Vivere porta

Ulice potemněla. Možná to bylo tím, jak všechny lampy v okolí pokryla námraza, a sklo pod tlakem ledu praskalo. Na zemi, u jedné z konstrukcí, ležel mladý pár. Muž a žena se drželi za ruce. S hrůzou při tom hleděli vzhůru, do noční oblohy. Měsíc byl potažen světlešedým suknem. Neviděli nic, jen šero a obrysy domů. Přesto však cítili tíseň, jak se jim usazuje v útrobách. Strach je zastihl nepřipravené a byl tak silný, intenzivní, že zbytek světa přestal existovat. Nemohli vstát a utíkat do bezpečí. Ba co víc, neměli ani dost síly zoufale křičet o pomoc. Jediné, co vnímali, byla zima. Nesnesitelná, až bolestná. Požírala jejich těla od konečků prstů po celou plochu rozechvělé kůže. V okamžiku zmizelo dobro, láska i štěstím a zůstalo jen to zlé, smutné a prázdné… pusto.
Netrvalo to ani minutu. Milence zdálky oslepilo světlo. Modré a jasnější, než slunce za pravého poledne. Rychle se přiblížilo, proplulo celou ulicí… Kdyby nebyli tak zmatení a vyděšení, snad by rozpoznali obrysy něčeho, co mohla být veliká zářící ještěrka. O další vteřinu později chlad z jejich těl slezl a tíseň ustoupila. Možná se vrhla do potemnělé výšky za šedivým měsícem.Bála se toho modrého světla… Prokmitla jimi otázka a vzápětí zas zmizela v divokém proudu splašených myšlenek. Stále byly rozházené. Něco v nich… chybělo. Chaos se pozvolna rozestoupil a dal průchod novým obavám.
Odkud se to světlo vzalo? Co to mělo být?
Neznat odpovědi je leckdy děsivější, než potulující se Mozkomor. Mužská dlaň pevně sevřela tu drobnější. Někdo se k nim skrz modrou mlhu blížil. Ne, nebyl to jeden člověk. Bylo jich víc… Dva, možná tři. Měli různě barevné pláště a v rukách svírali hladce broušené hůlky.
Co jsou zač? Co chtějí?
Milenci se tiskli k sobě, těla se jim nekontrolovatelně klepala.
,,Jen klid.“ Promluvil k nim jeden ze tří mužů ve smaragdovém plášti. ,,Všechno bude zase dobré, věřte mi.“
Chtěli se zeptat, co jsou zač, ale nemohli. Ostnatý drát jim uvízl v krku. Nechali na sebe namířit hůlkami a jen se k sobě horlivěji tulili. V uších jim zacinkalo, uslyšeli zaznít slovo v cizím jazyce.
,,Obliviate.“
Na to, s jakou vážností bylo proneseno, však příliš mnoho nevysvětlilo.
Kdy to bude dobré? Co nám udělají? Co se stane?
Nebo spíše… Co se mělo stát …?
Podle zmatených výrazů v neznámých obličejích bylo velkým překvapením, že to jedno slovo nezměnilo vůbec nic.

≈VP≈

Severus Snape usrkl z šálku hořkého čaje a poslepu nahmatal noviny ležící na stole. Hrnek zacinkal o podšálek, pár kapek vystříklo na stůl a nápoj byl zapomenut. Zakryt rozloženým výtiskem Denního Věštce, na jehož přední straně stálo:

DALŠÍ PAMĚŤOVÉ KOUZLO SELHALO:
Bystrozorové z Oddělení pro ochranu tajemství si nechávají kontrolovat hůlky

