Vivere porta

 Když se mudlové začali zajímat o obyčejnou rekonstrukci obyčejného rozpadajícího se sirotčince, nikdo nečekal, že by mohli znovu slyšet o Harry Potterovi. Ve vesnici Velký Visánek se údajně objevil v doprovodu dospělé osoby a způsobil patřičný rozruch. Jeho jméno padlo poprvé ve chvíli, kdy se mudlovští reportéři zeptali vychovatelky dětí, kde sebrala tolik peněz na opravu celého domu. Žena napoprvé vydechla, že to byl zázrak, ale když se nedali odradit, řekla jim to. ,,Byl tu Harry Potter.“ Oči se jí přitom naplnily slzami dojetí. ,,Ten chlapec jakoby spadl z nebe! Přivedl nám právě osiřelou holčičku a společně se svým doprovodem předvedl dětem to nejúžasnější představení!“ Neřekla doslova, že by čaroval, ale po všem, čeho byli mudlové již svědky se to jistě vznášelo ve vzduchu. Nebylo se tedy čemu divit, že se zkusili ptát samotných dětí, co vlastně viděly. Děti už tak opatrné nebyly. Harry čaroval - prozradily bez okolků a podrobně vylíčily, jak nechal ve vzduchu levitovat všechno možné. Popsaly, jak na dům někdo zaútočil a přirovnaly to k situaci podobné filmům, na které se dívají v televizi. Harry Potter společně se svým doprovodem všechny přemístil do bezpečí, třebaže dělat něco takového s mudly, je v přímém rozporu s nařízením ministra kouzel. Měsíc se o tom nevědělo, ovšem pak se ve vesnici, ve které se téměř nikdy nic neděje, začal stavět zbrusu nový dům pro opuštěné děti. Žena, která opravy zařídila je jediná a dlouholetá vychovatelka dětí, paní Beth Grayová. Prohlásila, že peníze na opravu domu jí poslal Harry Potter. Prý ji daroval tolik, že sám už musí být dozajista na mizině. Na otázky ohledně jeho všeobecně nevyjasněné moci jen krčila rameny a dělala to do chvíle, než jí řekli, jaké informace mají od dětí. Víme, že mudlové rádi jejich slova podceňují. Ale my, kouzelníci a čarodějky, známe pravý charakter dětské řeči. Mluvily pravdu. Ta žena tisku nakonec, k naší nezměrné tragédii, vylíčila vše, čeho se Pan Potter se svým doprovodem dopustil. Tyto novinky co nevidět obletí celou Anglii rychlostí Kulového blesku, proto jsem ráda, že mám tu čest varovat vás jako první. Mudlové už na našeho Zlatého chlapce jen tak nezapomenou a nezáleží na tom, kdy se zase objeví, aby světu předvedl svou jizvu.
Od chvíle, kdy si Harry Potter pokusil vzít život a byl vyloučen ze školy za nezákonné použití kouzel, uběhlo již víc, jak osm týdnů a zdá se, že se náš hrdina dal do pořádné rebelie. Krádeže, spolupráce s mudly, prezentace našich patentovaných čokoládových žabek a jiných našich sladkostí, nemluvě o přemisťování malých mudlovských dětí, a tím pádem hazardování s jejich životem. Za tak málo času to je, přiznejme si, pořádný seznam nekalostí.
Otázkou zůstává, proč to vlastně dělá? Čeho chce Harry Potter dosáhnout… Vzpoury? Pomsty? Větší popularity? Nebo ho k takovému chování někdo nutí? Prsty do Ohnivého poháru bych za to nedala, ale není to tak úplně nemožné. Dle výpovědí svědků byl Harryho doprovod asi čtyřicetiletý muž s černými vlasy, bledou pletí a výrazným profilem. Sněhurka to zjevně nebude a jediný, kdo nejlépe vyhovuje popisu, je bývalý profesor, vyznamenaný Mistr lektvarů a ředitel Zmijozelské koleje v Bradavicích – Severus Snape. Ten právě letošní rok z neznámých důvodů přerušil svou kariéru a od září nebyl nikde k zastižení.
Ze spolehlivých zdrojů vím, že mezi ním a naším Harry Potterem byly po celou dobu chlapcova studia dost napjaté vztahy. Ba přímo bojovné, ti dva se prý bytostně nenávidí.
Nemějte mi proto za zlé, že se o své niterné domněnky, dělím s vámi, svými čtenáři a upřímně doufám, že se Harry Potter neocitl v zajetí nevyzpytatelného profesora s pochybnou minulostí, který se navíc před rokem vytasil se Znamením zla přímo před zraky ex ministra kouzel.
Vaše Rita Holoubková

