Vivere porta

Harrymu hučelo v uších. Mysl mu zastoupila neproniknutelná bariéra. Odmítání. Není to pravda, rozhodl se, když hleděl do dvou lesknoucích se šedivých duhovek. Neviděl ani Malfoyovu tvář. Neviděl nic, jen dvě stříbrem obkroužené, stažené zornice. Hleděl do nich, jako by sledoval tu zeď, která mu zabraňuje připustit si pravdu. Jak by to mohlo být skutečné? Nemohlo.
Albus Brumbál!, zařvalo jeho povědomí, jako by to byl nepopiratelný argument.
Je to Albus Brumbál. On nemohl jen tak umřít. Nemohl být prostě mrtvý.
V příští chvíli se stalo hned několik věcí. Zářící Patron nad jejich hlavami zhasnul, zmizel a zanechal je na chvíli v temnotě. Bellatrix cosi vykřikovala, napřahovala hůlku, ale někdo ji zadržel. Někdo z jejich strany. Za jejich zády se vynořilo další světlo. Byl to Harryho Patron, přivádějící téměř všechny učitele z Bradavic. Harry slyšel zděšené ženské hlasy svých bývalých profesorek jen jako slabounkou ozvěnu. Ozvěnu, která byla již několikrát zopakována a on slyšel jen její poslední, nejtišší ševelení. Svět se smrkl do stříbrných duhovek. Nic v nich nehledal, jen neuměl odtrhnout zrak a navrátit se do reality. Smrtijedi byli spokojení, o souboj zřejmě nestáli a tak na napřažené hůlky svých nepřátel reagovali urychleným přemístěním. Dracova matka rozbila Harrymu jeho zeď, když svého syna objala a přemístila se. Jak snadné, jak jednoduché, jak… zbabělé. Harry hledal ztracenou stěnu a jeho oči se pomalu začaly plnit hysterickou nenávistí. Uvědomil si, že se třese. Že se mu dech zasekává v hrdle a není chopen zhluboka se nadechnout. Věděl, že pokud se o to pokusí, zajíkne se a bude se marně pokoušet polykat návaly slin. Někdo mu položil ruce na ramena. Nesetřásl je, ačkoliv by rád. Nenašel dost síly. Teprve sbíral odvahu podívat se na muže pod sebou. Říkal si, že musí okamžitě zkontrolovat, jestli se Smrtijed nespletl. Jestli se třeba jen… nepřeslechl, když nic neslyšel…
Zaznamenal opatrné:,,Pane Pottere…“ Zavrtěl hlavou, skousl si rty a podíval se pod sebe. Součastně se změnou zorného pole se mu podlomila kolena. Sesunul se na zem, přímo k boku Albuse Brumbála a mezi slinami v ústech ještě našel dost prostoru, aby ze sebe vypravil chraplavé oslovení.
,,Pane…?“ Žádnou odpověď nedostal. Harryho ústa byla jedním slovem znavena. Sáhl na hruď potaženou třpytivým hábitem. Necítil, že by se zvedala. Posunul dlaň na místo, kde by mělo tlouci srdce. Kde mělo tlouci a netlouklo. Sevřel v dlani hedvábnou látku, hlavu sklonil tak hluboko, jak mohl. Pokoušel se zůstat sám. Sám uprostřed zmateného davu profesorů, sám uprostřed lesa, sám…
Nejste mrtvý, že ne? Řekněte, že nejste mrtvý! Vstaňte a vytáhněte z kapsy nějaké citrónové bonbony! Nemůžete umřít, pane. Tolik jste mi toho neřekl. Viděl jste v zrcadle z Erisedu bavlněné ponožky?
Zrcadlo z Erisedu… U něj se poprvé osobně potkali. Harry byl malý a pln opojení z vidiny svých rodičů a Brumbál ho něžně přesvědčoval, aby se vrátil zpět do skutečného života. Ačkoliv v té době ho zapomněl varovat, jak realita bolí. Jak zákeřně umí útočit na sny a naděje. Jako právě teď. Temný les, slzy, studený vzduch a nehybná smrt pod rukama…
Harrymu se objevila před očima chvíle, kdy ředitele viděl naposledy. O něčem hovořil se Snapem a jeho profesor ho posílal do postele. Harry přikývnul a řekl…
Co řekl? Co mu řekl? Co řekl Brumbálovi, než šel spát? Řekl mu vůbec něco? Popřál mu dobrou noc?
…Rozloučil se?
A v tu chvíli se potlačovaná pravda vydrala na povrch. Třpytící se sklo prasklo a rozteklo se po tvářích. Nudle se draly do nosu a on nedokázal nic jiného, než tam u něj klečet a bezradně popotahovat.
Co Brumbálovi řekl ? Co když neřekl nic? Co když se na něj ani nepodíval a neřekl mu na shledanou? Už nikdy to nebude moct napravit! 
Opět ty ruce. Sevřely mu ramena.
,,Pane Pottere, no tak…“
Nepamatuji si to. Je mi to líto, pane profesore. Nevím, co jsem řekl…
Nevěděl jsem, že to bude tak důležité.
Pevné ruce Harryho sevřely, donutily ho postavit se na nohy. Kdyby stisk povolily, zhroutil by se zpět. V hlavě měl jen jeden svět. Žádné nervy, žádný instinkt, žádná síla.
Jakou barvu měl váš hábit, když jsem vás naposledy viděl, pane? Tyrkysovou? Zelenou? A vaše oči… usmívaly se?
Já si… nevzpomínám…