Viděl ten titulek dnes snad desetkrát, ale teprve teď měl trochu klidu přečíst si i obsah. Kdo by řekl, že mít na krku Nebelvíra je stokrát náročnější, než starat se o celou Zmijozelskou kolej? Minerva ho měla varovat. Poradit mu, aby si připravil velkou zásobu uklidňujícího lektvaru, protože Potter byl velmi… jak to jen formulovat… Otravný? Neodbytný? Ať tak, či onak, zřejmě ho za ty roky v Bradavicích špatně odhadl. Myslel, že je JENOM drzý a líný. Jenomže to nebyla pravda. Potter byl mnohem víc, než jenom to. Nesnesitelně tvrdohlavý, roztržitý, nesoustředěný a hlavně silně zaujatý jeho osobou. To byl sice v Bradavicích také, jenže v negativním smyslu slova. Teď to bylo mnohem horší. Nedal svému učiteli ani chvíli pokoj. Když se zrovna nesnažil zjišťovat, zda lektvarista netrpí poruchou příjmu potravy, či zda nechodí spát ve svém hábitu, pronásledoval ho alespoň svým rentgenovým pohledem na každém jeho kroku. Zdálo se mu, že čím více Potterovi ustupuje, tím více ho zajímá. Evidentně na sebe upletl bič, když se rozhodl usnadnit mu jeho nucené domácí vězení. Nedalo se sice říct, že by byl přehlcen lítostí, ani chlapce neoplakával. Jen mu to připadalo… nespravedlivé. Ten kluk prožije zbytek svého krátkého života jen s ním a Brumbál si představuje, že se rád a ochotně postaví před Pána Zla. Bez přátel, bez podpory a bez vidiny spokojené budoucnosti. V poslední chvíli si možná dokonce uvědomí, že to byl právě Severus, kdo použil Torpor, aby ho znehybnil a zabránil mu v úhybu. Zrazen a pokořen. Co když to budou právě tato slova, která mu před zábleskem zelené prokmitnou hlavou? Smutné. Přitom, když Pottera chvíli pozoroval, připadal mu, jako vcelku obyčejný náctiletý student. Bylo nepříjemné zjistit, že i on má triviálních problému plnou hlavu. Rozhodně to nebyl žádný hrdina, připravující se na svou velkolepou oběť světu. Zajímal se o hlouposti stejnou měrou, jako o záchranu kouzelného světa. Bylo těžké jen přihlížet, bez šance říct mu, jak málo má na své dospívání času. Severus se častokrát přistihl, že přemýšlí nad tím, jak by Potter na tu informaci reagoval. Napadlo ho mnoho scénářů, ale měl velký problém uvěřit, že by to prostě jen… přijal. Který šestnáctiletý chlapec by to udělal?
Nespravedlivé…
Elegantně nalistoval stranu 5 a vychutnávajíc si tu vzácnou chvilku klidu, ponořil se do čtení.

Další bystrozorové selhali při desaturaci mudlů. Jejich hůlky nedokázali seslat Obliviate na milenecký pár, jenž byl svědkem Patronova zaklínadla. Dle dostupných informací to byl třetí případ v tomto měsíci, kdy byli mudlové ohroženi mozkomory. Ministr kouzel se nechal slyšet, že se snaží situaci držet pod kontrolou.:
,,Proč se tito tvorové začali vymykat kontrole, není zatím zcela jasné, ale mnozí připisují změnu jejich chování Tomu, jehož-jméno-se-neříká. Přestože nebylo možné mladý pár zbavit nežádoucích vzpomínek, byli již jako třetí v pořadí, seznámeni se situací a podrobeni Slibu mlčení. Můžeme prozatím kouzelnickou společnost uklidnit, že jakmile budou mít v úmyslu prozradit tajemství, okamžitě se to dozvíme a zakročíme. Toto opatření, jak doufáme, zabrání rozšíření informací do širšího okruhu mudlů. Proč je Oddělení pro ochranu tajemství v poslední době neúspěšné, zatím netušíme, ale podle Bystrozorů je něco v nepořádku s jejich hůlkami. V příštích dnech budou všechny hůlky podrobeny kontrole, popřípadě vyměněny. Upřímně doufám, že tato ošemetná situace bude již do týdne uzavřena.“
Ministr také tvrdí, že hromadnou poruchu hůlek mohl způsobit Vy-víte-kdo, aby vyvolal zmatek a zaneprázdnil Ministerstvo kouzel. Můžeme se jen dohadovat, zda se jen nesnaží zabránit panice…

Snape zavrtěl hlavou a znechuceně odložil noviny stranou. Minister si vážně myslí, že s takovým přístupem zabraňuje panice? Hlupák naivní… Podal si šálek vychládajícího čaje, trochu se napil a pak vzhlédl k hodinám u krbu. Potter si tu přestávku nějak protáhl. Jak mu myšlenky znovu zaběhly k Potterovi vstal z křesla a došel na verandu, aby ho zkontroloval. Dle očekávání spatřil vysoko nad sebou okřídleného tvora, jak se svým širokým rozpětím krouží po obloze. Neuměl si představit, jak se na tom šíleném zvířeti může udržet, ale pravda byla, že Severus si na létání jakéhokoliv druhu příliš nepotrpěl. Pouhá myšlenka na to, jak vysoko se teď Potter ocital, v něm vyvolávala nepříjemnou závrať. Ale nakonec… ten nestydatý prototyp Nebelvíra letěl na Hipogryfovi už ve svých třinácti, takže pravděpodobnost, že spadne a namele si kokos, nebyla tak vysoká. Možná, že mu ještě trochu volna dopřeje. Pan Potter má dnes spoustu práce. Nitrobrana je teprve čeká, Levitace zrovna tak… Hm, třeba ho nechá zkoušet i na zahradě… Slunce dnes vrhalo hřejivé paprsky a svou zářící tváří dávalo najevo, jak je mu blížící se válka ukradená.

