5. kapitola - DÉJA VU
,,L je skutečný....já existuji. Zkus mně zabít...Kiro budu tě pronásledovat všude, kde se schováš a zničím tě. Já jsem...spravedlnost!!!“
Hnědé oči se prudce otevřely a zabodly do stropu. Skutečně ho pronásleduje. Kousek po kousku užírá jeho pevnou mysl a snaží se ho dostat do stavu nejzoufalejší lidské bytosti, kterou pohlcuje vlastní svědomí...Light se toho bál. Slyšel jeho hlas. Jenže nepatřil přítomnosti. Byl to ten druhý hlas. Starý a známý hlas nedůvěry a nenávisti. Hlas pomsti chtivé mrtvoly...
Od chvíle, co se Light poprvé probral pod dohledem L, uplynuly celé tři dny. Detektiv se za celou tu dobu ani jednou neozval. Neptal se na nic z toho, co se mu stalo, neptal se na jeho stav a zkrátka se sním vůbec nespojil. Light začínal být netrpělivý. Ležel téměř nepřetržitě na posteli a z těch kožených pout měl otlačené končetiny. Čistě bílý strop ho už dávno přestal bavit. Třikrát denně ho sice chodili kontrolovat dva neznámí doktoři, jak L slíbil, ale pro jeho pohodlí toho moc neudělali. Když jim řekl, odvedli ho na toaletu, dopřáli mu sprchu a dali mu najíst. Jenže u všeho měl jejich asistenci, což ho naprosto iritovalo. A to, čím ho krmili se mu začínalo hnusit. Slabé vývary, kaše bez barvy i chutě a průzračný čaj. Tohle zažil naposledy ve dvanácti, kdy byl v nemocnici se zánětem slepého střeva. Nicméně ho to nepřimělo, aby měl vůči L nějaké připomínky. Věděl, že se může kdykoliv ozvat a upozornit ho na své potřeby, ale neudělal to. Tvářil se, že mu to zacházení nevadí. Nechal si odebírat krev, Nechal si měřit tlak a teplotu a ani jedním slovem nenaznačil, že by mu to vadilo. Věděl, že ho L pozoruje a taky věděl, že na něj musí udělat dojem. Takže celou tu záležitost bral s nadhledem a hrdostí, které pro sedmnáctiletého kluka nebylo nijak typické. Každý jiný chlapec jeho věku by byl po tom zážitku jistě zmatený a dožadoval by se odpovědí, ale pro Lighta tohle nebyl žádný problém. Trpělivě čekal, až se L sám ozve, protože si byl jistý, že to jistě udělá.
Again for you
Když se další den probudil, s nadšením shledal, že je zbaven pout. Neodpustil si spokojený úsměv. ,,Co ho asi přimělo mně odpoutat?“ Zamyslel se. ,,Možná mi vzali tolik krve, že ve mně nezbyla žádná droga.“ Trochu ironicky se usmál a podíval se do jedné z kamer. Za ní sedí L a zcela jistě ho sleduje. ,,Mohl by se už konečně ozvat.“ Pomyslel si a začal protahovat svoje dlouho nepoužívané končetiny. Nohy i ruce měl trochu ztuhlé. Zahýbal s nimi a posadil se. V tu chvíli zachraptěl reproduktor vedle jeho hlavy.
,,Takhle je to lepší...řekl bych.“
Light se nejdřív trochu lekl, ale pak jakoby pocítil něco mezi úlevou a nadšením, že opět slyší jeho hlas.
