34. kapitola - PRAVDA
V místnosti sedělo celkem pět osob. Čtyři pánové a jedna, asi pětatřicetiletá žena. Většina byla formálně oblečená, jen jeden muž měl na sobě bílý plášť a z rukou si svlékal gumové rukavice, které bez zábran hodil na zem. Kolem konferenčního stolu se neslo vážné ticho, dokud si muž sedící v čele neurovnal kravatu a neprohlásil : ,,Tak, můžeme začít.“ Jako by tím udal povel pro všechny ostatní, aby si vytáhli z tašek notebooky a dokumenty potřebné k debatě.
,,Jako první bych chtěl přednést návrh tady pana Bradena.“ Muž s purpurovou kravatou položil jeden list papíru doprostřed stolu. ,,Tvrdí, že bychom měli vládě oznámit, co jsme objevili.“ V místnosti to zašumělo, atmosféra zhoustla. První, kdo reagoval, byla žena.
,,S tím nesouhlasím“ namítla. ,,To nemůžeme udělat.“
,,Proč?“ Ptal se okamžitě původce návrhu, Marvel Braden. Byl si svým návrhem velmi jistý. V této skupině vzdělanců byl tím, kdo zařizoval veškeré formality. Bez něj, by se jejich vědecká brigáda rozhodně neobešla. Jeho jednatelské schopnosti byli nedocenitelnou součástí výzkumu. Bylo mu již přes padesát a jeho šarm se dal při formálním jednání perfektně využít. Také měl velice dobré přesvědčovací metody, vzbuzoval důvěru. Svým způsobem dokázal přidat na racionálnosti všemu, o čem hovořil. Proto také jeho “Proč“ znělo trpělivě a sebejistě. Jak se zdálo, doktorka jeho schopnosti nebrala na vědomí.
,,Vy asi nechápete, co se tu děje.“ Žena se zdála oproti Bradenovi poněkud rozrušená. ,,Dokonce i zaměstnanci, kteří ho hlídají a kontrolují, mají zakázáno opouštět budovu. Zablokovali jsme jim telefony a jsou tady čtyřiadvacet hodin, jako ve vězení, jenom, aby se to nedostalo ven. Pokud to oznámíme těm nahoře, mohl by se toho chytnout tisk. V žádném případě to nesmíme nechat zajít tak daleko. Víte, jaké by to mohlo mít následky?“
,,Ti lidé tu práci dělají dobrovolně, doktorko Chesleyová. Už týdny tu držíme cizího tvora, který ani nepochází z Anglie. To co děláme, není v naší kompetenci. Musíme to oznámit vládě a požádat je o souhlas pokračovat ve výzkumu.“
,,Sám víte, že nám to nemusí schválit.“ Stála si za svým hnědovlasá žena, která si plně uvědomovala vážnost situace. Nebylo divu, měla totiž k tomu “tvoru nejblíže.“ Byla to ona, kdo tu odváděl nejtěžší práci. Pozorování a výzkum jeho těla od krve až po zdeformovanou kostru – všechno. Za tu dobu měla už pěknou sbírku znepokojujících informací.
,,Jenomže pokud to neuděláme a provalí se to, všechny nás zavřou. Nemůžete popřít, že jsme ho vlastně unesli.“
,,To popřít nemohu, ale zákony o lidských právech se vztahují pouze na lidi a to on, promiňte, opravdu není.“ Ona to musela vědět nejlépe. Přestože definice jeho původu byla zatím neznámá.
Malou při přerušil až teprve muž, co jednání započal. Pan Stelington, z jehož nápadu vzešel celý tento nebezpečný proces. ,,Pravda je, že potřebujeme další peníze a prostředky, abychom mohli pokračovat ve výzkumu a podpora vlády by nám v téhle situaci dost pomohla.“ Prohlásil pevně a hleděl při tom na nepřesvědčenou doktorku. Ta, jakmile zjistila, že s ní nikdo nesouhlasí, jen založila ruce na prsou a nespokojeně si odfrkla.
,,Doufám, že víte, co děláte.“ Dodala s nedůvěrou v hlase. Její čtyři společníci jí věnovali ujišťující pohled.
,,Nechám to na vás Bradene.“ Obrátil se na jednatele Stelington. ,,Až s nimi budete jednat, buďte profesionální.“ Potom z odměřené vzdálenosti pohlédl před sebe na všechny přísedící ,,A teď už k práci.“ Zavelel a hned na to se pokojem rozlehlo šustění papíru a startujících počítačů.
,,Začneme u vás.“ Podíval se na sotva dvacetiletého muže s brýlemi, který doposud mlčel a jen zvědavě poslouchal. ,,Zjistil jste něco nového Frede?“
,,Ano.“ Ušklíbl se a otočil k němu notebook. Byl zde především přes shánění informací. ,,Hleďte. Náš andílek má konečně identitu. Jmenuje se Light Yagami.“
,,To je on?“ Všichni u stolu nahlédli do obrazovky, na které byla fotka chlapce ze střední školy.
