Vivere porta

Možná to nebyl tak skvělý nápad… Napadlo Harryho, jakmile otevřel oči a spatřil svět kolem sebe. Malé, prázdné město, jak vystřižené ze starého filmu, pokrývala tlustá vrstva čerstvého sněhu a barvy domů silně kontrastovaly s bílou závějí. Vytáhl z ní ruku a trochu sněhu při tom pevně sevřel v dlani. Studilo to. Divné, aby sníh ve snění studil. Navíc to ani nebyl skutečný sníh. Nemohl být… Nebo ano? Pomalu se posadil a pořádně rozhlédl. Bylo to skutečně podivné. Jakoby vůbec doopravdy nespal, a jen se přemístil na cizí místo. Jenže on spal. Věděl to. Zanechal svého profesora v domněnce, že poslouchá každé jeho slovo a pustil se do jámy lvové. Upřímně doufal, že jeho hrané soustředění Snape neodhalí. Obvykle při výkladu mluvil i hodinu v kuse, takže ta šance nebyla tak velká. Na druhou stranu ovšem, byl to Snape. Jakýkoli jiný učitel by to podezření nejspíš neměl. Jenomže bývalý Smrtijed? Špion Fénixova řádu? U něj už ta pravděpodobnost byla o dost větší. Ale co! Začal si, no ne? Nechávat ho po škole, kvůli takové pitomosti! Kvůli jedné zatracené otázce! Jak se mohl jen tak naštvat? Neuplynuly ani tři dny od chvíle, co se téměř usmířili a on se teď chová, jakoby se vůbec nic nestalo. Přece mu řekl jménem! Pochválil ho, pohladil… Bylo to pohlazení, nebo ne? Možná si jen opřel dlaň o jeho hlavu… Ne, kdepak. Docela jistě ho pohladil! Byl tedy naprosto v právu, jestliže si myslel, že se usmířili. Jenže Snape se další dny choval až nepřiměřeně divně. Prohlásil, že s praktickou výukou na nějaký čas skončí a budou se učit jenom teorii. Koho to má pořád bavit? Nitrobrana, astrologie, dějiny, lektvary, bílá, černá magie… To už si rovnou může nechat vykládat látku od Umbridgeový. Jakto, že tak najednou ubral? Vždyť to skoro vypadalo, jakoby ho odmítal naučit cokoliv užitečného! Ovšem, až na tu zatracenou nitrobranu, ta byla na denním pořádku a on se v ní ne a ne zlepšit.
Harry si byl skoro jistý, že v tom má prsty Albus Brumbál. Praktické vyučování skončilo den poté, co se Snape vrátil z jejich setkání. Kdo ví, co spolu probírali! Ale pokud to Brumbál z nějakého důvodu zakázal, pak to bylo, dle Harryho názoru, dost kruté. Copak může jen tak přestat, když mu to právě začalo jít? Od onoho dne Harryho zájem o Levitační kouzla výrazně zesílil. Chtěl toho dokázat mnohem víc, než jen oloupat banán. Měl chuť zkoušet všechny možné věci. Vždyť takové umění otvíralo bránu mnoha možnostem! Jenže jakékoliv skutečné kouzlení bylo od toho dne tabu. Harry musel ubrat a začít hrát podle jeho pravidel. Nebo se tak aspoň tvářit. Celé dny poslouchal učitelův výklad a v noci zkoušel ve vzduchu poskládat peřinu, nebo proklepávat polštář. Bohužel výsledky nebyly tak úžasné, jak očekával. Snad protože to bylo zakázané a on věděl, že dozvědět se o tom Snape, rozhodně by pochvalu nedostal. Bylo opravdu těžké motivovat se pro něco, za co vás nikdo neocení. Nakonec tedy přestal naklepávat tajně polštáře a zkusil to jinak. Nebo spíš jindy. Při profesorově výkladu. Občas jen obracel ve vzduchu propisku, občas zavazoval záclony za učitelem a náramně se bavil myšlenkou, že to Snapea rozčiluje. Bohužel to nemělo nijak valný účinek. Jen samé napomínání a lamentování nad tím, jak si neváží cizího úsilí. Když po jednom nekonečně dlouhém výkladu o kouzelnických rituálech začal zdvíhat profesorův dlouhý plášť, nechávaje ho okázale povlávat za zády, přetekly Snapeovi nervy.
,,Strana pětasedmdesát až dvě stě patnáct.“ Prohlásil, propichujíc viníka vztekem zalitýma očima. ,,Jestliže si myslíte, že nemusíte dávat pozor, jistě vám nebude dělat problém se to do zítřejšího poledne naučit. Vyzkouším si vás.“ Sečteno, podtrženo, tahle metoda byla jasný krach. Když si Severus Snape něco umanul, bylo těžké cokoli s tím udělat. Bylo to stejně namáhavé a beznadějné, jako tahat ze země Baobab. Harry se sice nechtěl vzdát svého úsilí, jenže pravda byla, že za Snapeovi nepřítomnosti mu to nešlo tolik, jako když byl poblíž. Provokace mu šly sice krásně od ruky, jenže na to vždycky tvrdě doplatil. A tak se stalo, že si svými pokusy zadělal na haldu písemných prací, esejí a nočního studia. Když byl po tom všem ještě nucený poslouchat nekonečné monology o historii, bylo to na jeden mladý mozek trochu moc. Proto se nebylo čemu divit, když toho měl jednoho krásného dne po krk. Unavený z nekonečných studií, nevydržel hodinový výklad a propadal se do spánku. Usínal, třeštila mu hlava… Potřeboval nějak povzbudit, aby se mu mozek neprotlačil čelem ven a nevytekl na koberec. A tak se Snapea při všech dobrých úmyslech zeptal, zda by nebyl lektvar na bolení hlavy. Z nějakého nepochopitelného důvodu si to Snape vzal osobně a sdělil mu, že bude po škole. To už ale bylo příliš! Nejen, že se Profesor nepostaral o jeho problémy. Ještě původce těch nepříjemných bolestí zdvojnásobil a hlava třeštila stále víc. Chtělo se mu spát tak moc, že neviděl jiné východisko, než si záchranu vytáhnout z nočního stolku. Fred a George ho přesvědčovali, že učitel zaručeně nepozná rozdíl… A jemu nezbývalo, než těm dvěma věřit. Takže tam teď s největší pravděpodobností seděl před Snapem, vypadal, že ho poslouchá, možná se při tom tvářil jako idiot a možná dokonce slintal… nu což. Měl celou půl hodinu, aby se připravil na další várku jeho nadávek. Po těch týdnech si už celkem zvykl.
Znovu se rozhlédl kolem sebe a nakonec se postavil na nohy. Stál na malém náměstí. Naproti němu úzká silnice protkaná domky a za zády skromný kostel s bronzovou věžičkou. Visely na ní nehybné hodiny. Čas se tu zjevně zastavil. Harry zavrtěl hlavou. Zatočil se kolem své osy a ušklíbl se. Co teď? Bylo tu pusto a prázdno. Na to, že tomu Weasleyovi říkaly Eso, to nebyla žádná sláva. Než se vrátí k sobě, jistě se tu unudí k smrti… Ten názor mu hned na to vyvrátil nepatrný pohyb, který zachytil sotva koutkem oka. Otočil se za ním. Za kostelem právě mizela něčí záda s dlouhými vlasy. Někdo tu s ním byl! Sláva! Teprve nyní se Harrymu vybavila slova jednoho z dvojčat. ,,Bude tam s tebou kdokoliv budeš chtít, pokud budeš chtít…“ Když se však nad tím zamyslel, nemohl si zrovna vzpomenout, zda tu vůbec někoho chtěl. Od chvíle, kdy se tu objevil, přemýšlel jen o Snapeovi a jeho nové metodě výuky. No, alespoň věděl, že je to žena. Což mohlo znamenat, že je tu s ním Hermiona.
Pomalu se vydal ke kostelu.
,,Haló?“ Zavolal na ní - žádná odpověď…
Když si to tak zpětně vybavoval, ta osoba měla spíš rovné vlasy. Takže to mohla být spíš Ginny, nebo Cho… Upřímně, zrovna teď mu na tom až tak nesešlo. Hlavně aby si s někým popovídal. Už strašně dlouhou dobu neviděl nikoho ze svých vrstevníků. Škola při tom měla začít už pozítří. Co se týkalo znalostí, měl rozhodně před budoucími šesťáky náskok, ale bál se, že svojí nepřítomností přijde o jejich přátelství. Že ho po nějaké době vůbec nebudou postrádat…
,,Haló?“ Zkusil to znovu. Přál si, aby se ozval hlas Hermiony, třebaže tušil, že to není ona. Chtěl slyšet hlas někoho rozumného. Její příjemná, uklidňující slova by mu zrovna přišla vhod. No aspoň mohl s jistotou říct, že to není Snape, nebo dokonce Malfoy… Jakmile se to jméno převalilo hlavou, Harry se nad tím pozastavil. Páni! Kdyby tu byl Malfoy, byla by to katastrofa! Harry si to zkusil představit. Možná, že trocha hádky a vzájemné nenávisti by dodala tomuto místu aspoň trochu přijatelnější charakter… Ovšem ten odpor, co jeden k druhému chovali, by nebyl nejlepší výplní jeho těžce získaného volna. A navíc, Malfoy byl idiot. Nač ho zbytečně tahat do svého snu, když byl blahem bez sebe, že se ho nadobro zbavil? Přikázal si okamžitě přestat o něm přemýšlet a nahlédl za kostel. Kdo to teda bude? Zvědavost se rychle proměnila ve zklamání, když shledal, že tam nikdo není. Snad tady ještě navíc nestraší? To by bylo Fredovi s Georgem podobné… Harry prošel podél zadní zdi kostela, kolem zasněžených náhrobků a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Možná to vážně nebyl dobrý nápad…

