35. kapitola - KŘÍDLA
,,Ano…Já vím.“
-
,,Asi jsem se doopravdy zbláznil…Nevím, jak dlouho to ještě vydržím…“
-
,,Ne. Mně to mrzí. Nechci, abys zase zemřel, ale nemůžu s tím nic udělat. Nemůžu dělat vůbec nic, protože jsem tady.“
-
,,Ve skutečnosti jsem se přes to nikdy nedokázal přenést. Tvoje vražda byla jako prokletí. Pořád mně to dohánělo. I přes to, že tehdy jsi byl nepřítel. Chtěl jsem, aby ses vrátil a znovu se mne snažil dostat. Zabíjet zločince už nemělo žádný smysl.“
-
,,To už vím taky.“
-
,,Přiznávám, že to byla chyba
-
,,Jistě. Tady jsem nevinný. Nikoho jsem nezabil, ani nezranil a přesto jsem ve vězení.“
-
,,Myslíš, že si andělé vybírají svojí daň? A nepřehánějí to trochu? Od začátku, co jsem se sem dostal, mně jen unášejí, vězní a zacházejí se mnou jako s kusem hadru. Opravdu si tohle zasloužím?“
-
,,Horší, než tohle? ... Máš právo si to myslet, když jsem tě zabil.“
-
,,No…zdá se, že svůj dluh budu splácet ještě hodně dlouho.“
-
Chvíli bylo mrazivé ticho. Pak Light natáhl ruku před sebe a narovnal prsty. ,,Chtěl bych se tě dotknout.“ Pravil potichu.,,Chtěl bych, aby skutečný L věděl to, co víš ty…všechno.“
-
,,Pak bych mu řekl, že toho lituji. Že jsem ho nikdy neměl zabíjet…Že jsem nikdy neměl zvedat zápisník smrti ze země. Jenže…kdybych to neudělal, nikdy bychom se nepotkali. A jinak by to nešlo. My jsme se museli setkat. Nebyl to zápisník, na co jsem do té doby čekal, ale on. Řekl bych, jak mně mrzí, že jsem mu tu kytku nedal ještě za živa a že jsem ho na té střeše tehdy nepolíbil. Řekl bych, že bez ohledu na to, jak jsem se k němu kdy choval, si ho vážím a miluji jeho obscénní způsoby. Řekl bych, že jsem byl slepý a že jsem se vrátil jen kvůli němu…“
Again for you
Ticho zahltilo hotelový pokoj, jako insekticid plynovou komoru. Nebylo to ovšem ticho přirozené. Bylo tísnivé, plné otázek, zmatení a nejistoty. Mnoho nevyřčených slov se vznášelo vzduchem a naplňovalo tak mrazící atmosféru. Tři páry očí překvapeně hleděly na obrazovku. Tři lidé, naprosto odlišného vzhledu i charakteru nedokázali zcela dovřít ústa. Detektiv, který seděl k obrazovce nejblíže, se nezmohl na jediné slovo. Ani se nepohnul, jak byl zmatený. Vše, co Light řekl, mu utkvělo v hlavě, téměř jako by to někdo nahrál na kazetu. Každé slovo, každý pohyb…všechno. Poslední, nad čím by byl nyní schopen přemýšlet, byl pan Yagami a fakt, že vše, co slyšel on, slyšel také Lightův otec. Nic ho právě nezajímalo míň, než to, že Light nastínil, aniž by to tušil, jaký je vlastně jejich vztah a rozpoutal tak v otcově hlavě nevýslovný zmatek. Dokonce ani nepomyslel na to, že ho před vědci oslovil, jako L. Tudíž si nejspíš spočítají, že Ryuzaki je slavný detektiv L. Ani to ho však netrápilo. Byl jako v transu. Jakoby ho někdo omráčil. Hlavou mu problesky zásadní okamžiky, kterým dříve buď nevěnoval zasluhující pozornost, nebo nedávaly smysl a byly nelogické, nevyřešitelné a tudíž odstrčené do pozadí. Jenže teď vše vyplouvalo napovrch. Mlha se rozptýlila, hlavou se mu promítal jeden obraz za druhým a každý rozmazaný detail se náhle vyostřil…
Hnědovlasý chlapec, svázaný, zpacifikovaný, a přesto klidný a vyrovnaný…po pár minutách konverzace se přesvědčuje, že mluví s L…Podařilo se mu udělat dojem, že na to sám tak rychle přišel…
Tenisový míč přelétává z jedné strany na druhou, a oba hráči touží porazit toho druhého…když to však vypadá, že protihráč skóruje, prudce zastaví paži v částečném napřažení, raketa znehybní, jako by se něčeho polekala a zelený záblesk se mihne kolem něj a dopadá před bílou čáru. Chlapec se nevzpamatovává, ale naopak upadá do bezvědomí…,,Porazil jsi mne“…Rozpačitá konverzace skrývá tajemství, nad kterým se vznáší jedno jediné slovo…Znovu.