,,Mnohem. Konečně se můžu pohnout.“
,,Zjistili jsme, že ta látka se k vaší krvi staví prakticky neutrálně, což znamená, že vaše příznaky nemůžeme nijak racionálně posuzovat. Droga vás nezabije, ani by vás neměla vystavit trvalým následkům.“
,,Co? Žádná reakce? Jak je to možné?..Tedy ne, že by mně to neuklidnilo.“
,,Předpokládáme, že je chyba v samotném séru. Ještě se to bude pečlivě prověřovat.“
,,Chyba v séru? To sotva. Všichni ostatní po tom umřeli. Musela by to být opravdu velká náhoda. Možná bych se měl zeptat, jestli s tím druh krevní skupiny nějak souvisí...ale co když...mohlo by ho zajímat, proč se na to ptám? No pokud ano, jsem jen zvědavý kluk, kterého zajímají okolnosti, do kterých se dostal. Nemá pravomoc mi cokoliv vyčítat.“ Light se zatvářil zamyšleně. ,,L...ti muži se mně ptali na krevní skupinu. Nevíte proč to potřebovali vědět?“
,,Aby zjistili, jak to vaše tělo přijme. Co jste jim odpověděl?“
,,Že to nevím.“
,,Lhal jste.“
,,Ano...Jak to sakra poznal?“
,,Proč jste jim neřekl pravdu?“
,,Mířili na mně pistolí. V té chvíli nad tím člověk nepřemýšlí.“
,,Jenomže vy jste přemýšlel.“
,,Nerozumím...Co to má znamenat? Byl snad u toho?“
L se na chvilku odmlčel a Light už začínal chápat, co se mu detektiv snaží naznačit.
,,Bál jste se přiznat, jakou máte krevní skupinu, protože jste věděl, že právě vaši krev potřebují. Byl jste dopředu informován o tom, že lidé se stejnou krví, jako máte vy pokaždé zemřeli, když jim vpíchli drogu, proto jste to popřel. Mýlím se snad, Lighte Yagami? Nebo bych měl raději říci L?“
Lightovi se zrychlil tep. ,,Takže to zjistil! Hm stihl to během tří dnů, to není zlé.“ Na své tváři vykouzlil přímo ukázkový rozpačitý úsměv. Jednu ruku váhavě pozvedl a dlaní projel svoje karamelové vlasy, jenž házely odlesky do všech stran. Vypadalo to vskutku přesvědčivě.
,,Vy jste mně poznal?“ Zeptal se a pohlédl do kamery.
,,Nebylo to nijak složité. Jste syn zástupce šéfa Japonské policie. Bylo po vás vyhlášené pátrání už den po tom, co jste se ztratil. Váš otec vás nepřetržitě hledá. Musí o vás mít jistě strach.“
,,Vy jste mně odhalil jen díky tomu, že je můj otec policajt?“
,,Ne úplně. Váš profil na podvodníka perfektně pasuje.“
,,Co? Podvodníka?“
,,Ano. Jste mladý, hezký a taky, jak jsem zjistil, velmi inteligentní. Ve škole máte nejlepší prospěch, rodinu máte kompletní a bez finančních problémů. Musel jste být z toho pohodlí velmi otrávený, je to tak? Chtěl jste předvést svůj potenciál někomu, kdo je s inteligencí na stejné úrovni jako vy, tak jste začal řešit ty případy pod mým jménem a doufal jste, že si vás všimnu. Myslím si, že to byl obdivuhodný výkon, ale měl by jste znát své hranice a vědět, že se se mnou nemůžete rovnat. Je absurdní si to jen myslet. Především, pokud jste tak bezhlavě riskoval život a nechal jste se unést. Vlastně mi bylo podezřelé už to, jak zdvořile jste se mnou mluvil a když jsem si pak zjistil detaily z vašeho soukromého života, věděl jsem, že za normálních okolností by jste rozhodně nebyl jejich cíl. Jediná možnost byla , že jste se jim úmyslně vystavil na očích, což byla veliká hloupost. Předpokládám, že jste to dělal proto, aby jste mně předběhl. Věděl jste, že na tom případu pracuji a aby jste mě dohnal v pátrání, uchýlil jste se k tak zoufalému činu, jako je předstírání zájemce o jejich práci číslo13357.“ L skončil svůj dlouhý monolog a Light v tu chvíli naprosto oněměl. Čekal sice, že L nepřijme konkurenci zrovna s nadšením, ale rozhodně se mu nelíbilo poslouchat o sobě, jako o podvodníkovi, který se z nudy uchýlil k zoufalému činu a nechal se z hlouposti unést mafiány. Měl sto chutí mu vyčíst, jak nehorázně ho podceňuje, ale raději to neudělal. I když ho právě hrubě urazil, zůstal klidný a dál hleděl do kamery. Setkat se s ním, to bylo teď jeho prioritou. Na svou hrdost se nemůže ohlížet.
