Vivere porta

 Starý muž měl v pomněnkových očích jiskry vítězství. Dalo se to pochopit, ovšem. Objevit Viteál byl bezpochyby úspěch. Severus Snape sledoval, jak se ředitel Bradavic usazuje v křesle a neochotným hlasem se zeptal, zda by se rád něčeho napil.
,,Když budeš tak laskavý,“ kývnul Brumbál ,,šálek čaje by mne potěšil.“
,,Tak? Co je ten Viteál zač?“ Ptal se, zatímco hůlkou přivolal čajový set se dvěma hrnky.
,,Předpokládám, že jde o prsten. Nemám sice moc času, abych ti vysvětlil, jak jsem k tomuto závěru dospěl, protože dnes nesmím chybět u slavnostní večeře v Bradavicích…“ Snape si nebyl jistý, zda si tu poznámku nemá vysvětlit jako úmyslnou provokaci. ,,… ale snad bych ti mohl říci něco zajímavého o samotném Viteálu…“
,,Poslouchám.“ Vybídl ho a trochu upil ze svého hrnku. Horký čaj tišil jeho podráždění.
,,Ten prsten vlastnil Voldemortův děd, pan Rojvol Gaunt. Předávali si ho ve své rodině po několik generací. Byli na svůj rod velice hrdí… Je tu tedy velká šance, že ten prsten považoval za něco váženého také Tom. Jeho rodina z matčiny strany neměla moc cenného majetku, kterého by si mohla cenit a pokud měla, patrně to odmítla znehodnotit výměnou za novou střechu nad hlavou. Pyšnili se svými šperky a prohlašovali, že patřily samotnému Zmijozelovi.“
Jak mluvil, Severusovi se vytrácel z obličeje nezájem.
,,Předpokládám, že ta věc bude pečlivě schovaná a je na ní vržena kletba, pro případ, že by se jí někdo pokusil zmocnit…“
,,Přirozeně.“ Souhlasil Brumbál. ,,Nebude lehké prsten získat.“
,,Ale jak si můžete být jistý, že ho Voldemort nedrží při sobě?“
,,Kdyby nosil Viteály při sobě, nedávalo by to smysl. Bylo by snazší je zničit, jestliže by všechny byly na stejném místě. Mám trochu jinou teorii. Ve vesnici Malý Visánek, kde Gauntovi bydleli, se už roky nikdo nepřiblížil k jejich domu. Je na něj uvrhnuto mnoho ochranných kouzel a i když se tam vystavěla vesnice nová, ten dům tam ve svém otřesném stavu stále stojí, jakoby nic. Připadá mi podezřelé, že si ho mudlové nevšimli…“
,,Myslíte si, že je schovaný uvnitř domu.“ Shrnul to Snape.
,,Ano, myslím,“ přitakal. ,,Je ale možné, že se pletu. Samozřejmě to nemám ničím podložené, to místo jsem navštívil pomocí vzpomínky, která mi nepatří a je už velmi stará. Každopádně budu rád, když se tam s Harrym vypravíte a pokusíte se dostat dovnitř. A kdybyste prsten nenalezli, můžete se podívat po čemkoliv jiném…“ V tom se zarazil a rozhlédl po místnosti.
,,Kdepak je Harry?“
,,Zadal jsem mu praktický úkol. Je na zahradě a cvičí levitaci.“ V té větě byl jasně slyšet nesouhlas s tím, jak Brumbál odbíhá od zajímavé diskuze.
,,Ach, to je dobře.“ Starý muž se usmál a naklonil trochu blíž, jako by měl v plánu říct něco zakázaného. ,,Musím ti sdělit, že Harry je na vaší cestě skutečně nezbytný. Díky němu totiž poznáš, zda se jedná o Viteál. Nebo lépe řečeno, Harry to pozná.“
,,Takže mezi nimi existuje spojení?“
,,Přesně tak. Nejsem si jistý jak, ale nějak se to projeví. Hlavně buďte opatrní a neberte ho přímo do rukou, ani ho nezkoušejte rozbít. Viteál nelze zničit tak snadno, takže ho jen přinesete a zbytek vyřídíme po vašem, snad úspěšném, návratu.“
,,Nerad bych jakkoliv oddaloval vaše priority, ale nejsem si jistý, že je Potter na podobnou cestu připravený…“
Brumbál zamlaskal, zavrtěl hlavou. ,,Harry už čelil všemožnému nebezpečí a tentokrát se osobně postaráš o jeho bezpečí. Jsem si jistý, že s tebou je v těch nejlepších rukou.“
,,Obávám se, že vaše přesvědčení nesdílím Brumbále. Potter je stále stejně nesoustředěný, roztěkaný a schopný kdykoliv se rozeběhnout za Bellatrix Lestrangeovou, i kdybych mu stokrát vysvětlil, že mu to kmotra nevrátí. Jak si představujete, že ovlivním, aby se během cesty někam nezaběhl a nenechal se zabít, či zmrzačit? Mám mu snad opatřit vodítko?“
Brumbálovi uniklo pobavené odfrknutí. Modrýma očima se mihla jiskra, kterou však v příštím okamžiku zahalil stín soucitného smutku. Hleděl na bývalého učitele a on dobře věděl, na co pomyslel. Svými argumenty mohl přesvědčit kohokoliv na světě,… kromě Brumbála. Chvíli na sebe mlčky hleděli, než Snape poraženecky svěsil ramena a nechal z tváře opadnout nesouhlas.
