Vivere porta

To je tak divné!
Harry zakroutil hlavou.
Co by asi řekli Ron a Hermiona, kdyby ho teď viděli? Byl si docela jistý, že by neříkali nic. Měli by moc práce s tím, jak by se snažili neudusit smíchy. Vážně pochyboval, že by kdokoliv z bystrozorů nebo z Fénixova řádu podstoupil něco podobného, aby svým dílem přispěl k vítězství. Vždyť je to tak ponižující!
Bylo právě půl jedné ráno, všední den. Harrymu bylo třicet dva let... a byl ženská.
Civěl na sebe v koupelně do zrcadla, jako před lety na první spatřené kouzlo. Odraz v zrcadle mu konsternovaný pohled vracel už celých deset minut a on se vůbec neměl k pohybu. Žena nebyla ošklivá, na svůj věk měla jen pár drobných vrásek na čele, jinak ale byla docela pohledná. Kdyby dokázal ovládnout výraz na její tváři, vypadala by trochu jako přísná učitelka. Tahle osoba mu před nástupem do pátého ročníku poslala ten dopis s oznámením, že je vyloučený z bradavické školy čar a kouzel. On už jí to ale odpustil. Byl si jistý, že to nebylo jím, ale nějakou zvrácenou vyšší silou, která se již od prvního ročníku zaujatě snažila, aby byl vyloučen. I když k tomu nakonec opravdu došlo, nečekaně se to dalo přežít a to bylo hlavní.
Žena měla veliké, světle hnědé oči a dlouhé světlé vlasy. Alespoň jednou jeho hlava nevypadala, že se rok nedotkla hřebenu. Dokonce jeho zrak byl i bez brýlí dokonale ostrý. Od použití lektvaru stál bezděčně u umyvadla, aniž by se obtěžoval dotknout dámského prádla, co bylo hozené na přiklopeném záchodovém prkénku. Ženská postava byla ještě pořád v Harryho vytahaném pyžamu.
Teprve po čtvrthodině si ráčil vzpomenout, že ho Snape důrazně žádal, aby sebou hnul, prý mají naspěch.
Měl by se obléknout.
Vážně by měl.
Potichu si povzdechl a vyhledal prsty horní knoflík u košile, aby jej rozepl. Odhalil tak její dlouhou hladkou šíji. Jemná pokožka se trochu zachvěla, jak nevědomky zadržoval dech.
Když se rozhoupal k dalšímu knoflíku, přerušilo ho rázné bouchnutí do dveří.
„Jste hotov? Nemáme na to celý den.“
Harry se na zavřené dveře zlostně zamračil. Jakoby nestačilo, že se dobrovolně ponižuje k takovému divadlu!
„Dejte mi chvíli,“ požádal, přičemž mu hlas nepřirozeně zakolísal, když se lekl jeho výšky. Lektvar fungoval dokonale a on od jeho vypití promluvil vůbec poprvé.
„Máte snad s něčím potíže?“
To ještě přijde, pomyslel si Harry hořce.
„Myslíte kromě toho, že jsem ženská?“
Po své odpovědi úplně živě vnímal, jak se Snape za dveřmi škodolibě ušklíbl. Mizera jeden!
„Je válka Pottere. Znáte přeci to mudlovské přísloví. Zoufalá doba...“
„...si žádá zoufalé činy. Já vím,“ doplnil ho nespokojeně a sám k sobě poznamenal, že v tom případě musí být fakt hodně zoufalý. „Vy jste to ještě nevypil, že ne?“
Nedalo se přeslechnout, že hlas za dveřmi je pořád naprosto snapeovský.
„Pro mě to zatím nemá význam. To vy musíte přijít do práce včas a s konkrétní podobou.“
„Paráda,“ poznamenal Harry sarkasticky.
Pak ruce milostivě přesunul zpátky na košili, načež se zarazil. Oči mu zabloudily na vyboulenou hruď.
„Jste tam ještě?“ zavolal směrem ke dveřím.
„Ano. Čekám na vás a začínám být netrpělivý.“
„Zrovna mě napadlo, jestli to takhle náhodou není trochu perverzní.“
Snapeovo „Co?“ znělo velmi vyčerpaně.
„No, právě se chystám svlíknout ženu do naha, aniž by o tom věděla. Vsadím se, že kdyby tu byla, pořádně bych to schytal. Copak vám to nepřipadá zvrhlý?“
Vteřinu, dvě bylo ticho, než Snape s námahou odpověděl.
„Šlechetné. Mohu tedy předpokládat, že jste stále v pyžamu. Proč mne to jen nepřekvapuje?“
„Protože mě znáte?“
„Pane Pottere... co oči nevidí, srdce nebolí. Ta žena se probudí až několik dlouhých hodin poté, co lektvar vyprchá.“
„A to mě podle vás omlouvá?“
V tu chvíli to Snape s vysvětlováním definitivně vzdal. Na Harryho Pottera funguje jen jedna věta.
„Děláte to pro dobrou věc,“ konstatoval, což bylo alespoň efektivní.
Harry jen chvíli rozvažoval, než sám k sobě pronesl, že ve válce se holt musí přinášet oběti. Když to Snapeovi připadá normální, proč by ho to mělo trápit? V rychlosti dorozepnul knoflíky, shodil košili, stáhl si tepláky. Zuby nehty přitom ignoroval části těla, se kterými se zatím osobně nesetkal. Nestydaté nutkání prozkoumat své nové já odsunul stranou. V nepřehledném chumlu oblečení vylovil kalhotky, popral se, ač s obtížemi, se silonkami a sukní, ale když vytáhl na světlo boží podprsenku, zatvářil se velice skepticky. Co to ty ženské proboha nosej!? Vždyť je to hlavolam!
Jakžtakž vyluštil, co patří dopředu, navlékl se do ramínek, poutka natáhl za záda, načež nastal ten hlavní kámen úrazu. Ironie. Slavný Harry Potter, chlapec-který-přežil-všechno-možné-i-nemožné prohrával se zapínáním na celé čáře.
Řemínky se ne a ne zacvaknout. Harry to zkoušel opravdu důsledně, ale bez výsledku. Jen cítil, jak se ta zatracená věc zařezává do kůže.
„Pane?“
„Co tentokrát?“
„Já myslím, že to nedokážu.“
„Tak si trochu věřte. Nemůžeme vás podceňovat oba. To by nedopadlo dobře.“
Harry udělal dotčené „HM“.
To nebyla lichotka. A docela určitě to neznělo povzbudivě.
„Já ale nemluvil o dnešním plánu. Mluvím o té věci, co nejde oblíknout. Pomůžete mi? Protože takhle tu ztvrdneme do zítřka.“
Dveře se otevřely. Blondýnka stála čelem ke dveřím, a z očí jí koukal vztek smíchaný s frustrací. Ruce měla za zády, jak se mermomocí snažila stahovat drobné řemínky k sobě.
Snape s povzdechem vykročil vpřed. Měl na sobě mudlovské šedé sako, kravatu a vůbec oblečení, které se k němu ani trochu nehodilo. Na první pohled to byl oděv, který mu nepatřil. Černé vlasy splývající kolem tváře působily na tom úhledném formálním oblečení jaksi nepatřičně, stejně jako strohý výraz v jeho tváři.
„Otočte se zády,“zavelel.
Harry tak učinil. Přenechal poutka cizím rukám a instinktivně shrnul nepraktické, dlouhé vlasy přes ramena dopředu.
Kůže se mu drobně chvěla pod letmými doteky zručných prstů. Snažil se dýchat pravidelně, aby jako nebylo poznat, co to s ním dělá. Ovšem nebyl si jistý, zda to předstírání mělo zrovna před ním nějakou cenu.
„To jsme to dopracovali,“ komentoval s povzdechem situaci.
„Myslíte někdy na to, jak by byl svět normální, kdybychom se nehonili za viteály?“ Snažil se rozvést nějakou řeč, aby odvedl pozornost od faktu, že mu Snape právě zapíná dámské spodní prádlo.
„Neustále,“ odpověděl upřímně Snape.
Udělalo to CVAK a prsa byla dokonale zapasovaná. Pak se sehnul, aby Harrymu podal krajkové, tmavomodré tílko. Harry ho převzal. Bez dalšího zdržování narval na sebe. Jeho zbrklé pohyby a projevy tvrdohlavosti způsobily, že Severus před sebou žádnou ženu vidět nedokázal. Za závojem dokonalého přestrojení to byl stále ten samý idiot, jako včera večer.
Zbýval už jen kabát a boty. Na podpatku! Když se do nich Harry cpal, měl sto chutí Dobbyho uškrtit. Ještě dokázal přehlédnout fakt, že kabát měl křiklavě fialovou barvu, zatímco sukně byla zelená. Sám také žádný vkus neměl. Ale červené střevíce na vysokém kramfleku byly prostě vrchol! Harry se mátožně, s velkými obtížemi prošel po chodbičce, snažíc se udržet balanc.
„Jak vypadám?“
Snape si ho od shora dolů prohlédl, přičemž mu ujel potutelný úšklebek. „Nehrbte se. Nepůsobíte jako dáma, ale jako adolescent v sukni.“ Potom elegantně švihl svou hůlkou a Harryho dlouhé vlasy se svázaly do úhledného drdolu.
„Na ministerstvu už jste byl, že ano? Víte, jak se tam dostanete?“
„Jo. Tou telefonní budkou.“
„Správně.“
„Kdy tam dorazíte vy?“
Snape si vyhrnul rukáv u pánského saka a pohlédl na cizí hodinky.
„Pravděpodobně odpoledne. Bohužel to nezáleží na mě.“
„Chápu.“
„Svůj úkol znáte, tak se na něj soustřeďte. A hlavně...“
„...se chovejte nenápadně. Jasně. Pokusím se. Ale, jak víte, nejsem dnes nějak ve své kůži.“ Při té větě gestem ruky ukázal sám na sebe, ve tváři všeobjasňující výraz.
Snape mu věnoval jen decentní úsměv. Šetřil svaly v obličeji, jako obvykle. Potom mu přehodil přes rameno dámskou kabelku. Včera večer na ni vložil nezjistitelné zvětšovací kouzlo, aby se do ní vešlo vše, co mohlo být potřeba.
Vyšel s ním na zahradu, až za hranici ochranného kouzla. Tam se automaticky chytili za ruce... a přemístili. Byl to neobyčejně pevný, vlídný stisk. Oba věděli, že je jejich plán riskantní a i přes všechny důsledky, které vzali v úvahu, tu existuje možnost, že se něco zvrtne. Přeci jen nebyli jejich získané informace kompletní. Medailonek Umbridgeová může a nemusí mít dnešní den na krku. Taky ho mohla nechat zamčený ve své kanceláři nebo v komnatách, do kterých už Mafalda Hopkirková ani nemusí mít přístup.
Snape mohl zaměřit celou taktiku jen na to, jak se dostat dovnitř, jak mít šanci zjistit toho co nejvíc a jak se k té ženské co nejvíce přiblížit. Zohledňoval přitom možnost, že se něco pokazí a na každou eventualitu, na kterou přišel, byl připraven. Bylo to jako šachová partie. Museli být schopni předvídat tah či dva dopředu. Nemohli tušit, kolik jim toho skočí do cesty. Harry Snapeovu ruku tiskl opravdu důkladně, ale samotné přemístění bylo to nejmenší, co ho trápilo. Ve své nové podobě si byl značně nejistý a vydržet tak celý den? Vůbec si to nedovedl představit. Kromě toho tu byly ty příšerné boty, na kterých se sotva udržel. Kdyby k tomu mohl něco říct, tak podle něj dnešní den nejspíš ve zdraví nepřečká. Určitě se něco stane. Koneckonců i mistr lektvarů bude dnes dopoledne pořádně riskovat. Nemusel by. Samozřejmě by stačilo, aby se i on změnil na někoho z ministerstva a mohli to celé vyřešit mnohem rychleji. Jenomže, k jejich nezměrné smůle, viteál dnes nebyl jejich jediným cílem.
Severus, jakoby instinktivně vycítil, jak moc je Harry nejistý, silný stisk mu i po přemístění pár vteřin vracel.
Objevili se ve stínu boční ulice, vnikal do ní hlasitý šum velkoměsta. Vstup na ministerstvo kouzel byl o několik bloků dál.
„Zbytek je na vás. Dál s vámi jít nemohu.“
„To je v pohodě, zvládnu to. Uvidíme se za pár hodin, pane.“ Harry se na Snapea povzbudivě usmál. I když si nebyl jistý, jestli nepovzbuzoval jenom sám sebe.
„Přijdu si pro vás,“ ujistil ho, rukou mu krátce stiskl rameno, pustil ho a přemístil se. Ani prach na chodníku se při tom nezvířil.
A najednou tam Harry zůstal sám. V neznámé ulici, v cizí kůži, na podpatkách. Pevně sevřel rty, nabral odvahu a vyšel. Levá, pravá, krůček po krůčku. Chodit na kramflecích bylo stejné, jako chodit po špičkách. Dávalo to zabrat. Nicméně měl alespoň pár ulic k dobru, aby se v tom trochu pocvičil. V konečné fázi byl rád, že na nich dokáže chodit tak, aniž by máchal rukama kolem sebe kvůli udržení rovnováhy. Záda napínal jen ve chvílích, kdy procházel kolem skleněných výloh, kde ho doprovázel jeho ženský odraz a on si připomněl slovo „adolescent“, kterým ho Snape tak nepěkně počastoval.