 ≈ ≈ ≈

Když Draco Malfoy ulehal do postele, rozhodně nečekal, že ho tak brzy pohltí hluboký spánek. Co ho však překvapilo ještě víc, byl fakt, že se ocitl uprostřed zasněženého městečka. Nikdy se mu nezdálo nic sentimentálního, ani romantického, takže bíle pokryté náměstí bylo úplnou novinkou. Možná to bylo těmi rozporuplnými pocity, možná strachem i vzrušením ze zítřka a možná jen proto, že si šel dnes večer lehnout tak brzy. Společenské využití večera v jejich domácnosti zkrátka nefungovalo a od chvíle, co byl jeho otec zatčen, s matkou nebyla řeč. Zdála se, být velmi nervózní a on ji musel, ač nerad, stále utěšovat. Několikrát ji přísahal, že zařídí otcův návrat, že se pomstí… Ovšem to se lehko řeklo. Musel by si v první řadě vyřídit účty s Potterem, a ten se jako naschvál nechal vyloučit. Idiot. Kdo to kdy viděl, skákat pod mudlovský vlak? Navíc dovolil, aby ten cirkus sledovalo celé nástupiště. Draco se rozhodl, dát to zavinu jeho primitivní touze po slávě. Kdyby aspoň umřel! Ale to on ne! Samozřejmě přežil, aby si ty články o své sebevraždě stačil všechny přečíst!
Pohnul rukou a překvapilo ho, že sníh studí. Žádný sen, který se mu kdy zdál, nebyl tak…hmatatelný. Ovšem mohl to být jen jeho dojem. Ve snu věci bývají reálnější, než jak se jeví ve vzpomínkách. A po každém snění vždy zůstávají jen mlhavé obrysy bez začátku, bez konce.
Draco vstal, oklepal ze sebe ten otravný sníh a vydal se na průzkum. Pomalu kráčel liduprázdnou ulicí a bylo mu úzko. Tolik se rána obával! Z Pána zla šel strach a vidět ho na vlastní oči byl pokaždé děsivý zážitek. Z jeho mluvy vám běhal mráz po zádech a každé slovo bylo vysloveno s takovou vášní, že se nedalo říci, zda je myšleno ve zlém, či dobrém…zda pro vás znamená budoucí trest, nebo odměnu. Byl hrdý, že ho chce zapojit, ale zároveň se styděl. Jen docela malinko, v nejhlubším nitru svého já si pořád nebyl jistý,zda jeho touha po uznání, není jen zoufalou snahou zakrýt obavy. Chtěl se mu klanět, protože věří v jeho ideologii, nebo protože se bojí o svůj život? Ať tak, či onak, nic to neměnilo na faktu, že z něj bude Smrtijed. Pokud válku vyhrají, bude odměněn, pokud prohrají, odvedou ho do Azkabanu.
Nemysli na to… Přikázal si, pevně sevřel víčka. Neuvažovat nad zítřkem bylo nejrozumnější řešení. Stejně svými úvahami ničeho nedocílí, efekt bude stejný. A vůbec! Už jen to, že ve spánku hluboce přemýšlí o svých problémech, je divné. Tenhle sen mu byl čert dlužen!

