Vivere porta

 Už tam budeme…
Drobná ručka se pevně držela mužovy dospělé dlaně. Malé krůčky cupitavě doháněly každý jeho krok. Shlížel na něj, na jeho rozcuchanou hnědou kštici a na pánskou košili, kterou vláčel po zemi, s každým pátým krůčkem lemy přišlapujíc. Napadlo ho, že měl chlapce lépe obléct, nebo aspoň učesat. Vždyť dnes je jeho velký den. Dnes všechno zlé končí, všechno krásné začíná… Škoda jen, že on to neuvidí. Den vítězství bude pro něj dnem úplně posledním. No, co se dá dělat, Dursleyho stará košile bude muset stačit, nezbyl žádný čas. Byli u cíle. Veliké, půlkruhové dveře se otevřely, aniž by museli klepat a nechaly oba nahlédnout do velikého sálu plného světla a blyštivých šperků. Drobná dlaň ho chytila pevněji a on mu stisk oplatil, jako by mu chtěl dodat víc odvahy. Jsem s tebou – ujišťoval ho svou dlaní. Podél zdi stály postavy zahalené v černém, nehybné jak žulové sloupy a skrz bílé masky hleděli před sebe, do samého středu sálu. Úplně na opačném konci, mezi nimi trůnila postava děsivější, než sama smrt. S hadí tváří a rudýma očima. S královskou elegancí seděla na železném křesle, velikého hada po boku. Zakalené, uzounké zorničky sledovaly nedočkavě brýlatého chlapce.
Na mramorové podlaze se rýsovaly kruhy v nejrůznějších barvách i rozměrech. Chlapce to zřejmě zaujalo, neboť cestu do středu dokončoval s hlavou skloněnou. Několik hranic společně překročili, až skončili uprostřed, v kruhu nejmenším. Byl vykreslený ve dvoumetrovém poloměru, hranice byla široká, zlatorudá a uvnitř čistou zem hyzdilo pár zaschlých kapek krve.
Víš, co to je, Severusi? Pokoj, nebo sál? Ani jedno. Terč, můj milý chlapče. Skutečný, mramorem vykládaný terč, do jehož středu si právě nevinného chlapce postavil.
Poklekl u něj, posadil dlaně na drobná ramena.
,,Teď odejdu a ty tady zůstaneš.“ Vysvětlil mu. Malý, sotva pětiletý chlapec na něj upřel své veliké oči. Jasně zelené, nekonečně důvěřivé, schované pod kulatými skly. S pevně semknutými rty poslušně kývnul, ve tváři odhodlání, vzpurnost maskující strach.
Hodný chlapec - pochválil ho Severus a jemně prohrábl rozcuchanou hlavu. Jestlipak Avada ty nepoddajné vlasy zkrotí?
,,Ničeho se neboj. Jen tu hezky počkej, dokud neuvidíš světlo, ano? Čekej na zelené světlo. Až ho uvidíš, vrátím se pro tebe.“
Další kývnutí. Není se čeho bát…
Opustil ho, zaujal místo mezi Smrtijedy. Voldemort se vznešeně, za všeobecné pozornosti postavil. A chlapec zůstal ve svém terči stát docela sám. Beze zbraně, bez ochrany. Jen se svým úkolem čekat na zelené světlo. Obrovský had se zavlnil u bosých nohou s lemy tmavošedivého roucha. Bezvlasý muž vytáhl svou hůlku, mazlivě ji pohladil. Ve tváři opojná chuť vítězství.
Důvěra je důležitá. Harry se nebojí. Harry neuteče. Ale přesto… jde o miliony životů, o slib, co dal Brumbálovi, o závazek vůči světu,…
Odpusť Lily…
Torpor
Chlapec znehybněl. Tvář kamenná, bystré oči s šokem pochopily zradu. Strašidelný muž i se svou hůlkou byl v okamžiku míň, než nic. Nezajímavý a nedůležitý. Vyhledal si jiný cíl. V zelených očích se třpytila nevěřícnost, překvapení, strach a panika. To všechno jako vražedná kletba uhodilo Severuse.
,,Nedívej se na mě, dívej se jinam… Musel jsem…“
Zelené oči byly hluché, němé. Dívaly se dál.
Voldemort, ignorujíc nepozornost dítěte, napřáhl svou hůlku.
,,Nechci to vidět. Nedívej se na mě, slyšíš? Nedívej se…“
,,AVADA KEDAVRA!“
,,…na mě.“

≈VP≈

,,Pane?“
Naprostý děs zvolna ustupoval. Z bezvědomí ho tahalo tiché volání. Jak dlouho bude smět předstírat hluchotu?
,,Pane…“
Další zavolání. Tentokrát bylo slyšet jasněji a ostřeji. Smyslům se vracela síla. Jakmile pocítil letmý dotyk na dlani, hmat explodoval. Vjem tak silný, něžný, že nebylo možné jej nadále přehlížet.
Otevřel oči. Zamrkal. Rozeznal povědomý obrys rozcuchané kštice. Na, stále rozmazané tváři zářily dva smaragdy.
Harry!
Jeho ruka vystřelila vzhůru, přistála na levé tváři, ujišťovala se o správné teplotě, o skutečné existenci. Palcem přejel kořen nosu, přes otevřené rty a kostrbatý hrbolek brady…
Je živý…
,,Jste v pořádku, profesore?“ Hlas k němu dolehl v odpovídající intenzitě. Obličej Pottera byl skutečný, skutečně rozpačitý. Dlaň nechával na své tváři a jeho ústa si začala troufat na zdráhavý úsměv.
Snape dlaň stáhl, pomalu zamrkal.
,,Nic mi není.“ Vypravil ze sebe, trochu nevrle. Očima zašilhal stranou.
,,Třásly se vám ruce. Měl jste zlý sen, pane?“
,,Ano.“ Pravdivá odpověď.
,,O čem se vám zdálo?“ Vyzvídal Potter, a vzápětí znejistil. Snad mu došlo, že už zachází moc daleko.
,,O popravě.“ Konstatoval. Harry byl poněkud zaskočen přímou odpovědí. Zřejmě to byla jedna ze situací, při kterých položil otázku, ačkoliv nečekal odpověď.
Stáhl se dál.
,,Promiňte, neměl jsem se ptát. A mrzí mě, že jste kvůli mně usnul na křesle.“
,,To není vaše vina.“ Protáhl Snape a s potlačeným zívnutím se postavil na nohy. Jednou rukou se zapíral o opěrku. ,,Neměl jsem v úmyslu dnes spát. Musel jsem usnout asi před hodinou…“
,,Aha… Tak to jo, stejně jste se mohl na chvíli natáhnout. Kdybyste mě přenesl na křeslo, ani bych se neprobudil.“ Tím prohlášením si vysloužil velmi odměřený pohled. Na jeho odezvu se vesele zazubil. Úchvatné. Pomyslel si hořce Snape. Někdo se nám vyspal do růžova. Nenávidím růžovou.
,,Nepůjdeme si dát snídani?“ Navrhl Harry. Docela přátelsky a přirozeně. Bouře včerejška již pominula.
,,Jděte napřed. Po schodech dolů snad trefíte.“
,,No jasně.“ Kývnul energicky a vrhl se ke dveřím. ,,Objednám vám čaj, tak si ho nenechte vychladnout.“ Zvolal, než se za ním dveře zaklaply. Snape se pomalu, s nepřítomným výrazem přesunul ke skříni a vytáhl svou kabelu. Otevřel ji, zabořil do ní ruku po rameno a chvíli se v ní přehraboval, dokud nevytáhl zazátkovanou lahvičku. Odšpuntoval ji, trochu se napil. Byl to uklidňující lektvar. Měl si jich vzít víc. Mnohem, mnohem víc…

