5.kapitola - Pyžamová teorie
Ministerský předseda stál u okna a hleděl do tmy na rozpínající se mlhu. Srdce mu svíral strach. Další návštěva, za tohle léto již třetí, o kterou nestál. Popletal už možná nebyl ministrem kouzel, za to byl stále popletenější a bezradnější. Když teď sloužil jen jako posel většinou špatných správ, byly jeho krátké návštěvy ještě nevítanější. Ministerský předseda pevně semknul víčka, když uslyšel zašlehat plameny v krbu a v okně spatřil záblesk zeleného světla, ze kterého se vzápětí vynořil stařec se zelenou buřinkou. Skutečně vypadal stále hůř a hůř. Rok od roku byl ten muž unavenější a zničenější.
,,Nepřemýšlel jste o důchodu, Popletale?“ Zeptal se místo pozdravu Ministerský předseda a teprve potom se na něj otočil. V očích se mu mihotal mírný soucit s pomateným kouzelníkem. ,,Jaké špatné zprávy mi nesete tentokrát?“
,,Ó těch je! Jen se na to posaďte, než vám všechno povím, nějakou dobu to potrvá. Nalijte si něco silnějšího, to co vám mám povědět je hodně nepříjemné! Skutečně hodně nepříjemné!“
Ministerský předseda nebyl hloupý. A i kdyby byl, po tolika letech zkušeností věděl, že jakmile ho osloví ministerstvo kouzel, jsou to většinou špatné zprávy, které se nějakým způsobem týkají obyčejných lidí, nebo jak říkají oni, mudlů. Muž se dle rady usadil za stůl a nalil dvě sklenky koňaku. Jednu zdvořile nabídl bývalému ministrovi kouzel.
,,Obávám se, že se to již potvrdilo.“ Zahořekoval Popletal a silně upil alkoholu. ,,Vrátil se a na svou stranu se mu podařilo získat většinu bývalých smrtijedů. To ale není zdaleka všechno. Přidávají se stále další a další. Mozkomorové nereagují na vyjednavače, nechtějí se vrátit k Azkabanu. Bouří se a obklopují Londýn. Co je však nejhorší, Vy-víte-kdo si začal podmaňovat i vlkodlaky i některé upíry. Jeho armáda je stále silnější. Začíná se nám to vymykat z rukou.“
,,A ten most? Čí to byla vina?“ Zeptal se poněkud chladně ministerský předseda.
,,Je to práce smrtijedů, jak jste nejspíš čekal.“ Přiznal zkroušeně Popletal. ,,Ministr Kouzel, pan Brousek mi kladl na srdce, ať vás důrazně žádám o vaši shovívavost a pochopení…“
,,Co všechna ta mrtvá těla v řece?“ Hlas byl stále chladnější.
,,Mozkomorové.“ Hlesl Popletal.
,,Nakonec bych rád věděl, kdo vyděsil mé občany tím obrazcem na obloze.“
,,Vše nasvědčuje tomu, že Znamení zla vyčaroval nad Londýnem samotný…ehm Vy-víte-kdo.“
,,Od začátku léta už je to padesát našich obětí Popletale! Co s tím hodlá vaše ministerstvo dělat?“ Trpělivost ministerského předsedy byla u konce, rozkřičel se.
,,My se…snažíme. Nasazujeme Bystrozory všude, kde se vyskytuje něco podezřelého, ale válka je na spadnutí a přicházet v tomhle čase o jediné posily armády…“
,,Jenomže to není naše válka, ale vaše!“
,,To promiňte, ale teď se mýlíte.“ Oponoval mu dnes vůbec poprvé Popletal a než znovu promluvil, hodil do sebe celý zbytek sklenky na kuráž.
,,Tahle válka je možná především věc kouzelníků, ale Voldemort je proti mudlům vysazený. Pokud se nepletu, měli jste s podobně zaujatým nepřítelem co dočinění ve dvacátém století. Také nadělal spoustu škod a to ani nemusel být čaroděj.“
Ministerský předseda jen hlasitě polknul.
