Vivere porta

Pozn. Aut.:Pokud jste ještě nečetli Bajky Barda Beedleho, možná si budete chtít přečíst jednu z povídek, protože se o ní budu zmiňovat během kapitoly :) 

odkaz zde: Čaroděj a Skákající hrnec

Cestování letaxem Harry nikdy neměl rád. Byl si dokonce jistý, že ty antipatie jsou těžce oboustranné. Jinak si totiž nedokázal vysvětlit, jak je možné, že pokaždé, když cestuje sám, vypadne z krbu jako vystřelený z kanónu, zatímco někdo jiný, KDOKOLI jiný, vyleze ven spořádaně a bez jediné šmouhy od popela.

Už po vteřině Harry pochopil, že svou adresu nevyslovil správně. To když s ním tlakový vír trhl úplně jiným směrem, než na jaký byl zvyklý. Obyčejně to bývalo méně divoké. Ale možná je to tím, že obyčejně cestuje společně se Snapem, se kterým to krátké protáhnutí kanály vždy dopadne relativně dobře. Jenomže bývalý profesor lektvarů mu dnes dal jasně najevo, aby cestoval napřed. A naprosto jistě nevypadal, že má náladu o tom diskutovat, takže v tom byl Harry sám. Ono být lapen letaxovou sítí a vcucáván různými směry za ohlušujícího hvízdání větru, to není jenom tak. Myslet se u toho jednoduše nedá. Hlavou mu kmitalo jenom jedno jediné přání: aby ho to už sakra někde vyplivlo. Kdo ví, proč měl tendenci zadržovat při tom dech.

Když konečně vypadl, skončil před krbem na zadku, celý otlučený a ušmudlaný od sazí, jak bylo jeho zvykem. Mátožně se postavil na nohy. Pak sundal z nosu brýle a trochu je očistil, aby se mohl rozhlédnout, kde že to skončil. Dlouho nad tím přemýšlet nemusel. Police plné zaprášených předmětů, lebek, artefaktů a od stropu visely různě špičaté, zrezivělé nástroje.

Jednou se na tohle místo zatoulal, když se pokoušel dostat s Weasleyovými na nákup do Příčné ulice. Byl v obchodě Borgina a Burkese.

Proč u všech svatejch vždycky skončím tady, pomyslel si rozhořčeně. Ale neměl v plánu se tu zdržet byť jen o minutu déle. Prvně tady narazil na Malfoyovy. Bůh ví, koho může potkat tentokrát. V Obrtlé ulici se to hemžilo samými děsivými individui, mezi které patřili i smrtijedi. Pochyboval, že kdyby ho nějaký smrtijed potkal, pozval by ho na zmrzlinu. Musel odtud pryč.

Naneštěstí v blízkosti krbu, který vypadal, že ho nikdo už celé roky nepoužil, nebyla ani špetka letaxového prášku. Tudy cesta nevedla. Harry se proplížil ven a rychlými kroky se vydal směrem k Příčné ulici stejnou cestou, jakou ho tehdy vyvedl Hagrid.

I za denního světla byla Obrtlá ponořena do stínu. Což bylo moc dobře, protože Harry náhle uslyšel dva hlasy, které ještě zesílily, když se k němu postavy zvolna přibližovaly. V panice uskočil a přikrčil se u kamenné zdi jednoho zavřeného obchodu s vysušenými hlavami trpaslíků za výlohou. Kryl ho jen ten ponurý stín.

„No věřil byste tomu?"

„Jenom sotva, madam! Jenom sotva!"

„Myslíme si, ale nechte si to pro sebe, myslíme si, že jde o spiknutí! Zaměstnankyně ministerstva kouzel a mudlovský předseda? Pche! Na tom něco smrdí, to vám povídám!"

Dvě shrbené postavy se vynořily do Harryho zorného pole. Harry se přikrčil, ani nedutal. Starý muž měl na sobě obrovský klobouk a oči mu šilhaly každé na jednu stranu. Žena svůj hábit táhla po zemi a vypadala asi podobně jako vypasený slimák.

„Takový sňatek nevěstí nic dobrého!"

„Jakoby nečistých rodin nebylo už všude plno! Mudlové hloupí! Do kouzelnických záležitostí nemají co strkat nos! Temný pán určitě zuří! A bude se chtít pomstít, to se vsaďte. Takové ponížení! Takové ponížení...!"

Hlasy pomalu slábly, jak se obě kymácející postavy krok za krokem vzdalovaly. Jejich rozhovor se Harrymu ani za mák nelíbil. Mohl si tu svatbu vzít Voldemort osobně?

Inu, mohl. Je to šílenec, který se snaží docílit toho, aby všemu vládli čistokrevní kouzelníci a tady mluvíme o sňatku mudlovského předsedy s kouzelnickou úřednicí. Je to politická věc.

Harry se začínal bát, aby nakonec profesor Brumbál neměl pravdu a tahle svatba nezpůsobila více škody než užitku.

Když se zdálo, že jsou obě postavy dost daleko, ještě se pořádně rozhlédl a pokračoval v cestě. Zdálo se to tu mnohem opuštěnější, než když tu byl naposledy. Pomyslel si, že to bude asi tím, že největší rozruch tu bývá v létě, ještě před začátkem školního roku. Prošel kolem několika dalších výloh, přičemž většina z nich měla výkladní skla zanesená špínou, a za nimi ve tmě vykukovaly samé ohavné předměty. Hned za obchodem Zahradní škůdci pro vaše sousedy zela úzká, téměř nepostřehnutelná boční ulička. Harry si ji nejdříve nevšiml, když se ale ocitl přímo vedle ní, do uší se mu zarylo tlumené a velmi bolestivé zasténání. Potom jakési křupnutí a zašustění. Instinktivně se za zvuky otočil, což neměl dělat.

Mezi křivými zdmi spatřil na kamenité zemi klečící mohutnou postavu, pod jejíž koleny leželo nehybné tělo. Škvírou mezi kameny pomalu protékal pramínek krve, přímo od rozdrásaného krku, zpod zvrácené hlavy s vytřeštěnýma, prázdnýma očima.

Na Harryho se upřely dvě divoce rozšířené oči. Silné paže, ty které ležící ženě právě zlomily vaz, se zapřely o zem a ramenatý muž v černém kabátu se přihrbeně postavil.

Říct, že ten chlap vypadá nebezpečně, to ho ani zdaleka nevystihovalo. Dlouhé, slepené vlasy mu obepínaly lebku. Čelist měl zbrocenou páchnoucí krví, a jak spatřil Harryho, zorničky se mu divoce rozšířily vzrušením.

„Potter," zavrčel. Usmál se tak doširoka, že odkryl své zašpiněné, špičaté zuby.

Ať chtěl nebo ne, měl Harry jeho úplnou pozornost. Nejistě udělal jeden krok vzad.

„Ale ale… Copak tu děláš tak sám," protáhl skřípajícím hlasem. Překročil tělo pod sebou, jakoby naň zapomněl. Přibližoval se.

Harry tasil hůlku a muž udělal ve vteřině totéž. Pak se hlasitě rozchechtal.

„Harry Potter! Sám. A na Vobrtlý. To mi nikdo neuvěří!"

„Proč jste ji zabil?!" Mladý kouzelník mávl hůlkou k ležící ženě a hned ji zase narovnal.

Ozvalo se lascivní zamlaskání.

„Měl jsem zrovna chuť."

Chuť?! Harrymu přeběhl mráz po zádech.

