo, nebyla náhoda. Všechno je jinak, než jste si celou dobu myslel. Droga, která by se dala převést na jiný kontinent a znovu použít, není nic jiného, než idealismus. Byl to perfektně vymyšlený podvod, pro získání miliónů. Ten, co to vymyslel, od začátku věděl, že se ta dávka nedá přežít. Bez ohledu na druh krevní skupiny, bez ohledu na cokoliv, byla zkrátka smrtelná. Ovšem Light ji přežil, dokonce několikrát. Proto se také celý případ tak zamotal. Tenhle byznys by neměl dlouhého trvání, kdyby se Light neobjevil a neudělal z prostého ideálu realitu. Nejenže Lighta ta droga nezabila, ale nenechala na něm ani žádné trvalé následky. Jeho mozková činnost byla pořád stejná. Od té doby jsme ho podrobili bezpočtu různých testů a vyšetření. Watari mu dal několik injekcí, mezi kterými bylo i očkování proti vzteklině, ale na nic nereagoval. Nepůsobili na něj dokonce ani prášky na spaní. I když jsme si s tím nevěděli rady, Watari, ani já bychom se nikdy nespokojili s faktem, že Light zkrátka není člověk. Přesto to ale vyplynulo na povrch. Abych dokázal najít jakkoliv racionálnější vysvětlení, uchýlil jsem se k prohledání jeho osobních věcí a našel jsem zápisník smrti. Černý blok na jehož prvních stránkách se píše, že člověk se jménem, které zde bude uvedeno, zemře. Chápete jistě, že jsem si musel ověřit jeho pravost. S Watariho pomocí jsme jej využili, abychom zjistili informace ze zločince a zároveň ho zachránili před ponížením na elektrickém křesle. Osoby u kterých se neuvede způsob a okolnosti smrti, umírají na zástavu srdce. Když jsme zjistili, že je deník pravý, obrátil jsem se s otázkami zpět na Lighta a konečně jsem zjistil pravdu. Řekl mi, že je anděl smrti, dokonce také sám přiznal, že je nesmrtelný…“ L si všiml Yagamiho pohledu.,,Také jsem tomu nevěřil a přiznal jsem to. Jenže on mi to neváhal dokázat. Před mýma očima si ublížil a jeho tělo se během chvilky samo zotavilo. Uvěřil jsem mu. A znovu a znovu se mi jeho totožnost potvrzovala. Přes to všechno ale…Light byl úžasný. Nechal Watariho vyšetřovat své tělo, přestože sám věděl, že je to zbytečné. Když jsme se pak dozvěděli pravdu, téměř nic se nezměnilo. Snažil se spolupracovat ze všech sil a hodně nám pomohl. Pomalu jsem se snažil zjišťovat, kdo vlastně je. Zjistil jsem, že je také vázán sliby a pravidly. Uzavřel dohodu s anděli smrti někdy kolem osmnáctých narozenin…Řekl bych že se to stalo krátkou dobu před tím, než se vás poprvé zeptal, jestli mu pomůžete se semnou setkat. Zjistil jsem dokonce, že už tehdy věděl jak vypadám, znal mě. Teď už to do sebe perfektně zapadá. Nikdo, kdo by mně neznal, by nevěděl, co přesně dělat, aby ve mne vzbudil zvědavost. Light to věděl naprosto přesně. Řešil případy pod mým jménem. Byl sice úspěšný, ale vybíral si jen případy, které bych si sám nikdy nevybral. Provokoval mne. Už tehdy mi mělo dojít, že člověk, kterého to napadne musí vědět, že je to jediný způsob, jak mne zaujmout. Nikdo před tím to ještě nedokázal. A není trochu divné, že ze všech novinářů, a taky mnoho nastrčených detektivů se to podaří jednomu středoškolskému studentovi? Ta šance je opravdu malá. Takže je jisté, že mne znal ještě před tím, než jsem se s ním vůbec setkal. Jenže jak je to možné…to jsem zjistit nedokázal. V pravidlech, které Light musí dodržovat, je zákaz mluvit o čemkoliv, co se dělo, před jeho smlouvou s anděli smrti. Také je zjevné, že se trápí výčitkami svědomí, předpokládám, hlavně k mé osobě. Celou dobu se snažil chovat jako normální člověk, a ode mne