Vivere porta

 Veliký pokoj ve zlatorudých barvách připomíná společenskou místnost v Nebelvírské věži i se svými kamennými zdmi, krbem a nábytkem. Byla to jedna z mnoha místností, které jakoby Bradavickým originálům z oka vypadly. K úplně pozitivní atmosféře tu však chyběla odlehčená nálada. Ředitel vypadal unaveně. Právě vstal z postele, přes košili ovázal jeden ze svých méně barevných županů a už dopředu tušil, z jakého důvodu byl tak neomaleně probuzen. Opět. U krbu stál Severus Snape. Pouze v kalhotách a košili. Vyrazil ve spěchu, z náhlého impulzu, a znovu naprosto zbytečně.
,,To nebude fungovat."
,,Proč? Už jednou byl v pozici, v jaké nebyl schopný zabít ani krysu. Víc jak deset let jsme tu měli relativní mír."
,,Pamatuješ jak se pokusil ukrást Kámen mudrců? Jak zařídil, aby byl Harry účastníkem turnaje tří kouzelníků, či jak získal zpátky svoji sílu? Povstal z Harryho krve, Severusi. Pokud zničíme všechny viteály, kromě Harryho, ani on sám nebude tušit, co ho drží při životě. Nabyde dojmu, že se stal nesmrtelným.
Nespojuje je jen mysl. Stejná krev jim proudí v žilách. Nikdy neměl silnější pojítko se životem, než jakým je právě Harry. Nemůžeš ho nijak zastavit, aby se stále dokola nepokoušel přijít k moci. A věř mi, že je mnoho těch, kteří za ním budou stát.
,,Ovšem pokud bychom našli vhodnou kletbu..."
,,Severusi..."
,,Proč bychom se ho nemohli pokusit zabít? Zničíme poslední dva viteály, a použijeme nepromíjitelné, spálíme ho na popel..."
,,Severusi. Ty snad víš, co se děje s viteály, když zničíš jejich nositele?"
Bledý muž pevně sevřel rty. Nevěděl. Logika ale říkala, že viteál nemůže přečkat pánovu smrt.
Starý muž si utrápeně povzdechl. Starostlivě na něj hleděl, pomněnkové oči měl nezvykle pobledlé.
,,Už jsi tady potřetí. Potřetí od zničení poháru. Přišel jsi už s tolika možnostmi... Uvěznění, proměna v motáka, prokletí, zabití... Pravděpodobně není teorie, kterou bys mi od té doby nepředložil. Trochu mě udivuje, že máš tendence mne tolik podceňovat. Velmi dlouho jsem zvažoval, zda neexistuje i jiná možnost. Ale Merlin ví, že nic na světě nemůže být snadné."
Snape se cítil skoro zrazen, když se jen tak mimochodem dozvěděl o dalším zničeném viteálu. Mělo mu to dojít, když se Draco Malfoy zmiňoval o tom, že se Bellatrix hrabal ve věcech a že na ni použil paměťové kouzlo. Ten den jí ukradl viteál. Brumbál mu řekl při první možné příležitosti, že viteál by měl být něco, co má blízkou spojitost se zakladateli Bradavic. Nebylo tak těžké jej najít, když si ten pohár Bella hrdě vystavovala ve své skleněné skříni. Nevěděla, že je to viteál a Voldemort zřejmě netušil, že je v jejím vlastnictví.
Snapeovi se vybavil obraz Harryho Pottera, jak odevzdaně a klidně sní ve své posteli, aniž by tušil, že se tu debatuje o jeho osudu. Tehdy okamžitě věděl, co se děje. Prožil nečekaně bolestivý pocit, jako by mu neviditelný provaz stáhl srdečný sval. Bylo to nečekané. Bylo to... brzy.
Ztráta vědomí a ostrá bolest hlavy po probuzení. Všechny příznaky mu byly dobře známé. Viteál.
Jen co Pottera strčil do postele, už bral do ruky letax, a už byl v Brumbálově pracovně. On a Draco Malfoy stáli u zničeného poháru Helgy z Mrzimoru.
To se stalo už před nějakou dobou, ale se od té chvíle nemohl zbavit představy malého chlapce držící ho za ruku a sebe vedoucí ho na smrt.
Už jen dva viteály, než přijde na řadu. Mohla to být otázka dvou měsíců, nebo taky dvou týdnů. Koneckonců jediný neznámý viteál bylo třeba najít, ale o tom posledním už věli, že se bez ustání plazí u nohou Voldemorta. Bylo tedy pravděpodobné, že se zničení Nagini i Harryho uskuteční v jeden a ten samý den.
,,Nepatřím k těm, kteří mají ve zvyku vzdávat se při první známce neúspěchu. Musí existovat řešení." Namítl s dokonale kamennou tváří.
,,Pokud bys to řešení objevil, nic na světě bych neocenil víc," přikývl Brumbál. ,,Ale ta šance je velmi malá a víš dobře, že nechat se ovládnout nadějí může vést k té největší bolesti."
,,Kdyby nebylo naděje, Voldemort by dávno vládl světu."
,,Ach Severusi... Ovšem, že máš pravdu, já to přece vím! Pokud chceš dál hledat způsob, jak Harryho zachránit, nemohu ti to zakazovat. I já nad tím ve dne v noci přemýšlím."
,,Nicméně to hlavní řešení už jste mi sdělil," opáčil chladně. ,,Chcete, abych ho nechal postavit se pánovi zla a postaral se o to, aby ho neminula smrtící kletba."
,,Je to nejjistější řešení. Zatím i jediné. Měl bys na to být připravený."
,,A když odmítnu?"
Brumbál prošel kolem něj, rozhlédl se po svém pokoji, procházel kolem obrazů a zlaté skříně s uloženými vzpomínkami.