 ≈ ≈ ≈

 Harry zkusil vejít do kostela a podařilo se. V jednom měla dvojčata pravdu, bylo to vážně přesvědčivě reálné. Každý detail, každá maličkost se zdála být perfektně propracovaná. Nádherný oltář celý zářil a varhany u stropu se leskly čistotou, odrážely světlo z barevných sklíček podél zdí. Jako by to bylo opravdové místo, co někde existuje… Ani tady však svou snovou společnici nenašel. Možná, že se schovala, napadlo Harryho. Spustil se na všechny čtyři a začal šmejdit mezi lavicemi. Po chvilce hledání uslyšel otevírání masivních dveří a okamžitě ztuhnul. Ustal v pohybu, napjatě vyčkával. Oči hleděly do úzké chodby na dlouhý stín, následovaný opatrnými kroky. Kolena ho najednou příšerně tlačila, jak si chtěl stoupnout a pokusit se zjistit, kdo to vlastně je, ale bál se, že dotyčná opět uteče. Tak raději zůstal, jak byl, ani nedutal. Postava se přibližovala. Krok byl elegantní, dlouhý a působil spíš mužského charakteru. Drahé, stříbrné kalhoty jemně šustily, a kabátek ve stejné barvě lehce obepínal štíhlé tělo. Plochý hrudník, rovně držená ramena, hubená šíje, ostrá brada, blonďaté vlasy… Sakra! Harry tak tak zadržel zděšené vyjeknutí. Malfoy! Co tady pro všechno na světě dělal? Přece si přál, aby tu nebyl! Okamžitě si usmyslel, že při nejbližší příležitosti zabije oba Weasleyovic dvojčata. Napnutě sledoval, jak bledý kluk prochází kolem něj, až se mu naskytl pohled na hubená záda. Mladý Zmijozel došel až k oltáři a dle pohybů hlavy si jej pozorně prohlížel. Harry se mezi tím pokusil proplížit na druhou stranu. Jakmile se Malfoy ohlédl, zapadl zas mezi lavice, div si nenatloukl.
,,Je tady někdo?“ Tón hlasu byl jako obvykle pln strachu. Malfoy byl vždycky posera, kam až Harryho paměť sahá… Samozřejmě neodpověděl. Když se Draco se smíšenými pocity otočil zpět k oltáři, zahučel za závěs malé budky. V tu chvíli ho ani nenapadlo, co je ta budka vlastně zač. Draco se opět prudce otočil, díky čemuž zaznamenal, jak se látka zakrývající vchod do zpovědnice mírně zavlnila. Konečně věděl, nebo si alespoň myslel, že ví, kdo je tu s ním. Vydal se na to místo rázným a odhodlaným krokem a zabouchal na dřevěnou hráz mezi smaragdově zelenými závěsy.
,,Neučili vás, jak se máte chovat? Mohl jste aspoň odpovědět!“ Prohlásil vztekle. Harry mlčel. Zakrýt strach pohrdáním, to bylo Malfoyovi podobné! Draco však jeho mlčení pochopil jako urážku. ,,Neumíte mluvit?“ Rozčiloval se. Nicméně měl aspoň tolik slušnosti, aby závěs neodkryl. K Potterově naprosté hrůze si naopak vlezl do druhou stranu zástěny a to tak prudce, až se závěsy silně rozhoupaly. Harry se připlácl ke stěně, aby nebyl skrz mřížku vidět. Tohle byla zatraceně divná situace! Nic absurdnějšího snad nezažil.
,,Promiňte, otče, zhřešil jsem.“ Ozvalo se rázně z druhé strany, jako samozřejmé konstatování. Draco to prohlásil tónem, který v překladu znamenal ,,Jestli mi to chceš vyčítat, dědku, podám si tě.“ Harry naprosto šokován, stále mlčel. Tak rád by využil situace, ó ano! Jenže se bál, že Malfoy pozná jeho hlas, což by mělo poměrně nelibé následky. Rozhodl se počkat, co bude dál.
,,Nezeptáte se mě, co jsem udělal? Myslel jsem, že takhle to mudlové dělají. Tohle je fakt pitomý sen.“
Sen! On si myslí, že je to sen! Došlo Harrymu. Tedy ne, že by to nebyl sen, jen svým způsobem oni oba, včetně jejich myšlenek, byli skuteční. Samozřejmě bylo dobře, že to Draco nevěděl. Harry nasadil co nejhlubší tón a konečně se odhodlal promluvit.
,,Čímpak jsi zhřešil, můj synu?“ Nebyl si jistý, zda to přímo takhle říkávají, ale viděl kdysi film, kde to tak slyšel.
Chvíli bylo ticho, než se ozvalo bezradné povzdechnutí.
,,Já vlastně nevím. Chci žít. Je to hřích?“
Harry se zarazil. Co je to za otázku? Ovšem, že to není hřích. Každý chce žít. Nechápal to. Draco byl parchant každým coulem. Všechno, co v Bradavicích kdy udělal, bylo buď zbabělé, sobecké, nebo podlejzavé a teď, když se má kát, položí zrovna tuhle otázku?
,,Eh ehm..“ Odkašlal si Harry.,,To není hřích.“ Zabručel.
,,Takže nevadí, když někoho zraním, nebo zabiju?“ Malfoyův hlas nezněl nijak odevzdaně. Byl drzý a provokativní. Nepříjemně iritující.
,,Vadí.“ Vyhrkl hned Harry.,,Chci říct… To už je veliký hřích.“
,,Ale když to neudělám, umřu.“ Namítl Draco. Harry vyvalil oči. O co tu jde? Proč by měl Draco vraždit proboha? Vždyť na to nemá žaludek! Nicméně bylo velmi těžké vymyslet vhodnou odpověď. Má říct, že by měl raději umřít? Že by měl hledat jinou cestu? Co má říct?
,,Došla vám slova?“ Malfoy hrubě zabouchal do dřeva. ,,To jste mi moc nepomohl!“
,,Přemýšlím!“ Osopil se Harry, bohužel si až po té uvědomil, že použil svůj hlas. Draco se zarazil. Po pár vteřinách, vyletěl ze zpovědnice a odkryl druhou plachtu, kde načapal Harryho Pottera.
