10. kapitola - Všechny dívky Victorie
Jako by z Harryho spadla všechna tíha světa, když se kolem poledne probudil a jeho tělo nebylo obtěžkáno ženskými prsy. Krátké vlasy byly taky mnohem příjemnější, stejně tak i jistota, že už nikdy, nikdy, NIKDY nebude muset prožít to, čím si ženy procházejí měsíc, co měsíc. Brrr. Jednou to bohatě stačilo.
Ve spěchu se převlékl, odbyl ranní hygienu, a už si to rázoval do obývacího pokoje pozdravit svého profesora, lomeno spolubydlícího, lomeno manžela.
,,Dobré ráno,“ řekl hned ve dveřích dostatečně hlasitě, s pečlivou artikulací.
,,I vám.“
Sametový hlas mistra lektvarů Harryho podivně zahřál. Jak rád ho zase slyšel! Včerejší účinek mnoholičného lektvaru snad trval celou věčnost. O to víc si užíval ten fakt, že je Snape zpátky ve své kůži. Velmi bledé, hebké kůži. Radost pohledět. Navíc s těmi svými havraními vlasy, hlubokýma očima a jedinečnou křivkou nosu… Harry by přísahal, že mu to dnes sluší víc, než kdykoliv předtím. Uvědomil si, že mu včera chyběly i ty jeho černé, až ke krku zapnuté obleky.
,,Hodláte tam stát a culit se celý den?“
,,Ne, pane, já… chystám si udělat něco k snídani. Chcete taky?“
Uvědomil si, že ta otázka zněla možná až příliš dychtivě, ale nemohl si pomoct. Chtěl mu něčím připomenout, jak důležitá věc se mezi nimi včera udála. Manželé si navzájem přece připravují snídani. Tedy až na Dursleyovi. Těm ji den co den připravoval jenom Harry.
,,Děkuji,“ zavrtěl hlavou a zvolna otočil stranu v kouzelnických novinách.
„Možná vám to v jednu hodinu odpoledne bude znít absurdně, ale již jsem poobědval.“
Harry obrátil oči v sloup. Cestou do kuchyně nešťastně uvažoval o tom, že i kdyby se celý svět složil do papírové vlaštovky, ten muž bude následující ráno stejně jízlivý a sarkastický, jakoby se nestalo absolutně nic.
Ani ne po dvou minutách se vrátil s miskou plnou kornflejků zalitých mlékem a zasypaných velkou spoustou cukru. Usadil se na pohovku a za doprovodu Snapeova znechuceného pohledu se do té patlaniny s chutí pustil.
,,Co píšou?“ zeptal se huhlavě. Očima, vypoulenýma od zběsilého hltání přitom pohlédl ke křeslu, na němž elegantně posedával Snape. Na titulní stránce na něho spokojeně koukal novomanželský pár: Mafalda Hopkirková a Sebastian Mercier.
,,Nic, co bychom nečekali,“ odvětil nevzrušeně Severus.
,,Naše jednání, samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Dalo by se dokonce říci, že jsme způsobili značný poprask.“
,,Klasicky,“ ušklíbl se Harry. ,,To ale není žádná novinka, no ne?“
Severus Snape sklonil noviny. S klidnou tváří pohlédl přes stůl na Harryho.
,,Ne,“ přikývl na souhlas. ,,To není.“
Harry polkl sousto, zůstal na muži viset pohledem. Jakoby jeho tvář neviděl týdny, třebaže šlo jen o jeden den. Nic proti ministerskému předsedovi, ale když Snape je prostě tak krásnej mužskej!
,,Ano?“ Krásnej mužskej vybízivě zvedl obočí. ,,Chcete mi snad ještě něco říci?“
,,Cože?“ Mrknul. ,,Ne. Vlastně jo. Myslel jsem, že třeba budete chtít…“
,,Co?“
,,Já nevím. Promluvit si. Chováte se hrozně normálně.“
,,Ach tak.“ Severus několika ladnými pohyby odložil noviny a podal si šálek čaje. Lehce z něj usrkl. ,,Hádám, že jsem vás hluboce zklamal. Zřejmě bych se nad sebou měl zamyslet, abych vás svou normálností příliš neobtěžoval.“
,,Ha. Ha,“ vyprskl Harry. V Severusově očích se pobaveně zablýsklo.
,,Přece víte, jak to myslím. Včera jste mě bez varování přitáhl k oltáři, vzal jste si mě. Políbil jste mě! No teda… dejme tomu. Pusa to byla! A vás to vůbec nevzrušuje. Ani nemrknete.“
Severus pomalu mrknul.
