Vivere porta

Lektvar štěstí… učiní člověka tím největším šťastlivcem na několik dlouhých hodin.
Lektvar štěstí… vás okouzlí tím nejpozitivnějším kouzlem, jaké kouzelný svět zná.
Lektvar štěstí… je splněný sen.
Bohužel, jak Snape řekl, je zatraceně těžké jej uvařit, což Harry brzy pochopil. Jen samotná příprava mu zabírá skoro všechen volný čas. Když vyškrtneme shánění přísad, což profesor velkomyslně zařídil, zbývala předlouhá a přepečlivá příprava. Vše muselo být absolutně dokonalé a precizní. Správně nakrájené, usušené, čerstvě vyklíčené, rozdrcené a přidané do ideální teploty v ten správný čas. A to nepočítal rozmanité způsoby, jakými se lektvar musel míchat, přelévat a svlažovat. Také kouzel bylo zapotřebí. Použití Lumos přesně v moment, kdy se lektvar dostává do varu, rychlé zmrazení po sto padesáti stupních a matoucí kouzlo seslané těsně po přidání vílích slz.
Harryho lektvar měl nyní barvu brčálově zelenou. Nebyla to vůbec hezká barva. Vypadala spíš odpudivě, jako sliz, kterého dosáhl několikrát na hodinách lektvarů, když něco zkazil. Tentokrát však věděl, byl si jistý, že to tak má být. Po měsíci přípravy a sedmdesátém prohřátí byl v popisu zaznamenán, jako tmavě zelený. Byla to celkem úleva. Protože kontrola barev pro něj znamenala takový malý odrazový můstek. Nepotřeboval Snapeův dohled, ani nebyl nucený domáhat se odpovědi, zda něco nezvoral. Chtěl to udělat sám. Chtěl mu ukázat, že on na to rozhodně má, on z něčeho takového nezešílí. Byl teď za první šestinou celkové přípravy a vedl si překvapivě dobře. Lektvar má být středně hutný, jemně zapáchající po kompostu a má mít brčálový odstín. Všechno souhlasí.
Spokojeně odstavil kotlík z ohně, přikryl pokličkou a schoval do spodního šuplíku. Má dva týdny, než bude třeba s ním opět manipulovat. Do té doby musí udělat seznam dalších požadovaných přísad a všechny je pečlivě upravit. Říkal si, že po takovém výkonu není možné, aby se mu nepovedl. Navíc má teď takovou praxi s přípravami lektvarů, že si byl jist svých schopností i ohledně skutečného vaření. Co je proti tomu nějaká vaječná omeleta? Vlastně mu to vrtalo hlavou od chvíle, kdy s lektvarem štěstí začal. Pokud je Snape Mistr lektvarů, neměl by umět normálně vařit? Třebaže mu představa Snapea jak se zástěrou kolem pasu kmitá v kuchyni, připadala komická, bylo to tak nějak logické. Že by Snape, který vaří ty nejsložitější lektvary na světě, nesvedl ani polévku? 
,,Pane…“ Byla to jedna z těch otázek, kterými nenápadně oddaloval výuku, a tak se nebylo čemu divit, že se Snape už jen při tom oslovení zamračil. ,,Umíte vařit?“
,,Co prosím?“ Zatvářil se, jako by mu otázka nebyla jasná.
,,Myslím jídlo. Polívky, maso, koláče… umíte to?“
,,Můžete mi vysvětlit, kde přicházíte na takovou fůru bizarních otázek?“ Přijde mu to bizarní? To znamená ano, umím, nebo ne, neumím? Hleděl na něj vyčkávaje odpověď a učebnici při tom pomalu a tiše zaklapl.
,,Nevěnuji se zbytečnostem, to už jste mohl za tu dobu, co sdílíme stejný dům, pochopit.“
,,Já to chápu,“uznale kývl. ,,A umíte to?“
,,Merline.“ Snape si protřel čelo, jako by ho bolela hlava.,,Jistěže to umím. Většina dospělých, svéprávných lidí umí něco uvařit. Naštěstí tu máme domácího skřítka, který mě téhle povinnosti zbavuje. Jsem učitel, ne váš rodič, chápete to? Snad po mně ještě nechcete, abych vám vyvařoval, nebo pral ponožky.“
Harry by snídani do postele docela uvítal, ale radši si to nechal pro sebe.