Jsem Mafalda Hopkirková. Dvaatřicetiletá žena, která studovala v Bradavicích. Byla zařazena do Havraspáru a školu dokončila s třetím nejlepším průměrem v ročníku. Následně udělala roční kurz kouzelnických práv a díky tomu ji přijali na ministerstvo kouzel, jako sekretářku. Později byla díky skvěle vykonané práci vyslána na několik pracovních cest do ciziny, kde zastupovala ministra kouzel, toho tupce Popletala, při několika jednáních. Zasloužila se o pár změn v kouzelnických zákonech a některé dokonce sama navrhla. O pár let později zažádala o místo na oddělení nepatřičného užívání kouzel. Na této pozici zůstala až do nástupu nového ministra kouzel, pana Brouska, a do povýšení Dolores Umbridgeové. Je čistokrevná. V současné době jsou její rodiče mrtví. Je svobodná. Má starší sestru pracující ve Francii. Babička z matčiny strany byla poloviční víla.
Je to zásadová žena s elegantními způsoby a mimořádnou oblibou v politickém dění.

Harry si po cestě v duchu opakoval naučené informace pořád dokola, aby si byl dokonale jistý, že nic nepokazí. Když vešel do červené telefonní budky a vytáhl minci, kterou jim nějakým záhadným způsobem opatřil Malfoy, jistý si pro jistotu nebyl vůbec ničím.
Hluboký nádech, hluboký výdech.
„Tak jdeme na to,“ prohodil sám k sobě a vhodil minci do příhodného otvoru.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Nechal ho samotného. Poslal ho na místo, které bylo pro Harryho Pottera jedním z nejnebezpečnějších míst vůbec, na Ministerstvo kouzel. Jedinou výhodou bylo, že účinky lektvaru jen tak nepominou a pokud se on sám nějak hloupě neprozradí, nikoho ani ve snu nenapadne, že by se nějaký kouzelník, obzvláště Potter, vydal na ministerstvo v přestrojení za ženu. Díky té nepravděpodobnosti a absurdnosti to nebylo až tak nesmyslné krytí. Navíc mu dal zcela jasná doporučení. Kdyby jeho chování dostatečně neodpovídalo originálu, kdyby se objevil jen malý náznak podezření, předvede malé divadlo. Prohlásí, že se necítí dobře a zavře se v kanceláři. Jako ženě mu to nikdo nemůže mít za zlé. Na předstírání nevolnosti se nedalo nic zkazit. Má u sebe neviditelný plášť, hůlku i všechny sepsané instrukce. K tomu mapu celého ministerstva.
Na druhou stranu... byl to Harry Potter. S ním nikdy nic nešlo přesně podle plánu. I když to občas nebyl úmysl, ten kluk měl neskutečnou smůlu. Pokaždé se ocitne v nějakém problému, ať už je plán jakkoliv bezchybný.
Z toho důvodu se Snape nedokázal rozhodnout, zda to bylo správné, nechat ho celý den bez dozoru. Občas mu Harry připadal až děsivě dospělý, a občas se zdálo, že si sám se sebou vlastně vůbec neví rady. Nejdřív měl při sobě své dva nebelvírské kamarádíčky a nyní, pro změnu, svého zmijozelského učitele.
Ale ne, neměl by ho podceňovat. Harry ušel za poslední půlrok pořádný kus cesty. Nebezpečné situace ho jenom tak nerozhodí. Dokáže to.
Snape už také vypil mnoholičný lektvar a s naprostým vnitřním klidem se adaptoval na cizí identitu. Je mudla. Jediná nevýhoda tohoto lektvaru tkvěla v neuvěřitelné přesnosti, s jakou napodobí originál. Takže příštích třiadvacet hodin nezvládne ani jednoduché Accio. To vše ale samozřejmě bere v úvahu.
Vešel do budovy sebevědomě, jakoby vše bylo v naprostém pořádku. Pokynutím hlavy pozdravil překvapenou recepční, která neschopna slova jen strojeně přikývla. Cestou do kanceláře samozřejmě prošel kolem dostatečného množství lidí, aby se zvěst o jeho návratu rozšířila mezi všemi nejpozději do hodiny.
„Pane předsedo!“ Zvolal kdosi za jeho zády, když se snažil dostat do kanceláře na konci chodby. Neochotně se po hlase otočil.
„Přejete si,...“ rychle přelétl očima mužovu košili, na které byla přišpendlená drobná jmenovka. „... Charlesi? Jsem zaneprázdněný.“
„Mysleli jsme, že se vám něco stalo, pane. Amanda kontaktovala hned druhý den policii a nahlásila vás jako pohřešovaného. Protože nikdo z personálního nemá žádný kontakt na vaši rodinu, neměli jsme tušení, co s vámi je...“
„Byl jsem... ve Vídni.“
„Ve Vídni?“ Zopakoval po něm otupěle muž.
„Ano. Naléhavá záležitost. Velice tajná.“
„Ale pane, celá země si myslela...“
„Nemáte nic na práci?“ Snape trochu přitvrdil. Mít v patách otravného, zvědavého úředníka je opravdu to poslední, co potřebuje.
„Kde je Kingsley?“
„Ve druhém patře, jako obvykle,“ podotkl muž. Na čele se mu objevila vráska, jako důkaz znepokojení.
„Dobře. Zavolejte mi ho do kanceláře, že s ním chci okamžitě mluvit. Běžte.“
„Ale pane, tyhle věci přece vyřizuje slečna Millerová. Já jsem na oddělení...“
„Nedokážete bez řečí splnit ani jeden požadavek?“
„Promiňte pane, rozumím. Vyřídím mu to...,“ trochu zaraženě se vydal k výtahům, přičemž se několikrát zmateně ohlédl.
Co naplat. Severus Snape si vždy rád zachová trochu té respektované děsivosti, ať už je jeho zevnějšek jakýkoliv.
Zavřel se v kanceláři ministerského předsedy a čekal na svou návštěvu. Chvilku se procházel po místnosti, hledal vodítka, která by odhalila alespoň z části povahu onoho váženého mudly. Žádné fotky rodiny nebo příbuzných. Byl ve středních letech a sám. Jak... povědomé. Nejvíc stála za pozornost vitrína s řadou drahých likérů. Snape na malou chvilku zaváhal, pak ale zakroutil hlavou. Alkohol si teď nemůže dovolit. Přešel na druhou stranu místnosti, posadil se za stůl. Začal otevírat šuplíky, jeden za druhým. V dolním šupleti objevil seznamy kouzelníků a čarodějek pocházejících z mudlovských rodin. Některá jména byla podtržená a Severus si vzpomněl, že ta samá jména viděl v novinách mezi pohřešovanými mudly. Takže dokonce i on si tu souvislost uvědomil? Jak moc je pravděpodobné, že z toho vinil ministerstvo kouzel?
Dříve, než se pročetl na konec seznamu, přerušilo ho krátké zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ pronesl Snape. Bez ostychu zůstal usazený za pracovním stolem a spisy se jmény ledabyle pohodil před sebe.
„Pane předsedo...,“ Na to oslovení brzy začne být silně alergický.
„Překvapil jsem vás?“
„Samozřejmě,“ přikývl vysoký gentleman a přistoupil blíž. „Zmizel jste asi dvanáct hodin po našem posledním rozhovoru. Vyřídil jsem ministru Brouskovi váš vzkaz a vy jste od dalšího dne nebyl nikde k zastižení. Domníval jsem se, že možná někdo z ministerstva...“
„Tak někdo z ministerstva,“ protáhl vláčně Snape. „Jistě. Perfektní způsob, jak se zbavit komplikace. Izolovat dotyčného na tak dlouho, jak bude potřeba, dokud se nepodaří obnovit ono paměťové kouzlo. Myslíte, že je to něco, s čím by někdo na ministerstvu byl schopný přijít?“
Pastorek si Severuse podezřívavě přeměřil. Po velmi krátké chvíli pochopil, že je něco jinak a bez obalu konstatoval: „Vy nejste předseda.“