„Everte statim!" Zařval, ale kouzlo bylo odraženo okamžitým protegem.

„Zrovna od tebe, Pottere, bych čekal něco lepšího," vyprskl.

A Harry mávl hůlkou. Nejbližší výloha vybuchla. Roztříštěné sklo vletělo v rozmanitých úlomcích do ulice a zůstalo trčet ve vzduchu, jakoby se svět zpomalil. Potom Harry mávl směrem k nepříteli a všechny střepy, malé i velké, se vrhly střemhlav proti němu. Muž překvapeně skočil k zemi, kryl si hlavu, svoji tvář, ale pár střepů se mu strefilo do rukou i do nohou.

Když poslední kousek skla dopadl na zem, okamžitě vstal, v očích zděšení, šok i zběsilá zlost. Natáhl hůlku a zasípal: Sectumsempra!

Nejdřív se nic nedělo. Harry už se chtěl nepovedenému kouzlu vysmát, jenže pak… přes oko mu stekl pramínek krve. Dotkl se roztrhnutého obočí, a než se stačil ujistit, že tekutina na jeho prstech je karmínově rudá, zlomil se v pase. Zavyl bolestí. Tričko mu začalo prosakovat. Krev se řinula hned z několika míst na těle. Jako by mu někdo provedl přesný řez skalpelem. Jakmile mu neviditelná čepel prořízla stehenní sval, kolena se mu podlomila a on padl k zemi. Příšerně to bolelo. Začal se třást v neutichající agónii. Horká krev se mu valila ze zad, z nohou, prsou, zkrátka odevšad. Její železitou pachuť ucítil i v ústech.

Netušil, jak dlouho to trvalo, myslet nebylo možné. Přes tu nesnesitelnou, všudypřítomnou bolest ani neviděl, jak neznámý muž přeletěl celou uličku a když se posbíral ze země, kvapně se přemístil pryč.

Kdosi k němu přiklekl. Jakoby z veliké dálky Harry uslyšel povědomý hlas.

„Jsem u vás, vydržte. Bude to dobré," šeptal ten hlas. Následující slova mu splývala dohromady, do monotónních, nesrozumitelných vět odříkávaných jako děsuplná ukolébavka. Harry při ní ztratil vědomí. Probrala ho až facka z jedné, z druhé strany tváře. Pomalu zamrkal, přičemž si uvědomil dvě věci: bolest už nebyla tak hrozná a on už nebyl v Obrtlé ulici. Ležel na teplém koberci, což znamenalo, že je Snape přenesl domů.

„Nespěte mi tu!“ Jeho přísný baryton byl rozechvělý obavou. „Vnímáte mě? Teď nemůžete spát. Ztratil jste příliš mnoho krve, přijít o pár minut později, je po vás… Pottere!“

Harry se přistihl, že zavírá oči. Byl slabý. Tak slabý! Chtěl si jenom odpočinout. Aspoň chvilku. Prosím!

Ke rtům se mu přitisklo studené hrdlo ampule.

„Pijte,“ přikázal Snape nesmlouvavě. Podepřel Harrymu hlavu, trochu ji zvedl. Harry vynaložil veškeré síly na to, aby hořký lektvar spolykal. Tvůrce lektvaru na něj při tom nepřestával mluvit.

„Krvetvorný lektvar. Musíte nabrat sílu. Odvar z třemdavy zacelí hlubší rány a zajistí, aby vám nezůstaly jizvy. Nejdřív se ale musíte dát do pořádku a…. Ne! Nebudete spát!“

Harrymu opět padala hlava. Dostal další facku.

„Vstaňte, pomohu vám. Jestli Šedohřbeta ještě někdy potkám, přísahám, že ho zabiji.“

Severus by to byl udělal už dnes, ten prašivý vlkodlak si nic jiného nezasloužil, ale musel se postarat o Pottera. Kluk měl štěstí, že nebyl nakažený.

Severus ho objal kolem ramen, podebral pod paží, násilně postavil. Harry na něm bezvládně visel.

„Musíte se probrat. Lektvar začne za pár minut působit. Mezitím si dáte sprchu a umyjete se. Jste celý od krve.“

Byl dovlečen do koupelny. Tričko mu bylo kvapem přetáhnuto přes hlavu.

Tak moment!

Když Snape zahákl prsty o lem kalhot, Harry sebou trhl, sjel k zemi.

„To je… v po – pohodě,“ vydechl. „Zvládnu to.“

„Zjevně,“ zavrčel Snape.

Harry vzhlédl, oči měl plné frustrace a vzdoru. Ve snaze o demonstraci se pokusil postavit na nohy. Šlo to těžko. Třesoucí se rukou svíral okraj vany, na který se posadil, jakmile se jakžtakž dostal nahoru.

„Jakoby na vás bylo ještě něco, co jsem neviděl,“ vybuchl Snape. „Nebuďte dětinský a spolupracujte. Snažím se vám pomoct. Pottere!“ Kdyby ho nechytil, přepadl by zády do vany.

,,Ty rány...,“ zachrčel Potter. ,,Všude…“

„To je toho.“

„Vypadám…“

„Na umření. Ano. Tak mě to nechte napravit.“

Harrymu se chvěly rty. Pevně je sevřel. Nechtěl být v takové ponižující pozici. Zase! Přísahal si, že se to už nikdy nebude opakovat. Nechtěl, aby ho Snape koupal jako mimino. Stejně, jako mu to dělala ta stará bába v blázinci. Vzpomínka na to, jak ponížený, a neschopný si kvůli tomu připadal ho strašila dodnes. Není přece nesvéprávný! Nechtěl, aby si Snape prohlížel jeho zohyzděné tělo. Nechtěl, aby viděl, kde všude má rozšklebenou kůži. Byla dole, na stehnech. Vnímal i rýhu na levé půlce zadku. A kdo ví, kde všude to ještě měl. Nechtěl to! Copak před ním nemůže aspoň jednou vypadat, jako dospělý? Nemůže být aspoň jednou hezký, silný Harry Potter? Ne. On bude nahý, zmrzlý, zmrzačený, nebo se bude svíjet v křečích, s louží krve pod sebou, zatímco Severus Snape bude po všech čertech schánět menstruační vložky. Takhle to nemělo být!

Snape k němu netrpělivě přiklekl. Chytil ho za ramena.

„Já vím, že se vám to nelíbí. Že si připadáte hloupě...“

Harrymu se vztekle blýsklo v očích. Co vy víte, jak si připadám!

,,..ale za tohle přece nemůžete. Je to má vina. Ne vaše. Má. Tak prosím, nechte mě… nechte mě to napravit.“

Jeho vina?

Harry jednou, dvakrát překvapeně mrkl. Nakonec trhl hlavou, rezignovaně souhlasil. S tímhle chlapem nemělo cenu se dohadovat. Teď na to navíc ani neměl sílu.

Snape krátce kývl.