≈VP≈

Severus Snape Harryho odvedl pryč, přenesl se s ním zpět domů a naprosto netušil, co by měl udělat. Netušil, co by mu měl říct, jak se zachovat. Jakživ ho neviděl v takovém stavu. Nebyla to obyčejná lítost, s jakou Harry prožíval ztráty cizích i blízkých. Netušil, co dělal, když zemřel Sirius Black, ale nikdo se nezmínil, že by na tom mohl být… takhle.
V takovou chvíli by bylo pošetilé nechat ho dívat se, jak s ředitelem manipulují, jak ho levitují do Bradavic, jak se baví o tom, co dál… Tak nějak podvědomě vycítil, že by to ten roztřesený uzel emocí nevydržel. Posadil ho na pohovku, zapálil krb, podstrčil mu na stůl horký čaj s medem, ale nezdálo se, že by mu tím pomohl. Rád by řekl něco, co by chlapce uklidnilo, ale veškeré jeho pedagogické zkušenosti byly zbytečné. Žádný student, jakého měl kdy na starosti, nebyl Harry Potter. Musel by alespoň vědět, co se mu teď honí hlavou, jenže on evidentně nebyl schopen komunikace. Mohl by se podívat do jeho hlavy, jistě… Ovšem ironie tomu chtěla, že mu právě před hodinou slíbil, že to víckrát neudělá.
Nedalo se ani říci, zda by byl radši v jeho společnosti, nebo zůstal sám. Byl na půl kroku pryč z místnosti a na půl k pohovce. V žádném případě nechtěl slyšet nějaké hysterické odmítání své přítomnosti, to neměl za potřebí. Nakonec se tedy rozhodl pro určitý druh ústupku.
,,Chcete… být sám?“ Zeptal se. Harry přikývl a hned na to zavrtěl hlavou. Snape hádal, že si tou otázkou moc nepomohl.
,,Chcete, abych s vámi zůstal?“ Na jazyk se mu vynořila poznámka o tom, že není jediný, kdo utrpěl ztrátu, ale hned ji zase spolkl. Ne. To Potter slyšet nepotřeboval. Byl si jistý, že jediná zmínka o sobeckosti by ho snadno přivedla k výčitkám.
,,Nevzpomínám si…“ Ozval se Potter. Hlas měl podivně prázdný. Nepřítomně hleděl před sebe. Několikrát polknul a otevřel pusu. Severus čekal, zda z něj ještě něco vypadne, ale ústa se nakonec jen pevně semkla, zajala nevyřčené myšlenky.
Opatrně došel k pohovce, posadil se vedle Pottera a zatímco sledoval tančící plameny v krbu, zvažoval, co dál.
,,Mluvte.“ Vybídne ho. ,,Cokoliv vás napadá, povězte to.“
,,Nezajímá vás to.“ V té krátké větě jasně projevil směs výčitek a rezignace.
,,Absurdní.“ Snape si nesouhlasně odfrkne. ,,Zajímá mě cokoliv, co vypustíte z pusy, ačkoliv to bývají nesmysly. Teď Pottere nepřemýšlejte a mluvte.“
Harry polkl další várku slin. Nevypadalo to, že přemýšlí nad tím, co říct, ačkoliv má hlavu jistě plnou myšlenek.
,,Nevzpomínám si, co…“ Posmrknutí. ,,Co jsem mu řekl, když jsem ho viděl naposledy.“ Dostal ze sebe a celý se otřásl. Zdálo se, že násilím potlačuje pláč a snaží se, aby se jeho zarudlé tváře znovu nekoupaly v slzách. ,,Nevím už… co měl na sobě, ani jak se tvářil.“ Začal se třást. Snape trhl rukama k Harrymu, ale zarazil se ještě dřív, než s nimi skutečně pohnul. Nebyl si jistý, jak ho utěšit. Bylo tu pár věcí, které mu musel říct a věděl, že se mu to nebude líbit. Bude to nenávidět, jakmile to uslyší. Raději s tím počká do rána, rozhodl se.
,,Vždycky jsem mu chtěl dát k Vánocům ponožky.“ Vzlykl. Slzy pořád nikde. ,,Bavlněné, tyrkysové ponožky.“ Zíral do klína, když mluvil. ,,Nikdy jsem to neudělal…“
,,Nečekal by že…“
,,Řekl mi, že by je chtěl.“
Snape netušil, jak mu vysvětlit, že to byl jen Albusův typický humor. Možná to ale nebylo třeba. Možná to Harry věděl.
,,Nerozloučil jsem se.“ Harry po té větě umlkl a pracně bojoval se slznými kanálky. Nastalo ticho.
,,Popřál jste mu dobrou noc.“ Promluvil asi po minutě Snape. ,,Dobrou noc, pane Profesore.“ Dodal a postřehl, že se mu rty chvějí v absurdním úšklebku. ,,Ředitel měl toho večera kanárkově žlutý hábit se zlatými knoflíky.“ Pokračoval a pocit absurdna se vytrácel s vědomím, že se na něj Potter dívá. Postřehl to, ačkoliv zarytě hleděl do krbu. Čekal by od něj, že bude vést hluboké řeči o Albusově neporazitelnosti, že bude nadávat na Malfoye a přísahat, že ho zabije, ale on mu opět dokázal, jak se v něm dokáže plést. Povzdechl si, zavrtěl hlavou.
,,Kdyby od vás dostal tyrkysové ponožky, pravděpodobně by je nikdy nevzal na nohy. Položil by je na kraj stolu a kochal se jimi do skonání světa.“ Tentokrát úšklebek nepotlačoval.
Harry vyprskl smíchy, hystericky se zajíkl a z očí mu vytryskly slzy. Přikryl si ústa a zavrtěl hlavou.
,,Já tomu prostě… nevěřím.“ Vyhrkl do dlaně a zahýkal se.
,,Já vím.“ Přitakal Snape a zvedl těžkou ruku, aby ji položil do rozcuchaných vlasů.

≈VP≈

Očekával, že pokojně prospaná noc z Pottera setřese aspoň šok z nešťastného večera. Koneckonců od něj bez protestů přijal Uklidňující lektvar a usnul do několika sekund. Příliš se však nevzpamatoval. Když se přibelhal druhý den na snídaní, mel oči krví podlité, vlasy odstávající, ramena skleslá, jakoby kráčel na svou vlastní smrt…. Předčasně.
,,Pohřeb bude zítra.“ Oznámil Potterovi, jen co se ukázal ve dveřích a pokoušel se dát do té prosté věty aspoň trochu citu. ,,Nechám vám přinést vhodný hábit.“ Další suchá věta. Harry jen lhostejně pokrčil rameny a zhroutil se za stůl na pohovku. Bez duše, bez elánu. Seděl unaveně, jako podzimem zestárlá větev, ze které odpadává poslední barevné listí. ,,Budou tam vaši přátelé.“
,,Hm.“ Reagoval Harry a vzal do ruky vidličku. Jak čekal, ani umožněné setkání s přáteli ho nedokázalo nadchnout. Snape se posadil naproti němu, opřel se do křesla a položil jeden loket na stůl. Teď to přijde.
,,Bude tam i Draco Malfoy.“ Oznámil. Harry pustil vidličku z ruky. Až příliš hlasitě zacinkala o talíř.
,,Co?“
,,Bude tam i Draco Malfoy.“ Zopakoval trpělivě.
Harry mlčel. Ve tváři měl ovšem jasně vypálené jedno slovo. Proč?
,,Poslyšte Pottere… vím, že to pro vás bude nepříjemné, ale nesmíte nikomu říct, že Malfoy je vrah Albuse Brumbála. Myslíte, že to dokážete?“
,,Proč?“
,,Potřebujeme, aby zůstal v Bradavicích.“
,,Vždyť je Smrtijed!“ Vyprskl Harry. ,,Mě jste chtěl vyhodit za každou prkotinu a jeho se zastáváte?“
,,Špatně to chápete. V žádném případě se ho nezastávám, jen postupuji podle instrukcí a Vy máte dělat totéž.“
Harry zavrtěl hlavou.
,,Ne,“ řekl. ,,Máte pravdu, špatně to chápu… Vlastně tomu vůbec nerozumím.“
,,Jistě.“ Snape dal jasně najevo, že nic vysvětlovat nehodlá. Chvíli bylo ticho. Harry zíral do svého talíře. Vidličkou maloval cestičky v ovesné kaši.
,,Včera… vrátil jste se tam?“
,,Vrátil.“
,,A?“ Odvrátil se od jídla a podíval se muži přímo do očí. ,,Co bude dál?“
,,Co by bylo. Začne se připravovat obřad, studium se na pár dní přeruší a po pohřbu se začne hovořit o možném nástupci. Ačkoliv je to jen formální opatření. Už teď můžeme předpokládat, že na jeho místo nastoupí ředitelka vaší koleje.“
Harry pokrčil rameny. Opět.
,,Řekněte mi… Mrzí vás to aspoň trochu? Neříkáte si, že všechno mohlo být jinak, kdybychom tam přišli o chvíli dřív?“
,,Nepotřebuji se k tomu všemu zavalit výčitkami svědomí. Laskavě mi nevnucujte své pocity viny. Na rozdíl od vás se nepotřebuji plácat na dně zoufalství.“ Odpověděl a první otázku ignoroval. Dělal, jakoby ji neslyšel.
,,Jak vy mě dobře znáte.“ Procedil ironicky Harry. Nelíbilo se mu, že na muži nevidí ani za mák soucitu. Doufal aspoň v malý záblesk empatie.
,,Víc, než bych sám chtěl.“ Poznamenal profesor, načež se ušklíbl na jeho plný talíř.
,,Nešťourejte se v tom a najezte se.“
,,Nemám hlad.“
,,Snídat budete. A pokud hodláte trucovat, vkouzlím vám to rovnou do žaludku.“
,,Poslužte si.“
,,Spratku umíněný.“
Harry se neusmál. Ostrčil talíř od sebe. Necítil chuť k jídlu. Necítil chuť k ničemu. Byl prázdný, neschopný pomyslet na cokoliv hezkého. Netušil, co všechno může znamenat Brumbálova smrt a ani to vědět nepotřeboval. Chtěl si lehnout zpátky do postele a spát. Jenom ležet a nevědět o světě.