≈VP≈

Když sešel do jídelny, Potter už se cpal. Smažená vejce – co jiného – a tousty s marmeládou. Snape se spokojil jen se suchým toustem a hrnkem vychladlého čaje.
,,Hm… Zaplatíte ještě jednu noc?“ Ptal se, jen co polknul, načež si do úst naložil další nepřiměřenou dávku vajíček. Jeho obličej měl asi tolik elegance, jako najedený křeček.
,,Ne. Dnes se vypravíme do sousední vesnice a navštívíme tamější nemocnici. Nerad bych platil za něco, čeho se možná nedožiji.“ Odtušil chladně.
,,Fajn.“ Kývnul Harry. ,,Kdy vyrážíme?“
,,Hned, jakmile ráčíte dosnídat.“ Informoval ho, kroužíc s poloprázdným hrnkem čaje. Byl to zřejmě ten nejodpornější čaj, jaký kdy pil. Harry kývnul a svou nesnesitelně neetickou konzumaci zrychlil.
,,Trápí vás často noční můry, pane?“ Odvážil se zeptat, a dával si dobrý pozor, aby neměl plnou pusu. Uměl si představit, že by to Snape neocenil.
,,Ne tak často, jako vás.“ Namítl a všiml si, že Potter v reakci na jeho odpověď zapomněl žvýkat i polykat.
,,Pane Pottere?“
Po nekonečně dlouhé době polknul své poslední sousto.
,,Promiňte, já jen že jsem nevěděl, že to víte.“
,,Když to není Voldemort, jsou to noční můry. Ovšemže to vím. Jak jste si mohl za poslední rok všimnout, jsem zkušený nitrozpytec. Při vaší výuce jsem ve vzpomínkách zahlédl často se opakující obrazy. Smrt pana Diggoriho, smrt vašeho kmotra, nemilé zacházení v nemocnici, útoky mozkomorů…“
Harry mlčel. Sklopil pohled na stůl, jako by se za své noční můry styděl. Snape se tedy rozhodl odklonit rozhovor na jinou stezku.
,,Když už jsme u toho, jak jste se vyspal dnes v noci?“ Zeptal se, v hlase byla slyšet snaha o lhostejnost. Překvapilo ho, když se Potter rozpačitě poškrábal na hlavě.
,,No, nejdřív se mi zdálo o Cedrikovi. Byl jsem na hřbitově, Voldemort na mě použil kletbu Imperius a donutil mě se před ním poklonit, tak jako tehdy, jenže potom…“ Odmlčel se. Nebyl si úplně jistý, má-li zmínit něco tak nevhodného a hloupého a směšného a sprostého…
,,Potom?“ Vybídl ho, sám trochu nejistý a pro jistotu skryl obličej za hrnkem a napil se nejhoršího čaje v Anglii.
,,Potom začal tancovat…“ Zabručel neochotně Potter.
Snape se rozkašlal.
Ta představa byla horší, než všechny zlé sny světa. Mezi nočními můrami by zabrala stupínek vítězů. Byl si jistý, že se přeslechl.
,,To nemyslíte vážně.“ Ujišťoval se. Harry jen pokrčil rameny.
,,Nikdy před tím se mi to ještě nestalo, vážně. Voldemort je nejděsivější bytost na planetě…. Ale kdybyste ho viděl tančit ptačí tanec, tak…“
,,Dost!“ Zarazil ho kvapem Snape. Křečovitě napjatá dlaň zaujala místo mezi nimi a rázně utnula debatu. ,,To mi stačí.“
Tolik si přál nevědět, o čem Potter mluví, neznat onen hrůzostrašný, mudlovský popěvek… Tolik si přál nemít žádnou fantazii… ,,Myslím, pane Pottere, že jste mi právě zkazil celý den.“ Pronesl zničeně.
Potter zadržel pobavené vyprsknutí a jen pomalu vydechl. Zvědavýma očima studoval muže, který se právě zvedal od stolu.
,,Půjdeme?“
,,Jistě pane…“ Harry už se taky zvedal. ,,Jen si skočím pro svůj batoh…“
,,Nikam neskákejte. Vaše přeplněné zavazadlo mám u sebe já.“
Nechápavě naklonil hlavu na stranu. Očima pečlivě prohlédl Snapea. Co mu uniklo? Snapeovi došla trpělivost. Nadzvedl kabelu a poklepal na ni, chlapci poklesla čelist.
,,Nezjistitelné zvětšovací kouzlo, Pottere. Ohromující, že ano? Možná by vás to nepřekvapilo, kdybyste se čas od času obtěžoval dávat při výuce pozor.“
,,Jistě…“ Zabručel nespokojeně Harry a následoval Snapea ven z hostince. Na malou křižovatku svítilo probouzející se slunce. Bylo teprve osm ráno, ale jeho paprsky už útočily na každý, v koutě skrytý stín.
,,Pane… mrzí mě, co jsem vám včera večer řekl. To o vašich zubech…“
,,Buďte tak hodný a mlčte. Potřebuji se z vás vzpamatovat.“
Harry okamžitě zmlknul.