Nebylo to selhání. Snape se jednoduše rozhodl situaci neprodlužovat. Jistý Harry Potter může brzy potřebovat jeho podporu.
„Ne,“ odvětil suše.
Kingley byl oddaný člen Fénixova řádu a Brumbál se za něj zaručil, tudíž neměl důvod pokračovat v přetvářce.
„Jsem tu, abych ho našel. Jeho i zbytek zmizelých mudlů.“
„Kdo jste?“ Jeho otázka nezněla příliš přátelsky. Naopak. „Kdo vás tím pověřil?“
„To nemohu říct.“
„Ne? Tak jak vám mám potom věřit?“
Snapeovi zaškubaly koutky. Upřímně se trochu těšil, až Pastorek zjistí, kdo to před ním sedí za stolem pana předsedy.
„Harry je naše největší naděje, věřte mu,“ odcitoval. „Slova, která vám Albus Brumbál řekl, když jste ho viděl naposledy.“
Kingsey jednou zmateně mrkl, než se zamračil ještě víc. Zdálo se, že velmi intenzivně přemýšlí nad jeho identitou.
„Od koho to víte?“
„No od něj, samozřejmě. Čas od času jsme spolu diskutovali nad odpoledním čajem.“
Víc říkat nemusel. Viděl na něm, jak se mu jeho čokoládové oči rozšířily pochopením.
„Snape,“ vydechl téměř pohoršeně.
Severus se pohodlně opřel do křesla, mlčením svou identitu jenom potvrdil.
„Myslel jsem, že dáváte pozor na Harryho.“
„Kdybych na něj pouze dohlížel, vítězství by to moc nepomohlo.“ pozvedl Snape obočí. „Jistě jste si vědom, že nás oba Albus Brumbál pověřil i jinými úkoly. Takovými, které by mohly konečně vést k nějakému efektivnímu výsledku. Naneštěstí nás tentokrát zavedly na Ministerstvo kouzel, které čirou náhodou podezírám z několikanásobného únosu.“
„Kde je Harry, Snape? A jak se k vám ta informace vůbec dostala? Nikdo z řádu s vámi téměř není v kontaktu.“
„Téměř, přesně tak. Nikdo kromě Minervy neboWeasleyových. Pak je tu ještě slečna Grangerová, a jistě jste už byl informován, že máme nového špeha mezi smrtijedy. Hrajeme si na tichou poštu,“ ušklíbl se, potom bez zdržování prozradil: „Potter je na ministerstvu, pod vlivem mnoholičného lektvaru.“
Jen to řekl, Kingsley zalapal po dechu, což byla na tak vyrovnaného muže neobvyklá reakce.
„Mohu jen doufat, že se drží plánu,“ dodal Snape se stínem pochybnosti v očích.
„Nevím, jaký plán jste si to vymyslel, ale vystavit Harryho takovému nebezpečí mi připadá neuvěřitelně lehkovážné! Víte přece, jak je důležitý!“
„Vím to lépe, než kdokoliv jiný,“ opáčil chladně Snape. „Ale není nesvéprávný. A v tuhle chvíli má na rozdíl ode mne možnost použít magii, kdyby se cokoliv zvrtlo. Pokud mi hodláte ještě něco vyčítat, jen do toho. Máme zjevně spoustu času.“
„Snape, tohle je přece šílené!“
„Skutečně !?“
„Poslat Harryho Pottera na Ministerstvo kouzel! Vy jste se zbláznil! Víte, že ho Brousek hledá. Pokud se objeví, bude okamžitě předvedený k výslechu, vždyť ho podezírají z toho, že se snaží prozradit naši existenci! Máte ho chránit a vy místo toho riskujete jeho život!“
V celém pokoji se nějak ochladilo. Snape se postavil, ve tváři mrazivý, téměř vražedně studený výraz. Pomalu se vydal směrem k Pastorkovi, probodávaje ho cizíma, jiskrnýma očima.
„Neopovažujte se...,“ šeptal, zatímco se přibližoval, „Neopovažujte se tvrdit, že riskuji jeho život! Většina kouzelníků se za toho kluka zbaběle schovává a víc, než polovina řádu očekává, že bude společně s nimi bojovat ve válce. Co konkrétně vám z toho připadá bezpečné, nebo vhodné pro šestnáctiletého chlapce?“
Pastorek mlčel. Na tohle se nedalo nic říct. Další důkaz, že před ním stojí Severus Snape. Ten pomalu vydechl, zklidnil vztek, který jím cloumal a pokračoval.
„Já ho na rozdíl od vás učím, Kingsley. Vím, co umí nebo čeho je schopný a podle toho jednám. Pokud jsem dobře slyšel, váš úkol byl ochránit Sebastiana Merciera, zoufale jste při tom selhal. Jestliže ho máte ještě pořád na starosti, pak je ve vašem nejlepším zájmu začít něco dělat. A když vám jde dokonce o blaho Harryho Pottera, máte právě příležitost nám oběma pomoct. Takže?“
Kingsley si dlaní otřel z čela pot. Rezignovaně si povzdechl.
„No dobrá,“ zakýval neochotně hlavou. „Co tedy potřebujete?“
Snape vylovil z vnitřní kapsy u saka malou ampulku. Byl vybavený dostatečným množstvím lektvarů na to, aby jeho prozatímní neschopnost používat kouzla byla něčím kompenzovaná.
„,Potřebuji, abyste se urychleně přemístil na ministerstvo kouzel,...“ začal Snape, a pak už jen mluvil a mluvil. Snědý gentleman mu bez protestů naslouchal, ačkoliv zornice se roztahovaly do široka stále víc a víc. Asi zděšením.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Harry nejistě procházel, nebo se spíš kolébal, atriem. Velký sál se hemžil zaměstnanci ministerstva, každý někam spěchal. Krby rozmístěné podél zdí neustále zářily zelenými plameny, jak lidé odcházeli nebo přicházeli do práce. Rád by taky vypadal, že má něco na práci, že někam spěchá, že něco vyřizuje... Naneštěstí hluk kolem ho znervózňoval a boty tlačily. Měl sto chutí ty pitomé střevíce zahodit, pokračovat bosý. Jenomže to by ta ženská normálně neudělala. Ne, ona v nich totiž umí chodit. V tomto ohledu má rozhodně jeho respekt.
Připadal si mezi všemi těmi lidmi jaksi nepatřičně.
No tak chlape, uklidni se. Přemýšlej. Co by udělala Hermiona?
Hermiona by se podívala na mapu, rozhodl Harry a vylovil z hlubokého dna své kabelky složený list. S nenápadným přisunutím se ke stěně jej rozložil. Hleděl do něj tak dlouho, dokud jeho prst nedorazil na místo, označené jako kancelář Mafaldy Hopkirkové. Musí k výtahům. Do druhého patra v podzemí. Ale co je tohle...? Aha! Ta ropucha má pracovnu hned vedle ní. No, alespoň nebude muset prolézat v těch střevících celé ministerstvo.
Harry si ze zvyku posunul na nose nepřítomné brýle a rozhlédl se. K výtahům to bude... tudy. Proudí tam největší dav, rozhodl a vydal se tím směrem. Urputně se přitom snažil tvářit, že je zaměstnaný, že má naspěch, a že nemá náladu se s kýmkoliv dávat do řeči.
„Á! Mafaldo!“
Harry málem nadskočil. Ten nakřáplý zvuk u jeho ucha byl děsivý. Děsivě povědomý. Zastavil se, strojeně otočil. V ten samý okamžik ho polila hrůza. Stál tváří v tvář té hnusné ropuše. Její vykulené oči zářily jako tehdy, když Harrymu zadávala ten bolestivý školní trest, který byl ještě dnes vrytý do jeho kůže. Projela jím vlna odporu a nenávisti, jak si na to vzpomněl. Z celého srdce si přál ji na místě proklít, ale ovládl se. Zaměřil celou svou vůli na ústa, aby jí pozdravil zdvořilým úsměvem.
„Dneska jsi tu pozdě. Co tě zdrželo?“
Harry zazmatkoval.
„Hledal...la jsem náušnice,“ dostal ze sebe. Byla to první věc, která ho napadla.
„Ah... Na to ale přeci existuje tak snadné kouzlo!“
Accio. Jasně. Jak jsem mohl zapomenout?
„Měla jsem těžké ráno,“ Harry se to snažil mermomocí zachránit.