,,Ano. Takhle vypadal ještě před půl rokem. Nebylo vůbec jednoduché ho najít. V Japonsku ani není pohřešovaný. Pokud ho někdo hledá, pak je to jen tým o pár neschopných lidech. Snaží se ho hledat v tajnosti.“
,,To se ani nedivím.“ Namítla doktorka.,,Víš o nich něco?“
,,Ne, ale určitě nemají šanci ho objevit.“
,,A víme už kdo je ten Scientist, kterého se tím televizním vzkazem snažil najít?“
,,Bohužel. To se spíš dozvíme od něj, než z médií a internetu…“
Pán v bílém plášti během diskuze jen tiše seděl a pokyvoval hlavou, než se nakonec zapojil do hovoru.,,Hm takže se tak nenarodil…jistě, to už bychom o tom museli vědět.“Zamýšlel se nahlas. V této skupině zastupoval roli psychologa. Normálně se specializoval spíš na forenzní disciplínu, ale ve svém oboru byl psycholog číslo jedna. Napsal několik knih a za pacienty si vybíral ty nejnebezpečnější a nejpodivnější případy. Tento případ byl ovšem i na něj dost tuhý oříšek.
,,Zatím jste toho z něj moc nevymámil.“ Obořil se na něj mladý informatik.
,,Teď se zabývám pozorováním jeho samomluvy. Poslouchám ty pásky pořád dokola a snažím se z nich vyčíst nějaké konkrétní informace.“ Psycholog těžce vydechl. ,,Není to s ním vůbec snadné. Nereaguje na mé otázky, povídá si jen s tím imaginárním klukem.“
,,Ryuzaki…tak mu říká, že?“
,,Ano.“
,,A nemohlo by se jednat o schizofrenii?“
,,Snad, ale schizofrenie znamená rozštěpení osobnosti. Nekontrolovatelnost, nelogičnost a projevuje se u ní občasná krátkodobá amnesie. On s ním hovoří, jako s další osobou. Dostává od něj odpovědi. Vede dialog. “
,,A co syndrom dětské paranoji? Vytvořil si imaginárního kamaráda, jako obranu vůči samotě. Mohlo ho k tomu vést naše zacházení. Na tom přece není nic nelogického.“
,,To zřejmě odpovídá…“ Pokýval hlavou psycholog. ,,…až na jednu maličkost…“
,,Jakou?“
,,Ten Ryuzaki není kamarád, ale milenec.“
Again for you
Co tu vlastně dělá? Jak se ocitl na takovém místě? Věděl toho neskutečně málo. Všechny informacemi mu byli odepřeny. Co udělal špatně? Chtěl se přeci jenom vrátit do Japonska, najít L, říct mu, že neměl odcházet, že to byla chyba…jenže pak…sotva že si pamatoval, jak opouští hotel. Opustil jej vůbec? Co se stalo se všemi jeho věcmi? Jestliže to bylo možné, pamatoval si jen hluboký spánek, jak dlouho trval, netušil, ale jeho mrtvý přítel Ryuzaki ho jistě varoval, že se bude dít něco nepříjemného. Když se pak probral, myslel si, že to byla Scientistova práce. Bílé, měkčené stěny, kovové dveře připomínající vstup do trezoru, kamera v každém rohu u stropu, mikrofony, štěnice. Praktika zjevně velmi oblíbená všemi jeho vězniteli. L začínaje, Mafií konče. Už toho měl po krk.
,,Jste to vy?“ Promluvil, jakmile se dostal k vědomí. ,,Vím, že jste to vy, tak odpovězte!“ Byl si tím jistý. Věřil tomu. Ten chlap, byl blízko, stejně tak jeho zápisník smrti. Nechtěl nic jiného, než se ho dotknout, držet ho, přečíst si kroniku vraha, kterým býval…Přečíst si svůj život, aby se mu navrátil jeho dávno ztracený klid. V hlavě měl zmatek. Jeho staré sebeovládání ztratilo svůj význam, teď nebylo důležité. Jediná podstatná věc v jeho hlavě nebyla karanténa, ani kamery kolem, jen zápisník smrti. Zmítal se mu před očima, jako pramen pitné vody uprostřed pouště. Několik hodin v kuse se nevzdával přesvědčení. ,,Vraťte mi to…“ Prosil neúprosně. ,,Řekl jsem už, že si se mnou můžete dělat, co chcete. Víte, že mi na tom nezáleží. Chci jen ten zápisník. Patří mi, slyšíte? PATŘÍ JENOM MNĚ!!!“ Jenže z mikrofonů se neozvala žádná odpověď. Light nepřestával mluvit do kamer kolem sebe po několik hodin. Neúnavně požadoval, co mu právem náleží. Takové právo má každý anděl smrti. Jenomže…který anděl smrti by se mohl nechat takhle věznit. Ostatní by jen propluli zdí. Roztáhli by křídla a zmizeli by do svého ponurého, líného světa. To on nemohl. A čím více času trávil v uzavřeném prostoru, tím více ho svěděly lopatky. On však odmítal sáhnout na své zohavené tělo. Svými nehty by tomu moc nepomohl… Když se po pěti nekonečných hodinách ocelové dveře otevřely, mířili na něj dvě pistole. Mezi dvěma hlídači stál člověk v ochranném obleku. Nebylo mu ani vidět do tváře. Kdyby to byl Scientist, nejspíš by už věděl, že se od něj nemůže ničím nakazit. Asi by i předpokládal, že ho výstřel z pistole nemůže zabít. Když pominul všechna tahle fakta, přeci jen hlas, který na něj nakonec promluvil, patřil ženě.