,,Vy-víte-kdo považuje mudly za podřadnou rasu. Pokud se nám válku nepodaří vyhrát, buď vás zotročí, zlikviduje, nebo vymyslí něco mnohem horšího. Merlin ví, co udělá, když vás tolik nenávidí!“ Popletal pevně stisknul v prstech klobouk a hleděl na muže za stolem, který byl teď bledý jako stěna.
,,Ale co…co my můžeme dělat?“ Dostal ze sebe se značnou obtíží.,,My přece…já nemám jinou možnost, než sedět a doufat, že se vám podaří toho…vy-víte-koho porazit! Normální lidé vůbec netuší, co se kolem nich děje a kdybych třeba jen nastínil nepatrnou část z toho, co jste řekl vy mě, měli by mě za blázna. Kromě toho, kdybychom se pletli do vaší války, jen bychom na sebe upozornili. Přineslo by to víc zbytečných obětí a to zkrátka nepřipustím.“
,,V tom s vámi naprosto souhlasím. O nějaké spolupráci nemůže být řeč. Kouzelníci mají své důvody, proč svojí existenci před mudly tají a předpokládám, že ani pro vás by to nebylo rozumné řešení. Neodvažuji se ani pomyslet, co by ta informace udělala s obyčejnými lidmi.“
,,Ani mi nemluvte.“ Zahořekoval ministerský předseda a schoval hlavu v dlaních.,,Kdyby se lidé dozvěděli o tom, že existují draci, trollové, obři a jiná kouzelná verbeš…“ Muž zvedl hlavu z dlaní a zoufalýma očima pohlédl na svého společníka.,,Neumím si ten chaos ani představit!“ Zanaříkal.
,,Kdysi jste o nás věděli…“ Pronesl Popletal tlumeným hlasem a tou poznámkou, zdálo se, ho velmi překvapil. ,,Tedy alespoň se to proslýchá…“
,,Jak bychom mohli?...Kdy?“
,,Je to už tak dávno, že my sami nevíme, zda je to pravda.“ Na chvíli se mezi oběma pány rozhostilo ticho. Pak si ministr kouzel nasadil buřinku a zadumaně pohlédl na dno prázdné sklenky, jako by se z ní chystal číst.,,Jedna krásná žena, kterou odsoudili k smrti a jedno stvoření s křišťálově čistou duší. Byl to záblesk jasnější než slunce v poledne, který seslal kouzlo tak mocné, že zasáhlo celou planetu a rozdělilo nás. Říká se, že mezi námi stojí brána, kterou tehdy uzavřela…“(pozn.aut.: tato událost je popsaná v prologu) Popletal zasněně hleděl kamsi skrz ministerského předsedu, ale ten ho i přesto napjatě poslouchal. Čekal, že bude kouzelník pokračovat, ale on jen zatřepal hlavou a vyhledal očima ty jeho. ,,Je to ovšem pouhá pověra.“ Vydechl a zdálo se, že se snad za svou víru v pravdivost tohoto příběhu, stydí. ,,Ani pro nejmocnější kouzelníky není možné seslat paměťové kouzlo takového rozsahu. Hodně se jich o to pokusilo a žádný neuspěl. A ta žena, která to údajně dokázala, byla na prahu smrti. Prý tehdy prohlásila, že nastane čas, kdy se brána znovu otevře. Ale když se nad tím zamyslíte, nedává to smysl. I kdyby se jim mohla vrátit paměť, už jsou dávno mrtví. Všichni. Svět se za tu dobu změnil a nikdo netuší, co to vlastně znamená, že by se “živá brána“ otevřela.“ Popletal se lehce usmál.,,Omluvte mně, když my rádi věříme na zázraky. Každá naděje, je dobrá naděje.“
,,Ach ano, jistě. Pochopil jsem, že je to vaše slabost.“ Ušklíbl se ministerský předseda.