,,Víš... to, že jsou mé komnaty tolik podobné těm Bradavickým má svůj důvod," začal a mluvil pomalu a mírně. Pochmurně. ,,Vždy mě to donutí myslet na všechny ty studenty a profesory, kteří nemají to štěstí, aby věděli, co se venku děje, a jak velká je šance, že se Voldemort nedostane k moci. Někteří si to nepřipouštějí. Věří, že dobro zkrátka musí zvítězit. Jiní jsou si jistí, že Harry Potter všechny zachrání, jako to už jednou udělal. A ti zbylí jsou nespokojení s tím, jak málo toho vědí. Cítí blížící se válku, smrt, bolest i ztrátu. Všechno to vidí před sebou, jako hrozbu, pravděpodobnou budoucnost. A pokud to přijde, drahý chlapče, všichni tito lidé budou umírat. Statečně, při boji, nebo zahnáni do kouta... To válka totiž dělá. Nevybírá si. Neptá se, kdo má rodinu, kdo je zamilovaný, a kdo by chtěl žít dál. Mnozí z nich zemřou bez důvodu, při nešťastné náhodě... Ale Harryho smrt bude mít smysl. Může zachránit tisíce, možná miliony. A ať už jsou okolnosti jakékoliv, postaví se Voldemortovi, protože to chce, nikoli protože musí."
,,On ví, že musí," Namítl už trochu mírněji Severus.,,Není hloupý, vidí, že mu nedáváme na výběr. Jen netuší, že výsledek jejich střetnutí je předem daný."
Albus Brumbál se pomalu otočil, vracel se zpět a svýma bleděmodrýma, zvrásněnýma očima těkal po tváři tvrdohavého avšak velmi unaveného muže. Viděl na něm, jak moc se snaží najít snažší alternativu.
,,Máš ho rád, je to tak? Máš ho velice rád."
Snape si nesouhlasně odfrkl.
,,Nelíbí se mi představa, že jsem nazdařbůh plýtval časem i schopnostmi, abych toho kluka učil něco, co nakonec nestihne využít. Jeho zdravotní stav, i vše, co umí, považuji za svůj největší úspěch."
Starý muž se na něj mírně, nevesele usmál.
,,Je mi líto, jak hrozné chyby jsem se dopustil. Myslel jsem, že ty jediný jsi schopen to udělat správně a bez zaváhání. Myslel jsem, že budeš k Harrymu přistupovat striktně profesionálním způsobem. Tolik jsem se spletl! Tolik jsem spoléhal na tvou oddanost a nenávist, že jsem zapomněl, jak hluboce dokážeš milovat..."
,,Nechci o tom slyšet," varoval ho. Zornice se mu zlostně zúžili. Brumbál přikývl, a obrátil se zády.
,,Pozdravuj ho ode mně." Tou větou dal jasně najevo, že Snape právě teď odchází. A on skutečně šel. Odkráčel ke krbu, vztekle nabral plnou hrst letaxu...
,,Všichni mají svůj příběh Severusi. Svůj život a své touhy. Stejně jako Harry. To, že je nevidíš, neznamená, že neexistují. Jsou tam venku a budou umírat. To my jsme ti, kteří musí rozhodnout, kolik jich padne a kolik přežije... Jsou stejně bezbranní a také jsou zbaveni volby stejně, jako on."
Nechtěl to poslouchat. Nechtěl na to myslet. Musí existovat jiné řešení. Musí. A on ho nalezne. Nalezne ho, ať už pro to bude muset udělat cokoliv. Nalezne ho, i kdyby to znamenalo, že bude muset dát Harrymu svou odpověď. Trivialita. Co je nějaká odpověď proti jeho životu? Pak tedy odpoví. Upřímě a s hlavou vztyčenou.
Nalezne řešení, protože musí... S tou jedinou, slepě odhodlanou myšlenkou, se nechal pohltit modrými plameny. Hluchý ke všem doznívajícím slovům Albuse Brumbála, hluchý k němu i k celému světu. V uších mu proti jeho vůli začala znít ta dětská, stupidní písnička, co všechnu vážnost s výsměchem vyprovází ze dveří. Mohlo by to fungovat i ve skutečném světě Harry Pottere? Mohli bychom za všemi problémy jen zabouchnout dveře a odhodit klíč?

≈ Vivere ≈ porta ≈

Poklepával prsty o svůj mahagonový stůl, pečlivě zatínal svaly v obličeji, aby jeho obyčejně uvolněný obličej působil co nejpřísněji. Jeho tvář vypadala spíš směšně, než úctyhodně, takže musel vždy vynakládat veliké úsilí, aby ho lidé brali vážně. Možná proto se ještě neoženil, ačkoliv nedávno oslavil pětačtyřicáté narozeniny. Ne, že by o to stál. Ženy ho sice čas od času zajímaly, ale neuměl si představit, že by své choti po zbytek života lhal. A to on musel. Je toho tolik, co si jako ministerský předseda musí nechat pro sebe... Je toho tolik, co by nejradši vůbec nevěděl...
,,Pane ministře? Chtěl jste se mnou mluvit?" Dveře se konečně otevřely a do kanceláře vešel vysoký muž s tmavou pletí. Měl na sobě šedý oblek, fialovou kravatu... no, ve společnosti mudlů to ani jinak nejde.
,,Kingsley." Předseda ho pozdravil nepatrným kývnutím. Na přísném pohledu si dával záležet. ,,Ano, ano. Pojďte dál."
Pastorek za sebou zavřel. Udělal krok kupředu a urovnal si kravatu.
,,Tak. Poslyšte... vím, že jste tu od toho, abyste se staral o mé bezpečí, ale dnes bych potřeboval, abyste mi sem přivedl někoho tam od vás. Popletala, nebo toho vašeho ministra, na tom ostatně nesejde. Ovšem ocenil bych, kdybyste tak učinil co nejrychleji."
,,Jde o něco vážného, pane?" Zeptal se pomalu, vyrovnaným hlasem Kingsley.
,,Ó ano. velice." Potvrdil ministerský předseda.