,,Svlékněte se.“ Byla první věta, kterou řekla. Nekompromisní a opatrná. Light se trochu nedůvěřivě zasmál. Jako kdyby věřil, že to byl jen žert. Žena v oděvu jak pro kosmonauta kývla na jednoho z hlídačů a ten po něm střelil. Kulka se mu zavrtala do břicha. Light se skulil na záda a těžce lapal po dechu. I když ho to nemohlo zabít, bolelo to. Cítil, jak se do něj s každým, byť nepatrným pohybem, zavrtává stále hlouběji horký kov.
,,Když se nesvléknete, tak vám ji z těla nevyndám.“ Pravila přísně neznámá žena. ,,Pochybuji, že to zvládnete sám.“
Nikdy by nevěřil, že se k němu bude nějaká žena takhle chovat. Její suverénnost ho vyváděla z míry. Snad kdyby nebyl zpola monstrum, chovala by se alespoň trochu přístupněji. Namáhavě se nadzvedl, překotil se na kolena a začal si svlékat tričko. Rukavice byli pryč, stejně tak mikina s kapucí a sluneční brýle. Neměl na sobě už nic, co skrývalo jeho rysy netvora. Nemusel se již zabývat studem, nebo strachem o své tělo. Pro něj samotného bylo nechutné. Předvádět ho cizím lidem bylo jistě ponižující, ale nerad by si vysloužil další kulku. Jakmile si svlékl svršek, doktorka mu naznačila, ať ho hodí k jejím nohám, jako by to snad byla nebezpečná zbraň. Light si pak svlékl i kalhoty a spodní prádlo, dávaje si přitom pozor, aby si nehty neublížil. Snažil se hodit jí zbytek oblečení a zakrývat si při tom mužství, aby si zachoval alespoň trochu důstojnosti.
,,Máte způsoby, jako člověk.“
,,Já jsem člověk.“ Nedal se Light.
,,Skutečně? Na těch výhružných páskách jste ovšem tvrdil něco jiného.“ V té chvíli mu to začalo docházet. Zřejmě se to všechno děje jen proto, že nebyl dostatečně opatrný. Že by ho někdo dokázal objevit?
,,Co ode mě chcete?“ Zeptal se.
,,Nehodlám vám sdělovat soukromé informace.“ Doktorka s ním mluvila statečně, přesto bylo znát, že se ho bojí. ,,Lehněte si na záda a radím vám, aby jste nedělal žádné prudké pohyby.“
Light poslechl. Co mu také zbývalo. Žena se k němu přibližovala, jako k odjištěné výbušnině. Jeden z mužů jí podal černý kufr. Ona si ho otevřela a začala vytahovat jeden ostrý předmět za druhým. Chladný kov o sebe cinkal a dopředu Lighta připravoval na bolestný zážitek. Kulku mu skutečně vyndala a pak s úžasem sledovala, jak se prohlubeň v jeho skoro průsvitné kůži zaceluje. Light byl přesvědčený, že nic bolestivějšího nezažil. Když však prováděla onu operaci, nevydal ze sebe ani hlásku. Nikdy by před ženou nekřičel. Doktorka postupně prohlédla jeho tělo, obzvlášť jí zaujaly vystouplé žíly a ostré nehty, které, jakoby patřili spíše dravému zvířeti. Na jakémsi kovovém předmětu zkoušela jejich ostrost….předmět nedopadl nejlépe. Pak vytáhla fotoaparát a pořizovala snímky snad všech částí jeho těla. Light se ani nepohnul. Ovšemže se mu to nelíbilo, ale takové zacházení nebylo dohromady nic nového. Tehdy byl schránka pro drogu, nepřekonatelný Gold A+ a dnes exponát zralý na výstavu do muzea. Ležel tedy odevzdaně na holé podlaze, sledujíc strop a neústupné kamery a myslel při tom na L. Odejít byla ta největší chyba, kterou udělal. Netušil, jak dlouho to ještě bez zápisníku smrti vydrží. Všechno bylo úplně jinak. Situace se vyvinula ještě hůř, než mohl doufat. Když doktorka skončila, schovala fotoaparát do přihrádky v kufru, zavřela ho a zvedla se z kolen. Ve svém ochraném obleku docupitala k jedné z bílých stěn, na kterém byly nepostřehnutelné hranaté obrysy. Light si jich za těch několik hodin ani nevšiml. Zručně tajné dveře otevřela. Za nimi byla toaleta, malé umyvadlo a vedle něj malý poskládaný ručník.
,,Nevím kolik toho máte s lidmi společného, ale tohle možná budete chtít použít.“ Dveře nechala otevřené a pak se vrátila k hlídačům. Oba stále drželi pistole připravené ke střelbě. ,,Čím se živíte?“
,,Jablky…“ Pravil Light,,jako ostatně všichni andělé smrti.“ Dodal sarkasticky.
,,Dobrá.“ Řekla doktorka a chystala se odejít.