„Zrovna někdo tak spolehlivý jako vy!“ Umbridgeová s mlasknutím zakroutila hlavou. „Ale jsem ráda, že jsem na vás narazila včas, zrovna teď vás potřebuji dole, tak pojďme,“ Vyrazila kupředu, Harry jí nejistě následoval, ve výtahu si stoupnul tak daleko od ní, jak to jenom šlo. Měl dojem, že se z růžové barvy, kterou měla ta ježibaba na sobě, brzy pozvrací. Když se ale podíval na sebe, připomněl si ten smutný fakt, že na tom není o nic lépe. Čert to vem. Právě stál vedle Umbridgeový. Jel s ní do přízemí, přesně tam, kam měl namířeno, ale vůbec nevěděl, co se bude dít. Všechno se dělo až příliš rychle. Bál se, že se do celého jejich plánu pořádně zamotá. A to oblečení bylo tak děsně nepohodlné, že by ho ze sebe nejraději na místě strhal.
To byl vážně hloupej nápad. Naštěstí nebyl jeho. Byl Snapeův. Takže jestli se něco podělá, jeho vina to nebude.
Dolores ho doprovodila až k jejich kancelářím. Vyzvala ho, aby chvíli počkal a na okamžik zmizela v té své. Dveře za sebou nekompromisně zavřela. Nebylo to vstřícné ani slušné. Harry začínal o jejich důvěře značně pochybovat.
Když se dveře znovu otevřely, podávala mu srolovaný pergamen.
„To by měli být všichni,“ oznámila důležitě.
„Všichni?“ Harry tomu ani trochu nerozuměl. Jeho zmatená otázka byla naštěstí pochopena úplně jinak.
„Jistěže ne všichni na světě, k tomu vede dlouhá cesta, drahá Mafaldo. Ale alespoň naše zem bude v bezpečí, a to náš ministr jistě ocení. Uchránit tajemství je přeci důležité, že ano? Pro naši společnost, naši krev, i naše roztomilé děti. Budete na sebe hrdá, obzvláště, až sama nějaké ratolesti vychováte.“
„A... ano. Jistě.“
Zrovna ona má co radit. Být jejím potomkem, raději bych dobrovolně spáchal sebevraždu, pomyslel si znechuceně Harry a srolovaný pergamen převzal.
„Všechny je vyhledejte. Do večera chci na svém stole jejich adresy.“
„Rozumím.“
Harry se už už odtahoval, mířil do své pracovny, když za ním ta ženská zavolala: „A Mafaldo!“
„Ano?“
„Zajděte na oddělení pro ochranu tajemství. Zjistěte mi, jak jsou bystrozoři daleko s jejich pokusy. Zeptejte se, jak dlouho to podle nich bude ještě trvat. Čas nám běží! Ministr požaduje výsledky!“
„Ovšem,“ hlesl Harry a zmizel ve vedlejších dveřích.
Mafaldina kancelář byla velmi strohá. Stůl a knihovna byly z masivního dřeva. Starožitně vyřezávané, pečlivě vyleštěné. Harry celou místnost krátce projel očima. Potom zamířil ke stolu, doslova se zhroutil na židli, čelo se se stolem tvrdě setkalo.
„Tak to by bylo,“ přemítal. „Ty mudly vážně unáší ministerstvo. Tohle musela vymyslet Umbridgeová a nikdo jiný. Brousek je na to moc hloupý. Stačilo, aby mu nakukala všechny ty nesmysly o bezpečnosti, utiskované společnosti a chudinkách dětech, a on jí to horlivě odsouhlasil. Kdyby ale něco takového vyplynulo na povrch, byl by to skandál. Unášet mudly! Kdo to kdy slyšel? Ministerstvo definitivně kleslo na Voldemortovu úroveň. Škoda, že to nemůžu dát vědět Snapeovi. Ale... on už to určitě zjistil.“
Harry zvedl hlavu, aby s ní mohl ještě jednou bouchnout o stůl. Taková sympatická paní a pomáhá takový potvoře. 
Cítil se zklamaný. Podle všeho, co se o ní musel naučit, byla Mafalda inteligentní a rozumná žena. Jak někdo takový může podlehnout někomu jako je Umbridgeová, to bylo nad jeho chápání. Očividně jí ale pomáhá najít všechny mudly, kteří mají něco společného s kouzelnickou společností. Ty, kteří se stali svědky kouzla a nepodařilo se jim odstranit vzpomínky. Ty, jejichž děti navštěvovaly Bradavice. Příbuzné, kteří to zjistili... Když Harry seznam pročítal, šokovaně zjistil, že jsou na něm zapsáni i Dursleyovi.
Netušil, jak se takové hledání mudlů provádí, a ani neměl v úmyslu je najít. Nicméně si celý seznam zastrčil hluboko do kabelky s tím, že ho později předá Brumbálovi. Ti lidé by měli být aspoň varováni. Včetně jeho milých příbuzných.
Protože odmítal daný úkol vykonávat, vytáhl mapu a zjišťoval, jak se dostane do zmíněného oddělení s bystrozory, aby je „zkontroloval.“
Ve skrytu duše byl taky zvědavý, co že se to s těmi paměťovými kouzly vlastně děje. Věděl, že jeho úkolem je hledat viteál, ale díky mnohaleté praxi měl jistou zkušenost s unáhlováním. Rozhodl se, že dokud neomrkne celou situaci, nebude dělat nic riskantního, ani nápadného. Jediným jeho cílem je najít viteál... a neprozradit se. Slíbil to Snapeovi, tak to takhle prostě bude. Tečka.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Ještě než vylezl z kanceláře, uslyšel povědomý hlas. Kingsley. Mluvil s Umbridgeovou potichu mezi dveřmi a zdálo se, že jejich rozhovor ji nanejvýš rozlítil.
„Jak je to možné? Nemůže to být on!“
„Přísahám, madam, je to on,“ ujišťoval ji Pastorek, a znělo to, jakoby konejšil rozběsněnou saň. Harry si všiml, že je sytě růžová už i v obličeji. „Nejsem si jistý, co tím myslel, ale řekl, že z toho, co prožil, vyvodí důsledky.“
„Absurdní!“
„Již připravuje veřejné oznámení.“
„To v žádném případě! Zarazte mu to!“
„Ve vteřině může zavolat pomoc.“ Vysoký muž klidně zavrtěl hlavou.
„Je to mudla, u Merlina. Něco vymyslete! Nebo ne, raději se o to nestarejte. Já si to zařídím sama,“ zvolala panovačně a o chvíli později se už vzdalovala chodbou pryč. Kingsley nevypadal, že by ho to překvapilo. Naopak, došlo Harrymu, tuhle reakci očekával. Když čokoládově hnědé oči zajiskřily jeho směrem, zpanikařil. Do háje! Dospělá žena přece nevykukuje zvědavě ze dveří! Harry chtěl už už zmizet v pracovně, když na něj Pastorek promluvil.
„Á Mafaldo! Dobré dopoledne. Jsem rád, že jsem na vás narazil, rád bych si s vámi soukromě pohovořil...“
„Ale já...,“ začal Harry, ale byl samozřejmě přerušen.
„Pokud možno okamžitě.“ Pastorek se k němu nekompromisně vydal. Zdvořilostí úsměv s každým krokem vychládal. Jakmile došel až k němu, pokynul mu, aby laskavě zacouval a jakmile byli oba v kanceláři, pečlivě dveře zavřel.
Harry poodstoupil. Nejistě sledoval jeho počínání, potom si odkašlal.
„Ehm... pane, já mám naspěch, takže...“
„Teď můžeme mluvit otevřeně Harry, nikdo nás odtud neuslyší,“ pronesl významně Pastorek.
„Ou!“ Zajíkl se Potter. „Vy o tom víte? Ale kdo vám to...?“
„Kdo myslíš?“ Rozpřáhl ruce.
„Pane bože. Snape?“
„Ano. Pane bože Snape. I když váš plán považuji za neskutečně riskantní a příliš mu nerozumím, můžeš mne teď považovat za spojence. Jak jsem pochopil, potřebuješ se podívat do pracovny Dolores Umbridgeové. Nebo se mýlím?“
„Ne. Chci říct, ano, máte pravdu.“
„Nebude pryč věčně Harry. Nevím, kolik máš času, tak bys měl raději jít.“
Harry několikrát krátce přikývl. Jeho rty rozpačitě zaškubaly do úsměvu. Nečekal, že Snape do jejich plánu někoho zasvětí. Bylo to nečekané. Ale fajn. Byl rád, že alespoň někdo ví o jeho hrozivé situaci.
„Dobře,“ řekl a s nadšeným „děkuji“ vyrazil.