≈VP≈

Velký Visánek byla rozhodně rozlehlejší vesnice. Cestou k nemocnici potkali dva menší obchody, víc odpadkových košů, několik zaparkovaných aut… Domky byly trochu větší, zahrady barevnější a ulice rovnější. Nemocnice se nacházela naproti malé bance, vedle ještě menší cukrárny. Harry se chtěl vydat k hlavnímu vchodu, ale Snape ho zadržel. Navedl ho na dvůr, do ústraní. Pak se rozhlédl, jestli nemají nechtěné diváky a vytáhl svou hůlku.
,,Co chcete dělat?“ Vyzvídal Potter. Oči se mu rozšířily, když se hůlka zaměřila na jeho tvář.
,,Trochu to zabolí.“ Oznámil mu a než stačil Harry zareagovat, ozvala se rána, oslepilo ho bíle světlo a zaplavila ukrutná bolest. Žádné trochu! Bolelo to šíleně! Zavrávoral a praštil sebou zády o zeď. Svezl se po ní. Instinktivně položil dlaň na svou tvář. Byla jaksi jiná. Napuchlá, zanícená, rty alespoň třikrát větší… Chtěl se na Snapea zuřivě podívat, ale jedním okem jen lehce mžoural, druhé ani neotevřel.
,,Co to mělo znamenat?!“ Vyjel přiškrceně. Celý obličej ho brněl.
,,Žihadlová kletba.“ Vysvětlil poklidně Snape. Pak chytil Pottera za loket a pomohl mu zpátky na nohy. ,,Neberte si to osobně, jde o nezbytné opatření.“
,,Nezbytné opatření?!“ Štěkl rozlíceně Harry. Cítil se rozbolavělý a ponížený. Byl si jistý, že vypadá příšerně. Snape ho ignoroval. Sebral mu brýle. Složené je zastrčil do kabátu. Prohlédl si ho a dle výrazu byl se svým dílem spokojen.
,,Teď můžeme jít.“ kývnul a vydal se k hlavnímu vstupu. Harry ho rozzuřeně následoval.
,,Tohle vám jednou vrátím.“ Zavrčel. Zbytek cesty už ani jeden nepromluvil. Snape nebyl nijak zdráhavý. Sebejistě prošel kolem recepce, ignorujíc překvapení recepční, kterou zřejmě pohled na Harryho rozrušil a klidně kráčel dál. Harry s pocitem nejvyšší trapnosti za ním.
,,Tak vysvětlíte mi konečně, proč to bylo nutné?“ Dožadoval se, když se Snape zastavil a studoval plánek nemocnice. Velká spousta nečitelných cedulí ho začínala vytáčet. Aniž by se po Harrym podíval, neochotně vysvětloval.
,,Tahle vesnice je jiná, než ta, ve které jsme byli před tím. Předpokládejme, že tu mají snazší přístup k informacím a je tedy větší pravděpodobnost, že by vás poznali. Mimo to potřebujeme řádné odůvodnění naší návštěvy, kdybychom přitáhli pozornost lékařů. Abychom předešli případným neshodám, navrhuji to označit za silnou alergickou reakci na bodnutí od včely.“
,,Bezva.“ Zavrčel Potter a rozčileně zjistil, že Snapeovi je jeho rozhořčení docela lhostejné.
,,Tyhle mudlovské nemocnice…“ Ucedil muž netrpělivě. Harry se tedy rozhodl na chvíli svůj bizardní zjev ignorovat a předvedl alespoň částečný zájem o situaci.
,,Co hledáte?“
,,Nejsem si jistý.“ Odvětil nespokojeně Snape. ,,Kam si myslíte, že by mohli schovat pacienty postižené kletbou?“
Harry se zamyslel a pak zcela upřímně odvětil: ,,Na patologii.“
,,Nebo na hřbitov.“ Doplnil ho chladně. ,,Teď něco použitelného.“
Harry otráveně vydechl. Pak natáhl ruku a prst zabodl na štítek: Oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče-3 patro
,,Dobře, tam můžeme začít.“ Souhlasil Snape a přešel k výtahům.
,,Ale jak vysvětlíme, co tam dělám já? Chápu, že vypadám hrozně, ale přece neumírám.“
,,Zabloudili jsme.“ Odvětil chladně.
,,Zabloudili? Fajn, chápu. Nejsme místní a neumíme číst, to beru.“ Žvanil Potter a vzhledem ke stavu jeho tváře to vypadalo velmi přesvědčivě - šíleně. Snape si pomyslel, že pokud to tak půjde dál, navedou je doktoři na psychiatrické oddělení a uměl si představit, že by tím Pottera moc nepotěšili.
Vyjeli do třetího patra. Hned naproti výtahům byl poněkud zastaralý automat na horké nápoje a za ním dlouhá bílá chodba, která Harrymu okamžitě připomněla jeho vlastní pobyt v blázinci. Pod tou představou se otřásl. Dlouhá chodba byla téměř prázdná. Až na jednu lavičku, na které seděla drobná postavička. Sklíčeně hleděla do země, malé nožky natažené. Tiše plakala.
,,Pane, ta holčička…“
,,Teď se o ni nestarejte, Pottere. Máme jiný úkol.“
,,No jo.“
Vydali se napříč chodbou, očima hledali správné dveře.
,,Ale oni nás k žádným pacientům nepustí.“ Namítl.
,,Ano. To budeme muset respektovat.“
,,Takže?“
,,Takže se nebudeme ptát.“ Rozhodl Severus. Shodou náhod byly naléhavé případy za dveřmi naproti plačící dívce.
Snape se k nim vydal. Ani nestihl stisknout kliku, když uslyšel tiché vzlyknutí.
,,Jsou zamčené.“ Zakňučela dívka. ,,Všechny pokoje jsou tu zamčené.“ Harry se k ní zvědavě přiblížil ale zastavil se, když jeho směrem vyslala naprosto zděšený pohled. Musím vypadat vážně nechutně, pomyslel si. Trochu zpomalil, aby ji ještě víc nevyplašil a posadil se na druhý konec lavice.
,,Tak to budeme muset počkat.“ Protáhl, a napnul nohy podobně, jako je měla ona. Holčičce mohlo být tak osm. Měla slámově zlaté vlasy stáhnuté do dvou masivních copů a pletený svetr. Malé boty shozené z nohou, pohozené pod lavičkou.
,,Co máte s obličejem, pane?“ Zeptala se po chvilce se stydlivou odtažitostí. Oči klopila k zemi. Nedívala se ani ne jednoho z nich. Harry možná vypadal příšerně, ale pořád jí zjevně děsil míň, než Snape, který se teď tvářil ještě netrpělivěji. Zřejmě přemýšlel, jestli má před dívkou použít Alohomora.
,,Bodla mě včela.“ Sdělil jí přátelsky Harry. Dívka popotáhla.
,,Mě taky jednou bodla. Do chodidla.“ Potom se zdráhavě podívala na zhyzděnou tvář. ,,Ale moje noha vypadala mnohem líp, než váš obličej.“
Snape si pobaveně odfrkl. Harry si naštvaně pomyslel, že si tím získala jeho sympatie.
,,Mám alergii.“ Vysvětlil. Snažil se zachovat milý tón. ,,A na koho tu čekáš?“
Holčička opět sklopila zrak.
,,Na mámu.“ Zašeptala.
,,Co se jí stalo?“
,,Já… nevím,“vzlykla,,Ona byla… měla záchvat a potom omdlela.“ Po tom, co to dořekla, se k nim Snape prudce otočil.
,,Měla černou ruku?“
Dívka jen zuřivě přitakala. Z očí ji vytryskly další slzy. Harry si se Snapem vyměnil chápavý pohled. To bylo ono. Ta žena u sebe mohla mít prsten…
,,Ehm… Jak k tomu vlastně došlo?“ Vyzvídal.
,,Nevím. Maminka pracuje vedle v cukrárně. Šla jsem se za ní podívat a ona už ležela za kasou a hrozně křičela.“
,,Nikdo jiný tam s ní nebyl?“
,,Ne.“ Řekla. ,,Ale když jsem přišla dovnitř, zrovna odtamtud odcházel kluk. Se zmrzlinou.“
Mohla to být buď naprosto zbytečná, nebo naopak zásadní informace. Všechno se to nějak podezřele točilo kolem dětí. A pak holčička propukla v pláč.
,,Nechtějí mě za ní pustit!“ hořekovala,,,Byli u ní asi dvě hodiny, a pak dveře zamkli a odešli.“
,,A to tě tu nechali samotnou?“ Harry pobouřeně zvýšil hlas. Jak mohli?
Holčička kývla. ,,Řekli, že se za chvíli vrátí.“
,,Jak dlouho tu čekáš?“
Pokrčila rameny.
Harry si povzdychl, a pak se znovu podíval na Snapea.
,,Počkáme?“
Snape se zamračil.
,,Podle toho, co víme, jí doktoři nepomohou. Netuším, o co jim jde, ale s takovým zraněním mudlovská léčba nepomůže.“ Pronesl Snape a záměrně se před malou slečnou vyhnul jakékoliv zmínce o kletbách a černé magii.
,,Vy byste jí pomohl?“ Harry na něj vrhl prosebný výraz plný naděje. Hloupý kluk… Snape na něm viděl tu naivní odhodlanost. Každého by zachraňoval…
,,Možná. Nevím přesně, s čím máme tu čest. Musel bych to vidět.“ Jen, co to dořekl, Harry už stál na nohou.
,,Tak ty dveře otevřete. Nebudeme přece čekat, až ji nechají umřít!“
,,No tak, ovládejte se.“ Namítl trochu bezradně. ,,Zapomněl jste, proč máte nateklou tvář? Nebude divné, když se jen tak dostaneme skrz zamčené dveře a ošetříme něco, co nikdo z těch patolízalů nedokázal ani pojmenovat?“
,,Vy jí necháte umřít!“ Obvinil ho. ,,Zapomeňte na nenápadnost! Můžete všem vymazat paměť, když to jinak nepůjde.“
…To ovšem nebylo tak jisté.
Pak oba utichli a podívali se směrem k lavičce. Holčička na ně překvapeně kulila oči. Potom polkla, stiskla spodní ret a pak, k jejich překvapení odhodlaně kývla hlavou.
,,Zachraňte jí.“ Zašeptala zoufale.
V tu chvíli to Snape začal zvažovat a Harry si byl úplně jistý. Jenže pak se ozvalo zacinkání. Na konci chodby se otevřely dveře od výtahu a do chodby nakráčela vysoká doktorka. Její svižný krok zpomalil, ve tváři se rychle vystřídalo překvapení s nejistotou. Prošla chodbou a stanula před nimi. Oči přeskakovaly z dítěte na dvě nevšední postavy u dveří.
,,Co tady děláte?“ Vyjela po nich. Její hlas byl přísný i opatrný zároveň. ,,S tímhle musíte do prvního patra.“ Pokynula směrem k Harryho obličeji. Na doktorku byla docela nepříjemná. Jenže než někdo z nich stihl odpovědět, dítě se ozvalo.
,,Oni jí vyléčí!“ Prohlásila dívenka. ,,Ten velký říká, že to dovede!“
Přísnost ustoupila strachu. Zorničky té ženy se šokovaně rozšířily. Pohlédla na Snapea, jako by byl přízrakem z hororu.
,,Kdo jste?“ Polkla. ,,O…o co vám jde?“
Tentokrát se neudržel Harry.
,,O co nám jde? Spíš o co jde vám? Necháte tu malou holku úplně samotnou, zamknete jí mámu před nosem a jednoduše odejdete? Ona umírá a vy si někde v klidu popíjíte kafe! Její rodina by vás mohla klidně zažalovat.“ Rozčiloval se a přitom litoval, že s nateklým obličejem to nemůže vyznít tak drsně, jak by si přál.
,,Vy nejste odtud?“ Zeptala se už trochu tišeji starší žena s uhlazeným drdolem. Uniforma ji zakrývala od ramen až po kolena.
,,Ne.“ Řekl tentokrát Snape. I to jediné slovo, vyřčené jeho děsivě chladným způsobem definitivně podkopalo její snahu o autoritu. ,,Strávili jsme jednu noc v sousední vesnici a dozvěděli jsme se zajímavé věci, madam…“ -mrknul po vizitce- ,,…Callenová. Mnoho rodin postrádá své nejbližší a zdá se mi, že jejich poslední stopa vede právě sem.“ Jeho tvář byla kus ledu. I ledovec, co způsobil havárii Titaniku by se zdekoval. ,,Náhoda tomu chtěla, že mého silně alergického synovce bodla včela právě, když jsme byli poblíž…“ Konstatoval suše. Očima ji probodával skrz na skrz. ,, Ovšem je překvapující, že první, na co narazíme, je malé dítě bez dozoru, rodič v bezvědomí a bez lékařské péče… Nemocnici máte skoro prázdnou, a přesto neléčíte. Tak. Mluvte.“ Vyzval ji skoro, jako u výslechu. Harry v něm opět uviděl defekt z učitelské profese a pocítil silný obdiv. Vážně na ní zapůsobil. Žena polkla. Byla teď oproti Snapeovi docela malá, téměř nepatrná. Patrně si přála být i neviditelná. Tiše polkla. Potom se podívala směrem k malé holčičce, pak znovu na Snapea, a zase na ni. Chtěla mluvit, ale ne před ní. Pochopili to.
,,Dobře, víte jak to vyřešíme? Půjdeme k vám do kanceláře a promluvíme si o tom, jak té ženě nejlépe pomoci.“ Oznámil jí nesmlouvavě. Potom vylovil z kapsy u kabátu mudlovské mince a předal je Harrymu. ,,Máš zřejmě představu o tom, jaký je můj názor na Lupina a jeho profesorské metody, že ano?“ Zeptal se s nechutí. Harry zkroutil napuchlé rty do úšklebku a nejistě přikývnul. ,,V jedné věci s ním bohužel souhlasím.“ Harry překvapeně vzhlédl. ,,Jdi a kup tomu dítěti čokoládu.“ Místo odpovědi se dočkal zablýsknutí v zelených, leč drobných očí, pod rudými opuchlinami. Harryho naplnil zvláštní pocit podobný vděčnosti. Ale nebyl to přesně on. Těžko se dal definovat do jednoho slova. Snape byl nečekaně laskavý. Sic svým osobitým, chladným a nepřiznaným způsobem, ale Harry v tom cítil něco něžného a čistého. Opravdového. V koutě jeho mysli roztáhla křídla malá, drobounká Zlatonka a svým tichým šustěním mu připomněla, že mu Snape právě teď tykal. Hned ovšem křídla zklamaně sklopila, jakmile si uvědomila, že dotyčný mluvil před svědkyní na svého „synovce“.
S úsměvem vypadala jeho tvář ještě mnohem hůř. Přešel k dívce a poklekl u ní. Z pod lavičky vylovil malé boty a pomohl jí s obouváním.
,,Už nebreč. Oni to vyřeší. Pojď, dáme si spolu horkou čokoládu, jo?“
Dívenka si otřela rukávem zaslzené tváře a pak Harryho chytila za nabízenou ruku. Když se vypravili k automatu na horké nápoje, začala se nepatrně usmívat.