≈VP≈

Harry bořil nos do jemného peří, rukama objímal mohutný orlí krk a vychutnával si tu chvilku svobody, kterou mu Snape věnoval. Veškerá únava způsobená studiem z něj během letu opadávala, jak listí z větví na podzim. Teplé paprsky se propletly s vlajícími prameny nezkrotných vlasů. Zahřívaly, tavily starosti na drobné, zurčící potůčky. A Harry se usmíval. Pevným stiskem navedl Hipogryfa nad silnici a nechal ho, ať obkresluje betonovou dráhu v přímém letu alejí. Z chodníků se zvedal prach, větve v korunách stromu se vlnily, listí hlasitě šumělo. Harry zvedl hlavu a rozhlédl se. Bylo to tak dávno, co se na Klofanovi poprvé proletěl. Tehdy to bylo v lese u Hagridovy hájovny. V Bradavicích. Tentokrát někde ve Zvonečkové ulici… V nekonečné a jednosměrné. Všiml si, že už podruhé míjí jejich dům. Jen to málo stačilo, aby si připomněl, že je tu v pasti, pod hromadou ochranných kouzel. A dnes byl ten den. Dnes začínala škola. Bez něj. Bylo to tak zvláštní, netěšit se do Bradavic. Úsměv se vytratil. Nejdřív z očí, pak i ze rtů. Melancholie zmrazila zurčící potůčky spokojené mysli. Hermiona, Ron… s celou Weasleyovic rodinou se právě teď vydali na nádraží, zatímco on se choulil k peří svého kříženého kamaráda, mačkal jemná peříčka a z koutků očí se trousily slané slzy. Nemohl za to. Na vině byl silný vítr, tlak. A kdyby to nebylo tím, co na tom záleží? Nikdo se nedívá. A nikdo v překladu znamenalo - Snape. Dnes, zítra i pozítří. Možná to tak bude ještě v době, kdy jeho přátele dostudují a začnou žít své dospělé životy.
Přistál s Hipogryfem na zahradě. Celkově byla prázdná. Jen suchý, stroze střižený trávník, dřevěný plot, jehož laťky byly různě vysoké a ve středu malá stáj s křivou střechou. Navedl Klofana dovnitř. Do uší mu přitom cinkala lámající se sláma. Na kolíku ve stěně nahmatal trs chlupatých tělíček. Vybral mrtvou fretku, co nejlépe vystihla vyždímaný hadr a vyhodil ji do vzduchu. Lačný zobák ji v letu zachytil.
,,Vážně ti to chutná?“ Znechuceně se zašklebil. Počkal, až okřídlený tvor svůj oběd spolyká, než ho začal jemně hladit po krku. Zjistil, že to uklidňuje oba. Peříčka měla konejšivý účinek.
,,Dnes začíná škola.“ Oznámil Klofanovi, jakoby to mohl chápat. ,,Je to divné vědět, že nikam nepojedu.“
Veliké oko se k němu stočilo. Odevzdané, chápavé.
,,Vím, co si myslíš. Mohlo by být hůř... “ Drobné rty se smutně pousmály. ,,Snape není tak hrozný, jak se tváří. Vsadil bych hůlku, že k tomu byl donucený Brumbálem. Určitě ho hrozně štve, že nemůže odečítat body Nebelvíru. To dělal pořád, takže věřím, že ho to ohromně bavilo…“ Zarazil se. Už zase na něj myslí. Nechtěl, jenže ať se mu honilo hlavou cokoli, vždy to skončilo u jeho přísného učitele lektvarů. Ten muž byl jedna velká asociace a Harry zjistil, že ho den ode dne fascinuje stále víc.
,,Řekni Klofe… Věřil bys, že za tu dobu, co jsem tady, mi nestrhl ani jeden bod?“