 ,,Ou.“ Harry zaklapl noviny. Upustil je na stůl a padl na pohovku, až se pod ním prohnula.
,,Tý ženský nic neunikne.“ Vydechl napůl naštvaně, napůl obdivně a vzhlédl na svého profesora. Severus byl jako vytesaný z kamene. Stál nehybně u stolu, paže přísně překřížené a ve tváři ten typický je-to-vaše-vina výraz. Harry zády zapadl do měkkého opěradla. Nutně se potřeboval o něco opřít.
,,Vážně doufám, že jste mě neunesl, abyste mě nutil rozdávat opuštěným dětem peníze a sladkosti.“ Pronesl s předstíranou vážností a vzápětí se té představě nestydatě zasmál.
,,Zdá se vám to zábavné?“ Snape svraštil obočí. ,,Nechápete, co jste tou svou velkodušností zase způsobil?“
,,Jen jsem poslal malý dárek. Nechápu, proč to všichni zveličují,“poškrábal se Harry na hlavě.
,,Malý - dárek? Dvě stě tisíc liber je podle vás malý dárek? Dvě stě tisíc liber, kouzelný obraz a čokoládové žabky! Vám dočista přeskočilo!“ Supěl Snape.
,,Vidíte? Přesně proto jsem vám neřekl, na co ty peníze potřebuji.“ Zahučel a trochu rozhořčeně si připomněl, jak prosil Dobbyho, aby balíček opatrně doručil.
,,Přesně proto bych vám to nikdy nedovolil!“ Profesor vztekle namířil na noviny hůlkou a nechal je vzplanout mocným plamenem, aby si trochu ulevil. ,,Nemohl jste alespoň protentokrát použít mozek a zamyslet se, jaké to může mít v budoucnu následky?“ Zeptal se, ale vzápětí zavrtěl hlavou a s rozpražením paží si sám odpověděl.,,Ne, kdepak. Harry Potter musí jako ten zatracený hrnec všechny zachránit. No, pokud se vám stýskalo po vaší fotce v novinách, zřejmě jste uspěl. Brzy vás bude všude dost. Přísahám, že jakmile se mi do rukou dostanou mudlovské noviny s vaším stupidním obličejem na přední straně, vlastnoručně vás jimi udusím.“
,,A co když tam bude vaše fotka, pane?“ Odvážil se zeptat a nedokázal při tom maskovat potutelný úsměv. Představil si fotku mračícího Snapea na titulní straně a tím své pobavení jenom prohloubil. Poprvé by byla kouzelnická fotografie naprosto nehybná.
,,Pak se budete modlit, abych vás JEN udusil.“ Zašeptal zlověstně. Jeho černé oči byly vražedné. Metaly blesky s každým mrknutím a Harry si pomyslel, že Snape se nezlobí kvůli zájmu mudlů, ale kvůli tomu, že teď je do toho zapletený stejně jako on. Nelíbí se mu, že se ho to osobně dotýká. Harry Potter ať si je v novinách třeba tisíckrát, ale on neplánoval být zmíněn byť na jediném řádku. No, to má tedy smůlu…
V příštích čtrnácti dnech to bylo skutečně hojně rozebírané téma. Harrymu se pod ruku dostaly všechny noviny, na kterých se o jejich návštěvě Malého i Velkého Visánku mluvilo. Každá redakce to považovala za žhavé téma, se kterým jejich výtisk půjde na dračku, a neúnavně se snažili zjistit o trochu víc, než jejich konkurenti. Dokonce i ten zatracený majitel restaurace, ve které nocovali, a kam přenesli vyděšené děti, se novinám ozval hned, jak se doslechl, co byli jeho hosté zač. Kdo by mu vyčítal, že k sobě chce dostat víc lidí, když vaří tak příšerný čaj? Mudlové jsou hrozní. Za ty dva týdny se Harry pročetl bezpočtem článku o sobě a o Snapeovi. V nich se dozvěděl věci, které o sobě ani nevěděl. Ti idioti ho začali přirovnávat k nové verzi Davida Copperfielda, Robinu Hoodovi a vášnivě se rozcházeli v názorech na jeho osobu, přestože s ním neměli nikdy co dočinění. V jednom článku se dokonce ukázala skupinka dětí s nakresleným bleskem, lhostejno na které straně čela. Hlavně, že ji měly. Většina dětí s ním evidentně hluboce sympatizovala a využila médií, aby mu vyjádřila svůj obdiv a požádala ho, aby je naučil čarovat. Vesměs to nebylo tak zlé. Kouzelnické noviny byly už o něco útočnější. Co Rita Holoubková nakousla, to ostatní dokončili po svém. Rozpitvali ho, rozložili na malé kousíčky. Prý, že má něco společného s poruchou Paměťových kouzel a že se snaží zničit Kouzelnický svět. Jiní zase prohlašovali, že se Harry pokouší spojit s mudly proti Voldemortovi, ačkoli ho to nikdy ani nenapadlo. Laskorádův Jinotaj zase ventiloval do světa své podezření, že se společně se Snapem snaží o nemožné a pokoušejí se otevřít Živou bránu. Harry o něčem takovém slyšel vůbec poprvé. Pokaždé nad tím jen zavrtěl hlavou. Připadalo mu, že se ho to pořádně ani netýká. Byl v ústranní od toho všeho a nemohl nic dělat pro svou obhajobu, tudíž považoval za zbytečné se tím vůbec zabývat. Aféra se zatím držela v Anglii a jen čas od času ho profesor Snape informoval o zmínce v zahraničních novinách či televizi. Nebylo to tak hrozné. Pokud bude jednoho dne svobodný a volný člověk, pak to bude horší. To si asi změní jméno i podobu a uteče někam na Aljašku.
Nicméně ho celá ta věc až tak nerozptylovala. Soustředil se na svůj Lektvar štěstí a na to, jak jím Snapea ohromí. Soustředil se na Nitrobranu, aby svého profesora nepustil na nevítané území a soustředil se na Levitaci. Vlastně měl tak málo osobního času, že články v novinách o jeho osobě byly příjemným rozptýlením. Měl aspoň šanci při čtení zjistit, co se děje v tom velikém světě, ze kterého byl tak nekompromisně vytržen.
Několik týdnů od prvního článku se Pottermánie opět zklidnila. Intervaly mezi pravdivými i fiktivními informacemi se zvolna prodlužovaly, až utichly docela. V půlce listopadu už mu Snape žádné noviny neukázal.