≈VP≈

,,Harry!“ Hermiona se k němu vrhla, pevně ho sevřela v náručí. Za jejími rameny, přes záplavu divokých kadeří, zahlédl Ronův rozpačitý obličej. 
,,Nazdar kámo.“ Kývnul na něj. Brzy se k nim připojili ostatní. Seamus, Neville, Ginny…
,,Jak se cítíš?“
,,Stýskalo se nám…“
Harry se nechal poplácávat po rameni, objímat…
,,Mně taky.“ Řekl potichu, ačkoliv ztrácel přehled o tom, ke komu to vlastně mluví.
O nějakou dobu později zůstal sám, se svými dvěma nejbližšími přáteli. Pomalu sestupovali z kopce k jezeru, kde v řadách stálo několik desítek židlí, před nimiž v slunečním svitu zářil mramorový katafalk. Byl nádherný, teplý den. Počasí si umí vybrat vhodnou příležitost, pomyslel si Harry mrzutě.
Dobrá polovina židlí již byla obsazena. Byli tu kouzelníci a čarodějové z blízkého i dalekého kraje. Urození, chudí, staří, mladí… všichni, kteří mu chtěli dát sbohem jako jednomu z nejúctyhodnějších čarodějů. A Brumbál byl úctyhodný. A zasloužil si celé řeky upřímných slz.
Naneštěstí několik židlí v předních řadách obsadilo Ministerstvo. Nový ministr kouzel Brousek. Byl tu i Popletal a na roušce černého hábitu se leskla růžová spona Dolores Umbridgeové.
,,Co ta tady dělá?“ Zavrčel a kývnul hlavou jejím směrem.
,,Ta je všude.“ Hlesl stejně znechuceným hlasem Ron.
,,Podívejte, kdo tu ještě je.“ Přidala se nabroušeně Hermiona a ukázala na úplný konec řady. Seděla tam žena se zlatými loknami a rudými rty. Vedle ní se vznášel rozevřený pergamen a připravený brk.
,,To si dělá legraci!“ Vyprskl Ron.
,,Možná jsi se měl nějak zamaskovat Harry. Vsadím se, že po tobě vystartuje, jakmile tě uvidí. Víš přece, že noviny po tobě v poslední době dost prahnou.“
,,Jestli se ke mně přiblíží, prokleju ji.“ Odsekl Harry a v tom se mu zrak zatoulal na opačný konec sedadel, kde spatřil v zádech narovnaného blonďatého kluka i se svou matkou. Při tom pohledu jím projela vlna čiré nenávisti. Stále se nesmířil s tím, že tady vůbec je a rozčilovalo ho, že dostal tak chabé vysvětlení. Neměl tu co pohledávat. Co to ksakru znamená, řídit se instrukcemi?
,,Děje se něco?“ Hermiona naklonila hlavu a věnovala mu dlouhý zadumaný pohled.
,,Co?“ Harry se rychle vzpamatoval a zatřepal hlavou. ,,Kdepak.“
Nesmíte to nikomu říct…
Nenáviděl to. Rozhlédl se po špitajícím a hlučícím shromáždění, až konečně narazil na řadu profesorů, mezi nimiž seděl i Snape. Výhled na mastné černé vlasy mu zakrýval klobouk McGonagallové. Ačkoliv svého učitele téměř neviděl, pohled na něj byl nějakým způsobem uklidňující.
Společně se posadili na volná místa, někde mezi prvními řadami u hrobky. Uslyšel, jak Hermiona už teď popotahuje a jak na ni Ron konejšivě mlaská. Jeho nikdo neutěšoval. Seděl mezi Ronem a Nevillem, oči zahleděné na prázdný katafalk. Židle se postupně naplnily všechny a lidé stále přibývali. Dobrá třetina příchozích se spokojila s tím, že zůstala stát za židlemi. Jakmile se zdálo, že už se na to prosluněné místo nemůže vejít ani noha, spatřil u lesa několik vojensky seřazených Kentaurů. I oni se s Brumbálem přišli naposledy rozloučit. Na rozdíl od Ministerstva, byl na nich vidět upřímný žal. Hlavy měli hrdě vzpřímené, hleděli na hrobku, jako na obětní oltář a s důstojným mlčením čekali. Harry trávil čekání sledováním ostatních. Vyhledával tváře všech, které znal, ale dlouho neměl možnost setkat se s nimi osobně. Zahlédl V jedné z řad Remuse Lupina, Tonksovou, Moodyho a Weasleyovi. Byl by na ně zamával, kdyby je viděl za normálních okolností. Proč jen se s nimi setkává právě v tuhle chvíli? Vždyť by si ani nedovolil věnovat jim úsměv, nebo vyprávět o svém Lektvaru štěstí. Ne teď. Ne tady.
Chvíli se jen díval, jak spolu hovoří a pak pohledem prolétl zbytek řady a podíval se jinam. Bylo tu mnoho kouzelníků a kouzelnic, které ani neznal. Obzvláště ti, kteří stáli vzadu. Ti, na které nezbyly židle. Harry se setkal s pohledem jednoho z nich. Byl to muž s krátkými plavými vlasy. Přísahal by, že se dívá přímo na něj. Dlouho to nevydržel a otočil se zpět. Pohled zabodl na svá kolena. Ještě chvíli mu výraz toho muže zatěžkával představivost, než jej vyrušila podivná melodie. Tichá, melancholická. Jemná, jako zvonkohra větrem rozeznělá. Postupně přidávala na síle. Přidávaly se k ní další, různě hluboké a vysoké odstíny hlasu. Začal se rozhlížet, odkud ten zvuk přichází. Než se mu to ale podařilo zjistit, Neville do něj strčil.
,,Podívej se tam!“ Harry vzhlédl přes jeho ukazovák na jezero. Třpytilo se na slunci jako zrcadlo, pod nímž se vlnily postavy Jezerních lidí. Harrymu na kratičký okamžik děsivě připomněli mrtvou armádu v rozbouřeném moři. Zpívali píseň v neznámém jazyce a s neskutečně pohlcující melodií. Bylo to nádherné a až příliš to připomínalo hluboký smutek přítomných. Harrymu se začaly třpytit oči dojetím. Nesnažil se to zakrýt, ani odehnat. Ta píseň utišila dav, připomněla pohřeb s celou jeho tragédií. Někteří jen tiše poslouchali, jiní sebou do melodie lehce houpali, poklepávali prsty. Pak do něj někdo znovu strčil. Tentokrát to byl Ron. Harry se otočil a zjistil, že uličkou k nim pomalu prochází Hagrid. Za všeobecné pozornosti kráčel pomalu, krok za krokem a na tmavých řasách se mu třepotalo několik slz. V náručí nesl břímě zakryté pláštěm. Tmavé hedvábí bylo celé poseto hvězdami, a připomínalo jasnou noční oblohu. Jediný, hluboce spící mezi všemi – Albus Brumbál. Harry věděl, že pod tou nebeskou rouškou je určitě on. Jeho bílé vousy a dlouhé vlasy, stará vrásčitá tvář a pod víčky pomněnkové oči, které se tak často usmívaly na svět. Nyní už veselé nebyly. Když si vybavil, jak se na něj ten starý muž usmál, nebo jak se o něj strachoval, smutek ho dohnal a s celou svou tíhou se na něj svalil. Harrymu bylo tak těžko, že už ani nedokázal rozeznat svůj nářek od pláče ostatních. Cítil nesnesitelnou bolest na srdci a v hrdle, dechu se mu téměř nedostávalo. Pronásledoval očima Hagrida a Brumbálovo tělo až dopředu. Neviděl přes těch několik hlav před sebou moc dobře. Hagrid pravděpodobně položil Brumbálovo tělo na Katafalk. Když se vracel uličkou zpět, zahlédl ještě, jak tahá ze starého kabátu ohromný látkový kapesník. Potom už tichou melodii proťalo hromové posmrkávání.