,,Potter!“ Zděsil se. Šedé oči nejdřív nevěřícně těkaly po kulatých obroučkách, načež se zúžily do malých škvírek. ,,To se mi musí zdát každou noc o tobě? Jednou v životě jsem se chtěl normálně vyspat!“
Harry vyvalil oči.
,,Tobě se zdá o mě?“ Ptal se nevěřícně. Úplně zapomněl na nepřátelskou barvu hlasu.
,,Ještě se ptej! Není divu, že to nevíš, když každý náš souboj vzdáš.“
,,Souboj?“
,,Chmm.“ Malfoy mávl rukou a začal nasupeně pochodovat vedle zpovědnice. ,,Dnešní noc je vážně divná. To, že bys byl kněz, to se mi stalo poprvé. Vůbec se to k tobě nehodí.“
Harry si prohlédl své oblečení. Měl na sobě obyčejnou mikinu a džíny. Nechápal, jak ho může mít za kněze. Navíc po tom krátkém rozhovoru ani neměl chuť se s ním o tom dohadovat. Vůbec netušil, že je pravidelným objektem Malfoyových snů. Samozřejmě v tom nejhorším slova smyslu. Vyhrabal se z malé budky, ve které se pokoušel skrýt a bezděky oprášil své kalhoty.
,,Máš nějaký komplex, Malfoyi, že se ti zdá v jednom kuse o tom, jak spolu bojujeme?“ Blonďatý kluk vytasil svou hůlku a namířil s ní na Harryho krk.
,,Neopovažuj se mě provokovat Pottere, když si můj sen.“ Harry chtěl namítnout, že to on je jeho sen, ale raději jen lhostejně pokrčil rameny.
,,Takže si to chceš rozdat?“ Navrhl a vytáhl svou vlastní hůlku.
,,Nevím, jestli to má cenu, když se vždycky vzdáš.“ Namítl opovržlivě Harryho nepřítel.
,,Možná že to dělám jen proto, že to tak chceš, ne? Přeješ si, abych se vzdal, protože se bojíš, že prohraješ. Ve svém vlastním snu. Ubožáku.“
,,To ty si ubožák, Pottere!“ Chlapcova bledá tvář zrudla vztekem. ,,Tak pojď ven a předveď se, ty nádhero!“
Harry se ušklíbl.
,,Jsi vzteklý, že ani ve vlastním snu nemůžeš vymyslet působivou urážku? Fajn, pojďme ven.“ Souhlasil a oba mladí muži rázně vypochodovali z kostela. Postavili se na odpovídající vzdálenost proti sobě a Harry se těšil, jak mu srazí hřebínek. Draco polkl, oba namířili hůlkou na toho druhého a….zem se zachvěla.
Ruce s hůlkami se napjaly, ani jeden však neuhnul pohledem. Až teprve, když si uvědomili, jak rychle se setmělo a město se začalo po druhé třást, oba hůlku sklonili.
,,Co to bylo?“ Blonďatý chlapec se jen tak tak udržel na nohou. Mezi obočím se mu rýsovala ustaraná vráska. Harry se k němu s námahou přiblížil.
,,Bojíš se zemětřesení, i když víš, že není skutečné?“ Provokoval.
,,Tohle je jiné! Všechno je tak… jako by to nebyl sen. Je divné, že si vůbec uvědomuji, že spím. Obvykle se při té příležitosti okamžitě proberu.“
Harry Draca nenáviděl, ale musel uznat, že tohle byla překvapivě inteligentní myšlenka.
,,Asi bych ti měl říct, že…“ Než větu dokončil, zemětřesení zesílilo a sníh pod jejich nohama se nadzvedl. Ne, nebyly to jen obyčejné otřesy. Harry se podíval vzhůru. Tma nebyla všude. Mezerami prosvítalo světlo, jako kdyby na ně svítilo přímo mezi prsty. Připadal si, jako ve výtahu, když se kabina vytahuje no výšky. Pruhy světla, které na ně mířily, každou vteřinou změnily intenzitu záře. Draco, bledý jako stěna padl k zemi a rukama si přikryl hlavu, jakoby čekal, že mu to pomůže a Harry zatím dál bojoval s rovnováhou. Než se oba nadáli, výtah se utrhl a padal. Oba se vznesli do vzduchu. Pak tvrdě dopadli. Tlak je přitlačil k zemi a opět vymrštil do vzduchu. Někdo s nimi třepal. Veliké sněhové vločky kolem nich rozpustile poletovaly, až to vypadalo, že na nic jiného nečekaly. Nakonec oba skončili téměř na sobě, tvrdý dopad byl poměrně bolestivý a především hmatatelný. Sníh na ně pomalu spadával, jako by se nechumelilo. A svět kolem nich se po chvíli uklidnil.
,,Co…eh, co je…“ Draco přes těžké výdechy sotva vypravil pár slov. ,,Co je to za místo? Takové město jsem v životě neviděl! Jak se mi o tom může zdát…?“
,,Mám dojem…“ Vydechl Harry,,…že to vůbec není město, Malfoyi.“
To už se blondýn sesbíral ze země a zděšeně se rozhlížel kolem. ,,Jak to myslíš?“
Harry se nakonec také postavil. Zahleděl se ulicí mezi domy v dál. V dohlednu byly vidět barvy, přes zvolna snášející se sníh.
,,Vážně to chceš vědět?“
Draco jen nepatrně kývnul a Harry naznačil hlavou, aby šel za ním. Vydali se napříč pustou silnicí.
,,Kam jdeš?“
,,Na konec.“
Malfoy si odrfkl. ,,Nemysli si, že to na věci něco mění.“
,,No jasně, chápu. Pořád se nesnášíme.“ Věnoval nepříteli úsměv.
,,Přesně tak.“ Draco zrychlil krok, aby potupně nedýchal Potterovi na záda. ,,Jsi můj sen. Je jasné, že toho víš víc, než já. Na rozdíl od tebe jsem jenom pozorovatel…“
,,To víš, že jo…“ Barvy sílily, sníh pomalu ustával, až se snášelo už jen pár sněhových vloček. ,,Ty Malfoyi…“
,,Co je?“