≈ Vivere ≈ porta ≈

V její přehnaně růžové kanceláři to bylo podezřele povědomé. Připomínalo to její kabinet během minulého školního roku. Fuj. Celá místnost nepříjemně mňoukala a vrčela. Koťata na ozdobných talířích vyvěšených na stěnách byla neklidná. Harryho přítomnost se jim očividně nelíbila.
„Accio medailonek,“ zašeptal. A nic. Jakoby to nečekal.
„Aspoň jsem to zkusil,“ zabručel. Ženským hlasem to znělo divně. Měl by si zakázat používat mužský rod sám k sobě alespoň na příštích dvaadvacet hodin. Zklamaně poklesl v ramenou a dal se do hledání. Rychlého, chvatného. Prošmejdil jí šuplíky jeden po druhém. Našel složku se svým jménem, nacpal ji do kabelky. Neměl čas. A co bylo sakra tohle? Zákon o protimudlovském opatření? Pod nadpisem bylo přes celou stránku razítkem natištěné veliké „SCHVÁLENO“ a úplně dole byl naškrábaný Brouskův podpis.
Harry se chystal otočit na první list, ale sotva se o to pokusil, uslyšel na chodbě klapání podpatků. Rychle sebral spis, strčil ho do tašky, vytáhl neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe chvilku před tím, než ta žába vkráčela dovnitř. Okamžitě poznala, že něco není, jak má. Nakrčila nos, rozhlédla se zamračeně po své pracovně, ale nikoho vidět nemohla. Harry byl přitom pouhý kousek od ní. Chtěl se kolem té ženské jenom protáhnout, jenže i jemu boty hlasitě klapaly. Nemohl se ani hnout. A pak, když procházela těsně kolem něj, všiml si zlatého řetízku, jak se nepatrně zablýskl na jejím vrásčitém krku. Zbytek měla pod košilí, ale byla vysoká pravděpodobnost, že na tom řetízku je přesně ten medailonek, který potřebují. Cítil, jak blízko je nejsnažšímu řešení. Bylo to tak lákavé! Nemohl přece vědět, jestli se ještě dnes naskytne nějaká lepší příležitost, ne? Ale na druhou stranu, slíbil Snapeovi, že nebude dělat nic ukvapeného, měl by ještě počkat...
Umbridgeová nečekaně vykročila šikmo vpřed, vrazila mu do ramene, načež polekaně vyjeklaa zmateně se zatočila kolem dokola.
„Kdo je tu?“
Utéct slyšený, ale neviděný, mohla být dobrá volba. To si Harry uvědomil, až když se Umbridgeová omráčeně zhroutila k jeho nohám. Strhl ze sebe neviditelný plášť, potom s námahou poklekl. Opatrně vytáhl řetízek na jejím krku. Medailonek. Byl to on. Získal ho a ani to nebolelo. Tedy aspoň ne jeho. Vytáhl hůlku, a zamířil s ní přímo na medailonek, aby vykouzlil přesnou kopii. Tohle kouzlo šlo vždycky nejlíp Hermioně. Jemu se to podařilo až na čtvrtý pokus. Kopii viteálu jí necitlivě pověsil na krk, aby nepojala žádné podezření. Za daných okolností mu připadalo vhodné schovat originál u sebe tak bezpečně, jak to jen šlo.
„Vingardium leviosa,“ zašeptal. Zdvihl omráčené tělo v jeho příšerně růžovém kostýmku a nechal jej bez výčitek odlevitovat za pracovní stůl.
Nakonec Umbridgeovou v její vlastní kanceláři zamkl.
Chodbou prošel jako blesk, Pastorka už nikde nezahlédl. Zaplul do své kanceláře, jakoby se nechumelilo a posadil se za Mafaldin stůl.
Co teď? Měl za úkol najít medailonek, zjistit co nejvíce informací o tom, co se momentálně děje v samém jádru ministerstva a pokud možno tu přežít bez prozrazení, dokud si pro něj nepřijde Snape. No... nejen že medailonek našel, měl ho u sebe. Jen na to pomyslel, už ho tahal z kabátu, aby si ho pořádně prohlédnul. Jen co v něm zahlédl odraz ženské tváře, hrklo v něm. Neustále zapomíná, kým že to teď vlastně je. A to i přes to, jak moc ho dámské oblečení všude kousalo a tlačilo.
Přesto, že byl Medailon starožitností, házel pod světlem z okna třpytivé odlesky. Zkoumal ho asi minutu, dokud nezjistil, že se ta věc nedá ani otevřít. Měl by se ho pokusit zničit?
Bez Snapea raději ne. Mohl by být naštvaný, a to přece nechceme. Harry se potichu zasmál, jeho ženský hlas se rozezvonil pokojem. Ach jo. Na to si prostě nezvykne!
Nakonec tu věc zastrčil do své začarované kabelky. Tolik povyku pro starou cetku. Proč jen by z něj Voldemort dělal viteál? Dozví se to vůbec někdy?
Potter nad tím pokrčil rameny. Byly tu otázky, jejichž odpovědi byly mnohem naléhavější.
Takže? Měl viteál, spoustu času, a v kabelce tajné spisy Dolores Umbridgeové. Co byste v takovou chvíli dělali vy?