,,Nechte toho!“ Harry hrubě odložil prázdnou misku na stůl. Pár rozleptaných lupínků zůstalo na jejím dně a jeden v koutku chlapcových úst. Harry ho zamračeně slízl. Asi si vůbec neuvědomoval, jak směšně u toho vypadá.
,,Byl to váš nápad. A teď děláte, jakoby se nic nestalo. Jak se v tom má jeden vyznat?“
Veselost v černých očích nemizela. Podle Harryho úsudku spíš naopak. Zdálo se, že se mistr lektvarů velice dobře baví. Zatímco on z toho šílel. Se založenýma rukama se opřel zády do opěradla pohovky a odfoukl ofinu zachycenou o obroučky brýlí.
,,Nic to pro vás neznamenalo,“ zabručel.
,,Ovšemže znamenalo, pane Pottere. Pro kouzelnický svět je to ohromně významná událost. Netvrdím, že příjemná, ale rozhodující určitě.“
,,No skvělý.“
Severus si ho se zájmem prohlížel.
,,Smím se zeptat, z čeho jste tak zklamaný? Co jste čekal?“
,,Víte to moc dobře.“
Chvilku bylo ticho. Nakonec to Harry nevydržel.
,,Já sám nevím, co jsem čekal,“ vyprskl rozhořčeně. ,,Minimálně aspoň to, že mě necháte připravit vám snídani! A když už jsme u toho, ta pusa byla hrozná, fakt. Doufám, že si nikdy nenecháte narůst knír, jestli se máme ještě někdy… totiž kdybychom se třeba někdy náhodou ještě…“
Šálek ve Snapeově ruce ze zachvěl. Zvonivě zacinkal o podšálek.
,,No prosím, o tom mluvím. Vám to ještě přijde směšné!“ Harry dopáleně rozhodil rukama.
,,Vy jste směšný!“
,,Aha! Zatímco vy jste úplně normální!“
,,Už zase? Nechtějte mne urazit, pane Pottere. Normálnost nemám ve zvyku.“
To už se i Harry zasmál. Ale zarputile se u toho mračil.
,,Ze všech lidí na planetě jsem se musel zamilovat právě do vás! Pusu jste odbyl, svatbu neberete vážně. Nehledě na to, že jsme se vzali dřív, než se vůbec stalo… cokoliv!“
,,Cokoliv,“ zopakoval omráčeně Snape.
,,Tak. Cokoliv.“
,,Pane Pottere,“ začal s povzdechem Severus. ,,Vy přece víte velmi dobře, že šlo o podvod. Nechtějte mi tvrdit, že to skutečně hodláte brát vážně.“
,,Hodlám,“ kývl rázně Harry. Obroučky brýlí se nebezpečně třpytily. ,,Předpokládám, že za jiných okolností by mezi námi o svatbě nepadlo ani slovo, takže když už jste si něco takového vymyslel, radši se s tím smiřte.“
,,A já doufal, že na to budete chtít jít pomalu,“ prohodil nevzrušeně Severus. Ta poznámka měla nicméně enormní účinek. Nechala Harryho pár vteřin bez dechu, s pusou dokořán. V hlavě se mu řečená slova zopakovala v několikanásobné ozvěně. Myslí to vážně? Znamená to, že… že souhlasí, že ho chce? Ale možná se Harry jen přeslechl, nebo…? Opravdu to řekl? Než se vzpamatoval, stačil bývalý ředitel Zmijozelu odlevitovat nádobí do kuchyně, noviny na krbovou římsu a přivolat Dobbyho, který se okamžitě pustil do úklidu.
,,Pane Pottere.“
Lusknul brýlatému chlapci před obličejem.
,,Rozhovor skončil, máme práci.“
,,J... jistě, pane.“ No jo, vlastně. Mají schůzku. Brumbál. Draco. Viteál. Musejí zničit viteál. A až tu drobnost vyřeší, vrátí se domů a můžou se věnovat důležitějším věcem, jako je například rozhovor o tom, co Snape právě řekl.
,,Oblečte se, vyrážíme za pět minut.“
,,Fajn. Jdu se převlíct.“
Harry se zvedl, prošel místností. U dveří se ovšem zarazil, otočil za sebe a prohlásil: ,,Ale nemyslete si, že jsme domluvili!“
≈ Vivere ≈ porta ≈
Mafalda Hopkirková měla velmi nepříjemné ráno. Hlava jí třeštila, vzpomínky z noci ji nesouvisle pobíhaly hlavou a ona se div nesložila na zem, když ji došly souvislosti. Co to jenom provedla? Vždyť ji to vůbec nebylo podobné! To nemohla být pravda! Nicméně kroužek na prsteníčku mluvil o opaku. Ale ona toho muže přece vůbec nezná! Za nic na světě by si ho nevzala! Merline, vždyť je to mudla! Navíc ze všech mudlů nejmudlovatější! Mudlovský ministerský předseda! Někdo ji musel proklít. Ona by nikdy nezradila.