,,Je mi líto, ale pan Popletal odešel před několika týdny do penze. Je to trochu znepokojující, protože odešel velmi náhle a přes jeho slova se zdálo, jakoby neodcházel z vlastní vůle. A náš ministr je bohužel velmi zaneprázdněný."
,,Popletal že je na penzi?" Předseda se zamračil. Začal si zadumaně prsty přejíždět svůj huňatý knír. ,,Při poslední návštěvě se sice zdál poněkud... nevyrovnaný, ale že by odešel...? A pokud nemohu mluvit ani s ministrem osobně, s kým byste mi doporučil vyjednávat?" V jiskřivých očích se zračilo odhodlání. Rozhodně neměl v úmyslu nechat se odbýt.
,,Pravděpodobně se mnou..." Pastorek nepatrně cukl rameny. ,,Cokoliv mi řeknete, mohu osobně vyřídit ministrovi kouzel."
Sebastian Mercier, který si uvědomoval, že nemá moc možností, jak situaci rychle řešit, s tím nakonec souhlasil.
Přesunul se za svůj stůl a vyzval Kingsleyho, aby se posadil naproti němu.
,,Abych byl upřímný," začal, prohrabávaje levačkou šuplík po své pravici, je tu hned několik věcí, které bych rád prodiskutoval, a které mi už několik dní nedají spát. Vzhledem k tomu že se mne už neobtěžujete o ničem informovat, požaduji okamžité odpovědi a je mi lhostejné, od koho je dostanu. Vy, pane Kingsley jste poměrně vážený muž. Vaše slovo má na ministerstvu nějakou váhu, takže předpokládám, že i vy byste mohl být schopný říct mi, co se děje."
,,Nejsem si jistý, co přesně vám dělá starosti, pane předsedo."
,,Já vám hned ukážu co." Konečně se dohrabal v šuplíku, aby pak vytáhl štos popsaných papírů. ,,Tady," řekl a podstrčil dokumenty před pastorka. ,,Hned při druhé návštěvě pana Popletala, přibližně měsíc po tom, co jsem se vůbec dozvěděl, že existujete, mi nadiktoval jména všech normálních obyvatel Anglie, kteří mají kouzelnické děti, nebo se s nimi dostávají do styku. Lidé kteří jsou v páru s čarodějem nebo čarodějkou a tak podobně... Zkrátka všichni, co o vás vědí. Je tu i mé vlastní jméno."
,,Ano," souhlasil Kingsley.,,To je standartní postup. Tyto informace předáváme pokaždé, když přijde nový ministerský předseda."
,,Mělo by mne zajímat co děláte s těmi, co odejdou z funkce? Zbavíte se jich? Necháte je zapomenout?"
,,I kdyby ano, už několik měsíců na vás paměťová kouzla nefungují."
,,Já vím. Není to moc šťastné, že? Když s námi nemůžete manipulovat..."
,,Jak to myslíte?"
Vysoký muž si ho s nedůvěrou měřil svýma čokoládovýma očima.
,,Za poslední tři týdny zmizelo v zemi osm normálních lidí. Všichni zmizeli beze stopy, bez vzkazu a bez známek únosu, či něčeho podobného."
,,Ach."
,,A všichni ti lidé, milý pane, jsou zapsáni tady na tom seznamu," prohlásil a paží mávl směrem k dokumentům. ,,Což zřejmě naznačuje, že to nebude pouhá shoda náhod."
,,To zřejmě nebude," Souhlasil Pastorek.
,,Takže? Netvrďte mi, že o tom vaše ministerstvo neví! Fungování vaší předpotopní politiky mě vskutku fascinuje. Ovšem nelíbí se mi, jak začíná zasahovat do našeho světa. Není náš problém, že si vaše..."rasa" myslí, že je něco víc."
Pastorek si dotčeně odkašlal.
,,Promiňte... ale osobně nepatřím mezi ty, kteří si to myslí. Naopak kouzelníci s tímto názorem jsou ti, proti kterým se snažíme bojovat."
,,To taky není náš problém," mínil ministerský předseda. ,,Co je nám do toho jestli bojujete proti velkému černokněžníkovi, obrovi, nebo sudičce? Vůbec nás do toho netahejte!"
,,Snažíme se, ale..." ani to nedořekl a Předseda mu hbitě skočil do řeči.
,,Zničený most, mozkomorové, zastrašování, únosy, a ten.... ten Potter s tím... s tím..."
,,Severusem Snapem."
,,Ano, s tím. Dělají problémy už od července. Normální lidé znají jejich tváře, dohadují se o tom, co jsou zač, a každý by je rád viděl na vlastní oči, jako nějaké výstavné exempláře... Hlídá je vůbec někdo? Proč je necháváte, aby veřejně ukazovali vaše schopnosti? Proč jim to nikdo nezarazí? Neříkal náhodou Popletal, že používat před námi kouzla je povolené jen v případě nouze a ke všemu nežádoucí svědky zbavíte vzpomínek? Pokud toho nejste schopní, jak můžete dopustit, aby tihle dva šaškové ta vaše pravidla tak lehkovážně porušovali? Vím, že máte tradice středověku, ale to jste, s prominutím, takoví idioti, že s tím nic neuděláte?"
Pastorek ho chvíli sledoval, obličej nehybně klidný. Nechal jeho urážky doznít, a pak teprve reagoval.
,,Je známo, že Brumbál byl jediný, kdo se kdy dokázal vyrovnat Vy-už-víte-komu. I když je po smrti, víme, že veškerou naději na záchranu našeho i vašeho světa, vkládal do rukou právě Harryho Pottera. Někdy na začátku prázdnin dal pana Pottera na starosti Severusu Snapeovi, který do té doby učil lektvary a byl ředitelem jedné z kolejí v Bradavické škole čar a kouzel. Kdysi býval jedním z jeho služebníků, ale asi před patnácti lety přešel na naší stranu a dělal pro nás špeha. Dokázal vy-víte-koho dlouhá léta obelhávat a získal mnoho cenných informací. Kromě toho, že dostal za úkol připravit toho chlapce na válku a naučit ho všechno důležité, Brumbál jim svěřil ještě něco, co by podle všeho mohlo celou válku brzy ukončit, ale nic víc o tom nevíme. Pokud je tu možnost, že jsou ti dva naší jedinou nadějí, jsme nuceni být trochu tolerantnější. Kromě toho netušíme, kde se skrývají. Jejich úkryt znal pravděpodobně jen Brumbál. Nevíme o nikom jiném, kdo by byl s jejich úkolem blíže obeznámen, nebo jim dokonce pomáhal."