,,Chtěl jsem, abys mne o to požádal, abys mně přijal, jako rovnocenného kolegu, abys mně respektoval…“-Protože tě znám, protože jsem lepší, než ty, protože jsme přátelé…neřekl to, ale v hlase byla slyšet jistota a oči se mu nebojácně třpytily. Slova vytržená z kontextu osvětlovala všechny nevyřčené důvody. Na detektiva to tehdy zapůsobilo tak silně, že měl pocit, jako by k němu mluvil jeho kamarád. Jak zvláštní mít takový pocit, když se s přátelstvím do té chvíle nesetkal…
Další obraz…Kdesi v daleké Evropě, na jednom ostrově, v prosté koupelně. Vidět je jen barevný závěs a nejasná silueta. Slyšet je proud horké vody pleskající o kůži. A pod tou vodou stojí chlapec sotva se držíc na nohou.,,Ryuzaki dostal jsi už od někoho květinu?“ Poněkud zvláštní otázka…,,Je zdrogovaný, mluví z cesty…hlavně aby se nezhroutil…“Myslel si tehdy L, než aby v tom hledal jakýkoliv smysl. Ta věta byla při tom tak důležitá!-,,Řekl bych, jak mně mrzí, že jsem mu tu kytku nedal ještě za živa…“
,,Bylo by nejlepší, kdyby všechny ty parchanty bůh sprovodil ze světa…Já zabíjet nesmím…“
,,Už nejsem vrah, aby…Chtěl jsem říct, že nejsem vrah…“
,,Máš vůbec ponětí, co jsem kvůli tobě musel prožít?“ L tehdy skutečně neměl ani to nejmenší ponětí. Především netušil, jak dalece ta otázka…nebo spíše výčitka, sahá. Dlouhé roky prázdnoty a měsíce utrpení, záchvatů a snažení…L myslel jen na jedinou věc. ,,Patnáct let, mne nikdo neuhodil…Kde sebral tu odvahu?“ Otisk na jeho tváři shromažďoval mnohem víc, než pouhý vztek. A tělesný kontakt tomu jen přidal. Domněnek bylo přespříliš a nebyl čas zabývat se titěrnostmi. Tak snadno se nechal ovládnout vyznáním. Naprosto neprofesionálně se vrhl na jeho ústa, jakoby na to čekal déle, než tušil…– ,,Řekl bych, jak mne mrzí, že jsem ho tehdy nepolíbil"- Přišlo to v jediném okamžiku. Proč ho tehdy ani na vteřinu nenapadlo ho odmítnout? Proč si neuvědomil, jak nelogicky se zachoval? Proč Lighta v ten okamžik tak moc chtěl? Nikdy před tím necítil ani tu nejmenší potřebu uspokojit své mužské potřeby. Nikdy ani nepomyslel na to, že takové potřeby má.
,,Ryuzaki…“
,,Hm?“
,,Když jsi zjistil, že jsem shinigami, ptal ses, proč tady jsem…“
,,Ano, to je pravda.“
,,Chceš to stále vědět?“
,,Ano.“
,,Kvůli tobě.“ – řekl toho víc než dost…a souvislosti se začali pomalu spojovat. Přesto to byla jen iracionální spekulace, naprosto nesrovnatelná s realitou. Jenže neuvěřitelnosti se začínaly vrstvit s Lightovo vzrůstající odvahou porušovat pravidla.
,,Co když jsem udělal něco neodpustitelného? Co když existuje něco, kvůli čemu bys mně mohl nenávidět?“
,,Například?“
,,Například…co kdybych tě podvedl? Zranil tě, nebo dokonce…“
,,Nebo dokonce zabil?“ Samotného ho to napadlo. A na malou chviličku ani neodmítl myšlenku, že se potýká s pravdou, nebo je jí alespoň velice blízko.