Pak mu stáhl kalhoty a spodky. Pomohl mu do vany. Harry se v ní složil na kolena. Hlavu sklopenou, ruce podél těla. Nechtěl na sebe ještě navíc upozorňovat tím, že se bude snažit zakrývat klín. Snape už stačil hlasitě potvrdit, že všechno viděl. Přirozeně. Na tělo mu dopadl teplý proud vody. Severusova ruka kroužila v pomalých kruzích nad špinavou kůží. Odplavovala saze smíšené s krví do odpadového kanálku. Harry tupě sledoval tok barevné vody pod ním, než mu Snape vrazil do ruky mýdlo. Dvakrát mu vyklouzlo z ruky, než si jím začal nesouvisle přejíždět po kůži, přičemž to chvílemi ošklivě štíplo. No, dalo se to vydržet, zažil mnohem horší věci. Ačkoliv…

To trapné ticho se nedalo vydržet. Od dlaždiček se odrážely zvuky tekoucí vody, každičký pohyb nesl zřetelný dozvuk, ale jejich mlčení bylo ubíjející a hloupé. I když byl tak unavený, prostě musel začít mluvit.

„Proč jste to řekl?“

„Co?“

„No, že je to…,“ polknul, olízl si rty: „že je tohle vaše vina. Vy přece nemůžete za to, co mi udělal. Ať už to bylo… cokoliv. Je pravda, že kdybyste na mě předtím nebyl hnusnej, nespletl bych adresu, ale… i tak. Proč vůbec tahle kletba není mezi nepromíjitelnýma?“

Ucítil, jak mu Snape oplachuje namydlené břicho. Uslyšel povzdech.

„Není mezi nepromíjitelnými kletbami, protože mezi nimi nemůže být.“

„Nemůže?“

„Sectumsempra není oficiální kletba. Zná ji jenom hrstka lidí, převážně smrtijedů. Jako ten, na kterého jste dnes večer narazil… Nebo ten, se kterým žijete téměř rok pod jednou střechou.“

„Snad jste tohle ne… Vy jste to někdy použil?“

„Ano,“ přitakal s chladným klidem Snape. „Vynalezl jsem tuto kletbu, když jsem byl tak ve vašem věku.“ Jakmile to Severus vyslovil, Harry na něj vyjeveně vzhlédl. Mýdlo přitom sevřel tak surově, až mu zase vyskočilo z dlaně a s hlasitým žbluňknutím spadlo do zakalené vody.

„Vy… co?!“

„Chápu vaše překvapení, patrně jste si mne až příliš dlouho idealizoval. Kletba, která vám způsobila tolik bolesti, je má práce… a stále to není ani zlomek toho, co jsem doposud napáchal.“

Tak proto, došlo Harrymu. Proto řekl, že to byla jeho vina.

„Proč?“ Chtěl vědět Harry.

Snape pokrčil rameny. „Byl jsem rozzuřený, zoufalý a celý netrpělivý pomstít se za ten incident v Chroptící chýši. Když jsem ale na vlastní oči viděl, jak hrozné utrpení má kletba způsobuje, i přes rychlé vyléčení, víckrát jsem ji odmítal použít. Samozřejmě ji o pár let později vypátral při Nitrozpytu Temný pán a velmi si ji oblíbil. Dostalo se k ní docela dost smrtijedů a ať už se mi to líbilo, nebo ne, použita byla nespočetněkrát. Je zapotřebí komplikovaného protikouzla, aby se krvácení zastavilo, a oběť postupně nepřišla o život. Jak si asi umíte představit, nebylo mezi smrtijedy moc takových, kteří by mé protikouzlo vzali na vědomí. Na následky této kletby zemřelo ve výsledku víc nevinných lidí, než kolik dovedu spočítat. Jen proto, že jsem se kdysi trochu rozzuřil.“

„To je pitomost.“

Harry se opřel zády o vanu, natáhl v ní jednu nohu a zdálo se, že už je mu bolest ukradená. Nebo to možná přestalo.Těžko říct.

„Nemohl jste vědět, co tím způsobíte. Navíc, když chtěj smrtijedi někoho mučit a zabít, tak to udělají. Kdyby to nebylo za pomoci vaší kletby, použili by něco jiného a vy byste to stejně neovlivnil.“

Severus tomu nerozuměl. Ten kluk ho snad… omlouval?

„To nemůžete vědět,“ namítl podrážděně. „Možná by bývali trpěli méně, možná ne, ale rozhodně zahynuli velmi bolestivě. Vy sám jste to dnes cítil na vlastní kůži, pane Pottere.“

„Ale vy přece…“

„Je to zrůdnost,“ přerušil Harryho. „Měl byste to konečně pochopit. To, že s vámi žiji pod jednou střechou, pomáhám vám s výukou, a to, že na mě koukáte svýma naivníma, laskavýma očima, ze mě nedělá dobrého člověka. Udělal jsem mnoho špatných věcí. Kdybyste byl čehokoliv z toho svědkem, zaručuji vám, že by vám vaše růžové brýle velmi rychle spadly.“

Harry neodpověděl. Jen v protest zafuněl a protočil panenky.

„Říkám to, abyste rozuměl, proč je pro mě tak složité vaše city přijmout. Neznáte mne. Nemáte tušení, čeho jsem schopný, nebo co všechno jsem napáchal. Ačkoliv se zdá, že vám to stále nenahání strach, mělo by. Jednoho dne se o mě dozvíte něco, co váš názor kompletně změní. Dřív nebo později se to stane a vy už mě nebudete chtít ani vidět. Pokud mne samozřejmě nebudete toužit zabít.“

Snape zastavil vodu, přehodil sprchu přes kohoutek a pomohl mladému muži z vany ven. Mávnutím paže přivolal svůj župan, přehodil jej přes třesoucí se ramena. Harry provlékl ruce rukávy, vděčně se do něj zachumlal.

„Děkuji,“ řekl tiše. Ještě tišeji polkl. „Říkejte si, co chcete. Stejně vás z toho neviním,“ prohlásil tvrdohlavě. Jeho oči hleděly zpříma do těch černých, hlubokých. „Malfoy se ještě před rokem choval jako totální blb a teď se nám snaží pomoct vyhrát válku. Já jsem vás před rokem děsně nesnášel, a přitom teď… Vidíte? Lidé se mění. A přes všechny vaše chyby, vím, že nejste zlý. Prostě to vím. Kdybyste mi chtěl jakkoliv ublížit, tak byste se neobtěžoval zachraňovat mi život. Což se stalo tolikrát, že občas nechápu, kde berete tu trpělivost. A to ani nemluvím o dnešku! Možná ke mně nic necítíte, ale nevěřím, že byste mě úmyslně zranil. S vámi jsem v naprostém bezpečí, což je taky všechno, co potřebuji vědět. Stačí mi to.“

„Nemělo by.“

„Jenže stačí.“

„Jste nesnesitelně tvrdohlavý,“ ucedil Snape, ale v černých očích se objevilo něco mírného a jemného. Něha. Položil dlaň na splihlé, mokré vlasy.

„To říká ten pravej,“ procedil s nenápadným úsměvem Harry. „Nevím, kdo mě tady náruživě svlíkal jenom proto, že měl výčitky svědomí.“

„Očividně už je vám líp.“

„To jo, to je fakt,“ připustil. „Vana bodla.“

„Tak pojďte, musíte vypít ještě alespoň jeden lektvar. Připravím ho a uvařím vám čaj.“ Snape vedl Harryho do obýváku, rukou ho držel kolem ramen a přestože Harry už byl naprosto schopný pohybovat se bez cizí pomoci, ani slovem neprotestoval.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Když čistícím kouzlem očistili koberec a zakrvácenou podlahu, když Harry vypil Snapeův odvar z třemdavy a posadili se k horkému čaji, oba se pomalu dali znovu do řeči.