,,Jak vás tak poslouchám soudím, že vám můj pokus se vám podobat moc nezalichotil. Nemyslel jsem to nijak špatně, já vás obdivuji. Nechtěl jsem vás ani urazit. Chtěl jsem se s vámi jen setkat a jistě uznáte, že moc šancí na setkání s vámi neexistuje, pokud nejsem sériový vrah.“ Yagami mluvil citlivým, skoro lítostivým tónem. Chtěl vzbudit soucit.
,,Vy jste se se mnou chtěl setkat?“
,,Překvapuje vás to? Určitě nejsem první, koho zajímáte.“
,,Ne, ale jste první, kdo zašel tak daleko. Proč?“
,,Můj otec je policajt a já jím chci být taky. Víte...i když to tak možná nevypadá, vy jste pro mně velkou inspirací. Vybíráte si zajímavé případy, celý svět vás obdivuje, přesto nikdo nezná vaši pravou podobu. Myslím si, že musíte být ohromně zajímavý člověk. Poznat vaši osobnost pro mne bylo velikou motivací.“ Light se v duchu ďábelsky usmíval. Opět využil svých zkušeností z minulého života, aby je použil proti němu a za svůj srdceryvný výkon si v duchu poblahopřál.
,,Tak já vás motivuji?“
,,Velmi.“
zvuk v pokoji na chvíli utichl. L umlkl a z reproduktoru se ozývalo jen jakési mlaskání. Light se ušklíbl. Snadno uhodl, že L zase něco mlsá, jen se to snaží schovat za chvilku napětí. Asi po půl minutě se znovu ozval.
,,Takže vy jste tři měsíce úspěšně řešil případy, vydával jste se za mně a riskoval jste život jen, aby jste se se mnou mohl setkat. Chápu to správně?“
,,Naprosto.“
,,A během té doby jste ani jednou nezapochyboval o tom, že se vám to třeba nepodaří?“
,,Tu možnost jsem vůbec nebral na vědomí.“
Zase malá odmlka. Tentokrát do mikrofonu zašustěl obal od čokolády.
,,Začínáte mě zajímat.“
Light pootevřel ústa a jakoby překvapeně vydechl. Jeho oči se nadšeně třpytily, jako malé jiskřičky.
Zajímá ho, to je dobré znamení!
,,Je neuvěřitelné, že tak inteligentní člověk může uvažovat tak naivně a dětinsky. Je to pro mě zcela nová zkušenost. Líbíte se mi. Přesto se obávám, že přímý kontakt nebude možný.“ Tou poslední větou Lighta zcela odrovnal. Tolik naděje dával do téhle konverzace a on to v jedné vteřině pohřbí a ještě ho při tom stihl nazvat naivním a dětinským. To už bylo prostě moc. Lightova trpělivost začínala komíhat nad propastí. Měl co dělat, aby neprojevil svůj hněv nahlas a s největší upřímností. Vždyť kvůli tomu zatracenému bláznovi riskoval život! Chlapec s karamelovými vlasy tentokrát své překvapení nepředstíral. Takovou sprchu evidentně nečekal. To zklamání, po celé té snaze bylo nepopsatelné.
,,Proč by to nebylo možné?“ Ptal se detektiva a zdálo se, že se nehodlá jen tak vzdát. ,,Pracujeme na stejném případu. Můžeme spolupracovat.“
,,Bohužel Yagami. Máte o tom trochu zkreslené představy. Je pro mě příliš riskantní ukazovat svou tvář neznámému člověku. Obzvlášť pokud jde o někoho, kdo se rád plete do cizích záležitostí.“
,,Nikomu bych to neřekl. Mám vynikající dedukční schopnosti. Mohl bych vám pomoct.“
,,Je mi líto, zítra už budete v Japonsku. Mluvil jsem s vaším otcem. Řekl jsem mu, že vás přepadli a unesli do Ameriky. Tu záležitost s napodobováním L jsem si nechal pro sebe, ale očekávám, že se to nebude opakovat. Dohodl jsem se s ním, že si vás tu mohu nechat dva dny pro vyšetření a výslech, ale to už není nutné. Pokud vím, za týden máte přijímací zkoušky na právní fakultu, takže by jste měl být co nejdříve doma a připravovat se. Nemá cenu vás tady déle držet.“
Na to se L odpojil a zanechal chlapce v tichosti pokoje. Light ještě chvíli hleděl do kamery, než se znovu položil na postel. Jeho oči zlostně těkaly po bílém stropu, jeho ruce se pevně sevřeli v pěst. To zklamání bylo hrozně vyčerpávající.