-,,Nikdy jsem ho neměl zabíjet“-
Komu to všechno vlastně povídal? Prázdné stěně?...Přeludu?...Imaginárnímu společníkovi?...Či snad své oběti? Člověku, kterému nedal květinu, dokud byl naživu, Nepolíbil ho na jakési střeše, neřekl mu, že miluje jeho chování a nejspíš tehdy ani netušil, že ho má rád.
,,Chtěl bych, aby věděl to, co víš ty, všechno…“
-
,,Vrátil jsem se kvůli němu…“
Again for you
V ten samý okamžik se vrchnímu komisaři plnila hlava otázkami. Yagami teprve nyní pochopil, jak málo toho ví. Zarážela ho už jen pouhá Lightová samomluva. Bylo víc, než jasné, že si povídá s L, ale co to proboha vykládal? Zabíjet zločince už nemělo smysl? Nikdy jsem ho neměl zabíjet? Light, že by byl schopný někoho zabít? Tomu zkrátka nevěřil! A pak ty řeči o návratu na začátek,…o čem to pro všechno na světě mluvil? Chtěl bych, aby skutečný L věděl, co víš ty? A poslední tečka byla, když začal mluvit o polibku, o květině a o tom, jak miluje jeho způsoby…je to skutečně normální? Teď už si nebyl ničím jistý. ,,Buď jsem se zbláznil já, nebo on.“ Říkal si a snažil se pochopit alespoň něco z toho, co Light řekl „mrtvému L.
Jediný Watari pokládal za největší problém onu přezdívku - L, která byla vyslovena do kamer. Mohlo to znamenat rozpoutání nových problémů.
Když se Lightův otec smířil s tím, že ve své hlavě nic logického nevykoumá, podíval se vedle sebe, na černovlasého detektiva. Konečně ho začala zajímat jeho reakce. Reakce muže, který se právě ocitá na obrazovce před sebou ve stavu neviditelném a evidentně úplně mrtvém. Ryuzaki vypadal, jako socha, do které by stačilo jen lehounce ťuknout, a svalila by se na zem ve stejné pozici. Oči zpytující obrazovku, jakoby tam hledal sám sebe. Nebral v potaz své okolí. Žádné zvuky, žádné pohnutky, nic v tu chvíli neexistovalo.
,,Nikdy jsem ho neměl zabíjet,…vrátil jsem se jen kvůli němu…je mi to tak líto…chtěl bych, aby věděl, co víš ty…Nechci, abys znovu zemřel, ale nemůžu s tím nic udělat…znovu zemřel…Znovu…“
,,Ryuzaki?“ Vytrhl ho z bouře myšlenek Yagami. Detektiv s sebou cukl a konečně se zas ocital v realitě. Yagami věřil, že L toho ví rozhodně víc, než on. Celá ta věc se ho nějakým zvláštním způsobem týká. Byl teď jediný, od koho se mohl dozvědět, co se vlastně děje. Černé duhovky se k němu lhostejně stočily. Snad by se dalo říct, že čekal otázku. Yagami hrdě čelil jeho nezúčastněnému pohledu. Na sucho polkl a rychle vymýšlel, co říct, aby si udržel jeho pozornost. Ovšem po tom, co slyšeli, mohlo být každé slovo křehčí, než sklenka na červené.
,,Mluvil o vás, je to tak?“ Zeptal se konečně. Hlas se mu chvěl, i přesto však vyzněl přísně.
,,Pokud v blízké době zemřu, pak můžete s jistotou říct, že ano.“ Odpověděl, ovšem způsobem, jako by to nebylo nic zvláštního. Jeho tvář byla vyrovnaná, beze známky účasti.
Yagami si zpětně vybavil jednu z vět, které Light pronesl. Ano, zmínil se o jeho smrti a o tom, že s tím nemůže nic udělat…Konečně se přestal zabývat podivným vztahem, který mezi těmi dvěma panoval a uvědomil si jednu znepokojující okolnost. Podle toho, co od Watariho a Lawlieta zjistil, Light vidí čas smrti u každého člověka, na kterého se podívá. Což znamená, že nejlepšímu detektivovi na světě se možná skutečně krátí čas.