,,Promiňte.“ Ozval se ještě anděl smrti a snažil se mluvit co nejkultivovaněji.,,Mohl bych dostat něco na sebe?“
,,Snad by to šlo.“ Konstatovala, než se za ní ocelové dveře zabouchly. Hlídači za těmi dveřmi zůstali s připravenými zbraněmi stát, to však Light nemohl tušit. Bezbranně si objal kolena a pohroužil se do svých myšlenek. Bylo mu chladno…
Takto proběhlo jeho prvních pět hodin ve výzkumném zařízení. Od té doby již uběhlo mnoho času, netušil ani kolik dní, týdnů, měsíců zde strávil. Záda ho svědily, žíly se rozrůstaly po celém těle a jeho normální zrak občasně přeskakoval na zrak anděla smrti. Přestože se nemohl sledovat v zrcadle, věděl, že se to zhoršuje. Občas, aniž by chtěl, nemohl se zbavit rudé clony, která byla silnější, než barevná skla na brýlích. Když ho to popadlo, bylo těžké se toho zbavit. Všechno kolem bylo bílé, takže začal obě barvy k smrti nenávidět. Jak bílou, tak i rudou. Postupem času se vzdal úplně všech vzpurných myšlenek. Trochu otupěle, bez znechucení přemýšlel nad tím, kolik lidí ho asi v těch kamerách pozoruje. Neměl ani energii něco jim předvádět, jen cítil, jak se pomalu oddává šílenství. Ruce mu brněly, nehty se prodlužovaly, vlasy zesílily, že se ani jediný vlas nedal utrhnout. Vypadaly stále stejně, ale byly pevnější, než koňské žíně. A záda nepřetržitě svědila, že se to nedalo vydržet. Celé dny seděl opřený o měkčenou zeť, objímal si kolena, hleděl do prázdna. Občas skousl tu hroznou bolest a drápal se na ramenou, na lopatkách a zkrátka všude kolem krku, kam dosáhl. Rýhy od nehtů se sami zacelovaly, záda měl však ušpiněná černou krví. Ta se postupně odrolovala a sypala k zemi jako prach, či písek. Podobně to dopadlo i se všemi vzorky, které mu doktorka odebírala. Černá tekutina se ve zkumavkách rychle ochladila, a jako láva nejprve ztvrdla a pak se změnila na stříbřitý prášek. Kdykoliv to Light viděl, pomyslel si:,,Takhle jednou dopadnu i já.“ V pouhém nemocničním plášti trávil den za dnem, nevnímaje zimy ani tepla. Stále stejná teplota prostupovala stále stejně osvětlenou místnost. Neexistovala pro něj noc a tudíž ani den. Říká se, že dokud si je blázen vědom svého šílenství, není ztracený. Light si toho vědom byl. Nevzpíral se, neodmítal to. Neodpovídal již na žádné otázky, jako kdyby jim ani nerozuměl. Nekomunikoval s hlasy ozývajícími se z reproduktorů, nebránil se zvláštním výzkumným metodám neznámé doktorky. Všechno šlo mimo něj, jako kdyby zmizel a zůstal zde jen tělesně. Věděl, že čím je svolnější k jejich zacházení, tím více ho odlišují od normálního člověka, ale nijak mu už na tom nesešlo. Vracel se do toho vězení jen, když ho navštívil Ryuzaki. Snad zapomněl, že ho sledují, nebo to jen ignoroval. Povídal si s mrtvým detektivem a jeho přání se změnilo v realitu. Jeho přítel nabyl na skutečnosti víc, než kdy předtím.
,,Už chceš odejít?“ Ptal se Light a oči se mu třpytily v nevyslovené prosbě. ,,Kam ten spěch?“
,,Je pátek, za chvíli tě přijdou zkontrolovat, Lighte-kun.“
,,Co je mi po tom. Zůstaň tady.“
,,Překážel bych.“
,,Ne.“ Odmítavě otočil hlavu na stranu. ,,Ona tě nevidí.“
,,Já vím…“ Ujistil ho detektiv vážným hlasem. ,,To dovedeš jen ty.“ Pravil a na Lightovo přání zůstal v jeho obrazu. Když ho doktorka zkoumala, neposlouchal ji, nevnímal a mluvil k prázdnému rohu místnosti, jakoby tam někdo skutečně byl. Žena se tam několikrát bezděky ohlédla. Neviděla však vůbec nic.
Again for you
Znovu ta samá místnost, jako na začátku. Oválný vyleštěný stůl a kolem něj pět lidí. Ten, který seděl včele měl tentokrát neformální oblek, kterému dodávala na způsobilosti jen kravata uvázaná, zdá se, ve spěchu.
,,Tak jak tedy?“ Obrátil se okamžitě na Bradena. Ten se tvářil spokojeně. Zdálo se, že uspěl.
,,Dopadlo to lépe, než jsem mohl doufat Stelingtone. Vláda to schválila. I když jsem musil podat několik důkazů o jeho existenci. Ministr tvrdí, že vzhledem k Lightovo záměrům a faktu, že z vlastní vůle překročil hranice Spojeného království, máme právo si ho ponechat a dokonce i považovat za vlastenecký objev. Přispěje nám celkem slušnou finanční částkou a to ještě není to hlavní.“
,,Co je to hlavní?“ Začala se zajímat doktorka, která se zdála trochu zklamaná, že měl Marvel Braden úspěch. V její otázce tkvěla zarputilost s nepřesvědčením.