Hlava ji málem praskla, přičemž jedna ze vzpomínek obzvláště zabolela. Dolores Umbridgeová ji propustila. Jak jenom mohla? Vždyť přece ze všeho nejvíce toužila po tom, aby byl kouzelnický svět v bezpečí! Třebaže to znamenalo schovat pár mudlů do ústraní, dokud nezjistí, jak obnovit paměťová kouzla. Nic jiného se přece dělat nedalo! Souhlasila s tím. Mudlové jsou nebezpeční. Kdysi čarodějky nemilosrdně upalovali. Nehledě na všechny ty odpornosti, které jí prováděli v mudlovské škole před tím, než nastoupila do Bradavic. Kdyby měla mít děti, za nic na světě by nechtěla, aby si tím prošly i ony jen pro svou výjimečnost. Nedej bože, aby se svět dozvěděl, v čem ta výjimečnost vězí! Jistě by se vrátili k upalování, nebo k něčemu ještě horšímu! Oni jsou schopni čehokoliv, stačí se jen podívat, co prováděli během té jejich druhé světové války! Ne, za nic na světě by jim nepomáhala!
Bohužel přesně to se včera stalo. Celé dopoledne jen zoufale procházela domem sem a tam a snažila se vymyslet, jak dostat zpátky svoji práci a jak přesvědčit Dolores, že za nic z toho nemůže, že to nechtěla. Ale copak jí Dolores uvěří? Někdo tak zásadový a spořádaný, jako ona… Někdo takový jí tohle nikdy neuvěří.
Jakmile Mafaldina sova přinesla noviny, žena měla velmi blízko k mdlobám.
,,Tohle nemůže být pravda, to není pravda, to není pravda,“ opakovala si stále dokola. Fotka na titulní straně ale mluvila za vše. Už se pomalu odhodlávala přeci jen se vydat na ministerstvo kouzel a všechno urovnat, když si všimla, že je v novinách založený kousek kancelářského papíru. Toho obyčejného, ostrého, a tenkého papíru, který jen dokládal, jak nezodpovědně zachází mudlové s přírodou.
Stálo na něm:
Dobré ráno, Mafaldo. Pan Předseda by si s Vámi přál povečeřet a velmi doufá, že ho neodmítnete. Mimochodem máte mé vřelé sympatie.
Vzhledem k diskrétnosti jsme se domluvili, že vás večer vyzvednu a doprovodím na místo schůzky já osobně.
S vřelým pozdravem,
Kingsley Pastorek
≈ Vivere ≈ porta ≈
Brumbál měl ve tváři zadumaný výraz. Seděl za pracovním stolem, ve velikém zlato rudém pokoji, v rukách svíral ranní výtisk Denního Věštce a mezi stříbrným obočím měl hlubokou vrásku. Draco seděl na sametové pohovce o kousek dál a zdálo se, že se usilovně snaží nesmát. Severus a Harry stáli před stolem, jako žáci, kterým se chystá ředitel školy udělit důtku. Jak ponižující, pomyslel si trpce Harry a zoufale si přál, aby Albus Brumbál už pro Merlina nemlčel.
Starý muž si těžce povzdechl.
,,Čí to byl nápad,“ zeptal se. Ta jediná věta stačila na prolomení ticha. Brumbálovi bylo očividně úplně jasné, jak že to se svatbou století ve skutečnosti bylo.
,,Můj ne,“ ohradil se Harry a významně se podíval na Snapea. Ten se tvářil naprosto klidně.
,,Máme viteál, zachránili jsme ministerského předsedu ze spárů Dolores Umbridgeové a získali si jeho důvěru. Osobně si dovoluji pokládat včerejší akci za nad očekávání úspěšou,“ podotkl naprosto vyrovnaným hlasem.
Za nimi se ozvalo tiché vyprsknutí. Malfoy se už neudržel.
,,Promiňte,“ špitl a pokusil se narovnat koutky úst, které sebou neovladatelně škubaly. Harry by k němu nejradši skočil a nakopal ho do zadku.
„Uznávám, že účel světí prostředky,“ souhlasil neochotně Brumbál. „Přesto se mi toto řešení zdá přinejmenším drastické.“
„Drastické?“ Severus ani nehnul brvou. Zdálo se, že už si na rozmrzelého ředitele zvykl. Ten si sundal své zlaté brýle s půlměsíčkovými obroučky a promnul prsty kořen nosu.
„Severusi, vždyť je to šílené. A co Harry? Uvědomuješ si, k čemu si toho chlapce přinutil?“
„Tak moment,“ vstoupil do toho Harry. Najednou pocítil nutkání svého učitele, lomeno manžela bránit.