Ryuzaki sklopil zrak ke stolu plném sladkostí v hlubokém zasmušení. ,,Vypadá to, že bychom si měli pospíšit," pravil. ,,Watari…připrav hned vše potřebné na cestu do Anglie.“
Again for you
Na úplně jiném kontinentu, v úplně jiné zemi a stejně tak místnosti seděly čtyři stejně překvapené osoby
Tísnivé ticho přerušila první doktorka, když se do prostoru nejistě zeptala: ,,Myslel snad…Toho L?“
,,Vypadá to tak.“ Promluvil hned druhý v pořadí psycholog, který jim video přehrál. Pak už se vzpamatovali i ostatní. Odvrátili zrak od interaktivní tabule a hleděli na své kolegy s jiskrami prozrazující vzrušení z velkého objevu.
,,Takže Ten Ryuzaki, je vlastně slavný detektiv L?“ Ptal se tentokrát Stellington. Ztiskl při tom ruce, to však nikdo neviděl. Psycholog kývnul na souhlas.
,,Je to zajímavé že?“
,,Ano, ale…“ zamračil se Fred,,..dohromady to, co říkal moc nedává smysl.“ Pak se, zavalen absurditou nevěřícně zasmál. ,,Vy tomu rozumíte?“
,,Přinejmenším nám to odkrylo hodně ošemetných tajemství.“ Psycholog pokrčil rameny. Ostatní na něj hleděli s pohledem nebádajícím k pokračování. Starší muž si povzdychl. ,,Za prvé víme, že tenhle nelidský, děsivý tvor má milostný poměr s nejlepším detektivem na světě. To nám dává hned druhou odpověď, L zřejmě také nebude po morální stránce normální. Také jsme se dozvěděli, že Light Yagami tak docela nepochází z našeho světa a zdá se, že byl sériovým vrahem…Ovšem vše je tak zamotané a neuvěřitelné, že se to nedá dost dobře pochopit…“
,,Nedá se to dost dobře pochopit?“ Ozvala se zbrkle doktorka. ,,Vždyť je to úplný nesmysl! Všechno, co říkal, povídal tomu neviditelnému komusi, kdo ani neexistuje. Klidně to mohl říct, jen aby nás zmátl.“
,,Ne.“ Zavrtěl hlavou psycholog.,,Podle chování to myslel doslova. Jako kdyby…přišel z alternativního světa. Copak jste ho neposlouchala? -Nikdy jsem tě neměl zabíjet- Mluvil se svou objetí. Byl vrahem a zabil i našeho známého L. Ovšem vzhledem k tomu, že v našem světě je L stále naživu…“
Ostatní se na něj podívali, jakoby to byl ještě větší nesmysl, než by prohlásil, že Light je mimozemšťan.
,,V každém případě jsou takové teorie.“ Doktor se nenechal vyvést z rovnováhy.,,O paralelním vesmíru…Ale samozřejmě nebylo dokázáno, zda je to pravda. Vlastně…i kdyby to byla pravda, není možné, aby někdo tu hranici alternativ překročil. Přecházet z minulosti do budoucnosti, nebo do jiné dimenze, to se zdá jako šílenost. Ovšem v případě našeho zázračného chlapce je možné úplně všechno…“Když viděl jejich stále zarputilé obličeje, dodal:,,Rozhodně by to byl neuvěřitelný úspěch, kdyby se nám tohle podařilo prokázat. Možnost cestovat časovými úseky by dal vědě úplně nový rozměr, to si snad každý z vás dovede dobře představit.“ Konečně zahlédl v očích svých kolegů záblesk nadšení. Tento cíl se jim evidentně líbil.
