Vivere porta

 Idiot. Je to idiot! Byl v domě plném Bystrozorů a dospělých kouzelníků, na záda mu neustále dýchá Snape a on se navzdory tomu všemu nechá polapit. Copak se vůbec nic nenaučil?
Draco byl znechucený. Díval se na nablýskanou podlahu ve svém domě, na které ležel jeho bývalý spolužák a snažil se soustředit jen na tuto jedinou myšlenku. Jakýkoliv záblesk strachu, či náznak nejistoty by mohl být osudný. Jeho teta byla obzvlášť všímavá, ačkoliv by ji ani ve snu nenapadlo, že je zrovna on na druhé straně. A on byl. Při pohledu na svázaného Pottera v bezvědomí ho napadaly přímo děsivé předzvěsti všeho, co se může stát. Jejich dům je plný Smrtijedů a jeho - bezpochyby pyšný – otec už volal Pána zla. Bude tu co nevidět, a pak… jen Merlin ví, co se bude dít. Snad proto doufal, že se tu Snape s ostatními objeví co nejrychleji. Po tolika rozhovorech s Brumbálem mu bylo jasné, že Potter nesmí za žádnou cenu zemřít. Ať se děje cokoliv, ať umírá kdokoliv, nesmí to být Potter. Kdysi věřil, že je to jen proto, že je slavná, Nebelvírská celebrita. Jenže z toho už vyrostl. Pochopil, že na jeho životě a smrti stojí celá tahle válka, ačkoliv moc nechápal, jak. Nevadí. Dovede se přizpůsobit čemukoli, jen když tohle peklo skončí a on bude i se svou rodinou v bezpečí. Na ničem jiném nezáleželo. Dokud ovšem ten slavný Potter, jenž má v rukách celý jejich osud, neskončil zhroucený a nepoužitelný na jejich podlaze. Záviděl mu. Přál si jeho nevědomost víc, než cokoliv na světě. Nevědět co se děje kolem, jen prostě spát… Až se tu objeví Pán zla, bude všechno tisíckrát horší. Jak mu zabrání, aby ho na místě nezabil? Jak mu zabrání použít na Pottera Nitrozpyt? Protože jestli zjistí, že je Brumbál stále na živu, bude to Dracův poslední den. Zemřel by i se svou rodinou. Jen při tom pomyšlení byl tak nervózní, že se mu zvedal žaludek. Jak rád by se omluvil, a utíkal na toaletu, kde by ty hrozné chvíle poklidně přečkal… Jak rád by to všechno nechal na druhých… Na malou chvíli si dokonce přál, aby mohl nechat Pottera prostě umřít. Stejně by to bylo lepší, než kdyby si Pán zla usmyslel, že ho chce mučit…
,,Draco…“ Oslovil ho chraptivě otec. Jeho snaha o nadřazený tón byla zcela evidentní. Od návratu z Azkabanu se stále ještě příliš nevzpamatoval. Naopak. Velmi hodně toho o své rodině zapomněl. Byli si teď trochu cizí. Ale Draco věděl, že ho má pořád rád, stejně jako svou manželku. V očích mu plály bojovné jiskřičky, šílená touha po svobodě. Každá chvíle strávená ve Voldemortově přítomností mohla být tou poslední.
Draco neslyšitelně polkl knedlík v krku.
,,Ano?“
Hlas musí být vyrovnaný, chladný, klidný. Vše je tak, jak má.
,,Nech zmizet stůl z jednací síně, přeneseme ho právě tam. Víš, že Náš Pán si tuhle část domu velice… hm… oblíbil.“
Jistě. Oblíbil si celý náš dům, oblíbil si brát svým sluhům soukromí, oblíbil si mučení.
Nic se neděje. Musí jen poslouchat prosby svého otce, jen připravit šibenici nepříteli.
,,Samozřejmě, otče.“ Odpovídal, přitom se ke všem přítomným obracel zády. Z kapsy vytáhl svou hůlku a s bradou hrdě zdviženou vykročil z přijímacího sálu.
Nikdy neměl Pottera rád. Nenávidí ho.
Nic se neděje.

≈ Vivere ≈ porta ≈

První, co ucítil, ještě než otevřel oči, byla tvrdá zem. Nepříjemně, cize tvrdá. Hladká a studená, sálal z ní chlad. Jednou tváří se na ní tisknul a pomalu si uvědomoval, že se nemůže zvednout.
Tělo ho brnělo, možná už takhle leží déle, než hodinu. Ruce měl spoutané za zády, nohy pevně přiškrcené k sobě a krkem sotva pohnul. Zamrkal. Zem před ním byla nablýskaná, jako by ji čerstvě vyleštili. Kousek od sebe zahlédl stín něčí boty a kolem hlavy slyšel zvuky pomalého přešlapování. Ať už byl kdekoliv, ať už tady dělal cokoliv, vzduch byl cítit nervozitou. Strachem byla místnost doslova nasáklá. A Harry si nějak nebyl jistý, jak se tu vlastně ocitl. Nemohl si na nic vzpomenout. Poslední, co se mu vybavovalo, byl pohled na hromadu různorodých předmětů v malém skladišti pana Weasleyho. Pamatoval si přesně ten moment, kdy uviděl Snapeův budoucí dárek k Vánocům a víc ani ťuk. Pak ho napadlo, že jestli tohle všechno znamená, že ho chytli Smrtijedi, Snape je vzteky bez sebe. Asi udělal nějakou hroznou pitomost. Něco nezodpovědného, co ho dostalo až sem… Něco, za co mu Snape řádně vyčiní. Tedy… až ho odsud dostane, pochopitelně. Byl si jistý, že tu každou chvíli bude. Nenechá ho tu. Přijde si pro něj, i kdyby to mělo být jen kvůli typické touze vylít si na něm svou nahromaděnou zlost.