,,Kdy máme vyrazit?“
,,Zítra by mělo být krásně.“ Odpověděl Brumbál a naprosto iritujícím způsobem na Snapea mrknul.
,,Dobře. Nějaké podmínky? Například… Bez Viteálu se nevracejte domů?“
,,Och! Takové podmínky, že bych si nárokoval?“ Krátce se zasmál a pak zavrtěl hlavou.
,,Nic takového. Jsem si vědom, že se to napoprvé nemusí povést. Ovšem… nečekám, že se vrátíte hned. Budu muset zabezpečit dům, a schovat hipogryfa u Rubeuse. Myslím, že se samým štěstím rozvzlyká! Zrovna nedávno si stěžoval, jak moc postrádá jeho přítomnost…“
,,Ušetřete mě.“ Zaúpěl Snape. Skutečně nepotřeboval slyšet, jak je jejich šafář sentimentální. To už dávno věděl.
,,No, myslím, že je to protentokrát všechno. Měl bych jít, nebo přijdu pozdě… Pozdravuj ode mne Harryho.“ Starý muž se zvedl z křesla a vydal se ke krbu.
,,Řediteli?“ Zastavil ho na poslední chvíli Snape a zatímco se vousatý muž otáčel, přivolal z police skleněnou ampulku. Jakmile mu přistála v dlani, přistoupil blíž a zvedl ji na úroveň modrých očí. ,,Tady je Potterova vzpomínka. Snad budete s jejím průzkumem úspěšnější, než jsem byl já.“
,,Á, ano, děkuji ti, Severusi. Myslím, že se na ní ještě dnes po večeři podívám. Jsem velmi zvědavý, jak to s tou sebevraždou vlastně bylo.“
,,Ať už je na té halucinaci něco pravdivého, nebo ne, oba víme, že Potter by spíš skočil pod vlak v náhlém impulzu někoho zachránit, než v potřebě skončit se životem.“
,,V tom s tebou naprosto souhlasím.“ Usmál se Brumbál a pak, s elegantním vstupem do krbu, okázale zmizel v plamenech.

≈VP≈

Když se Harry vrátil ze zahrady, už tam nezbylo nic, co by se dalo uklidit. Židle i sklenice s vodou vzaly za své a on jen doufal, že po dvou hodinách cvičení nebude podezřelé, že zmizel v koupelně. Obývacím pokojem se mihl jako stín, v pokoji sebral pyžamo a hned jak do koupelny vlezl, zamkl za sebou na dva západy. Doufal, že se tím vyhnul jakékoliv konfrontaci se Snapem. Byl totiž přesvědčený, že by ji nezvládl. Ten muž ho donutil všechno vyklopit, načež bez jakékoliv reakce odešel. Nechal tam Harryho stát, aniž by se obtěžoval s odpovědí. A přitom to bylo něco, na čem záleželo nejvíc. Na tom, co si myslí Snape. Dřív ne, ale teď…! Chtěl vědět, jestli se tím něco změnilo. Jestli je na něj naštvaný, nebo mu na tom, co řekl, vůbec nezáleží… Chtěl to vědět, ale zároveň se toho bál. Nemohl se podívat do těch černých očí, protože měl strach, že se do nich vrátí opovržení, jaké si bezpečně pamatoval od prvního ročníku v Bradavicích. Neuměl si představit, jak by se s tím vyrovnal. Teď, když spolu bydleli, vídali se den co den a společnost toho druhého byla jedinou společností, kterou měli, nechtěl, aby to zas bylo jako dřív. Příliš rychle si zvykl na Snapea, který mu v jednom kuse neopakuje, jak hrozně je po svém otci arogantní. Bylo to příjemné sledovat, jak ho ten muž pozoruje s mnohem menší nenávistí a odporem. Nechtěl o to přijít. Bůh ví, jak dlouho tu spolu ještě budou… Nechtěl se vracet na začátek.
Položil se do vany, zatímco se napouštěla horkou vodou a cítil, jak pozvolna stoupá a pohlcuje jeho tělo do své vřelé náruče. Horká, voňavá od bylinek a mandlového mýdla. Zavřel oči a zkoušel na nic nemyslet. Marně. Chvíle, kdy za Snapem zavlál černý plášť a Harry zůstal sám uprostřed zahrady, se mu nepříjemně vtiskla do paměti. Potom, co mu řekl, měl nějak naspěch, aby byl ten tam… A on pochyboval, že to bylo proto, aby se mohl o samotě vyplakat. Nejspíš ho doopravdy naštval. Ano, to je ono. Spěchal se uklidnit.