≈VP≈

Doktorka zavedla Snapea do místnosti na konci chodby. Nebyla to kancelář, ale malý nemocniční pokoj pro jednoho pacienta. Žena se chovala velmi ostražitě. Přeci jen byla sama s naprosto cizím a kromě toho, velice děsivým mužem. Zůstala stát těsně u dveří a vyzvala ho, aby se posadil. Snape zůstal stát.
,,Musí vám být jasné, že mluvit o pacientech, se kterými nemáte nic společného, není v mé kompetenci.“ Namítla chabě.
,,Samozřejmě. Ale zatajovat informace o jejich zdravotním stavu taky ne. Máte nějaké vysvětlení, proč zatajujete úmrtí svých pacientů jejich rodinám?“
Žena zalapala po dechu.
,,Jak tohle víte?“
Snape se posměšně ušklíbl. ,,Madam Castlerová a další ze sousední vesnice tady údajně trávili tři měsíce. Nechtějte mě rozesmát. Vsadím se, že nemáte ani mlhavou představu o tom, co se jim stalo, nebo jak to máte léčit. A schovávat čtvrt roku tolik lidí? Zemřeli.“
Doktorka to nepopírala.
,,Nevím, jak to víte, ani, co jste zač, ale věřte mi, tohle nevyléčíte. Už po prvních obětech nám došlo, že se s tím nedá dělat vůbec nic…“
,,Jak jste si s tím poradili?“
,,Nijak. Oni… opravdu zemřeli, ale…“
,,Ale?“
Madam Callenová se nepřítomně podívala do okna. Bledý obličej zaplavila hrůza.
,,Bylo to odporné… Nejdřív měli černou jenom ruku, jenže pak… kůže jim začala vysychat, barva se rozlezla po celém těle a nešlo tomu nijak zabránit. Jednou jsme zkoušeli dokonce paži amputovat, ale nepodařilo se. Čím víc jsme se snažili, tím rychleji pacient černal, umíral… Stalo se to už tolikrát…“
,,Proč jste si to nechávali pro sebe?“
,,Nechtěli jsme vyvolat paniku. Ti lidé se chovali divně. Někdy se vůbec nehýbali, jindy ale vztekle napadali doktory… a jakmile jsme je na chvíli ztratili z dohledu…“ Žena přestala hledět z okna a pohlédla zpříma na Severuse. ,,Utekli. Z pokojů, z nemocnice… všichni zmizeli a nikdo je u toho nikdy nespatřil. Hrozilo, že nemocnici zavřou, nebo že na nás jejich rodiny podají žalobu… Nemáme jediný důkaz, že to tak opravdu bylo. I vám to jistě připadá absurdní…“ Na chvíli se odmlčela, pak si začala prohlížet své boty. Na to, co se chystala říct, nebyla moc pyšná. ,,Po nějaké době jsme neměli sílu dívat se na tu hrůzu dál. Bezmocně přihlížet a nevědět, co s tím. Zkoušeli jsme skutečně všechno, co se dalo, ale nemělo to žádný efekt… Pokaždé to dopadlo stejně, a tak jsme jen zavřeli dveře a…“
,,…Čekali, až zmizí. Mazané.“ Hodnotil to Snape s opovržením.
,,Co jiného jsme měli dělat? Nahlásit to policii? Vládě? Ale jděte! Jen bychom je vyděsili. Jen bychom docílili toho, že by nemocnici zavřeli. Ještě pořád jsou tady lidi, které můžeme zachraňovat.“
,,Jestli dobře rozumím, čekáte na to, až matka toho dítěte zmizí. Co hodláte dělat s tou malou?“
,,Becky nikoho jiného nemá. Paní Bakerová přišla o manžela už před lety a jiní příbuzní jsou dávno mrtví. Už jsme volali do místního sirotčince. Vezmeme ji tam.“
Snape si neuměl představit, jak bude ta holka reagovat. Klidné to jistě nebude. Teď ale nebyl čas na zbytečné otálení. Musí jednat. Okamžitě.
,,Chci se na ní podívat. Pokud ji tam ještě máte.“
,,Nemůžu vás přeci jen tak pustit…“
,,Vy mudlové jste neuvěřitelní.“ Zasyčel netrpělivě. Už toho měl dost. Holt bude muset doufat, že ho Obliviate nezklame.
,,Žádný spěch, nic zvláštního se nestane, jen zemře a zmizí vám z očí.“ Vpálil jí nemilosrdně do tváře. ,,Pokud vím, nemáte co ztratit. Vaše nemocnice je tak jako tak ztracená. A já jsem ten poslední, koho zajímá, jestli budete svou neschopností nadále mařit životy zdejších vesničanů. Chci jen vidět tu ženu.“
Doktorka se ještě chvíli rozmýšlela, než nakonec souhlasila a otevřela dveře. Snape věděl, že už je na zachraňování poněkud pozdě, ale mohl by se alespoň dozvědět něco o kletbě. Navíc tu pořád byla malá šance, že má na sobě ten prsten. A o ten tady koneckonců šlo.