Kolem bylo hodně lidí, někteří o něčem potichu hovořili, ale nebylo jim rozumět. Pohybovali se kolem Harryho, jako by byl duch. Chvíli si dokonce myslel, že je přikrytý svým neviditelným pláštěm. Pak se zkrátka rozhodl, že se nebude hýbat a pokusí se předstírat hluboké bezvědomí. Třeba ho budou dál vesele ignorovat… Zavřel oči. V tu ránu ho někdo chytil za límeček u košile, přímo u krku, a odlepil ho hrudí od podlahy.
,,Je vzhůru, můj Pane. Probudil se!“
Můj Pane. Takže on je tady taky. Voldemort, je někde… blízko. Věděli, že nespí, tak už nemělo smysl snažit se udržet třepotající se víčka zavřená. Znovu otevřel oči. Teď, jak byl čísi rukou zvednutý, dohlédl možná dva metry před sebe. Ta místnost vypadala prostorně a hlas muže, který jej tak bezohledně držel za límeček, se odrážel ode všech stran s mírnou odezvou.
,,Výtečně!“ Ozval se známý, nechutně, úlisně slizký zvuk, jenž mohl vytéct jen z jediných úst.
,,Zvedni ho. Chci, aby byl na nohou a hleděl mi do tváře. Zvedni ho!“
A Harry byl násilně vytažen nejdříve do kleku a pak i do stoje. Jinak by ho ten chlapík snad uškrtil, jak mu svíral látku kolem krku. Když stál, viděl přímo před sebe. Voldemort byl proti němu. Podivně přešlapoval, hůlku držel v prstech levé ruky, a prohlížel si Harryho se vzrušením i váhavou obezřetností. Oči krvavě žhnuly, lebka byla pokryta jen tenkou vrstvou bílé, namodralé kůže, a ve tváři chyběla každá stopa lidskosti… Jeho odpudivost byla rok od roku výraznější. Jen při pohledu na kouzelníkova masivní ústa bez skutečných rtů, se člověku chtělo zvracet. Zastavil se a zaměřil se těma nelidskýma očima jen na něj.
,,Tak se opět setkáváme, že?“ Protáhl pomalu, až se celá místnost zachvěla. ,,Slavný Harry Potter. Pohleďte na něj! Svázaný a bezmocný. Stačilo by zvednout hůlku…,“ což samozřejmě na ukázku předvedl, ,,… a za vteřinu by byl mrtvý.“ Mluvil, jako řečník, před publikem. Smrtijedi stáli podél stěny. Nehybní, jakoby měl být každý pohyb, i každé zakřivení rtů potrestáno smrtí. Neměli Smrtijedí masky, a přesto nebyl vidět jejich skutečný obličej. Tvářili se tak, jak doufali, že to jejich Pán očekává. Obdivně, spokojeně, škodolibě… Dokonce i Draco. Stál mezi svými rodiči, v zádech napnutý, jako pravítko a snažil se nepolykat sliny, aby na sebe příliš neupozorňoval. Bál se stejně, jako většina. Možná jen těch pár nejzvrhlejších, nebo slepě věřících by s hrdostí zemřelo pod Pánovou hůlkou. Jako třeba Bellatrix, která si výrazem žádné násilí dělat nemusela. Její hrdý, opojný a upřímně spokojený úsměv byl víc, než přesvědčivý.
,,Jaký je to pocit Harry? Teď, když si tu bez svého ochránce a můžeš každou chvíli zemřít… no? Odpověz!“
Harry neměl, co by řekl. Díval se na něj a cítil podivnou kombinaci otupělosti a opovržení. Voldemort jen znechuceně zamlaskal a připlížil se k němu blíž. Volný hábit šustil o bosá chodidla.
,,Dnes tě zabiju, Harry Pottere. Konečně to udělám…“ Byl už skoro u něj. Obcházel ho, jako šelma připravující se ke skoku na svou vyčíhnutou kořist. ,,A ty mi v tom už nijak nezabráníš.“
Harry se naštval. Voldemort je srab. Jak se ho jenom můžou všichni kolem bát? Zatřepal rukama, hnuly se sotva o centimetr.