Harry mýdlem přejel po rameni, pak po hrudi, po břiše... Zvolna smíval stopy potu z kůže a voda mezitím pohltila téměř celé tělo. Zrovna se začínala sápat po bradě, když ji vypnul a koupelnu obklopilo mučivé ticho. Doufal, že dnes celá výuka skončila. Ze všeho nejradši by totiž rovnou z vany zamířil do postele, schoval se pod dekou a čekal, až všechno odezní s příchodem nového dne. Jenže to se přepočítal. Jakmile se kradl chodbou do svého pokoje, zastavil ho chladný, posměšný hlas.
,,Vy už jste v pyžamu?“
Zarazil se napůl kroku, a pak se na Snapea křečovitě otočil. Připadal si podobně, jako když ho ve třetím ročníku přistihl toulat se po večerce školou.
,,Myslel jsem, že už jsme pro dnešek skončili…?“ Nadhodil.
,,Ne tak docela.“ Snape zavrtěl hlavou. ,,Vemte si župan a pojďte za mnou, rád bych s vámi povečeřel…“
Povečeřel? On s ním chce večeřet? Harrymu klesla brada. Zůstal na Snapea zírat, jakoby ho viděl vůbec poprvé. Už společně snídali, ale ještě nikdy…
,,Musíme si vážně promluvit.“
Aha. Promluvit. No nazdar…
Harry Snapea následoval ke krbu a cítil se absurdně nejistý. Přesvědčení, že by o tom radši nemluvil, stále sílilo a než došel k pohovce a posadil se za stůl, měl chuť utéct pryč. Všiml si, že křeslo, na kterém profesor tráví většinu dne, se přesunulo ke stolu naproti němu. Dobby oběma naservíroval lehce propečený steak se smaženou zeleninou a za chvíli se u talířů objevily i dvě sklenice s vodou. Severus se ani neobtěžoval s popřáním dobré chuti a pustil se do jídla. Harry držel nad masem vidličku, ale jíst nějak zapomněl. Místo toho věnoval veškerou svou pozornost muži naproti sobě. Jedl elegantně, z masa si ukrajoval veliká sousta, ale na rtech to nezanechalo jedinou stopu. Až teprve zelenina vytvořila na ústech odlesk od oleje.
Harryho sklenka se zachvěla…
Snape držel příbor s takovou lehkostí, že přesnost řezu u polosyrového masa, byl hotový div světa. Talíř se pozvolna vyprazdňoval, s tou největší precizností a každičký hrášek měl vedle mrkve a okurek své přesně dané místo…
Voda pomalu stoupla až na samý okraj, ale nevylila se. Stoupala bez povšimnutí vzhůru, zakulacovala se, vytahovala… Až se vznášela dobrých pár centimetrů nad skleničkou.
V ten okamžik si Snape všiml, že slyší cinkat jen svůj vlastní příbor.
Zručné ruce ustaly v pohybu, nůž z poloviny zaříznutý do masa… Černé oči se odvrátily od talíře a vyhledaly nový cíl.
,,Pottere!“
PLESK!
Voda se rozprskla po stole, naplnila talíře a pokropila dvě překvapené tváře. Nastalo ještě větší ticho, než tu bylo doposud. V takovém tichu je tikání hodin a praskání dřeva v krbu nesnesitelně hlasité.
První se vzpamatoval Snape. Vytáhl si z hábitu čistý kapesník a vztekle si otíral kapičky z čela.
,,Jednou se z vás zblázním.“ Zavrčel.
Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že tu potopu na stole má na svědomí on. Jakmile mu to došlo, sáhl po své hůlce a vše kolem spěšně usušil. Jeho obličej přitom zaplavila červeň taková, že by mu ji závidělo i to nejzralejší jablko.
,,Promiňte...“ Zakoktal se. ,,Nevěděl jsem… Totiž, nevšiml jsem si…“
Snape sjel kapesníkem po levé tváři, černé oči zabodnuté do těch zelených. Pozvedl jedno obočí a čekal, co ta pohroma s jizvou na čele zase pronese. Jenže Harry se do toho zamotal natolik, že nakonec celou řeč shrnul na konečné: omlouvám se a pak raději zmlkl. Aby nemusel té trapné situaci čelit tváří v tvář, sklonil se ke svému jídlu a znechuceně nabral na vidličku kus vlhké okurky. U Dursleyů jsem jedl i horší věci – říkal si, když se krmil svou zmáčenou večeří. Tentokrát to byl Snape, kdo se o jídlo přestal zajímat. Bylo štěstí, že ve chvíli, kdy tu spoušť Harry způsobil, Snapeův talíř byl skoro prázdný. Nechal ho zmizet a se založenýma rukama se opřel do měkkého opěradla. Harry na sobě cítil jeho pohled. Nepříjemný, zkoumavý. To, co bylo v příští chvíli řečeno, mu navodilo dvakrát větší rozpaky.