≈VP≈

,,Mandragora obsahuje vysoce účinné alkaloidy, které mohou v případě, když je člověk užije nesprávně, či ve špatném množství, znamenat okamžitou smrt. Naopak správné používání může uzdravit složité choroby, napravit následky způsobené černou magií a dokonce pomáhá ženám léčit neplodnost… Pane Pottere! Co jsem právě řekl?“
,,Neplodnost.“ Papouškoval bezbarvě Harry. Očima přitom studoval objekt za profesorovými zády.
,,V souvislosti s čím?“
Zelené duhovky se vrátily na Snapeovu tvář.
,,S ženami.“
Odkašlání.
,,S dětmi?“
Zvednuté obočí.
,,S nějakou přísadou do lektvaru?“
,,Pane Pottere…“ Varovný tón.
,,Že bychom se bavili o dámských potížích?“
,,My se nebavíme. Zcela zjevně tu vedu monolog.“
,,Promiňte, nedával jsem pozor.“
,,Jak. Neobvyklé… Mohl bych alespoň vědět, co vás tak zaujalo, že mi nejste schopen věnovat pozornost?“
Mělo cenu se vymlouvat? Možná. Harry ale neměl náladu vymýšlet něco, co by Snapea přesvědčilo. Tak jen pokrčil rameny.
,,Hodiny,“ konstatoval.
,,Přestěhuji vám sem postel a můžete na ně brejlit třeba celou noc. Tak důležitá činnost si jistě zaslouží mnohem více klidu, co říkáte?“
,,Je jedenáct.“ Vysvětlil tlumeně.
,,Ach.“ Stačila dvě slova, aby to Snape pochopil. ,,Ujíždí vám vlak.“
,,Jo.“Zavrčel. Rukama si objal hruď. Určitě teď vypadá jako ten největší slaboch pod sluncem. Proč mu to vůbec říká? Vždyť je to Severus Snape! Jeho to přece nezajímá…
,,Přemýšlíte nad tím, zda byste ještě nestihl doklopýtat na vlak?“
,,Hm.“ Dřív než stačil profesor reagovat, zelené oči po něm prudce střelily. ,,Opravdu nemusíte říkat, že to nestíhám.“
Snapeovi se blýsklo v očích.
,,Máte dojem, že bych vám něco takového řekl?“
Drobná ramena sebou nepatrně trhla.
,,U vás člověk nikdy neví.“
,,Skutečně?“ Snapeovi zacukaly koutky. ,,Jak vidím, u vás také. Zajímalo by mne, kolika lidem bych vyrazil dech, kdybych prozradil, co všechno dokáže slavného Harryho Pottera vyvést z rovnováhy.“
,,Prostě mě to jenom… znervózňuje.“
,,Znervózňuje? Měl jsem dojem, že nervózní jste v jednom kuse. Spíš by mne překvapilo vidět vás v klidu.“
,,Hm.“ Co na to říct? Snape a ty jeho narážky. On přece moc dobře ví, jaký je. Když se musel od malička strachovat, jestli nepřipálil slaninu, jestli stihl vyluxovat, či zda náhodou neudělal něco, co by rozčílilo tetu Petunii, těžko si mohl vypěstovat klidnou povahu.
,,Tak dobrá. Budu velkorysý a nabídnu vám kompromis. Vy přestanete sledovat rozmanité pohyby hodinových ručiček a já vám zopakuji vlastnosti Mandragory.“
Harry zvedl hlavu. ,,Mandragory?“ Vážně mluvil celou dobu o ní?
,,Pro Merlina živého!“ Snape obrátil oči v sloup. ,,Nač plýtvat slovy, když si to můžete přečíst. Léčivé byliny a jejich využití. Kapitola sedm, strana třicet pět.“
Harry se zdržel námitek a raději poslechl. Tiše studoval, ramena svěšená, jako by byl před popravou. Očividně měli dnes oba velice optimistickou náladu. Snape se pohodlně usadil a sledoval chlapce začteného do impozantních schopností Mandragory. Vypadal, že se vážně snaží pochopit, co vlastně čte. Co kdyby ho nedej bože Snape zase vyzkoušel? Byl tak zabraný, že si ani nevšiml drobného pohybu hůlky v sevřené dlani. Dokonce ani nezaslechl tiše pronesené: ,,Rictusempra“.
Efekt se ale dostavil takřka okamžitě. Chlapec se začal vrtět, potom krčit a nakonec kopat. Zcela překvapen vyskočil na pohovku, vzápětí se na ni svalil a propukl v bouřlivý smích. Mlátil kolem sebe rukama i nohama a chechtal se jak šílený. Lechtalo to. Nesnesitelně, intenzivně, všude…
,,Nech…nechte toho!!!“ Křičel, brečel smíchy. Svíjel se jak housenka.
,,Nevím o čem mluvíte.“ Protáhl Snape.
,,Vy…vy…jste….“
,,Ano?“ To už se tvář zabarvila pobavením.
,,Příšerný!... Eh… Hrozný! Zákeř-ný!! Přestaňte!“ Ječel Potter, zatímco se dusil smíchy. Hned na to se skulil na koberec. Sem tam, sem tam obracel se z jednoho boku, na druhý, až skončil na zádech. Oči třeštil do zářící lastury. To je jejich lustr?Hele! To jsem v životě neviděl! Není to nádherné? Slzy kreslily trajektorii na zarudlém obličeji, smích se měnil v hekot.
,,Pro… sím!!!“ Zaklonil hlavu, otočil se, mlátil čelem o koberec. Kopal, bušil do země.
,,Už dost! No ták!! Za… zastavte to!!“
,,Finite incantatem.“ Lehounký švih hůlkou.
Potterovo tělo se zklidnilo, dech začal být pravidelný.
,,Já…Já vás nesnáším.“ Oznámil mu, mezi výdechy. Pak náhle ztuhl, úsměv se vytratil. Vykulil oči, div mu nevylezly z důlků. Téměř nelidskou rychlostí sesbíral své zmučené tělo ze země a letěl na záchod. Tam, zcela uvolněný děkoval bohu, že mu močový měchýř nevypověděl službu před Snapem. Zatracený chlap!
Profesor zaznamenal prásknutí s dveřmi u koupelny a pak, zbaven jeho roztomilé společnosti, dovolil si úsměv prohloubit. Bydlet s Nebelvírem může být velice zábavné…