„Já jsem přece souhlasil. Profesor Snape by mě nikdy nenutil.“
„Skutečně?“ Modré duhovky se do něj podezřívavě zavrtaly. „Znamená to, že ti vyložil celý plán před tím, než tě vzal do kostela, Harry? To mi nezní moc jako Severus.“
Harry se nervózně kousl do rtu.
„No možná jsem to hned nepochopil, ale to neznamená, že jsem s tím pak zpětně nesouhlasil. Když to bylo pro dobrou věc.“
Jen co to dořekl, uslyšel za sebou další přiškrcený zvuk. Otočil se k sedačce, na které seděl Malfoy. Narovnaný jako pravítko a rudý až za ušima. Evidentně sváděl velký boj sám sebou a svým sebeovládáním.
Vážně ho zabiju, pomyslel si Harry a rychle se zase otočil zpátky na Albuse Brumbála.
„Opravdu mi to moc nevadilo, pane“, ujistil ho opatrně.
„To na podstatě věci nic nemění, chlapče. Bylo to unáhlené.“
„Ale něco jsme přece udělat museli! Jinak by nás Umbridgeová honila celou noc, a když měl profesor Snape podobu pana předsedy, moc možností nezbývalo.“
Brumbál ještě chvilku setrval v zamyšleném tichu a nakonec drobně pokrčil rameny.
„Nu což. Co se stalo, stalo se. Merlin ví, jak se to vyvine. Necháme to být a počkáme si na výsledek.“
„Souhlasím,“ řekl Snape.
„V každém případě jste získali Viteál, což je více, než záslužný čin. Jsem vám za to oběma vděčný,“ pronesl a zdálo se, že se jeho zachmuřená tvář mírně rozjasnila.
„Mohu ho vidět?“
„Jistě,“ Prohlásil Harry a automaticky zašmátral v kapse u kalhot, než si vzpomněl, že medailónek předal ještě včera Snapeovi. Rozpačitě spustil ruku podél těla o vzhlédl na Snapea. Ten se ani nepohnul.
„Řediteli, mohu s vámi mluvit? O samotě,“ dodal pevně. Vzduch najednou podivně zhoustl. Bleděmodré oči Severuse vteřinu, dvě studovaly, pak podivně ztmavly.
„Ovšem. Chlapci,“ podíval se z Harryho na Draca a znovu na Harryho. „Nevadilo by vám uchýlit se na krátkou chvíli do mých soukromých komnat?“
Harryho to trochu zmátlo. Domníval se, že všechny pokoje v úkrytu “mrtvého“ ředitele Bradavic budou striktně soukromé. Pohnul se, až když ho Malfoy vzal netrpělivě za loket a trhl s ním směrem ke dveřím.
„Pohni Pottere,“ zavrčel. A Harry šel.
≈ Vivere ≈ porta ≈
„Takže jste do toho konečně praštili,“ zeptal se šklebící Malfoy jen, co se za nimi zabouchly dveře od Brumbálovy ložnice.
„Hlavně, že se bavíš,“ protáhl nakvašeně Harry a bez skrupulí se usadil na ředitelovu ustlanou postel. „Jakoby nestačil Snape.“
Draco se ležérně opřel do dveří.
„On taky?“
„Jo. Zmijozelové. Jste všichni stejní,“ povzdechl si.
„Promiň, ale vážně je to absurdní představa. To snad uznáš. Ty a Snape, jak skládáte slib…“
„Nechápu, co je na tom k neuvěření. A já bych si to třeba, s tvým laskavým dovolením, představil docela rád, pěkně děkuju. Jestli ti to náhodou nedošlo, tak tam v tom kostele jsme to nebyli tak docela my dva.“
„Náhodou mi to došlo, Pottere.“ Zasmál se blonďatý mladík. „Mnoholičný lektvar, jaká smůla, co? V tuhle chvíli se mohli všichni kouzelníci v Anglii kochat fotkou tebe a profesora Snapea na titulní straně Denního věštce.“
„Tsss.“ Harry zavrtěl hlavou, nakonec se usmál.
„No jo, já vím. Jak řekl Brumbál: Je to šílené.“
„Docela jo. Teda, že si souhlasil mě ani moc nepřekvapuje, spíš nedokážu pochopit, že souhlasil Snape.“
„Proč? Abys věděl, dřív nebo později by k tomu stejně došlo, tak co.“
Oba se na sebe dlouze podívali, a pak se dali do bouřlivého smíchu. Sotva popadali dech.
„Já tomu prostě nevěřím!“ Malfoy si utřel slzu od oka.