,,Působivé.“ Černé oči ho nepřestaly zahánět do kouta. ,,Mám si to vysvětlit jako demonstraci toho, co jste mi dnes odpoledne vykládal?“
,,Neudělal jsem to naschvál.“ Namítl rozmrzele a pak ještě dodal:,,A nechtěl jsem to říkat, vy jste mě přinutil.“
,,Máte pravdu.“ Uznal nečekaně Snape. ,,Souhlasím, že to nebylo moc zdvořilé… Ale nutil jsem vás výhradně ve prospěch výuky. Jistě chápete, že jsem nemohl čekat, co od vás uslyším.“
Harry nevěděl, jak odpovědět. Měl nutkání zeptat se ho, co vlastně čekal, ale raději se umlčel kouskem slizkého steaku.
,,Zdá se mi, že jsem vás špatně odhadl.“ Pokračoval Snape. ,,Řekl bych, že někdo jako vy, probudí syrovou magii něčím závažnějším. Mylně jsem se domníval, že při tom myslíte na rodiče… Působíte na mne jako ukázkový příklad někoho, kdo má téměř přehnané iluze o rodinných hodnotách.“
Harrymu na jazyk přilétla věta, kterou okamžitě spolkl.
Jenže teď jste moje rodina Vy, pane.
Děsil se pomyšlení, že to před ním málem vyslovil. Ne, že by ho považoval za svoji rodinu. To rozhodně ne! Jen se smířil s tím, co mu ten zlomyslný osud provedl tentokrát a akceptoval to. Zase. Třebaže uvnitř klíčila ta neslýchaná, dobře známá naděje, že by tohle všechno konečně mohlo být něco, jako… domov. Samozřejmě se mu ta myšlenka ani trochu nelíbila, neboť pokaždé, když si dovolil nechat v sobě růst předzvěst něčeho dobrého, obvykle to končilo katastrofou. Raději pokračoval v mlčení a snažil se vypadat, že má velikou práci s tříděním mokrých a suchých hrachových kuliček. Snapea to zřejmě popudilo, jelikož si po chvíli podrážděně odfrkl.
,,Pane Pottere, mohl byste alespoň dát najevo, že mne posloucháte? Často si nejsem jistý, jestli vnímáte své okolí, nebo jste duchem na famfrpálovém hřišti.“
,,Poslouchám vás.“ Kývl Harry, zatímco pokračoval v pečlivém studování talíře.
,,Podívejte se na mě.“ Přikázal už trochu ostřeji Snape a Harry tak pomalu, neochotně učinil. S vypětím všech sil se snažil působit co nejlhostejněji.
,,Nemám nejmenší zájem na tom, abyste se v Levitačních kouzlech přestal vzdělávat právě ve chvíli, kdy se vám začíná dařit a samozřejmě to, na co myslíte, je jen vaše věc. Nehodlám vás omezovat.“
Tón, jakým to pronesl jasně dokazoval, že by tomu rád učinil přítrž, jenže si byl vědom toho, že to nijak neovlivní.
Harry zmateně zamrkal.
,,Zlobíte se?“ Odvážil se zeptat.
Zdálo se, že ta prudká otázka Snapea zaskočila. Až po malé odmlce tiše odpověděl: ,,Ne.“ Potom nechal zmizet i Potterův poloplný talíř, aby se s ním nemusel dál mučit a se zájmem si ho prohlížel.
,,Znal jsem oba vaše rodiče, Pottere…“ Začal a Harryho vnitřnosti se okamžitě smrskly jak sardinky v konzervě. S napjetím vyčkával, co uslyší. ,,…Ale každým dnem roste mé podezření, že se povahou ani jednomu z nich nepodobáte. Skutečně by mě zajímalo, po kom jste tak naivní.“
Harry nechápavě pootočil hlavou.
,,Cože?“ Na tváři převládl otupělý výraz, který podtrhl tu absolutně zbytečnou jednoslovní otázku. Najednou si uvědomil, s jakým intenzivním zájmem si ho Snape prohlíží. Zrovna jako vzácnou přísadu do lektvaru.
,,Nenapadlo vás nic jiného, s čím byste mohl zdokonalovat své schopnosti kromě mě?“
,,Ne, pane…“Harry si roztržitě projel dlaní vlasy.,,Já o tom vlastně ani nepřemýšlel. Prostě se to stalo když…“
,,Možná byste se nad ním měl zkusit zamyslet.“ Skočil mu do řeči Snape.
Což v překladu znamenalo, že jednoznačně netouží být předmětem jeho úspěchu. Zjevně ani nemá zájem o, třeba jen malé, přátelství. Proč taky.
,,Dobře.“ Nepatrně kývnul hlavou a cítil zklamání podobné tomu, jaké si pamatoval ze čtvrtého ročníku, když se neúspěšně pokusil pozvat na ples Cho Changovou.