≈VP≈

O pár hodin později stáli na zahradě. Proč? Proč ne? Bylo přece hezky!
Harry stál kousek od Snapea, ruce založené, výraz zmatený. Snažil se pochopit, proč profesor levituje na trávník židli a pokládá na ní sklenici s vodou. Chvíli čekal, jestli dostane vysvětlení, než na něj upřel pohled plný ironie.
,,My budeme malovat zátiší, profesore?“
Snapeovi klesla ramena, zúžil zorničky. Jakoby právě ztratil poslední zbytky nadějí, že má Potter v hlavě mozek.
,,Toto je druhá lekce pro pokročilé ovládání Levitačních kouzel, pane Pottere. Ovšem pokud vás to nezajímá, můžete si přinést pergameny a začít si čmárat, je to jenom na vás.“ Stočil k němu oči lesknoucí se hněvem.
,,No dobře. Fajn.“ Harry vytasil hůlku, natáhl ruku, načež se zarazil. Tázavě se na dospělého muže podíval. ,,Co mám udělat?“
,,Vynesete do vzduchu vodu ze sklenice.“
,,To je všechno?“
,,V zásadě ano.“ Souhlasil Snape a vytrhl chlapci hůlku z ruky. Harry překvapeně zamrkal. Pohled upřený na naprázdno sevřenou dlaň. ,,Hůlku nebudete potřebovat.“ Ozvalo se za ním.
,,Proč?“ S pečlivým důrazem na P se otočil na svého učitele.
,,Zvládnete to bez ní.“
,,Jenže s ní by to šlo líp.“
,,Přesně tak.“ Severus s klidnou tváří odrážel chlapcovo rozpoložení. Jak málo stačí… Málem nad tím zavrtěl hlavou.
,,Jestliže budete trénovat za horších podmínek, může vám to pomoci v kritické situaci. Co kdybyste v boji o svou hůlku přišel? Kromě toho, měl jsem dojem, že vás Bezhůlková magie zajímá.“
,,Dobře.“ Harry se poraženě otočil zpět na židli se sklenicí. Natáhl prázdnou ruku dlaní vzhůru, prsty skrčil. Nic se nestalo. Zamračil se, pohnul rukou vzhůru a převrátil židli.
,,Výtečně.“ Ozvalo se za ním s očividnou provokací. Za chvíli byla židle i sklenice v původním stavu.
,,Znovu.“
Harry udělal podobný pohyb, zíral na sklenici. Rozprskla se. Frustrovaně zasténal. Myslel, že to bude snazší…
,,Proč zrovna voda?“
,,Jak už jsem říkal, je dobré volit vždy nejtěžší variantu. Voda je velmi špatně ovladatelný živel. Proto.“
,,Neřeknete mi jak na to?“
,,Už dávno jsem vám řekl vše potřebné. Navíc jste o tom přečetl celou knihu, zbytek je jen na vás. Přišel jste na to před pár dny, vzpomínáte? Tato magie je individuální. Tu sílu jste v sobě objevil sám, já vám pouze pomáhám ji rozvíjet. Těžko mohu udělat víc, když ani nevím, jak jste toho docílil.“
Harry umlkl. Pravda. Dokázal to sám. Dokonce i věděl proč… Tím, že se topil v myšlenkách na Snapea. Zvláštně to zahřívalo, vzbuzovalo potěšení. Od těch nejhloupějších drobností, až po cenné okamžiky. Harryho mysl jím byla zahlcena. Chtěl mu udělat radost, chtěl od něj pochvalu, chtěl cítit uznání. Vlastně nebyl nikdo, komu by víc toužil předvést, co dokáže. Od koho by chtěl být oceněný. Snape byl jako ten nejvýš vytyčený cíl. Šplhat k němu dalo pořádnou fušku, ale Harryho to bavilo. Chtěl tomu muži dát podnět k pochvale, k pohlazení. Možná právě proto, že od Snapea je to tak strašně neobvyklé, tak neuvěřitelně… cenné. Jenže tohle mu přece nemohl říct, že ne? Oficiálně se neměli rádi. Nemohl prostě pokrčit rameny a prohlásit.: ,,Jde mi to, když myslím na vás, pane!“ Představil si, jak u toho mrká, jako panenka. To zkrátka nešlo. A soustředit se na to, když ten chlap stojí hned za ním, taky nešlo. Považoval to za svoji slabost. Za své tajemství. Bylo to snad jediné tajemství, které před ním měl. To zvláštní chvění. Radost z jeho spokojenosti a následné pochvaly… Byl si jistý, že by ho považoval za dítě. Dospělý člověk přece nebaží tak mocně po uznání. Nechce si připadat, jako školák, co přinesl domů samé jedničky. Dospělý člověk nechce mít domov, kam by nosil své nejlepší vysvědčení, ani někoho, kdo by mu pomáhal s domácími úkoly. Dospělý člověk prostě jen…
,,Pane Pottere?“
Harry se vrátil do reality. Vyrušení z tak intimních myšlenek ho naplnilo silnou rozpačitostí, tváře mu zrudly.
,,Zasnil jste se?“
,,Promiňte…“ Hlesl a znovu napnul dlaň. Přece jen to zkusí… Proč by na něj zrovna teď používal nitrozpyt? Nic se nedozví…
Pomalu zvedl ruku, křečovitě napodobil předešlé pohyby. Pomyslel na ty černé oči, se kterými se setkal, když mu předvedl, co dokázal. Ta černá v nich byla tak… sametová, měkká! Docela, jako dlaň, která mu přistála ve vlasech. Pomalu se zabořila do jeho rozcuchané kštice a dotkla se hlavy…
Velmi dobré….Harry.
Jak naplňující, nekonečně úžasné, slyšet své jméno z jeho úst…
Harry…
To slovo se mu převalilo přes rty téměř s něhou a hřálo, jakoby se mu v útrobách roztékala čokoláda.
Harry…
Tentokrát se židle i se sklenicí vznesla dva metry do vzduchu a pak, pak… Ohlušující rána zastřela vše ostatní.