,,Myslel si to vážně? To, co jsi mi říkal ve zpovědnici….“
,,Zapomeň na to.“
,,Jak chceš.“ Harry si povzdechl. ,,Ale je to jenom sen, můžeš říkat cokoli.“
,,Je to příliš reálné. Když si to budu pamatovat, mohl by to potom on vidět v mojí hlavě.“
Harry na chvíli téměř ztratil dech. Vždycky měl za to, že je Malfoy jen obyčejný hlupák. Navíc parchant a podrazák. Ale teď musel s nelibostí připustit, že mu to docela pálí. Evidentně se bál Voldemorta, jako kdokoliv jiný, včetně jeho otce.
Zbytek cesty došli v tichosti. Poznali, že se přibližují, když viděli jasné obrysy obrovského nábytku, poskládaných knih a kancelářských svorek velikých jako krabice od bot.
,,Co to sakra…? Hej Pottere!“ Světlovlasý chlapec sledoval svého bývalého spolužáka, jak pomalu kráčí krok, sun, krok, s rukama nataženýma před sebou, jako by byl slepý.
,,Na co si to hraješ?“
Harry neodpověděl. Pokračoval dál, až se jeho ruce na něco přitiskly. Studilo to a bylo to průhledné. Sklo. ,,No tohle…“ Zavrtěl hlavou, neubránil se údivu. Něco takového jakživ neviděl.
,,Nestůj tam a pojď sem.“ Zavolal za sebe. Draco se zamračil, avšak navzdory svému nesouhlasu opatrně přistoupil blíž a přiložil ruce na neviditelnou zástěnu. Dýchl před sebe a vytvořil na skle malé zamlžené kolečko. Za sklem byla obrovská mudlovská pracovna a tam, kde stáli, měli výhled přímo na vstupní dveře a vestavěnou knihovnu.
,,To je…“
,,Jo…“ Souhlasil Harry, aniž by si vyslechl Dracův názor. Byl přesvědčený, že ví, co chtěl říct. Nakonec to řekli najednou.
,,Neuvěřitelný…“
,,Opravdu úchvatné, pane Pottere.“ Ozval se za nimi známý, úsečný tón. Hned na to se ve skle objevil odraz černovlasého a velmi, velmi naštvaného muže.
,,Pane!?“ Brýlatý chlapec se po něm okamžitě otočil.
,,Profesore!?“ Udělal hned totéž Draco. Muž se založenýma rukama se na oba mračil a evidentně čekal na vysvětlení.
,,Co tady děláte?!“ Vyštěkl Malfoy. ,,Tohle už není normální! Vy se v mých snech neukazujete!“ Obvinil ho. Z mužovy tváře zmizela zuřivost a následovala ji němá otázka.
Harry už byl opravdu na dně. Bylo to jedno zemětřesení za druhým. Zoufale schoval čelo do dlaně, projel si vlasy. Sám nechápal, kde se tu vzal. Weasleyovi říkali, že tu s ním bude jen jedna osoba a to ta, kterou tu bude chtít. A mezi tím tu někde pobíhá neznámá žena, je tu s ním Malfoy a teď ještě Snape! Merline, co se to děje?
,,To mi taky nejde na rozum…?“ Tázavě se na muže zahleděl. Ten povytáhl obočí.
,,Rozum? Vy snad nějaký máte?“ Povzdechl si a popošel blíž ke sklu, aby se také rozhlédl. ,,Jsem zkušený nitrozpytec Pottere. Myslíte si, že byl takový problém dostat se vám do snu, když jsem viděl, jak na můj výklad kašlete?“
Harry polknul.
,,Vy jste to poznal?“
,,Slintal jste a koukal do blba. Jen slepý by nepoznal, že nejste při smyslech. Nevím, co vám to Weasleyovic dvojčata dala, ale jejich obchod je pro vás od tohoto okamžiku zakázané území, rozumíme si?“
,,No jo.“ Zabručel chlapec.
,,Tu látku se doučíte, pane Pottere.“
,,To je překvapení.“ Vydechl, hlas utopen v ironii. Snape ji však, k jeho nekonečné úlevě, ignoroval.
,,Vzal jste sem Draca Malfoye? Působivé.“
,,Já ho tu nechtěl, prostě se tu objevil.“ Oponoval Harry. ,,Kromě toho si myslí, že je to on, komu se to zdá.“ Mluvil skoro nahlas, jakoby si neuvědomoval, že je zmiňovaný celou dobu slyší.
,,Pan Malfoy má naprostou pravdu.“ Odvětil klidně Severus. ,,Ovšemže je to jeho sen.“ Harrymu chvíli trvalo, než Snapea pochopil. Ano, bude lepší, když si to Malfoy bude myslet…
,,To je fakt.“ Kývnul. ,,Jak jinak by se vysvětlilo, že se náš souboj zase přerušil.“ V tom se otočil na Draca. ,,Radši jsi vyvolal zemětřesení, než abys se mnou bojoval, co?“
Bledý chlapec opět zrudl vzteky. Chtěl něco říct, ale pak mu padl pohled na učitele. Zamračil se na něj a Snape dobře věděl proč. Zradil.
,,Vždyť to říkám celou dobu.“ Prohlásil mrzutě. ,,Ale radši bych se probudil.“
,,Vy víte, jak dlouho to má trvat, pane Pottere?“ Zeptal se nevzrušeně Snape.
Harry kývnul.,,Půl hodiny. Ale podle mě už to trvá trochu dýl.“
,,Ovšem že ano, kluku hloupá! Třicet minut ve spánku připadá snícím jako celá věčnost!“
,,Kruci… To mě nenapadlo.“
,,Zcela zjevně.“
,,Takže…ehm… se vrátíte a počkáte, až se vzbudím?“
,,Ne.“ Kývnul hlavou směrem k Malfoyovi.,,Až se vzbudí tady váš bývalý spolužák.“
,,Pravda…“
,,A nikam neodejdu. Tohle se nevidí každý den.“ Opět se zadíval skrz skleněnou bariéru na cizí pokoj.
Draco si odkašlal.,,Co když se…neprobudím?“
,,Dřív nebo později se jistě probudíte.“ Ujistil ho Snape. Draco si ale zrovna nebyl jistý, zda se vůbec probudit chce.
,,Takže prostě počkáme?“ Zeptal se unaveně Harry.
,,Zřejmě.“ Kývl profesor. ,,Co jste si nadrobil…“