„Takže…,“ začal Harry a s úsměvem zíral do svého šálku. Kouřící horko mu přitom zamlžilo kulatá skla brýlí. „Vy ke všemu vymýšlíte svá vlastní kouzla. Dokonce jste to dělal, když vám bylo jako mě, to teda vůbec nechápu. Já byl minulý rok rád, že jsem zvládl pár zaklínadel pro vyšší ročníky.“

„Nechtějte mě rozesmát,“ ušklíbl se Snape. „Byl jste schopen naučit své spolužáky hodně užitečných kouzel. Zastal jste plnohodnotně úlohu učitele obrany proti černé magii, to rozhodně stojí za zmínku.“

„To sice jo, ale pořád to není tak skvělý, jako vymýšlet svá vlastní kouzla. Nedávno jste dokonce vylepšil mnoholičnej lektvar, aby jedna dávka vydržela na celej den. Toho nebyl schopnej ani Barty Skrk a že by se mu to zatraceně hodilo! I normálně je děsně těžký takovej lektvar uvařit.“

„Ano. Vy to přece musíte vědět.“ Severus nadzvedl obočí a Harry se začervenal. Kvůli tolika hodinám nitrobrany věděl mistr lektvarů snad všechno, co s Ronem a Hermionou ve škole čar a kouzel prováděli. Ať už šlo o jejich vniknutí do zmijozelské koleje v převlečení za Crebba a Goyla, či o cokoliv jiného. Věděl dokonce i to, že ho tehdy v prvním ročníku Harry přistihl ve svém neviditelném plášti, jak vyhrožuje Quirrellovi. Z těchto tajných informací ovšem nikdy nebyly vyvozeny žádné důsledky, protože je ani jeden z nich nevyslovil nahlas.

„Můžu se na něco zeptat, pane?“

„Záleží na otázce.“

„Co jsem provedl, že jste se tak naštval?“

„Prosím?“

„Dnes u profesora Brumbála. Vypadal jste, že byste mě nejraději něčím praštil,“ vysvětloval. „Pořád se zlobíte?“

„Já se na vás přeci nezlobím.“ Snape pomalu upil ze svého šálku a odložil jej na stůl. „Nebyl jsem v dobré náladě, toť vše. Nebo podle vás musím být neustále veselý?“

Harry se uchechtl.

„To nejste nikdy!“

„Potom nerozumím, čemu se tak divíte.“

„No… teď jste byl extrémně nepříjemnej, takže mě napadlo, jestli k tomu třeba nemáte nějakej důvod.“

„Možná.“

„A co ten viteál? Proč jsme ho nezničili?“

Snape byl chvíli zticha, pak chlapce probodl temným pohledem.

„Nechce se vám spát? Vypadáte unaveně. Vašemu zdraví by to jistě prospělo.“

„Neodbočujte,“ nasupil se Harry. Najednou si byl jistý, že ignorování viteálu má co dělat se Snapeovou špatnou náladou. Dlouhé povzdechnutí ho v tom přesvědčení jen utvrdilo.

„Zničení viteálu se odkládá na příhodnější dobu. Dohodli jsme se s Albusem, že to bude… víc praktické.“

„Praktické,“ zopakoval nevěřícně Harry. „To teda nechápu jak.“

„Mimo jiné proto, že jich zbývá už jen pár, a tudíž je zde nepatrné riziko, že by ničení viteálu Pán zla pocítil a pochopil náš záměr.“

„A když to pochopí, schová poslední viteál tak, že už ho nikdy nenajdeme! To je pravda. Takže je chcete zničit na poslední chvíli?“

„Pravděpodobně.“

Harry jenom kývl. Znělo to logicky, no ne?

„A co vás na tom tak naštvalo?“

„Řekněme, že… Albusův názor byl jiný. Čas od času se na některých věcech zkrátka neshodneme.“

Hrnek v Harryho ruce se zachvěl. Raději ho odložil a pokusil se nedat najevo své pobavení, ale šlo to těžko. Představil si, jak se ti dva hádají. Skoro ho mrzelo, že to neviděl.

„A máme teda nějaký plán, co dělat dál?“

„Pracuji na něm. Čímž jste mi připomněl… v blízké době budu velmi zaneprázdněný, takže vám připravím seznam knih, které si přečtete, abyste se tu zbůhdarma nepoflakoval. Ale jinak budeme muset vaše soukromé hodiny na určitý čas přerušit. Dle vašeho výrazu usuzuji, že vás to neskonale mrzí.“

Harry se usmíval od ucha k uchu.

„Nekecejte!“ vypískl. „My máme prázdniny? Tomu by jeden nevěřil!“

„Usoudil jsem, že vaše schopnosti jsou již velmi nadprůměrné, takže nevidí-m důvod, proč vám nedopřát trochu odpočinku.“

„Nemůžu uvěřit, že od vás něco takového slyším! Rozhodně si to pečlivě zapamatuji, abych vám to mohl v pravou chvíli připomenout,“ zašklebil se.

Snape pokračoval, jakoby nic neslyšel.

„Zítra dostanete soupis doporučené literatury, kterou povinně prostudujete. A kdybyste se nějakým nedopatřením snad nudil, můžete mi napsat ke každému tématu čtyři stopy dlouhé pojednání.“

To nehrozí, pomyslel si v duchu Harry. Na venek se na svého profesora zářivě usmál. Následující týden bude jistě ten nejlepší!

≈ Vivere ≈ porta ≈

Bylo už pozdě v noci, Harry spal nic zlého netušíc ve své posteli a Severus si konečně dopřál skleničku ohnivé whisky. Dnes ji rozhodně potřeboval. Vidět toho kluka zmáčeného krví, jak sebou bezmocně škube na zemi, mu přineslo důležité zjištění. Nikdy nebude schopen nechat ho umřít. Nenechá ho Pánovi zla. Nedá svého Harryho nikomu, ani Albusovi. Jestli ten pošetilý kouzelník myslel, že to udělá, hluboce se mýlil, což se mu stávalo zřídkakdy.

Dopil whisky do dna, odložil sklenku a vytáhl z kapsy kabátu zlatý medailonek, aby si ho dobře prohlédnul. Vypadal staře, velmi opotřebovaně. Především však vypadal naprosto neškodně. Nikdo by na první pohled neřekl, jak taková věcička umí být zákeřná. Kromě toho, že ukrývala část Voldemortovy prohnilé duše, navíc dokázala pouhým nasazením na krk probudit nejhlubší démony a uvolnit všechnu zlost, ať ji člověk potlačoval jak chtěl. Severus si dobře uvědomoval, jak přímý dokáže být, ale znal hranici a věděl, kdy své rozhořčení projevit a kdy si jej nechat pro sebe.

„Síla viteálů dokáže zrazovat nejrůznějšími způsoby,“ promluvil k němu ředitel těsně předtím, než mistr lektvarů rozzuřeně odešel do Brumbálovy ložnice, aby Harryho odvedl pryč. „Řekni Severusi… nemáš ten viteál na krku?“

Měl.

Sám o sobě žádnou změnu necítil. Ovšem skutečnost, že dal Brumbálovi jasně najevo, na které straně hodlá stát, vypovídala o tom, že cosi není tak docela v pořádku. Získal sice pro Harryho nějaký čas navíc, ale nebyl si jistý, jak je to nyní s ředitelovou důvěrou.