≈VP≈

Hučení v uších pomalu ustoupilo. Harry ležel tváří k zemi, cítil prach ve vlasech a kus dřeva, co mu přistál na lopatkách. Zamžoural do trávy. Hned před ním šplhal po stéble pavouk. Viděl ho jen rozmazaně. Brýle se válely o kousek dál. Setřásl ze sebe nohu od židle a natáhl se pro obroučky. Když si brýle nasadil na nos, pomalu se sesbíral do kleku a ohlédl se za sebe. I profesor klečel na zemi. Jejich pohledy se setkaly. Zmatené a překvapené.
,,Co se stalo?“ Ptal se Harry. Pak se rozhlédl. Tam, kde doteď stála židle, byl jen trávník, třísky, drcené sklo…
,,Nejsem si jistý, ale řekl bych, že se vám podařilo vyhodit naši učební pomůcku do povětří.“ Pronesl a s námahou se postavil na nohy. Harry udělal totéž. Přitom sledoval profesora, jak si oprašuje černý hábit.
,,Ehm… To bylo asi špatně, co?“
,,Nebyl to zrovna očekávaný výsledek.“ Připustil. Pak na místo namířil hůlkou, zaváhal. Z tohohle už židli neudělá. Zase ruku sklonil a pohlédl na Pottera.
,,Nicméně dalo by se to považovat za radikální obrat. Teď mi povězte, jak se vám to podařilo.“
Harry zkameněl. ,,Nevím.“ Ozvalo se, aniž by plánoval odpověď.
,,Jak nevím?“ Muž si založil ruce na hrudi. ,,Málem jste nás přizabil, Pottere. Něco jste udělal jinak, tak laskavě prozraďte, co.“
,,Proč to chcete vědět?“ Jak se říká, nejlepší obrana je útok…
,,Učím vás. Musím vědět, co vám pomáhá uvolňovat magii, abych tomu přizpůsobil výuku.“
Ou! Jakože byste mě denně hladil po hlavě? Prohnalo se Harryho myslí.
,,Ve škole vás to nezajímalo.“ Spíral se, co mu síly stačily.
,,To byla jiná situace. A jiný předmět.“
,,Spíš nebyla motivace, co?“ Vyprskl.
Snape zalapal po dechu. Ten drzý ničema!
,,Pane Pott…“ nestihl to ani doříct, Harry mu do oblíbené věty skočil.
,,Ale samozřejmě, jakmile jde o záchranu světa, obětujeme se a budeme se patlat v Potterově pomatené hlavě!“ Necítil se tak naštvaně, jak to zřejmě znělo. Cítil se především… ohroženě. A tohle byla obrana.
,,Co si to dovolujete? Už nikdy se neopovažujte naznačovat, že se k výuce svého studenta stavím nezodpovědně! Kromě toho… Pottere, dovolte, abych vás upozornil, že kdyby měla vaše hlava zachránit svět, dopadlo by to nejspíš opravdovou katastrofou. A teď… Okamžitě mi povíte, čím jste vyburcoval svou magii k aktivitě, nebo to z vás vytluču!“
Kruci… Vážně ho naštval. To jsem nechtěl… Harryho mysl provinile zakňučela.
,,Poslušte si!“ Prskl vzdorovitě, mysl ignorujíc.
Snape instinktivně trhl rukama směrem k jeho krku. Nemít tak perfektně vycvičené sebeovládání, nejspíš by dnes neodolal. Výdech, nádech, výdech, nádech. Zkusil se na to podívat s odstupem, objektivně. Potter nevypadal skutečně naštvaný. Nešlo tu o snahu rozčílit učitele. Ve skutečnosti to vypadalo spíš jako zoufalá snaha odvést od sebe pozornost. Něco tajil. V očích zjevná bojovnost a … strach?
Možná mu ten kluk nedůvěřuje zdaleka tolik, jak si myslel. Takže to chce zřejmě jiný přístup…
,,Nedělám to pro svět, ale pro vás.“ Oznámil mu, hlas výrazně klidnější. ,,Jestli si dobře vzpomínám, byl jste to vy, kdo si vydupal výuku Levitace. Nenutil jsem vás.“