,,Vážně to takhle chceš?“ Zeptal se s posměchem v očích. Pokud dnes opravdu zemře, měl by jeho vrah alespoň vědět, co si Harry skutečně, z hloubi srdce myslí. Trochu lítostivě se pousmál a stále hleděl před sebe, ačkoliv byl nepřítel za jeho zády. Nemohl se otočit. Nemohl se téměř ani hnout. Ačkoli, kdyby se naklonil, rozhodně by padl tvrdě přímo na nos. ,,Tolik se bojíš, že prohraješ? Vyhrál jsem nad tebou i v době, kdy mi nebyl ani rok. V jedenácti, ve dvanácti… Kolikrát si měl příležitost připravit mě o život?“ Pokračoval a mohl skoro hmatatelně cítit tu náhlou zlost, ty plameny nenávisti, jak šlehají z jeho očí. Nelíbilo se mu to, jak jinak. Provokoval ho a zesměšňoval přede všemi, kteří za ním pořád stojí.
,,Pokud se pletu, proč mě nerozvážeš a nezkusíš to znovu? Proč se mnou odmítáš bojovat?“
Čekal, že bude zuřit, že ho srazí k zemi a možná dokonce vyslyší výzvu a propustí ho z pout, ale on… on se začal hlasitě, monstrózně smát. Řehtal se na celé kolo.
,,Ty jsi tak neuvěřitelně naivní!“ Vykřikl. ,,Nikdy jsi doopravdy nevyhrál! Byla to náhoda tehdy, ve tvých jedenácti, že jsi pochopil, jak bolestný může být tvůj dotyk. Po druhé ti přišel na pomoc fénix, po třetí si zbaběle utekl… A když jsme se setkali naposledy, bojoval místo tebe Brumbál. A dnes? Podívej na sebe! Už jsi dávno prohrál! Nemáš tu své přátele, nemáš ani hůlku, nemáš nic a nikoho! Jsi sám, spoutaný a myslíš si, že s tebou budu bojovat? Jsi hlupák, Harry Pottere. Tak snadno ses nechal chytit!“ Konečně se zastavil přímo před ním a zblízka mu pohlédl do tváře. ,,Snape se v tobě nemýlil. Jsi průměrný. Obyčejný. To já z tebe udělal hrdinu!“ Harry polkl. Obě ruce za svými zády sevřel do pěstí. A stačilo přitom jen jediné slovo. Snape. Věděl, že ho považoval za průměrného flákače, ale to bylo už dávno. Třeba se to změnilo. Harry tak usilovně pracoval, aby mu dokázal, že něco dokáže… Tolik se snažil! Přál by si vědět, co si myslí teď. Jenomže to už nejspíš nezjistí. Ne, když ho za několik málo vteřin Voldemort zabije.
,,Jsem obyčejný.“ Souhlasil, s hlavou hrdě zvednutou. ,,Stejně jako ty,“ dodal a podíval se na něj s takovým opovržením, že to skoro vypadalo, jakoby se mu chystal plivnout do tváře. Možná proto se ta hrůzostrašná napodobenina člověka kousek odtáhla. ,,Spousta těch, kteří jsou na tvé straně s tebou zůstávají jenom ze strachu. Ne protože chtějí to samé, co ty. Jenom se tě bojí. Jdou za tebou pod vlivem vydírání. A vydírat, to taky dovede každý obyčejný člověk. Dobře víš, že už tě nikdo neobdivuje. Jsi jenom srab.“ Potom, co to řekl se Voldemort skutečně rozzuřil. Jeho ruka vylétla dopředu a chytila trs Harryho vlasů. Smýkl jím tak, že málem znovu klečel, kdyby ho ten šílenec nedržel tak pevně, že mu div nevytrhl kůži z hlavy.
,,Já jsem podle tebe srab? A co ti tví přítelíčci? A co Snape? Myslíš, že jsou odvážní? Proč tě tedy nezachránili? Proč tě nehledají? Kde podle tebe jsou?“
Harry neodpověděl. Visel u jeho nohou, cítil ostré nehty, jak se mu zarývají do lebky, a zmohl se jen na chraptivé zasténání. Snažil se neztratit rovnováhu, třebaže ho spoutané nohy nutily padnout k zemi. Byl velice ponižujícím způsobem předkloněný, když ho křečovitá ruka zatahala a donutila vzhlédnout na jednu řadu Smrtijedů, mezi kterými stáli také Malfoyovi. Na malou chvíli se střetl s pohledem Draca Malfoye. Tvář bývalého spolužáka byla velmi napjatá. Proč ten strach Voldemort nevidí? Harry si byl jistý, že to pouze ignoruje. Kdyby měl trestat jen za projevení slabosti, brzy by přišel o většinu svojí armády.
,,Zdá se vám, že je ten ubožák hrdina? Pohleďte na něj! Myslíte, že bych z něho měl mít strach?“
Chvíli bylo napjaté ticho, až se konečně jeden z nich odvážil.
,,Ne, Pane.“ Řekl to potichu, ale pevně. ,,Jistěže ne,“ dodal bez zaváhání a sjel Harryho povýšeným pohledem. Teprve pak se k němu přidali i ostatní. Malfoyův otec prakticky zopakoval slova svého syna, matka přikyvovala… Bellatrix začala zuřivě souhlasit, jako by soutěžila o to, kdo svého Pána nejlépe potěší a nakonec už souhlasilo i těch pár dalších, na které už Harry nedohlédl.
Voldemort roztáhl ústa beze rtů do širokého úsměvu.