≈VP≈

Jeho život byl najednou zvláštně systematickým. Měl svůj řád, své místo i svá pravidla. Se Snapem to ani jinak dopadnout nemohlo. Ačkoli by ještě na začátku prázdnin nevěřil, že na něco takového přistoupí. Nakonec se nechal celkem nenásilně pohltit životem, naplněném učením a překvapivě byl i schopný vyprodukovat nějakou tu iniciativu. Byl na sebe hrdý. Obzvláště na Felix Felicis, který si stále udržoval požadovaný odstín i předepsanou vůni. Momentálně byl krásně čirý, lehce namodralý a tak to mělo být. Spokojeně svůj kotlík obskakoval a přidával pečlivě napočítaný počet luskových řasniček. Co chvíli přitom mrknul na hodiny, aby věděl, kdy má ztlumit plamen a nápoj zamíchat. Přesně v půl sedmé, v době, kdy ho obvykle profesor volá na večeři, byl ze své práce vyrušen. Severus Snape se jako obvykle nenamáhal s klepáním a rovnou vstoupil. Harry jeho přítomnost okamžitě zaznamenal, usmál se na svůj odraz v kotlíku.
,,Pane Pottere…“ Začal Snape ale to Harryho levá ruka už vyletěla vzhůru, aby ho zadržela. Teď se musel soustředit. Počítal pohyby rukou při míchání a ani po takové době nebyl schopný potlačit nervozitu. Naopak. Čím blíže byl cíli, tím víc se bál, že něco zkazí. Bylo to šílené, ale pokud by celá ta práce přišla vniveč, zcela jistě by se zbláznil. Když skončil, svůj lektvar naposledy zamíchal, porovnal s návodem v knížce a pak trochu úlevně vydechl.
Snape ho přitom se zájmem sledoval. Stále měl problém uvěřit, že existuje něco, co dokáže upoutat jeho plnou pozornost. Potter byl až nepřirozeně precizní. Jeho chvějící se prsty obracely stránky, oči za brýlemi hltaly každé slovo a obočí se čas od času svraštilo, když se hodně soustředil. Uměl si představit, že Harry nestojí ani tak o Lektvar štěstí, jako o vítězství nad Snapem. Jistě mu chce dokázat, jak se v něm celá léta pletl. Snape si stále nebyl jistý, jestli mu dá za pravdu, i kdyby ten lektvar zvládl. Šance na úspěch však byla stále nulová.
Harry uklidil přiklopený kotlík na své místo a konečně věnoval Snapeovi svou plnou pozornost. Muž zvedl obočí.
,,Tak? Už vás zajímám?“
,,Vy vždycky.“ Prohlásil Harry, načež si skousl rty a v duchu vrazil pořádnou facku. Před Snapem z něj slova padala s nezadržitelnou lehkostí. Uzavřel se sebou dohodu, že si za každou pitomost, co vypustí z pusy, nafackuje. V jeho přítomnosti to však nepřicházelo v úvahu, takže si to alespoň představil.
Snape sevřel rty, po chvilce váhání jen trhnul koutkem do úšklebku a pak se rázným krokem vydal přímo k němu. Harry si na okamžik pomyslel, že mu Snape s tím fackováním pomůže, ale on namísto toho zašátral rukou ve vnitřní kapse kabátce.
,,Vaši přátelé zasypávali ředitele svými vzkazy a dopisy tak neúnavně, že mi je nakonec svěřil a požádal mne, abych vám je předal.“ Sdělil mu napůl otráveně, napůl znechuceně a podal mu malý svázaný balíček. Harryho oči se rozzářily tak jasně, že kulaté brýle připomněly semafor. ,,Mám vám vyřídit, že pokud budete mít potřebu jim odepsat, milerád jim vaše odpovědi předá.“
,,Páni… Děkuju! Řekněte mu, že děkuju.“ Převzal si od Snapea balíček, jako by to bylo něco velice cenného. Myslel si, že mu to Brumbál nikdy nedovolí. Že má nějaký vážný důvod, aby ho izoloval od přátel, ale tohle byl očividný ústupek. Nebo důkaz, že mu Ron s Hermionou dali pořádně zabrat. Alespoň se od pátého ročníku poučili. Harry se vloni pořádně rozčílil, když Brumbálovi ustoupili a neposlali ani řádku. Jeho milovaná Hedvika jim taky pořádně zmrzačila prsty, jak jí nařídil, aby je klovala. Byl rád, že tentokrát se odvážili Brumbálovi vzdorovat. Věděl, že ze starého muže čišela nezdolná autorita, a o to byl šťastnější, když věděl, že se kvůli němu jen tak nedali.

Po večeři mu dal Severus volno, aby si mohl svůj poklad přečíst a sepsat své odpovědi.
,,Nemyslete si, že ze mne uděláte svou novou sovu, Pottere. Jednou jim odepíšete a tím to končí. Ne, že započnete nekonečnou korespondenci.“ Varoval ho, než ho nechal jít. Harry s rázným pokynutím souhlasil a vydal se do svého pokoje.
Dopisy rozbaloval s tak netrpělivou dychtivostí, že je málem roztrhal. Jako první se chopil dopisu od Rona. Jeho styl písma byl nezaměnitelný. Stále stejné škrábance.

Když Harry dočetl, uvědomil si, že se hlasitě směje a slzí mu oči. Už během čtení věděl přesně, co mu odepíše. Když přečetl poslední řádek, přemýšlel, jestli by mu neměl vysvětlit, proč ho Hermiona praštila, a napsat, že se diví tomu, že se mu ještě nerozsvítilo. Hermioně by se to ale docela určitě nelíbilo. Přitom, z pohledu nezúčastněné osoby to bylo tak zřejmé, až to bilo do očí. Ach Rone. Levandule Brownová? Země změnila směr! Jak ho tohle napadlo?
Harry si otřel oči a pevně semknul rty, aby zastavil další příval smíchu. To že ho Weasleyovi pozvali na vánoční prázdniny do Doupěte, ho naplnilo štěstím až po samý okraj. Už si představoval ten jejich barevný vánoční strom, hudbu, koláče Molly Weasleyové, punč se skořicí, pudink… Už teď cítil tu optimistickou náladu celé jejich rodinky… A pak to celé skončilo jediným slovem, které překrylo všechny ty nádherné představy o vánočních svátcích. Snape. Snape mu to určitě nedovolí. Harry dokonce ani nevěděl, jak se ho na to má zeptat, protože bylo už dopředu jasné, jakou odpověď od něj uslyší. Musel by být stejně neúnavný, jako Ron a Hermiona. A rozhodl se, že přesně takový bude. Poprosí o to Snapea třeba dvěstěkrát, jen aby se k Weasleyovým dostal. Se svým absolutním rozhodnutím si podal další dopis, tentokrát od Hermiony. Rozbalil jej a začal číst.

Harry se zase usmíval. Taky mu chyběli, a jak! Musí se do Doupěte dostat za každou cenu. Úhledně Hermionin dopis složil a položil na ten od Rona. Pak si ještě přečetl krátký dopis od Hagrida, který psal převážně o Klofanovi a ptal se, jak se Harrymu podařilo přesvědčit ho, aby za ním přiletěl. Dokonce i ředitelka Nebelvírské koleje mu napsala. Ve svém dopise však vypsala pouhý seznam kouzel na přeměňování, které probírali a které teprve brát budou. Pod všechny ty inkantace vepsala jen řádek o tom, že mu přeje hodně štěstí a aby pilně studoval. Pche! Kdyby jen věděla, jak se teď snaží! A kdyby věděla, kvůli komu… Hm. Pravděpodobně by jí poklesla čelist. Byl z jejího dopisu trochu rozpačitý a nemohl se rozhodnout, jestli by odpověď od něj byla slušná, nebo spíš trapná. Nakonec jí napsal alespoň poděkování za ten předlouhý učební plán. Když byl se svými dopisy hotov, schoval je i s těmi co dostal do šuplíku. Zavřel kalamář, odložil ho i s brkem na noční stolek a pak pomalu sesbíral své tělo z postele a vzal ho do koupelny.