„Jo,“ přitakal energicky Harry. „A to si měl vidět výraz Kingsleyho! A pana Weasleyho!“
„Vážně mě štve, že jsem u toho nebyl. Hele, Pottere, a dal ti pusu?“
Harry se na Draca významně zadíval, nadzvedl obě obočí. Snad by se i začervenal, kdyby neměl obličej už kompletně rudý, jako jahodové pyré.
„Ne!“
„To si piš, že jo,“ potvrdil Harry.
„Ale vypadal, jako ministerský předseda!“
„No tak jo. Šílené je slabý slovo,“ připustil.
„Mě to připadá pořádně přitažené za vlasy,“ namítl Malfoy.
„To mi povídej… Ale, proč se tomu vůbec divíme? Jako by se už předtím nestala spousta šílených věcí.“
„Myslíš od chvíle, co jsme nastoupili do školy?“
„Předtím taky, to jo,“ přikývl Harry. „Ale když to srovnám s tím, co se děje teď... věci, který prostě nevysvětlíš.“
„To je pravda. Jako třeba skutečnost, že sis mě přivolal do toho svého příšerného snu.“
„I když jsem nechtěl.“
„Nebo že ses zrovna ty vrhl pod vlak.“
„Hej! To jsem taky nechtěl!“
„Pokud je to pravda, tak to taky nedává smysl, nemyslíš?“
To musel Harry přiznat.
„Jo, je to hodně divný. Asi stejně, jako ta tvoje záhadná kamarádka z Labyrintu.“
Malfoy se na chvilku zasmušil. Jejich konverzace opustilo veselí už před chvílí.
„Povím ti, že ta Victorie mi pořád nedá spát. Nemělo to žádnou logiku.“
„Taky se mi zdá. Počkej…“
„Co?“ vyzval ho Malfoy.
“Victorie?“
„No a co? Pottere…“
Harry ho umlčel zvednutým ukazováčkem.
Victorie, Victorie. Proč je mu to povědomé? No jistě!
„Jsi si jistý, že se určitě jmenovala Victorie,“ ptal se blonďatého mladíka, který začal vypadat dost netrpělivě.
„Proč na tom tak záleží?!“
„Protože…!“ Harry se zhluboka nadechnul, vydechnul, a pak začal znova.
„Říkal jsi, že o sobě tvrdila, že je mudla a přitom toho o kouzelnických záležitostech věděla víc než ty. Pomohla ti najít Viteál a pak tě zachránila před ohněm, jo?“
Draco jen zamračeně přikyvoval. Očividně vůbec nechápal, kam tím Harry míří.
„Ty Draco… neměla náhodou černé, dlouhé vlasy?“
V ten okamžik mladý Malfoy zbledl.
„To jsem ti neřekl. Jak ses to dozvěděl?“
„… a takový hezký obličej, a veliké oči?“ pokračoval Harry, ignorujíc jeho znepokojení.
„Co se tu vlastně snažíš…?“
„A nebyla náhodou taková hodně drzá?“
„Byla nesnesitelně drzá,“ přikývl. „Jak to sakra víš?“
„Já myslím… myslím, že neumřela. Víš, jak tě zachránila před tou ohnivou kletbou. Myslím, že ji to nezabilo. Vlastně jsem si poměrně dost jistý, že to přežila.“
Zorničky Draca Malfoye se roztáhly do široka.
„Jak?“
Harry se zadíval na své natažené nohy a pomalu začal: ,,Když jsme se Snapem hledali Gauntův prsten, zavedlo nás pár náhod do mudlovského dětského domova. Nepochybuju, že jsi o tom incidentu něco zaslechl. No a tam byla mezi dětmi jedna asi sedmiletá holka. Jak můžeš čekat, tmavé, dlouhé, rozcuchané vlasy, roztomilý obličej, byla hrozně drzá. Byla to ona, kdo rozhlásil, že jsem Harry Potter a přemluvila mě, abych jim něco předvedl. O něco později na ten dům zaútočili smrtijedi, a když jsme se snažili všechny přenést do bezpečí, ona najednou zmizela. Našli jsme ji o hodně později, byla prokletá prstenem. Pleť zčernalá tak, jako u ostatních obětí. Ale nebyla vystrašená. Ani trochu. Začala ke mně mluvit hadím jazykem, poradila mi koho se zeptat na viteál a později ho vylovila z moře, a dala mi ho, když jsem ho omylem upustil. Měla být mrtvá, ale nebyla. Mluvila hadím jazykem a celý to bylo hrozně divný, ale já tomu nikdy nepřikládal význam. Až teď, asi chápeš proč.“
Malfoy pomalu, strojeně přikývl.
„Říkali jí Viki,“ dodal ještě Harry.
„Zatraceně…“ Víc ze sebe Malfoy nedostal.
