Vivere porta

 Bylo šero. Po nekonečných přednáškách a zkoušce z anglického jazyka se Light vracel domů zcela otráven. Studium mu sice nedělalo žádný problém, ale dlouhé hodiny sedět v lavici a přitom se nedozvědět nic nového, bylo únavné. Většinu z toho již dávno znal a i když to nikdo netušil, vlastně si tu školu opakoval. Někdy si říkal, že by bylo mnohem užitečnější, kdyby byl alespoň ve druhém ročníku. Tam se totiž za života kiry dostat nestačil. V té době se zbavoval svého největšího nepřítele, se kterým byl dvacet čtyři hodin denně a ano, byl to L.
Ten večer byl Light napaden. Stalo se to zrovna na cestě domů. Hnědovlasý chlapec byl klidný. Beze strachu, procházel prázdnou ulicí, která ho dělila od bezpečí domova. Netušíc, co ho čeká, přemýšlel o událostech minulých dnů. O mrtvém L, kterého si chtě-nechtě vysnil a který vypadal přesně jako v den, kdy zemřel. O Ryukovi, který se v tomto světě neukázal, přesto, že zápisník znovu získal do svých rukou. Zdali se ještě potkají, to mu bylo záhadou. Možná zůstal se všemi jeho vzpomínkami uzamčen v jeho minulém životě, ale možná se na něj přelet mezi alternativními světy vůbec nevztahuje. Přeci jen je anděl smrti…Možná se vrátil do království shinigami a s ostatními bohy smrti pozoruje, jak si vede ve svém novém životě. Ať je to jak chce, v téhle chvíli mu na tom už nemuselo záležet. To, čím je, jak se ocitl v této situaci a proč, stále úplně nechápal.
Bývalý vrah se zastavil a vzhlédl k obloze. Na nebi se mraky překrývaly pestrými barvami. Poslední červeň a oranžová zář se halila do temných mraků značící příchod tmy. Tam někde jsou a hledí na něj…A možná nejen oni. Načechrané obrysy šedých mraků mu připomínaly zasmušilé obličeje jeho obětí. Kdyby se měli všichni ti lidé pomstít, skončil by Light rozerván na milión kousků. Ta představa s ním otřásla. ,,Na co to myslím?“ Zavrtěl hlavou nad svou melancholickou myšlenkou. Snad protože byl večer, sahali po něm paže, vtahujíc ho do propasti plné nejistoty a smutku. Byl zahalován do mrazícího strachu nad svou minulostí, budoucností, samotou… On se však dokázal těchto, i jiných pocitů snadno zbavit. Jeho mysl na to byla dokonale vycvičená již v době, kdy denně zabíjel desítky obětí. Tehdy se kolem něj výčitky vznášely každou minutu jeho života. Začal si do hlavy pouštět samolibé myšlenky, které ho opět hnaly kupředu. Dlouhými, jistými kroky se přibližoval k domovu. Jenže než tam stačil dojít, pocítil za sebou přítomnost cizího člověka. Byl blízko. Téměř se dotýkal jeho zad. Když se však Light chystal na dotyčného otočit, měl už na ústech přitisknutou cizí dlaň.
,,Nehýbej se a nezkoušej volat o pomoc. Teď půjdeš pěkně se mnou.“ Pronesl neznámý. Jeho hlas zněl hrubě a s trochu zvláštním přízvukem. Nejspíš to ani nebyl Japonec. Light se mu neodvážil nijak vzdorovat. Neměl u sebe nic, čím by se mohl bránit. Cítil, jak se druhá paže neznámého člověka omotala kolem jeho břicha. Začal s ním couvat k černé dodávce. To už však Yagami začal vzdorovat. Snažil se odstrčit jeho ruce, a utéct pryč. Přeci jen jeho domov byl už tak blízko. Tak snadno mohl utéct do bezpečí. Od jejich domu ho dělilo pouhých sto metrů. Když se však téměř vyvlíkl z jeho sevření, vynořili se z černého auta další tři lidé. A všichni se kolem něj seskupili. Byl v pasti. Light okamžitě pochopil, co jsou zač.
,,Heh…jak jsem čekal.“ Pronesl a neodpustil si sarkastický úšklebek. Odpovědí mu byla rána přímo do tváře. Těžce vydechl a klesl k zemi, jenže v pádu ho zachytily další dva páry rukou.
,,Hej, co děláš? Neslyšel jsi Sam Donga? Nesmíme poškodit jeho tělo.“ Vykřikl jeden z těch, co Lighta držel.
,,Je snad z vaty? Alespoň si příště rozmyslí, jak se chovat.“
Hnědovlasý chlapec jen vzhlédl na skupinu neznámých, ale měl problém jim rozumět. Zdálo se, že mluvili čínsky. Koutek úst se mu zalil červení. Ten, co ho uhodil, měl ošklivé, nešlechtěné nehty a podařilo se mu jimi pořezat lightovi rty. Už trochu bezradně se nechal vláčet k mercedesu, když se kolem rozsvítilo mnoho světel. Vzduchem se rozprostřel šum a dupot nohou. Cizinci ustali v pohybu a překvapeně zamrkali do rozžhnutých světel. Jakoby to celé bylo jen nahrané divadelní představení, hleděli do tváří mužů zákona, kteří se vynořili z temna opuštěné ulice. Natažené ruce, pistole a černé kombinézy. Light se zdál podobně překvapený, jako jeho únosci.