,,A to je vše? Spoléháte se na dva hlupáky, a sami jen čekáte se založenýma rukama a doufáte, že něco dokážou? Podle toho, co říkal Popletal, je váš nepřítel docela ve formě! A vy čekáte, že ho jakousi tajnou zbraní zastaví nějaký lektvarový kašpar s vizáží Draculy a jedno rozcuchané brýlaté děcko?"
Pastorek si s povzdechem založil ruce na hrudi.
,,Ovšemže se na to nespoléháme. Děláme, co je v našich silách, abychom zjistili, jak si stojí nepřítel. Jen zdůrazňuji, že i kdybychom chtěli profesora Snapea a pana Pottera vyslýchat, nemáme šanci se k nim jakkoliv dostat."
Sebastian Mercier si nespokojeně odfrknul.
,,Víte..,“ zavrčel, ,,nic si nepřeji tolik, jako nebýt na všechny ty informace a tajemství sám. Dal bych miliony za to, abych to mohl někomu říct, ale uvědomuji si, že to nepřichází v úvahu. Vím, jak náš lidský svět funguje Kingsley a vy, ani ti vaši kouzelní kamarádi o tom nemáte ani ponětí. Lidé jsou zbabělí, hamižní, hloupí, zvědaví... Kdyby zjistili, co se doopravdy děje, nastala by panika... Někteří by přemýšleli, jak to využít ne svůj prospěch, jak by na tom mohli vydělat. Jiní by Ze strachu schovávali, plni obav, že na ně zaútočí nějakej duše vysávající mozkomor. Jiní by strávili zbytek života hledáním obřích pavouků, draků a jiných oblud, jen aby se proslavili, nebo o nich natočili dokument. Další by se báli tolik, že by si přáli vás všechny zamknout pod zámek a zkoumat, nebo rovnou pozabíjet... Další by v tom viděli příležitost, jak udělat průlom ve vědě... viděli by všechny ty možnosti... Jednoduše řečeno, nastalo by jedno velké šílenství! To snad chcete? Uvědomujete si to vůbec?"
Muž naproti němu jen zadumaně mlčel.
,,Dám vám jednu radu, Kingsley. Nepodceňujte nás, jen protože nemáme vaše schopnosti. Taky se umíme bránit a taky máme svoje zbraně. Vím, jak vypadá vaše vzdělávání a zatímco vy se učíte o velkých potvorách, věštění a zaklínadlech, my se učíme jak zbohatnout, jak obhájit naše práva, jak postavit raketoplán... Lítáme do vesmíru, vyvíjíme kulturu a umění. Sestavujeme psací stroje a počítače, zatímco vy ještě čmáráte brkem na pergamen.
Takže laskavě vyřiďte milému ministrovi kouzel, aby si našel trochu času na rozhovor. Nenechám vás, abyste nás ignorovali, jen protože si myslíte, že vám nestojíme ani za trochu té pozornosti. Aby bylo jasno, my nejsme úplně bezmocní. Taky víme, jak pracovat s informacemi. Realita je taková, že já vím, co jste zač, vím kdo je slavný Harry Potter a vy mi tyto informace z hlavy nemáte jak vzít. Všechen zmatek a chaos, o kterém jsem mluvil, je v mých rukou a pochybuji, že stojíte o tolik pozornosti, kolik by vám všichni "normální" lidé dokázali věnovat. Vězte že mudlovská média jsou nepříjemná věc."
,,Vy... vy chcete vydírat ministra Kouzel?"
Sebastian pevně sevřel rty. V obličeji začínal být celý rudý, světlý knírek se začínal lesknout potem.
,,Ano," odpověděl. V očích mu bojovně jiskřilo. ,,Nedáváte mi na výběr. Chci, aby se Brousek postaral o nalezení všech zmizelých obyvatel Británie a zařídil, aby nikoho z nás nenapadl ani mozkomor, ani žádná jiná bestie. Pokud toho není schopen, pak budu bohužel nucen všechny ty nevinné lidi varovat, že jim hrozí nebezpečí. Udělám to, aby měli možnost se chránit."
Pastorek několikrát pokýval hlavou a začal se usmívat.
,,Nikdy jsem nepřemýšlel nad vaší povahou, ale musím přiznat, že za tímto stolem sedíte zaslouženě."
Ministerský předseda překvapeně otevřel rty. Poklona bylo to poslední, co po svém ohnivém monologu čekal.
Pastorek se zvedl od stolu. Ve tváři stále ten vyrovnaný obličej. ,,Bráníte je, i přes všechen svůj strach ze světa kouzel. Jste obdivuhodný muž, pane Mercieri. Vaše slova ministrovi kouzel vyřídím, nemusíte mít obavy."
,,Děkuji," kývnul a snažil se udržet si vážnou tvář, třebaže ho Pastorkova reakce překvapila. Když kouzelník odešel, vyčerpaně se došoural ke skříni a nalil si poloplnou sklenku koňaku. Šedomodré oči potemněly představou, co by se mohlo stát, kdyby jeho vyjednávání nedopadlo dobře. Nesnášel vydírání, ale někdy to zkrátka muselo být. Je načase ukázat, co "mudlové" dokážou. S tím přesvědčením se pořádně a zhluboka napil. V duchu si sám se sebou přiťuknul.