„Já vím, že jsi říkal, že ta tvoje Victorie vypadala na čtrnáct a téhle bylo tak sedm, ale nemůžu si pomoct. Teď mi dochází, že to asi byla stejná osoba.“
„Myslím, že jo,“ souhlasil zaraženě Malfoy, „Ale nechápu, co to znamená.“
„Poslyš…,“ promluvil tiše, obezřetně Harry, „…já vím, že jsi to nechtěl říct Brumbálovi, ale on by možná mohl zjistit…“
„On už to ví,“ povzdechl si Malfoy.
„Vážně?“
„Jo,“ přikývl. „začal jsem se obávat, že to může mít dopad na náš nezrušitelný slib, tak jsem mu to radši řekl.“
„Chápu.“
Dávalo to smysl. Samozřejmě. Tajemství to bylo dosti ošemetné, ale riskovat život? Za to nestálo.
„A jak reagoval?“
„Prý byl zvědavý, kdy mu to prozradím. Při mém vyprávění několikrát prohlásil, jak je to či tamto fascinující a pozoruhodné a pak řekl, že o tom zkusí zjistit něco víc.“
„A co zjistil?“
„Nevím,“ pokrčil Draco rameny. „Víckrát o tom nepadla řeč.“
„Možná je to něco, co ani Albus Brumbál nedokáže vysvětlit,“ Harry si zamyšleně podepřel bradu.
„Každopádně, když už jsme u těch nevysvětlitelných věcí… pamatuješ na tu ženu v těžítku?“
„Byla dospělá,“ namítl chabě Malfoy. Sám přitom věděl, že věk už v tomhle případě nemůže hrát roli. Vždyť kolik lidí zestárne za takovou chvilku o nějakých sedm, osm let?
„Černé vlasy, dlouhé po záda, objevila se neznámo odkud, probudila nás, když těžítko shodila ze stolu a nedivil bych se, že to byla ona, díky komu ses mi připletl do snu.“
„Když to podáš takhle, zní to celkem logicky,“ připustil Zmijozel. ,,Jestli to byla všechno ona vážně by mě zajímalo, co je zač a o co se vlastně snaží.“
Harry pokrčil rameny.
„Nepřítel nebude, když nám pomáhá s Viteály.“
„A zjevně má schopnosti, o kterých jsme doposud neslyšeli.“
„Neexistují náhodou v Kouzelnickém světě andělé?“
Malfoy vyprsknul.
„Ty jsi vůl!“
„Hlavně že ty jsi samá chytrá teorie, co?!“
Harry se celý načepýřil: „Nevím, co tě na tom tak pobavilo!“
„Já teorii mám, blbečku.“
„Tak prosím!“
Gestem ruky vybídl Malfoye, aby pokračoval.
„Myslím, že je nesmrtelná,“ pronesl velice zamyšleně.
„A to je jako všechno, jo?“
„Kdybys mě nechal domluvit!“
„No jo, promiň. Povídej.“
„Jediný další nesmrtelný kouzelník, kterého známe, je Ty víš kdo. Navíc si řekl, že s tebou mluvila hadí řečí. Třeba je jeho hodnou verzí…“
„Co prosím?!“
„Víš, co myslím, ne? Ženská verze temného pána. Jeho opak, protipól, nedělej blbýho Pottere. Klidně by mohla být silnější, než on, a přitom pomáhá nám, chápeš?“
„Ty myslíš…?“
„Jo.“
„Mohla by… pane bože!“ Harry se div nezajíkl, oči plné nadšení.
„Mohla by nám pomoci vyhrát!“
V tu chvíli se prudce rozrazily dveře Blumbálovy ložnice, mezi nimi Snape. Oba mladí muži rozrušeni svým novým, velkolepým objevem sebou polekaně trhli.
„Rozlučte se, Pane Pottere. Odcházíme,“ oznámil Harrymu. Znělo to dost podobně, jako rozkaz.
Harry na něm okamžitě poznal, že je v hodně špatné náladě. To mu však nezabránilo mít k tomu námitky.
„Pane my jsme zrovna zjistili něco neuvěřitelného, musím vám říct…“
„Řekl jsem, že odcházíme, Pane Pottere. Nerozuměl jste?“
Ajaj. Tohle bylo zlé. Harry znejistil.
„Je všechno v pořádku, pane?“
Otázka se Harrymu nechtíc zachvěla na rtech. Nechtěl, aby si Malfoy myslel, že se ho snad bojí, ale ten tvrdý výraz, a ten necitlivý oheň v temných zorničkách, to ho trochu polekalo. Nějak podobně se na něj díval tehdy v pátém ročníku, když Harry uviděl jeho vzpomínky z dětství. To ale nebylo stejné. Tehdy mu na tom, co si o něm myslí vůbec nezáleželo. Dnes to znamenalo všechno.