≈VP≈

Harry seděl s Becky na lavičce. Společně pili horkou čokoládu, povídali si… Nebo spíše Harry mluvil a vykládal veškeré úsilí na to, aby se jeho nová kamarádka zapojila do hovoru. Pak si ale jejich pozornost zcela získala doktorka a Severus Snape. Vynořili se z konce chodby a dravým krokem došli až ke dveřím před nimi. Když je žena odemykala, třásly se jí ruce. Jakmile je otevřela, dřív, než kdokoliv jiný do nich vběhla dcera pacientky. S potichu vyřčeným mami se protlačila mezi nimi a vpadla do prázdného pokoje. Zmateně se po něm rozhlédla.
,,Maminko…?“ Vzlykla.
,,Pozdě.“ Konstatoval chladně Snape. Kdyby se nemusel zdržovat s tou tvrdohlavou ženskou, mohli to třeba ještě stihnout. Možná. ,,Jak dlouho tu byla?“ Obrátil se na ní.
,,Po tom, co jsme odešli, asi hodinu…“ Sdělila mu otupěle. Pravděpodobně se jí ulevilo, že se tomu odpornému pohledu na scvrklé, černé tělo vyhnula. Ani pro dceru oběti by to pravděpodobně nebyla přijatelná podívaná.
Prázdný kelímek od čokolády dopadl na podlahu. Dívka klesla na kolena. Hleděla na prázdnou, rozestlanou postel, po tvářích ji samovolně tekly slzy.
,,Mami mami mami mami…“ Mumlala.
Harry se protáhl do pokoje a vrhnul se k ní. Automaticky ji objal, stáhl si její drobné, bezvládné tělo do své náruče a konejšivě ji kolébal.
,,Na tak, bude to dobré…,“šeptal,,,uvidíš.“
,,Je mi líto.“Vzdychla doktorka.
,,Mně také.“ Opáčil Snape a vytáhl svou hůlku. Namířil s ní na překvapenou ženu. Zděšením se ani nehnula. Konsternovaně hleděla na tu cizí věc a netušila, co má čekat.
Nedělo se vůbec nic.
,,Zatraceně.“ Procedil nespokojeně Snape. Nebyl tak úplně překvapený, vzpomněl si na titulek v denním věštci. Do téhle chvíle mu však věřil jenom z poloviny. Tohle se nikdy nestalo.
,,Proč to nejde?“ Ozval se Harry.
,,Zjevně celosvětový problém. Proto jsem se snažil co nejméně riskovat.“ Ucedil. Schoval hůlku zpět do kabátu.
,,O tomhle radši pomlčte.“ Podíval se na zkamenělou, vyděšenou ženu. ,,Nevím o vašem nemocničním kolapsu a Vy jste NIC neviděla. Je to jasné?“
Strojeně přikývla, ústa měla otevřená.
Snape našel ve své nekonečně hluboké tašce lahvičku s lektvarem a podal ji Harrymu.
,,Dejte jí to.“ Rozkázal.
,,Co je to?“
,,Uklidňující…“ Říct to, nebo neříct… Už na tom nejspíš nesešlo. ,,lektvar.“
Harry kývnul. Trochu ji od sebe odtáhl a jemnocitně jí přesvědčil, aby se napila.
,,Pomůže?“ Ptal se, když lahvičku zavřel a vrátil Snapeovi.
,,Myslíte, že bych vám dal něco nepoužitelného?“ – A jsme zpátky u vykání. Pomyslel si trpce Harry. Vnímal, jak malá Becky v jeho náruči zvláčněla. Ručka ji přepadla přes jeho paži. Usnula.
,,A co teď? Vezmeme ji domů?“ Zeptal se. Snape nedokázal pochopit, že si ten kluk automaticky umínil, že se o ni musí starat. Proto tady přece nejsou! Dřív, než však stačil protestovat, ozvala se rozrušeně doktorka.
,,Doma jí nikdo nečeká. Už jsme se dohodli s místním sirotčincem, že ji tam ještě dnes přijmou…“
,,Tím je to vyřešené.“ Rozhodl Snape. ,,Už tady nemusíme ztrácet čas, pojďte.“
,,Ne.“ Zamítl to rázně Harry a náležitě tím Snapea překvapil. Očividně se na tomto světě našla osůbka, která jeho autoritu úspěšně přehlíží. Harrymu se chtělo chechtat, když si uvědomil, jak moc se Snape právě přemáhá, aby ho neosočil jeho slavným příjmením. Žádné rozzuřené Pane Pottere se tentokrát nekonalo.
,,Jakže?“
,,Slyšel jste. Nevěřím jim. Už se jim podařilo mě dostatečně přesvědčit, že je jim ukradená. Nic se nám nestane, když jí tam odneseme sami.“
Ve Snapeovo sametových očích se během vteřiny vystřídalo několik pocitů. Hněv, podráždění, smíření. Potter byl zkrátka Nebelvír skrz na skrz. Kromě toho, pokud nikdo ze zdejších obyvatel nepostrádal své ratolesti, mohli zmizet právě z dětského domova. Když už se mají nazdařbůh beze stopy potácet vesnicí, mohou se dopotácet třebas i tam.
,,Abyste toho nelitoval.“ Odfrkl si.,,Ponesete si ji sám.“
,,Fajn.“ Souhlasil trucovitě Potter. Žena začala vzpurně vrtět hlavou.
,,To vám nemohu dovolit!“ Protestovala. ,,V žádném případě ji s vámi nepustím. Nemáte právo, nemáte…“
Harry ji ignoroval. Vzal dívku do náruče, jako malou princezničku, vstal z pokleku. Tvář se mu během toho zavlnila. Každý vřed a bolák se pomalu vyhlazoval, oči se konečně vrátily ke své plné kráse.
Žena zalapala po dechu. Ne. Tohle bylo lékařsky nevysvětlitelné a kromě toho… Jizva. Ano, poznala ji.
,,Ale Vy... vy jste…“ Zakryla si dlaní ústa a zašeptala do nich: ,,Harry Potter…“
Harry si neodpustil spiklenecké mrknutí. ,,Neznáte nás. Vůbec jste nás tady neviděla.“ Napodobil Severuse, když kolem ní procházel.
,,Neviděla…“Opakovala poslušně žena, a když se oba vzdalovali chodbou, svezla se po hraně dveří k zemi. ,,Harry Potter…“ Zašeptala do ticha a zavřela oči. Vážně je to pravda… Je skutečný… Možná že to dokáže a zastaví to. Možná, že je zachrání…
Vážně je to pravda. Nejen Kouzelnický svět touží věřit na hrdiny.