,,Ne pane.“
,,Dobře. A teď si zase pěkně otevřete učebnici. Tohle byl zatím váš nejubožejší pokus, jak přerušit mou hodinu.“
Nepodařilo se. Ale aspoň zjistil, že Snape skutečně vařit umí. Jen je to pro něj zbytečná námaha. Nebylo to však to jediné, co Harryho zajímalo. Přirozeně. Bylo toho mnohem víc. Prakticky všechno. Snape byl jako Raddelův deník, jen se zámkem a bez klíče. Tak třeba jeho tvář. Proč toho tolik říká, aniž by se zkřivila? Proč jediným, nepatrným pohybem rtů, nebo obočím naprosto jasně sdělí svůj názor? Nespočetněkrát přestal vnímat profesorův výklad, protože hypnotizoval jeho ústa, jak se ani nenamáhají pořádně otevřít. Jak se spodní ret občas otře o ten dolní a jak se těsně semknou pokaždé, kdy Snape zaregistruje jeho nepozornost. Nebo jeho oči. Tak hluboké, že člověk přemýšlí, kde ta hloubka končí. Dokážou napovědět, jestli je Snape hodně naštvaný, trochu naštvaný, nebo pobavený. A to pobavení, drobné hvězdičky na noční obloze, to je něco neuvěřitelného. Tak fantastického a nového, že to pro Harryho začalo být drogou. Pobavit Snapea a prohlédnout si noční oblohu plnou drobných hvězd… Je to úžasné, protože tím mu Snape chtě-nechtě sděluje, že ho přestal nenávidět. Přijímá Harryho jako člověka, svého studenta, a jako ještě něco, na co Harry zatím nepřišel. Ale něco tam určitě je. Něco dalšího… silnějšího.
Jednou zjistí, co to je. Věděl, že ano. A mezitím se spokojí s tím, že už není jeho nepřítel. Nemůže přece být. Když někdo někoho nenávidí, nechodí se každou noc ujišťovat, zda má osoba, kterou nenávidí, poklidné spaní. A Snape za ním chodil. Všiml si toho, když se dokázal rozpomenout, že usnul s brýlemi na nose. Několikrát po sobě je ráno našel složené na nočním stolku. Kdo jiný by je tam dal? Dobbyho by tohle nenapadlo. Začal s nimi usínat pravidelně a pokaždé se probudil bez nich. A jedna noc Harrymu dala jasný důkaz. Víc, než důkaz. Dala mu odpověď na to jeho příšerné a patetické objetí. Byl to tehdy přesně týden od chvíle, kdy zničili Viteál. Harry si už po čtvrté záměrně nesundal brýle. Na peřině nechal rozloženou knihu a čekal. Byl si jistý, že tentokrát to vydrží… Proč ten chlap chodí tak hrozně pozdě? Nikdy nepřijde, dokud je vzhůru.
Harry samo sebou usnul. Spal, a tentokrát, po nepřiměřeně dlouhé době, to zase bylo nepříjemné. Turnaj tří kouzelníků, bludiště, Cedrik… Avada Kedavra, Ministerstvo kouzel, a znovu. Zelené světlo… Všude zelené světlo, které mu bere všechny kolem, jen na něj nikdy nezamíří…
Mohlo to být dokonce i horší. Ve snu si však člověk absenci reality neuvědomí. Myslí, že se to vrátilo, že je to přítomnost, nebo opakující se minulost a budoucnost. Ať je to cokoliv, vážně se to děje. Tak dlouho, dokud neuvěříte, že ležíte v posteli. Dokud si neuvědomíte své zavřené oči, pohodlný polštář a dospělou mužskou dlaň na svém zpoceném čele. A v tu chvíli můžete být šťastní, že jste tomu unikli, cítit ohromnou úlevu, že to není pravda a zároveň pokračovat v poklidném snění. Harry spal už jenom na půl. Věděl, že má pod ofinou přitisknutou ruku a věděl, že ruka patří Snapeovi. Cítil, jak se mu zrychluje tep, jak se mu ženou do krku sliny a nutí ho polknout. Tím by se však prozradil a to nesměl. Snape by nechtěl, aby Harry věděl, že něco takového dělá. Odešel by, možná by ho pak i ignoroval. Je až neuvěřitelné, jak je ten mizera plachý. Strašné. Za jiných okolností by možná jeho dlaň sebral do své. Otevřel by oči a usmál se na něj. Možná by i poděkoval, ale takhle… jen klidně ležel, snažil se neporušit pravidelnost výdechů a nepatrně natočil hlavu, dlani vstříc. Trvalo to, dokud znovu neusnul. Ráno Harry našel brýle znovu složené na nočním stolku.