Potter mlčel. Ruce v pěst sevřené. Oči zuřivé. Ale zároveň v nich bylo něco, jako… provinilost. Bingo.
,,Použil jste stejnou metodu, jako předtím, když se vám podařil ten kousek s ovocem?“ Pomalý přístup, to je ono. Harry se už nehádal, jen kývnul hlavou.
,,Řekl jsem vám všechny potřebné aspekty pro ovládnutí Levitace, že ano? Koncentraci, představivost, pocito…“
,,Ano.“ Přerušil ho zbrkle.
,,Dobře. Pak předpokládám, že jste si tedy něco našel. Stejně, jako Brumbál, jako Voldemort…“
Harryho tváře znachověly.
,,Něco takového.“ Souhlasil. Děsil se příští otázky.
,,Co je to?“
Polknul.
,,Nic zvláštního, vážně.“
,,Nevadí. Nečekám, že mě ohromíte.“
,,Pane…“ Harry začal pozorovat svoje boty. Všiml si rozvázaných tkaniček. Kde je ta Nebelvírská odvaha, když ji člověk potřebuje?,,Stejně vám k ničemu nebude, když vám to povím.“ Snažil se namítat, třebaže i jemu bylo jasné, jak chabě to zní. ,, A docela určitě kvůli tomu nezměníte svůj styl výuky...“
,,To nechte posoudit mě, já jsem učitel.“
Možná, že při levitačních pokusech mu koncentrace šla, ale teď? Čím víc chtěl, tím hůř se mu myslelo. Jak se vymluvit? Co říct? Mysli, mysli! Ne! Prostě to nešlo.
Je holt odsouzený k porážce. Teď se přestane soustředit na beznadějné vymýšlení záložní motivace a místo toho se psychicky připraví na pohled, kterým profesor s oblibou častoval Longbottoma. Už viděl, jak mu vpálí do očí: Vy jste nevyzrálé děcko! Nemohu uvěřit, že na vás spoléhá celá kouzelnická společnost! Jděte mi z očí…
,,Jste to vy.“ Procedil. Napjatý. Jako štěně očekávající výprask.
Snape si skutečně myslel, že se přeslechl. Opravdu.
,,Co jste říkal?“
,,Jste to vy.“ Zopakoval. Možná trochu hlasitěji, rozhodně však nešťastněji.
,,Když se mi to povedlo, myslel jsem na vás, stačí?“ Ticho. Čas se zastavil. Harry se odmítal podívat na jeho tvář. Musela být plná opovržení. Zíral do země. ,,Zastal jste se mne. Tehdy, před ředitelem. A nezlobil jste se, když jsem utekl. Nevěřil jsem vám a vy jste se tvářil, že vám to nevadí...“ Najednou se to z něj sypalo jedno za druhým. Hlas byl stále výraznější, jakoby mu to snad vyčítal. ,,Řekl jste mi o mámě, pomohl mi, když mou nitrobranu napadl Voldemort, pochválil jste mě, když se mi to poprvé povedlo a koupil jste mi Jacka…“ Zarazil se, jeho růžové tváře pohltila sytě rudá. Kruci!
Další minuty ticha přerušila otázka. Nezněla zvědavě. Hlas profesora byl úplně dutý.
,,Jacka?“ Přece jen se Potterovi podařilo učitele ohromit. Kdyby nebyl tak dokonale vyvedený z míry, nejspíš by začal vzpomínat, kdy sakra kupoval nějakého Jacka?
Harryho ani nenapadlo mlčet. Horší už to prostě být nemůže. Tak stejně dutě odpověděl.
,,Kartáček.“
Dítě, malé dítě… Hrálo mu během toho příšerného ticha v hlavě. Čekal, až to uslyší. Jenže nic se neozvalo. Profesor mlčel. Po nekonečně dlouhé době si Harry začal uvědomovat, že na zahradu vplula nová židle, sklenice s vodou… Vše se poskládalo do stavu, ve kterém to bylo, než to zlikvidoval. Pak se ozvalo tiché ,,pokračujte“ a Snape zmizel v jejich domě. Harry ještě pořád cítil plášť, jak se zavlnil a otřel o jeho džíny. Došel k židli, sebral plnou sklenici a vší silou s ní mrsknul o plot.