,,Cože slabost?“ Kouzelníkova tvář se rázem napjala.
,,No ano! Nespoléháte snad na to, že vás všechny zachrání ten malý kluk? Jakže se to jmenuje? Butter?“
,,Potter.“ Ucedil nepřátelsky Popletal.
,,Ach, správně, Potter! No tak vidíte a teď je mu kolik? Sedmnáct?“
,,Šestnáct.“ Odpověď byla i po druhé strohá. Popletal si byl jistý, že ministerský předseda zmínil naschvál vyšší věk, aby zvýraznil chlapcovu nevyzrálost.
,,Tak vidíte! Šestnáct let! Spoléháte se na malého kluka, vždyť je to ostudné! Je to přeci ještě dítě! A…“ Zesílil hlas, jakmile zpozoroval, že ho chce Popletal přerušit.,,Ne, vyslechněte mně. Vím, co chcete říct, že přežil tu jeho smrtelnou kletbu, že s vy-víte-kým několikrát bojoval, ale ve skutečnosti nemůžete ničím dokázat, jestli kluk náhodou neměl jen trochu moc štěstí! Vždyť vy sám jste ještě minulý rok tvrdil, že si všechno vymýšlí. A dnes? Dnes byste na něj vsadil svůj život? Opravdu? Pochopil bych to, kdyby byl aspoň zodpovědný, ale podívejte, jak se chová! Mám tady v šuplíku půl tuctu novin, kde se píše o tom jeho povedeném kousku! Takhle si představujete, že vypadá ochrana tajemství? Klidně použil kouzlo před tolika lidmi a to ani nemluvím o jeho způsobech! Jen tak skočit pod vlak! Není on náhodou trochu blázen? Možná že toho kluka příliš přeceňujete…Och! Nedívejte se tak na mně! Říkám vám to, protože mám strach! Děsí mně pomyšlení, že osud nás všech vkládáte do rukou někoho tak nevyzrálého. Možná chci jen, abyste mně ujistil, že je opravdu tak mocný jak říkáte, ten váš Vyvolený.“
Když se ministerský předseda konečně odmlčel, Popletal už se na něj nedokázal zlobit. Sám měl do nedávna podobné pochybnosti a teď vlastně nevěděl, zda tomu všemu nevěří jen ze strachu. Ach ano, lidé potřebují věřit, potřebují mít nějakou naději…
,,Máte pravdu.“ Přiznal po chvíli.,,Nebudu se s vámi přít, chlapec je opravdu velice mladý a má velmi málo zkušeností a já se do nedávna divil stejně jako vy. Jenomže potom, co jsme se s Brumbálem usmířili, odvážil jsem se zeptat na jeho názor a on řekl, že ví naprosto jistě, že Harry Potter je ten, kdo ho porazí. Podle tónu hlasu jsem si nebyl jistý, co si myslet. Nevypadal, že to bere obrazně. Byl o tom přesvědčený a myslel to do slova. Samozřejmě, že to nechceme nechat jenom na něm, ale většina kouzelných stvoření se již přidala na stranu k vy-víte-komu. A kromě toho, jak víte, u nás jsou zázraky docela dobře možné. Pokud nedej bože existuje Živá brána, pak zrovna tak existuje šance, že Harry Potter zvítězí. V kouzelnickém světě nezáleží na věku, drahý ministerský předsedo. I malý chlapec může mít sílu tak mocnou, jako celá armáda…“
≈ ≈ ≈