Drobného mužíka s lysinou na hlavě téměř nezaregistroval. Nevnímal, jak se staví před hrobku a začíná svůj proslov. Sledoval své zaťaté pěsti a malé kapičky, jak dopadají do klína se zkracujícími se intervaly. Hnal do své hlavy všechny vzpomínky na Brumbála od prvního do pátého ročníku. Na jeho žerty, chuť k citrónovým bonbónům, na hesla u chrliče, a optimismus. Na to, jak před ním ochutnával Bertíkovy lentilky, jak mu představoval svého Fénixe a rozprávěl o nezajímavých věcech tak zaujatě, až se zdály fascinující.
Když drobný muž v černém obleku domluvil a posadil se zpět na své místo, vyšlehly kolem katafalku bílé plameny a vystoupaly výš, podobně, jako prameny fontány. Zcela zakryly mramorovou plochu, i tělo na něm položené. Do vzduchu se nesl ve spirálách světlý dým. Jakmile plameny pohasly, na jejich místě se tyčila, nyní již v plné kráse veliká, bílá hrobka. Brumbálovo tělo během té plamenné triády pohltila do sebe, do hlubin dnem zahřáté země. Tím byl Ředitel Bradavic definitivně pryč.
Pohled na hranatou hrobku v něm vyvolal další várku vzpomínek. Mezi nimi i na jeho bláznivé proslovy, které rok od roku působily ponuřeji.
Pár dlaní ho poplácalo po ramenou. Šum naznačoval, že se lidé pomalu zvedají ze svých míst a odcházejí. On tam ale pořád seděl a nechal se prostupovat všemi těmi vzpomínkami, jakoby to byla nutná povinnost. Nezapomenout ani na jedinou vteřinu v jeho přítomnosti. Na jediný rozhovor, ať už byl příjemný či nikoliv. Ano, vzpomínal i na časté rozhořčení, které k němu pociťoval takřka celý předchozí ročník za to, že ho ignoruje. Ale ta zloba nepatřila jenom jemu. Teď už se nezlobil. Byl si jistý, že by mu odpustil všechno na světě.
Když konečně vzhlédl a rozhlédl se kolem, všechny židle byly prázdné. Za nimi bylo několik skupinek, většinou to byli studenti, kteří se loučili se svými rodiči. Také tam stál Snape s dalšími dvěma profesory. Nevypadal, že by se chtěl zapojovat do hovoru, ale oni na něj stejně doráželi.
Harry se rozhodl, že ho zachrání. Prošel uličkou a chystal se zamířit k němu, nezaregistroval přitom ani Rona s Hermionou, jak na něj opodál mávají a gestikulují. Co však zaregistroval, byla loučící se rodinka nejblíže od Zapovězeného lesa. Matka se za chvíli odpojila a se zdviženou bradou, hrdě zmizela za stromy. Tam se podle všeho přemístila mimo Bradavice.
Její syn tam zůstal stát. Harry v tu chvíli zapomněl, kamže to chtěl vlastně jít. Vydal se přímo k němu.
,,Malfoyi!“ Zařval. Blonďatý chlapec se okamžitě otočil. Sotva zaregistroval Harryho, jak mu míří hůlkou mezi oči, vytáhl tu svou a zařval Expelliarmus. Těžko říct, zda za to mohly slzami slepené řasy, nebo nepozornost způsobená rozrušením, Harry nestihl udělat nic a hůlka mu vyskočila z ruky a skončila u Malfoye. Ten na ní pro jistotu dupnul.
,,Nepřibližuj se ke mně Pottere! Vím, že nesmíš!“ Vyjekl trochu hystericky a svou hůlku držel před sebou, jako by se za ní hodlal schovat.
,,Myslíš?“ Odfrkl si Harry.
Malfoy na okamžik mrknul očima Harrymu přes ramena a zdálo se, že si s úlevou odfrkl. Harry se ohlédl. No jistě, řítil se sem Snape. Cokoli by pro toho muže oželel, ale tohle ne. Vykročil k Malfoyovi s průzračnou nenávistí v očích a bylo mu jedno, že přišel o svou hůlku. Draco tu jeho rychle sebral ze země a začal poněkud nemotorně couvat do lesa zmatený, že ho nezastrašil. Sledoval, jak Potter zvedá jedu ruku a podivně s ní máchnul ve vzduchu. V tu ránu mu do cesty přilétla větev a on sebou praštil na záda mezi stromy. Dřív než stačil cokoliv udělat, Harry se přiřítil až k němu, chytil ho za hábit u krku a přitáhl si jeho tvář blíž.
,,Ne… nesmíš!“ Zaprotestoval – marně. Vzduchem se mihla pěst a zabořila se do překvapené tváře tak silně, až sebou Draco smýknul k zemi. Spadnout nemohl, Harry ho stále pevně držel. Zalomcoval jím.
,,Jak si to mohl udělat?“ Zařval, zatímco s ním třásl. Na jejich rozhovor ve zpovědnici si přitom ani nevzpomněl. ,,Ty bezcitnej parchante! Zatracenej kreténe!“
Prásk! Další rána dopadla na dokonalou tvář a poničila její bezchybnou krásu. Draco pevně sevřel oči, stáhl obočí a se strachem očekával další tvrdý úder.
Harry se napřáhl a… někdo ho zastavil. Mužská ruka pevně sevřela napřaženou paži připravenou k útoku.
,,Pottere!“
Harry s rukou zacukal. Stisk nepolevil.
,,Nechte toho.“
,,Pusťte mně!“ Ignoroval příkaz. Byl rozhodnutý dát Malfoyovi co proto.
Blonďatý chlapec jen kosterně sledoval Pottera se Snapem. Neřekl už ani slovo. Pálila ho tvář a z nosu mu stékal proužek čerstvé krve.
Po krátkém souboji se Snapeovi podařilo od něj Pottera odtrhnout.
,,Jak chcete.“ Zavrčel. ,,Nedáváte mi na vybranou.“ Vytrhl z Malfoyovi ruky Potterovu hůlku a přemístil se s ním. Světlovlasý hoch zamrkal před sebe na místo, kde ti dva zmizeli a pak mu hlava klesla do jehličí. Zaúpěl na bleděmodrou oblohu, otřel si krev z obličeje.
,,To je… skvělé.“ Vzdychl frustrovaně a zamračil se do slunečních paprsků.