„V naprostém,“ zavrčel Snape.
To byla tak očividná lež, že by ji prohlédl i Zlatoslav Lockhart.
Sevřený krk ho donutil na prázdno polknout. Doufal, že to nebylo slyšet. On sám to slyšel až příliš hlasitě. Nasadil sveřepý výraz, hrdě zvedl hlavu a donutil se otočit na Malfoye.
„Ještě to probereme, hned jak bude příležitost.“
Draco Malfoy jen přikývl. I jeho Snapeovo chování poněkud zaskočilo.
„Tak… se měj.“ Harry ještě zvedl ruku na pozdrav a otočil se k odchodu.
„Ty taky,“ uslyšel za sebou, ale už se neotočil. Prošel narovnaný v zádech kolem Snapea do Brumbálovy pracovny. Spatřil tam ředitele sedět za stolem, a listovat v knize.
„Na shledanou Harry,“ rozloučil se.
Tak počkat… Mladý hoch se před krbem zarazil. Na místě zůstal stát.
„Na co čekáte, Pottere,“ Pobídl ho Snape.
Při tom oslovení se téměř zachvěl.
,,Ale Viteál…,“ zkusil namítnout. Podíval se na Brumbála.
Kdy ho chtějí zničit, když ne dnes? A proč sem teda se Snapem museli přijít?
Starý muž se na něj podíval přes svou tlustou, zaprášenou knihu, v obličeji úsměv napůl smutný, napůl plný pochopení. Mírně zavrtěl hlavou.
Snape k tomu neřekl nic.
„Zapomněl jste, jak se nabírá letax, nebo co?“ vyštěkl. Očividně už tam nechtěl zůstat ani minutu. O čem se to proboha bavili? Co se děje? A proč je Snape najednou tak… nepříjemnej?
Harry už ten tón nechtěl nikdy slyšet, doufal, že ani neuslyší. Bez dalších řečí poslušně nabral do dlaně letax a snažil se zřetelně vyslovit adresu ve Zvonkové ulici. Což by se mu jistě podařilo, kdyby se na něj Severus Snape nedíval, jako by Harry něco hrozného provedl.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jako ostatní jsem čas od času nakukoval a říkal si: "Škoda, zase nic, fakt mě to bavilo." Některé povídky člověk přečte a zapomene, ale tvoje mají šťávu, tak proto se sem lidi vrací :o) Moc dobře chápu, že když se to sekne, tak to ani lokomotiva neroztlačí, takže ať máš zase oheň pod kotlem :o))
huraaaaa
(arkama, 20. 5. 2016 16:03)
velmi sa tesim, ze som tu objavila pokracovane! kapitolku som necitala, mam pocit, ze VP musi dat cele od zaciatku, aby som si to ozivila v tom misungu, co mam v hlave :D
tak ci tak dakujeeeeem
Jupí!
(Anonymka, 5. 5. 2016 14:13)Je mi tak líto, že jsem se o nové kapitolce dozvěděla až dnes, jsem tolik nadšená z tvého návratu Tru. Děkuji ti moc za tvůj návrat a doufám, že ti to půjde i nadále tak skvěle jako do teď. *vzdych* Je to tak super! :D Děkuju. Těším se moc na další část! Budu netrpělivě čekat, jako asi každý fanda zde. :D Zatím pěkný den. :)
Díky!
(Cora, 23. 4. 2016 12:59)Jupí, nová kapitola, volejte sláva a pět dní se radujte! Díky za návrat, potěšil mě nesmírně; patřím k těm, kterým skutečně udělal radost až na kost. I tahle část se četla náramně. To post-akční ráno byli Harry i Severus k zulíbání. Oba. Na Viktorii jsem si měla vsadit; uhádla jsem, že jde ve všech těch podivných událostech o ni, ale nedokázala jsem vymyslet způsob, jakým by to bylo možné. A nedokážu dál, takže – jak je to, herdek, možné??! :) A ten svár za zavřenými dveřmi mezi Severusem a Albusem byl, myslím, jedním z mnoha. Vidím to tak, že ani jeden z nich samozřejmě Harryho obětovat nechce; zatímco Snape ale tu chvíli odsunuje teď už vědomě a snaží se pro Harryho (a pro sebe??!) urvat co nejvíc času, Brumbál si zřejmě začíná na tom svém po*raném hesle „pro vyšší dobro je občas třeba obětí“ nepříjemně trvat… Tak Obrtlá, říkáš?? To bude švicung :) Díky ještě jednou, těším se na další kapitolu.