Harry ležel rozvalený na veliké posteli ve svém novém pokoji a díval se do žlutého stropu. Občas pohledem zkontroloval Hedviku, která si hověla ne zemi vedle jeho postele, a pak zase vrátil zrak zpět. I když měl konečně soukromí, pohodlí a klid, nedokázal usnout. Byla tu stále jedna věc, která mu vrtala hlavou a byl rozhodnutý vymyslet, jak se dozvědět víc. Po dnešku se ukázalo, že Snape znal jeho matku. Ale ne tak, jak si myslel po prohlédnutí jeho vzpomínek. Ne, jako mudlovskou šmejdku. On ji bránil! Zastával se jí, a to poměrně vášnivě, div že tetu Petunii nezabil. Něco tu zkrátka nesedělo. Co měli Snape a jeho matka společného? A co řekla teta Petunie, že ho to tak vytočilo? Chtěl to vědět. Musel to vědět! Šlo přece o jeho matku! Na druhou stranu tušil, že zjistit to nebude snadné. Snape byl jedno veliké chodící tajemství. Už na první pohled bylo zjevné, že netráví čas večerním pořádáním sešlostí a štěbetáním intimnostech svého života. Když o tom tak Harry uvažoval, na tom člověku bylo intimní snad úplně všechno. Jak chodil zahalený ve stínu tajemství a v tom svém nic neodhalujícím hábitu, nedokázal si ho Harry představit ani v nočním úboru a to už bylo vskutku co říct. Sám měl teď na sobě jen tričko, které nosil celý den a tepláky, které mu Dobby obstaral zřejmě od nějakého obra, protože byly dvakrát takové a klouzaly mu z boků. Látka kousala a měla nepřitažlivě octovou barvu. Dobby si asi myslel, že Harry vášnivě zbožňuje všechny odstíny hnědé…Jeho oděv ho teď ovšem ani trochu nezajímal, protože zblázněné buňky dospívajícího chlapce zajímal právě teď Snape. Kohokoliv jiného by si dokázal představit třeba i ve spodním prádle. Jen Snapea ne. Což bylo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že bubáka s jeho podobou měl šanci spatřit v šatech Nevillovi babičky.
,,Na co to myslíš? Prober se!“ Zahulákal Harry sám k sobě, když si jeho představy začaly hrát s pruhovaným pyžamem a mužem, jehož tvář sama osobě říkala, že proužky nenávidí. Pyžamo bylo zcela jistě tabu. Pak v čem ale takový středověký muž může spát? Snad ne v noční košili?
,,Sklapni už!“ Okřikl se již podruhé Harry....Jenže bylo těžké nemyslet na něco takového, když s tím člověkem máte prožít možná zbytek života. Ksakru! Budou den co den spolu! On přece musí vědět, v čem Snape spí, jinak mu to bude pořád vrtat hlavou a on se nakonec nebude moct soustředit na koumání toho podstatného! Totiž spojitosti mezi jeho matkou a mastným profesorům lektvarů. S tou dotěrnou myšlenkou nešlo nic udělat, tak Harry popadl svou hůlku, která do teď nečině ležela na nočním stolku a vylezl z postele. Ani si při tom nevzpomněl na svůj neviditelný plášť, schovaný pod postelí, který by mu průzkum dozajista ulehčil. Napůl malátný doklopýtal ke dveřím a otevřel je. Krátká chodba měla spoustu dveří. Ty naproti němu vedly do obývacího pokoje, ty o kousek dál vedly do spižírny, ty hned vedle byly od koupelny, ty naproti nim, čily pár metrů podél Harryho zdi byli zatím neprozkoumané a ty vedle také. Na konci chodby byl věšák, botník a dřevěné dveře s vyřezávanými květinami, které vedly ven a bez pochyby byly zamčené. Bylo až s podivem, jak byl ten dům zevnitř veliký a…no mudlovský. Vlastně kromě krásného obývacího pokoje s kuchyní a verandou na zahradu, nebyl