≈VP≈

První co ho napadlo, když uviděl Brumbála poklidně sedět a upíjet čaj, bylo: On to ví, je po všem.
V každém případě to nebylo v plánu. Komnata nejvyšší potřeby byla přizpůsobena přáním Brumbála a neodkryla mu žádné ze svých tajemství. To co hledal, tady dnes neuvidí. Právě teď se před ním objevila jen jedna záhada a tou byl vousatý muž v bizardně fialovém hábitu, poklidně usrkávající černý čaj. Ten muž navíc prohlásil, že už na něj čekal. Co to ale znamená? Co znamená čekal jsem na tebe? Znamená to: vím, že mne chceš zabít a teď si popovídáme o tvém vyloučení? Nebo snad: budeš mi muset říct, co má Voldemort za lubem? Tak, či tak to pro něj vypadalo zle. Dokonce tak, že nedokázal vymyslet chytřejší reakci, než zaujmout vzdorovitý postoj a vytasit se s hůlkou. Stala se z něj zmije připravená na uštknutí. Brumbála však jeho reakce nevyvedla z rovnováhy. Tvářil se pořád stejně laskavě a vyrovnaně. Ten pohled byl nesnesitelný. Zvlášť proto, že byl ředitel Bradavic obvykle zaujatý proti všem studentům ze Zmijozelu. Jak se může takhle tvářit na Zmijozela, který se ho navíc chystá zabít? Draco pocítil, jak se mu do krve žene adrenalin a zapaluje každou krevní destičku. Teď nebo nikdy – řvalo jeho odvážné já. Jiná příležitost nebude. Zavřou ho do Azkabanu. Tam mu dá Mozkomor polibek. Nebo se dostane do rukou Pána Zla a ten ho potrestá hůř, než by to svedl Mozkomor. Všechen ten několikaměsíční strach se najednou smrskl do jediného okamžiku, do jediné kletby, do dvou slov, které měl Draco na jazyku a už-už se je chystal vyslovit. Mířil na neozbrojeného, starého muže, který v klidu popíjel svůj čaj a pozoroval jeho počínání, jako zajímavou divadelní hru. Draco obezřetně čekal, kdy už konečně vytáhne svou hůlku, kdy se začne bránit… ale ten muž jen s lítostivým pohledem sledoval, jak jeho odhodlání zvolna vyprchává.
,,Nemusíš to dělat.“ Promluvil konečně Brumbál. V tu ránu, jakoby se Draco probral, ruka s hůlkou se křečovitě napjala.
,,Musím!“ Protestoval. ,,Vy to nechápete!“ V obličeji byl úplně rudý, jen napjatá kůže na čele a na tvářích vytvářela jasně bílé fleky. V očích plála hysterie.
,,Chápu to velice dobře, Draco. Zatímco ty jsi trávil měsíce nesmyslným snažením, které téměř zabilo jednu studentku a profesora lektvarů, já přemýšlel nad řešením celé naší situace. Nejdřív ale, buď tak laskav a pojď dál, i tady mají stěny uši.“
Když si poslechl ten kratičký monolog, bleskově se jím prohnalo překvapení s nedůvěrou. Pokud by ale někdo, kdo nemá, uslyšel, jak se s ním vybavuje, místo aby se pokoušel ho zabít, mohlo by to mít žalostné následky. A tak udělal dva tři opatrné kroky vpřed a obloukový vstup se v tu samou chvíli zaplnil. Koutek oka mu sklouzl ke kamenné ploše, připadal si, jako myš chycená na sýr. Jenomže ta hloupá, důvěřivá myš se dostane do pasti, aniž by předvídala hrozbu. Draco se cítil ohrožený neustále. Hrozba na něj číhala ze všech stran.
,,Žádný strach, chlapče. Jen si spolu promluvíme. Tady, udělej si pohodlí.“ Ukázal přes stůl na židli naproti sobě. Draco k němu přistupoval s přehnanou obezřetností, posadil se a ještě pětkrát se rozhlédl kolem, jestli se tu neschovává zbytek učitelského sboru.
,,Jsme tu sami.“ Sdělil mu Brumbál. ,,Zatím,“ dodal. Pak zvedl hrnek s podšálkem do vzduchu a přiblížil ho ke rtům. Draco nervózně sledoval, jak mu kapička tmavé tekutiny stekla po ústech a ztratila se mezi stříbrnými nitěmi vousů. Ještě nikdy toho starého muže neměl tak blízko. Neozbrojeného. Podezřele důvěřivého. Stačilo by zdvihnout hůlku, říct dvě jednoduchá slova a vše by bylo v pořádku. Stalo by se to v Komnatě nejvyšší potřeby. Tiše. Beze svědků.
Brumbál se zasmál.
,,Jak vidím, není vše ztraceno.“ Pravil téměř vítězně. ,,Jiní by na takovém místě okamžitě využil situace. Ach, vím, že bys rád, ale přemýšlet nad tím a udělat to jsou dvě odlišné věci. Mohou být dokonce přesně opačné. Čím víc nad tím přemýšlíš, tím víc se ti do toho nechce, je to tak? A přitom by to mohlo být tak snadné! Ach ano. Nač rozplývavá skříň? Sedíš tu se mnou úplně sám, já držím v rukách šálek s čajem, a Komnata nejvyšší potřeby ti bez váhání poskytne, na cokoli pomyslíš.“
,,Jak víte o rozplývavé skříni?“ Zeptal se potichu Draco. Za svou zvědavost si okamžitě v duchu vynadal. Právě udělal tu největší chybu na světě. Přiznal se. Albus Brumbál však jen lehce pokrčil rameny.
,,Inu… nejsi jediný, kdo tuto skvělou skrýš objevil. I já si sem chodívám ukládat cennosti. Kdosi tu starou, roky nepoužívanou skříň, jak se patří, oprášil. Snažil ses ji spravit, je to tak? Chtěl sis sem přivést posily?“
Draco mlčel. Rty měl sevřené do úzké linky. Od teď bude zvažovat každé své slovo.
,,Ale, ale. Ztratil si řeč? Oba přece víme, že to neuděláš, tak se trochu uvolni a spolupracuj.“
To se snadno řekne, že?
Albus Brumbál si povzdechl.
,,Vidím tvůj strach Draco. Máš ho v očích zaznamenán do posledního písmenka. Děsí tě představa, že neuspěješ, děsí tě samotný Voldemort i s tou svou nelidskou tváří. Nechceš zemřít, nechceš zklamat rodiče a právě teď jsi vystaven mučivému napětí, protože víš, že ať se nyní stane cokoliv, rozhodne to o tvé budoucnosti. O tvém životě a smrti. Omlouvám se, že jsem tě do takové situace postavil, ale nebylo zbytí. Musel jsem udělat něco dřív, než by se ti podařilo ohrozit další nevinné životy.“
Draco se kousl do rtů, ale samým napětím se neudržel a otázka z něj vyletěla, jako nic.
,,Co chcete dělat?“ Vyhrkl. Útočný hlas se zachvěl nezbytným strachem.
Další povzdechnutí.
,,Bude to možná vypadat hloupě a bláznivě, ale smutnou pravdou je, že tě chci zachránit.“
Chlapcova brada ztěžkla. Zůstal na ředitele hledět s otevřenou pusou.
,,Zachránit.“ Zopakoval to slovo, jakoby se ho snažil vstřebat a pochopit. Kolik významů tak může mít?
,,Ano.“ Přitakal Brumbál. ,,Samozřejmě to není tak jednoduché. Pokud máš zachránit sebe, i svou rodinu, je nezbytné mne zabít. Což bys, milý chlapče, bez mé pomoci nikdy nedokázal.“
Draco slovně nereagoval. Měl dojem, že někdo právě uvolnil matice v koutkách jeho úst a spodní čelist mu brzy s hlasitou ránou upadne pod stůl.
,,Není proč být překvapený. Může to tak vypadat, ale nehodlám ti pomoci úplně zadarmo. Když se snažím, umím se víc, než dobře přizpůsobit obyčejům Zmijozelu.“ Pravil a spokojeně zaznamenal, že ústa mladého Malfoye získala svou obvyklou podobu.. ,,Za to, že tě zachráním a pomohu ti získat jeho přízeň, budu samozřejmě něco chtít…“
Draco ani nemusel pokládat další otázku a Brumbál se dal do vysvětlování. Při jeho řeči si pomalu uvědomoval, že naslouchá jedinému reálnému východisku, což bylo dost nepříjemné zjištění. Celý svůj dosavadní život, svá přesvědčení a naděje svých rodičů… Na to všechno musí zapomenout a začít, ač nerad, od začátku. Albus Brumbál rozhodně není ten naivní blázen, za jakého jsem ho měl, přemítal Draco. Ten muž umí s dokonalou lehkostí zatlačit oběť do slepé uličky. A z takové uličky už nelze utéct.