≈VP≈

,,Je těžká.“ Stěžoval si Potter, již po několika málo minutách.  
,,Co jste si nadrobil…“
,,Já vím.“ Zmučeně si povzdychl. ,,Nikdy bych nevěřil, že se kluci vážně nadřou, když takhle nosí svoje holky.“
,,Vy nesete dítě, Pottere. S vaší vahou byste se pod skutečnou ženou zhroutil.“
Harry si pobouřeně odfrkl a pak pohlédl na obličej spokojeně spící malé dámy.
,,Tak mě napadlo… Ta vaše taška je kouzlem odlehčená, ne?“ Snape se po něm podíval, obočí se vyhouplo vzhůru.
,,Ježiš! To byl jen vtip.“ Prohlásil Potter a hrdinsky přidal do kroku. Po dalších několika minutách mu ticho opět přišlo otravné a dostal nutkavou potřebu jej utnout. ,,Přemýšlel jsem…“
,,Nepovídejte…“ Profesor rádoby překvapeně vydechl. Harry jen zavrtěl hlavou.
,,Ehm… Přemýšlel jsem nad tím lektvarem, co jste mi včera večer dal, a napadlo mě…“
,,Jestli nemá něco společného s vašimi divokými sny?“ Doplnil ho Snape. ,,Nemyslím si. Byl to obyčejný lektvar na spaní. Chtěl jsem se pojistit, že z nějakého nepochopitelného popudu, nebudete opět vzhůru do rána.“
,,Aha.“ Harrymu poklesla ramena. ,,Tak to už vážně nechápu, co bylo špatně.“ Prohlásil rozčileně, jako by jeho samého ten sen pobuřoval. Snape, ke svému nejhlubšímu smutku tušil, že pravou příčinu zná až příliš dobře. V paměti mu uvízl přesně ten okamžik, kdy se Harry pod jeho dlaní uvolnil a začal se usmívat. Pottera nejspíš při neklidném spaní nikdy nikdo netišil. Merline. Už to nikdy neudělá. Taková hloupost! A očividně to mělo nežádoucí účinky na ně, na oba. Zatímco Potterovi uštědřil noc hrůzostrašných kašpáren, sobě přivodil sen, který byl děsivý i za denního světla. Sál plný Smrtijedů, veliké oči přetékající zklamáním, zelené světlo…
Harry…

≈VP≈

Sirotčinec stál stranou od ostatních domů docela opuštěný na kraji vesnice. Dům to byl značně zanedbaný a na zdejší poměry docela neudržovaný. Šedivá omítka se loupala ze zdi, plot byl trochu nakřivo a zvonek u dveří skoro nešel zmáčknout, jak byl zapadlý. Ani uvnitř to nebyla žádná sláva. Sice tam bylo čisto a teplo, stěny měly příšernou hráškovou barvu a podle Harryho vypadaly, jakoby je někdo pozvracel.
Přivítala je asi čtyřicetiletá žena a s laskavým úsměvem je pozvala dál. Plavé vlasy měla na krátko střižené, nedbale sepnuté sponou. V první chvíli si myslela, že je z nemocnice dívčiným doprovodem pověřili, a tak jim důvěřivě a ochotně předváděla vnitřní prostory.
,,Bude tady v dobrých rukou, dokud se maminka nevyléčí. Máme tady hezké dívčí koupelny a šikovné kuchaře. Určitě jí u nás bude chutnat…“ Vyprávěla, přestože to ani jednoho nezajímalo.
,,Tady…“ Otevřela před nimi dveře do veliké, barevným kobercem vykládané místnosti,,,…je společenský sál.“
Opravdu. Bylo tam možná třicet různě starých dětí a všechny byly něčím zaměstnané. Několik dívek stavělo puzzle u stolu, pár kluků si posouvalo s malými autíčky, ti starší si četli, něco malovali a kupodivu byly všichni docela potichu.
,,Vždy před obědem si tu hrají a před večeří tu pořádáme soutěže. Bude se jí tady líbit.“ Ujišťovala je. Harry zvědavě nahlížel do místnosti, až zahlédl prázdnou pohovku a okamžitě zatoužil zbavit se svého objemného zavazadla. Přešel místnost a opatrně položil Becky na polštáře. Znaveně se posadil vedle ní. Podíval se směrem ke dveřím, kde právě Snape načal novou konverzaci. Dle obličeje milé vychovatelky se začal zajímat o ztracené děti. Pobledla, zvážněla a úsměv se ze rtů vytratil. Harry se rozhodl nechat ho s ní samotného. Zřejmě by mu přitom nebyl nijak platný. Opřel se, v bláhové naději, že si chvíli odpočine, načež ho oslovil malý kluk.
,,Vy dva jste tady noví, že jo?“ Ptal se. Ve tváři dychtivá zvědavost.
,,Vlastně jen… jen ona. Já jsem přišel s ním.“ Kývl směrem k prázdným dveřím. Snape už v nich nestál.
,,Takže ty máš rodiče?“ Zeptal se trochu posmutněle malý chlapec. Harrymu chvíli trvalo, než odpověděl.
,,Ne.“
,,Fakt?“ Závist, která se na okamžik objevila v jeho očích byla ta tam. ,,Tak tady zůstaň.“ Navrhl.
Harry se krátce zasmál. ,,Jo, to bych mohl.“ Kývnul s jemným úsměvem. ,,Ale o mě už se někdo stará. A já jsem s ním docela spokojený, takže budu muset tvou nabídku odmítnout.“
,,Snad ne ten chlápek, co se bavil s Grayovou? Vypadal děsivě.“
,,Jo, je děsivý.“ Souhlasil okamžitě Harry. ,,Ale hodný, opravdu.“
,,A on tě… adoptoval?“
,,No jasně.“ Prohlásil Harry, nezaváhal ani vteřinu.
,,To máš štěstí…“
,,Jo.“ Kývnul, podíval se na opuštěné dveře. ,,To mám.“