Byl to skoro měsíc, hlavě mu ovšem ta chvíle utkvěla natrvalo a on to bral tak trochu jako svou osobní satisfakci. Jako Snapeovu nechtěnou odpověď na jeho: mám vás rád.
Vztah mezi nimi byl prostě… zvláštní. Harry toho chtěl vědět co nejvíc. Doufal, že svou snahou se mu aspoň trochu přiblíží. Učil se, jak nejlíp uměl. Snažil se dávat pozor při výkladu, i když ho vlastně sám Snape rozptyloval a zlepšoval se v Obraně proti černé magii. Naučil se už perfektně používat neverbální kouzla, naučil se nové kletby, zesílil své Protego… Dokonce i s levitací se to zlepšovalo. Ten povedený kousek s vodou, ten zvládl skvěle už v sirotčinci. Následovaly ji všemožné triky proti kterým už loupání banánů a skládání papírových vlaštovek ve vzduchu nebylo vůbec nic těžkého. Dokázal vznést čím dál větší předměty. Otáčet s nimi a manipulovat dle svých představ. To vše se vyvinulo z jediné myšlenky na přátelského Snapea. Bylo to užitečné a zdálo se, že profesor si zvykl a byl ochotný to akceptovat. Čas od času si dokonce vysloužil uznalé kývnutí. Bylo to dobré. Snape si byl jeho snahy vědom. Přesto to ale neměnilo nic na holém faktu, že se mu tím o moc nepřiblížil. Chyba byla zřejmě v komunikaci. Pokud Snape nevykládal něco důležitého, nebo praktického, mluvil za něj obličej. Osobní rozhovory nebyly zrovna na denním pořádku a tak to vypadalo skoro beznadějně. Jenomže čím víc toho chtěl Harry vědět, tím míň chtěl, aby něco věděl Snape. Jeho myšlenky se kolem něj točily až příliš často a to ani nepočítal tu ponižující scénu v koupelně. Důsledky společného soužití se čas od času musely projevit a Harrymu se to moc nezamlouvalo. Rád by zjistil, co je Snape zač, ale zároveň chtěl být na stejné úrovni, takže si velmi ostře bránil své soukromí. Díky tomu se také zlepšil v Nitrobraně. Kdykoli Snape vnikl do jeho mysli a pokládal otázky, vypustil proti němu celou smršť nepodstatných vzpomínek, které si stačil vybavit.
,,Co přede mnou skrýváte, Pottere? Co přesně nechcete, abych viděl?“ Vyzvídal sugestivně a otřásal celou Nitrobranou. A Harry ho zbrkle zahrnoval lekcemi ze všech předmětů v Bradavicích, na které si vzpomněl. Procházelo mu to. Vážně nestál o to, aby Snape zjistil, jak moc je jím fascinován. Sám ze svých myšlenkových pochodů usuzoval, že je to až příliš. 
Jak si v noci v posteli naschvál nechává brýle na nose a čeká, že přijde a sundá mu je…
Jak si představuje jeho a matčinu mladou verzi, když si spolu přátelsky povídají…
Všechny tyto myšlenky si pečlivě schraňoval v nejspodnějším šuplíku své mysli s nálepkou naprosté soukromí.
Jo. Žít se Snapem bylo divné i vzrušující zároveň. Muž se zatvrzelými zvyky, ale přesto absolutně nevypočitatelný. Byl jeho zábavou i prokletím už dobré dva měsíce.
