Vivere porta

Stál opřený o zeď cihlového domu, v polotmě, ve stínu blikající lampy. Už byl dost daleko, aby se mohl přemístit tam, kam bylo třeba. Otázkou však zůstává, zda stojí o to, aby ho ty modré oči objaly svou vřelou lítostí. Ještě ne…Sic se to muselo řešit co nejrychleji, v první řadě se musel uklidnit a vydýchat. Ano, to je ono. Výdech, nádech, výdech, nádech…. Procvičit chvějící se prsty, protáhnout ztuhlá ramena. Už to bylo podruhé během několika málo dnů. Za ty roky si evidentně odvykl. Severus Snape by snad raději řekl, že vyšel ze cviku, ovšem kletba Cruciatus, ta zacvičí s každým. Naneštěstí se dostavil tak komplikovaný problém, že nebyl čas příliš se zabývat jejími následky. Voldemort zjistil, že se stará o Potterovic kluka. Jenže jak? Nebo raději - od koho? A co teď s tím? Kdyby ho přivedl, k čemu by to bylo? Jistě, byl by pro Pána zla důvěryhodnější a mnohem použitelnější pro Řád, jenomže bez Pottera by Řád zamával bílou vlajkou…. Ostatně jako kdokoliv jiný v kouzelnickém světě, kdo by se o chlapcově smrti dozvěděl. Tudíž ,tudy cesta nevede. Druhá nabízející se možnost měla také svoje mouchy. Jestliže Pottera nepřivede, nejen, že mu Voldemort přestane věřit, ale udělá vše proto, aby ho zničil. A to jen, bude-li mít štěstí. Zradu Pán zla trestá mnohem radikálněji…Takže, jak se říká, bylo to z bláta do louže. Chtělo to nějaké jiné řešení. Třetí možnost… S hlavou, jež čerstvě zakalila kletba, se to špatně přemýšlelo. První úkol tedy zněl...? Poradit se s Brumbálem.

 ≈ ≈ ≈

Harry vyletěl z postele, jak štípnutý komárem. Celý zpocený a trochu dezorientovaný pochodoval sem tam vedle postele, hlavu v dlaních… Panikařil. Musel rychle pryč. Pokud by měl jmenovat někoho, u koho si byl jistý, že ho nedokáže porazit, byl to Snape. Silný, chytrý, zkušený a až příliš dobře seznámený s jeho vědomím. Tato jednoduchá rovnice měla jen jedno reálné řešení. Zmizet dřív, než si pro něj přijde…Což mohlo být každou chvíli. 
Harry se zastavil. Roztržitě zajel prsty do rozcuchaných vlasů a očima propaloval zeď, jako by za ní bylo řešení. Panika v něm rostla každou vteřinou a on stále nevěděl, co si má počít. Jak se odsud dostat? JAK? Brumbál i Snape se vyznamenali všemožnými kouzly, jen aby ho udrželi v bezpečí. Teď to ale nebylo žádné útočiště, nýbrž past. Myš se chytla na sýr a kocour se přibližoval ke kořisti. Jenže co teď s tím? Třeba by měl přestat myslet na nemožné a raději se pokusit schovat! Harry zasténal nad vlastní prostoduchostí. Schovat se? A kam ? Pod stůl, nebo pod postel? Takhle by se mohl schovat před Ronem, nebo Hermionou, ale rozhodně ne před ním.
,,Mysli… Tak MYSLI!!“ Harry zatřásl hlavou a znovu udělal několik zbytečných kroků po pokoji. Měl by se s ním zkusit poprat? Něčím ho praštit, nebo omámit? Co si to namlouvá? Ten člověk byl zkrátka natolik mocný a zákeřný, že jedinou nabízející se možností byl úprk. Harry vytáhl z pod polštáře svoji hůlku a snažil se rozpomenout na nějaké užitečné kouzlo. Hlavou mu běhalo Accio. Do háje se vším! K čemu by mu asi teď mohlo být Accio? Aby si přivolal sendvič z kuchyně?
Malé zatemnění se náhle rozestoupilo, v temnotě zablikala žárovka. Dobby!
Stále pevně svírajíc svou hůlku, vyřítil se do kuchyně.
,,Dobby?“ Zvolal. Nikdo se však neozval. Rozhlížel se po obývací místnosti, prohledal kuchyň, podíval se do kredencí… Když člověk pospíchá, špatně mu to myslí. Harry byl už vážně zoufalý.
,,Dobby!!!“ Zvolal do ticha, přestože bylo nad výsost jasné, že dům je prázdný. Skřítek tu byl jen, když vařil, nebo uklízel. Kdo ví, kde teď mohl být. Kdyby byl jeho, mohl by ho zavolat, jenže on z něho udělal svobodného skřítka. Na žádné písknutí by nepřiběhl….,,Kruci!“
Klesl do křesla, čelo v dlani. Teď už byl opravdu v koncích. Když ho odsud nedostane Dobby, pak už mu pomůže jedině to zatracené štěstí. Jestli to bylo vážně tak, jak si Snape často rád stěžoval a on pokaždé přežije díky přání přežít, pak si tedy sedne a bude se dívat, jak ho osud zachraňuje…
,,Pitomče!“ Vynadal si vzápětí a zase se postavil. Nohy se zas samy daly do pohybu. Sem tam, sem tam. Pak se ta malá žárovka znovu krátce rozsvítila. Byl tu někdo, kdo přijít mohl, pokud by si to přál. Krátura! Jeho přece zdědil! Byl jeho a třebaže byl nesnesitelný, jiná možnost už zkrátka neexistovala. Zavolal na něj a velmi usilovně na něj myslel. Za opěradlem se ozvalo tichounké, PUF, a následovalo ho několik hrubých stížností. Skřehotavý hlas prolomil to uši rvoucí ticho. Veliké rozzlobené oči se střetly s těmi zelenými, pod kulatými skly. Harryho srdce poskočilo radostí. Stále však bylo brzo na oddych.
,,Vezmi mě odsud!“ Přikázal. Na slušné chování protentokrát zapomněl.
,,Kam by si pán ráčil přát?“ Mračící se skřítek otázku prodrtil skrz zuby.
,,Na Grimmauldovo náměstí, do Siriusova domu!“ Vyhrkl, aniž by se rozmýšlel. Pokud by to nebyl dobrý nápad, rozhodne se třeba jinak, ale až pak. Teď musí odsud! Pryč, pryč, pryč!
Stále se kabonící skřítek neochotně natáhne svou ruku k Potterovi, ten se jí hned chytí a vzápětí se oba přemístí ze Zvonkové ulice.