„Nechci pokračovat,“ řekl. Tvrdě a rozhodně, zatímco ho Albus Brumbál trpělivě sledoval přes své půlměsíčkové brýle. „Najdeme jiné řešení.“

„Říkáš to, jako bychom nad tím neuvažovali tři čtvrtě roku, Severusi. A stejně dlouhou dobu jsme náš čas věnovali hledání všech viteálů. Pokud přestaneme, celá námaha byla zbytečná. Zbývá pouze Nagini.“

„A Harry.“

„Ano. Harry.“

„Pokud zničíme medailon, Pán zla to tentokrát ucítí a pochopí, o co se snažíme,“ argumentoval Severus.

„Svého hada ale nikam neschová, bude si ho naopak držet u těla, Severusi, a o chlapci nemá tušení. Kdyby ano, nepokoušel by se ho zabít.“

„Pan Potter se zhroutí pokaždé, když viteál rozbíjíme. Pochybuji, že by si to tentokrát nedal do souvislostí,“ namítal znovu Snape.

„S tím nemůžeme nic udělat.“

„A když na to přijde?“

„Pak bude znát pravdu.“

„Evidentně vás to moc neznepokojuje. Ani na minutu vás nenapadne, že by se mu třeba nechtělo umřít.“

„Ovšemže napadne! Většina lidí nechce umřít, Severusi.“

„Takže co? Hodláte ho nutit?“

„Dobře ho znáš. Skutečně myslíš, že bych musel?“

Severus zavřel oči. Počítal, aby se uklidnil, ale moc to nepomohlo. Harry by neprotestoval. Harry by chápal, že nemá na výběr. Nikdy si nic nevybíral.

Jeho dlaně se pevně sevřely v pěst.

„Ty přece sám nechceš, aby to věděl,“ namítl mírně Albus Brumbál. „Víš, že by souhlasil.“

„A co já?“

Tahle otázka mocného čaroděje překvapila. Ještě nikdy ji od něj neslyšel. Severus vyslovil ta tři slova tichým, nebezpečným hlasem.

„Nenapadlo vás někdy, že toho po mě chcete příliš? Že toho mám zkrátka dost?“

„Ať už mě to napadlo, nebo ne, na tom nezáleží, Severusi. Víš, co je v sázce. Víš dobře, že nemáme na výběr. Teď, když jste oženili mudlovského předsedu s kouzelnicí, je velice pravděpodobné, že to přitáhne Voldemortovu pozornost. Může ho napadnout cokoliv, může zabít kohokoliv. Oba máme, myslím, dost zkušeností na to, abychom chápali, čeho je schopný. Moc času už nezbývá.“

„Dejte mi týden,“ zavrčel Severus.

„Za týden se může stát mnoho věcí.“

„Nebo nic. Chci po vás jen jeden týden. Nic víc. Pokud se do té doby něco stane, osobně medailon zničím.“

Albus Brumbál sice souhlasil, ale ve svých modrých očích měl jasně čitelnou nedůvěru. Nevěřil, že by se tak náhle podařilo nalézt jiné řešení. Když na něj nedokázali přijít za rok, co by mohl změnit jeden týden? Severus věděl, že ta možnost se téměř rovná nule. Přesto to odmítal vzdát. Zařekl se, že se žádný další viteál rozbíjet nebude. Není to jediná cesta k vítězství. Nemůže být. To si dobře uvědomoval. Jen by to nikdy nevyjádřil tak… jednoznačně. Ne, kdyby jím necloumal takový hněv.

Když později uviděl Harryho v kaluži vlastní krve, donutilo ho to medailonek z krku sejmout. Jinak by ho možná měl na krku ještě teď. Děsuplná představa.

Dolil sklenku, hleděl do plamenů a pokoušel se zahnat rostoucí paniku nad tím, jak málo času mu zbývá. Nesmí myslet na Potterovu smrt, ani na hrozící útoky temného pána. Potřebuje čistou hlavu. Potřebuje na něco přijít. Mít řešení.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Harry myslel, kdo ví jaká to nebude zábava, když mu Snape dovolil prázdniny, ale kdepak. Nudil se. Za tři dny přečetl už skoro všechno a nebavilo ho, jak málo svého profesora vídá. Zdálo se, jakoby vždycky museli řešit nějakou fakt vážnou věc, aby vůbec mohli být spolu. Ten chlap byl věčně nahoře v pracovně a skoro nikdy z ní nevylezl ven. Harry se musel zabavit sám. Povídal si s Hedvikou, Klofanem a zkoušel to i s Dobbym, jenže ten na něj vždycky valil ty svoje veliké, lítostivé oči. Připomínaly mu, že půda pod nohama může být vratká. Dobby se na něj díval tím svým hrozí-vám-smrtelné-nebezpečí výrazem a profesor-Snape-vás zradí výrazem a Harry se tím vůbec nechtěl zabývat. Je to skřítek. Co on může vědět o lásce. To je přece jasné, že ho chce Snape čas od času zabít. Kolikrát se tím ani netají. Harry mu umí lézt na nervy, když chce. Někdy i když nechce. Bydlet se Zmijozelem holt má svoje rizika. Že by mu ale opravdu ublížil? O tom pochyboval. Severus Snape byl muž, který ho zachránil z pekla psychiatrické léčebny. Když ho všichni kolem ponižovali, přesvědčovali, že je šílený a když už jim začínal věřit, Snape ho vysvobodil. Byl mužem, který se ho zastal, který Harryho podporoval. Byl mužem, který mu rozuměl, znal každou Harryho vzpomínku. Mužem, který ho zachránil před vykrvácením. Dvakrát. Během dvou dnů. Severus Snape Harryho neodmítl, slíbil, že bude přemýšlet. Nechal Harrymu naději! Kdo by pro něj něco takového udělal? Ale Dobby tohle přece neví, že? Vždycky jen uklidí, vysmejčí pokoje, uvaří a je ten tam. Předtuchy jsou skvělá věc, byl si jistý, že kouzelnická stvoření dostala od přírody bohatě naděleno, ale Harry měl svou intuici a ta mu jasně říkala, že se Snapem je v bezpečí. Takže přesně z tohoto důvodu se konverzaci s okatým skřítkem snažil pokud možno vyhnout.

Největší zábavu našel překvapivě v Denním věštci. Dozvěděl se z něj spoustu úžasných zpráv. Jako třeba, že ztracení mudlové byli propuštěni a bez zásahu do jejich paměti se konečně vrátili domů. Ministr kouzel sesadil Umbridgeovou na nižší pozici, zatímco pan Weasley se stal vedoucím odboru pro využití mudlovských předmětů. Na jednom snímku byl dokonce široce se usmívající ministr Brousek s nejistě se tvářícím Mercierem, předsedou, který koukal všude kolem, jen ne do objektivu, a po jeho boku stála se založenýma rukama Mafalda Hopkirková. Ta na oplátku vypadala, že by nejradši odešla z rámečku. Pak tomu rozpačitému mudlovi natočila tvář do objektivu a zdálo se, že výrazy obou malinko změkly. Harryho by hrozně zajímalo, co se mezi nimi stalo. Chování té ženy nevypadalo jakkoliv falešně. Možná, že byla do plánu Dolores Umbridgeové zapojená kvůli nějakému nedorozumění. Možná neměla všechny informace. A možná je mudlovský předseda více přesvědčivý, pokud jde o ženské pohlaví. Uměl si představit, že pořádný rozhovor dokáže vyřešit ledacos. Ovšem... pokud to byl jenom rozhovor. Třeba u něj neskončili. Každopádně Kingsley si určitě promluvil s ministrem kouzel, ministr kouzel si promluvil s Mercierem a nejspíš celou tu záležitost s mudly viděl jako svou šanci pro pozitivní reklamu. Nefungující kouzla najednou nebyly chybou, ale požehnáním.