Again for you
V dalších dnech se Lightův psychický stav jenom zhoršoval. Záda nepřestávala svědět a on se i přes tu nesnesitelnou bolest škrábal a škrábal. Jeho záda se sice hned vracela do původní podoby, přesto ale jejich nervová síť fungovala dokonale. Když už se ta bolest nedala vydržet, Zatínal nehty do měkčených stěn. Všude kolem byly drápance a rýhy. Brzy se za nimi ukázala stěna z oceli. Ani o tu se však jeho nehty neztupily. Když už si našich pět badatelů nevědělo rady, dali mu svěrací kazajku. Ruce mu svázali tak, aby s nimi nemohl ani pohnout. Ruce mu svázali k hrudi a prsty s ostrými zbraněmi z nich vyčnívající trčeli nehybně z kazajky ven. Nyní nemohl dělat nic. Byl dokonale zpacifikovaný. Jeho nervový systém se hroutil. Nervózně se klátil, vstával a hned padal, jako by byl dezorientovaný. Záda otíral o kovové dveře, zmítal se v agónii, křičel, řval. Dokonce vyhrožoval, že je všechny do jednoho zabije. Nebylo to nic platné. Nakonec už to nevydržel a upadl do bezvědomí. Byl tak několik hodin, dokud ho neprobudila bodavá bolest přesně na tom místě, kde to před tím tolik svědilo. Jako by ho někdo zevnitř probodával, něco se dralo skrz tenkou kůži, něco na jeho lopatkách se klubalo ven, jako housenka ze své kukly. I přes své kvílení slyšel zakřupání, a další nechutný zvuk, doprovázející stále větší tlak na jeho zádech. Něco se skutečně prodralo ven. Lightovi se udělalo zle. Znovu zaječel, neschopen cokoliv udělat, či jakkoliv se bránit. Jeho ruce byly stále vězněné ve svěrací kazajce. Překotil se na kolena, čelem mrštil proti zemi, ve snaze přebít tu hroznou bolest, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Ozvalo se hromové zašustění. Cosi z jeho těla se měkce zastavilo o strop. Nad jeho hlavou se rozprostřel temný stín. Jasně bílá místnost se zšeřila, jakoby se schylovalo k večeru. Light se neocitl ve tmě již několik měsíců. Ale bál se zvednout tvář z podlahy, bál se přesvědčit, co to vlastně z něho vyrostlo. Bál se tolik, nejspíš právě proto, že to tušil. Pásky držící svěrací kazajku dopadly na zem. Něco je roztrhalo. Pomalu uvolnil ruce a osvobodil je z pevné látky. Jednu roztřesenou paži pak pozvedl a pomalu se s ní přiblížil k zádům, až se něčeho dotkl. Bylo to jemné a měkké. Na dotyk neuvěřitelně příjemné…Light zaťal zuby. To, čeho se dotýkal, bylo...peří!
Again for you
,,Neuvěřitelné.“ Pravil dramaticky Stellington, zatímco ostatní se snažili probrat paní Chelseyovou. Ta zkolabovala okamžitě po tom, co přišla do své pracovny z Lightovo pravidelné kontroly. Zastavila se hned ve dveřích, jakmile spatřila andělské perutě rozprostřené po zemi. Lightovo oči se při pohledu na ní rudě zableskly. Okamžitě se vzpamatovala a dveře zase rychle zabouchla. Dokázala je ještě zablokovat a odpotácet se do kanceláře, než se odporoučela k zemi.
,,Já už tam nevkročím.“ Prohlásila, jakmile ji vzkřísili.
,,Přeci jenom je to anděl smrti.“ Usmál se psycholog. Byl jediný, který se nezdál nijak překvapený. Byl totiž také jediný, kdo si Lightovu situaci uměl živě představit. Mladý, zamilovaný chlapec, skolený nešťastnými událostmi… Kde kdo by z toho zešílel. On ale nebyl blázen. To byla jediná jistota, kterou doktor měl. Ten kluk byl až nepřirozeně silného charakteru.,,Nemusíte se bát doktorko. Posíláme tam přece i jiné zdravotníky.“ Chlácholil mladou ženu. Žena brečela. Tahle akce už byla nad její psychickou sílu. ,,Pojďme ho zlikvidovat.“ Vzlykala.,,Je to netvor. Na objevu nezáleží! On je vrah…Já už tu s ním nebudu…“
,,Neodejdete.“ Ozval se chladným hlasem Stellington. Tohle už bylo vážné. Doktorčiny uplakané oči se na něj překvapeně upřely. ,,Já vám to nedovolím.“
,,Prosím.“ Žena zaťala pěsti.,,Já už to tady nevydržím. Nikomu to neřeknu, přísahám. Nechte mě od toho odstoupit.“
,,Ne.“
Všichni ostatní na Stellingtona udiveně hleděli. Byl vážný až k nepoznání.