≈ ≈ ≈

 To byla asi ta nejabsurdnější věc, jaká se kdy Harrymu přihodila. Tři muži, jejichž antipatie jsou ve vzduchu téměř hmatatelné, stojí vedle sebe, v těžítku, a hledí na cizí mudlovský pokoj. Po nějaké době ticha se Draco posadil a bezradně koukal do země. Jistě mu to přišlo stejně tak absurdní, jako Potterovi. Jenže vzhledem k podivnosti tohoto snu, měl v hlavě příliš mnoho myšlenek. Ač bylo uvažování ve spaní opravdu nad jeho chápání a celý sen byl neskutečně divná noční můra, více se obával svého probuzení. Věděl, že jeho život se, se zítřkem změní. Možná je tenhle sen jen jakýsi podvědomý přechod do nového života. Života plného strachu a násilí… Života plného boje o přízeň maniaka a boje o vlastní krk… Po nedlouhé době zapomněl, že v blízkosti stojí jeho největší nepřítel se zrádcem Zmijozelu a pohroužil se do svých rozporuplných pocitů. Jeho sen, jeho pravidla.

≈ ≈ ≈ 

Harry se Snapem zůstali hledět skrz tlusté sklo na své zrcadlící se odrazy. Nějakou dobu mlčeli, než Harry na muže promluvil.
,,Proč se chováte tak divně?“ Zeptal se tlumeným, opatrným hlasem.
,,Co tím chcete říct, Pottere?“
,,Už několik dní to nejste vy…. Prostě se chováte jinak. Divně.“
,,Jsem rád, že jste mi to tak konstruktivně vysvětlil.“
,,Nechte si to. Víte dobře, jak to myslím.“ Obvinil ho. ,,Slíbil jste mi, že se budu učit Naprosté umění levitace. Neverbální zaklínadla jsem už zvládl, přečetl jsem i tu učebnici a vy mi to pak prostě zakážete. Máte k tomu důvod, nebo vás jen baví mě rozčilovat?“
,,Ještě na to nejste připravený.“ Odpověděl jednoduše Snape a jeho černé oči se topily v temnotě. Harry na něj hleděl skrze sklo, nepostřehl to.
,,A kdy podle vás budu připravený?“
Na to, co tě čeká? Nikdy… Snape spustil založené ruce podél těla. ,,Budete připravený, až vám řeknu. Do té doby se laskavě věnujte teorii.“
,,Jenže to je hrozná nuda.“ Namítal Harry. ,,Teda…nic proti vám, ale je to vážně nezáživný.“
,,Váš názor je důsledek naprosto minimální pozornosti, kterou při mých hodinách projevujete. Kdybyste se pokusil alespoň jednou doopravdy vnímat, co vám říkám, možná byste změnil názor.“
,,Pochybuju.“
,,Tvrdohlavé děcko.“
Harry se na svůj odraz mírně usmál. To už Snape tušil, že ledy začínají tát.
,,Jste jiný, než ve škole.“
,,To měl být kompliment?“
,,Jestli zase zvedáte obočí, přísahám, že vám ho oholím.“
,,Jestli to uděláte, okamžitě přestanu uvažovat nad možností, že budete následujícího rána připravený na praktickou výuku.“
Chlapec odvrátil oči od skla a překvapeně se na Snapea podíval. ,,Vy nad tím snad uvažujete?“
Muž ostentativně zdvidl jedno obočí. ,,Jak vás to jen napadlo?“