≈VP≈

Trvalo to skoro půl hodiny, než se Severus s místní vychovatelkou vrátil zpět. Během té doby se Becky probudila a Harry se potýkal s nelehkým úkolem vysvětlit jí, kde je, co tam dělá a kdo je on. Vysvětlil jí, že zatímco spala, byl úspěšně vyléčen. Dívka chvíli brečela, ale obklopena tolika přátelskými dětmi to netrvalo příliš dlouho. Vtáhli jí do hry a po krátkém přemlouvání se k nim ochotně přidal i Harry. Připadal si mezi nimi zvláštně příjemně. Když pak vzhlédl od obrovské stavebnice, uviděl ve dveřích Snapea, jak ho se zájmem sleduje. Na vteřinu ho napadlo, jestli nezvažuje, že jim ho tu nechá. Tu myšlenku, ovšem okamžitě zahnal. Snape by ho tu nenechal. Nikde by ho nenechal. Nikdy.
,,Já tě odněkud znám!“
Prohlásila jedna z mladších holčiček a ukázala na něj prstem.
,,Viděla jsem tvojí fotku v televizi!“ Harry protočil panenky. To snad ne! Už zase…
,,To si mě asi s někým pleteš.“ Nadhodil mírně. Rozcuchaná černovláska se ale jen tak nedala. Po čtyřech se k němu doplazila a zničila při tom dobrou půlku postavené věže. Drobnou ručkou zaútočila na jeho ofinu a odstrčila ji stranou.
,,Páni!!!“ Vyhrkla. ,,Podívejte, to je ten kluk s jizvou! Hele!“ Zařvala, aby ji všichni dobře slyšeli. V místnosti to zašumělo. Harry se zoufale podíval na Severuse, než mu výhled zatarasilo příliš mnoho zvědavců.
,,Páni! To je on?“
,,Jako vážně?“
,,Fakt si zastavil ten vlak? Hustý!“
Harry byl násilně zpacifikován. Děti byli horší, než Potlouky z famfrpálu.
,,Hele! No tak, nechte mě nadechnout!“ Bránil se.
,,Ukaž něco!“
,,Jo, prosím!“ Žadonili i ty větší. Všichni. Oči jim zářily, jako by k nim přijela pouť.
,,To nejde, nechte toho…au!“ Někdo mu zatahal za ucho. Dětské ručky se sápaly po jeho obličeji. Všichni si chtěli jizvu osahat.
Malá čertice, která to všechno způsobila, se postavila čelem ke dveřím, ruce v bok.
,,Paní vychovatelko! Ať nám Harry něco předvede!“
Několik dětí se přidalo s prosebnými obličeji.
,,Prosím!“
,,Může?“
,,Nemůže.“ Zamítl to chladně Snape. Ale jeho autorita na ně byla krátká. V dětských očích se ukázala bojovnost. Harry pro ně byl velikou událostí. Hotový cirkus!
Žena se trochu rozpačitě usmála a pohlédla na Severusovu zamračenou tvář.
,,Skutečně by jim nemohl něco málo předvést? Zaplatím. Čas od času sem přijedou s loutkovým divadlem, ale kouzelníka tady ještě neměly… Moc by je to potěšilo. Podívejte, jak jsou nadšení…“ Snapeův neoblomný výraz se nezměnil. Byl odhodlaný říct ne, kolikrát jen bude třeba, když pod hromadou dětských ničemů uslyšel rezignované vykřiknutí.
,,Fajn! Tak dobře, jen mě pusťte!“
To snad ne! Idiot. Přestože si ta ženská myslela, že je Harry jen jeden z těch patolízalů, kteří parodování kouzel považují za umění, bylo to riskantní. Velmi.
,,Sedněte si, všichni. A přestaňte na mě skákat, jasné?“
Děti ho poslechly a pustily. Vychovatelka k nim okamžitě přiběhla a donutila je, aby se poslušně posadily na koberec. Harry trochu nesvůj na chvíli zmizel z jejich dohledu a zacouval ke Snapeovi.
,,Vy jste se zbláznil.“ Chladně konstatoval.
,,Jsou to jenom děti.“ Namítl na svou obranu. ,,Udělá jim to radost.“
,,Nestačila nemocnice? Musíte se předvést všude, kam vkročíte?“
,,Hele! Nemůžu za to, že mě poznali, víte? Nikomu přece netvrdím, že jsem Harry Potter.“
,,Výborně. Tak směle do toho. Předveďte se. S vaším nadáním skončí sirotčinec vzhůru nohama.“
,,Abyste se nedivil…“ Zabručel. Potom trochu ztlumil hlas.,,Dozvěděl jste se něco zajímavého?“
,,Zřejmě.“ Kývnul neochotně Snape.,,Tři děti odtud zmizeli. Před čtvrt rokem. Poněkud zvláštní shoda náhod, řekl bych.“
,,To jsou ony! Vidíte, máme je!“
,,Ne, nemáme, Pottere. Neslyšel jste? Utekly, jsou pryč. A pokud jste mě náhodou stále nepochopil, nejsou tady. Takže je opravdu nemáme. Vlastně vůbec netušíme, kde právě teď jsou.“
,,Najdeme je.“ Prohlásil odhodlaně Harry. ,,Zvládneme to, uvidíte.“
,,Patrně nemáme na vybranou.“
,,Přesně.“ Harry se zašklebil. Potom se otočil k dětem. Trochu neochotně se od Snapea odpojil a zdráhavě předstoupil před obecenstvo.
Dlaní sevřel kapsu u kalhot, kde měl zastrčenou hůlku, ale pak ji zase odtáhl. Ne, nepotřebuje ji.
Rozhlédl se po dětech. Jeden kluk měl na sobě kostkovanou čepici. Natáhl paži. Čepice se zvedla z hlavy a vznesla se až k němu. Přistála na Harryho rozcuchaných vlasech. Všichni přihlížející překvapením vydechli. Snape si založil ruce na hrudi a opřel se zády o dveře. Provrtával chlapce ostrým pohledem. …Ovšem! Před amatéry je mistrem každý hlupák. Pomyslel si kriticky. Zatracená práce. Fénixův řád, Brumbál, Ministerstvo kouzel… Ti všichni spoléhali na to, že dohled dospělé osoby Potterovi zabrání dělat problémy. A hle, stačil jediný den a on už stačil zburcovat celý sirotčinec a předvést se v plné parádě mudlovské doktorce. I stou svou hloupou jizvou. Na druhou stranu ovšem, to, že se to ministerstvu vymyká z rukou, není jejich problém. Brumbál je pověřil posláním, které představuje jistá rizika. Riskují život, vyslýchají svědky, hledají Viteál v mudlovském prostředí… V takovém případě, je pochopitelné, že budou mít nechtěné diváky. To je holt daň za to, že zachraňují svět. Zametání stop je práce bystrozorů a jestliže toho oni nejsou schopní, pak je to čistě jejich boj. Přesně tak. S tímto přesvědčením, byl schopný Potterův zbytečný a hloupý výstup přežít.
Harry mezitím rychle vzpomínal na neškodná kouzla. Hlavu měl však dočista vymetenou.
Pak se mu vybavilo jedno kouzlo, které četl v knize o bílé magii. Byla to kapitola Kouzla pro příjemná odpoledne. Harry to kouzlo nikdy předtím nezkoušel, ale přesto…
,,Avis.“ Řekl, sotva znatelně při tom pohnul rty.
U hlavy se mu objevilo několik drobounkých ptáčků. Mávl rukou a navedl je mezi rozčarované obecenstvo. Děti se po nich nadšeně ohlížely, zdvihaly ruce, ve snaze se jich dotknout.
Tohle už Snapea přesvědčilo. Popravdě to na něj udělalo veliký dojem. Dodnes si byl jistý, že Potter pročítá knížky jen, pokud je k tomu násilím přinucen. Jenže o téhle formuli se mu ani slovem nezmínil. Pro záchranu světa nebyla podstatná. Předtím…
Všiml si, že z Harryho tváře se vytratila ostýchavost a nahradilo ji rostoucí nadšení. Potter se zdál být spokojený… víc než to. Potter byl šťastný. Jeho oči zářily, jako hvězdy odrážející se v brčálově zeleném jezeře. Ruce začaly kmitat ve vzduchu, zvedaly ze stolů knihy, měnily papíry ve vlašťovky, záclony ve vílí závoje…