≈ ≈ ≈

,,Severusi!“ Ředitel k němu přispěchá a pažemi ho podepírajíc doprovodí slabého muže od krbu k nejbližšímu křeslu ve své pracovně. Nemusí se ptát, co se asi stalo. Zeptají se za něj bleděmodré oči. 
,,Chce, abych ho okamžitě přivedl.“ Oznámí bez předehry Snape.
,,Ach!“ Pokud chtěl ředitele překvapit, pak se mu to podařilo. Jeho věčně smířený výraz zmizel, přebila ho starostlivost.,,Kde je Harry?“
Snape vzhlédl, jakoby nevěřil, že tu otázku Brumbál myslí vážně.
,,Tam, kde posledních pár dnů.“ Donutil se k odpovědi. Pak si spíše pro sebe povzdychl. ,,Netuším, jak to mohli zjistit.“
Stařec se okamžitě ocitl přímo před ním, zblízka mu pohlédl do očí a pak, jakoby si to v těch černých zornicích přečetl, ohromeně konstatoval:,,On ti to neřekl!“
,,Co?“
Brumbál se odtáhl a konečně si sedl na křeslo jemu poblíž. ,,Severusi…Harry pořád trpí vizemi. Voldemort se o jeho mysl vytrvale pokouší. Prosil jsem ho, aby se ti s tím svěřil. Myslel jsem, že mu pomůžeš, já hlupák! Až příliš jsem se na to spoléhal. Teď jste oba v nebezpečí.“
,,O tom jsem neměl nejmenší tušení.“ Připustil černovlasý muž. ,,Napadá vás, co teď s tím?“
,,Ať už uděláme cokoliv, obávám se, že tvá role špeha je dnešním dnem u konce.“
,,Chcete tu šanci jen tak zahodit? Nikdo jiný k Temnému pánovi přístup mít nebude.“ Pravil Snape a v duchu se nemohl rozhodnout, jestli ho to trápí. Možnost, že by se za ním už nemusel vracet, ho podivně zahřála u srdce.
,,Snad by to tak bylo lepší. Je tu sice možnost, jak by se Voldemort o tvé zradě nedozvěděl, ale nejsem si jistý, zda by byla přesvědčivá. Jen by tě dostala do potíží…“
,,Jaká?“ Zeptal se Snape vyrovnaně, jakmile překonal ten slabý hlásek naděje, co šeptal: “Budeš volný“. Koneckonců, to se od něj čekalo.
,,Nechat Harryho unést. Kdyby ho někdo z Řádu odvedl do bezpečí, mohl by jsi říct, že ti utekl, ačkoliv je ta šance velmi nepravděpodobná, především ve tvém případě. Voldemort by tě buď potrestal za nesplnění úkolu, nebo by pochopil, že to bylo připravené. A nechci si ani představit, jaké by to pro tebe mohlo mít následky. Už teď jsi dokázal nemožné, Severusi. Všichni jsou tvými dlužníky. Snad by bylo na čase, abys toho nechal.“ Pomněnkové oči prosebně zamrkaly. Severus Snape mlčel. Na pár chvil sklopil zrak stranou. Chtěl by toho nechat? Ovšemže ano. Být volný… Jenže tímhle by se z klece stejně nevyhrabal. Svoboda byla něco, co si on nemohl dovolit. Něco, na co nebyl připravený. Brumbál čeká, že s tím bude souhlasit, měl by říci, že to aspoň zkusí. Ano… Jakmile však otevřel pusu, ředitel ho přerušil.
,,Nic neříkej.“ Zdálo se, že sám Brumbál změnil v těch několika vteřinách svůj názor, že jeho pochybnosti zmizely. ,,Vím, co bys řekl a pravda je taková, že to nechci slyšet. Ty sám víš, že je to špatná odpověď.“ Snape zavřel připravená ústa.
,,Rozhodl jsem se, že už se tam nevrátíš.“
Rty prostoupil letmý úšklebek.
,,Pokud potřebuješ jiný důvod, než svoji svobodu, mohu ti ho dát.“
Severus si zkřížil ruce na hrudi. Už teď bylo pozdě. Kdyby chtěl Pottera přivést, už by stáli před Pánem zla. ,,Poslouchám.“ Vybídl ho.
,,Harry Potter.“ Brumbál si prohlédl zamračený obličej a pokračoval. ,,Stojím si za tím, co jsem řekl. Jsi jediný člověk, do jehož rukou mohu svěřit Harryho osud. Mám pro to mnoho důvodů, Severusi a řeknu ti je, ale ne dnes. Dnes se na ně neptej. Podstatné je, že musíte zůstat naživu. Oba dva. Tudíž je čas skoncovat s nesmyslným hazardováním a soustředit se na efektivnější způsob, jak vyhrát tuhle nekonečnou válku. Informace jsou pro mne sice velmi cenné, ale momentálně jsou tu jiné priority.“
Bývalý profesor lektvarů si tiše odfrkl, téměř pobavený úšklebek nedokázal skrýt, a tak se jen s vysvětlením podíval do starcovy tváře.
,,Dnes večer jsem již slyšel něco podobného, jen z méně lidských úst.“
Brumbál pochopil a omluvně se usmál. Byl to slabý úsměv, oči zůstávaly smutné.
,,S Harrym budeš mít práce víc, než dost. Je zbytečné nutit tě dělat toho víc, než můžeš zvládnout.“
Termín víc, než dost, nebyl zdaleka dostačující. Dokonce i kdyby řekl práce až nad hlavu, bylo by to málo. Ovládl nutkání opět se ušklíbnout nad vlastní myšlenkou a hřejivé chvění upozorňující na svobodu okázale ignoroval. Snažil se ten pocit zapudit. Přeci jen, byl přesvědčen, že si takový dar vskutku nezasluhuje.
,,Dnes večer se do Zvonkové ulice přemístíme oba. Musím si s Harrym vážně pohovořit o jeho přístupu. Bylo velmi lehkovážné nechat si to pro sebe.“
Snape souhlasil jen z jedné poloviny. Z té druhé naprosto přesně věděl, proč mu Potter o další hodiny nitrobrany neřekl. S ohledem na minulý rok to hodnotil, jako moudré rozhodnutí.