,,Vidíš?“ Přitáhl Harryho obličej na sebe. ,,Oni si to nemyslí. Ale podle tebe bych jim neměl věřit ani slovo, že ano? Podle tebe jsou všichni, jeden jako druhý strachy bez sebe!“ Harry už neřekl nic. Nechal sebou třást a díval se dolů, na jeho bledá, žílami naběhlá chodidla. Odporné. Celý byl odporný.
Voldemort s ním naposledy hrubě zacloumal a pustil ho. Harry dopadl levou tváří na podlahu, kde sebou mohl jen nesmyslně škubat. Možná, kdyby se chvíli snažil, snad by se i posadil… ale mělo to vůbec nějaký smysl? Je po všem. Už toho bastarda rozčílil až příliš. Nic mu nezabrání, aby ho v příštím okamžiku nezasáhl Smrtící kletbou. Nic a nikdo. Voldemort se vzdálil až ke zdi, nechaje ho válet uprostřed místnosti. Plášť zavlál, jakmile se otočil a mířil svou hůlkou přímo k němu.
,,Válka je prohraná, Harry Pottere. Zbavil jsem se Brumbála, zbavím se i tebe a tak přijde svět o svou jedinou, hloupou a naivní naději. Ale žádný strach, toho zpropadeného zrádce pošlu velmi brzy za tebou!“
Harry se odvážil alespoň zadoufat, aby se netrefil. Před sebou viděl zelené světlo ještě dřív, než mělo přijít.
,,Je čas to skoncovat.“
Škoda, že už nezjistí, jak by Snape reagoval na jeho vánoční dárek. Škoda, že už ho nikdy neuvidí. Snape se zabít nenechá. A Harry pevně věřil, že ostatní naleznou novou naději. Nejlépe v sobě samých. Protože tak to mělo být už od začátku.
Zavřel oči a představil si Snapeovu tvář.
Je mi to líto.
,,Můj Pane!“
Někdo do toho napjatého ticha zasáhl. Zbrkle, ale dostatečně hlasitě, aby vraždu zastavil. A Harry zamrkal, otevřel oči pár vteřin po tom, co je zavřel. Voldemort od něj odvrátil svůj krvavý pohled ke stěně, přímo tam, kde stáli Malfoyovi. Ten hlas, co ho zastavil, patřil Dracovi.
Zrovna on?! Ze všech dospělých a silných Smrtijedů se odvážil vyrušit ho právě on?!
,,Ano, Draco? Chceš mi něco říct?“ Zašveholil Voldemort. Nedočkavost kličkovala mezi každým jeho slovem.
Mladý Smrtijed se hluboce poklonil.
,,Odpusťte, jen jsem chtěl… něco navrhnout.“
,,Draco!“ Sykl jeho směrem Lucius, neschopen uvěřit tomu, co jeho syn právě udělal.
,,Nech ho Luciusi.“ Napomenul ho jeho Pán, načež sklonil hůlku a fascinovaně naklonil hlavu na stranu, aby si svůj mladý přírůstek mezi Smrtijedy fascinovaně prohlédl.
,,Tvůj syn má na rozdíl od tebe odvahu a ty jsi tady jen díky němu. Tak toho hocha nech promluvit.“ Přistoupil k celé rodině blíž. ,,Poslední dobou jsi mi byl velice užitečný. Vidím, že máš skutečný potenciál být výjimečným kouzelníkem. Tím pádem jsem ochotný poslechnout si tvůj názor. Nestyď se a promluv milý Draco.“
,,Děkuji.“ Blonďatý chlapec pokorně kývnul. Odvážil se pohlédnout do černokněžníkovi tváře. ,,Myslím… myslím, že existují i jiné možnosti, jak s Potterem naložit, Pane. A věřím, že by ode mne bylo troufalé, nechat si je pro sebe, ačkoliv jich můžete i nemusíte využít…“
Voldemort se zasmál.
,,Velmi chytře řečeno. Probudil si ve mne neobyčejnou zvědavost. Jen mluv,“ pobízel ho. ,,Co by jsi s ním udělal, kdyby to bylo jenom na tobě?“
,,Já… Chtěl bych, aby za své hříchy trpěl. Mučil bych ho. Způsobil bych mu bolest, jakou on kdy způsobil mně. Postaral bych se o to, aby mě o smrt sám úpěnlivě prosil. A chtěl bych, aby se o jeho utrpení každý dozvěděl. Aby konec Harryho Pottera vyděsil nepřátele natolik, že by se raději vzdali, než by riskovali podobný osud. Být na vašem místě, vychutnal bych si smrt Harryho Pottera tak důkladně, jak mi náleží. A věřím, že vám, můj Pane, pomsta plně náleží. Já se kvůli vám rád stanu tím, kdo tu vzpomínku na Potterův pád předá nepříteli, jako váš vzkaz…“ Jen, co skončil, znovu se hluboce uklonil. Harry ležel na zemi, mrkal do prázdné stěny před sebou a začal mít pochybnosti o tom, zda se mu to celé jenom nezdá. Draco Malfoy právě teď neuvěřitelně riskoval. A proč? Jen proto, aby získal čas. Neznamenalo to, že měl někdo přijít? Čekal, až se tu někdo objeví? Zavolal snad na pomoc Snapea, nebo Brumbála? Bože… nikdy by neřekl, že je Malfoy tak výborný lhář. Kdy se to naučil? Kdy přestal být tím zbabělým synátorem, co se rozbrečel kvůli každému drobnému škrábanci?