,,No předně nám udali několik podmínek. Musíme dát pozor, aby neublížil nám, nebo někomu z blízkého okolí. Nesmí nám utéct. Máme se také postarat, aby se nedostalo cokoliv z jeho těla, je-li prozatím neznámého složení a původu, ven.“ Při té větě pohledem apeloval na doktorku, ať se snaží ještě trochu víc.,,Jeho nesmrtelnost je zaujala nejvíce. Máme za úkol zjistit, zda by se z jeho těla nedalo vyextrahovat něco, co by pomohlo uzdravovat organismus. Pokud by jsme na to přišli, byl by to převrat v medicíně a celkovém zdravotnictví…takhle to řekl. Předseda vlády se mezitím zkusí spojit s Japonskem a zjistit, zda nebude problém, že ho máme v rukách. Osobně si myslím, že po něm nějak významně netruchlí. O objev se s nimi ostatně můžeme podělit…Také sami souhlasili s tím, že by se to prozatím neměla dozvědět veřejnost. Dokud neobjevíme něco užitečného, všechny dokumenty máme schovat a nesmíme nechat uniknout žádné informace. Lidé nesmí mít ani ponětí, co tady schováváme. Mohl by z toho být zbytečný rozruch. A konečně, jistý muž nám nabídl pomoc, prostředky a nové místo pro výzkum. Je to jediný člověk, kterému to vláda oznámila. Důvěryhodný a korektní.“
,,A řeknete nám, kdo to je?“ –Někteří už tušili, jiní nikoli.
,,Vynálezce, vědec a ředitel několika rozvětvených institucí Quillish Wammy, známý především, jako mluvčí detektiva L, Watari.“
,,Watari?!“ To už všem jasně napovědělo. ,,Watari s námi chce spolupracovat?“
,,Ano. Dokonce nám nabídl lepší prostory v GROW-E a nové zaměstnance. Taky pomocné vyšetřovatele přímo z Wammy’s house. Mám vám říct, že je nadšený. Že to máme prodiskutovat a zvážit jeho nabídku. Osobně si myslím, že další pomocná síla by nám nemohla uškodit. Ba právě naopak. Potřebujeme schopné lidi, kteří jsou ochotni něco riskovat, jako tady paní doktorka. Ona by alespoň měla víc možností, jak získat nové materiály.“
Žena odvrátila hlavu stranou. Neuměla přijímat poklony.
,,Nebude nebezpečné snažit se ho přemístit?“ Neodpustila si námitky ani protentokrát.
,,Možná, ale všichni se tu asi shodneme, že v tomto případě účel světí prostředky.“
,,Mimochodem, paní Chesleyová…Neříkala jste, že stojíte o Nobelovu cenu?“ Provokoval jí informatik. Potom si posunul brýle na nose. Žena se znechuceně napřímila.
,,Očividně nejsem jediná.“
,,Jistě, s panem Watarim máme všichni šanci dosáhnout úspěchu.“
,,V podstatě…“ Ozval se opět Fred. ,,Vzhledem k tomu, že se ten člověk, co nám podal informace o tom, kde se Light nachází, stále neozval, a jeho identita je neznámá, je tu možnost, že to byl přímo vážený Qullish Wammy.“
,,Pokud to ovšem nebyl ten člověk…Dr. Scientist, kterého Light osočoval na těch páskách.“
,,Kdo ví.“ Pronesl Stelington. ,,Jisté ale je, že má něco, co patří našemu rozkošnému andělovi smrti.“
Again for you
Zavázali mu oči, přimáčkli ho tváří ke stěně a svázali mu ruce za zády. Vyvedli ho z toho proklatého pokoje, který už pro něj byl asi tak přirozený, jako kukla pro housenku. Přesto jej však z hloubi duše nenáviděl. Netušil, kam ho odvádějí, ale nezajímalo ho to natolik, aby se obtěžoval ptát. Kdyby to udělal, překazilo by to dokonalou iluzi blázna a netvora, který s lidmi nemá nic společného. Cítil, jak ho drží dva páry silných paží, patřících nejspíš těm, co na něj nedávno mířili pistolí. Jeden z nich ho tehdy střelil do břicha. Každý ho pevně přidržoval za jednu paži. Vedli ho dlouhou chodbou a o chvíli později ho vecpali do auta. Ani ho nenapadlo pokoušet se utéct. Opřel se o vnitřní stranu dveří a pokusil se usnout. Po nedlouhé době ho probudili, a opět prováděli chodbou. Light si celou dobu udržoval jen povznesený, lehce ironický úsměv, který jakoby jim říkal.:,,Já jsem bůh, vy všichni jste proti mně nic. Dělejte si se mnou, co chcete, ale mou duši nezlomíte. Jste mi totiž ukradení.“ O to víc s ním však zacházeli, jako by mysleli, že jsou to znaky šílenství, nikoliv způsob demonstrace. Jeden z těch dvou ho dovedl do nového pokoje, pokud se tomu tak dalo říkat. Sundal mu pásku z očí a začal mu rozvazovat ruce. Light pomalu oči otevřel, viděl rudě. Nad hlavou toho muže se vznášela jedna jediná číslice. Jmenoval se…
,,Edmond Raule.“ Zašeptal skrz usmívající se rty. Muž vypadal neoblomně a silně, přesto se však trochu zalekl.