,,FBI! Pustě toho muže a odstupte od vozu!“ Zahřměl jeden z policistů. Moc respektu si však nevydobyl. Únosci se ani nepohnuli.
,,FBI? To má jistě na svědomí L“ Pomyslel si Light, stále držen v zajetí silných paží.
Do ulice vjely další dvě auta. Ty už ovšem také patřili policii. Jejich světla pomohla osvítit tváře únosců. Než by stačili cokoliv udělat, několik mužů v uniformě se k nim přiřítilo a začalo je rychle poutat. Jeden z nich vzal Lighta za ruku a vytáhl ho do bezpečné dálky dvou metrů od nich.
,,Jste Light Yagami, že?“
Bývalý kira jen lehce kývl.
,,Dobře. Ničeho se nebojte, ano? Vše je pod kontrolou.“
Light opět jen kývl.
,,Pojďte se mnou.“ Vyzval ho a mávl rukou směrem k policejnímu vozidlu. Yagami neprotestoval. Nastoupil do auta vedle řidiče a nechal se odvézt z místa zatýkání. Vše se to odehrálo tak rychle, že si to musel znovu přehrát v hlavě. Když už jeli asi pět minut, řidič, muž, který ho odvedl pryč, vytáhl z bundy telefon a s úžasnou zručností vytočil neznámé číslo. Když začal volat, bylo Lightovi už všechno jasné.
,,Ano? Tady Pamber. Řekněte L, že se objevili. Ne, bylo jich jen pět. Samozřejmě. Chtěli ho unést, přesně jak předpokládal. Jistě. Máme ho, vezeme ho k vám. A ty muže…budete je chtít vyslechnout? Postaráme se o to. Ehr… L je chce vyslýchat sám? Jak si přejete. Budou vám k dispozici. Ano budu tam přesně za dvacet minut.“
Muž položil telefon a opět se zcela věnoval řízení. Light seděl vedle něho. Ani se nezdál být nějak překvapený, nebo zmatený.
,,Promiňte…jak jste říkal, že se jmenujete?“
,,Tohle by lidé od FBI říkat neměli.“ Odpověděl s milým hlasem asi třicetiletý muž.
Light se ironicky pousmál. ,,Řekl jste to, když jste telefonoval. Kdybych si to zapamatoval, jaký by v tom byl rozdíl?“ Poznamenal.
,,Jste bystrý, jak vás tak poslouchám.“
,,Děkuji.“
Muž přátelsky pousmál. ,,Na to, že jste byl před chvílí málem unesen, nevypadáte, že vás to příliš poznamenalo.“
Chlapec si sebevědomě založil ruce na hrudi.,,Už jsem to jednou zažil. Ale to vy jistě víte.“
,,Ano. Byl jsem informován. Dostal jste se opravdu do prekerní situace.“
,,Toho jsem si vědom.“ Light hleděl na muže vedle sebe a nemohl se zbavit dojmu, že mu někoho připomíná. Dotyčný najednou sáhl do kapsy a vytáhl odznak. Aniž by odvrátil zrak od předního skla, natáhl ruku a před Lightovým zrakem ho rozevřel.
,,Rei Pamber.“ Přečetl nahlas. Na to se neubránil mírnému pousmání.,,Takže zase on?Byl mi nějak povědomý, nezdálo se mi to trochu zvláštní…Jsou ty náhody vůbec normální?“ Říkal si. Ten muž, který ho právě vezl k L, byl jeden z jeho tehdejších obětí. Jedním z agentů FBI, kteří ho sledovali na rozkaz L, v době kdy byl kira. Jak těžké bylo zjistit jeho jméno! Byl to opravdu oříšek. Nicméně Light nad ním vyhrál a tento muž, který právě seděl vedle něj a přátelsky si s ním povídal, byl zabit spolu s ostatními agenty FBI, kteří byli detektivem požádáni o pomoc.
Agent stáhl ruku zpět a odznak vrátil do kapsy.
,,L vám řekl, aby jste mě sledovali?“ Zeptal se přímo, bez obalu Light.
,,Ano. Celou dobu věděl, že se dnešní událost v blízké době odehraje. Proto nás požádal, abychom na tebe dohlíželi.“
,,To se od něj dalo čekat.“ Neodpustil si. Pambera ta poznámka zaujala. Pocítil obdiv, že tak klidně a uvědoměle zvládá situaci. Kdokoliv jiný v jeho věku by byl zřejmě vystrašený a možná i vzrušený představou, že se setká s L, ale on byl klidný, jako tichá voda, jako dospělý. Nechal se dovést před vysokou budovu uprostřed šumu velkoměsta, která se tyčila do nebe tak vysoko, že její vrchol mizel v husté tmě, která se po dobu dvaceti minut rozprostřela mezi světly Tokya. Velký osvětlený nápis Hilton ho trefil do očí dřív, než z auta vystoupil. Hotel to byl velice luxusní, minimálně o dvaceti podlaží. Light si v tu chvíli připomenul jak bohatý ten šílenec s rozcuchanými vlasy vlastně je. Mohl by chodit v nejdražším obleku, ale on dá raději miliardy za kávu a sladkosti. Jak nespravedlivé! To on by tolik peněz využil mnohem užitečněji. Jenomže Ryuzaki byl zkrátka příklad ukázkového blázna. Bylo to pobuřující a iritující…přesto nemohl sám sobě popřít, že se na setkání s ním opravdu těší. Jak asi bude vypadat jejich blížící se rozhovor? Jak dopadne jejich spolupráce? Už jen chvíli a zjistí to. Zase ho uvidí….