Harrymu však bylo jasné především to, že na vděčnost je trochu brzy. Draco se snažil donutit Voldemorta, aby vraždu odložil, ale zároveň ho nabádal k tomu, aby dělal mnohem krutější věci. Věci, které si Harry skutečně nedovedl představit. Ve čtvrtém ročníku se setkali jen na chvíli a už ho stačil proklít kletbou Cruciatus. Mohlo by to být ještě bolestivější? Stojí vůbec za to přežít?
Místností se rozezněl hlasitý Voldemortův smích.
,,Podívejme!“ Vykřikl do svého smíchu. ,,Ty jsi skutečně neobyčejný kouzelník, Draco. Zdá se, že tvá zášť vůči bývalému spolužákovi je mnohem hlubší, než jsem očekával! Výborně! Výborně! Těší mě, že jsi zdědil něco tak rozkošně zkaženého po své tetičce, že Bellatrix? Co říkáš na slova svého synovce?“
,,Oh! Můj pane!“ Ozvala se pištivě tázaná.,,On má pravdu! Mučte ho!“ Skoro žadonila, jak se na to těšila.
,,Podívej, Harry,“ promluvil nadšeně Voldemort ke svému vězni, ,,nejsem jediný, kdo tě nenávidí. Měl sis lépe vybírat své přátele. Bude jen užitečné, když se dozvědí o tom, jak špatně jsi skončil…“
Ano. Zdálo se, že Voldemort se rozhodl. Draco uspěl. A Harry uslyšel zesílený dupot od podlahy, jak se k němu nepřítel kvapně přibližoval.
,,Nechám tě prožít agónii, jakou jsi jakživ neprožil. Budeš trpět tak, jak si to ani nedovedeš představit…,“ o tom nepochyboval. ,,Nechám tě prožít bolest a strach… vyděsím tě tak, že mě ještě budeš prosit!“
Vydržím to, naléhal na sebe Harry. Ať to bude cokoliv, vydržím to. Snape se tu určitě co nevidět objeví!
,,Ale aby to bylo správně,“ pokračoval syčivým hlasem Voldemort, ,,zjistím si nejdříve, čeho se slavný Harry Potter nejvíce bojí. Kdysi jsem mohl nahlédnout do tvé hlavy, ale tobě se podařilo pečlivě se přede mnou skrýt. Zajímavé, jak rychle tě Snape naučit Nitrobranu. To však záhy napravíme, žádný strach.“ Přešel před něj, znovu napřáhl hůlku a Harrymu bylo v tu chvíli naprosto jasné, co přijde. Nitrozpyt. To bylo špatné, hodně špatné! S tím jistě ani Malfoy nepočítal! Kdyby ho mohl vidět, přesvědčil by se, že právě zesinal hrůzou. Jestli se dostane skrz jeho pracně vystavěnou bariéru, všechno zjistí! Všechno! To, že Brumbál žije, že je Draco zrádce, i to, že ničí jeho Viteály. To by znamenalo naprostou a definitivní prohru. Ačkoliv toho šílence za celou dobu ani jednou nenapadlo zjistit Nitrozpytem, jak si stojí nepřátelská strana, všechno to uvidí. Za pár vteřin by mohlo být po Malfoyovi i po celé jeho rodině. Po všech plánech a celé té námaze s ničením jeho roztržené duše… Sakra! Sakra! SAKRA!
,,Legillimens!“
Voldemort si nebral servítky. Cpal se dovnitř a Harry měl co dělat, aby ho nepustil dál. Dost se držel, stálo ho to neuvěřitelnou námahu. Neúspěšný pokus byl brzy přerušen. Sotva ho útočník nechal na pokoji, divoce se rozkašlal. Tohle dlouho nevydrží. To se zkrátka vydržet nedá!
Chvíli byl klid a pak ho zasáhla prudká, šílená bolest. Předchozí zaklínadlo mrzačilo jenom mysl, tohle ničilo i tělo. Cruciatus. Zkroutil se v křeči. Bolelo to tak příšerně, že zapomněl přemýšlet. Neovládal vlastní ruce, nohy… házel sebou nalevo, napravo, propínal se v zádech… jen se té bolesti zbavit. Setřást ji však nebylo možné.
Když to skončilo, měl zalehlé uši, cítil nepříjemné brnění na kůži a ani si neuvědomoval, že nadále zatahuje břicho a zatíná svaly. Bolest odcházela zvolna, velice pomalu. Bylo mu na zvracení…. To ale nepřítele jistě netrápilo. Měl ho přesně tam, kde ho chtěl mít. Nedal mu na vzpamatování ani pět vteřin a znovu na něj zamířil svou hůlkou.