,,Dobře.“ Zopakoval chladně Snape. ,,A teď, když jsme si to ujasnili, seznámím vás s naším úkolem.“
,,Úkolem?“ Harry nějak nebyl schopen dostat ze sebe víc, než jedno slovo.
,,Nemyslel jste si doufám, že tu budeme celý rok jen sedět a pilovat vaše nedostatky, že ne? Máme jisté povinnosti vůči světu. Pokud si vzpomínáte, na našem seznamu je stále jeden živý Voldemort a všichni očekávají, že nás zbavíte všech mizérií světa, když jste slavný Vyvolený.“ Prohlásil ironicky a s nefalšovaným podceňováním si ho přejel očima, jako by hodnotil nekvalitní zboží.
Harry to nekomentoval. Z části se cítil uražený, ale druhá jeho část byla ráda aspoň za jednoho střízlivého člověka, který v něm nevidí hrdinu.
,,Byl tady Brumbál.“ Dostal se konečně k jádru věci Severus a získal si tím kompletní Harryho pozornost. ,,Samozřejmě vás pozdravuje a doufá, že se vám… nám bude dařit.“
,,A co je naším úkolem, profesore?“ Dožadoval se Harry a snažil se zamaskovat netrpělivost s ještě větší zvědavostí.
,,Raději to vezmu od začátku. Nemusím se ani ptát, jestli jste už slyšel o Viteálech. Černá magie, tlusté knihy, žádné ilustrace… to není nic pro vás. Kromě toho velmi těžko dostupná literatura. Ani já jsem se s ní přímo nesetkal. Ovšem k naší veliké smůle, Voldemort ano…“ Snape začal pečlivě vysvětlovat smysl Viteálů a Harry dával bedlivý pozor, aby mu neuniklo jediné slovo. S každou další informací pocítil vzrušení. To, co Snape vykládal tentokrát, nebyla žádná zbytečná teorie. Ne. Byly to fakta, která navíc využije, až bude třeba. Kdykoliv se profesor zeptal, zda všemu rozumí, zaníceně přikývl a čas od času přispěl do hovoru s co nejracionálnější otázkou. Páni! Najít předměty, do kterých Voldemort ukryl kousek sebe a pak se postarat o jejich zničení… To znělo jak návod k videohrám, které s oblibou hrál jeho bratránek! A kromě způsobu, jak Tom Viteály vytvářel, to neznělo moc děsivě. Zdálo se mu stokrát pohodlnější zničit nejnebezpečnějšího čaroděje na planetě tím, že rozbije pár cetek, než že by se mu musel stavět tváří v tvář. A překvapivě ho ani neotrávilo, že musí spolu se Snapem cestovat a plnit úkoly, než se spolu nadobro rozloučí. Harry vlastně neměl žádnou představu o tom, co se stane, až válka skončí. Pokud nebude plnoletý, bude muset zpátky k Dursleyovým, hrdina-nehrdina, do Bradavic se nevrátí a teta Petunie by ho poslala rovnou zpátky do blázince. Raději nad tím vůbec nepřemýšlel. Podstatná byla přítomnost. A on se v ní cítil celkem spokojeně.
,,Takže Profesor Brumbál hledá Viteály pomocí Myslánky a vzpomínek těch, se kterými měl Voldemort něco společného…“ Ujišťoval se, aby věděl, že všechno správně pochopil. Vzhledem k tomu, že ho Snape nepřerušil, ale naopak souhlasně přikývl, byl si jistý, že se trefil. ,,A teď se mu podařilo najít místo, kde je nejspíš skrytý jeden z nich, prsten, co patřil Voldemortovu dědovi?“
,,Ano.“
,,Takže tam půjdeme a prostě ho seberem?“ Navrhl s úsměvem a se založenýma rukama se ponořil zády do opěradla. Na Snapea to ovšem patřičný dojem neudělalo. Naopak. Zamračil se.
,,Tohle je válka, Pottere, ne famfrpál. Uvědomte si, že hledáme Viteály, nehoníme zlatonku.“
,,Promiňte… jen vtip.“ Omluvil se, úsměv ze rtů nezmizel. ,,No… je teda možné, že tam nic nebude?“
,,Je to dost pravděpodobné.“
,,A když ho nenajdeme, tak se hned vrátíme domů?“
Domů… On řekl domů… Ty hloupý, naivní kluku. Moc rychle sis zvykl na vězení…
Snape schoval obličej do rukou, vyčerpaně promnul kořen nosu, spánky.
,,To by bylo samozřejmě vítané…“ Začal a bylo jasné, že tím jeho spekulaci vyvrací. ,,Ředitel ovšem decentně naznačil, že bychom se měli snažit využít získaných informací a učinit naši cestu co nejefektivnější.“
,,Což znamená, že další stopy k prstenu nemá a mít nebude.“ Prohlásil Harry ve své zbrklosti a teprve pak si uvědomil, jak urážlivě to vyznělo. K jeho překvapení se ale zdálo, že Snapea pobavil. Muž prudce vydechl nosem, jakoby se snažil zadržet uchechtnutí, což bylo skoro, jako přímý souhlas.