vůbec ničím zvláštní. Venku Harry ještě nebyl a také se zatím nedozvěděl, zda je to profesorův domov, nebo jen nějaké přechodné bydliště. Kdo ví, kde vlastně jsou. Vzhledem k tomu, že zatím nezaslechl ani jedno projíždějící auto, ve městě to nejspíš nebude…Hm. Možná že ty dveře na svobodu přeci jen nejsou zamčené. Harry neodolal. Přispěchal k nim a zkusmo stiskl kliku a…odletěl několik stop do zadu. Obří tepláky měl okamžitě shrnuté až u kolen a nebýt spodků, pěkně by si odřel zadek. Praštil sebou o zem tak tvrdě a hlasitě, že si byl jistý, že se Snape probudil. Okamžitě vystřelil za dveře své ložnice. Číhal za nimi, jestli bude muset skočit do postele, ale nikdo nepřicházel. Harry si zacvičil rameny a napnul naražená záda, než se opět odvážil ven. Ten parchant tu kliku určitě zaklel! Nenávistně si odfrkl nad jeho opatrností a pak uvažoval, za kterými dveřmi je schodiště. Možná že ty vedle těch zákeřných dveří…ou! Nemohly by být taky prokletý? Harrymu jeden let vzduchem bohatě stačil. Bál se, že být vystřelen na půl metru proti zdi by bylo horší, tak u kliky zaváhal. Prsty zůstaly centimetr nad ní, než nakonec sám sebe donutil se dotknout. Nic. Pak tedy kliku zmáčkl. Opět nic. Nyní, již úplně uklidněný zkusil, zda je odemčeno. Bylo! A jak brzy zjistil, stoupalo před ním do tmy úzké a nepravidelné schodiště. Harry úplně zapomněl na to, že Snape ve svých pravidlech vyslovil zákaz vstupovat do druhého poschodí. Nic přece nepodepsal, tak co. Navíc nehodlal žít někde, kde to vůbec nezná. Pomalu vystoupal až na poslední schod, když ucítil rovinu a teplo. Zase ten úžasný koberec! To nebylo fér! Proč jsou na dolní chodbě lakované parkety, prach a zima a tady je koberec? Jakmile se Harry ocitl celý nahoře, zjistil, že chodba je ještě kratší, než v přízemí a přímo nad ním strop stoupá šikmo z obou stran. No jistěže! Střecha! ,,Pokojů tu asi moc nebude.“ Říkal si Harry a bez účinku mžoural do tmy. Když zjistil, že se to asi nezlepší, vytáhl hůlku a zašeptal ,,Lumos.“ Konec hůlky se rozzářil a on si mohl klidně prohlédnout malou chodbičku se šikmým stropem. Dveře tu byly jen dvoje. Jedny černé, nalakované se stříbrnou klikou a druhé dřevěné a staré, jako ty v dolní části domu. Postavil se před ty černé dveře, co vypadaly jako nové a připravil si hůlku s přesvědčením, že jsou zamčené. ,,Alohomora.“ Špitl a celým srdcem doufal, že to cvaknutí nebylo slyšet. Lehce do dveří tlačil, pomalu je otevíral a mezi tím si snažil vzpomenout, proč se tak pozdě v noci rozhodl vloupat do soukromých komnat Severuse Snapea. A hle, Byla to ložnice! Harry zbrkle ukončil kouzlo a zhasl. V ten samý okamžik zjistil, že naproti posteli ční kamenný krb a stále se v něm tetelí rudošedé uhlíky. Občas dokonce přeskočil malý plamínek. Díky tomu dokázal rozeznávat alespoň obrysy. Veliká postel, komoda, pracovní stůl, různě vysoké hromady knih válejících se po zemi… Co ho ovšem zaujalo nejvíce, byla přikrývka. Co s ní bylo? Byla