≈ ≈ ≈

 Harry se ocitl přímo uprostřed kuchyně. Dopadl na záda a malou chvíli hleděl do stropu, bojujíc s rozhoupaným žaludkem, než mu výhled na starý strop zastínilo několik hlav. Bylo jich pět…nebo šest? Nedokázal je identifikovat. Brýle měl nakřivo a viděl trochu rozmazaně, ovšem hlasy se mu okamžitě odrazily od racionálního území mysli, mezi zmatenými myšlenkami. Všechny ty hlasy mu byly povědomé a náruživě dorážely na ušní bubínky.
,,Harry?“ …. ,,Pane bože! Harry! Co tady děláš?“
,,To je Harry?“
,,Pusťte mě k němu!“
,,Je v pořádku?“
,,Jsi v pohodě kámo?“
,,Proč je v pyžamu?“
Mnohonásobně oslovený chlapec se konečně donutil pohnout rukou a urovnat si brýle na nose. Srdce mu tlouklo jako splašené. Obrazy se rozostřily a on spatřil tvář Hermiony, Rona, Lupina, Tonksové, kousek jednoho z dvojčat a paní Weasleyové… Byl tak omámený adrenalinem a nečekanou společností, že se zmohl jen na skřehotavé ,,Ahoj“.
Někdo mu podal ruku…. Byla mužská, díky čemuž usoudil, že ho zvedá Ron. Nechal se vytáhnout na nohy a obejmout. Za chvíli byl pod útokem mnoha páru paží.
,,Ale no tak! Nechte ho vydechnout!“ Molly Weasleyová je odehnala, jako mouchy od zákusku a sama se chlapce chopila, táhnouc ho ke stolu. ,,Určitě máš hlad, že ano? Dáš si hrachovku? Pokud ji Ron všechnu nesnědl, nějaká tam ještě bude…“ Harry se naučil této ženě neodporovat. Pokorně kývnul a posadil se ke stolu. Nevěděl, jestli hlad má, nebo ne, ale polévka mu vážně přišla k chuti. Mezi tím se všichni usadili kolem něj a čekali, až skončí. Jediný Ron vypadal, že spíš čeká, zda mu nechá trochu té výborné hrachovky. Nenechal. Polkl poslední sousto, otřel ústa rukávem od svého pyžama a poděkoval. Pak se po všech rozhlédl a, ačkoliv toho chtěl říct mnohem víc, řekl pouze : ,,Snape.“
,,Co je s ním?“ Nechápali. Evidentně tím toho moc nevysvětlil.
,,Jde po mně.“ Vydechl. Ostatní zřejmě pochopili, že je skutečně tak rozrušený, jak vypadá. Molly mu podala sklenici vody a on ji na jeden zátah celou vypil. ,,Viděl jsem ho, jak odprošuje Voldemorta a slibuje mu, že mě k němu přivede.“
,,Ale Harry, to nedává smysl.“ Ozvala se Hermiona. ,,Kdyby to bylo tak snadné, proč by ho o to Voldemort nepožádal dřív? Navíc tě přece vyloučili ze školy…“ Při těch slovech si zkousla spodní ret. Zřejmě si uvědomila, že to Harry nerad slyší. ,,Mohl by za tebou poslat kohokoliv.“
,,Hermiona má pravdu, Harry.“ Souhlasil Lupin. ,,Kromě toho… musíš vědět, jak moc mu Brumbál věří. Kdyby tě chtěl vážně zaprodat, proč si myslíš, že to ještě neudělal?“
,,Protože to se mnou ještě nebydlel!“ Vylétlo z Harryho a vzápětí celý zrudl až ke konečkům prstů. A jéje!
,,Takže on tě učí Snape!?“ Vyjekl George. Fredovi zaplálo v očích.
,,Páni Harry! Proč si nám to neřekl?“
,,Nebyl jsem si jistý, jestli můžu.“ Bránil se, ačkoliv si byl vědom toho, jak chabě to zní.
,,Jak dlouho?“ Zeptala se Hermiona, která se z šoku dostala první.
,,Pár dnů.“
,,Tak vidíš. Mohl to udělat okamžitě.“
,,Jenže to by mu už nikdo nevěřil.“ Stál si za svým Harry.
,,A nenapadlo tě, že byl zkrátka donucený souhlasit?“ Artur Weasley byl taky proti němu. Proč se ho sakra všichni zastávají? Vždyť to přece viděl! Plazil se před tím bastardem, jako zpropadená užovka!
,,Jak si můžeš být tak jistý, že mu říkal pravdu?“
Harry pokrčil rameny. Těžce spolkl své: ,,Prostě to vím.“
,,Pokud se Ty víš kdo od někoho dozvěděl, že spolu bydlíte, nemohl mít jinou možnost, než slíbit, že tě přivede, Harry.“
,,A od koho by se to dozvěděl? Řekl mu to Snape!“ Harry o tom byl přesvědčený. Viděl ho, jak se svíjel pod Cruciatem, jak pokorně mu spílal… Ano, šlo mu o život. Což byl přesně důvod, proč mu Harry nevěřil. Netušil, jak málo tomu člověku na vlastním životě záleží…