,,To bylo velmi úderné hodnocení.“ Řekl nakonec. ,,A máte pravdu. Zbytek pátrání je zcela v našich rukách.“
,,Prima.“ Harry pokrčil rameny a Snape doufal, že se plete, když zhodnotil jeho výraz, jako tvář bezstarostně se těšícího pubescenta. ,,Kdy vyrážíme?“
,,Zítra v poledne. Možná byste se měl jít pořádně vyspat, už je skoro půl dvanácté.“ Harry neodpovídal. Hleděl na Snapea, v očích plamínky nadšení. Jakoby očekával, že od svého profesora ještě něco uslyší. Severus mu tu radost ale udělat nehodlal. Nekompromisní, pevný pohled vytáhl studenta ze snů zpět do reality. Harry krátce zatřepal hlavou.
,,Dobře…“ Vydechl, trochu rozpačitě. Vstal a bezděčně si utáhl pásek na županu.,,Tak já teda jdu.“
,,Buďte tak laskav.“ Utrousil unaveně Snape. Zůstal v křesle a poněkud zaujatě hleděl na místo, kde ještě před chvílí Harry seděl. Tomu se z nějakého důvodu nechtělo pryč. Nemohl však identifikovat tu vlezlou domněnku, že se má ještě něco dít. Odcházel pomalu a u dveří se naposledy zastavil, aby se na Snapea naposled podíval. On však vůbec neregistroval jeho přítomnost. Spíš to vypadalo, že si myslí, že je Harry dávno pryč.
,,Dobrou noc, profesore.“ Potichu popřál a odešel.

≈VP≈

Nemohl usnout. Nespal. Chvíli se na posteli neklidně převracel, než to vzdal a posadil se v chumelci peřiny do tureckého sedu. Podepřel si dlaní bradu a zamyšleně si ťukal prstem do levé tváře. Měl nutkání něco dělat. Cokoliv. Pomyšlení na to, že bude zítra po tak dlouhé době venku, ho znervózňovalo natolik, že nebyl schopen klidně ležet, nebo se pokoušet usnout. Nakonec si usmyslel, že začne balit. Vstal z postele, vrhl se ke skříni, vytáhl z kufru nový baťoh, který mu hned připomněl den, kdy byli v Příčné ulici, a začal do něj soukat svoje věci. Náhradní kalhoty, spodní prádlo, mikinu, košili, tričko, tepláky… Plátěný batoh se začal až nebezpečně rychle plnit. Narval tam svůj Neviditelný plášť, album s fotkami rodičů, přečtenou knížku o Levitaci a zkrátka všechno, co mu připadalo naprosto nezbytné. Snape se nevyjádřil přesně, jak dlouho budou pryč. Ale nechtěl ho obtěžovat s tím, že něco zapomněl, nebo že mu něco schází. Uměl si představit, že by ho to ani trochu nezajímalo. Rozhodl se namáčknout tam ještě učebnici o Bílé magii, se kterou právě pracovali a pár pergamenů na svou esej o Mandragorách, aby si ve volných chvílích, pokud nějaké budou, mohl dělat svoje. Doufal, že ho přitom Snape přistihne a představil si, jak nevěřícně kroutí hlavou nad jeho nečekaným zájmem o studium. Usmál se, sáhl do skříně, aby vylovil ještě jednu košili a spodky. Člověk nikdy neví. Nechtěl být na cizí půdě bez řádného vybavení. Nakonec vše pečlivě vtěsnal dovnitř zavazadla a s vypětím všech sil utáhnul a zavázal čouhající šňůrky. Potom si ještě zkusmo baťoh potěžkal, díky čemuž si uvědomil, že bude mít na cestě co dělat. Ale přeci jen… Neočekával, že budou šlapat kilometry, když se můžou přemisťovat. Tak to nechal být a vlezl si zpět pod peřinu. Převalil se na bok, na kraj postele a sledoval ten plný baťoch, jako by tím chtěl urychlit pomalu plynoucí noc.