≈VP≈

Tohle přemístění se rozhodně nepovedlo. Harry se sám nikdy nepřemisťoval. Vždyť to ani neumí. Neví, jak se to dělá. Jeho tvrdohlavá touha vrátit se zpět však zkřížila cestu Snapeovým záměrům. V jeden okamžik se jeho tvrdohlavost vznítila, překryla původní cestu a změnila směr. Tlak byl v tu ránu silnější, průlev rychlejší a pouhý stisk ruky se změnil v křečovité sevření. Neviditelná energie jim obrátila vnitřnosti. Sevřela je a smýkla jimi nazpět. Takové dva protichůdné názory mohou skončit všelijak. Při přemisťování to může být velmi nebezpečné. Stačí dva tvrdohlavé mozky, dvě rozdílná přání a svět se zatočí o tři sta šedesát stupňů. Pěkně tam a zase zpátky. A tak se stalo, že je dobrá vůle Merlinova vyplivla kdesi na půli cesty.
Snape držel Harryho oběma rukama s nevídanou surovostí, když dopadli na pevnou půdu. Mohlo to dopadnout hůř. Mohlo je to od sebe roztrhnout. Potter mohl se svou neschopností skončit kdoví kde, a hledejte si pak po celém světě jednoho malého, neposlušného pubescenta!
,,AU!“ To bylo první prohlášení, které ze sebe Harry vypravil. Bylo to taky to nejvzteklejší AU, jaké u něj profesor kdy zaznamenal. Následovalo jej ještě rozzuřenější: ,,Pusťte mě sakra.“
Hm. Nebylo se čemu divit, vždyť toho kluka div nezalehl. A ano, přesně takové může mít tvrdohlavost následky.
Severus se zvedl na lokty, kousek odtáhl a pokoušel se vstřebat znaky okolního světa. Kde to krucinál skončili? Nad hlavami jim zhasínala obloha, pár stébel trávy, ostré kamení, písek a… koleje. Trať Bradavického Expresu. Na půl cesty do školy, na půl cesty do Londýna. Dřív, než se nad tou skutečností stačil nespokojeně ušklíbnout, Potter do něj zapřel ruce, aby ho od sebe odstrčil. Nepovedlo se. Ten zabedněný ničema se ani nerozhlédl, ani se nezajímal o to, jak se tu ocitli. Jen zuřivě zafuněl.
,,O co tady jde?“ Vmetl Snapeovi do tváře. Bylo to sotva pár vteřin, co jej odtrhl od ubohého Malfoye. Očividně z něj ta zloba nestihla vyprchat. Byl ještě rozčilenější, než před chvílí. ,,Můžete mi vysvětlit, co to mělo být? Řeknete mi už konečně, proč toho parchanta chráníte? Uvědomujete si vůbec, co udělal? Celý ten pohřeb se konal kvůli němu a on si klidně přijde a zařadí se mezi hosty, jakoby nic!“
Snape mlčel. Klečel na zemi vedle něj, hábit se mu špinil od prachu a kamení, díval se na Pottera a jediné co dokázal ve svém obličeji předvést, byla únava.
,,ZABIL BRUMBÁLA,“vřískl. ,,Vám je to fuk?“
A je to tady. Obviňování, seznam výčitek v tom nejvyšším stupni rozhořčení.
,,Nebo s ním snad souhlasíte? Říkáte si: Hele, vždyť on to chudáček nemá s Voldemortem jednoduchý. Je to tak? Neměl na vybranou a tak mu vraždu odpustíme… Nebo s ním stále ještě sympatizujete tak, jako po celá ta léta? Možná si taky nechám vypálit Znamení zla, co říkáte? Třeba mě pak přestanete ignorovat!“
Snape se naježil. ,,Okamžitě zmlkněte.“ Přikázal. Harry si vzdorovitě odfrkl.
,,Proč? Nemám pravdu? Nemáte rád Smrtijedy? Částečně k nim patříte. Kdybych byl takový jako vy, měl byste mně radši? Stál bych vám aspoň za ,,Dobrou noc“? Neměl jste právo mě zastavit. Ne, když pro mě nemáte žádné vysvětlení. ŽÁDNÉ.“
,,Pottere.“ Chytil ho za ramena. Ten kluk nebyl úplně pitomý. Ovšem, že se mu na celé té věci něco nezdá. Ovšem že je rozmrzelý, popletený, zmatený. Samozřejmě, že je plný otázek a nedůvěry. Co jsi čekal, Albusi?
,,Uklidněte se. Hysterií si nijak nepomůžete. Jen plýtváte energií.“
Harry zvedl hlavu. Oči na něj překvapeně vytřeštil, zornice se mu rozšířily. Jakoby se ptal: To myslíte vážně? Chvilkovou slabost a překvapení zahalil ponurý závoj zklamání, které o setinu sekundy později vystřídalo odmítání. Vlhké a zarudlé tváře se napjaly, když pevně sevřel rty a zavrtěl hlavou.
,,Vy jste takový mizera.“ Sdělil mu potichu, nevěřícně. ,,Jak jenom můžete být tak… tak… Já vás nenávidím.“
,,To vám rád věřím, ale pokud dovolíte, rád bych se odtud v první řadě dostal a pak teprve poslouchal vaše námitky…“ Vzal ho za loket, Harry se ho druhou rukou pokusil odstrčit.
,,Ne. Nejdřív chci vysvětlení.“ Protestoval.
,,Chtít můžete ledacos.“ Ucedil Snape. Tohle se nevyvíjí nejlíp. Skutečně. Dostal pěstí do žeber. Ne moc silně. Na té ráně bylo patrné psychické i fyzické vyčerpání. V každém případě to přišlo jaksi nečekaně. Zalapal po dechu v nehraném údivu.
,,Hodláte se tu se mnou prát?“
Namísto odpovědi uslyšel vzteklé zafunění, které následoval další úder. Vyčerpání nebylo tak silné, jako vytrvalost a chuť pořádně si praštit. Do čehokoliv, do kohokoliv. Snape dostal další ránu. Pak další a pak se spustila celá sprcha úderů. Potter do něj bušil ze všech zbývajících sil, zuby zatnuté. Snape párkrát zasyčel potlačovanou bolestí. Chytil mu zápěstí, ale on s nimi kroutil, jak nejsilněji dovedl. Skoro to vypadalo, že už nemá ani sílu přestat, jenže pak Severus jeho ruce pustil a chytil jej kolem ramen. Přitiskl ho k sobě, do té nejintimnější blízkosti a nechal si vlhkou tvář zabořit do černého hábitu. Pevně ho objal kolem zad, aby ho zastavil, aby ho uklidnil, aby ho utišil.
,,Omlouvám se,“řekl. V tu chvíli Potter přestal bojovat. Ruce, jimiž křečovitě svíral černou látku, povolily, sjely o kousek níž, téměř až k bokům Mistra lektvarů.
,,Za co?“ Zamumlal do kabátu.
,,Za mlčení.“ Řekl prostě. Nic víc. Jen dvě jednoduchá slova. Zároveň tím ale řekl všechno.
Někdy je mlčení stejné, jako lhaní. Někdy je i horší, bolí víc. Severus byl v mlčení zkušený profesionál. V roli špeha byla schopnost mlčet jedna z nejdůležitějších a tak se ji musel naučit dokonale ovládat. Mít zodpovědnost, sílu, dokonalé sebeovládání… Mít cizí ruku neustále přitisknutou na ústech… to všechno byl význam mlčení. A nebylo právě nejlehčí mlčet, aniž by to sám považoval za správné, aniž by mu řekli proč. Za všechny ty roky se však nikdy nesetkal s takovou potřebou mluvit, jako teď. Zamlčoval toho nesnesitelně mnoho. O chlapcově minulosti, přítomnosti, budoucnosti… Věděl víc, než si sám přál, a dál nechával Harryho tápat v temnotách. Plácat se v nejasné přítomnosti bez odpovědí. Žít v nejistotě, nevědomosti a ve všem tom zmatku kolem, jakoby neměl právo znát svůj vlastní život. Minulost i budoucnost budou tajemstvím až do úplného konce, to byl smutný fakt. Ale proč to mlčení dál rozšiřovat? Proč dávat Potterovi nejistoty víc, než by dokázal unést?
Už to stačilo. Dost té komedie.
,,Pottere.“
,,Ano?“
,,Zatímco se tu pokoušíte zabít čas nesmyslným bušením do mých žeber, jistá osoba se probouzí ze zimního spánku a asi by ji nepotěšilo, kdyby viděla, jak netrpělivě se pokoušíte vydolovat ze mě pravdu.“
Snape ucítil, jak sebou Potter škubnul. Chvíli bylo ticho. Buď přemýšlel nad jeho slovy, nebo se jen nechtěl nechat nadarmo lapit do sítí neodolatelné vábničky naděje. Po několika vteřinách strach ze zklamání překonal. Polknul, nabral vzduch do plic.
,,Kdo je ta osoba?“ Zeptal se.
,,Albus Brumbál.“ Řekl Snape.