 ≈ ≈ ≈

Kdo ví, kolik času v realitě uplynulo, zatímco tam ti tři čekali s pohledy upřenými na sklo. Mohlo to být deset minut, mohla to být minuta… těžko říct. Jak Snape řekl, čas tu hrál s úplně jinými kartami.
Harry přemýšlel, co říct, aby kolem nepanovalo to nesnesitelné ticho, když v tom uviděl odraz stínu, jak se mihl kolem jednoho z barevných domků….
,,Hele!“ Vyhrkl a instinktivně se za neznámou rozeběhl.
,,Pottere!“ Harry na volání nereagoval. Chtěl zjistit, co je ta osoba zač. Doběhl za dům, ale opět tam nikoho nenašel. Za chvíli se u něj objevili Draco i Snape.
,,Kdo to má být? Kdo tu ještě je?“ Dorážel na něj bývalý spolužák.
,,Ale nikdo.“ Odbyl ho Harry, naštvaný, že opět neuspěl. Malfoy zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke sklu, načež zděšeně vyjekl a upadl na kostrč.
,,Tam!“ Zařval a ukázal prstem před sebe. Snape i Harry se za prstem podívali. Veliká, skutečně veliká postava vrhala do jejich úkrytu temný stín. Pomalu se snížila, až měla obličej na úrovni těžítka a zaťukala na něj. Uvnitř to s ozvěnou zadunělo. Harry se snažil přes skleněný poklop zaostřit. Postava měla hubený obličej, veliké oči a dlouhé rovné vlasy.
,,To je ona…“ Dostal ze sebe. ,,zase.“
,,Neříkal jste, že byla uvnitř?“
,,Říkal, ale teď je venku.“ Harry rozpřáhl ruce. Hned na to se suverénně vydal přímo k ní. Přistoupil ke sklu tak blízko, jak to šlo, a opatrně zamával. Načež mu veliká ruka mávnutí oplatila.
,,Myslím, že to ona s námi třásla.“ Promluvil ke svým společníkům.
,,Chci odtud.“ Ozval se Draco.
,,Uvědomte si, pane Malfoyi, že právě v tuto chvíli poklidně spíte ve své posteli.“ Informoval ho klidně Snape.
,,Já vím.“ Odsekl chlapec a odvážil se stoupnout si hned vedle Pottera. ,,Kdo je to?“
Harry jen pokrčil rameny a pokusil se na ženu usmát, třebaže tušil, že jeho drobounký úsměv vůbec nepostřehne.
Žena se však k jeho úžasu také usmála. Veliké, narudlé rty odkryly rovné, bílé zuby. Její tvář však byla přes sklo lehce rozmazaná a navíc se těžko hodnotila z tak titěrného úhlu. Její ruka se chvíli na to dotkla skleněné kopule těžítka. Bylo malé, tak akorát do její dlaně. Uvnitř se to opět otřáslo, když žena skleněnou věc posunula postole přímo na jeho okraj.
,,Ona…ona nás chce shodit!“ Zapištěl Draco a zbrkle strčil do svého vrstevníka. ,,Udělej něco!“
,,A co asi? Odsud mě určitě uslyší.“ Obrátil oči v sloup a potom se zadíval na Snapea, jako by věděl, jak z toho ven. Ten jenom pokrčil rameny.
,,Nepanikařte. Nechtěl jste se náhodou probudit, pane Malfoyi?“
,,C..cože?“ Chlapec byl strachy bez sebe. Žena se opět usmála a pak rukou postrčila skleněné těžítko ze stolu.
…Jako výtah, který padá z nejvyššího patra… Těla se zvedla do vzduchu, do závěje sněhových vloček a křiku mladého zmijozela….

 ≈ ≈ ≈

,,Ááááááh!!“ Draco se na posteli prudce posadil. Chvíli zmateně hleděl před sebe, než ho napadlo podívat se na hodinky. Opravdu nespal ani půl hodiny? Tohle byl rozhodně šílený sen! Pomalu položil hlavu zpět na polštář a zkoušel si ho vybavit. V těžítku… Se Snapem a Harry Potterem. Proč zrovna tihle dva? Proč se mu nezdálo o otci?
Přetočil se na bok, zabodl oči do dveří. Měl před sebou ještě celou, dlouhou noc. Hodně a přitom tak málo času. Tělem mu projel silný záchvěv strachu, když si uvědomil, jak detailně si svůj sen pamatuje. Jestli se Pán zla podívá do jeho mysli, tak uvidí jeho strach. A to on nesmí… On ne! Zničil by ho! Blonďatý chlapec se ani ne za minutu převrátil na druhý bok. Těžítko, Potter a Snape. Nepřátelé a mudlovská hračka. Divná kombinace. Asi mu už vážně přeskočilo... Pevně zavřel oči a snažil se odehnat ten stísněný pohled, co mu svíral útroby.
Pomalu přejel dlaní po své bledé paži. Zatím byla čistá a neposkvrněná. Do zítřka…