≈VP≈

Uběhl týden a žádná další pošta už mu doručena nebyla. Přesně, jak Snape řekl. Harry se také snažil vyhýbat se při psaní otázkám, aby pak nebyl zbytečně zvědavý. Ronovi napsal, ať všechny pozdravuje a ujistil ho, že se k němu Snape chová slušně, čímž mu pravděpodobně zkazil všechny iluze. Hermioně zase napsal, aby se s Ronem netrápila, že jeho kamarád má někdy velmi, velmi, velmi dlouhé vedení. Také se jí pochlubil, na jakém lektvaru teď pracuje. Dobře věděl, že právě ona to nejlépe ocení. Všechny dopisy, které mu poslali, si za ten týden pročetl ještě několikrát, ujišťuje se, že s ním pořád počítají a myslí na něj. To vědomí ho naplňovalo radostí, se kterou byl každý den o něco veselejší. Dokonce to vypadalo, že je možná o Vánocích uvidí. Pravda, musel s tím Snapea otravovat aspoň pětkrát denně, dokud muž neztratil trpělivost a neřekl mu, že si o tom pohovoří s Brumbálem. Jeho vyjádření se k Harymu zatím nedoneslo, doufal ale, že bude pozitivní.
Dny ubíhaly, blížil se prosinec a Harry měl každým dnem větší tendenci předvést Snapeovi jak pilný umí být student. Doufal, že k tomu učitel přihlédne, až bude s Brumbálem rozebírat jeho vánoční prázdniny. On se přece taky učí, tudíž si zaslouží volno stejně, jako jeho bývalí spolužáci. A tak nějak si nedovedl představit, jak by se Snapem vytvořili vánoční atmosféru. Jen mlhavě si vzpomínal na Snapeovi obličeje při vánočních večeřích v Bradavicích, ale byl si jistý, že šťastný z toho nebyl. Ani na vánočním plese při Turnaji tří kouzelníku nevydržel dlouho. Kromě toho, dokud tam byl, tak jenom stál a ani ho nenapadlo vyzvat někoho k tanci. Předtím o tom nepřemýšlel, sotva mu věnoval pozornost, ale dnes ho napadaly rozmanité myšlenky na ono zakázané téma. Umí Snape tancovat? A pokud ano, proč si s nikým nezatancoval? No… Buď neměl s kým, nebo si nechtěl před studenty snižovat autoritu, nebo ho to prostě nebaví. Jestliže o tom však alespoň přemýšlel, s kým by si tak zatancoval? Harry si ho zkusil představit společně s Mcgonagallovou a následujících pár dní se té představy už nezbavil. Párkrát mu vytanula na mysli i při profesorově výkladu a Harry měl co dělat, aby potlačil smích tak silný, že ho z toho rozbolelo břicho. Vánoční pohoda a Severus Snape - to zkrátka nešlo dohromady. Byl si jistý, že by ho nepřesvědčil ani ozdobit vánoční stromeček.
Ačkoliv byl Snape mrzutý člověk, Harry si nemohl pomoct, připadal mu stále legračnější. Zaplnil si mozkovou kapacitu těmi nejbizardnějšími představami o tom, co by Snape nikdy nedělal, a bavil se tím večer před spaním. Což byl ostatně další důvod, proč tak vehementně bránil svoji nitrobranu. Snape prohlásil, že zkušený nitrozpytec vidí jak Harryho skutečné prožitky, tak jeho představy a dokáže je od sebe snadno rozlišit. Kdyby viděl, do jakých rolí ho Harry potají staví, byl by ho na místě uřknul. Jeho zaujetí tedy nikam nemizelo, ba právě naopak. Zvyšovalo se. Stále intenzivněji zkoumal jeho chování a stále vášnivěji toužil zjistit o něm víc. Od jeho minulosti až po barvu ponožek – všechno. Kdyby to Snape zjistil, jistě by to nazval posedlostí. Harry tomu říkal zábava z největší nouze. Jeho profesor však častokrát neměl k odhalení úplně daleko. Obzvláště, když se na to Potter tolik zaměřoval. Bylo s podivem, že i po těch měsících ho stále rozptylovala jeho přítomnost a nedokázal pochopit, že se svým učitelem sdílí koupelnu, záchod a vůbec jeden dům. Harry se ujišťoval, že je to normální. Že by si na to nezvykl žádný student, kterého Snape alespoň pět let vyučoval v Bradavicích. Nic si tedy nevyčítal, když na něm visel očima a sledoval ho, jak snídá, nebo večeří. Kdo by kdy řekl, že se mu ten pohled naskytne z takové blízkosti…
,,Už zase na mne civíte, Pottere.“ Zavrčel Snape, pravděpodobně ve chvíli, kdy to bylo již nepopiratelně zjevné. Tehdy to ani Snape nevydržel ignorovat.
,,Necivím.“ Harry se vrátil ke svému jídlu s ještě větším zápalem. Ládoval do sebe kousky lososa a věnoval talíři veškerou svou pozornost.
,,Civíte, neustále.“ Informoval ho, zatímco jej spaloval přísně jiskřícími zornicemi. ,,Je to otřesné. Najděte si lepší zábavu. Nechci, aby mi obsah vaší sklenice opět skončil v talíři.“
Harry se s plnou pusou rozesmál.
,,A jakmile si najdete přijatelnou činnost, zkuste zapracovat také na taktu. Máte mezery.“
Harry si zas tak nevychovaný nepřipadal. Malá jeho část si ale uvědomovala, že oproti svému chování u Dursleyových tu byl znát veliký rozdíl. Dursleyovi by mu takové chování netrpěli ani náhodou. Změnil se, a jak se zdálo, Snape k němu Dursleyovský přístup nikdy mít nebude. Obavy, sužující jeho mysl na úplném začátku, byly dávno pasé.