≈ ≈ ≈

,,Není tady.“ Konstatoval suše Snape. Starý muž vedle něj přikývl.
,,Myslím, že to celé viděl.“ Pronesl a zněl poněkud zklamaně. Snapeovi to bylo jedno.
,,Jak se mu podařilo utéct?“
,,Nachází se zde jediná reálná možnost. A to, že si zavolal na pomoc domácího skřítka z domu na Grimmauldově náměstí.“
Vida. Ten spratek umí vážně používat hlavu jen, když mu jde o krk... Pomyslel si pobaveně Severus a cítil se spokojený, že se jeho teorie opět potvrdily.
,,Takže se přemístil přímo doprostřed jednání Fénixova řádu… no mám dojem, že tím to celé vyřešil.“ Prohodil klidným, vyrovnaným hlasem. Brumbál svraštil obočí. Chvíli studoval odhodlání v jeho tváři, než se téměř šeptem zeptal:
,,Opravdu to takhle chceš?“
,,Sám přece tak rád fandíte osudu, Albusi. Řekněme, že protentokrát se jím nechám vést.“
,,Bude se hněvat.“ Konstatoval. Trochu prázdně, trochu unaveně. Mělo cenu snažit se ho přemlouvat? Kdepak. Odhodlání někoho, jako je Severus Snape se nedá jen tak přebít.
,,Já vím.“
,,Uvěří ti?“
,,Budu tak přesvědčivý, jak budu moct. Ale nemohu to zaručit.“
Brumbál kývnul, povzdechl si.
,,Hlavně se vrať živý.“
,,Udělám, co bude v mých silách.“ Odpověděl…. A přemístil se.

≈ ≈ ≈

Harry seděl na posteli a povídal si se svými přáteli. Bylo skvělé mít kolem sebe tolik známých tváří, tolik přívětivosti. Od začátku prázdnin to bylo poprvé, kdy se cítil opravdu dobře. Možná to bylo tím, že se jeho teorie o Snapeovi konečně potvrdila, možná adrenalinem z toho, jak byl navyklý na hrozící nebezpečí a možná byl jen rád, že není tak sám. Nevadilo mu, že se svým názorem téměř u nikoho neuspěl. Teď se cítil fajn. Jen na dně svého vědomí cítil, jak se do něj zahryzává svědomí a snad i trochu…zklamání? No, na malou chvíli si opravdu myslel, že mu může věřit. Ten den, kdy spolu byli v Příčné ulici se cítil tak zvláštně, skoro šťastně. Pamatoval si tu malou vzkvétající naději. Naději, jenž slibovala cosi neznámého a úžasného… Teď se za to nesnášel. Připadal si naivní.
,,Mám tam všechny věci.“ Vzpomněl si najednou. A první, co se mu vybavilo před očima, byl modrý kartáček z levného plastu. K čertu s tím!
,,Na to se teď vykašli! Hlavně že jsi celej.“ Šťouchl do něj Ron, aby ho povzbudil. Harry se jen usmál.
,,Jo.“ Kývnul. ,,To je fakt.“
A pak přišla otázka, kterou měli už dlouho všichni na jazyku.
,,Jaký to vlastně bylo?“ George to zkrátka nevydržel.
Potter se zatvářil nechápavě.
,,No Snape, ne? Bydlel si s ním skoro týden!“ Doráželo jedno z dvojčat.
,,Eh..no…“ S jeho rty si pohrával nechtěný úsměv, když si vzpomněl na všechny ty tresty, na nákupy, na útěk z obchodního centra, …na knížku o levitaci,…na zubní kartáček…na všechny ty drobné hádky... Úsměv zmizel a Harry se zakabonil. Znovu poslal své myšlenky ke všem čertům.
,,Bylo to nesnesitelný. Vždyť ho znáte. Víte, jak mě nesnáší. Pořád na mě řval.“
Všichni soustrastně přikývli, a také si přisadili. Snape je prostě Snape…
Harry se nesnášel.