 ≈ ≈ ≈

 To byl nejdivnější sen, jaký kdy Harry prožil. A přitom měl v realistických snech už svoji praxi. Vzpomínky, zážitky, vize… Vše bylo tak barvité a skutečně prožité, až člověka mrazilo. Jenže dnes to bylo jiné. Za pouhých třicet minut prošel malé město, vydával se za kněze, pohádal se s Malfoyem, zažil zemětřesení, udobřil se se Snapem a pátral po té divné ženské. To vše se stalo za tak krátkou chvíli a jen proto, že uvízli v těžítku, které mu v podobě realistického snu darovali Weasleyovic dvojčata. Nebyl si jistý, co jim na to příště říct. Pokud jsou všechny ty jejich sny takhle divné, byl na ně docela zvědavý. Ale na druhou stranu čekal něco úplně jiného a sám netušil co. Nejpodivnější byla ta žena. Z nějakého důvodu mu připadalo, že tam vůbec nepatří. Byla uvnitř, pak venku, a nakonec jim pomohla znovu procitnout. Byla to skutečně součást snového kouzla? Rozhodl se, že se na to příště Freda nebo George určitě zeptá.
Když zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a opláchl si oslintanou bradu, vrátil se ke krbu, kde na křesle čekal Snape. Uvelebil se na pohovku, na které se pokusil před čtyřiceti minutami bez újmy usnout a pak se na muže zadíval. Byla tu otázka, která mu stále tkvěla v paměti a on si řekl, že je tak akorát vhodný okamžik ji nadhodit.
,,Myslím, že Malfoy něco tají.“ Prohlásil, a zamyšleně si posunul brýle na nose.
,,Co přesně máte na mysli, pane Pottere?“
,,On totiž… v první chvíli nevěděl, že jsem to já, zpovídal se knězi… Řekl mi, že zhřešil, protože chce žít…“ Zpříma pohlédl na svého učitele. V zelených očích se lesklo matné zmatení.
,,Myslíte, že je to hřích?“
,,Přát si žít?“
,,Přesně.“ Kývnul Harry. Snape nejdříve neodpověděl. Potichu polknul, naklonil hlavu a prohlédl si svého studenta. Chlapec měl pocit, jakoby jeho profesora něco trápilo. Divný pohled, kterým si ho měřil zřejmě něco znamenal, ale Harry nedokázal přijít na to, co.
,,Rozhodně to není hřích, pane Pottere.“
,,Vážně? I kdyby to mělo znamenat, že zemře někdo jiný?“
Muž pevně zavrtěl hlavou. ,,Pořád to není hřích. Touhu po životě v sobě nosí každý. Když už se někdo nebojí smrti, jako symbolu bolesti a utrpení, bojí se ztráty svého já. Že i ta nejposlednější myšlenka zanikne v nicotě a nebude nikdo, kdo by ji naplnil. Ztráta duše, pane Pottere je děsivá představa pro každého myslícího tvora. Život je jen jeden. A cenit si ho za jakýchkoliv okolností, není hřích. Nikdy nevíte, jak se rozhodnete, dokud na to nepřijde. A věřte mi, že vás samotného by mohl váš výběr zaskočit.“
,,Nemohl.“ Potter rozhodně zavrtěl hlavou. ,,Kdyby šlo o někoho, koho znám, nezabil bych ho, i kdybych měl umřít.“
,,Typický názor Nebelvíra.“ Ušklíbl se Snape. Hned na to zase zvážněl. Svaly v obličeji se napjaly. ,,To, co si přejeme, a co nakonec uděláme, závisí jen a pouze na nás, pane Pottere. Hříšník není chudák, co je stavěn před tak tvrdé rozhodnutí. Hříšník je ten, který nevinného člověka před tu zkoušku postaví.“
Harry polkl. ,,Musí existovat i jiná možnost.“
,,Pevně v to doufám.“ Souhlasil profesor.
…Jenomže kdyby taková možnost existovala, Albus by o ní dávno věděl. Jistě by udělal vše proto, aby třetí možnost naplnil. Jenže tak mírumilovný svět zkrátka není. Málokdy nabízí možnost, která vyhovuje všem…
,,Pane?“ Harry zkoumal jeho tvář, jež na okamžik znehybněla zamyšlením. Muž okamžitě zamrkal.
,,Dost filozofie. Jestli chcete zítra začít cvičit levitaci, máte co dohánět pane Pottere. Vzhledem k tomu, že jste prospal celý můj výklad o Leprikónech, napíšete ještě dnes esej na pět stran o tom, čím se živí, odkud pocházejí a jaké jsou jejich typické povahové rysy. Rovnou můžete do své práce zahrnout tvory, kterým se podobají a vyjmenovat jejich rozdíly. Až budete hotov, nalistujete si v učebnici historii bílé magie a nastudujete si kapitolu o použití mentální síly ve štítových kouzlech…“
Harrymu poklesla ramena. Všechny jeho dosavadní hluboké myšlenky zavalila vlna rozhořčení a únavy, když poslouchal, co všechno ho dneska čeká. Zjevně mu jeho útěk z reality jen tak neprojde.
Přitáhl si knížky, brk s pergamenem a pustil se do psaní.

 /Pozn.Aut.: Někteří už vědí, co je ta žena zač, jiní na to možná přišli během čtení, a těm ostatním, alespoň prozradím, že se v druhém dílu zase ukáže :D/