≈VP≈

Cítil v sobě hořící touhu po pomstě. Zlomyslnou krutost a nadvládu. Když shlížel pod sebe na klečící ženu, která mu div nelíbala prsty u nohou, musel svůj výsměch projevit v lascivním zamlaskání.
,,Můj pane… prosím… prosím….“ Žena zněla nešťastně, plačtivě. Naléhala tak dlouho, až se rozhodl k ní promluvit.
,,Nač ten strach, drahá Narcisso? Nevěříš svému synovi?“
,,Můj pane…“ Vzlykla starostlivá matka. ,,Je to jenom chlapec. Co když… co když to nedokáže?“
,,To by mne nepotěšilo.“
,,Můžete ten úkol přeci přenechat někomu silnějšímu.“ Navrhla. Hlas se jí chvěl strachem. Nahlas zpochybnila jeho rozhodnutí a mohla ho tím urazit. Přesto byla schopná to udělat. Život jejího syna byl důležitější.
,,Jsem si jistý, že tvůj syn si povede lépe, než tvůj manžel. Skutečně doufám, že se nakonec neukáže být stejně zbytečným… Svět kouzelníků potřebuje mladou krev.“ Dodal a s pobavením zaznamenal, jak sebou cukla. Jen z vlastní touhy po troše zábavy ji v podstatě sdělil, že hodlá neúspěch potrestat smrtí. ,,Buď si jistá, že mám v Bradavicích člověka, který mi dává zprávy o snaze tvého syna, a zatím si moc dobře nevede. Dávám mu čas do konce roku. Pokud selže, nemá pro mne žádnou cenu.“
Jaká slast. Každé jeho slovo bodalo ženu přímo do srdce. Oba moc dobře věděli, jak to skončí.
,,Prosím, můj pane… můj pane…“
,,Žádné strachy, drahá Narciso. Víš, že tobě ani tvé sestře neublížím. Ve své situaci potřebuji ženy víc, než mladé kouzelníky…“
,,Můj pane…“
Žena se třásla tak, že se mramorová podlaha pod ní rozduněla. Vrhla se blíž, objala obě jeho nohy v černém plášti.
,,Prosím, ušetřete ho!“
To už si dovolila příliš.
,,Protivná ženská!“ Odbyl ji a jedním trhnutím kolene ji od sebe odkopl. 
,,Pottere?“
,,Pojď odtud, Nagini…“ Zašveholil. Obří had proplul kolem ženského těla. Hladká kůže se o ni lehce otřela. ,,Přišel čas večeře…“
PLESK!
Harry zamrkal. Stačila vteřina, aby si uvědomil, že ho pálí tvář. Brýle mu napůl sklouzly z nosu. Měl je nakřivo a stejně dokázal rozpoznat siluetu tváře a vyčnívajícího nosu.
,,Pane?“
Snape pustil jeho rameno, protřel si dlaní čelo a dlouze vydechl.
To už se však Harry zorientoval. Jen co si uvědomil, co vlastně viděl, Vystřelil do sedu: ,,Měl jsem vizi! Právě teď, byl jsem…“ zalkl se, na sucho polkl. ,,viděl jsem…“
Snape ho zatlačil zády na polštář ,,Nejdříve se uklidněte. Dýchejte.“ , podal mu sklenici s vodou až k ústům. ,,Napijte se,“ navigoval ho a Harry poslušně pil. S každým lokem cítil stále větší žízeň a potřebu smočit rty. Přiložil na sklenici vlastní ruce a dychtivě si ji naklonil. Voda mu tekla po bradě, až za límec u pyžama. Pil, dokud do sebe nedostal poslední kapičku. Snape sklenici odložil, zvedl dlaň a jen s vteřinovým zaváháním ji donesl k čelu, aby změřil chlapcovu teplotu. Byla v pořádku.
,,Cítíte se líp?“
Harry kývnul.
,,Tak teď mluvte. Co jste viděl?“
,,Přemlouvala mě.“ vyhrkl Harry. ,,Chci říct Voldemorta. Malfoyova matka žádala Voldemorta o jeho život. Dostal od něj nějaký úkol a ona si myslí, že to nedokáže… Má někoho zabít. Říkal mi to přece tehdy, pamatujete? A v Bradavicích je nastrčený někdo místo vás. Někdo, kdo ho kontroluje… musíme to hned říct Brumbálovi…“ Harry se zvedl na lokty. Chtěl vstát, ale Snape mu to nedovolil.
,,Vy se musíte v první řadě vyspat. O nic se teď nestarejte, já mu to vyřídím.“ Znovu zatlačil Harryho do polštářů a on ze sebe dokázal vydat jen hrdelní sten plný frustrace.
,,U Merlina, ležte. Říkám, že se o to postarám.“ Napomenul ho. ,,Myslel jsem, že se vám podařilo nitrobranu ovládnout. Zřejmě ne tak dokonale. V příštích dnech se na ni opět zaměříme.“
,,Ne!“ Harry vyjekl, už zase skoro seděl, připravený protestovat. ,,Tohle je… Je to důležité. On nebyl v mojí hlavě, já byl v jeho. Víte, že se to nestalo od chvíle, kdy jsem měl vizi o tom, jak vás mučí. Takhle můžeme získat informace a…“
,,V žádném případě. Pokud si myslíte, že by na to ředitel přistoupil, pak vězte, že já na tohle nikdy nepřistoupím. Nedovolím vám, abyste se pokoušel proniknout do jeho mysli, nebo od něj přijímal informace. On ve vaší hlavě, nebo vy v té jeho, na tom nezáleží. Jste propojení a to je to jediné podstatné. Tuhle nebezpečnou hru Vy hrát rozhodně nebudete. Čím více se mu otevřete, tím snazší k vám bude mít přístup. Žádná informace nestojí za výměnu té naší, rozumíte?“
,,Jo, ale…“
,,Ne. Od zítřka se vracíme k nitrobraně. Konec diskuze.“
,,Já nechci, aby…“
,,Poslyšte Pottere, je mi srdečně jedno, co přede mnou tak pečlivě schováváte. Máme své priority a s tím se budete muset smířit, ať už to jakkoliv poznamená vaše křehké ego.“
Zmetek!
Harry otevřel ústa, připraven k protestům, ale včas je zase zavřel. Ne, je jedno, jak dobrý je Snape v nitrozpytu. On ho projít nenechá. Nic mu neukáže. Nic! Ve svých zuřivých myšlenkách na pár vteřin opomenul přítomnost mistra lektvarů. Zamračeně hleděl před sebe, dokud ho nepřerušil těžký povzdech plný dospělého nadhledu a hluboké únavy. Mužovy prsty stiskly obroučky Harryho brýlí a sundaly je z nosu. Harry krátce popotáhl a vykuleně sledoval, kterak mu brýle odkládá na noční stolek.
,,Usnete?“ Zeptal se Snape. Jeho hlas byl o poznání tišší a měkčí. Chlapec skrčil pod peřinou kolena a objal je pažemi. Podíval se na černovlasého muže, jenž seděl u něj, možná až příliš blízko, a pomalu zavrtěl hlavou, že neusne. To bylo poprvé, co je vzhůru a Snape přišel. Najednou měl ohromnou potřebu ho tady udržet a ještě si povídat. Prostě povídat.
,,Zítra už se dostanu do druhé fáze a lektvar se pořád nezkazil.“ Informoval ho.
,,Zdá se, že máte velkou motivaci.“ Přikývl Snape.
,,Jo, to teda jo.“ Souhlasil Harry, ale svou motivaci neprozradil. Bylo to v podstatě stejné, jako s Levitací. Byla tu jen jedna motivace, která mu pomáhá dokázat nemožné. ,,A vy teď na něčem pracujete, pane?“
,,Ano. Vařím lektvar pro ředitele.“
,,Jaký?“
,,Obávám se, že si nepřeje, abych to někomu prozrazoval.“
,,Chápu, je to tajný.“ Harry protočil panenky. Nijak ho to nepřekvapilo. ,,A to všechny své lektvary vaříte během oběda?“
,,Během oběda, ráno, v noci. Stejně jako to máte vy s Lektvarem štěstí, pracuji na lektvarech, které vyžadují hodně společnosti.“
,,Zpíváte jim?“ Harry se zazubil.
,,Nezpívám.“ Snížil se k odpovědi ,,Vy snad ano?“
,,No jistě! Můj lektvar štěstí potřebuje pozitivní atmosféru. Prakticky pořád mu zpívám Hello Dolly.“
Snape si odfrkl. V sametových očích se hladce lesklo pobavení.
,,Zjevně začnu sepisovat studii.“ Sdělil Harrymu.
,,Myslíte, jakože bychom se tím proslavili? Pozitivní atmosféra pro lektvar a tak? Óda pro Felixe?“
A to už se Severus doopravdy zasmál. Krátce, ale přece. Nezadržel to. Nemohl.
,,Zasmál jste se!“ Vyhrkl Harry, zcela šokovaně. Zamířil na něj prstem, jako na mimozemšťana. ,,Kdo jste? Kam jste dal Snapea?“ Se smíchem ho obviňoval. ,,Já si říkal, že mi ty brýle v noci sundaval duch!“
Snape měl trochu problém uklidnit rozechvělý tón hlasu. Zamračil se, což Harrymu přišlo ještě srandovnější. ,,Evidentně je vám líp. Měl byste jít spát.“
,,Jenomže teď už neusnu. Právě jsem viděl osmý div světa.“
,,Usnete. Nebudete vzhůru v půl třetí ráno.“
,,A co pohádku na dobrou noc? Znáte nějakou?“
,,Ach ano, znám. Je o jednom nesnesitelném Nebelvírovi, který ve dne, v noci, trýzní svého profesora…“
,,Hej! Já vás netrýzním!“
,,…týrá a mučí…“
,,Vařil jsem vám snídani!“
,,… nutí ho jíst smažená vejce, ačkoliv je nenávidí…“
,,Tak fajn, jen si mluvte dál!“
,,… Nedává pozor při výuce…“
,,Tsss…“
,,…Obklopil ho zvěřincem…“
,,… Asi ho taky připraví o řeč!“ Harry po těch slovech natáhl ruku a přikryl Severusovi ústa, aby vzápětí svého činu zalitoval a vrazil si v duchu facku.
Viděl Snapeovy mírné, poklidné oči a nadzvednuté obočí.
Pusť ho. Pusť ho, ty blbče!
Povolil stisk, sjel dlaní po jeho rtech, bradě a schoval ruku mezi svou hruď a skrčená kolena. Ačkoliv byl v rozpacích, usmíval se.
,,Jděte spát.“ Řekl Snape. Provokace z hlasu zmizela. Zbyla jen něžná naléhavost.
Harry si poslušně natáhl nohy, posunul se na posteli tak, aby mohl dát hlavu na polštář. Snape se zvedl a zamířil ke dveřím.
,,Pane!“ Nahlas šeptl Potter a počkal si, až se po něm profesor otočí. ,,Dobrou noc.“
Snape kývnul. Ten pohyb se ve tmě téměř ztratil. Pak beze slova vyšel ze dveří.
Jeho jediný student hleděl na zavřené dveře ještě dlouho po Snapeově odchodu.
,,Dobrou noc, Harry.“ Povzdechl si a přetáhl peřinu přes svoji tvář.