≈ ≈ ≈

,,Kde je Severusi? Proč jsi ho nepřivedl?“ 
,,Nebyl tam, snažil jsem se ho najít, trochu jsem se zdržel, odpusťte…“ Klečící muž hleděl na mrtvolně bílé palce u nohou tvora, který už dávno přestal býti člověkem.
,,Nenašel jsi ho.“
,,Utekl. Obávám se, že s Vámi byl u našeho rozhovoru…“
,,LŽE!“ Vyjekl ženský hlas, ostrý jako nabroušený diamant, opovržlivý, jak Nejvyšší soud Starostolce.
,,Skutečně netušíš, kde by mohl být?“ Voldemortův hlas zůstával ledově klidný, až nechutně chlácholivý.
,,Mám jisté po…podezření…“ Dostal ze sebe. Po mučící kletbě se vždy špatně mluvilo, obzvláště, byla-li vykonána na stejné oběti dvakrát během jedné noci.
,,Nenech se pobízet, drahý Severusi. Mluv!“
,,Potter nejvíc věří těm…Weasleyovým. Mohl se přemístit do Doupěte, ale určitě ho tam nenechali. Jistě čekají, že by to bylo první místo, které by nás napadlo. S velkou pravděpodobností je teď v Bradavicích…“
,,To je velmi pravděpodobné…“ Hodnotil to Voldemort. ,,Přesně, jak se od tebe očekává. Pokud je ovšem v Bradavicích, pak jsou veškeré šance na jeho získání zmařené… Přesto je to jen tvůj názor, že ano?“
,,Jak říkáte, můj pane.“ Souhlasil pokorně Snape. Byl dokonale připravený na smrt. Mohla přijít kdykoli. Každou chvíli mohla zaklepat na jeho dveře a on by ji vděčně pustil dál. Své dveře nechal otevřené dokořán…
,,Nebudu ti nic nalhávat, velmi si mne zklamal. Čekal jsem od tvých schopností mnohem víc. Jsi příliš opatrný na svou roli špiona, Severusi. Řekl jsem ti, ať na prozrazení nehledíš a tys mě neposlechl. Trestal jsem smrtí i lehčí prohřešky. Škoda jen, že jsi tak výborný lhář. Byla by tě věčná škoda…“
Bellatrix vztekle zavrčela. Kdyby bylo po jejím, bylo by už dávno po něm.
Snape věděl, že by měl prosit o další šanci, o odpuštění, ale místo toho jen zarytě mlčel. To byl on. Hrdost mu nikdo nevezme. Buď zemře, nebo přežije. Odprošování na věci nic nezmění.
,,Vzhledem k tomu, že jsme byli tak blízko našemu cíli, jsem schopný dát ti ještě jednu šanci, Severusi. Nepromarni ji! Stále je tu možnost, že Pottera do Bradavic nepřemístili….“ Odvrátil od klečícího muže zrak a jeho vybledlé oči se rozeběhly po všech přítomných. „Třetina z vás se přemístí k Doupěti a ověří, zda tam stále není. Vy, s Averym prohledáte Příčnou ulici … A zbytek, včetně tebe, Severusi,“ znetvořený černokněžník shlédl dolů, ke svým nohám, ,,prozkoumá Grimmouldovo náměstí. Třebaže už se tam od Blackovy smrti setkání Řádu nekoná, nehodlám nic ponechat náhodě…. Člověk nikdy neví…“
Snapeovi se zachvěly ruce, jak se chtěly pevně sevřít. Proč jen mu tu informaci sděloval? Mohl vybrat jinou…Přestože se domníval, že ten dům se k tajným účelům dál používat nebude, jak právě řekl Voldemort, člověk nikdy neví… Jediné, v čem měl nyní jistotu bylo, že Voldemort už jeho zradu prohlédl. Tohle má být zkouška, chystá se mu dát na výběr… Proč? Možná, jen aby se pobavil a možná o něj vážně nechce přijít… U psychopata může být důvod jakýkoliv, stejně jako nemusí být žádný.
Přes celý sál se rozezvučel divoký smích Bellatrix.