,,C..co jste to řekl?“ Zeptal se opatrně.
,,Edmond Raule.“ Zopakoval anděl smrti.
,,Ty mně znáš?“ Silný muž vypadal zmateně.
,,Edmonde…“ Ignoroval jeho otázku.,,Tvůj čas se krátí…zítra touhle dobou zemřeš.“ Jeho hlas zněl, jako hlas skutečného šílence, že by mu ta slova bez rozmyslu věřil. V jeho očích bylo vidět zděšení. Light využil rozvázaných rukou a chytil muže za límec pod krkem. Ten druhý okamžitě zareagoval, a vystřelil z pistole. Do Lightovo hrudi se vryla ostrá kulka. Chlapec zalapal po dechu, ale tvrdou látku dál křečovitě svíral v dlani. Tlakem na jeho nehtech se začala trhat. ,,Vysvětlete mu, že mne nemůže zabít. A já nemám důvod vám ublížit.“
Muž mávl volnou rukou ke kolegovi. Ten pokynul hlavou a podruhé už nevystřelil.
,,Chci jen vědět, co je dnes za den. Udělejte před svou smrtí něco užitečného a odpovězte!“
,,Je…je…“ Koktal Raule.,,Dvaadvacátého července.“ Dostal ze sebe. Light ho pustil. Chytil se za zraněné místo a opět zcela pohroužen do svých myšlenek, zapomněl na oba hlídače a částečně i na pálivou bolest v hrudním koši. Edmond Raule se odebral ke dveřím tak rychle, jak dokázal. Zabouchl za sebou ocelové dveře a hned je zakódoval.
,,Dvaadvacátý červenec…“ Zopakoval v duchu Light.,,Takže Lawliet ještě žije…Zbývá mu necelý měsíc a půl.“ Lehl si na studenou podlahu a díval se do bílého stropu, byl oslnivý, jako slunce za pravého poledne…,,Zajímalo by mne, zda by něco změnil, kdyby věděl, jak málo má času…“Smutně se na bílý strop pousmál.,,Jak se ti asi daří, Ryuzaki?“
Again for you
,,Máme to.“ Usmál se starý pán v klobouku a odložil telefon na konferenční stolek.,,Právě ho přemístili. Zítra nás pustí k přenosu z kamer a odposlechu.“
Černovlasý detektiv se po celou dobu, kdy Watari mluvil, věnoval pistáciovému dortíku a bílé závěji šlehačky, kterou pečlivě nabíral na lžičku. Neobtěžoval se cokoliv odpovědět. Naopak muž s brýlemi a lehce prošedivělými vlasy vypadal nadšeně.
,,Znamená to, že ho konečně uvidíme…?“ Ptal se, jako by tomu nemohl uvěřit. Také to trvalo pořádně dlouho. Snad by byli pátrali neúspěšně až do teď, kdyby vláda neoslovila Watariho s tím, že se podělí o jejich úžasný objev. Bylo typické, že si na tom chtěli přičíst nějakou tu zásluhu. Veliké štěstí bylo, že byl Wammy natolik proslulý a uznávaný vynálezce, že s tím přišli zrovna za ním. Do té doby bylo skutečně nemožné něco tak pečlivě utajovaného objevit.
Místností se rozlehlo hlasité polknutí. Další sladké sousto, další cinknutí kovové lžičky o porcelán…
,,Jen se neukvapujte, pane Yagami. Radši se připravte na to, že se Lightova podoba změnila, aby jste pak nebyl překvapený.“
,,Light je můj syn!“ Reagoval důrazně komisař a přísně se přitom zamračil.,,Je mi jedno, jak vypadá, můj vztah k němu se nikdy nezmění…“ Trpělivě vydechl, a zdál se být už o něco klidnější.,,Tomu vy nemůžete rozumět.“ Dodal. Rukou si přitom promnul unavené oči. Byl ze všeho otrávený a na pokraji sil. L lehce sklonil hlavu a podíval se na svůj odraz v černé kávě. Už jí v hrnku bylo na dně a byla téměř vychladlá. ,,Já že tomu…nemůžu rozumět…?" Bylo mu smutno a zároveň cítil zrající nedočkavost. Zítra ho uvidí…Pak už to bude jen otázka času…
Again for you
Edmond Raule se už do práce nevrátil. Zemřel. Light si všiml, že ho nahradili někým jiným pokaždé, kdy ho přišla doktorka vyšetřovat. Ten druhý se na něj od té chvíle díval ještě s větším strachem a odporem. Raule zemřel, přesně, jak Light předpověděl. Ani se tedy nedivil, že další otázky, ozývající se od neznámého psychologa byli směřované na jeho schopnosti. Když Light neodpovídal, risknul to a přišel za ním osobně. Bez obleku, ve kterém chodívala doktorka, dokonce i beze zbraně. Přesto však ve dveřích stáli dva, s namířenou pistolí. Všem už bylo sice jasné, že ho výstřely nezabijí, ale také si byli vědomi toho, že mu rozhodně nejsou příjemné. Psycholog několik minut jen mlčel a hleděl mu do tváře, potom promluvil.