Společně proti radikálním kouzelníkům, hlásal, zatímco svatbu popisoval jako radostné chvíle v temných časech, období, po kterém vysvitne slunko. Určitě byl rád, že mu ministerský předseda konečně vychází vstříc a diskutuje s ním, jak nejlépe udržet tajemství. Nemusel být kouzelník, aby využil svých vlastních super schopností: takt a překroucenou pravdu, jež později předkládal mudlovskému tisku. Spolupráce byla evidentně efektivní.

Na pár řádcích se dokonce ministr zmiňoval i o Harrym. O tom, jak přehodnotil svůj postoj k němu a jak jeho dosavadní průšvihy považuje za přirozenou nerozvážnost mládí. O Snapeovi se mluvit neodvažoval.

Harry cítil obrovskou hrdost nad tím, že tuhle nadějeplnou situaci začali zrovna oni dva. On a Snape. Taky by se jim hodil nějaký rozhovor. A možná i něco trochu... víc.

Harry zaklapl poslední knížku, tenoučkou tak, že byla přečtena cobydup, a zvedl se z gauče. Když se Snape rozhodl zabarikádovat ve své pracovně, půjde jednoduše on za ním, ať se mu to líbí nebo ne.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Jednou rukou zaklepal, druhou podepíral tácek s večeří. Potřeboval aspoň malou, docela nepatrnou záminku a vzhledem k tomu, že jeho profesor nebyl v kuchyni, co se Harry probudil, přinést občerstvení se zdálo jako přijatelný důvod k návštěvě. Kromě toho, Harry ty obložené tousty připravoval s pravým nadšením. Připadal si tak ohromně užitečný a starostlivý a zkrátka a dobře takový, jaký by měl manžel být. Ne, že by byli manželé. Pochopitelně. Snape mu dal již několikrát důrazně najevo, že ona slavná svatba mezi nimi nezměnila vůbec nic. Tím ovšem Harrymu nemohl zabránit v tom, aby si ten závažný svazek občas nepředstavoval.

Protože se neozvalo žádné „vstupte“ ani „vypadněte“, Harry otevřel a vešel. Taktak, že přitom tácek neupustil na zem. Nestačil Snapea ani oslovit, jak rychle se mu slova vytratila ze rtů.

Rozhlédl se. Místnost byla plná povalujících se knih, některé z nich rozevřené, některé zavřené. Mezi nimi hromádky papírů, pergameny s poznámkami a nad stolem se zvolna táhla pára z několika kotlíků. Vypadalo by to, že je profesor Snape uprostřed komplikované přípravy lektvaru, kdyby neseděl v křesle s knihou na klíně a hlavou opřenou v opěradle. Mělké, pravidelné výdechy ho usvědčovaly ze spánku.

Harry položil tác na jediný volný kraj pracovního stolu. Hned vedle jednoho z kouřících kotlíků byla rozevřená stará kniha s návodem přípravy. Téměř na každém prázdném kousku papíru byly drobným písmem vepsané Snapeovy poznámky. Harry si nikdy nevšiml, jak pěkný má Snape rukopis. Asi to bylo tím, že jediné, co si jeho písmem kdy přečetl, bylo hodnocení svých domácích úkolů, které měl nepřetržitě za "hrozné".

Na vrchu stránky bylo napsáno: ,,Lektvar na otupení bolesti." a hned u toho Snapovým písmem: ,,V závěrečné fázi přimíchat mordovník. Prodlouží dobu působení, zesílí účinky."

Harry zíral. Na co Snape potřebuje otupovat bolest? Co tak najednou? Tak kvůli tomuhle na něj teď neměl čas?

Měl bych asi jít, pomyslel si. Ale neodešel. Sledoval ho, jak poklidně spí, jak se mu lehce chvějí řasy, jak mu jeden černý pramínek stéká do tváře... To už byl Harry na krok u něj. Shlížel na mužskou hruď v černé vestě pomalu se zvedající a zase klesající. A poklekl po jeho boku. Loket opřel o opěradlo. Nespouštěl z něj oči. Chtěl se ho dotknout. Věděl, že by neměl. Snape mu stále nedovolil... no, nedovolil mu nic. Vždyť k sobě taky žádný opravdový závazek neměli, to jen Harry si to rád myslel. A rád by věřil, že mu ten muž dluží polibek, když to předtím tak zatraceně odflákl. Připadal si ochuzený. Odbytý.

Nakonec jen pomalu shrnul černý pramínek z tváře, uhladil za ucho. Pak krátce zaváhal, milimetr od bledé tváře, lícní kosti. Chtěl se ho dotknout. Snape mu přece nikdy výslovně nezakázal dotknou se ho, ne? Třeba se ani neprobudí...

A tak se dotkl. Hřbetem ruky lehce přejel po kůži. Dotyk byl tak intimní a intenzivní, že Harry zapomněl i dýchat. Vzpomněl si na to až vteřinu po tom, co si uvědomil pevné sevření svého zápěstí a Severusovy otevřené oči. Hleděli přímo na sebe, oba zkamenělí, oba v šoku.

První se vzpamatoval Snape. Povolil stisk a Harry se hbitě narovnal. Udělal krok vzad, potom si rozpačitě posunul brýle na nose.

"Promiňte.... nechtěl jsem vás probudit," zamumlal.

Severus se narovnal, knihu přemístil z kolen na stolek vedle sebe.

"Ne? V tom případě se nabízí otázka, co jiného jste hodlal udělat."

"Já jsem... cože? Ne! Na to jsem nemyslel! Měl jste vlasy v obličeji, tak jsem... ale kvůli tamtomu jsem nepřišel, fakt ne. Nevěděl jsem, že spíte..."

Harry se škrábal na hlavě, pak si trochu zbytečně uhlazoval vpředu svetr. Očima těkal mezi podlahou a mistrem lektvarů, který se trochu mátožně sbíral z měkkého křesla. Prošel kolem Harryho a začal kontroloval proces své třídenní práce. Harry se otočil za ním.

,,Když vy se dole ani neukážete," vyčetl mu. ,,Říkal jsem si, jestli jste tu náhodou neumřel hlady."

,,Oh..," udělal Severus a zdálo se, že teprve nyní zaznamenal tácek se sendviči a šálkem čaje. Chvíli na jídlo koukal s trochu nepřítomným výrazem, pak lehce trhl hlavou.

,,Děkuji."

Harry se konečně trochu uvolnil, dovolil si úsměv. Dvěma kroky se ocitl u stolu z druhé strany.

,,Máte hodně práce," prohodil.

,,Ano. Naznačil bych vám, že mne rušíte, kdyby jste mne nezastihl zrovna, když jsem usnul."

,,To mě mrzí, že jsem vám to zkazil," zazubil se Harry. ,,Na co vůbec vaříte takový lektvar?"

,,Nikdy nevíte, kdy vám necitlivé nervy přijdou vhod," utrousil kousavě Severus. ,,To jste už všechno přečetl, že jste se rozhodl oblažit mne svou intenzivní přítomností?"

,,Jo," kývl Harry a jak si všiml, že Snape otevírá pusu, rychle pokračoval. ,,Ale nepřišel jsem si pro další seznam, pěkně děkuju."

,,Takže?"

,,Takže..." protáhl, zakoulel na Severuse očima. ,,Mám k tomu pár otázek."