Ne, nedokázal skrýt svůj úžas. Byl jím… okouzlen. Kde se v něm vzalo tolik naděje, že jí tak štědře rozdává? Kde se v něm vzalo tolik optimismu? Severus ochromeně sledoval, jak se pokoj roztančil ve víru létajících vlaštovek, knih a kousků stavebnic. Potter byl skutečný kouzelník. Dětský dům dokázal v okamžiku rozeznít zvonivým smíchem, probudit ho k životu. Při té podívané zapomněl oblažovat oči mrkáním. Zapomněl i dýchat. A pak se na něj Potter podíval. Jejich pohledy se střetly a Severus v něm spatřil tu povědomou lačnost po uznání. Získal mnohem víc než to, aniž by to tušil. Nemohl mu odepřít aspoň to málo, co mu mohl dát. Kývnul hlavou, rty zvlnil do mírného, uznalého úsměvu. Harry se rozzářil. Paži nasměroval k umyvadlu vestavěnému do zdi. Jedinou myšlenkou otočil kohoutkem a proud ledové vody se vyvalil ven, ani kapka však nedopadla na porcelán. Pramen se zkroutil, v tenkém proudu prokličkoval vzduchem a u stropu se jako stříbrná stuha zavlnil a vykroužil pár kliček. Jak voda přibývala, kreslily se nad dětskými hlavami abstraktní obrázky. Všechny ratolesti vyskočily na nohy a začaly poskakovat. S rukama vysoko zdviženýma, snažily se ponořit do vody konečky prstů. Byla příliš vysoko, nedosáhly na ní.
Vychovatelka, která z počátku jen vyděšeně stála v koutě, byla už hodnou chvíli v bezvědomí, nikdo jí však nevěnoval ani ždibec pozornosti.
Severus vytáhl svou hůlku a potichu pronesl: Glacius. V ten okamžik Harryho umělecké dílo zmrzlo, led se prohnal průhlednou stuhou až do hrdla umyvadla. Třpytivá mozajka se dál vznášela nad dětmi, které jen užasle vzhlížely k té ledové nádheře. Harry se na Sveruse překvapeně otočil. V ten samý okamžik lektvarista lehce švihl hůlkou a šeptal druhou inkantaci: Concutite in pulverem.* …A stříbrná střecha se roztříštila na chladivý prach a jemný sníh se zvolna snášel na malé diváky. Do vlasů, na užaslé tváře... Děti výskaly, tleskaly, smály se na celé kolo. Harry se smál s nimi. Díval se na Snapea, jehož černý oděv byl zaprášen bílou závějí a jeho zářící, zelené oči k němu vrhly všechnu důvěru, oddanost a radostnou hysterii, kterou v sobě měl. Kypěla v něm, a kdyby se nerozdělil, určitě by přetekl. Jenže tohle bylo příliš, aby to Snape přijmul. I ty malé denní dávky jen s obtížemi ustál. A tentokrát byl poražen. Ty oči mu promítly obraz dnešní noci. Malý chlapec neschopný pohybu,… zklamaný a zrazený, sám proti své smrti…
Polekán sám sebou a nečekanou slabostí o krok couvnul. Zmatení, jež se mihlo chlapci tváří, již nespatřil, už kráčel chodbou pryč. Někam, kde bude vhodné místo na doušek uklidňujícího lektvaru.
Proč je to tak těžké? Nevaroval si mě, že to bude tak zatraceně těžké, Albusi…
Ani ne po pěti vteřinách za sebou uslyšel blížící se kroky. Co jiného mohl čekat?
,,Pane?“ Potter ho dohnal. ,,Kam jdete?“
,,Pryč.“
,,Kam?“
,,Od vás.“
,,Cože… proč?“ Harry se na chvíli zastavil, ale pak muže znovu úspěšně dohnal na schodišti. ,,Stalo se něco?“
Tentokrát se zastavil Snape. Dlaní křečovitě sevřel zábradlí. ,,Kromě toho, že jsme přivedli místní guvernantku do mdlob? Ne, ovšemže ne. Co kdybyste se jí pokusil vzkřísit a nechal mě tu alespoň na chvíli bez vaší unavující společnosti?“
,,…Jste naštvaný?“ Zeptal se tiše.
,,Řekl jsem, nechte - mě - být.“ Zavrčel varovně, aniž by se na něj podíval. Harry, jakoby ho přeslechl.
,,Tak omdlela, no a co? Třeba si ani nevzpomene, co před chvílí viděla, nebo si bude myslet, že se jí to zdálo…“
,,Pottere…“
,,Proč mi neřeknete, co se stalo?“
Snape se prudce otočil. V černých očích běsnící saň. ,,Proč vy si myslíte, že se musí neustále něco dít? Nedokážete ve své zabedněné hlavě pochopit, že už vás mám prostě dost?!“ Řekl to jedovatěji, než chtěl. Harry se však nezdál zraněný ani uražený. Posadil se na jeden schod a opřel lokty o kolena.
,,Proč tohle děláte?“ Zeptal se ho, bez špetky útočnosti v hlase.
,,Co máte na mysli?“
,,Snažíte se chovat, jako hnusnej bastard. Děláte ze sebe špatného člověka. Proč? Já vím, že takový nejste.“
,,Nemáte ani ponětí, jak šeredně se pletete…“
,,Nepletu. Vím to.“
,,Jak?“ Vyzval ho, zornice se zúžily.
,,Viděl jsem to.“ Odpověděl bez váhání, v očích jistota. ,,Kolik Smrtijedů si myslíte, že by pobízelo Harryho Pottera, aby koupil smutnému dítěti čokoládu?“
Snape si odfrkl.,,Nebuďte směšný.“
,,Směšný?“ Nevěřícně se pousmál. Tak on je směšný?,,Nechte toho. Celý den jsem čekal, kdy si zase vzpomenete, že mě vlastně nesnášíte. Snažíte se zbytečně, fakt. Já už prostě vím, že jste hodný. A je mi jedno, jak moc mě nemáte rád. Bál jste se, to nemůžete popřít. Včera jste se bál o mě. Ne o svět, ani o spousty nevinných lidí, kteří by podle vás kvůli mojí smrti válku vzdali.“
Zatracený Potter. Nebezpečně chápavé děcko…
,,A dnes ráno to mělo sakra znamenat co?“
,,Netuším, o čem mluvíte.“
,,No já… nechtěl jsem to vytahovat, ale když je to takhle… Ráno jste se choval vážně divně. Dotkl jste se mojí tváře, vzpomínáte? A laskavě mi netvrďte, že jste jen odháněl komára, nebo něco podobnýho. Jednoduše jste mě hladil. Abyste věděl, mně to nevadí, jen jsem nepochopil…“
,,Zmlkněte.“ Utnul ho najednou Snape. Harry pobouřeně otevřel pusu k bouřlivé reakci, ale pak ji zase zavřel. Profesor se narovnal, dlaní mu naznačil, aby mlčel. Do čerstvého ticha k nim dolehly hlasy. Byl to nějaký starší chlapec a dívka. O něčem se bouřlivě dohadovali.
,,Proč si tam nebyl? Říkám ti, že to bylo naprosto úžasný! Všechno lítalo ve vzduchu a…“
,,Mě to nezajímá.“ Utnul ji s nezájmem kluk. ,,Nech mě na pokoji Liso, mám něco na práci…“
,,Ty už jdeš zase ven? Ale madam Grayová říkala, že sami nikam nesmíme. Zase ti vynadá.“
,,Prosím tě! Neříkala si náhodou, že je zrovna úplně mimo?“
,,To neznamená, že nebude vyvádět, až zjistí, že si zase pryč. Ještě pořád je naštvaná, jak si ráno přišel bůhvíodkud a košili měl totálně špinavou.“
,,Nejsme ve vězení. Budu si chodit, kam se mi zachce. A vážně nechápu, proč všem tolik vadí, že jsem si šel dát blbou zmrzlinu.“
,,No, jak chceš… Mně je to jedno. Až dostaneš domácí vězení, tak za mnou nechoď s tím, že se nudíš…“
Hlasy postupně slábly, až utichly docela. Oba jim zmizeli z doslechu.
,,Zajímavé…“ Pronesl Snape, jakoby na předchozí debatu docela zapomněl. Harryho to pobouřilo.
,,Nechápu, co je na tom tak…“
,,Zmrzlina, Pottere. Slyšel jste je, nebo ne? Šel si koupit zmrzlinu…“
Potterův nechápavý výraz vystřídalo pochopení. Oči se mu rozšířily, zalapal po dechu.
,,No jo!“
Hlavou se mu prohnala vzpomínka na uplakanou Becky Bakerovou.
,,…Ale když jsem přišla dovnitř, zrovna odtamtud odcházel kluk. Se zmrzlinou.“

*Concutite in pulverem - Není to kouzlo z knih ani filmů. V latině znamená roztříštit na prach... alespoň doufám =D