Harry se pro sebe usmál. Vyskládal na stůl zbylé přísady, které nespotřeboval a roztřídil je opatrně zpátky do sklenic. Snape mu dal dvě hodiny. Do snídaně ještě trochu času zbylo, takže si nechal na stole aspoň plovoucí blány bublinatky, aby si je připravil na sušení. Vyčistit, vytřídit, naskládat na stříbrnou podložku a položit na místo, kde Snapeovi nebudou překážet v práci. Byla to nuda, jistě. Ale s vidinou lektvaru štěstí, i toho, co by s ním mohl dokázat, to šlo skoro samo. Proč na to nepřišel už dřív? Nejlíp se pracuje s dobrou motivací.

≈VP≈

Černý čaj nikdy nesežehne všechny starosti tak dobře, jako kvalitní Ohnivá whisky, ale pokud hlídáte malého pubescenta, musíte alkohol omezit. Snape nikdy neměl takovou potřebu alkoholu, jako od chvíle, kdy odešel z Bradavic, aby se nedobrovolně ujal Potterovy speciální výchovy. Ten kluk byl postrach. Divoký a naprosto nepředvídatelný. Říkáte si, že už vás ničím nepřekvapí a on vás záhy přesvědčí o opaku. Myslíte si, že je nenapravitelný lajdák a on se najednou zblázní a div nepřerazí, aby ukázal, že není. Podívejme, jak se teď dokáže bránit nitrozpytu! Proč to nešlo dřív? A jeho neverbální kouzla už také nejsou tak špatná. Učí se, vaří ten svůj lektvar štěstí překvapivě svědomitě a až přehnaně se snaží, aby mu nebylo co vytknout. Bylo to frustrující, když musel omezit výtky a nadávky. Ustupuje mu. Dokonce ho nechává ve své laboratoři, a ukazuje mu svou důvěru v to, že tam nic nezničí. Čekal, že se tak aspoň jednou stane, ale nestalo. Potter za celou dobu, co tam klohní Felix Felicis nic nerozbil a vždy, když s prací končí, vše po sobě uklidí. Jako by se úmyslně snažil nedat Snapeovi záminku ke špatné náladě. A On přitom ty záminky občas potřeboval. Protože špatnou náladu měl skoro pořád a nebylo, jak ji ventilovat. Byl tu jenom jeden student. V Bradavicích měl prostředníků denně stovky. Chybělo mu strhávání bodů. Věděl, že jakmile se jednou vrátí do Bradavic, Nebelvír v jediném dni prohraje svůj školní pohár.
Při myšlence na Potterovu snahu se musel pousmát. Bylo jasné, že se mu to nepodaří, ale dostal se už poměrně daleko. Merlin ví, na co ten lektvar tak strašně potřebuje. Představa, že by ho chtěl ve svém věku vážně využít pro něco užitečného, byla těžce naivní. Pokud si to myslí teď, ve chvíli, kdy ho bude držet v ruce (pokud vůbec), bude přinejmenším na pochybách.
Puberta je příšerná věc. Na to, aby zjistil, jak děsivá je, mu ty roky v Bradavicích stačily.
K nesnesení otravná záležitost.
Severus upil svůj čaj. Obrátil list v knize, kterou sice četl, ale vnímal jenom z poloviny. Očekával, kdy přiletí sova s dnešním vydáním denního věštce a mezitím mu hlavou probíhaly události posledních čtyř týdnů.