Severus odložil naběračku, usušil si ruce. Pak rezignovaně poklesl v ramenou.

,,Spusťte."

Harry se zhluboka nadechl.

,,Dobře. Mezi těmi učebnicemi byla jedna, která - no teda nevím, jestli jste mi ji nedal omylem - byla tam jedna kniha, která spíš vypadala na nějaké pohádky nebo co..."

,,Ano," řekl Snape.

,,Ano co?"

,,Ano, jsou to pohádky a Ne, nedostaly se k vám omylem", pronesl. Když viděl Harryho zmatení, pokračoval. ,,Studium není jen o tom, naučit se co nejvíce zaklínadel k boji. Možná jste si toho v Bradavicích všiml. Vědomosti se mohou ukrývat i v jiných zdrojích. V historii, kultuře, v runách. V návratu do minulosti a hledání v přítomnosti. To vše je součástí vyššího vědění. Albus Brumbál se nevyrovnal Voldemortovi pouze díky bojovým schopnostem. Je to velmi sečtělý a moudrý muž. Badatel a vynálezce. Hledal mnoho, mnoho zdrojů, které později využil pro větší sílu. Ani já, ani nikdo jiný všechny jeho prameny nenašel. Vy jste, pane Pottere, zvládl mnoho kouzel, o umění levitace nemluvě. Jste velmi silný kouzelník, ale... stačí to?" Jak Snape mluvil, obešel mezi tím stůl a procházel se pomalu po pokoji. Harry se opřel zády o stůl, ruce založil na hrudi a sledoval ho. Nerad si to přiznával, ale jeho přednášky mu chyběly. Rád ho přitom sledoval, rád poslouchal jeho hlas. Pouze ho jen zřídka kdy doopravdy vnímal. Dneska hltal každé jeho slovo.

,,Stačí k čemu?"

Snape pokrčil rameny.

,,K přežití, k porážce Vy-víte-koho... k tomu, aby správní lidé stáli za vámi, až je budete nejvíce potřebovat... K tomu všemu potřebujete znalosti. Nikdy nevíte, jaká situace nastane a jaké znalosti se vám budou hodit. Věřím, že slečna Grangerová je skvělým příkladem toho, jak rozsáhlé znalosti mohou v určitou chvíli člověku zachránit život. Bajky Barda Beedleho, které jste četl, jsou klasickou dětskou četbou pro děti z kouzelnického světa. Jsou to legendy, některé založené na pravdivých událostech. Rozhodně je to věc, kterou byste měl dobře znát a není důvod být zahanben jen kvůli tomu, že se jedná o literaturu pro děti. Já se k této knize také dostal až v pubertě."

Harry se usmál. ,,Chápu, chápu. Takže si prostě myslíte, že bude užitečné, když budu mít přehled i o výchově kouzelnických dětí, protože jsem to nezažil. A že by se to třeba mohlo někdy hodit... vlastně, když už o tom takhle mluvíte, jedna z těch povídek mě docela praštila do očí. Četl jsem to dvakrát. Pohádka o čaroději a ehm... skákajícím hrnci."

,,Ach," řekl Severus.

Když Harry viděl, jak Snape zašilhal stranou, protože zjevně tušil, k čemu řeč směřuje, široce se zazubil.

,,Bylo to o jednom nerudném čaroději, kterého ten skákající hrnec svou vytrvalostí změnil a donutil ho pomáhat druhým."

,,Vím, který z příběhů myslíte," přikývl odměřeně.

,,Vy... vy jste mne tak jednou nebo dvakrát oslovil, pamatujete?"

,,Ne."

,,Myslel jsem že to byla nějaká kouzelnická urážka, ale..."

,,Nenechte se pomýlit kontextem, pane Pottere, pokud jsem vás tak oslovil, buďte si jist, že to byla urážka. Zřejmě si umíte představit, že onen hrnec shledávám jako nadmíru otravný a nadbytečný pohádkový charakter."

Harry se usmíval čím dál víc, dokonce se trochu červenal.

,,Myslíte si, že jsem vás změnil," konstatoval.

,,Ale co vás nemá. Jenom jste byl v daný okamžik nesnesitelně otravný."

A to už mladý kouzelník vyprskl smíchy.

,,Jasně," vypálil. ,,A vy jste byl zase nerudný, zlý kouzelník!"

,,Jsem rád, že v tom máme jasno," kývl. ,,Nechme to tak."

,,Fajn."

Harrymu v očích zahořelo. Přistoupil blíž. ,,Mně to přirovnání nevadí, pane. Jestli jste to myslel jako urážku, máte smůlu. Já budu rád váš... Skákající hrnec."

Muž ho nepřestával sledovat, nyní s jistou dávkou obezřetnosti. Harry byl jen kousek před ním. Vzhlížel k němu s ostrými jiskřičkami v očích a bylo zcela evidentní, co chce udělat. Snape se ani nehnul.

,,Hrnce zásadně zavírám v kuchyni. Ty mluvící obzvlášť," pronesl temně.

,,Takže mě zavřete v kuchyni?" Harryho dlaň se pomalu dotkla hrudi v černé vestě. Jen zlehka, v silné touze po... po čemkoliv.

,,Záleží na vás," ucedil Snape. Stál nehybně jako skála, ale ostrý nádech dokazoval, že není zcela z kamene. Zvedl ruku a přikryl Harryho dlaň. Pak ji ze sebe pomalu sundal.

,,Co chcete... abych udělal?" Zelené oči zářily jasněji, než kdy dřív. Zorničky plné touhy, hladu.

,,Co takhle, že byste šel napsat pět stop dlouhou esej o respektování osobního prostoru?"

,,Co takhle, že bych vás políbil?" Harry přetočil ruku a chytil tu Severusovu, vypnul se na špičky. Druhá ruka se najednou ocitla na Snapeově rameni. Snape zavřel oči.

,,Přestaň," požádal tiše. Protože ale Harry neposlechl, a protože vyrazil přímo k těm ach-tak-úžasným-rtům, Severus ho pevně objal a přitiskl k sobě. Sevřel ho, jako ve svěrací kazajce. Než se Harry nadál, měl čelo zaryté v jeho rameni. Srdce silně tlouklo. Zůstal chvíli napjatý, než rezignovaně povolil veškeré svaly, ruce spustil podél těla. Čelo zavrtal do mužovi hrudi.

Pak ucítil jeho dlaň ve vlasech. Druhá paže pevně, až křečovitě objímala Harryho lopatky.

,,Vy jste to taky udělal," vyčetl mu tiše. Připadal si tak...odmítnutý. ,,Proč mi to nedovolíte?"

,,Byla to jiná situace."

,,No právě. Ani jste to nebyl vy. A já bych chtěl... bože tolik bych chtěl vědět, jaké to je políbit vás."

„Slíbil jsi, že budeš trpělivý."

„To jsem byl. Dokud jste si mě nevzal!"

„Nezačínej s tím zase."

,,S čím? Že jste si mě vzal? Vzal jste si mě! Bez varování a bez vysvětlení jste mě postavil před kněze a oženil se se mnou. Je mi jedno, že to byla jenom další vaše záchranná hurá akce. Je mi jedno, že o tom skoro nikdo neví. Nebyli to oni. Byli jsme to vy a já. Vždycky uděláte něco šíleného, že mám pocit, jako byste o mě... o mě stál! A v další chvíli jste odtažitej a ignorujete mě. Bože. Jsem z vás tak zmatenej! A fakt nesnáším, když se chováte, jako bych neexistoval. Jako bych vám byl ukradenej. Poslední dobou jste dělal přesně tohle.To dělat nebudete, jasný? Nemůžete mě pořád takhle ignorovat. Neviděl jsem vás skoro tři dny, stýskalo se mi."