≈ Vivere ≈ porta ≈

Obklopovali ho čtyři bystrozoři.
Čtyři. Jednoho mudlu.
Která osoba jim vymyla mozek, že se všichni tváří, jako spravedlnost sama? Severus nemusel pro odpověď chodit daleko. Jistá infantilní, růžová noční můra, byla na ten post jediným kandidátem.
Nadechl se.
„Děláte velikou chybu, pánové,“ varoval je. „Zřejmě nemáte tušení, kdo jsem.“
Ne, to skutečně neměli.
„Promiňte, pane předsedo,“ ozval se jeden z nich, nejspíš ten jediný, komu ještě zůstal dar zdravého úsudku. „Rozkazy seshora, jde o naše bezpečí.“
„Vskutku?“ Kníratý mužík se po bystrozorovi ohlédl. Znal ho. Jmenuje se Armen Johnes. Ještě před sedmi lety studoval v Bradavicích mezi Nebelvíry. Zajímavé. Ty slámově zlaté kudrliny na hlavě se nedají zapomenout. Lektvary mu nešly tak, jako většině jeho studentů.
Výtah sebou cuknul, s cinknutím oznámil, že jsou u cíle. Severus vyšel, z každé strany měl po boku dva bystrozory. Vedli ho s nelítostnou vážností, jakoby měli vést odsouzence na popravu. Doprovodili ho na konec chodby. Před zavřené dveře. Johnes pak vytáhl pergamen, rozroloval jej a nahlas předčítal.
„Podle nové vyhlášky, kterou odhlasoval Starostolec při zasedání včele s ministrem kouzel, máme povinnost izolovat vás do odvolání od vaší společnosti.“ Pergamen opět sroloval a zaměřil se přímo na něj. „Během následujících několika minut vám bude opět přidělen pokoj s lůžkem, na kterém budete pod vlivem lektvaru spát, dokud nebudeme schopni vymazat vám nepatřičné vzpomínky. Po dobu pobytu budete v naprostém pořádku, mimo ohrožení života, a jakmile se odtud dostanete, nebudete si nic z těchto událostí pamatovat. Máte otázky?“
„Ano. Kde berete tu jistotu, že máte na něco podobného právo?“
„Jednáme v souladu s nově schválenými zákony, odhlasovanými Starostolcem, včele se samotným ministrem kouzel i první náměstkyní, slečnou Dolores Umbridgeovou. V usneseních se mimo jiné uvádí, že se z naší strany jedná pouze o nutnou sebeobranu.“
„Sebeobranu? Máme očividně rozdílné názory na význam nebezpečí. Omluvte mou nepozornost, ale pokud jsem vás jakkoliv ohrozil na životě, pak si toho nejsem vědom.“
Další z bystrozorů si významně odkašlal.
„Několikrát jste vyhrožoval, že vypustíte informace o naší existenci do světa. Něco takového nemůžeme připustit.“
„Takže se chystáte jednoduše zbavit komplikace,“ pokýval s pochopením hlavou. „My mudlové řešíme podobné záležitosti poněkud diplomatičtěji. Tu a tam drobné podplácení, přimhouření oka... tomu se pánové říká politika.“
„Vy mudlové jste verbež! Není divu, že se váš systém pomalu rozpadá,“ prohlásil další z bystrozorů dopáleně. „Konverzace skončila, zde je váš pokoj,“ prudce otevřel dveře a... zůstal stát. Brada mu poklesla šokem. Na lůžku už jeden ministerský předseda spal hlubokým spánkem, o světě netušíc.
Čtyři páry překvapených očí zíraly do zabraného pokoje a než stačily projevit jakoukoliv reakci, Snape se rozpřáhl a nátahl jednomu z nich pěstí mezi oči. Další tři se vteřinu na to sesunuli pod kletbou Petrificus Totalus, která ovšem nevzešla ze Snapeovy hůlky, nýbrž z hůlky vysokého kouzelníka v mudlovském oděvu, který se zničehonic zjevil přímo za nimi.
„Nemohu tomu uvěřit,“ pronesl opovržlivě. „Nemohu uvěřit, že se to dělo mně přímo před nosem.“
„Právě včas, Kingsley. Děkuji vám.“
Kouzelník zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Ne, já děkuji. Připadám si tak slepý! O tomto místě jsem neměl ponětí, přísahám. Nebýt toho, že jste se jimi nechal zajmout a odvést, nikdy bych tohle místo neobjevil.“
„Drželi vás stranou,“ přikývl Snape. „Pochopitelně. Vědí, že jste členem Fénixova řádu a žádný kouzelník, který kdy naslouchal Brumbálovi, by s něčím takovým nikdy nesouhlasil.“
„Máte naprostou pravdu. Nikdy bych... Nejspíš je na čase odtud jednou pro vždy odejít.“
Severus poklekl k omráčeným tělům a vytrhl každému z nich jeden vlas.
„Nebo je na čase s tím začít něco dělat. Jak jste ráno bystře poznamenal, jsou tu všichni přesvědčení o tom, že Harry Potter zarazil účinnost všech paměťových kouzel, zamířených proti mudlům. I vy sám si musíte uvědomovat, jak je to přesvědčení absurdní. Přesto ale nemohu vyvrátit fakt, že se to celé děje z nějakého důvodu, dost možná úmyslně. Někdo chce otevřít bránu, Kinglsey. Chápete mě?“
„Merline. Vy myslíte...?“
„Nemyslím. Pouze říkám, že je to jedna z možností,“ podotkl Severus, zatímco vytahoval ze saka čtyři plné ampulky a do každé z nich vložil jeden vlas. „Všechno začalo Potterovým skokem pod metro, tudíž to s ním něco společného může mít. Pokud ano, rozhodně v tom není jeho úmysl. V tuhle chvíli je ale důležitější, že je tady někdo další, kdo myslí, že přišel čas dát lidem šanci. V podstatě pravý opak toho, o co se snaží pán Zla. Právě teď, když je válka na spadnutí. Otázka je, na kterou misku vah přidáme svá závaží. Když vezmeme v úvahu, že se schyluje k boji, nebo hůř, k revoluci, potřebujeme, aby se systém na ministerstvu změnil. Rozhodně byste tu měl zůstat a promluvit si s ministrem.“
Mistr lektvarů vstal a zpříma na něj pohlédl.
„Chystá se obrat, aniž bychom tušili odkud a kam. Připravte ho na to.“
„Pokud myslíte, že na mne dá, jste na omylu.“
„Dá na vás,“ ujistil ho. „Jen musíte sesadit královnu.“
„Myslíte Dolores?“ Pastorek se zatvářil, jako by se jednalo o nadlidský úkol. Možná i byl. Postava ministerského předsedy se k němu otočila zády.
„Dělejte, co uznáte za vhodné,“ uťal lhostejně debatu. „Teď mne ale nerušte. Chystám se probudit někoho, kdo by s vysokou pravděpodobností mnohem raději spal, kdyby věděl, co na něj čeká.“

≈ Vivere ≈ porta ≈ 

PROTIMUDLOVSKÝ ZÁKON

- Protimudlovský zákon navržený slečnou Dolores Umbridgeovou, jednohlasně odsouhlasený Starostolcem a podepsaný ministrem kouzel, nás, kouzelníky a kouzelnice, nyní opravňuje k nezbytné obraně proti našemu odhalení, jež by nevyhnutelně vedlo ke katastrofě -

1. usnesení

Při jakémkoliv podezření z prozrazení má kouzelník právo a povinnost jednat ve prospěch své krve a nahlásit jméno podezřelého muže či ženy na ministerstvu kouzel.

2. usnesení
Každý mudla, který o kouzelnické společnosti ví, znamená potencionální hrozbu a podle toho s tím bude naloženo. Bude neprodleně zkontrolovaný a hlídaný, aby již více neměl příležitost hovořit o naší existenci. Tento stav bude trvat do odvolání, tudíž do doby, dokud se nepříznivá situace nevyřeší.

3. usnesení
Zákon se nevztahuje na a) mudly, kteří o existenci kouzelnické společnosti prokazatelně nevědí
b) mudly, jejichž zdravotní, či psychický stav vylučuje možnost prozrazení
c) mudly, kteří jsou podrobeni přísaze mlčení
d) mudly, kteří jsou součástí kouzelnické rodiny
e) mudly, kteří jsou již izolovaní
f) mudly, kteří jsou mrtví

Harrymu se chtělo zvracet. Mudly, kteří jsou mrtví. To je skoro, jako povolení k tomu je na potkání zabíjet. Podle čeho rozhodují, které z nich unesou? A co všechny ty mudlovské rodiny, kterým se narodil kouzelník, nebo čarodějka? I ony jsou z toho dlouhého seznamu jmen škrtnuti? Těžko.
Proč by jinak byla jejich jména mezi pohřešovanými lidmi v novinách? Harry si stále živě pamatoval, jak mu to Snape ukázal a vážně konstatoval, že jsou mezi nimi rodiče studentů v Bradavicích. Hrozí snad takové zacházení i Grangerovým? Pokud ano, měl by Hermionu co nejdříve varovat. Nějak jí vysvětlit, že se ministerstvo zbláznilo. Že ministrovi přeskočilo z neschopnosti mazat mudlům paměť a bojí se jich momentálně víc, než Voldemorta. Jenomže to nevzešlo z jeho hlavy, kdepak. To první semínko strachu zasela Dolores Umbridgeová. Ach, ta její chorobná, téměř patologická potřeba neustále někoho nenávidět, ta to celé spustila. Mohla by si potřást s Voldemortem pravačkou. Všem namluvila, že je to kvůli bezpečnosti. On měl však o její motivaci vážné pochybnosti.
Hrubě pergamen sroloval a potom se podíval na spis se svým jménem. Byla pod ním jeho fotka a výzva k tomu, aby ho každý, kdo s ním přijde do styku, nahlásil, nebo v lepším případě dostal na ministerstvo. Harry Potter je podle nich ten, kdo celý problém rozpoutal a je prý taky oním jediným, kdo může zařídit, aby paměťové kouzlo na mudly opět fungovalo.
Kecy.
Harry si opravdu usilovně přál znát důvod, proč to kouzlo nikomu nefunguje, ale nedokázal na nic přijít. Naštěstí patřil mezi tu příčetnější skupinu kouzelníků, kteří se z toho nesložili strachy pod stůl. Izolace? To nebylo žádné humánní řešení. A v mudlovském světě to bylo normálně trestné.