≈Vivere ≈ porta ≈

Čas plynul a ve Zvonkové ulici vládl klid a mír. V noci tu svítily podél chodníku lampy a zvuky vydalo jen čas od času projíždějící auto. Lidé už na hlasitou hudbu neznámého původu docela zapomněli. Jen jeden mladý muž, v jednom z řadových domků, stále nezapomněl. Tu noc, co si ho profesor Snape tak přenádherně usmířil, měl pečlivě uchovanou v oddělení nejvzácnějších vzpomínek. Zvláštní, jak se za půl roku může všechno změnit. Jak zážitky se Snapem přerůstají ty, které mu kdysi byly nejcennějšími. První let na koštěti, odraz v zrcadle z Erisedu, fotoalbum s rodiči, nafouklá teta Marge, Hagrid, Hůlka, Hedvika... Tohle všechno bledlo, ač to bylo nespravedlivé, čerstvé vzpomínky si všechnu barvu kradly pro sebe, byly jasné a nádherné. Pečlivě zachované tak, aby si je Harry mohl kdykoliv připomenout, znovu je prožít... A že to dělával často. Pokaždé, když šel spát, zavřel oči a nechal se všemi těmi vzpomínkami ukolébat ke spánku. Snape s ním letí na Klofanovi, Snape ho pevně objímá, Snape se dotýká jeho tváře, Snape mu dává lektvar štěstí... Severus Snape. Právě teď je v koupelně a sprchuje se. Je to velmi praktický muž, a s večerní hygienou trávil jen ten nejnutnější čas, ale přeci jen tam byl. Harry si ho vybavil jen v županu. S kouskem odhalené kůže u krku, a neusušenými, lehce rozházenými vlasy. Ach, kéž by se k té kráse někdy mohl doopravdy přiblížit! Prozkoumat, přivonět, dotknout se, okusit... Ne, že by si dokázal představit, jak ho Snape celý nadšený nechává, aby se jím Harry fyzicky kochal. Bohužel o to víc byl zvědavý. Na jeho reakce, na jeho výrazy, na cokoliv, co by řekl, nebo udělal... Harry těmi úvahami trávil chvíle těsně před spaním.
Čas od času se uchýlil i k takovým představám, jaké následovalo horlivé uspokojování. Jak to jednou zkusil, přičetlo se mu to k biologickým potřebám, stejně, jako spánek, nebo jídlo. Připadal si přitom sice poněkud hloupě, ale ten pocit... ten krátký pocit za to stál. Vždy při tom zaklonil hlavu a zíral na strop, nad kterým měl Severus Snape ložnici. A vždy se mu prohnalo hlavou, že by stačilo projevit svou rozkoš trochu hlasitěji, a jeho profesor by okamžitě věděl, co tu provádí. Schovaný pod peřinou, ruka se hbitě pohybuje v kalhotách, klouže po horké, zpocené kůži a srdce nervózně tluče jako o závod. Krev se vaří, potůčky lávy protékají tělem. Písmeno S na jazyku. Severus Snape. Tohle jméno, je snad vymyšlené proto, aby jej lidé šeptali na vrcholu extáze. Severus Snape. Do té chvíle to bylo překrásné. To, co však přicházelo po tom, už tak nádherné nebývá. Olepená pravačka, horko, pot, touha po studené sprše, po vodě a otevřeném okně. Zatímco se plíží do koupelny a do kuchyně, a zatímco zbavuje prostěradlo a své pyžamo důkazného materiálu, pocit příjemného uspokojení zavalí provinilost, pocit trapnosti, a nová frustrace z toho, že se žádná z jeho představ nevyplní. Možnost, že na partnerský vztah Snape nepřistoupí, vypadá mnohem pravděpodobněji a reálněji. Nic z těch špatných pocitů mu však nikdy nezabrání v tom, aby to o pár dní později udělal znovu. Kdyby to Snape věděl, zřejmě by jen zavrtěl hlavou a konstatoval něco o pubertě a splašených hormonech. Harry by si nikdy nepomyslel, že mu čekání na odpověď bude dělat takový problém. Samozřejmě byl vděčný, že se Snape vůbec obtěžuje s jeho zjitřenými pocity zabývat. Ale nebyl si jistý, jak dlouho může takové rozhodování trvat. A nad čím vlastně přemýšlí? Nad tím, jak by vypadal jejich společný život v klidném světě bez války? Nad tím, jak by vypadali společné noci? Ach... ano, to bylo přesně to, co v Harryho těle probudilo toužebné impulzy. Dal by duši ďáblu za pár minut v jeho hlavě. Vědět o čem přemýšlí… Zda o tom vůbec přemýšlí…
Ach! Tohle je tak frustrující!
Harry rukou vklouzl pod své pyžamo. Dlaní začal putovat po hrudi, úmyslně zavadil prsty o bradavku… Zavřel oči a přímo nad ním se zjevila jeho bledá tvář, špička zahnutého nosu i ten černý závoj z jemných vlasů. Ve Snapeovo zorničkách se třpytila zlomyslnost, touha…
Teď to byly jeho ruce, co tak žádostivě putovaly po Harryho nahé kůži. Velké, se štíhlými prsty. Jednoduše ty nejkrásnější ruce na světě. Mužovy rty se zkřivily do úšklebku, zatímco celá tvář vyzařuje jakousi tajemnou výzvou.
Ruka vnikne pod gumu tepláků, dotkne se toužícího klína. Uchopí naběhlé vzrušení a pozvolna jej masíruje. Hruď se zvedá rychleji a rychleji pod tempem jeho paže. Dech se stává mělčím, sekavě pravidelným a mezi všemi jeho smysly má smysl pouze jediný. Hmat.
I přesto však jeho uši zachytily nepatřičný zvuk u dveří. Cvaknutí kliky, tiché vrznutí. Do pokoje se vlilo světlo z chodby.
Kruci!
Harry jakousi zázračnou silou odkopl svou palčivou potřebu do jiné dimenze a s křečovitou prudkostí se posadil, držíc deku téměř u brady. Decentnost a nenápadnost… to zjevně nepatřilo do jeho široké škály talentů. S rudými tvářemi, rozcuchanými vlasy a celý zpocený, zíral na temnou postavu před sebou, která stála mezi dveřmi nehybně, jako socha. Oba mířili pohledy proti tomu druhému.