≈VP≈

Draco Malfoy se potichu vyplížil ze své koleje. Jen v ponožkách a hedvábné spací soupravě proplouval sklepením, v levé dlani svíral jablko a nepřestával cítit pohledy v zádech. Někdo ho určitě sleduje. Někdo řekl Pánovi Zla, že už dvakrát selhal. Tentokrát už zklamat nemůže. Má tak málo času, a jestli zklame… Zemře a jeho matka bude muset mít nové potomky a jeho otec bude navždy v Azkabanu…
Ale pokud to dokáže, všechno bude zase dobré. Voldemort ho vyznamená, dostane otce z vězení a matky se žádný cizí Smrtijed ani nedotkne. Musel to udělat pro celou svoji rodinu. Musel to udělat, aby se vyhnul potrestání. Pán Zla… Voldemort byl tou nejohavnější a nejhrůzostrašnější bytostí, s jakou se kdy setkal. Ta krvežíznivost, maniakální touha po očistě světa, dlouhé prsty, drápy, hadí oči a ten jazyk… ta šupinatá pleť… Jen při té vzpomínce se celý třásl hrůzou. Štítil se ho, bál se ho, ale nemohl s tím nic udělat. To pomyšlení, že před ním brzy znovu poklekne, že pohlédne do té jeho šílené tváře a bude čekat, zda ho ten blázen nechá žít, nebo ho na místě zabije…
Jak jen se mu dokázal Potter postavit? Kde vzal tu sílu, aby mu vzdoroval?
Nenáviděl ho za to. Nenáviděl, že je o tolik silnější. Potter proti němu za všech okolností zdvihne hůlku, zatímco on jeho jménem chystá vraždu a téměř zabil svou spolužačku. Vždycky bude ten špatný. A už navždy bude Smrtijed.
Opět zaslechl kroky, tentokrát z postraní chodby před sebou. Jeho vztek vzrostl. Ať už je ten zatracený špeh kdokoliv, dostane ho! S ráznou odhodlaností zabočil, načež vrazil do o hlavu menšího chlapce v pyžamu.
,,William Higgins? Co tady děláš? Neznáš školní pravidla? Nemáte se potulovat po chodbách. Je mi jedno, jestli jsi tu nový.“
,,A ty tady asi děláš co?“ Vpálil mu do obličeje poněkud oprsklý, čtrnáctiletý Zmijozel.
,,Já jsem prefekt. A mám tu své povinnosti. Ty se hned vrať do postele. Jestli tě takhle ještě jednou načapám, změním heslo a zařídím, aby ses nedostal na svou kolej.“
,,Pitomče blonďatej.“ Zavrčel kluk,a když kolem něj procházel, nezapomněl do něj strčit. Draco ho drapnul za rameno. Dnešní večer už ho nikdo rozčilovat nebude!
,,Tohle. Už. Nikdy. Neříkej.“ Varoval ho a dal si záležet, aby to znělo co nejnebezpečněji.
,,Pusť mě, nebo toho budeš litovat.“ Zasyčel Will.
,,To se uvidí, kdo z nás dvou bude čeho litovat.“ Opáčil Draco, než povolil dlaň a chlapec vyklouzl. ,,Spratku drzý.“ Ulevil si, když pokračoval ve své cestě. Dál v tichosti procházel hradem, vystoupal schodiště ze sklepení, prošel opuštěnými, tichými chodbami, až se před jednou kamennou stěnou zastavil. Zavřel oči a soustředil se.
,,Potřebuji místo, kde se všechno schovává. Potřebuji místo, kde se všechno schovává. Potřebuji…“ Opakoval si, jako mantru. A v očích se mu zablýsklo, když se skrze kámen začaly rýsovat dveře. Zasmál se a čekal, až se otevřou, jenže když se tak stalo a on nahlédl dovnitř, nebylo tam schované nic. Ani jedna skříň, ani jeden kouzelný předmět. Jen prázdný sál a uprostřed mramorový stůl, dvě židle a … och Merline! Brumbál!
,,Vítej Draco, už tady na tebe čekám.“ Přivítal ho. Mladý Malfoy stál jakoby ho navoskovali, ani se nepohnul. Červené jablko dopadlo na studenou zem.
,,No tak, pojď dál. Komnata nejvyšší potřeby udělala vynikající čaj a hádám, že si spolu musíme promluvit.“