≈ ≈ ≈

Profesor Brumbál se mračil. To bylo zlé. Nemohl si vzpomenout, jestli ho takhle už někdy viděl. Nejspíš ne, to by si jistě pamatoval. Vážná tvář Albuse Brumbála byla překvapivě děsivá. Dokonce tolik, že by raději koukal na tvář samotného Voldemorta. Už ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích pokoje a přerušil rozhovor s jeho přáteli tušil, že je něco v nepořádku. Když mu pak sdělil, že si musí o samotě promluvit, bylo jasné, že se zlobí. Tento starý muž, byl definicí autority. Jakmile vyslovil své přání mluvit s ním v soukromí, všichni se jako na povel vypařili z místnosti. Harry sledoval, jak Brumbál vytváří protizvukovou bariéru a dokonce, i na tu dvoumetrovou vzdálenost, cítil chlad a zklamání. Přesto všechno byl pořád odhodlaný hájit si svou pravdu.
,,Moc jsi mě zklamal.“ Pronesl tiše a Harry se při těch slovech zachvěl, jako by se kolem prohnal severák. Rád by něco namítl, ale slova vázla na jazyku.
,,Proč jsi profesorovi neřekl, že potřebuješ pomoc?“
,,Zapomněl jsem.“ vypálil ze sebe a hned si za tak pitomou odpověď vynadal.
Brumbál vypadal opravdu zklamaně. ,,Čekal bych od tebe alespoň pravdu, Harry. Máš vůbec ponětí, do jaké situace jsi Severuse svým jednáním dostal? Jestli tam dnes večer zemře…“ Odmlčel se. Harry sklopil hlavu. Jestli tam zemře, tak co? Nikdy ti to neodpustím? Brumbál mu vážně bezmezně věří…Pochybnosti ho zavalily a byly těžší, než kamení. Nohy se pod tou tíhou samy podlamovaly. Co když se opravdu spletl?
,,Myslel jsem,…“ Začal, ale modré oči ho zastavily v půlce věty.
,,Myslel jsi špatně. Hned po schůzi Smrtijedů se profesor Snape přemístil do mé kanceláře, aby mne varoval, že jsi v nebezpečí.“
,,Sakra.“ Vydechl Harry. ,,Sakra,sakra,sakra,sakra!!!!“
,,Zřejmě jsem udělal chybu, když jsem se rozhodl spolehnout na tvou upřímnost.“
To bolelo. Opravdu. A Harry by ten osten v srdci cítil mnohem silněji, kdyby na něm neležela ta neúnosná vina. Stál, klepal se, ruce v pěsti sevřené. ,,Co když umře?“ Ozývalo se v něm bez ustání.,,Co když umře? Co když umře? Co když ho kvůli mně zabijí….?“ Teď by byly koleje a řítící se vlak tak moc vítané!
Místnost by byla mrazivě tichá, kdyby jeho lebka nepraskala těžkou vinou. Byl schopen jen té jediné myšlenky. A věřil, že pokud způsobí další smrt, docela jistě bude Snapea následovat.
Nesnesitelnou chvíli napětí přerušil ženský řev, pár vteřin na to se dveře do jejich pokoje prudce otevřely. Stál v nich Ron. Brumbál přestal sledovat Harryho a okamžitě zrušil tišící kouzlo.
,,Pane Weasley? Co se děje?“
,,Jsou tady Smrtijedi! Zranili Lupina!“ Vyrazil ze sebe zrzavý chlapec. Harry se okamžitě vzpamatoval. Zelené oči zamířily ze dveří a on je rychlými kroky následoval. Když procházel kolem Brumbála, opět cítil zimu, jako z ledničky.
Jsou tu kvůli mně…Nikoho je nenechám zabít, odlákám je… V takových chvílích Harryho zažehne plamen vášně, který nikdo neuhasí. Naučit ho zachovat si chladnou mysl? To byl úkol hodný génia. A on takového génia lehkovážně opustil…
Brumbál se hned vyřítil za tím. Byly okamžiky, kdy proklínal výsady své oblíbené koleje a tahle chvíle mezi ně bezesporu patřila.
,,Harry!“
Chlapec byl hluchý, němý, krátkozraký. Viděl jen tak daleko, kolik bylo třeba, aby nezakopl. Seběhl schody, a jen mlhavě rozpoznal záblesky kleteb a ječivé výkřiky bláznivé ženy. Vzduchem létaly kusy nábytku, skla a nádobí… Na zemi ležela a zase vstávala vyčerpaná Hermiona, zrzavé šmouhy byly dvojčata, veliký odhodlaný flek, který je bránil Molly Weasleyová a proti nim několik černě zahalených osob v maskách.