rovná, upravená, zkrátka nepoužitá. Severus Snape tady vůbec nebyl. Harry teď nevěděl, co dál. Jestli vejít a prozkoumat Snapeovo soukromé věci, nebo vycouvat a vypadnout. Druhá varianta se mu zamlouvala víc. Zacouval ke dveřím, zapadl za ně a už už je téměř dovřel, když krb zaprskal a vyšlehly z něj zelenomodré plameny. Harry zkameněl. Z krbu vyšel Snape. Několik pramínků ebenově černých vlasů se mu přilepilo na zpocené čelo. Vypadal, že je velmi vyčerpaný. Potter si teď nadevše přál sdílet schopnosti chameleona, který dokáže splynout s jakýmkoliv pozadím, nebo alespoň schopnosti pštrosa, který strčí hlavu do písku v bláhové iluzi, že není vidět a tudíž má alespoň uklidňující pocit, že mu nebezpečí nehrozí. I ta iluze by nyní Harrymu stačila. Věděl, že jak dveřmi pohne tam či zpět, Snape ho uslyší. Když bude dál setrvávat za tou nepřehlédnutelnou škvírou, Snape si ho dřív nebo později všimne. Bylo to zatraceně těžké dilema, ale nakonec to vyřešila prostá skutečnost, že Harryho nohy nebyly schopny pohybu a vlastní iniciativa ho nabádala utišit vtíravou zvědavost. Pozoroval toho muže, jak pomalými kroky přichází k oknu a všiml si, že má natrhnutý rukáv od saka. Byl narovnaný a důstojný, jako obvykle. Jen dech měl o něco hlasitější a bylo zjevné, že ho něco velmi silně vyčerpalo. Hleděl bez hnutí asi dvě minuty z okna a Harry si už odvážil doufat, že si ho Snape nevšimne. Pak ale postřehl, jak se jeho dlaně formují do křečovitě semknutých pěstí.
,,Vypadněte“ řekl. Ale to úplně stačilo. Hlas byl tak nekompromisní a zákeřně klidný, že Harry na nic nečekal a v tu ránu byl ten tam. Schody dolů bral po třech. V jedné ruce hůlka, v druhé si přidržoval tepláky. V posteli byl za pár sekund a každou chvíli se hrůzou oklepal nad tím nebezpečným tónem, který u něj ještě neslyšel. Byl plný bolesti a nenávisti, ale jakoby ta nenávist tentokrát nepatřila jemu…alespoň ne úplně. Kde to kruci byl a proč se u Merlina vrátil tak zničený? Harry se znovu oklepal a napadlo ho, že těch záhad kolem Profesora Severuse Snapea je na jeden den až moc. Možná by měl teorii Snapeova nočního úboru řešit až ve chvíli, kdy zjistí, jak moc tomu muži může důvěřovat…
Komentáře
Přehled komentářů
Hodně povídání,málo děje i když ten konec to všechno dohnal. Takovou potřebu zjistit,v čem Severus spí můze mít jenom Harry! Dík!
:)
(Adelaine, 28. 3. 2013 18:02)
Líbil se mi přístup, že někdy se musí prostě věřit. I to, že ač je Popletal jakýkoliv, tak je konečně na Harryho straně.
Jinak to je jasný, řekni Harrymu "tam nechoď" a to je pro něj jasná pozvánka. Hmm, Voldy by to taky měl zkusit;).
Sakra, kdy Severus konečně pochopí, že Harry funguje na vysvětlování, a ne na zákazy?! A nemusí mu přece říkat pravdu:)
Že by setkání Voldemortovic fanklubu?
A souhlasím s tím, že některé lidi si nejde představit jinak, než důstojně zahalené od hlavy až k patě. Navíc pyžamo je takový zvláštně nevinně intimní.
Díky moc. Děláš můj svět krásnějším.