,,Legillimens!“
Brumbál, Viteály, Malfoy, Zvonková ulice… Nesmí to vidět! Nesmí! I v té bolesti, i v tom hrozném vyčerpání bojoval. Ani si přitom neuvědomil, že hlasitě křičí, vyřvává si hlasivky skoro do němoty. Teď bylo všechno ostatní druhořadé. Každá proklatá vzpomínka, každý prožitek, každé jeho tajemství. Dokonce i ta, která byla hlouběji, než celé Brumbálovo tajemství. Pustil je ven. Své noční můry, své běsy, svůj strach, svou nejistotu, svůj stud, svou touhu… Dal mu to, co hledal, a schoval to, co schovat musel. Protože to bylo důležitější. Možná ne pro něj, ale pro zbytek světa ano. Ještě pořád si to trochu uvědomoval. Dal mu tedy to jediné, co bylo jen jeho. A když Voldemort tu poraněnou mysl opustil, měl pocit, jakoby z něj nezbylo už nic. Jako by z něj všechno vysál vysavačem.
Temný pán zvedl hlavu, sklonil hůlku. Dlouhou dobu nepromluvil. Draco si nepřestával držet hrdou tvář. Byl připravený tvářit se přesvědčivě do úplného konce, ačkoliv byl vyděšený k smrti. Sledoval svého Pána, kterému náhle zatuhl na ústech úsměv. Zdál se překvapený, a zaražený tím co viděl… Jestli to zjistil…!
,,Tak…“ promluvil konečně potichu Voldemort. ,,Tak tohle je to, co tě děsí?“ Opět se začínal nepěkně usmívat. ,,Slavný Harry Potter… chlapec, který přežil…“
Harry zrychleně vydechoval. Snažil se vzpamatovat, ale nešlo to. Truchlil nad každou odkrytou vzpomínkou. Nic cennějšího neměl. Bylo to to jediné, co dokázal udělat. Víc už toho udělat nemůže. Víc už toho především udělat nechce. Byl tak vyždímaný, tak prázdný, že si přál na místě umřít.
,,Přivedl jsi mě do velmi nevhodné situace, Harry Pottere,“ pronesl rádoby dramaticky Temný pán.,,Jak myslíš, že bych to měl říct svým milým přátelům? Jsem z tebe tak zklamaný! A ty…! Ty se mne opovažuješ nazvat zbabělcem?“
Harry vyplivl trochu krve na zem před sebou.
,,Chcete vědět, čeho se náš Potter doopravdy bojí?“ Tentokrát mluvil ke Smrtijedům. Všichni samozřejmě kývali, jak jinak.
,,Dobře! Výtečně! Vy dva, postavte ho!“
Dva Smrtijedi k němu přišli a zvedli ho na nohy. Harry se nijak nebránil. Nechal se zvednout, hleděl kamsi před sebe. Jediné, co měl před očima, byly ukradené vzpomínky. Teď už nebyly jen jeho. Za chvíli už budou všech. Neměl tušení, na co se Voldemort chystá.
Stál před ním, viděl, jak zamával hůlkou, cítil, jak mu z nohou i zápěstí padají pouta a stejně toho nevyužil, aby se o něco pokusil. Dokázal by vůbec donutit jakýkoliv předmět k levitaci?
,,Červíčku!“ Ronova bývalá krysa se přihnala i s tou svou odpornou člověčí podobou ke svému Pánovi, nechala si do ucha zašeptat jakýsi příkaz a znovu odběhla po dvou z místnosti. Pak Voldemort na Harryho znovu zamířil.
,,Imperio!“
Hluchá místa v jeho hlavě byla něčím vyplněna. Něčím nevítaným, velice cizím a studeným. Cítil, jak nad sebou ztrácí kontrolu.
,,Tak snad nejdřív… Pokloň se!“ Poručil.
Harryho záda se ohnula, aniž by se k tomu svobodně rozhodl. Zůstal sám se sebou alespoň na svém ubráněném maličkém území v hlavě, díval se svýma očima a všechno ostatní mu bylo lhostejné, dokud…
,,Výborně Harry!“ Pochválil ho Voldemort a nechal ho narovnat se. ,,Pojď blíž, pojď.“ Donutil ho přejít místnost k němu, až ke zdi a sám si s ním vyměnil místo. Harry teď stál v čele, viděl přes cizí závoj všechny přítomné, včetně Voldemorta, který stál v popředí, nepřestávaje pohybovat hůlkou. ,,Teď všichni uvidíte něco nevídaného!“ Prohlašoval hlasitě, jakoby uváděl divadelní představení. ,,Ukážu vám skutečnou, ubohou podobu Harryho Pottera.“
Draco se konečně odvážil polknout nashromážděný chomáč slin. Zíral na Harryho, avšak ničemu nerozuměl. I jeho překvapil následující rozkaz.
,,Svléknout!“
Harrymu se rozšířily zornice. Jeho tělo ignorovalo duševní překvapení. Prsty nahmataly první knoflík na trochu potrhané, ušpiněné košili. Rozepnuly jej. Potom další, a další, až k tomu poslednímu. Shodil košili z ramen k nohám.
,,Teď boty.“
Sklonil se a rozvazoval tkaničky. Za tu chvíli zaznamenal návrat Petera Petigrueva, něco těžkého přitáhl s sebou. Na to zaslechl hrubý příkaz: ,,Otevři to a zmiz.“
,,Ji…jistě, můj pane.“
Něco cvaklo, vrzání připomnělo otevření masivních dveří.