≈VP≈

Harry vtrhnul do obývacího pokoje zrovna ve chvíli, kdy se profesor Snape dohadoval s domácím skřítkem o plísni na houbách.
,,Pan Harry Potter!“ Vykvikl Dobby a šťastně nadskočil.
,,Ahoj Dobby.“ Kývnul směrem k němu, nepřestávaje očima propalovat profesora. V ruce třímal úzkou knihu.
,,Mohu s vámi mluvit?“
,,Vydržte chvíli.“ Zavrčel Snape, a jak držel Dobbyho za jeho drobounký límeček, zatřásl jím. ,,Nezajímá mě, že jsi svobodný skřítek, nemusím to slyšet desetkrát denně. Obzvláště, když to není pravda!“
,,Je to pravda. Můj pán mi dal díky Harrymu Potterovi ponožku! Dobby je teď svobodný skřítek a bude navždy sloužit Harrymu Potterovi.“
Harry si založil ruce na hrudi a se zájmem sledoval velmi vyrovnanou rozepři. Nemohl se přitom rozhodnout komu fandit. Vzhledem k okolnostem se přikláněl k Dobbymu.
,,Ovšemže, to jste celí vy, neschopni žít svobodným životem. Tvoje posedlost Harry Potterem z tebe dělá závislého skřítka, nikoliv svobodného jedince. A jelikož sis zvolil, že mu budeš sloužit až na věky, Merlin s tebou, mohl bys respektovat přání jeho učitele a odnést ty plesnivé houby zpátky do Bradavic, nebo je tu vysoká pravděpodobnost, že tvého Svatého Pottera již nenaučím jediné kouzlo.“
Dobbyho veliké oči se třpytily, div neslzely. Podíval se na brýlatého chlapce a nakonec přikývl.
,,Pak Dobby všechny houby odnese. Pro dobro Harryho Pottera.“
Harry přemítal, kdy tohle už slyšel.
,,Výborně. Jsem rád, že jsme se dohodli.“ Ucedil Snape a pustil skřítkovu plandající košili. ,,Tak mazej.“
Dobby kývnul, ale než utekl do kuchyně, dupnul Snapeovi na špičku boty tak silně, až sebou muž cuknul. Zuřivě se po něm otočil, jenže to už skřítek mizel za dveřmi.
,,Parchant mrňavá.“ Zavrčel a pak se otočil k Harrymu, který ho celou dobu pobaveně sledoval.
,,Co chcete, Pottere? Nemáte se učit teorii Nitrobrany?“
,,Právě proto za vámi jdu. I když vážně nerozumím tomu, proč je to nutné. Víte, že to zvládám. Umím se před vámi dokonale uzavřít.“
,,Pravda. Což byl důvod, proč jsem přistoupil na to, abyste v lekcích pokračoval samostatně. Tak co vám není jasné?“
,,Tohle.“ Harry mu strčil před tvář rozevřenou knihu. ,,Co je to?“
,,Jemný nitrozpyt… Neumíte číst?“
,,Nepíšou tady, jak přesně to funguje.“ Pokračoval neoblomně Potter.
,,Zkoumá především pocity, používá se většinou v lékouzlelnictví a jeho největší výsadou je, že dokáže proplout myslí osoby nepozorovaně, bez rozrušení, bolesti a nenapáchá žádné škody. Ještě něco vám není jasné?“
,,Použil jste to?“ Harry prudce odtrhl knihu od jeho tváře a zaklapl ji. Místo stránek teď Snape uviděl mračící ho se Pottera. ,,Myslím na mě. Použil jste to na mě?“
,,Jednou. Ano.“ Rozvážně přitakal. V tu ránu se Harrymu rozšířily zornice a mihlo se v nich cosi, jako zděšení.
,,KDY?“
,,Když jsme hledali Viteál. Hned první den, na cestě do Gauntova domu.“
,,A pak už ne?“
,,Ne.“
,,Dobře.“
,,Co přesně vám vadí, Pane Pottere?“
,,Co? Je to zásah do soukromí, to mi vadí!“ Supěl Harry. ,,Klidně si vniknete do cizí hlavy a ani člověka neupozorníte.“
,,Řekl jsem vám to.“
,,Ale až teď, měl jste mě varovat dopředu.“
,,Aby jste se zase splašil?“ Snape si odfrkl. ,,To by se poněkud minulo účinkem.“
Harry byl chvíli zticha. Pak si knihu přimáčkl hrudi. Zelenými duhovkami těkal po Snapeovi.
,,Nechci, abyste to dělal. Už to nikdy nedělejte.“
Krátká odmlka.
,,Dobře.“ Kývnul Snape.
,,Dobře.“ Zopakoval Harry a dovolil si povolit mimické svaly. Jemně se na profesora usmál.
A pak je náhle oslepil bílý žár z krbu. Nebyly to plameny ani výbuch. Jen dvě mocná zářící křídla, která se uprostřed místnosti rozvinula a odkryla zářivé stvoření s plamennýma očima a zobákem. Byl to Fénix. Zářil jako slunce v barvách měsíce. Nádherný, obrovský, velkolepý.
Harry si strhl paži s očí. Opatrně do světla zamrkal.
,,To je… Fénix?“ Ptal se nejistě, zatímco mžoural do stříbřité záře.
,,Je to Brumbálův patron.“ Poučil ho Snape. Na to stříbrný dravec ředitelovým hlasem promluvil.
,,Jsem v Zapovězeném lese, potřebuji vaši pomoc!“
Brumbál, že je v nebezpečí? Podivil se Harry. Zmateně pohlédl na Snapea.
,,Co budeme dělat?“
,,Hlavně nepanikařte.“ Snape přistoupil blíž, odebral Harrymu knihu o Nitrobraně z ruky. ,,Přemístíme se.“
,,Ale k Bradavicím se nemůžeme…“ Namítal. Snape, jen zavrtěl hlavou.
,,Hranice bariéry končí u lesa.“