-
(belldandy, 11. 2. 2013 10:19)
Starý problém snarry fánonu? V čem to ten Snape spí? To je vážně palčivý problém. :) I já strávila blíže neurčený čas přemýšlením o tomto problému. Je jasné, že Harry v tom byl vlastně úplně nevinně, protože kdo by odolal, kdyby mohl odhalit tuto záhadu? :))
Jen před nedávnem Lanevra psala v Nedostupnosti lásky, že Harrymu stačí o něčem říct: "Nechoď tam" a on tam zaručeně vleze. A zase mě nezklamal. :)
No, já nejsem moc pozorný čtenář, takže s tím upozorňováním to bude asi nevalné, ale když už .. tak ještě tady asi chtěl Harry zanechat spíš "zkoumání" než "koumání". Ale po pravdě obojí je možné. :)
Já se teď přiznám, já jsem krátce v psychiatrické léčebně pobývala a musím se přiznat, že mé pocity vůči psychiatrovi byli totiž velice podobné těm Harryho, proto mám v ten popis velikou důvěru. :)
Re: -
(TruTru, 11. 2. 2013 13:13)
Jo! Přesně,starý problém :D
Ale tak kdo by nebyl zvědavý, mít Severuse na dosah?*w*
Jé! A kde teď to KOUMÁNÍ je? já ho nemůžu najít xD
Tak to jsem ráda, že jsem se jakžtakž strefila :) Snažila jsem si to představit a vžít se do situace, ovšem vžít se do něčeho, co jsem nezažila je z veliké části dost obtížné :D
Re: -
(belldandy, 11. 2. 2013 19:16)Myslela jsem tuhle větu: On přece musí vědět, v čem Snape spí, jinak mu to bude pořád vrtat hlavou a on se nakonec nebude moct soustředit na koumání toho podstatného! - ale možná to mělo být koumání. Vlastně je koumání docela vtipné. :)
Pro Belldandy:
(TruTru, 10. 2. 2013 16:14)
Ahoj :) Děkuju, možná si betu seženu :) Už jsem taky uvažovala, že změním na aktualizaci kolonku u beta z ignorantského Officeu na mnohem bystřejší komentující :D Děkuju na to, že mně na to upozorňuješ. Já si to sice často zpětně čtu a čeho si všimnu doopravím, ale jsem holt dost nepozornej člověk a ministr KOZEL byl už vrchol XD
Moc mně potěšilo, že ses zmínila o mých fotomontážích, jsem ráda, že se líbí :) Mají poukazovat jednotlivé díly, jak půjdou po sobě...teda alespoň předpokládám.
Ty věci, na které jsi mně upozornila jsem opravila (mimochodem děkuji :) ) Jen mám problém vymyslet, jak napíšu to upozornění. Sama o sobě sice považuji homosexuální vztahy za naprosto normální, jenže nechci někomu připravit psychickou újmu, pokavaď by nebyl varován. To se slashem jsem opravdu nevěděla, ale vím, že na hodně vebech tím znázorňují : obsahují - neobsahují Slash....kdybys náhodou měla nějaký nápad, jak jinak, líp to formulovat, budu za něj ráda :) Pokud ne, něco už vymyslím :3
Jo a co se týká té otázky ohledně psychiatrie ( není to až tak osobní-aspoň teda pro mně xD) Jsem ráda, že vám to připadá přesvědčivé, ale v nemocnici jsem byla za svůj život všehovšudy jednou, se zánětem slepáku a pak už nikdy :D Mám několik blízkých přátel, kteří nějakou dobu brali antidepresiva a ano, jde se jimi docela dobře předávkovat :) Jinak moje inspirace je čerpána z pouhé fantazie a faktu, že jsem chtěla postavy dostat přesně tam, kde jsou :D
Moc děkuji za komentáře, jsem ráda, že se ti Živá brána líbí :)
-
(belldandy, 9. 2. 2013 20:18)TruTru, na to že ti nikdo nebetuje se mi zdá, že to s tvým textem není vůbec špatný. Proti tomu, kdyzž píšu já zcela jednozančně :D. Všimla jsem si jen pár nepodstaných překlepů. Nicméně ten, že byl ministr kozel mě dostal :), tak jsem si řekla, že tě na něj upozorním.
...
(Sitara, 4. 2. 2013 0:01)Uf :-D Harryho úvahy nad nočním úborem jeho profesora mě absolutně dostaly :-D A šmejdění po domě taky nemělo chybu. Musela jsem se smát a zároveň jsem byla napnutá, jestli na něj Snape odněkud nevyskočí :-D A nakonec ho přistihl... no co z toho ještě bude... Nemůžu se dočkat :-D
====
(weras, 29. 3. 2013 15:33)