,,Míříte špatným směrem, já jsem tady!!!“ Zařval doprostřed všeho chaosu, a jakmile si byl jistý, že ho všichni zaregistrovali, vyběhl z domu do hluboké noci a chladu pod širou oblohou. Brumbál se vrhl za ním, Smrtijedi zrovna tak. Při klopýtavém běhu vytahoval z kapsy hůlku a se vztekem si uvědomil, že svůj plán moc nedomyslel. Pak uslyšel další „Harry!“ a pochopil, že je mu ředitel v patách. Takže přeci jen ode všech nebezpečí neodlákal. Otočil se po něm, aby se ujistil, jestli na něj neútočí některý ze Smrtijedů a při té chvilce nepozornosti zakopl a upadl na tvrdou zem. Brumbál ho dohnal, nažež ho následovaly útočné kletby. Kdyby ředitel nebyl tak dobrý kouzelník, byli by proti takové přesile bezmocní.
,,Chytni se mě.“ Zvolal k ležícímu mladíkovi, ale ten, sbírajíc se na lokty zavrtěl hlavou. Když se přemístí, mohli by se vrátit zpátky a napadnout jeho přátele. Už toho dneska pokazil dost. Zvedl se v dostatečné vzdálenosti od něj a podařilo se mu seslat Mdloby na jednoho z nepřátel. Ani si v tu chvíli neuvědomil, že poprvé od chvíle, co se znají, ředitele neposlechl. Teď už na tom stejně houby záleželo. Byl si jistý, že ho nenávidí. Pokud Snapea zabili, tak zcela určitě. A když si spočítal, že i přes tu nenávist ho Brumbál stále chrání a chránit nepřestane, shledal svoje poslání důležitějším, než sebe samého. Kdo ví, jestli to tak nebylo už od samého začátku… Zatraceně moc to bolelo.
Chvilka nepozornosti a chlapce odhodila kletba několik stop dozadu. Netušil, co byla zač. Nic neslyšel, nic necítil. Zvedl se a dál posílal kletby, na které si zrovna vzpomněl. Koutkem oka kontroloval starého muže, který očividně dohled nepotřeboval, a když se opět podíval před sebe, výhled mu zastínila černá. Absolutní, vlnící se černá v nočním šeru. Něčí záda ho kryla před kletbami.
,,Snape?“ Harryho srdce si vzpomnělo na pomalé tempo úderů. Kdo jiný to mohl být? Konečně se mohl nadechnout. Snape je naživu. Každá další myšlenka uletěla dřív, než ji dokázal zachytit a pochopit. Snape je živý.
,,Zrádce!!!“ Zavřeštěla Bellatrix a plýtvala kletbami na jediný bod před sebou. Snape její snahu neúnavně ničil a dovolil si, skryt pod maskou, uvolnit tvář, roky cvičenou k přetvářce a lži. Dnes tomu byl konec. Obě strany ho vyzvaly, ať si zvolí a on si zvolil. Svojí volbou ze sebe setřásl snad všechnu tíhu světa a připadal si lehký tak, že útočil rychleji, než by sám chtěl. Merline, byl volný! Ne úplně, ale z jedné části ano. Zvláštní pocit, nemuset už nikdy lhát… Teď už nebyl špion. Jediným jeho úkolem bylo chránit Pottera a udržet jej naživu, dokud…
O Snapea se otřelo mladé tělo, vzpřímené vším odhodláním a do pravého ucha ho uhodilo ohlušující Expeliarmus.
Idiot!!! Proč si myslí, že jsem se postavil před něj? Aby mne po minutě obešel a nastavoval vlastní krk a dočista vymetenou palici?!! Severus se s námahou donutil nespustit na Pottera obvyklou ódu kritiky. 
Teď stáli tři Smrtijedi, proti třem bojujícím kouzelníkům a zbytek Voldemortí smečky se zvolna sbíral ze země. Bellatrix byla nadšena i rozčilena Snapeovou zradou natolik, že se dostala do jejich blízkosti, na rudých rtech Avada a přesto druhé slovo zaniklo v záblesku kletby a následného omráčení. Kouzlo vyšlo z Potterovy hůlky a Snape neslyšel ani hlásku. Usmál se. Skryt pod maskou si to mohl dovolit. Opět si potvrdil, jak perfektně ho odhadnul. Jenže sotva jeho zavázaný jazyk kladně ohodnotil, Potter si to zkazil šťastným výsknutím. Ten kluk měl pro jednu noc až příliš mnoho dojmů a okolnosti do něj napumpovali tolik adrenalinu, že se tomu nebylo co divit. Další kletby vysílal hrdě vztyčený, se semknutými rty a evidentně doufal, že to profesor Snape vidí. Co ta náhlá touha zavděčit se nepříteli? Skutečně byl zralý do postele.
Poslední Smrtijed se zřítil k zemi a dokonce i neúnavná Bellatrix, věrná svému Pánovi, byla neschopna sesbírat se na nohy. Měli pár vteřin, než stav vyčerpání pomine. Každou únavu přeci jen přebije strach z hněvu Pána zla!
,,Teď!“ Zavelel Brumbál. Snape popadl rozvášněného Pottera, druhou rukou chytil Brumbálovu křehkou dlaň a spolu s nimi se přenesla jen ozvěna ženského výkřiku zloby…