≈VP≈

,,Takže…“ Harry sebou praštil zády o opěradlo pohovky a nevěřícně zavrtěl hlavou. Byli doma, což by se dalo považovat za zázrak. Samozřejmě okolnosti, které toho praštěného kluka uklidnily natolik, aby byl ochotný nevměšovat svůj mozek do přemisťování a nechat vůli čistě na Snapeovi, byly poněkud drastické. ,,…Brumbál není mrtvý.“ Zeptal se bez otazníku Harry.
,,Ne.“ Snape si shodil z ramen plášť, poslal jej na věšák a zůstal v místnosti jen v černém kabátě. Na dnešní pohřeb se neoblékl nijak neobvykle. Přešel ke krbu a postavil se vedle něj s pažemi na hrudi překříženými.
,,Takže žije?“ Ujišťoval se. Snape zvedl oči ke stropu. Pak je do chlapce ostře zabodl.
,,Vzhledem k tomu, že není mrtvý, tak bude pravděpodobně na živu.“ Opáčil sarkasticky.
,,No jo, jasně, chápu. Ale copak ho Malfoy nezabil?“
,,Nárokuji si právo neodpovídat na stupidní dotazy Pottere. Zkuste to znovu, nebo táhněte do svého pokoje.“
Harry s frustrovaným povzdechem zaklapl ústa a přemýšlel.
,,Viděl jsem Malfoye, jak se sklání s hůlkou nad ředitelovým tělem. A ředitel neměl puls, netlouklo mu srdce, ani nedýchal. Takže to byla jen iluze? Malfoy si jen myslel, že ho zabil?“
,,Ne.“ Snape si povzdechl, zadíval se na svou knihovnu. ,,Bylo to jedno velké divadlo. Kdyby Draco Malfoy Albuse nezabil, nepřežil by ani do konce školního roku. Jeho neefektivní pokusy, kterými akorát ohrožoval spolužáky s profesory, musely být zastaveny co nejrychleji a tak do toho Brumbál zasáhl. Sdělil mu, že si mohou navzájem pomoci a uzavřel s ním kontrakt.“
,,Kontrakt?“
,,Neporušitelný slib. Vlastně Oboustranný neporušitelný slib. Já jsem jejich dohodu zpečetil. Malfoy se zavázal, že udělá všechno pro to, aby byl Voldemort poražen, že bude chránit tvůj život za jakoukoliv cenu a do konce války se dobrovolně neprozradí. Ředitel přísahal, že udělá, co bude v jeho silách, aby zachránil jeho i s rodinou a až skončí válka, zařídí, aby z toho vyšli bez trestu. Malfoy neměl jinou možnost, než souhlasit. Kvůli sobě, kvůli své rodině a postavení. Přeje si nyní zvítězit nad Voldemortem zrovna, jako vy. Svým způsobem nahradil mé místo a dělá pro Brumbála zvěda. Nitrobranu ho perfektně naučila tetička Bellatrix a s jeho povahou nikdo nebude mít podezření, že by měl takovou kuráž, aby zradil svého Pána. Je perfektně krytý, nenápadný a teď dokonce i celkem oblíbený. Nebude to dlouho trvat a jeho otec se dostane na svobodu.“
Harry poslouchal s pusou do kořán.
,,Malfoy že je na naší straně?“ To se mu snad jenom zdá. Sní s otevřenýma očima. ,,A co když mu zkontrolují hůlku a zjistí, že nevyslal Smrtící kletbu?“
,,To mohou. Malfoy Neodpustitelnou použil. Jen pouhým nedopatřením… minul cíl.“
Harry se krátce zasmál a hned na to si provinile skousl ret.
,,Sakra.“
,,Nějaký problém?“
,,Ne… asi ne. Teda… sakra.“ Očima těkal po celé místnosti.
,,Pane Pottere?“ Odkašlal si Snape.
,,Asi jsem to trochu přehnal, co? Ehm… myslím to jak jsem ho… Ale nikdo mi neřekl, co se děje, takže se mu nemám co omlouvat… Nebo jo?“
,,Myslím, že jste se tragicky neovládl, a měl byste se při nejbližší příležitosti řádně kát.“
,,Ježíši!“ Zaúpěl Harry a zabořil hlavu do dlaní. ,,Malfoy si to určitě užije.“
,,O tom nepochybujte.“ Souhlasil Snape. V sametových očích přeběhl záblesk mírného pobavení.
Harry zavrtěl skloněnou hlavou, protřel rukama tváře, než se na konec s úšklebkem znovu narovnal. Ruce spustil do klína.
,,A jak se Brumbálovi podařilo být úplně mrtvý? Vždyť ho pohřbili!“
,,Ta hrobka je ve skutečnosti tunel. Navíc ho pohřbili s hůlkou a pro tak mocného čaroděje není nic jednoduššího, než udělat díru v zemi. A co se týká vaší první otázky… Shakespearovská tragédie. Romeo a Julie. Slyšel jste o tom někdy, Pottere? Shakespeare je jeden z našich nejvýznamnějších básníků a dramatiků…“
,,Jasně že vím, kdo to je.“ Bránil se Harry dotčeně. Až teprve po pár vteřinách mu došlo co se tím Snape snaží říct. ,,Neříkejte, že…!“
,,Pan Shakespeare si to jenom vysnil, ale v naší společnosti to není nemožné. Když víte, jak lektvar připravit, můžete člověka dostat do stavu, kdy se celý organismus jednoduše zastaví a po určité době se opět rozeběhne. Pokud by dotyčného někdo během spánku zabil, už by se neprobudil k životu. Za takových okolností bylo třeba maximální důvěry, aby Malfoy přeci jen nevyužil situace. Proto ten Neporušitelný slib. Rozumíte tomu?“
,,Páni…“ Reagoval Harry. ,,Takže to je to, na čem jste v posledních dnech pracoval? Lektvar pro ředitele?“
,,Přesně tak.“
,,Kdo všechno ví, že je na živu?“
,,Já, Draco Malfoy, a teď už samozřejmě vy. Brumbál měl za to, že by se mohli Smrtijedi vetřít na pohřeb pod Mnoholičným lektvarem, nebo tam poslat nějakého chudáka pod Imperiem a tak si nepřál, aby to zjistil kdokoliv další. Jakékoliv podezřelé chování by mohlo stát pana Malfoye život. Právě teď se pohybuje po velmi tenkém ledě. Nemluvím ani o tom, že máme díky tomu jejich kousku neskutečnou výhodu. Jestliže si Pán zla bude myslet, že je Brumbál mrtvý, můžeme toho kdykoliv využít v náš prospěch.“
,,Ale co chce ředitel dělat? To se bude skrývat?“
,,Nevím. Abych pravdu řekl, spoustu si toho drahý ředitel nechal pro sebe. Jsem si ovšem jistý, že až to bude považovat za příhodné, dá o sobě vědět.“
Harry to mlčky odkýval. Zahleděl se dolů na svoje boty a nemohl si pomoct, musel se usmívat. Já věděl, že nemůže být mrtvý, říkal si spokojený, že se nepletl. Zároveň ale cítil neskutečnou úlevu, že to tak opravdu je. Dnes na pohřbu byla jeho smrt nesnesitelně přesvědčivá. To všechno, s čím se tam při pohledu na katafalk loučil, bude žít s Brumbálem dál. Letos mu ty ponožky k Vánocům koupí...
A pak… pak se začal usmívat ještě víc. I když úsměv je snad slabé slovo. Culil se od ucha k uchu.
,,Nechtěl, abyste mi to řekl…“ Promluvil potichu ke svým botám. ,,Je to tak?“ Stále nevzhlédl.
,,Věděl, že dřív, nebo později byste se o tom dozvěděl. Měl by mi být vděčný, že jsem ho ušetřil vašeho cirkusu, než se tu po bůhvíjaké době najednou objeví.“
Harry si musel skousnout ret, aby se nerozesmál.
,,Neposlechl jste ho.“ Řekl.,,Neposlechl jste ho, abyste mě uklidnil.“ Kde se to najednou vzalo? Ta lavina hřejivého štěstí. Co je to kruci za pocit? Roste a plní člověka k prasknutí.
,,Ne, neposlechl.“ Ucedil Snape nespokojeně. ,,To ale neznamená, že mám náladu na sentimentální scénu.“ Varoval ho.
Harry uklidnil rozjíždějící se koutky úst a s rudou tváří a zářivýma očima vzhlédl od země.
,,Děkuju.“
Snape zaúpěl.
,,Co jsem právě řekl, Pottere? Ještě se tu rozbrečte, to bude ono! Nemáte zač. Tečka. Dál se o tom nebudeme bavit.“
Harry rázně kývnul a po zvláštní mezeře zaraženého ticha se místností rozezněl burácivý chlapecký smích. Rozezvonil se napříč celou Zvonkovou ulicí…