,,Odevzdejte mi telefon.“ Rozkázal a natáhl k ní ruku. Žena tak konsternovaně učinila. Muž jej schoval do kapsy. ,,Buďte tak hodná a uklidněte se. Situace je to vážná, ale uvažujte logicky. Ten kluk zatím nikoho nezabil. Povstal z obyčejného sedmnáctiletého studenta práv, a - pokud to tak můžeme nazvat- souloží s detektivem. On není tak nebezpečný, jak se snaží vypadat. Vzpomeňte si, jak jste ho nechala postřelit. Udělal vám snad za to něco? Ještě se ani nepokusil utéct. Jak jste sama řekla, ten tvor má ryze dobrý charakter. To že mu narostly křídla nic neznamená.“
,,Vy jste neviděl ten pohled…“Bránila se dál doktorka.,,Je to ďábel.“ Těžce polkla a svůj hlas o něco ztišila, jakoby se bála, že jí Light uslyší. ,,Nevydržím se na něj dívat, když vím, že při tom pohledu poznává mé jméno a čas, kdy zemřu. Nevydržím!“
,,Myslel jsem, že jste spolehlivější.“ Pronesl opovržlivě Stellington.
,,Klidně si to zkuste sám! Ještě jste tam nebyl, že tohle říkáte, že ne?“
Velký boss konečně zmlkl. Mávl nad ní ruku a obrátil se ke dveřím. U nich se ještě zastavil.
,,Jestli se pokusíte odejít, nebo někoho z venku zkontaktovat, zemřete. Dávejte si pozor.“ Jak to řekl, jeho zrzavé, krátké vlasy, zmizeli za dveřmi.
Again for you
Od toho dne se už doktorka k Lightovi nepřiblížila. Zkoumala vzorky, porovnávala snímky a nepřetržitě hleděla do mikroskopu, ale už to nedělala s takovým nadšením, jako na začátku. Nyní byla rukojmí. Zjistila, že ten slizoun, který celou dobu vede jejich výzkum, je ve skutečnosti dost nebezpečný. Bála se ho. Jediné, co chtěla, bylo mít to už všechno za sebou. Kdykoli potřebovala něco ověřit, poslala za Lightem někoho jiného. Bylo rozhodně dobře, že jim Watari poskytl novou pracovní sílu….
Byl pátek dopoledne a Light už podvědomě čekal oběť, která mu půjde odebrat krev. Skoro všichni, co byli v budově z něho měli panickou hrůzu. Ten, co se však objevil ve dveřích tentokrát, nevypadal že se ho bojí. Nebyl to běžný zdravotník, ale nebyl to ani psycholog, ani doktorka Chelseyová. Jakmile k němu Light vzhlédl, polekal se. Ten muž…byl lehce shrbený. Měl černé vlasy nedbale stáhnuté gumičkou do culíku, přesto však některé neposedné prameny u ofiny, trčely kolem hlavy. Na nose měl nasazené tenké brýle bez obrouček a byl oblečený do bílého doktorského pláště z pod kterého byly vidět jen trochu ošoupané boty. Jakmile se jejich pohledy střetly, černovlasý muž se k němu s jistotou přiblížil. Poklekl těsně u něj, nehledíc na lesknoucí se perutě a položil vedle sebe černý kufřík, jež do té doby držel v levačce. Light nebyl schopen slova. Zdá se mu to? Nebo je to možná…
,,Ruku.“ Pravil klidně muž v bílém plášti a vzal do dvou prstů skalpel. Držel ho za úplný konec. Light nezúčastněně svou ruku propůjčil, stále vyhledávajíc očima jeho tvář. Držel ji dlaní obrácenou vzhůru. Neznámý ho chytil zespod za ruku. Lightovi oči se doširoka otevřely.
,,Může se mne dotknout!“ Jeho zornice zrudly, nad hlavou vyšetřujícího stálo: L Lawliet. Dokonce i čas smrti odpovídal. Tenhle L nebyl přelud, byl skutečný! Jeho srdce se divoce rozbušilo, oči se zaleskly radostí, přesto se na něj zatím neodvážil promluvit. Detektiv soustředěně narovnal skalpel na skleněnou kůži a bez zaváhání udělal řez. Černou hmotu zručně zachytil do zkumavky a zašpuntoval, jakoby to dělal už stokrát. Potom ji narovnal mezi řadu prázdných zkumavek do černého kufru. Asi vteřinu na to se rozezvučel hlasitý poplach. Červená světla upevněná na kamerách se rozpohybovala místností, na chodbě se setmělo. I když za chvíli tam světla také blikala.
,,Co se děje?“ Bylo první, co se Light odvážil říct. L neodpověděl. Otočil se ke dveřím, potom zpět a pak nadzvedl falešné dno u kufru a vytáhl černé, poskládané oblečení, které vzápětí podával Lightovi.