Když byly boty i s ponožkami postavené vedle bosých nohou…, když se Harry narovnal…, uviděl před sebou velmi známou tvář. Snapeovu tvář. Muž byl oblečený tak, jako vždycky, vlasy měl stejné, svůj skobovitý nos zrovna tak, a přesto bylo něco jinak. Hleděl na něj chladně, s opovržením.
,,Vidíte ho? Vidíte?“
Smrtijedi Snapea skutečně viděli, ale byli nejistí. Stále nechápali vůbec nic. Za to Harry… Harry to pochopil. Kdyby mohl hýbat svým tělem, zatřásl by se hrůzou. Kdyby mohl mluvit, prosil by boha, ať to zastaví. Tam, kde ještě zůstávalo jeho vědomí se ozývala jediná racionální myšlenka, která na něj bušila, že to není skutečný Snape. Je to Bubák, Harry! Bubák! Vzpamatuj se!
,,Řekl jsem svléknout! Celý. Hned!“ A v tu chvíli už se všechno, co v Harrym zůstalo začínalo vzpírat. Prsty rozepínající kalhoty se třásly, cukaly sebou, zastavovaly se v pohybu… Než se sehnul, aby stáhl z nohou poslední kousky oblečení, zavadil o Voldemortův spokojený úšklebek. Rudé oči se třpytily čistou potěchou. Kochaly se pohledem na poslušného Harryho Pottera. Planoucí jiskry krotitele lvů a sobecké majetnictví. To všechno mu koukalo z očí.
Tak tam Harry brzy stál vystavený přede všemi, úplně nahý a jediné, co ho zajímalo, byl Snapeův znechucený obličej.
,,Pořád nerozumíte? Ale ty tomu rozumíš, Harry, že ano? Nechceš jim to vysvětlit? ... Náš Potter se totiž nebojí bolesti, ani utrpení. Nezáleží mu na tom, kolik lidí zná jeho tajemství, pokud to není Snape! Ano, slyšíte dobře. Harry Potter trpí tou nejubožejší slabostí obyčejného smrtelníka a to je dnes jeho veliká chyba! Láska je nebezpečná, Harry! Jakto, že to nevíš? Vzpomeň si, jak dopadla tvá matka!“
V ten okamžik několik přítomných šokovaně vykřiklo, zalapalo po dechu. Dokonce i Draco tomu začínal rozumět. To ale neznamenalo, že tomu chtěl věřit. To nebylo možné! Snape? Severus Snape?! Konsternovaně se podíval na proměněného bubáka, a pak znovu na Harryho. I přesto, že byl ovládán, bylo na něm jasně vidět, jak je zděšený… Jak je zlomený.
,,Teď vím, čeho se bojíš. Už se přede mnou neschováš, Harry!“
Voldemort znovu napřáhl svou hůlku.
,,Aqua Erupto!“
Ze špičky cesmínového dřeva vylétl silný proud vody, který se strefil rovnou do holého těla. Srazil ho k zemi, a celého zmáčel. Ledová voda vrátila namoženým vzpomínkám svou barvu i reálnou podobu.
Zašedlé dlaždice, stará sprcha, cizí ošetřovatelka sprchující pacienta… Ledová voda, hanba, ponížení… Byl znovu zpátky v blázinci. Doktoři ho nacpávají léky, kurtují ho k posteli a Snape se na to všechno dívá. Všechno vidí…
Harry se dusil, zalykal se vodou, klepal se zimou. Snažil se vyplavat z té nekonečně hluboké propasti, do které se nořil hlavou napřed. Nemocnice, ledová voda, Snape… Snape, ledová voda… Snape… Byla mu opravdu hrozivá zima. Voldemort mu přenechal vládu nad tělem už před několika minutami a on to ani nepostřehl. Topil se v hrůze.
Po nekonečně dlouhé době se prudký proud vody zastavil. Ležel teď zmáčený, přede všemi odkrytý, choulil se na mokré zemi do klubíčka. Běsy lítaly hlavou, ožívaly stejně, jako jeho nejděsivější noční můra. Blížila se klidným krokem přímo k němu. Paže měla překřížené, oči přivřené.
,,Ne…nechoďte blíž!“ Vykašlal ze sebe Harry. ,,To nejste vy! To nejste vy!"
Oči byly stále otevřené. Černé, studené a v nich ani náznak nějaké emoce. Jen to znechucení. Byla to skutečná podoba Snapea, který právě objevil Harryho slabost a nyní ho soudí. Nenávidí ho za to, kým doopravdy je.
,,Jste ubožák, Pottere.“ Promluvil k němu jeho sametový hlas. ,,Malý, neschopný, úchylný spratek. Jak si vůbec můžete myslet, že mě zajímají vaše nedospělé pocity? Snad to není to, co jste tak dlouho schovával? Kvůli něčemu tak hloupému jste dokázal upevnit Nitrobranu? Láska? Jen to? Nic víc? Pouhá dětská zamilovanost. Zbytečný cit. Jsem dojatý.“ Zakroutil hlavou. Sarkasmus, ironie, a taky ta typická odtažitost. Všechno bylo tak přesvědčivé, tak reálné, až začínal věřit, že je to opravdu Snape. Skrčil nohy, schoulil se ještě víc, jako by doufal, že ho to zmenší do mravenčí velikosti a schová před jeho pohledem.