,,Skutečně? Již po třech dnech? Kdo by to byl do vás řekl..."

Harry se přitulil k tělu blíž, tiskl se k jeho hrudi, jakoby chtěl se Severusem splynout.

,,Jsem z vás tak děsně frustrovanej! A zvědavej. A vy se vždycky tváříte, jakoby se vás to vůbec netýkalo," hučel do černé látky, přemítal, zda ho Snape vůbec poslouchá. Pak si uvědomil, jak nepravidelně se Snapeova hruď zvedá. Zaslechl chvějivý nádech, rychlý výdech. Ovšem neměl ani tušení, kolik mentální síly Severuse stojí, aby ho na místě celého nezlíbal.

Ví ten kluk vůbec, co je frustrace?

Snape měl naposledy sex v době, kdy ještě Harry nebyl na světě. Vztah byl luxus, který si nemohl dovolit, i kdyby o něj jako o muže někdo ještě stál. To jenom Harry... Harry o něj stál. Byl mladý, byl pohledný. Byl plný bouřlivé vášně, která čišela z každého jeho pohybu i z těch velikých zelených očí. Kdyby nerespektoval jeho rozhodnutí, kdyby se snažil jen o trochu víc, nebyl si Severus jistý, že by měl tu vůli se mu ubránit.

Jenomže Harry byl pro něj příliš dobrý. On si Harryho nezaslouží. Ještě ani nedokázal najít způsob, jak ho zachránit. Tedy... jak zachránit ty ostatní. Jeho umřít nenechá i kdyby měl celý svět shořet. Jenomže připoutat ho k sobě by znamenalo ublížit mu víc. A Severus věděl, že by jeden polibek stačil k tomu, aby všechno obrátil naruby. Jediný polibek, aby veškeré jeho sebeovládání, veškerou snahu o trochu zodpovědný přístup, odvál vítr. Mohl by být k nezastavení. Mohl by Harryho zranit. Potter byl stále jen chlapec. Nezkušený, neměl ani ponětí, co chce a do čeho to Severuse tak neúnavně vábí. Doposud jedinou sexuální aktivitu provozoval jen na sobě samém. Tohle je něco jiného. Harry nemohl mít ani mlhavou představu o tom, jak by to vypadalo, kdyby...

Severus pevně sevřel oči. Nepřemýšlej o tom, přikázal si. Jeden polibek na ty věčně se usmívající rty a už ho nikdy nenechá odejít.

Bylo to mnohem vážnější rozhodnutí, než se na první pohled zdálo.

Slíbil Harrymu odpověď a až bude po válce, Severus mu ji dá. Ale jen, pokud mu dokáže říct, za co všechno má chlapec právo jej nenávidět. A pokud by jakýmkoliv zázrakem snad chtěl zůstat po jeho boku, pak by to bylo ano.

Ano na všechno, co by chtěl. Ano na sdílení domácnosti. Ano na přátele. Ano na milence. Ano.

Jenomže Harry nezůstane a Severus to věděl. Jediné, co pro něj mohl udělat, bylo pomoci mu projít válku, zabít Temného pána a hlavně přežít. Potom mu řekne pravdu o sobě, o všem, co kdy udělal, o všem, co před ním tajil. A pak Harry odejde a Severus to bude muset nějakým zázrakem ustát. Nějak.. přežít. Byl si jistý, že jeden polibek by obrátil směr a Severus by to nepřežil. Možná by to ani přežít nechtěl.

Třebaže mít přání přežít tuhle nekonečnou válku je pro něj snad až příliš troufalé, neudělá to. Nebude ho líbat.

"Musím pokračovat v práci," zachraptěl. Kousek od sebe Harryho odtáhl. Vzhlédly na něj dvě veliké, zelené oči. Vypadaly zvláštně... unaveně.

"Jeden polibek, co by vám to udělalo?"

Severus se zhluboka nadechl, vydechl. Opětoval mu unavený pohled.

"Předpokládám, že jste se trefil," pronesl. "Nemám nejmenší tušení, co by mi to mohlo udělat."

Ta poznámka vyvolala neobyčejně silnou reakci, Harry prudce nabral vzduch do úst, zorničky se mu rošířily. Pak se trochu hystericky, trochu nevěřícně zasmál.

"Já se z vás zblázním!"

"Směle do toho. Jen, pokud mohu prosit, mimo mou pracovnu."

Harry zavrtěl hlavou, na rtech mu uvízl nenápadný úsměv. Otočil se a vydal se z pokoje.

"Jestli ten divnej lektvar rychle nedokončíte, budu vás sem chodit otravovat každej den, tak se na to radši připravte."

Ve dveřích se ještě zarazil.

"A najezte se," prohlásil nekompromisně, než se za ním zavřely dveře.

Severus na ty dveře ještě chvíli bez dechu hleděl, než pomalu sáhl po jednom z obložených toustových chlebů.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Harry usnul někdy po půl druhé. Dnes se v něm pralo až moc protichůdných emocí. Strach, smutek, nadšení. Převaloval se ze strany na stranu a všechny ty pocity se v něm přesívaly jako písek v přesýpacích hodinách. Skončil rozpláclý na zádech, zírající do stropu.

Jeden polibek, co by vám to udělalo?

Předpokládám, že jste se trefil... Nemám nejmenší tušení, co by mi to mohlo udělat.

Co tím vůbec myslel?

No, přinejmenším to pro něj aspoň něco znamená.

Kdyby to nebyl Severus Snape, Harry by přísahal, že něco v jeho chování působilo jako strach. Ale to byl nesmysl, že jo? Ten muž toho zažil tolik, že by se jen těžko mohl obávat jednoho nevinného polibku.

Ale ať se Harry snažil sebevíc, nemohl na to přestat myslet.

Výborně, přemítal hořce. Tam venku zuří válka, a Chlapec-který-přežil myslí jenom na Snapevy rty. S těmito myšlenkami po nedlouhé době nakonec usnul. To ještě netušil, že bude hned za chvíli znovu hrubě probuzen.

"Pane Pottere."

Cítil, jak mu dlaň dopadla na rameno a zatřásla jím.

,,No tak. Probuďte se."

Několikrát na protest zasténal. Ruka s ním ale dál neúnavně cloumala.

"Co je?" Pomalu odlepil víčka. "Pane? Stalo se něco?"

Jako obvykle, Snape otázku ignoroval.

"Sbalte si svoje věci a oblečte se."

Harry zmateně zamrkal.

"Teď? V noci?“

Dlaňemi si promnul oči, ospale zívnul.

"Ano. Teď. Okamžitě, pane Pottere." Snape mu strhl peřinu, mávnutím hůlky v pokoji rozsvítil.

"Proč?"

Harryho otázka přesně odrážela jeho ochotu a nadšení, že musí vstát z postele. Pak si ale všiml paniky, která se tomu muži odrážela ve tváři. Bylo to trochu děsivé.

"Musíme pryč."

Řekl to s tak mrazivou vážností, že Harry ve stejnou chvíli instinktivně cítil, že se stalo něco opravdu zlého. Něco, co jejich život docela určitě úplně změní.