,,Vy nejste blázen. Nejste ani monstrum a neublížíte mi.“ Pravil přesvědčeně. Light čelil jeho pohledu, ale nic, z toho co řekl, jako by si nevzal k srdci.
,,Já zase nejsem, jako oni. Vím, že jste stále při smyslech. Vaše chování skvěle odpovídá chování vězňům, hlavně těm falešně odsouzeným. To zacházení s nimi, to bezpráví, ta nespravedlnost…vnímáte to, jako ironii, že ano? Paradox. Vím, že jste se takhle nenarodil. Dostal jste se na vysokou školu a to navíc s nejlepšími výsledky. Nic, co se s vámi děje, jste si nevybral. Ti ostatní vás nepochopí, a ani se o to nebudou snažit. Nesmějí k vám mít žádný vztah. Pro ně jste jen loutka, projekt, hříčka přírody. Zajímají se spíš o vaši DNA, o složení tělních tekutin a původ všech těchto symptomů, než o váš názor. Na to jsem tady já. Jsem jediný, kdo vám může rozumět, tak by jste mně měl přestat ignorovat….Lighte?“ Oslovil ho hlasitěji a trochu se přiblížil. ,,Jak se jmenuji?“
Light vzhlédl k jeho hlavě. ,,Mattiew Smith.“
,,Znamenitě.“ Usmál se psycholog. Light mu úsměv jedovatě oplatil.
,,Chcete také vědět, kdy zemřete?“
Doktor zavrtěl hlavou. ,,Rád se nechám překvapit. Ale těší mne, že konečně mluvíš. Víš, není zdravé stále jen mlčet, i když si asi myslíš, že s někým, kdo není na stejné inteligenční úrovni je to jen ztráta času.“
,,Máte pravdu.“
,,V tom případě ten tvůj imaginární kamarád musí být velmi inteligentní. Říkáš mu Ryuzaki, že?“
,,Není imaginární.“ Odsekl opět Light. K psychologovo předpokladům, k němu přistupoval s nedůvěrou a negativismem.
,,Ach…takže je skutečný?“ Ptal se doktor. Svou otázku formuloval tak, aby to vypadalo, že ho bere vážně.
,,Je mrtvý.“
Again for you
,,Mrtvý?“ Nechápal Yagami. L se pomalu napil z šálku s kávou.
,,Zřejmě.“
,,To mluví o vás?“
,,Těžko říct.“ Pravil, pohroužen do jedné z obrazovek. Light byl na ní zabírán celkem z blízka, takže si ho mohl pořádně prohlédnout. Chudák, byl ještě hubenější, než, když ho viděl na posledy. A už tehdy to vypadalo, že to ani víc nejde. Všiml si i delších nehtů, vypnuté kůže a těch hrůzunahánějících černých žil. Doprovázel je očima až k lemu bílé látky pacientského županu. V Lightovo očích bylo vidět mnohé. Strach, zoufalství, rezignace, ale přes to všechno z nich nezmizela důstojnost a odměření, které zachraňovaly rysy jeho vnitřního temperamentu. Charakter, který na něm detektiv miloval ze všeho nejvíc, tu stále byl. Jakoby si velkou část svého pravého já schoval do šuplíku a čekal, až ho bude skutečně potřeba. Prozatím s ním úmyslně šetřil. L sklouzl očima z obrazovky na Lightova otce. Změna zevnějšku ani na něj nějak výrazně nezapůsobila. Jak řekl, otcovská láska nezná hranice. Yagami ovšem netušil, že L je na tom podobně. Detektiv se jeho předsudkům nebránil, nikdy neřekl, že má stejné právo na strach, nebo obavy o Lighta. I když s ním v této chvíli mohl soupeřit. Yagami to nevěděl.
Again for you
Ten den přišel někdo, koho Light zatím neviděl. Možná důsledkem změny prostředí, možná najmutím nových pomocných sil, kdosi mu přišel odebrat krev, pokud se tomu tak ještě dalo říkat. Měl vše potřebné a bodl dostatečně hluboko, ale do injekce se nic nevsáklo. Ruce se mu klepaly a bylo to vidět i přes silný, ochranný oděv. Light trpělivě přivřel oči. Nejspíš skutečně vzbuzoval strach.
,,Musíte mne pořezat, jinak nic nevyteče.“ Upozornil ho, jako kdyby mu chtěl pomoci. Neznámý byl z jeho klidného jednání trochu překvapený. Pak za hlasitého souhlasu odložil injekční stříkačku a vybral mezi nástroji skalpel. Doktorka tuto operaci prováděla už několikrát, ale zřejmě mu to zapomněla říct. Light k němu ochotně natáhl zápěstí. Asistenta vyděsily dravé nehty, ale snažil se to přehlédnout. Roztřesená ruka pomalu nařízla zápěstí tam, kde mnoho mladých lidí ukončuje svůj tragický život. Černá tekutina se vyvalila ven, jen tak tak, že ji stačil zachytit do zkumavky. Pomalu ztvrdla a pak se sesypala ke dnu v podobě stříbřitého prášku. Dotyčný na ten jev hleděl stejně konsternovaně, jako by sledoval osmý div světa. Potom se podíval zpět na Lightovo zápěstí, které se mezitím téměř zacelilo. Anděl smrti se na něj přívětivě usmál. Ten člověk byl jako dítě, které neumí plavat a přesto bylo vhozeno do vody. Necítil k němu odpor, ani znechucení. Jen pochopení a trochu toho soucitu.