S tím klukem se něco dělo. Ta jeho upevněná nitrobrana nebude jen tak. Všechna ta zbytečná snaha, která tu dřív nebyla… a to jeho zapálení pro lektvar štěstí… S tou nitrobranou… ano, byl rád, že už se dokáže ubránit. A vize ho taky přešly. Ovšem na druhou stranu to bylo trochu znepokojující, netušit, co se tomu chlapci honí hlavou. Ne, že by neměl právo na své soukromí. Jen by to mohlo být nebezpečné. Potter je schopný vrhnout se do čehokoliv. A stále se kolem něj dějí zatraceně divné věci. Například ta vzpomínka. To nástupiště… Někdo chtěl, aby ho vyloučili ze školy… Ale kdo by to mohl chtít? Protože Voldemort to jistě nebyl. Navíc takové manipulátorské schopnosti nemá ani Brumbál. A nejzajímavější na tom bylo, že je to  opět Potter, kdo je do záhady zapletený. S tím klukem je definitivně něco špatně. Jak má potom člověk jít a znova a znova se přesvědčovat, že je to jen obyčejný dospívající chlapec? Protože tak se ten kluk většinu svého času vážně chová. Lehkovážně, nezodpovědně. S naprosto obyčejnými potřebami a potížemi. Nehledě na tu scénu v koupelně. Ten kluk dokáže z ničeho nic přestat vnímat okolí a s naprosto prázdným obličejem kouká na svého vyučujícího, jako by byl z jiné planety. Zvědavý, drzý, přičemž - v naprostém kontrastu s tím - byl taky velice plachý a stydlivý, až to hraničilo s psychickou poruchou. Obzvláště v posledních dnech se zdál být udržením svého soukromí přímo posedlý. V Bradavicích se před ním chlapci z jeho koleje nikdy takhle hystericky nestyděli. Samozřejmě, že měl dost taktu, aby nevcházel do jejich pokojů bez zaklepání. Ale když ho vyzvali jít dál, většinou se nestarali o to, kolik toho mají zrovna na sobě. Potter to měl jaksi obráceně. Byla na něm patrná absence sebedůvěry. Ten kluk si očividně myslel, že je ošklivý. Ostatně, onen nechvalný incident v koupelně to jasně prokázal. Stalo se to už před dvěma týdny a od té doby zpozoroval, že je s ním něco v nepořádku. 
Ten večer, co se oběma tak nepříjemně zachytil v paměti, bylo už hodně pozdě. Severus čekal, kdy Potter skončí s večerní koupelí. Když voda přestala téct, věnoval mu trochu času a dál seděl v křesle, vychutnávaje si odpočinek i se třetí sklenkou Ohnivé whisky. Alespoň jednou za týden potřeboval cítit, že skutečně odpočívá. Nepil často, kdepak. Ale jako dospělý muž měl přesný přehled o tom, co to s jeho tělem dělá. Uvolňuje, uklidňuje… Tiší tu otravnou bolest na místě, které se nedá fyzicky ošetřit. A že ošetřit potřebovalo! Vidět Pottera každý den bylo zničující. Často místo něj viděl toho malého chlapce ze snu v příliš veliké košili, jak ho vede na popravu. Viděl Lilyiny oči, vlasy Jamese Pottera a Harryho, jejich syna. Nejděsivější kombinace na světě, v jednom, rozcuchaném balení. To potřebovalo čas od času utišit. Oheň v krbu dohoříval, třetí sklenka byla prázdná a voda už velmi dlouho netekla. Jak mohl tušit, že Potter ještě není v posteli? Zvedl se, s myšlenkami lehce povolenými došel ke koupelně, otevřel dveře a… než stačil zaostřit, všiml si velice zbrklého pochybu, hysterického výkřiku a pak už viděl, jak se před ním mihl bílý koupací plášť. Potter se do něj zamotal, zděšený z nečekané situace před Snapem zacouval a skončil v nevypuštěné vaně i županem. Pomalu zamrkal a prohlédl si koupelnu. Podlaha úplně mokrá, Potter dřepěl ve vaně zabalený do pláště prosáklého vodou a zmateně na něj třeštil oči. 
No ano. Tak to bývá, když sdílíte koupelnu s někým, kdo je tam tři hodiny a ani se nedokáže zamknout.
,,Pane.“ Zamumlá konečně Potter. Nic jiného nevymyslel. Rudý byl až za ušima. Oproti jeho Zmijozelům to byl nečekaný rozdíl.
,,Taky bych se rád umyl, když dovolíte.“ Konstatoval suše a nespokojeně si prohlížel obsazenou vanu.
,,Jo, jasně. Promiňte, už jdu…“ Mluvil potichu a očividně se snažil vypadat, že ta reakce byla normální a nikoli naprosto přehnaná. ,,Vy jste si sem jen tak vrazil… lekl jsem se.“ Vysvětlil mu věcně, zatímco si, pečlivě zakrytý županem, sbíral svoje věci.