,,Obleč si to a pospěš si. Máme málo času.“ Rozkázal. Light jen kývnul a udělal, co říká. Začal z hromádky vytahovat jeden kousek oděvu za druhým. Byly tam kalhoty, ponožky, rukavice a veliký černý kabát. L myslel na všechno. Kabát měl za úkol zakrýt to, co nesmělo být za žádnou cenu vidět – andělská křídla. Jakmile se Light obléknul, vzal ho Ryuzaki za ruku a vyvedl ho z toho nenáviděného pokoje. Ocitli se na chodbě. Kolem stále houkal alarm a blikala světla. Na konci chodby se zastavili. Byl tam nouzový východ. Lawliet se tam pohyboval s neuvěřitelnou jistotou, jako by znal každý kout. Rychlou chůzí prošli další, neosvětlenou chodbou a Light vnímal, jak se od nich hulákání alarmu pomalu vzdaluje. Konečně se dostali ven. Slunce bylo vysoko na obloze, a na parkovišti stálo jen pár aut a několik motorek. U jednoho automobilu čekal Soichiro Yagami.
,,Otec!“ Divil se v duchu Light. Už bylo nadmíru jasné, že se odtud doopravdy dostane. L se na něj konečně se zájmem podíval.
,,Všechno v pořádku?“
Light kývl. Ryuzaki ho vzal za ruku, do které ho před tím řezal.
,,Ta ruka mně mrzí. Doufal jsem, že to Watari spustí dřív.“ Omlouval se.
,,Nebolelo to.“ Light zavrtěl hlavou. Možná, že to bolelo, ale v té chvíli měl úplně jiné myšlenky, navíc už mu to dělali nespočetněkrát, takže na to byl zvyklý. Pak si uvědomil, že je otec sleduje a ruku mu vytrhl, aby to nevypadalo příliš podezřele. Konečně se objevil Watari. Vyšel ze dveří někde v místech, kde stál Yagami a jejich auto. L s Lightem se vydali jejich směrem, jenže sotva k nim udělali pár kroků, vynořily se přímo za nimi auta v pohotovosti. Možná strážníci…? Dva postarší pánové se po nich ohlédli. Auta se řítila přímo na ně a do dobré minuty mohli být až u nich. Watari něco posunkem ruky naznačil a oba nastoupili. Chtěli jet k nim, ale to se z druhé strany přiřítili další dva hlídači, tentokrát na motorkách. Jedna je objela. Řídič jel přímo naproti autu, aby zabránil střetnutí. Druhá se zastavila u nich. Muž vytáhl z bundy pistoli a mířil s ní Lightovi mezi oči. Chlapec se díval způsobem:,,posluš si.“ Neznámému se třásly obě ruce. ,,Lehněte si oba na zem!“ Zařval. Watari a Lightův otec byli v pasti. Měli ještě šanci uniknout, kdyby se nemuseli zastavovat pro ty dva. Ovšem evidentně neměli nic jiného v plánu, leda by…
,,Slyšíte mně?“Zahromoval opět muž a sňal si helmu. Light ho okamžitě poznal. Byl to Rauleův kolega. V jeho očích se mísila hrůza, strach a nenávist. To, co se Edmondovi stalo, dával za vinu Lightovi. ,,Uděláš, co ti říkám, obludo, nebo do tebe vystřílím celej zásobník!!!“ I přes svůj nepřekonatelný strach nedokázal přestat řvát. Obranný systém vyvolaný stresem. Byl to adrenalin. A byl, zdálo se, pořádný. Light věděl, proč ho nenávidí, dokázal to pochopit. S L by se ovšem neshodli. Ten pro takové vyjadřování pochopení neměl. Uhodil ho. Ošoupaná teniska se zaryla do hlídačovy levé tváře a on padl omráčený k zemi. L se pak ohlédl na jejich auto. Watari si nevedl moc dobře. Auto, couvalo, zahýbalo, a snažilo se všelijak kličkovat jak před motorkou, tak před dvěma dalšími automobily, které právě dorazili na místo. Kdyby jeli opačně, hned by jim ujeli…Jenže takhle…
L ze sebe shodil plášť i nedioptrické brýle a zvedl ze země položenou motorku. Sedl za ní, jako zkušený motorkář, že se Light nestačil divit. Jen stál a díval se na něj, jakoby ani nechápal, co má v plánu, přestože to bylo tak očividné. L si všiml, že už nemůžou ztrácet čas. Kývl směrem k Watariho autu. To přestalo kličkovat a jednou prudkou zatáčkou se vydalo volnou cestou pryč. Pochopili to. Neznámým řidičům dvou automobilů se konečně podařilo dosáhnout svého. Netušili však, že jejich úžasný experiment bude taky brzo na útěku.