vyžadoval stejné jednání, ale jeho identita ho neustále doháněla. Nesmyslné záchvaty, pády do bezvědomí, nadpřirozeně vysoká inteligence… jako kdyby žil nový život a nabaloval na staré informace další a další. Žít v mladém těle s tak neúnosným množstvím informací je spíše prokletí, než nějaká výhoda. Zvládal to ale statečně…“ Detektiv přerušil svůj dlouhý monolog, a napil se kávy. Yagami poslouchal každé slovo, ale nebyl schopný cokoliv odpovědět. Dech mu vázl, jakoby snad zapomněl i dýchat. Ryuzaki tedy bez odezvy pokračoval. ,,Abych se přiznal, Light sám o sobě pro mne byl zajímavější, než celý tento případ. Jenomže pak nastal ten problém. Zápisník smrti byl ukraden. Kvůli mnoha nešťastným náhodám, se k němu dostal Scientist a využívá jej proti nám. To bylo vůbec to nejhorší, co se mu mohlo stát. Light mě už před tím upozorňoval, že anděl smrti nesmí zůstat bez svého zápisníku. Na něj to mělo tragický dopad. Jeho lidská podoba, kterou se do té chvíle lišil od ostatních shinigami, se začala pomalu vytrácet. Přitažlivost zápisníku ho ovládla na tolik, že se rozhodl hledat jej na vlastní pěst. Byla to veliká hloupost, ale nemohl jsem ho násilím nutit, aby zůstal. Jak jste před chvílí viděl, je opravdu schopen udělat vše, aby ho získal zpět. Klidně by se i vidal do rukou nepřítele. Jenomže ten ho podvedl. Nepřišel tam, namísto toho poslal poslíčky, aby zjistili, zda je to pravý Light Yagami. Když ho ti dva přejeli, nejspíš zpanikařili a snažili se odjet pryč. Měl jsem tam nastrčeno mnoho policejních posil, jenže než je stačili dohnat, Scientist je zabil pomocí zápisníku smrti. Oba zemřeli za jízdy na infarkt a způsobili poměrně velikou dopravní nehodu…No asi chápete, proč vám to Light nechtěl říct. Já sám cítím, že to zní absurdně, ale vše, co slyšíte je pravda….Když jsem viděl, co se na tom místě stalo, cítil jsem se podobně, jako teď vy. Ale na rozdíl od vás jsem směl doufat, že to přežije. Když doopravdy vstal, rozhodl jsem se, že už toho bylo. Rozhodl jsem se ho zastavit třeba i násilím. Zjistil jsem, na kdy má zakoupenou zpáteční letenku, nechal jsem FBI v anglii a NPI v Japonsku, aby hlídali letiště a jejich okolí. Chystal jsem se ho najít a pomoct mu dostat zpět zápisník tak, jak to chtěl udělat on – za každou cenu. Dokonce jsem plánoval překazit požadavky interpolu, tam si vyřešení tohoto případu nalajnovali podle svého. Nikdo z nich netuší, co je teď hlavní priorita. Light musí ten zápisník dostat zpět co nejdřív. S každou další hodinou se přibližuje nesmrtelné podobě. Neumím si sice představit, jak ti tvorové vypadají, ale podle Lighta jsou to skutečné nestvůry. Pokud to zajde moc daleko, vyvolá ve světě veliký rozruch. Nikdo ho tak nesmí vidět. Zatím znám úplnou pravdu jen já, Watari a teď už i vy. Takže jediné řešení, jak předejít katastrově, je schovat ho prozatím zde. Jakákoliv jiná varianta by mohla skončit tragicky…“
Yagami stále mlčel. Byl jak omráčený. L bylo jasné, že tohle musí být na příkladného, pracujícího muže zákona dost veliké sousto.
,,Pane Yagami…musíte mi pomoct.“
Komisař, ač stále v šoku, nechápavě zavrtěl hlavou. ,,Jak bych vám mohl pomoct? Light mi nevěří. Nic o něm nevím. Nikdy jsem si nevšiml, že by s ním něco nebylo v pořádku. Všichni tři jste mně celou dobu klamali…Drželi jste mně stranou, tak proč bych vám teď měl být co platný?“
,,Protože…on se do Japonska nevrátil. Na letišti se ani neukázal a hotel, ve kterém byl ubytovaný, opustil bez placení a bez všech dokladů. Pane Yagami…Light zmizel.“