≈ Vivere ≈ porta ≈ 

Muž na něj chvíli jen vyjeveně hleděl. Malou chvilku trvalo, než si uvědomil, že nehledí do zrcadla.
„Vy... vypadáte jako já,“ obvinil ho přidušeně. Rudnul, zdálo se, že si jeho srdce koleduje o infarkt.
Jeho přesná kopie mírně přikývla.
„Vypadám,“ přikývl. „Ale je to jen dočasný nedostatek, který vás za pár hodin nemusí trápit.“
„Nerozumím. Co se děje? Kde to jsem? Kingsley?“ Ministerský předseda si všiml postavy vysokého muže za svou podobiznou, zatímco se mátožně sbíral z cizí postele. Ten k němu v mžiku přiskočil.
„Nebojte se, pane předsedo. Už je vše v pořádku.“
„Není,“ oponoval tvrdě Snape. „Byl jste unesen a uspán, abyste nemohl udělat nic z toho, co jste našemu ministrovi kouzel tak laskavě nasliboval.“
Kníratý mužík si upravil sako, dával se pomalu dohromady.
„Neměl jsem v úmyslu nic z toho udělat. Chtěl jsem jen, aby mě bral vážně. Zatím se osobně neobtěžoval,“ významně se na oba podíval. „My mudlové totiž nestojíme za jeho pozornost.“
Snape se ušklíbl. Ano, to bylo trefné.
„Máte pravdu, pro kouzelnickou společnost je jeho prezentace ostudná, omlouvám se vám.“
Sebastian Mercier si ho pečlivě prohlédl.
„Jak jste to udělal? To je nějaké kouzlo?“
„Mnoholičný lektvar. Velice obtížný.“
„Ten muž je bývalým mistrem lektvarů na škole čar a kouzel v Bradavicích,“ ujal se vysvětlení Pastorek. „Je jedním z mála, kteří dokáží vynalézat nové varianty elixírů, jako je například zmíněný lektvar na změnu podoby.“
Předseda se na svou kopii ještě jednou pečlivě zadíval.
„Tahle to je! Kingsley řekl ve škole v Bradavicích, takže vy musíte být Severus Snape!“ Znělo to téměř, jako obvinění.
„Potěšení na mé straně.“ reagoval chladně tázaný.
„Touláte se s tím brýlatým klukem, že jo? Způsobili jste pořádné problémy, to vám povím! Kde vůbec je?“ Rozhlédl se, jakoby měl stát někde poblíž.
„Pan Potter se vám se Severusem snaží pomoci.“
„Pomoci?“ Předseda se podezřívavě zamračil.
„Není to očividné?“ Snape nadzvedl obočí. „Ovšem zdá se, že jste se zatím neprobudil.“
„No dovolte,“ rozlítil se Mercier. „Jistěže probudil! To teprve uvidíte, jak jsem se probudil! Byl jsem unesen, z toho budou vyvozeny důsledky!“
„Nebyl jste jediný. Někde vás tu musí být víc, pokud se nemýlím.“ Jeho rozčilení bylo Severusovi momentálně lhostejné. Prošel kolem Pastorka, vtáhl těla omráčených bystrozorů do stísněného pokoje a nenápadně nahlédl do chodby. Pusto, prázdno. Vyšel ven, rozhlížel se, ohmatával stěny. Někde tu musí být další dveře.
„Někde tady?“ Zvolal za ním předseda. „Snad si nemyslíte, že by skutečně všechny uneslo vaše ministerstvo!“
„Považují to za akt sebeobrany. Nemohou vám vymazat paměť, jsou odkázaní na vaše mlčení. Čili jsou strachy bez sebe. Jen si vzpomeňte, jak rychle se po světě rozšířila historka o tom, jak zázračný chlapec přežil skok pod rozjetý vlak. V šíření informací jste nedostižní.“ Jeho hlas zesílil, když se vrátil během řeči do pokoje.
„Já přece vím, jaké by to mělo následky! Copak si ten váš ministr neuvědomuje, že právě kvůli té bezpečnosti mě do toho všeho zasvětili? A teď mi chce vymazat paměť? No to svět neviděl!“
„Tuším, že vaše vydírání situaci zrovna nepomohlo,“ mínil Snape, načež se otočil k Pastorkovi. „Pokud jsou tam další dveře, a jsem si jist, že ano, půjdou najít jenom pomocí magie. Mohl byste?“
Kingsley ho bez protestu následoval ze dveří, zanechajíc tam pravého ministerského předsedu o samotě. Ten uraženě založil ruce v bok a soukromě zaklel. Co kdy komu udělal, že musí prožívat takové šílenosti?
Chvíli nervózně čekal, co se bude dít, ale pak se rozhodl, že nebude stát stranou. Už toho beztak viděl víc, než dost! Sesbíral všechno své odhodlání a vyšel na chodbu, kde ho oslepila záře z Pastorkovy hůlky. Odrážela se od stěny jako světla reflektorů. Omámeně hleděl, jak se na zářící ploše rýsuje hranatý obrys, slyšel cvakání neviděných přezek. Ocital se někde na pomezí strachu a zvědavosti, když se k nim přiblížil. O vteřinu později světlo ustoupilo a všichni tři spatřili neuvěřitelně dlouhý sál s postelemi. Zevnitř se podobal záchrannému autobusu, který byl vždytak dlouhý nebo široký, jak řidič či cestující potřeboval. Jeho základní podstata se však od tohoto zásadně lišila. Zatímco do autobusu lidé nastupují dobrovolně, tady spalo víc jak třicet mudlů a nikdo z nich tu nebyl ze své vlastní vůle.
„Pane bože.“ vydechl pravý ministerský předseda.
„Ano,“ souhlasil Pastorek.
Snape neřekl nic.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Prostory ministerstva byly jako vychvalující se majestát. Vysoké stropy, zaoblené v rozích, lesk a třpyt, zlaté koberce, skleněné dlaždice... A především tu byl každý zatracený krok slyšet na kilometry daleko. Obzvláště, pokud jste měli podpatky, jako Harry Potter.
Harry se opravdu snažil nedělat moc velký rámus, jenomže čím víc se snažil nebýt slyšet, tím hůř se na tom chodilo, a tím blíž byl pádu. Ztratil se. Nemohl přece celý den sedět zavřený v kanceláři. Co kdyby se někdo sháněl po Umbridgeové? Co kdyby někdo takový pak zaklepal na Mafaldu a žádal vysvětlení? Co by jim ta elegantní blondýnka pověděla? Dolores Umbridgeová leží za svým stolem, v bezvědomí. To radši ne. Harry brzy pochopil, že bude lepší dát se na ústup. Mohl by přece objevit ještě něco důležitého... něco, co by mu pomohlo pochopit, co se tu proboha děje. Bohužel byl natolik ztracený, že nedokázal najít ani výtah.
Cítil se stále nepohodlněji, než mu došlo, že to není jen nepohodlí. Cosi ho bolí, svírá... něco mezi tím... Ale jakmile se nad tím zamyslel, rukou automaticky sahajíc na bolavé místo na břiše, zapomněl dávat pozor na svou chůzi. Nohy ho definitivně zradily. Zakopl o bůhvíco a zřítil se na zem. Kotník ho zabolel tak, že předešlý závan bolesti vytěsnil z hlavy. Jasně si uvědomil leda tak svou vykasanou sukni.
„Zatraceně!“ Zaklel, a bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší. Dnes toho měl už plné zuby. Vztekle si sednul na podlahu, aby mohl ze svých nohou stáhnout ty šílené boty.
„Já se na to sakra vykašlu,“ stěžoval si. Boty hodil vedle sebe. Potom promnul umučená chodidla. Byl tak rozpolcený, že si nevšiml přítomnosti další osoby. Stín za sebou postřehl až ve chvíli, kdy dotyčný promluvil.
„Jste v pořádku?“
Prudce se ohlédl, pusu dokořán. Přímo nad ním se tyčil Ronův otec.
„Pane Weasley...!“ No nazdar! Panika nedávala příliš prostoru pro souvislé vyjádření, tak jen zíral.
„Máte těžký den?“ Natáhl k ženě sedící na zemi ruku. Harrymu ještě chvilku trvalo, než se vzpamatoval a nabídnuté ruky se chytil. Teprve tehdy si všiml, že na chodbě nejsou jenom oni. Bylo to dost ponižující, když na něj kolem procházející kouzelníci koukali, jak táhne zadek ve vykasané sukni ze země a snaží se za pomoci pana Weasleyho postavit na bosé nohy.
„Děkuju,“ řekl skoro neslyšně. Urovnal si sukni a na ostatní kolem vrhl nepřátelský pohled, který měl naznačit, aby se laskavě starali o své.
Arthur Weasley sklouzl pohledem na jeho bosá chodidla, potom na ženskou tvář a zacuchaný drdol. Blonďaté vlasy jí padaly do čela.
„Nevypadáte dobře Mafaldo. Možná byste si měla jít domů odpočinout.“
„Jsem v pohodě, fakt,“ mávla žena ledabyle rukou.
„Nepotřebujete s něčím pomoci?“
Zamyslela se, váhala. Přitom se kousala do rtu. To je zase situace!
„Hledám oddělení pro ochranu tajemství. Dolores mě tam poslala, kvůli kontrole nefunkčnímu Obliviate.“ vzpomněl si.
„Aha, to je o patro níž. Mohu vás tam zavést,“ navrhl zdvořile.