≈ ≈ ≈

Přemístili se celkem třikrát, než se odvážili vrátit do Zvonkové ulice. Stáli teď všichni zcela vyčerpáni uprostřed tepla obývacího pokoje, když Severus s úlevou sejmul bílou masku z tváře. Jedna etapa byla tímto definitivně za ním. Ukončena, zapomenuta. On i Brumbál se posadili do křesla, jen Harry stál pořád tam, kde přistál, ani nedutal. Vášeň vyprchala a vrátila se vina. Teď, když bylo nebezpečí smrti zažehnáno, musel čelit realitě. Činy dnešní noci jistě nezůstanou bez odezvy. Čekal výčitky a trest. Čekal skoro minutu, než to očekávání přeteklo a on promluvil první.
,,Budou…budou ostatní v pořádku?“ Zeptal se, mačkajíc cíp od pyžama.
Snape se k němu otočil, jakoby teprve nyní zaregistroval jeho tichou přítomnost. Harry si přál neexistovat. Aspoň na chvíli.
,,Ano.“ Informoval ho. Hlas nebyl tak studený, jako obvykle. Jen nepatrně unavený.,,Smrtijedi nemají důvod se tam vracet. Pro další nakládačku se připlazí rovnou k Pánovi zla.“
,,A Lupin?“ Harry se snažil rozhovor o svých prohřešcích co nejefektivněji pozdržet.
,,Není to nic vážného. Ten prašivý vlkodlak si pouze pár hodin poleží u svatého Munga.“
,,Dobře…“
Zase ticho. Harry si v první vteřině pomyslel, že možná žádné výčitky nebudou, ovšem v další sekundě sám sebe překvapil tichým:,,Omlouvám se.“ Řekl to téměř šeptem, ale pevně. S přesvědčením, že udělal chybu. A on ji dnes udělal.
Severus zůstal hledět na stojící hromádku neštěstí.
,,Měl byste jít spát. S ohledem na dnešní události vás nebudu budit dřív jak ve dvanáct.“
Zelené oči se překvapením rozšířily…. a pak vybuchla sopka.
,,Je mi to líto, opravdu. Měl jsem vám víc věřit. Poprosit vás o nitrobranu. Počkat tady na vás, než se vrátíte. Mělo mě napadnout, že jste lhal, aby vás Voldemort nechal na pokoji….“
,,Především jsi neměl jednat tak zbrkle Harry.“ Ozval se namísto Severuse , Brumbál. ,,Nejen, že jsi utekl, ale hned jsi všechny přesvědčoval, že se tě tvůj profesor pokouší zabít. To ani nemluvím o tom, že jsi vůbec prozrazoval, kdo tě vlastně celou dobu hlídal.“
,,Mrzí mě to.“ Zopakoval Potter. Takže to fakt bylo tajné…
,,Příště se snaž nejdříve zvážit všechny možnosti, než učiníš rozhodnutí. Jak jsi dnes poznal, následky mohou být katastrofální.“
,,Neudělal to poprvé.“ Snape se opřel do opěradla a založil si ruce na hrudi tak, jako to dělal, kdykoli Harryho urážel. ,,Mohli jsme to předpokládat.“ Řekl. Černé oči přestaly rentgenovat nešťastného Pottera a přesunuly se přímo do těch pomněnkově modrých. Ty sám si ho to naučil, říkal jeho pohled. Zřetelnost té nevyslovené věty dolehla na ředitele s plánovanou výčitkou.,,Kromě toho se obávám, že by pana Pottera žádost o studii nitrobrany nezachránila, pokud by o ni nepožádal aspoň dva měsíce dopředu. Není v lidských silách naučit to beznadějné děcko za pár dnů nemožné. I když to , v případě Pottera, bývá běžnou záležitostí, na zázraky bych raději nespoléhal. Co se týče jeho útěku, byl to obyčejný pud sebezáchovy a já ho naprosto schvaluji. Raději tu budu mít zbabělého budižkničemu, než odvážnou mrtvolu. Vy sám jste řekl, že musíme zůstat naživu, Albusi a navíc se mu konečně povedlo použít neverbální zaklínadla.“ Na to přestal ignorovat Potterovu přítomnost a zaměřil se na něj. ,,Dnes se vám to podařilo.“ Připustil. ,,Pokud zítra projevíte stejnou iniciativu, aniž by vám hrozila smrt, můžeme se pohnout dál.“
Zelené oči se rozzářily místností. Myslí tím začít novou látku? Učit se umění levitace? Páni!
,,Děkuju!“
Snapeův kamenný výraz se nezměnil. Jen pohoršeně nakrčil nos. ,,Vezmu to rozhodnutí zpět, jestli tam budete dál stát, jak pouliční lampa. Přestaňte předstírat nábytek a mazejte do postele, nebo vás probudím na půl šestou.“
,,Eh…jasně!“ Vzpamatoval se a zatřepal hlavou. Potom se teprve rozpohyboval směrem k ložnici. Cestou si usmyslel, že se aspoň převleče do čistého pyžama. Ve dveřích se s oběma muži rozloučil, popřál dobrou noc a pak zmizel v chodbě.
Snape hleděl na nedovřené dveře a nevědomky nad tou živoucí pohromou kroutil hlavou.
Brumbál se poprvé během dnešní noci usmál.
,,Máš dobrou náladu.“ Hodnotil muže. Severus se jak na povel zamračil.
,,Já? Nikdy.“ Oponoval, ačkoliv se v černých očích mihlo pobavení. Dnešek byl rozhodně nezapomenutelný. A mnohé se změnilo….
Albus Brumbál si umínil, že ho raději nebude pokoušet a fakt, že se právě zastal svého nejméně oblíbeného studenta, nechal doznít v pokojném tichu místnosti.

≈ ≈ ≈

Harry dopadl na záda do peřin a široce se usmál na strop. Smíšené pocity z dnešní noci přebíjela podivná radost a úleva… a nadšení, to především. Hodně toho zkazil, ale podařilo se mu neverbální zaklínadlo, nikdo nezemřel, viděl Rona s Hermionou a Snape ho skoro pochválil a především , se ho skoro zastal! Nebo že by úplně? Sice nepoužil nic jiného, než kritiku, ale…ano, vlastně se ho zastal! A ten způsob, jakým s ním mluvil, ten o pár stupňů teplejší tón hlasu! Nezlobil se na něj. Naopak, zdál se být pozitivně naladěn, což byla událost hodná zápisu do kalendáře, aby se na tento den už nikdy nezapomnělo. 
Profesor Severus Snape… Definitivně nenormální, tvrdohlavý, sarkastický muž, který si dnes s konečnou platností získal obdiv i důvěru Harryho Pottera…