≈VP≈

Draco děkoval bohu, že je školní rok a vánoční prázdniny jsou ještě víc, jak půl měsíce daleko. Věděl, že se nemá příliš čeho bát. Voldemort je spokojený, matka hrdá a zdá se, že si vybojoval otcovu svobodu. Pán Zla slíbil, že to bude jeho dar k Vánocům. Dostane otce z Azkabanu, společně s bandou jeho příznivců. Pravděpodobně už uvažuje nad rozšiřováním armády. Pomalu, ale jistě se schyluje k válce. Byl rád, že musí být ve škole, čímž se umně vyhýbá střetům s Pánem zla. Nezáleželo na tom, že ho už nějakou dobu uznává, jako užitečného smrtijeda. Škola je škola. A dokud neprojde všemi sedmi ročníky, nemůže ho nutit odejít ani Voldemort. Alespoň do chvíle, dokud nevypukne otevřená válka. Svůj úkol si splnil. Nebo oni si alespoň myslí, že ho splnil, což je prakticky totéž. Brumbál se jen tak neprozradí. A teď nemá na velkolepé řečnění, ani klečení před jeho temnou výsostí ani pomyšlení. Stojí před ním nový úkol. Ten ovšem v Brumbálově podání nezněl, jako něco složitého. Prostě vejde do Komnaty nejvyšší potřeby a rozhlédne se kolem. Mohlo by to být v menší truhle, nebo zaprášené krabičce. Šedá dáma řekla, že je to malá korunka. Přesně, jak si myslel Brumbál. Kdyby ji nalezl tady na hradě, bylo by to směšně jednoduché, ale aspoň by byl zase o krok blíže svobodě. Nemaloval si, že by se všechno stačilo vyřešit do začátku prázdnin. To jistě ne. Věděl, že bude trávit veškerý čas doma, na Malfoy Manor ponořen do pečlivé přetvářky. To by mu ani tak nevadilo. Věděl, že od rodičů dostane spoustu dárku a ještě nebyl tak starý, aby se na ně nemohl těšit. Na druhou stranu ale jejich sídlo rád navštěvoval Voldemort. Draco pochyboval, že mu v tom přítomnost otce nějak zabrání, možná spíš naopak. Takže tyhle prázdniny rozhodně nebudou nic příjemného. Nesnášel pohled na Temného pána a tušil, že se téhle fobie nikdy úplně nezbaví. Kdyby dneska ten Havraspárský zázrak našel, měl by aspoň jistotu, že se to celé pohnulo kupředu. Nemohl Brumbálovi upřít, že ničení Voldemorta kousek po kousku, aniž by si toho byl vědom, je skvělá taktika. Navíc bylo uklidňující vědět, že pár Viteálu už bylo úspěšně nalezeno a zničeno. I když díky Potterovi. No, svět nemůže být perfektní. Teď se ovšem jejich role prohazují. A Draco věděl, že dnes v noci bude úspěšný. Však on mu ještě ukáže, že není radno si s ním zahrávat. Fackovat ho, To tak!
Vešel do komnaty plné nejrozmanitějších, kouzelných předmětů a dveře se za ním samy uzavřeli. Procházel mezi sloupy knih, skříní, židlí, lamp a klecí. Byl tam neskutečný nepořádek. Nikdy by nevěřil, že tolik lidí rádo využívá schopností komnaty nejvyšší potřeby. Nebo… že by to snad všechno bylo Brumbála? Z té úvahy ho vytrhlo chraptivé zapištění. Hned vedle hlavy mu vysel obrovský černý pytel. Lehounce se pohupoval ze strany na stranu. Teprve když zamžoural, pochopil, že se právě dívá na obrovského spícího netopýra.
FUJ! Ihned odskočil a se znechuceným obličejem pokračoval v průzkumu. Nějakou dobu trvalo, než objevil v rohu malý kulatý stůl. Byl plný různě širokých lan a provazů, které zakrývaly téměř celou drobnou truhličku ze dřeva. Odstrčil lana stranou, a vzal ji do rukou. Teď by to ještě mohlo chtít kódovou kombinaci, pomyslel si sarkasticky, ale ať se díval, jak se díval, skříňka žádný zámek neměla. Opatrně tedy víko odklopil a pohlédl do zářivě čisté, křišťálem vysázené korunky. Jak by mohl Voldemort chtít schovat duši do něčeho tak krásného? Dlaní, kterou truhličku otevřel, chtěl pohladit nablýskaný kov, ale sotva se jí dotkl, svět se s ním zatočil. Neměl to dělat. Ať už to sem schoval kdokoliv, svou duši do toho neukryl. Udělal z toho přenášedlo.