Přistihl mě. Určitě si toho všiml…
Harry panikařil. Hleděl na něj obezřetně, nervózně.
Tohle bylo tak zatraceně trapné!
Socha Snape se pohnula.
,,V tuto dobu obvykle spíte. Nebo to alespoň úspěšně předstíráte.“
,,Nemůžu usnout,“ dostal ze sebe Harry, červený až za ušima. ,,Nevěděl jsem, že mě chodíte kontrolovat.“
,,Čas od času.“
,,Aha.“
Nespouštěl z něj oči. Sledoval, jak se pomalu blíží k posteli, jako upír, co si dělá zálusk na jeho neposkvrněný krk. Zůstával přitom naprosto kamenný. Měl pocit, že každý pohyb, i každý příliš hluboký nádech napoví, co se tu před chvílí dělo. Ovšem, pokud si toho už nestačil všimnout.
Jeho černé vlasy byly i v tom temném šeru rozeznatelně vlhké. Měl na sobě jenom župan, a nic jiného, což Harrymu zrovna nepomáhalo.
Zastavil se u hrany postele.
,,Mohu?“
Harry kývl. Využil příležitosti, aby změnil polohu, odsunul se a skrčil nohy. Zmuchlaná přikrývka maskovala pomalu mizející vzrušení.
Snape se posadil na okraj postele a zkoumavě si Harryho prohlížel.
,,Potíte se.“
,,Nic mi není,“ zachrčel mladý muž se značnými obtížemi. Snape ale i přes jeho ujištění natáhl ruku a položil mu dlaň na čelo.
,,Jste splavený, ale horečku nemáte,“ konstatoval.
,,Říkám, že jsem v pohodě,“ zopakoval důrazněji.
,,Neřekl bych. Zdáte se rozrušený, zadýchaný, a pravděpodobně… ach.“ Ruka se s trhnutím odtáhla z chlapcova čela.
Zjevně to právě pochopil.
,,… to není kvůli noční můře.“
Harry Potter se zamračil, bohužel k důstojnému výrazu to mělo hodně daleko. Přitáhl si kolena k hrudi a objal je.
,,Nic neříkejte,“ zahučel, s očima šilhajícíma stranou. Nemohl tak vidět, že se jeho profesor drobně ušklíbl.
,,Dobře.“
,,Nechci o tom mluvit.“
,,V pořádku, rozumím.“
,,A nemyslete si, že se za to stydím,“ pokračoval.
,,Jistěže ne.“
,,Už jste to jednou viděl, no ne? Tak proč by mi to mělo vadit?“
,,Pane Pottere…“
Snape nadzvedl obočí.
,,Nedělám to každou noc, kdyby vás to zajímalo. Já jenom…“
,,Možná vás to šokuje, ale taky jsem byl ve vašem věku.“
V ten okamžik Harry spolkl další větu a s otevřenými ústy k němu vhlédl.
Co že to Snape právě řekl?! Jeho uvolněný obličej pro něj byl překvapením, dokonce úlevou.
,,Kouzelnický svět není očistec, pane Pottere. Nikdo vás za to před mravní komisi nepostaví.“
,,Já přece vím,“ kývl,,,ale kdybych věděl, že sem přijdete, tak… prostě je to hloupé.“
,,Nikoliv. V šestnácti letech naprosto přirozené. Měl jsem to předpokládat. Máte právo na soukromí.“
Harry se krátce ironicky zasmál.
,,Vážně?“
Snapeovi zaškubaly koutky.
,,V rámci možností,“ dodal.
Jistě, na iluze se tu dávno nehraje. Uvěznění, využívání, hodiny a hodiny nitrobrany… Harry byl před Snapem odkrytý až na kost. Díky tomu si ale Severus postupně složil vzorec jeho psychických problémů. Připomínaje si vzpomínky z jeho dětství, začal si pomalu uvědomovat, kde se v něm vzalo tolik plachosti, křehkosti a zjevné absence zdravého sebevědomí.
Ve všech ohledech byl daleko pozadu za svými vrstevníky. A mohli za to Dursleyovi.
Harry si od velmi nízkého věku začínal přát, aby měl klíče od koupelny a mohl se tam zamknout. Neměl téměř žádné soukromí. Vždy se snažil vysprchovat co nejrychleji a na záchod chodil nejčastěji v noci, aby se na něj nikdo nedobýval. Na základní škole si z něj utahovali kvůli vlasům a směšným brýlím. Bratránek mu několikrát ukradl oblečení z koupelny, takže se musel do pokoje plížit nahatý. A Petunie se svým manželem mu každý den opakovali, jak je neschopný a škaredý. Když vám to někdo opakuje dennodenně, prostě vám nezbývá, než tomu uvěřit. Severus to dobře znal ze svých vlastních zkušeností.
Potřeby malého Harryho Pottera jim byli lhostejné a starali se jen tak, aby to stačilo pro jeho přežívání. Ten vlažný přístup byl nejpravděpodobnějším důvodem jeho ostychu. V podstatě celý život bydlel s cizími lidmi.
Viděl do Harryho Pottera nyní líp, než kdokoliv jiný na celém světě. Věděl naprosto přesně, co si při svém sebeobjevování představuje a ačkoliv to mohlo být skandální, připadalo mu to neobyčejně lichotivé.
,,Noční můry už vás tedy netrápí?“
,,Ne.“ Harry zavrtěl hlavou. Podíval se na Snapea s jiskřičkami v očích. ,,Místo Voldemorta se mi zdá o jiném zákeřném Zmijozelovi. Už to ale není tak hrozné, má totiž oproti pánovi Zla dvě ohromné výhody.“
,,Nepovídejte. Jaké?“
Rozcuchaný mladý muž se naklonil trochu blíže a s provokací v hlase zašeptal:
,,Vlasy a viditelný nos. Hodně viditelný.“ A zase se odtáhl, koutky úst mu přitom neposlušně cukaly.