Cestou ven si uzurpoval ještě dalších pár ručníků a do svého pokoje odcházel úplně mokrý. Zřejmě má pořád problém pochopit, že skutečně bydlí společně a ještě dlouho budou. Nicméně tohle byla chyba z obou stran. Mohl ho slyšet. Vycítit, že tam ještě je, ale to by nemohl mít alkoholem trochu otupělé smysly. Ostatně proto tu teď sedí nad čajem stejně, jako všechny následující večery. 
S Potterem to nikdy nebude snadné. Jistě si do dneška myslí, že ho přesvědčil o své neschopnosti sundávat si na noc brýle. Předtím ho čas od času zkontroloval, jen nahlédl do pokoje a Potter spal bez brýlí. Ten jeho nově objevený zlozvyk není nic jiného, než snaha vzbudit pozornost. A přesto Severus nikdy neodolá, přijde a brýle mu sundá. Je to iritující, když ví, že je to záměr. Ale… komu to ublíží?
Nevyčítal si to, bylo to docela nevinné… dokud se neprobudil.
Když ležel celý zpocený a v křečích se převracel, znamenalo to, že se mu vrátily ty jeho noční můry. Měl dokonce teplotu. A jakmile se ji Severus pokoušel zkontrolovat, probudil se. Přesto však naprosto nestydatě dál předstíral, že spí a ještě se pokusil ten dotyk prodloužit. Potter je mizerný herec. Ale bylo znát, že je mu to příjemné. Vyžadoval to. Jak už se několikrát stačil přesvědčit, Harry je vděčný za každý vřelý dotyk, který je mu někdo ochotný poskytnout. Pokus o utěšení a ujištění, že je někdo s ním… To bylo to, co potřeboval.
Křehké stvoření. On že má válčit s Voldemortem? Zachraňovat svět a obětovat svoji existenci? Směšné. Absolutně směšné.
Severus odložil hrnek na stůl a mimoděk sáhl prsty na černou látku. Na svou, ve vestě upnutou hruď, kde tušil malý hrbolek.
,,Děje se něco Severusi?“
,,Ne, neděje. Potter se viditelně zlepšil.“ Pronesl chladně, beze změny výrazu. Prázdně hleděl na myslánku, ve které už nebylo nic, jen líně se ploužící mlha.
,,Zdá se, že přeci jen bude něco platný.“
,,To zcela určitě. Pokud udržíte takové úžasné tempo, tahle válka by nemusela trvat moc dlouho,“ poznamenal s úsměvem Brumbál.
,,Nemusela.“ -Snape jen lehce kývnul hlavou.
Chvíli bylo ticho, ředitel si něco vytahoval z třpytivého hábitu. Když se na něj Severus trochu nepřítomně podíval, držel v dlani dlouhý řetízek. Chytil ho za prsty a nechal ve vzduchu mezi nimi pohupovat malý kamínek. Byl černý a s malou prasklinou. Rozbitý Viteál. Ten starý blázen mu ho nekompromisně ovázal kolem krku a věnoval mu malé, nevinné mrknutí.
,,Co to má být?“ Snape si znechuceně odfrkl. Pověsil na něj mrtvý kousek duše. Proč?
,,Říkal jsem si, že bys potřeboval trochu osvěžit.“
,,Jak to s tím souvisí?“
,,Měl bys ode mne něco mít. Zasloužíš si to.“ V modrých očích se mihl záblesk… smutku. Nevídané! Dává mu dárek?
,,Chtěl jsem, abys měl něco, na čem mi záleží a ochraňoval to. V mých rukách je to příliš nebezpečné.“
,,Nerozumím vám.“ Proč je to cenné? Proč je to pro Brumbála cenné? Co je to?
,,Smrt není tak zlá, Severusi. Život může být mnohem těžší. Nechtěj mu to ztížit. Viděl jsem Harryho a vidím na něm, že je spokojený. Nelituj ho, nemáš důvod…“
,,Nesmysl! Já přece…!“ Brumbál zvedl ruku, nenechal ho domluvit.
,,Všechno jednou skončí, to je zcela přirozené. Někdy to ovlivnit nemůžeme, někdy můžeme. A jestliže takovou věc ovlivníme, musíme vědět, zda je to správné, či nikoli. Lily Evansová prožila nádherný život. Krátký, ale nádherný! A Harry… ach! Harry ještě není na konci, a když mu dáš šanci, může prožít stejně hodnotný život, jako jeho matka.