,,Zatraceně! Co mám teď udělat? Nemůže mě poslat pryč! Ne teď, když jsem byl tak blízko! Možná bych měl navázat spojení a promluvit s ním...“ Light pomalu natáhl ruku k mikrofonu, ale vzápětí jí stáhl zpět.,,Nemůžu. Nechci se mu tak vnucovat. Sakra! Mělo to být jinak! Měl se se mnou chtít sejít, ne se mně snažit zbavit. Všechno je špatně!“ Jeho pocity se dali srovnávat se zoufalstvím. Tolik snahy a k ničemu. Proč podstoupil všechno to utrpení? Aby se před L zraky nechal ponížit? Ne, tohle jen tak nenechá! Byl kira, vládce celé planety. To on, má v rukách osud L. Na rozdíl od zbytku světa, on zná jeho podobu, pamatuje si jeho nevšední charakter a byl rozhodnutý to všechno použít jakkoliv bude potřeba, aby se s ním setkal. Náhle, jako by ho něco napadlo, vstal z postele a přešel ke dveřím. Věděl, že ho zřejmě L sleduje a taky předpokládal, že dveře budou zamčené. Přesto však vzal za kliku a pokusil se je otevřít. Nešlo to. S trochu trapným pocitem se otočil a vydal zpět k posteli. Když tu se dveře jako zázrakem otevřeli a za nimi stál jeden z jeho pečujících lékařů.
,,Dostal jsem od L pokyn, abych vás nechal pořádně najíst. Máte nějaké speciální přání?“ To ho samozřejmě mile překvapilo. Alespoň malý zájem byl z L strany znát. Navíc po všech těch čajích a vývarech měl opravdu hlad. Na chvíli zapomněl na své problémy a rozhodl se že alespoň nasytí svůj ztrácející se žaludek.
Again for you
Té poslední noci v Americe dostal Light Yagami nečekaně další záchvat. Bylo to v tu nejhorší možnou chvíli, protože byl na očích L a také u sebe neměl zápisník smrti, aby té nemoci udělal přítrž. Nemohl. Kdyby se bohové smrti rozhodli dobírat si ho až druhý den, bylo by to mnohem jednoduší. Ale proč teď? Začalo to někdy kolem druhé hodiny v noci. Jeho hlava byla plná tlaku a ta bolest ho samozřejmě probudila. Když si uvědomil, co přichází, zpanikařil. Došlo mu, že nemá zápisník. S tím, jak jinak bolest zarazit, si nevěděl rady. Prudce se posadil. Oběma rukama si chytl hlavu a jeho zrychlený dech se dral na povrch. Nemohl s tím nic dělat. Jeho mysl se začala zakalovat a on přestával vnímat okolní prostředí. Po pár minutách téměř nevěděl, kde je. Strach z toho, že ho L pozoruje zcela zmizel. Na místo obav tu byla lhostejnost. Důležitý pro něj bylo, že nesmí zapomenout sám na sebe. Toho se v ten okamžik bál nejvíce. Bolest stále sílila a rozlévala se jako jed do celého jeho těla. Mladé prsty stále silněji tlačily na lebku, jako by chtěli přehlušit bolest pulzující v nejhlubším jádru jeho hlavy. Zase tu byl ten pocit vylučující pravost jeho minulosti....nutil ho myslet si, že to byl jen sen...Jenom sen...Zápisník smrti, Andělé smrti, Alternativní svět....Všechno je to nesmysl...je to jen ve tvé hlavě. Kdo by ti to uvěřil...? Light se tomu pocitu jen těžko bránil. Nemohl sám sobě popřít, že všechny ty věci jsou doopravdy nemožné, ale nechtěl se vzdát myšlenky, že je skutečně prožil. Jistě, nedávalo to smysl. Naopak s každou sekundou to bylo stále nemožnější, přesto dál statečně bojoval. Jeho smysly už byly téměř dokonale otupělé. Zrak byl omezený jen na jakési bílé šmouhy. Aniž by se slyšel, několikrát bolestí vykřikl. Potom si na protest začal opakovat stále dokola :,,Stalo se to, stalo se to, stalo se to....“ Ten mentální souboj však dlouho nevydržel. Na sekundu měl pocit, jako by se jeho duše měla každou chvíli roztrhnout. Naposledy bolestně vykřikl a pak se zcela omráčen zhroutil zpět na postel. Ležel celý ztuhlý a politý potem. Tvář i čelo zarudlé. Jeho mysl již byla odnášena pryč, do klidného spánku. To co by ho mělo trápit, už ho nijak netížilo. Přesto...jeho prvotní strach se naplnil a L toho byl svědkem...