,,Ten zákeřný zmijozel vás jednoho dne uškrtí,“ reagoval ledově Snape.
Harry se zachechtal.
,,Budu se těšit.“
,,To vám nedoporučuji.“
Ačkoliv… možná k tomu jednoho dne opravdu dojde.
,,Takže jste sem přišel, abyste se přesvědčil, že nemám noční můry a abyste mi sundal brýle“, ukázal na noční stolek, kde se leskly kulaté obroučky, ,,a abyste mi potají dal dobrou noc?“
Snape neodpověděl, jen svraštil obočí.
Harry sáhl po brýlích a nasadil si je.
,,Tak do toho.“
,,Vy jste idiot.“
,,Ano,“ kývl bez váhání. ,,To jste zjistil až teď?“
,,Ne. Ten fakt je mi bohužel dobře známý.“
,,Vidíte to? Pokud byste jednoho dne řekl, že mě chcete, krásně bychom se doplňovali.“
Snape se pousmál, nevěřícně zavrtěl hlavou.
Ten kluk se mu snad jenom zdá!
Vzal peřinu a lehce ho odkryl.
,,Lehnout,“ zavelel a Harry se poslušně položil na záda. Hlavu zaryl do polštáře, vzhlížeje k němu s neskrývavým pobavením.
Komediant. Snape protočil oči, přikryl ho a ty zatracené brýle mu skutečně sundal. Pak už se chystal zvednout, ale zarazil se. Vrátil pohled k rozcuchanému chlapci, který na něm visel očima a stále se uculoval, jako děcko.
To vědomí, že na něj Harry čeká, ho naplňovalo podivnou směskou emocí, jakou cítil vůbec poprvé. Někdo ho opravdu chce. Ale ne, jako profesora, nebo přítele, ale jako muže. Jeho samotného by to nikdy nenapadlo, že bude přitahovat nějakého muže. Nebo spíš chlapce, v nedospělém věku a se srdcem Nebelvíra. Zlatého chlapce, Vyvoleného, Harryho Pottera.
Ať se na ten šílený nápad díval z jakéhokoliv úhlu, neuměl si představit, že by s ním něco měl mít. A nebylo to kvůli sexuální orientaci. Snape byl sice kdysi dávno zamilovaný do dívky, ale to byla dětská, platonická láska k prvnímu a jedinému člověku, který se s ním upřímně spřátelil. Jeho city k Lily Evansové nevysvětlují vůbec nic. Naopak všechno ještě komplikují. Šlo o Harryho samotného. On je ten problém. Je příliš důvěřivý, příliš oddaný, příliš čistý.
Mohl by prostě na všechny a na všechno zapomenout, a dát mu to, po čem tak slepě touží. Mohl by, měl to na dosah. Ale kdyby to bylo tak jednoduché, udělal by to každý a svět by se za pár týdnů zřítil do záhuby.
Miliony mrtvých pro jeden pár zelených očí.
Sklonil se, ignoroval jeho široce rozšířené zorničky a vlepil mu rychlý polibek na čelo.
,,Dobrou noc, Harry,“
Než se Potter probral z transu, Snape se zvedl a odešel.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Druhý den bylo úžasné ráno. Harry se probral ze spánku chvíli po svítání, s myšlenkou na ten nepatrný, lehký polibek na čelo. Dotkl se tam prsty, načež si urovnal ofinu, aby to nebylo úplné bezděčné. Ale bylo třeba si to zapamatovat. Ať už to proběhlo jakkoliv nevině, byla to doposud první pusa, kterou od toho muže dostal. Hned na to si uvědomil, že ani nepřemýšlel nad tím, jestli to měl být náznak jeho odpovědi, či jestli se to přiklánělo více k ano, více k ne, nebo k čemu vlastně. Netrápilo ho to. Jednalo se zkrátka o nečekaně jemné gesto od nejvostřejšího chlapa, jakého znal. A to se automaticky řadilo do kolonky s úspěchy.
Vstal, navštívil klec s Hedvikou, vytáhl ji z klece a nesl ji ven, aby se trochu proletěla. Cestou na verandu ji potichu vyprávěl, co Snape udělal.
,,Je to tajemství, rozumíš? Ne, že to tam venku vyzvoníš svým kamarádkám,“ varoval ji, a pak sledoval její sněhobílé rozpětí a nadšené kroužení tak dlouho, dokud nezmizela ve výškách. Ranní sluneční paprsky zasahovaly do azurově modré oblohy. Byl skvělý den. Protože měl nutkavou potřebu spravit o tom zážitku celý svět, šel to vylíčit alespoň svému Hipogryfovi a při té příležitosti mu hodil pár mrtvých hlodavců.
Když se vrátil domů, rozhodl se, že pomůže Dobbymu se snídaní, přičemž ho napadlo, že pokud do té doby Snape nepřijde dolů, přinese mu jeho neoblíbená vajíčka se šunkou až do postele.
Jenže Snape ho předběhl. Objevil se ve dveřích kuchyně a se zájmem i pobavením sledoval, jak se Harry plete Dobbymu do cesty.
,,Až skončíte se snídaní, připravte se na návštěvu, Pottere,“ pronesl, aniž by se obtěžoval s popřáním dobrého rána. Harry vzhlédl od rozpálené pánvičky.
,,Kdo nás navštíví? Albus Brumbál?“
,,A Draco Malfoy,“ přikývl Snape. ,,Dostal jsem zprávu, že mají podezření na další Viteál.“
,,Vážně?“ Harry vypadal nadšeně. Snape z toho tak unešený nebyl.
,,Ano. Objevily se i jiné záležitosti, které se musí neprodleně prodiskutovat. Momentálně vám mohu říct jen tolik, že všechny naše problémy se vztahují k Ministerstvu kouzel.“
,,Dobře.“ Harry vrátil pozornost ke sporáku a vařečkou obsah pánvičky promíchal. Dobby mu na kuchyňskou linku po jeho pravici poslal misku s nakrájenou šunkou.