Je šťastný, Severusi. Tak se raduj s ním.“
Nerozuměl tomu. Nechápal, jak to souvisí s tou hloupostí, se kterou mu ověsil krk, ale od té chvíle tu cetku nesundal.
Do otevřeného okna přilétla Hedvika. Potterova sova byla viditelně spokojenější, když se mohla proletět aspoň pro noviny a Severus ostatně také, že tady pořád nestraší. Už je to nějakou dobu, co přesvědčil Brumbála, aby změnil ochranná kouzla a nechal jen ta zastírací a základní Fidélia. Přeci jen to vzbuzovalo větší pocit svobody. Ulice už nebyla prázdná. Harry se mohl podívat ven a vidět projíždějící auta, mudlovské obyvatele a oni mohli vidět jeho, zamávat mu, ačkoliv se domnívali, že je to někdo neznámý, úplně jiný. Brumbálovo paradoxní kouzlo zkrátka zmizelo. A pro Pottera to bylo příjemnější.
Od kdy se tak zajímáš o to, co je pro toho kluka příjemné, Severusi?
Blázne stará. S Brumbálem si nemáš co vyčítat.
Když sněžná sova přistála na stole, div si peří nesmočila v jeho čaji. Ignoroval to, stejně už byl vychladlý. Jen si převzal do rukou noviny a zlehka ji pohladil po hlavě. Čas od času to zvířeti prospěje.
Podíval se na titulek – zamrzl. Pevně semknul rty. Zhluboka se nadechl a vydechl. Noviny hodil na stůl a vyrazil ke schodům, do své laboratoře. Rovnou za Potterem.
Zešílí. Jednou tu ze všeho dozajista zešílí.

≈VP≈

,,Zatraceně! Já se na to vykašlu!“ Ozvalo se za dveřmi. Snape stáhl ruku z kliky. Ano, tohle stálo za vyslechnutí.
,,No to snad není pravda! Blány blbý!“ Cinkavá rána o podlahu prozradila, že ať už se Potter rozčiloval nad čímkoliv, spadlo mu to na zem.
,,Sakra!“ Netrpělivý Nebelvír znovu vztekle zaklel. Jak se vůbec mohl dostat s Felixem tak daleko? ,,Sakra, sakra, sakra!“
Tak dost. Snape otevřel dveře.
,,Nějaké potíže, pane Pottere?“
Harry sbíral ze země malé plátky. Ach. Pokouší se sušit blány z bublinatky.
,,Ne pane.“ Zavrčel chlapec. Shrnul všechny drobné plátky do ruky a hodil na podložku. ,,Právě jsem skončil.“ Oznámil mu, když se otráveně napřimoval.
,,Výtečně. Něco bych vám rád ukázal.“ Harry si prohlédl jeho oči a zhodnotil je, jako… no kombinaci pobavení a velikého naštvání. Divná kombinace.
,,Děje se něco?“
Tak dobře, žádné teplo v očích. Jsou úplně ledové. Snape zuří.
,,Ano, děje. Ostatně pojďte si to dolů přečíst.“
Přečíst? Harry byl chvíli zmatený, ale když pak držel v rukách nový výtisk Denního věštce, pochopil.

HARRY POTTER SPATŘEN V MUDLOVSKÉ VESNICI
Předvádí kouzla mudlovským dětem, přispívá na dětský domov, zachraňuje je.
Snaží se mladý hrdina snad ohrozit tajemství našeho světa?
Více na straně 3 (napsala Rita Holoubková)

Harry vzhlédl od novin, podíval se na Snapea. Profesor měl založené ruce na hrudi, tvářil se přísně, ale zároveň dával najevo, že ho to moc nepřekvapuje. Za ty dva měsíce už si možná zvykl. Těžko však říci, jak vážné to bude tentokrát. Zvědavě přelistoval na třetí stranu. Jak četl, prsty se tiskly k papíru a mačkaly ho. Zorničky se rozšiřovaly. Zachytil ret mezi zuby a těžce při tom polkl.
No nazdar!