Again for you
Od té chvíle, co zjistil, že je červenec, mu v hlavě tikaly hodiny. Tikaly nesnesitelně nahlas a upozorňovaly ho na každou další sekundu. Jeho nervozita vzrůstala a pomalu přečerpávala okraj jeho sebeovládání. Nyní strádal hned dvakrát. Potřeboval dvě věci, potřeboval je rychle a hodiny dál bušily a bušily. Zápisník smrti byl v nedohlednu, Lawliet také a on už cítil, jak rychle mu ubíhá čas.
,,Je jedno, jak urputně o tom přemýšlíš, čas se ti zastavit nepodaří.“ Upozornil ho Ryuzaki.
,,Ano…Já vím.“ Reagoval potichu Light.
,,Stále se jen trápíš.“ V Ryuzakiho očích se Lightovi zračil celý svět. Nebo lépe řečeno vše, co pro něj nyní znamenalo svět. Především se v nich odrážela tíha vlastního svědomí.
,,Asi jsem se doopravdy zbláznil…“ Pravil Light a rozpřáhl při tom ruce. ,,Nevím, jak dlouho to ještě vydržím…“
,,Mrzí mně to.“
,,Ne. Mně to mrzí. Nechci, abys zase zemřel, ale nemůžu s tím nic udělat. Nemůžu dělat vůbec nic, protože jsem tady.“ Slovo tady řekl se značným znechucením.
,,Kdysi ses s tím smířil docela rychle.“
Light zavrtěl hlavou. ,,Ve skutečnosti jsem se přes to nikdy nedokázal přenést. Tvoje vražda byla jako prokletí. Pořád mně to dohánělo. I přesto, že tehdy jsi byl nepřítel. Chtěl jsem, aby ses vrátil a znovu se mne snažil dostat. Zabíjet zločince už nemělo žádný smysl.“
,,Nikdy to nemělo smysl, Lighte-kun.“
,,To už vím taky.“
,,A muselo zemřít milióny lidí, aby ti to došlo.“ Konstatoval L.
,,Přiznávám, že to byla chyba.“ Anděl smrti se opřel zády o měkčenou zeť a tak, jak seděl, pokrčil kolena.
,,Ostatně tady už na tom nezáleží. Nejsi vrah, nikoho jsi nezabil a jediné, co jsi zapsal do death note jsi byl ty sám.“
,,Jistě.“ Light věnoval detektivovi ironický úšklebek. ,,Tady jsem nevinný. Nikoho jsem nezabil, ani nezranil a přesto jsem ve vězení.“
,,Třeba to není až tak nespravedlivé, jak si asi myslíš.“
,,Myslíš, že si andělé vybírají svojí daň? A nepřehánějí to trochu? Od začátku, co jsem se sem dostal, mně jen unášejí, vězní a zacházejí se mnou jako s kusem hadru. Opravdu si tohle zasloužím?“
,,Ne…Lighte rozhodně bys zasloužil mnohem horší trest.“ Sdělil mu upřímně Ryuzaki.
,,Myslíš horší, než tohle?“Light zavrtěl hlavou.,,Máš právo si to myslet, když jsem tě zabil.“
,,Já jen konstatuji. Řekl jsem, že si to zasloužíš, ne, že ti to přeji.“
,,No…zdá se, že svůj dluh budu splácet ještě hodně dlouho.“
,,Nejspíš.“
Chvíli bylo mrazivé ticho. Pak Light natáhl ruku před sebe a narovnal prsty. ,,Chtěl bych se tě dotknout.“ Pravil potichu. ,,Chtěl bych, aby skutečný L věděl to, co víš ty…všechno.“
Černovlasý muž poklekl a pozvedl ruku proti němu. Prsty se zastavily kousek od sebe. ,,Co by jsi mu řekl, kdyby to všechno věděl?“
,,Pak bych mu řekl, že toho lituji. Že jsem ho nikdy neměl zabíjet…Že jsem nikdy neměl zvedat zápisník smrti ze země. Jenže…kdybych to neudělal, nikdy bychom se nepotkali. A jinak by to nešlo. My jsme se museli setkat. Nebyl to zápisník, na co jsem do té doby čekal, ale on. Řekl bych, jak mně mrzí, že jsem mu tu kytku nedal ještě za živa a že jsem ho na té střeše tehdy nepolíbil. Řekl bych, že bez ohledu na to, jak jsem se k němu kdy choval, si ho vážím a miluji jeho obscénní způsoby. Řekl bych, že tehdy jsem byl slepý, ale vrátil jsem se na samý začátek jen kvůli němu…“