,,To bude pátý viteál, ne?“ Zeptal se, aniž by vzhlédl od své práce. ,,Když ho najdeme, už zbyde jenom jeden.“
,,Ano.“
,,Ale Voldemort to tentokrát určitě ucítí a pak začne poslední viteál pečlivě chránit.“
,,Bude ho držet při sobě, což by mohla být výhoda. Mohlo by to být naše jediné a poslední střetnutí.“
,,Jo… jenomže by mohl dostat strach a schovat se, nebo zmizet do jiné země…“
,,Na to je příliš hrdý. Zalézt do ulity nepatří k jeho vlastnostem. Až zjistí, že jsme zničili jeho jistící lano, rozzuří se a my to docela jistě poznáme. Všechno nebo nic, takhle on přemýšlí. Bude nebezpečnější, než kdy dřív. Trochu se toho obávám.“
,,Máte nějakou představu o tom, co by mohl napáchat?“
Harry překlopil snídani z pánvičky na dva talíře a vytáhl z trouby topinky.
,,Voldemort je schopen čehokoliv. Žádná krutost pro něj není příliš velká. Před dvaceti lety vraždil děti, i celé rodiny, všechno jen kvůli jediné věštbě. Mučil mudly pro potěšení, s nadšením ukazoval světu svou moc, a svým řečnickým talentem dokázal získat na svou stranu téměř kohokoliv, pokud ho nevydíral, nebo netýral. Pár členů Fénixova řádu se nechalo umučit k smrti jen kvůli té jejich idiotské chrabrosti.“
,,Idiotské?“ Harry se zatvářil dotčeně. Podal muži jeden talíř se snídaní, o které věděl, že ji nemá rád a následoval ho k sedačce před krbem.
,,Ano, idiotské. Nemluvím o Longbottomových. Nebyly to informace, které by někoho ohrožovali. Mohli žít a být užiteční, ale odporovali mu jen kvůli čestnosti.“
,,Přece by ostatní nezradili!“
,,Všichni nepřemýšlí tak omezeně, jako Nebelvíři, Pottere. Někdo se nechá z blbosti zabít a někdo volí s rozvahou výhodnější řešení.“
,,Zařazení do kolejí je výmluvnější než jsem myslel.“ Reagoval Harry a s plnou pusou se na něj významně zadíval.
,,Jistě. Vy jste se ale rozhodl sám, pamatujete?“
,,Jo. Málem jsem skončil ve Zmijozelu.“
,,Málem.“
,,To máte docela štěstí, že jo?“
,,Proč myslíte?“
,,Protože byste svou milovanou kolej připravil o hromadu bodů,“ zašklebil se.
,,Klidněte své nadšení. Nedopustil bych, aby mí studenti trpěli kvůli vaší pitomosti. Musel bych se uchýlit k jiným trestům.“
,,Páni! Vy jste byl opravdu zaujatý, že jo?“
,,Nedělal jsem tu práci tak úplně dobrovolně, což mi dávalo automaticky právo udělovat protekce. Spíš by mne zajímalo, proč jste protestoval proti Zmijozelu, když jste o kolejích nic nevěděl.“
,,To není tak docela pravda,“ zavrtěl Harry hlavou. ,,než k zařazování vůbec došlo, stačil jsem se naštvat na Malfoye. A Ron řekl, že ve Zmijozelu studovali všichni, kteří se dali na scestí.“
,,A pak jste viděl, jak byl do Zmijozelu zařazen Draco.“
,,Klobouk se ho málem ani nedotkl.“
Snape se ušklíbl.
,,Překvapuje vás to?“
,,Rok od roku jsem tomu rozuměl čím dál líp. I když… to jak mě posledně zachránil…“
,,Nedělal to pro vás.“
,,Neříkám, že to bylo laskavé. Ale odvážné jo. Odvážné to bylo hodně.“
,,Naznačujete snad, že každý Zmijozel musí být zbabělec?“
Harry zavrtěl hlavou.
,,Jistěže ne. To byste v té koleji nebyl.“
Snape okamžitě zvedl oči od talíře. Chvíli na něj bezeslova hleděl, a pak se jen ušklíbl a vrátil se k porcování zeleniny.
,,Povahou jste typický nebelvír. Tudíž mám dojem, že byste byl vyjímečný zmijozel.“
,,Vyjímečný, to teda jo. Jediný, kterého by ředitel koleje nesnášel.“
,,Pravděpodobně, ne však nevyhnutelně.“
Tentokrát zvedl oči Harry.
,,Jak to myslíte?“
,,V nebelvírské koleji jste byl nejen nepřítelem, ale i rivalem mé koleje. Kdybyste byl v té mojí, nejsem si jistý, zda bych nebyl nucen dát vám v zájmu Zmijozelu šanci. A jak už se ukázalo, dát vám šanci bylo moudré rozhodnutí.“
Jejich pohledy se střetly a Harryho rty se roztáhly do širokého úsměvu.
Tak takhle tomu říká? Moudré rozhodnutí?
Copak nevíte pane, že bylo za potřebí oboustranné spolupráce? Já dal šanci vám. A tomu bych ani za mák neřekl moudré rozhodnutí. Bylo to to nejšílenější rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal! A teď už se žádného z těch dobrých názorů, které jsem si na vás udělal, nikdy nezbavím!
Snape se pousmál a Harrymu bylo okamžitě jasné, že to nebyly tak úplně soukromé myšlenky.
,,Hej!“ Zašklebil se. Tohle tu dlouho nebylo.
,,Rozumné, nebo šílené... říkejte si tomu jak chcete. Ani jeden z nás se zjevně svých názorů jen tak nezbaví,“ pronesl a pod jeho temným, třpytivým pohledem Harry na chvíli zapomněl na celý svět i s tou jeho válkou.
Myslet na válku, na to bude času dost.