,,Rychle.“ Zavelel hlasitě L. Light se vzpamatoval a se smíšenými pocity nasedl na motorku přímo za něj.
,,Pevně se drž.“
Anděl smrti ho co nejopatrněji objal kolem trupu. Snažil se vyhnout kontaktu nehtů s jeho kůží, od které je dělila jen tenká, bílá tkanina. Jen co tak učinil, stroj nastartoval a zprudka se rozjel, vstříc otevřenému Londýnu. Strážníci se za nimi okamžitě vrhli. Auto, které odjelo s Watarim a Lightovým otcem jim bylo lhostejné. Důležitý byl Light. Rozkaz ze shora zněl jasně. Light se nesmí dostat ven. Za žádnou cenu se jejich experimentu nesmí zmocnit někdo jiný!!
Again for you
,,Ujíždí nám, pane.“
,,Musíte je dohnat, rozumíte?“ Řval Sttelington vztekle do mikrofonu.
,,Ale ten člověk, co ho sebral, jezdí příliš rychle, jako by se snažil oba zabít…Ještě před tím, než odjeli, stačil omráčit Keeila.“
,,Kdo to může být?“ Ptal se Braden. Sttelington neodpověděl, jen se hrozivě zamračil. Věděl to až moc dobře. Vlastně to věděl už od chvíle, kdy Light zmínil jeho přezdívku. V té době však ještě netušil, že Ryuzaki, ten, který mu zničil celý život je detektiv L. Jak těžce se také smiřoval s tím, že ten parchant tehdy nezemřel, při leteckém neštěstí! Skutečnost, že je na živu v něm rozpoutala dávno zhaslý plamen nenávisti. L šel celou dobu po něm! Kdyby jen tušil, že je to ten bastard, co ho připravil o karieru…
,,U budovy byl spatřen také Watari.“ Řekl jen a jeho výraz vůbec nevypovídal o jeho vnitřním boji. Zachoval si svou chladnou, nepřístupnou tvář.
,,Takže vy myslíte…že v tom jede on?“
Psycholog se zasmál. Nikdy se nedal ničím příliš vykolejit. ,,Zdá se, že nás pěkně doběhli. Mohli jsme tušit, že si L přijde pro svého milence.“
Sttelington se vzteky zachvěl. Stiskl ruce a snažil se, aby ho nenávist zcela neovládla.
,,Co budeme dělat, když ho ti naši nechytí?“ Ptal se Braden. Doktorka zatím mlčela. Nerada by mezi nimi přiznávala, jak je ráda, že konečně zmizel.
,,Kdybychom věděli, od koho jsme obdrželi tu informaci, třeba bychom ho mohli znovu vypátrat…“
,,Tu informaci…“ Začal konečně Sttelington.,,…jste obdrželi ode mě.“
,,Cože?“ Čtyři páry očí na něj překvapeně pohlédly.
,,To mě se snažil najít. Copak vám to pořád nedošlo? Já jsem Scientist.“
Again for you
L se řítil, jako blázen. Kličkoval mezi auty a jel maximální rychlostí. Light se ale nebál. Přitulil se k jeho zádům a přitiskl tvář mezi jeho lopatky. Vítr mu cuchal vlasy, a z pod kabátu chvilkami odpadávala lesknoucí se peříčka. Bylo mu nádherně, jako nikdy. Tak svobodně! Po předlouhé době byl konečně venku. Konečně zas cítil Lawlietovu přítomnost. V tu chvíli ho ani nezajímalo, zda je stále pronásledují. I kdyby je dohnali, L by jim ho nedal. Srdce mu občas poskočilo, když se motorka příliš naklonila, nebo vjížděla mezi auta, která byla trochu moc blízko u sebe. Ale byl to příjemné, vzrušující. Kromě toho, i když Ryuzaki řídil tak zběsile, cítil se s ním v bezpečí. Dobře věděl, že se nezabijí. On byl nesmrtelný a číslice vznášející se nad L vlajícími vlasy, mluvily jasně. Tuhle jízdu, připomínající blížící se sebevraždu, oba stoprocentně přežijí.