,,Správně, Severusi. Cítím to naprosto stejně.“ Ozval se pobaveně Voldemort. ,,Ale jestliže to našeho hrdinu tak děsí, pojďme ho těch roztomilých vzpomínek zbavit jednou pro vždy!“ Dalších pár pohybů a v pokoji se začalo silně ochlazovat. Na Harryho mokré kůži začala růst jinovatka. Klepal se, ta zima se nedala snést!
Dva mozkomorové vpluli do místnosti a snesli se rovnou k němu. Padla na něj další hrůza, smutek s nostalgií.
,,Ne…“ Všechno dobré začalo blednout, jako barva na obraze. Jsou situace, ve kterých je zatraceně těžké rozeznat skutečnost od svých překrásných tužeb a představ. A jsou chvíle, kdy na to hezké ve svém životě přestanete věřit... Co si to namlouvám? Nikdo nepřijde. Snape, kterého měl rád, byl vysněný přelud. Obyčejná fantazie. Ten opravdový stojí přímo před ním a dívá se, jak ho odklopují mozkomorové. A nedělá s tím vůbec nic.
… Odnesl ho vůbec Dobby z té psychiatrie, nebo tam pořád ještě je? Připoutaný k posteli, bezmocný, nadopovaný léky na spaní… Co když se stále neprobudil? Fialová a oranžová chlupatá ponožka. Jedna delší, druhá kratší. Necítí, že by je měl na nohách. Všechno si to vysnil.
Jedním okem zavadil o Draca Malfoye, a jejich pohledy se na pár vteřin střetly.
Tohle nemůže být skutečnost. Malfoy by se na něj takhle nikdy nedíval.
Spí. Leží připoutaný na lůžku, mezi ostatními blázny… mezi které bezpochyby patří… Takhle by to řekl Snape.
Jenže Draco byl skutečný, stejně jako všechno kolem něj. Byl zděšený z toho, co se před ním dělo. Stál tam mezi matkou a otcem zkamenělý, jako socha a zíral do jeho odevzdané tváře vědom si faktu, že to všechno způsobil on. To on poradil Voldemortovi, aby ho mučil. Už to trvá hrozně dlouho… tak kde je sakra Snape? Kde vězí celý Fénixův řád? Řekl, kde mají hledat, prozradil všechna kouzla, která chrání jejich dům a oni pořád nikde… A Potter… Potter mezitím tak neuvěřitelně bojoval! Uchránil všechna tajemství, výměnou za to nejintimnější soukromí, co měl. Zachránil Draca a teď leží ponížený na jejich podlaze, obklopen mozkomory, s naprostým odevzdáním ve tváři. Ten, který ještě před půlhodinou málem plival do Voldemortovy tváře, byl nyní na nejrychlejší cestě k definitivní prohře a ani se tomu nebránil. Draco si na malou chvíli zkusil představit, že tam leží místo něj. Nešlo to. Nahý, mokrý, psychicky vyždímaný do poslední kapky… Nedokázal by to. Potter vypadal, že je konečně pokořen. To nebylo fér. Měl víc síly, než kdokoliv v téhle místnosti, když se dokázal vzdát něčeho takového ve prospěch války. Ubránil všechny ty informace i přes veškerou snahu Pána Zla a přitom je přesvědčený, že prohrál. Draco to tak rozhodně neviděl.
,,Crucio!“
To snad ne…! Znova? Harryho tělo sebou opět v bolestech házelo ze strany na stranu, ale v jeho tváři byl tak nepřítomný pohled, že to vypadalo, jakoby už ke svému tělu víc nepatřil. Jako by byl doopravdy mrtvý.
Už ani nevypadal, jako Harry Potter. Dokonce i brýle z něj spadly. Válely se někde pod ním, rozmačkané, rozbité.
Ve svém stavu už Harry nedokázal vnímat svět kolem sebe. Smířil se i s nepřátelskou postavou Severuse Snapea. Když se tedy mozkomoři rozletěli znenadání pryč, když bubák zmizel zpátky do skříně a dům se začal otřásat pod útokem Bystrozorů, nevěděl o tom. Nevnímal zmatení všech Smrtijedů, kteří se podívali po zvuku útočících kleteb. Nevěděl, jestli sebou pořád hází. Nevěděl, jestli je pořád pod Cruciatem. Byl duševně i fyzicky vyčerpaný. Absolutně na dně.
Deprimo.
Podlaha se pod ním z čistajasna protrhla a on zase padal. Avšak dopad nebyl vůbec tak tvrdý, jak očekával: Skončil v měkké náruči. Viděl černé rukávy, uslyšel hluboký, starostlivý hlas, jak volá jeho jméno… a v tu chvíli už věděl, že doopravdy spí. Na tvrdé posteli, v blázinci. Už to musí trvat hrozně dlouho. Kolik mu těch prášků dali?
Vybledlá tvář, obkreslená černými vlasy byla hodně rozmazaná. Pomalu se rozplývala stejně, jako ten utěšující, překrásný hlas… A ještě před tím, než se s ním jeho vysněný Severus Snape přenesl, ztratil vědomí.