Harry kývnul. Už o ničem nediskutoval. Natáhl se po mužově dlani a v tu ránu je pohltil tlakový vír. Rozložil jim vnitřnosti a zase je složil. Za pár vteřin stáli mezi Bradavicemi a temnou stěnou hlubokého lesa. Byl večer, skoro úplná tma. Jen měsíc, zářící na čisté obloze, vykresloval obrysy věží a vrcholky stromů. Harry se trochu přitiskl ke Snapeově boku, aby měl jistotu, že je tu s ním. Pohled na Bradavice ho naplňoval bodavou nostalgií. Byly tak blízko a přeci pro něj navždy ztracené. Už se chtěl zeptat, jak ředitele najdou, když se před nimi znovu zjevil stříbrný Fénix. Zamával křídly a rozletěl se do nabízené temnoty lesa. Harry a Snape se vydali za světlem, které jim za sebou patron nechával. Chvátali přes pletence kořenů, mech a vysoká křoviska. Roští jim praskalo pod nohama. Harry ani nedbal toho, že je jenom v ponožkách. Konečně se světlo vyjasnilo, patron se zastavil. Prošli kolem několika stromů, odhrnuli otravné větve a asi deset metrů před sebou spatřili dvě postavy. Ohromný Fénix zůstával ve vzduchu nad nimi a zaplňoval mýtinu světlem, jako křišťálový lustr.
Jedna postava byla mladší, skláněla se s hůlkou v ruce, nad ležícím ředitelem. Starý muž se ani nepohnul.
,,Profesor Brumbál!“ Harry se vrhl za ním, ale Snape ho zadržel. Když se po něm Harry nechápavě otočil, přiložil si na rty prst, aby mu naznačil, že má být zticha. Pak ho vzal za ramena a zacouval s ním zpátky.
,,Vyšlete patrona, Pottere. Pošlete pro pomoc do Bradavic a hlavně to udělejte potichu.“ Harry přikývl. Napřáhl hůlku, a beze slov vyvolal zářícího jelena. Ve světle Fénixe se ztratil.
,,Jsme v Zapovězeném lese, potřebujeme pomoc.“ Sdělil soustředěně směrem k patronovi, načež elegantní tvor udělal pár skoků a zmizel za nesymetrickou řadou kmenů. Pak se Harry opět otočil k dvojici na mýtině.
,,Kdo je ten druhý?“
,,Mladý Malfoy.“ Odpověděl šeptem Snape.
,,Malfoy?!“ A Harry znovu vystartoval, vytasil svou hůlku.
,,Zadržte Pottere. Nevidíte to? Dotkl se hůlkou svého předloktí, přijde jich víc.“
,,Malfoy je smrtijed?“ Zděsil se Harry, ale pak sám nad sebou zavrtěl hlavou. To teď nebylo nejdůležitější. ,,Musíme pomoct Brumbálovi.“ Zasyčel a trhnul sebou od Snapea. Muž ho nepustil.
,,Musíme počkat na posily.“ Řekl a Harryho rozlítilo ještě víc, když zaznamenal klid v jeho hlase. Jak může být klidný zrovna teď?
,,Blbost!“ Opět sebou škubnul, tentokrát silněji a donutil Snapea povolit sevření. Bez váhání toho využil a vykročil směrem Malfoyovi. Hůlku měl už napřaženou, připravenou k útoku.
,,Malfoyi!!“ Zařval. Když se po něm blonďatý chlapec podíval, ozvalo se několikanásobné lupnutí a za jeho zády v tu ránu stálo hned několik dalších Smrtijedů. Dracova matka, Bellatrix a dva silnější muži. Jejich tvář jim byla jen lehce povědomá. Možná … z ministerstva?
Harry bez zábran vpochodoval přímo k nim. Dělilo je pouze Brumbnálovo tělo. V tu chvíli neměl Snape jinou možnost, než se vrhnout za ním. Pošetilý pitomec!
,,Ale, ale, podívejme, kdopak se tu objevil!“ Zachechtal se jeden z mužů. ,,Sám slavný Harry Potter a za ním, hleďte, Zrádce! Tak o koho se postaráme jako první, hm?“ Odporný muž si prohodil v dlaních svou hůlku.
Bellatrix nadšeně zavýskala.
,,Výborně Draco! Výborně!“ Pištěla. ,,Vidíš, Cisso? A tys o něm pochybovala! Zkontrolujete někdo staříka, jestli je mrtvý.“ Rozkázala a ukázala k ležícímu ředitelovi, jakoby mluvila o leklé rybě.
,,Ne!“ Harry vykročil, ale Snape ho chňapl za ruku. Bellatrix na něj zamířila hůlkou.
,,Ani se nehněte, nebo zavolám Pána zla! Já to udělám! Tak už ho někdo zkontrolujte!“
Jeden z mužů se skutečně sklonil k vousatému kouzelníkovi. Prsty vložil na vrásčité zápěstí, ucho přiložil ke rtům. Chvíli bylo hrobové ticho. Harry ani nedýchal. Pln paniky hleděl na odpuzujícího muže, který se pomalu napřímil. Na tváři měl přitom vítězoslavný, široký úsměv.
,,Mrtvý.“ Konstatoval a lesem se ozvalo hromové zavytí. Bellatrix i oba muži se hlasitě rozesmáli. Narcissa Malfoyová pocítila takovou úlevu, že se rozplakala a Draco… Draco hleděl na konsternovaného Harryho. Ve tváři měl přitom zvláštní, nečitelný výraz.
,,Jak jsi to dokázal?“ Zašeptala Dracova matka.
,,Avada Kedavra.“ Sdělil jí syn, aniž by se po ní podíval. Jeho pohled patřil jen Harrymu, který se proměnil v třesoucí se sochu, jež slibovala brzkou explozi.
Mrtvý… ozývalo se v něm ještě tisíckrát. Svět kolem přestal existovat. Skupina Smrtijedů, Snape za jeho zády… všichni zmizeli. Byl tu jen vrah Draco Malfoy a nehybně ležící ředitel Bradavic.
To se přece nestalo…! Harryho mysl protestovala. Hrubě odmítala krutou skutečnost.
Albus Brumbál je mrtvý…
To se nemohlo stát… !
Mrtvý…