Again for you
Když se konečně probral, ležel už doma, ve svém pokoji. Jako by to celé byl jenom sen. Pomalu zamrkal a otevřel oči. Mlhavě rozpoznával podobu svého otce, jenž u něj stál.
,,..Táto...co se...?“ Pokusil se o otázku, ale slova mu vynechávala. Ztrácela se do nicoty. Muž ve středním věku poklekl a přiblížil tak k němu svou tvář.
,,Jsi doma Lighte. Už je všechno v pořádku.“ Mluvil pevným, avšak chlácholivým tónem. Jeho syna to uklidňovalo.
,,Byl jsi velmi statečný. Představ si, spojil se se mnou L. Řekl mi, že ses choval velmi dospěle a moc si mu pomohl. Dokonce ti přeje hodně štěstí při zkouškách.“
,,Bál jsem se...“
,,Já taky. Neumíš si ani představit, jaký jsme o tebe měli s maminkou strach.“ Yagami starší se na chvilku odmlčel. Prohlédl si svého syna a pak pomalu povstal.,,No, nechám tě, aby sis mohl pořádně odpočinout. Až se budeš cítit lépe, přijď se najíst.“
,,Neboj táto.“ Kývl Light a úsměvem se s ním rozloučil. Začal přemýšlet nad tím zvláštním snem, jenž ho celou noc tak horlivě pronásledoval. Andělé smrti, zápisník smrti...takový nesmysl! Jako by tohle všechno mohlo doopravdy existovat! Vážně tomu věřil? Kdyby to všechno byla pravda, musel by přeci ten divný zápisník být v jeho stolní zásuvce. Lightovi to nedalo. I když věděl, že je to hloupost, pomalu vstal z postele a vyšel ke stolu. Cestou se několikrát zastavil a ironicky pousmál nad tou absurditou. Dokonce se snad i zastyděl, že si to jde ověřit. Jenže když ten šuplík otevřel, zápisník smrti tam pochopitelně byl. Neubránil se obrovskému překvapení. Bezděčně se rozhlídl kolem, jestli ho někdo nesleduje a vzal jej do ruky. V tu chvíli se vrátil ten známý pocit, jako by mu uvnitř hlavy vybouchla atomovka. Celý ten „divný sen“ se jako mávnutí proutkem stalo opět skutečností. Chlapec ohromeně zamrkal. Když si uvědomil celou situaci, hodil zápisník zpět do zásuvky a zavřel jej. S úlevným výdechem se posadil a opřel o stůl. Takže to není tak jak si myslel. Nikdy se nemůže stát znovu kirou, protože by se musel opět dotknout zápisníku. Když to udělá, všechno se mu vybaví, tím pádem mu žádné nebezpečí nehrozí. Lightovi se vskutku ulevilo. Tohle zjištění pro něj bylo tak uspokojivé, že chvíli nemyslel ani na své ztroskotané naděje na setkání s L. Jediným rizikem pro něj byla už jen možnost, že se někdo stane svědkem jeho nečekaných záchvatů, nebo dokonce objeví zápisník. Ale nakonec...co by se mohlo stát? Všichni lidé, kteří tam jsou napsaní, jsou pořád na živu a nikdo mu nedokáže, že on je ve skutečnosti ten kira, o kterém se tam píše. Když o tom chvíli uvažoval, dospěl k názoru, že mu vlastně už žádné nebezpečí nehrozí. Co se týká L, setkání s ním se rozhodně nevzdal. Rozhodl se pokračovat v jeho pronásledování hned, jak se dostane na vysokou. Teď má týden, aby se na ni připravil, ovšem po tom, co udělá zkoušky, bude pokračovat přesně tam, kde skončil. Byl si jistý, že neexistuje nic, co by ho mohlo zastavit...