≈VP≈

Draco Malfoy si vybalil pomocí hůlky svůj poslední hábit. Nechal ho navléct na ramínko, přes něj pověsil vyžehlenou kravatu ve zmijozelských barvách a pak si podal své saténové pyžamo a skříň potichu zavřel. Všichni jeho spolužáci už nějakou dobu spali, což bylo jedině dobře. Alespoň chvíli měl soukromí. Nepotřeboval, aby někdo viděl tu nevkusnou podobiznu lebky, která už několik dní hyzdila čistě bílou pleť. Když se zmijozelskou precizností zapnul všechny knoflíčky a položil se do postele, upřel pohled do stropu. Zkoušel zavřít oči, ale přesto nebyl schopen usnout. Cítil se příliš neklidný. Tím, že byl zřejmě naposledy v Bradavicích, i pomyšlením na to, co ho letos čeká. Kolejní body a známky z OVCE byl jeho poslední problém. Temný pán si zvolil ze svých řad právě jeho, aby splnil svůj nelehký úkol. Nevěřil, že by mohl uspět, ale věděl, že nemá jinou možnost. Nechtěl zemřít, a kdyby neudělal to, co se po něm chce, docela jistě by ho Pán Zla zabil. Věděl, že nepatří mezi jeho oblíbence a snad dokonce tušil, proč tomu tak je. Voldemort zanevřel na jeho otce. Nebylo těžké postřehnout, jak o něm smýšlí. Viděl, s jakým pohrdáním pokaždé hleděl do jeho tváře, jako by se ho chystal poplivat. Nemá o rodině Malfoyových nejlepší mínění a tenhle úkol nebyla čest, ale pomsta. Mstí se mu za otcův neúspěch na Ministerstvu kouzel. Pokud uspěje, nebude jásat nad přijetím do kruhu Voldemortova oblíbenců, ale nad vlastním zachráněným životem. Kdoví, jak by ho Pán Zla potrestal kdyby svůj úkol nesplnil. Mučil by ho? Zabil? Možná by to samé pak udělal i jeho matce. Ne, to zkrátka nedokázal přijmout. Samotná představa ho děsila k smrti. Nevěděl téměř nic o nepohodlí, ztrátě blízkých, nebo opravdové bolesti. Ovšem stačilo osobní setkání s ním a všechny jeho noční můry dostaly najednou jméno i podobu. Všechny obavy a fobie se staly skutečnými a veškeré hrozící nebezpečí se stalo něčím blízkým, neodvratitelným a reálným. Uvědomit si, že situace, ve které se nacházel má jen dvě možnosti, z nichž ani jedna není příjemná, bylo stejně hrozné, jako uvědomit si, že jednoho dne zemře. Dobře si tu chvíli pamatoval. Bylo mu skoro osm, když umřel dědeček a jeho otec si dal pečlivou práci s vysvětlováním, jak to na světě chodí. Pro malého chlapce bylo drtivé pochopit, že jednoho dne tu prostě už nebude. A stejně hrozné bylo, když zjistil, že ten den může nastat už velice brzy. Nechtěl toho přece tolik, nebo ano? Chtěl jen žít, aniž by se musel stát vrahem. Jenomže to vypadalo, jako jeho povinnost. Celá jeho rodina Voldemorta uctívá, tak on musí taky. Matka ho hýčkala, otec rozmazloval a teď si Merlin vybírá svou daň za všechny ty roky bezstarostného dětství.
Malfoy přejel prsty po černém tetování. Ještě stále trochu pálilo, jak bylo čerstvé a připomínalo mu všechny hrůzy, které musí podstoupit. Nejhorší na tom bylo, že ze školy odešel Snape. Malfoy mu sice kladl za vinu otcovo odsouzení a zradu, ale na druhou stranu to byl jediný člověk, který by mu rozuměl. Jediný, který by ho skutečně chápal. Vždy byl tady v Bradavicích jeho spojencem. Byl někým, koho mohl kdykoli požádat o pomoc a on by mu ji poskytl. Pochopil by ho, protože na tom byli podobně. Jenže teď byl pryč a on tu byl na všechno sám. Musel vymyslet plán a nachlup přesně jej realizovat. Brumbál byl totiž velmi silný soupeř a když ho neporazil ani Voldemort, byla šance na úspěch velice malá. No… Rozhodně se tenhle rok ve škole nudit nebude…

≈VP≈

Ráno byl Harry několikrát neúspěšně a nakonec dost ostře probuzen.
,,Je půl dvanácté, Pottere a vy ještě spíte?“
Harry něco zabručel a otočil se k němu zády. Peřinu objímal rukama i nohama, jako velikého plyšového medvěda a jedna jeho pyžamová nohavice byla vyhrnutá nad koleno. Okouzlující.
,,Pane Pottere!“
Nic. Harry byl právě uprostřed snění, neboť teprve před dvěma hodinami se uchýlil ke spánku. Když se již po pátém pokusu ho zbudit setkal s neúspěchem, netrpělivě vypochodoval z ložnice a úmyslně praštil s dveřmi co nejsilněji. Bývalý Smrtijed, člen Fénixova řádu, mnoholetý špion Brumbála… a tráví svůj drahocenný čas buzením chrápajícího Nebelvíra. Nádhera. Vrátil se do obývacího pokoje, zkontroloval sbalené věci, přečetl nový výtisk Denního věštce a vypil dva hrnky černého čaje, než byl schopen jít znovu bojovat o Potterovo bdění. V ložnici si umínil, že ho budí naposledy. Přešel k lůžku, chytil cíp peřiny a silně s ním trhl. Potter se skutálel na podlahu tak nešikovně, že se uhodil do hlavy a teprve to ho probudilo. Pomalu se posadil, zamrkal a tvářil se asi tak inteligentně, jako právě vyklubané kuře.