:-)
(Agnes, 12. 4. 2016 21:46)Ahoj, to je úžasný, že tě tu zas máme! Jen jsem zjistila, že si budu muset osvěžit pamět, i když jsem si zběžně předešlé kapitoly prolistovala, budu se muset víc zaměřit na Victorii, nejen na Severuse s Harrym :-) Moc se mi líbí, jak se to celé zaplétá, nebo možná rozplétá, teď vlastně nevím. Severusova nálada a to, že nezničili viteál bude asi vážně kvůli Severusovým obavám o Harryho, jak píše Achája. Ale že na to Brumbál přistoupil... A jak jsi to zas usekla - doufám, že se Harry doletaxuje domů a že neskončí zas v Obrtlé :D Díky za pokračování, i když po takové době, stojí to za to. Moc se těším na další ;-)
Re: :-)
(TruTru, 13. 4. 2016 10:32)
Ahoj!
Yop, jsem zpět :D Dnes večer dávám k opravě další kapitolu, takže jsem se definitivně zase rozjela :D
Já se právě v téhle kapitole pokusila tak nějak nenápadně zrekapitulovat, co všechno se s tou victorií už stalo, a co se dělo v předešlích kapitolách... přeci jenom rok je rok :)
1) Řeknu to takhle: Severusova nálada je definitivně špatná kvůli viteálu. (kánonická věc) :D V následující kapitole bude malý flashback na jeho rozhovor s Brumbálem :)
2) Vyspoilerovala sis to sama :P Harry definitivně skončí v Obrtlý, to si piš :D
Jupííí
(Achája, 10. 4. 2016 10:41)
Musím hrdě přiznat, že jsem na tebe za ten rok nezanevřela a občas trpělivě kontrolovala, jestli je něco nového. Jaká to byla radost, když jsem ze zvyku napsala adresu a viděla pokračování!:-) Takže vítej zpátky a díky:-)
Harryho a Dracovo odhalení jistě bude důležité a hádám že Severusova nálada je následkem obav o Harryho, až zniční všechny viteály. Usekla jsi to tedy pekelně, teším se co bude dál:-)
Re: Jupííí
(TruTru, 10. 4. 2016 14:07)
Ahooooj :D
To je od tebe moc hezké, že jsi pořád kontrolovala :D Vidíš a vyplatilo se! :3
Hádáš správně, a začíná to být pomalu vážnější podmět konfliktu :D
...
(Abequa, 4. 4. 2016 19:35)Nějak nevím zda mám číst a nebo nemám... Bojím se toho, že ikdyž jsi zase začla že zase přestaneš a to by mě moc mrzelo... tDocela by mě zajímalo co se Brumbál řekl se Severusem že byl pak Severus jak led... Doufám, že ted kapitoly budou pokračovat a nenecháš nás čekat... Díky
Re: ...
(TruTru, 8. 4. 2016 8:24)Úplně tvé obavy chápu. já číst povídku, která se zasekne na rok, taky bych tomu moc nedůvěřovla :) Někdy je lepší začít číst až s jistotou, že je příběh dokoncčený. Sama to mám radši :)
Veliké díky!!
(belko, 4. 4. 2016 20:05)Tru Tru, jsi skvělá, víš to? Obrovské poděkování za tvé odhodlání pokračovat. Přeji ti, aby tě neustále líbal nějaký ten Múzák , aby tě neopouštěla inspirace! Těším se na pokračování!
Re: Veliké díky!!
(TruTru, 8. 4. 2016 8:20)Děkuji :) No teď zase tu inspiraci mam, tak se jí budu držet jako klíště :D
:)
(lia, 4. 4. 2016 23:07)
Už jsem skoro nedoufala, ale jsem velmi ráda za tuto kapitolu. Snad ji budou následovat další s menšími časovými přestávkami :D
ALE TEN KONEC!!!!
Re: :)
(TruTru, 8. 4. 2016 8:19)Snad :) Už mi to jde rychleji, protože jsem se dostala přes zaseknutí :D A na tu následující jsem se těšila snad celej ten rok xD
====
(weras, 4. 4. 2016 14:12)V prvé ředě vítej zpět do spisovatelského života, v druhé řadě velký dík za novou kapitolu.Průběžně jsem sem chodila několikrát týdně a dnes mě čekal šok. Pokračování,nová kapitola!! Skvělé. Sice kapitola skončila ve velice nevhodné době.Co se vlastně přihodilo v ředitelně,že to Severuse tak moc vytočilo?Že by to nebyl viteál? No máš toho na vysvětlování opravdu dost! Takže velký dík za to,že pokračuješ,velký dík za kapitolu a opravdu se těším na další!!!!
Re: ====
(TruTru, 4. 4. 2016 15:45)
Ahoj :) Sama mám radost, že pokračuji :D
Děkuji, a nebo, co nevidět připude další, takže se vše dozvíš :3
No sláva:o)))))
(Anemos, 5. 7. 2016 0:05)