Again for you
Vzduch byl napjatý. V parku před ohromnou státní budovou seděli na lavičkách možná budoucí studenti a horlivě naháněli poslední poznatky, pro svůj úspěch. V jejich tvářích byla zjevná nervozita. Už neměli moc času, aby dohnali své znalosti. Kolem jejich hlav se proháněl bezstarostný vítr a pohyboval větvemi stromů lemujících betonový chodník. Růžové listy sakur se pomalu snášeli k zemi. Mezi lavičkami procházel klidným a sebevědomým krokem mladý, hnědovlasý muž ve společenském obleku. Jeho výraz byl chladný a dalo by se dokonce říct lehce otrávený. Neměl důvod se znepokojovat. Na tuhle školu už se jednou dostal, tak proč ne podruhé? Neviděl v tom žádný problém. Jediné, čeho se obával bylo, že nebude mít plný počet bodů. Zklamal by tím sám sebe a to by bylo pro takového egoistu jistě nepříjemné. Jinak ho tahle záležitost nijak netrápila. Měl důležitější věci na starosti. Věděl, že jakmile se dostane na univerzitu, bude mít víc prostoru k tomu, aby se zabýval L. Prozatím to ale ještě musel vydržet. Klidně došel do třídy, posadil se na své místo a čekal na povel, až bude moct začít psát. Třída to byla úplně stejná, jako tenkrát, stejně tak i profesor, který jim rozdal testy. Všechno se až nápadně podobalo minulosti a Light z toho měl jakýsi nepopsatelný pocit. Od chvíle, co se vrátil zpět na začátek, tohle bylo poprvé, kdy jasně cítil Deja vu.
,,Začínáme.“ Ohlásil muž s úzkými brýlemi a sálem se rozeznělo zašustění, jak všichni otočily papíry a vzali do rukou svá pera. Light ignoroval ten divný pocit a rozhodl se plně věnovat svému testu. V sázce byl plný počet bodů. Jenže Deja vu nepřestávalo. Naopak. Po tom, co vyplnil první dvě otázky, uslyšel profesorův hlas...
,,Vy tam...“
Na chvíli se přestal soustředit...Starší muž s ulízanými vlasy se vydal uličkou po třídě a blížil se k němu. Ale u Lighta se nezastavil. Šel dál...
,,Studente číslo 162 ! Seďte pořádně na židli.“
V Lightovi hrklo.,,Bylo by možné, aby...“ Nevydržel to a jeho zorničky se pomalu stočily dozadu.
,,He..to je..!!!“Lightovo nitro vykřiklo na celý sál, když se střetl s černými duhovkami ,,Ryuzaki!“
Bílé vytahané triko s dlouhými rukávy, bosá chodidla položená na židli, volné džíny naprosto nehodící se na tak prestižní školu, rozcuchané vlasy a naprosto nepřítomný pohled. Bylo to nesporné. Hleděl na L. Jeho zrak spočinul na pozvednutém bělostném zápěstí. Dvěma prsty držel obyčejnou tužku. Light si pak uvědomil, že jeho pohled je až nápadně dlouhý a rychle odvrátil zrak zpět na papír. ,,To...se mi zdálo? Je to přelud, nebo tam doopravdy sedí? Kdybych se podíval znovu, bylo by to nápadné. Jestli je tady, pak zřejmě kvůli mě. On neví, že znám jeho podobu. Nemůžu na sebe upoutat pozornost. Sakra! Nemůžu na to teď ani myslet. Musím dopsat ten test!“ Light stiskl v ruce pero a začal číst další otázku. Špatně se mu soustředilo. Neustále ho pošťuchovala myšlenka, Aby se otočil. L seděl za ním tak jako tenkrát. Skutečně se to opakuje....
,,Hmm Ryuzaki...Umíš si vážně vybrat vhodnou chvíli pro setkání...“