≈VP≈

Severus Snape seděl v křesle, prsty si mnul spánky. Vyčerpaný, na dně.
Co TO mělo být?
V hlavě mu stále dokola hrála jeho slova. Přemýšlel nad nimi, jako by se snažil přijít na kloub zapeklité hádance. Tak ještě jednou…
Temný pán při Naprostém umění levitace využíval veškerou zášť, kterou v sobě pěstoval, Brumbál využíval pocit ochrany, prostoupen dobrem, naplněn mocí, která zachraňuje nevinné… A Potter? Potter myslel na něj. Na svého protivného Mistra lektvarů, který mu dělal pět dlouhých let ze života peklo. A proč? Protože se zastal, protože ho pochválil… Merline. Protože mu koupil zubní kartáček!
To měl být výsměch? Parodie? Co ti mocní kouzelníci, kteří do toho dávají své nejhlubší, velkolepé pocity? Jak vůbec mohl někdo jako Harry Potter ovládnout takovou sílu? Nemyslitelné…
Bože, jak asi vyvolal patrona? Se vzpomínkou na svou první špenátovou lentilku?...
Ten kluk… nemohl přece najít svou sílu kvůli němu, to byl holý nesmysl!
Potter měl naprostou pravdu, když mu to odmítl říct. Snape skutečně netušil, co si s tou informací počít. ,, A docela určitě kvůli tomu nezměníte svůj styl výuky...“ Přesně tak. Jak by mohl změnit přístup? Jenom ta představa, že ho cvičí pro hledání Viteálů, že ho vede na smrt… Že ji způsobí… K něčemu takovému se nedalo přistupovat přátelsky ani milosrdně. To by byl nelidské. Nebo by se to taky dalo považovat za velmi drsný, černý humor.
Pořád čekal, kdy to začne. Kdy přijde první stopa, první hledání. S každým Viteálem se jen přiblíží k Potterově velkolepé smrti…
Zřejmě je mu souzené sprovodit všechny Pottery ze světa. Jamese, Lily a nakonec i jejich syna. Syna, který svého budoucího vraha a vraha svých rodičů pronásleduje svým dychtivým pohledem a jediné po čem prahne, je láskyplné poplácání po hlavě. Proč tohle neviděl v jeho nitrobraně? Že by se konečně dokázal vzepřít? Kvůli něčemu tak… Dobře. Nebylo to úplně hloupé. Ani Snape to tak necítil. Jeho to jen děsilo.
Ten kluk nebyl normální. Definitivně. Tak snadno se rozhodl prodat svou důvěru za pár neúmyslných projevů lidskosti, darovat bezbřehou vděčnost, slepou víru…
Sakra!
On si tu připitomělou věc na mytí zubů i pojmenoval! A zjevně právě proto, že byla od něj.
Sakra!
Zrovna, když pomyslel na sklenku portského, plameny v krbu zmodraly, vyšlehly do výšky dvou metrů a donutily Severuse zoufale zasténat. Samozřejmě. Ono toho dnes nebylo dost!
Z krbu vyšel Brumbál. Ve svém sépiovém, zlatem prošívaném hábitu a směšné čepici. Nesnesitelně senilní úsměv Snapeovi roztavil každou krevní destičku v oběhu.
,,Dobré zprávy, Severusi.“ Zašveholil vousatý muž, přistupujíc blíž.,,Objevil jsem viteál.“
Velmi Dobré Zprávy…