,,Dvě hodiny!“ Zaútočil na rozcuchanou hromádku na zemi Snape. ,,Už jsme mohli být na cestě dvě hodiny, Pottere. Celý měsíc vstáváte v půl sedmé a zrovna dnes toho nejste schopen? V kolik jste šel vůbec spát?“
,,V osm ráno? Myslím..“
,,V osm ráno!“ Zopakoval Snape a jako by říkal no prosím!
Harry se konečně odhodlal vstát. Čelit po ránu běsnícímu Snapeovi nebylo právě pohodlné…
,,Za deset minut ať jste oblečený a připravený k odchodu.“
,,Ano pane.“ Zamumlal rozespale Harry.
Severus pak odešel, ještě stihnut vznést a vzít s sebou Harryho sbalený baťoch. Harry se začal pomalu vymotávat z přikrývek.

≈VP≈

Přemístili se na venkovskou cestu lemovanou pečlivě udržovaným živým plotem, za nímž vykukovaly barevné střechy rodinných domků. Asi po deseti metrech se cesta před nimi stáčela vpravo a mizela v lese s mladými borovicemi a modříny. Nad nimi jasně zářilo slunce rozpínající se po bleděmodré obloze a svými paprsky barvilo čepici drobného lesa.
Harry nabral do nosu vůni čerstvé trávy, vzdáleného jehličí a možná také… vůni pečené kachny, jež se k nim linula z okna jednoho z domů. Byl venku. Jemný vítr si živelně pohrával s chmýřím pampelišek, i s jeho rozcuchanými vlasy. Světlo ze slunce mu zahřívalo nos a on se cítil neskutečně dobře. Volný, vítán celým světem… šťastně vykročil vpřed, ale zarazil se. Uvědomil si, že pořád ještě svírá Snapeovu ruku. Od přemístění ji nepustil, jako by měl pocit, že k němu patří. Naproti tomu Severus měl prsty napjaté, a evidentně čekal, až se ho Harry milostivě pustí. Udělal to. Zbrkle při tom dlaní zatřepal a schoval ji do kapsy.
,,Vesnice Malý Visánek by měla být za lesem.“ Konstatoval chladně a osvobozenou rukou ukázal na rozcestník.
,,Paráda! Na co čekáme?“ Prohlásil Harry a vykročil po cestě k lesu, nechávaje Snapea za sebou. Ten ho nechal jít kousek před ním a nijak ho nezneklidňovalo, že by mohl vzít do zaječích. Potter se neumí přemisťovat, nebyl by problém ho chytit. Navíc to už nějakou dobu vůbec nevypadalo, že by toužil utéct. Neměl kam.
Snape sklonil hlavu ke své ruce, promnul si prsty. Potter ho držel jako blízkého přítele. Nenuceně, přirozeně. Jako by to bylo normální. V jeho stisku byla důvěřivá přívětivost, na což nebyl zvyklý. Roky se ho tak nikdo nedotýkal, pokud to nebylo nutné. Celou věčnost ho nikdo přátelsky nedržel. Bylo to… příjemné, tak vřelé. Přitom ještě před měsícem, když se spolu přemístili poprvé, držel se ho Potter s takovou nechutí, že si pak dlaň otíral do kalhot. A neudělal to, aby ho urazil. Nejspíš si to ani neuvědomil. A hle, co jeden měsíc s odporem provedl. Rozpustil se, zmizel. Dnes ho Potter držel za ruku s takovou samozřejmostí, s jakou ani malé dítě svojí mámu nedrží. To není moc dobré. To vůbec není dobré. Pokud to tak půjde dál, bude mu věřit víc, než Brumbálovi. Vymění ho za své přátele…Ten malý, naivní idiot je schopný začít ho mít rád! Srdce v těle se rychleji rozbušilo. Snape si otřel zpocenou dlaň do hábitu a spustil ji podél těla. Za tohle všechno si může sám… Kdyby tomu klukovi pořád neustupoval, kdyby se choval dál, jako v Bradavicích, k ničemu takovému by nikdy nedošlo. Mohl ovšem tušit, že si jeho sympatie získá tak snadno a prakticky bez námahy? Včera to byla sklenice s vodou, dnes horký stisk dlaní a co to bude zítra, za týden? Směřovalo to nesprávným směrem. V hlavě mu už blikal varovný signál. Takhle by to nemělo být. Měl by to zarazit, dokud není pozdě…

Pozn. Aut.: Už jsem se v úvodu zmiňovala, že budu provádět různé změny s Viteály. Ale raději to ještě připomínám, aby se pak někdo nedivil. Jinak, co se faktů týče, do chvíle, než cokoliv překopu se snažím držet co nejpřesněji knižní předlohy.