Žena jen zakývala hlavou na souhlas. Možná až příliš horlivě.
Šli vedle sebe v naprostém tichu. Jakoby si byli úplně cizí a Harry v tu chvíli zatoužil prozradit mu, kdo vlastně je a co tady dělá. Ale představa, že by se to dozvěděl i Ron, ho snadno odradila.
Mohl zkusit aspoň něco říct...
„Pane Weasley... mohu se vás na něco zeptat?“
„Jistě, jen mluvte.“
„Souhlasíte s tím protimudlovským zákonem?“
Tou otázkou si Harry vysloužil podezřívavý pohled.
„Myslím s tím zákonem, ve kterém se píše, že každý mudla, co se o nás dozví, musí být nahlášen na ministerstvu kouzel a nepřetržitě hlídán,“ upřesnil.
Arthur Weasley pokrčil rameny.
„Vím, čeho se Brousek bojí, rozumím tomu, ale... nesouhlasím s tím. Myslím, že jsou to předsudky, které nás nutí se jich bát. Kdybychom jim dali šanci, zkusili se s nimi dohodnout...,“ zarazil se, zastavil krok. „Odpusťte. Jsem si vědom toho, že jste na sestavování zákona pracovala s Dolores Umbridgeovou. Vím, že se nás tím snažíte chránit...“
Harry ho pátravě sledoval. Uvědomil si, jak moc tuhle práci potřebuje. Má doma tolik hladových krků. Jistěže nemůže být upřímný, vyhodili by ho. Zahanbeně uhnul pohledem na stranu. Neměl se ho ptát. Vždyť on ani neví, že ty lidi nehlídají, ale unášejí. Proklatě.
„Ne,“ řekl. „To nic, máte pravdu. Ten zákon z nás dělá zbabělce,“ a pokračoval v cestě dál. Pan Weasley chvíli stál jak opařený, než ženu dohonil.
„Vysmíváte se mi?“ Zeptal se opatrně. Tón hlasu výrazně ochladl.
„Cože? Ani omylem!“
Vrátili se do starého rytmu.
„Schvalujete mudlovské předměty a děláte z nich kouzelné. Jste vynálezce. Každý kdo tu pracuje, musí vědět, co si o nich myslíte. Zbožňujete je. Určitě byste vymyslel lepší způsob, jak celou záležitost vyřešit.“
Weasley zavrtěl hlavou.
„Nemyslím, že by Dolores Umbridgeovou zajímal můj názor. Obzvláště, pokud je natolik odlišný od toho jejího.“
„Mohl by zajímat někoho jiného...“
Nastoupili do výtahu sami, jenže na poslední chvíli se mezi ně vecpal ještě jeden uhlazený kouzelník.
„Á Mafaldo, dobré odpoledne!“ natáhl se, aby Harryho poplácal po rameni. Stejný hlas vykřikl směr jízdy dřív, než Harry, nebo Arthur Weasley stačili vůbec otevřít pusu. Vteřinu na to se výtah rozjel.
„Neviděla jste Dolores? Za hodinu má být dole v naléhavé záležitosti.“
„Neviděla.“ Odvětil hrubě, aniž by se po osobě ohlédl. Zavřel oči pevně doufajíc, že se výtah brzo otevře, ať už kdekoliv.
S cinknutím se ocitli v tom nejnižším přízemí, jaké ministerstvo mělo. Nebylo tu ani živáčka.
„Tak pojďme, ona určitě dorazí.“
Harry nejistě vyklopýtal z výtahu ven. Ten člověk předpokládal, že sem má namířeno. Že vystoupí a bude pokračovat s ním. Kdyby to udělal bez řečí, nejspíš by se konečně něco dozvěděl, obzvláště když očividně myslel, že tu s nimi Ronův otec nezůstane.
„Nashle Weasley,“ prohodil s odporem. Harry se obrnil.
„Pan Weasley tu taky vystupuje,“ prohlásil rozhodně.
„Vážně?“ Muž očividně znejistěl. S úlisným úsměvem naklonil hlavu. „A mohu znát důvod?“
„Promiňte Yaxley. Myslím, že jsem se tu ocitl náhodou,“ začal nejistě pan Weasley. „Nemám v úmyslu...“
„Je tu snad něco, co by zaměstnanec ministerstva nemohl vidět?“ zamračil se na něj.
„Mafaldo, to přece nemyslíte vážně!“
„Ha!“ Žena bojovně vystrčila bradu, probodla ho očima. „Takže tu něco takového je!“
Yaxleyho úsměv začal poněkud usychat a uvadl úplně, jakmile na něj žena začala mířit svou hůlkou. Ubohý pan Weasley celou scenérii jen překvapeně sledoval.
„Co nemá vidět? Ven s tím.“
„Vy přece dobře víte, co nemá vidět. Okamžitě skloňte svou hůlku, nebo vás nahlásím za ohrožení nadřízeného.“
„Podívejte se na mne! Jsem žena!“ Alespoň jednou je ta skutečnost užitečná. „Kdo vám to uvěří, když nemáte žádného svědka?“
Yaxley se znovu nebezpečně usmál, podíval se na Arthura.
„Já myslím, že svědka mám,“ pronesl pomalu. „Jsem o tom přesvědčený. Nechcete přece přijít o práci, že ne Weasley? Co by tomu řekla vaše žena a děti.“
Zrzavého muže polila hrůza. Zorničky se mu rozšířily jen tou představou. Vyhodí ho, děti nebudou mít co jíst, ostuda se sesype na celou jejich rodinu...
A v tom se blonďatý úředník sesunul k podlaze. Tvář měl zarudlou od prstů. Rána pěstí ještě doznívala v Arthurových uších. Chvíli trvalo, než se mu náhlý sled událostí pospojoval dohromady. Mafalda Hopkirková uhodila svého kolegu. Nyní překvapeně zírala na svou pevně sevřenou dlaň, jako by ji viděla poprvé v životě, pak se podívala na něho a ve stejnou chvíli oba zaslechli blížící se kroky. Klapání o podlahu značilo, že se k nim blíží opravdu velká spousta lidí.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Když se probudili, mluvili jeden přes druhého. Všichni byli otravní, hluční, zmatení, vystrašení... Dovolávali se práva, plakali, volali své blízké... Severuse z toho rozbolela hlava. Musel všechny utišit, vyložit jim s Pastorkem situaci, vysvětlit plán úniku... Bylo to, jako vrátit se zpátky do školy a vysvětlovat látku neschopným prvním ročníkům. Kotlík pravidelně mícháme, pane Pottere. Ano, Longbottome, přísady podle oka nesypeme, musíte je měřit. Ne Patilová, když voda bublá, kotlík nevybuchne. Tato reakce obvykle nastane, když tekutinu ohřejete do bodu varu...
Jakmile pátý člověk poznamenal, že jsou přítomni dva ministerští předsedové, vysvětlování definitivně přenechal Pastorkovi a začal z kapes u saka lovit lektvary. První předal pravému Mercierovi, který na sebe v zápětí převzal podobu omráčeného bystrozora s mladou tváří a divokými kudrnami na hlavě.
„Proč jste nezměnil podobu vy?“ Zeptal se Snapea se zřejmým pocitem nespravedlnosti. Naneštěstí však dostal uspokojivé vysvětlení.
„Já už mnoholičný lektvar požil. Přebít jej jiným je zbytečné hazardování se životem. Kromě toho jdou především po vás, takže bude lepší, přijmete-li podobu někoho, komu naslouchají, zatímco od vás odvedu pozornost.“
„Řekl jste, že nemůžete čarovat, když jste se proměnil na mudlu. Znamená to, že když teď vypadám jako kouzelník, tak umím ty vaše čáry máry?“
„Neumíte. Ne, že byste k tomu nyní neměl předpoklady. Jistě ve vašem těle proběhly změny, ale jste na úrovni kouzelnického novorozence, který s přibývajícím věkem občas něco rozbije nebo se vznese metr nad zem. Nic, co by vám mělo dělat starosti. Mít v sobě magii a umět čarovat jsou dvě rozdílné věci. Naučit se magii ovládnout je dlouhý proces, kterým za jeden den skutečně neprojdete. Další dotazy?“
V následující hodině se všichni rozrušení lidé trochu uklidnili a vědomi si nebezpečí i svých možností, spolupracovali. Snape vybral další tři mudly, aby na sebe vzali podobu zbylých omráčených bystrozorů. Všichni čtyři, včetně předsedy, si potom s kouzelníky vyměnili svršky, aby bylo divadlo dostatečně přesvědčivé.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Za neustávajícího šumu příprav se Pastorek postavil vedle Severuse s jedinou otázkou na rtech.
„A co Harry? Jak mu pomůžete získat tu věc, kterou hledá?“
„Především ho musím dostat ven.“ řekl Snape pevně.“Pokud odtud dostaneme všechny, včetně jeho do bezpečí, nebylo to zbytečné. Pokud pan Potter získal nějaké důležité informace, pak si vedl nad má očekávání. Úplný úspěch jsem od něj nikdy nečekal. Jestliže tu věc, jak jste to tak výstižně nazval, nenajdeme dnes, najdeme ji příště. To už není důležité.“
„Není to důležité?“ Podivil se Pastorek. „Tvrdil jste, že nalezení toho předmětu sehraje ve válce důležitou roli. Jak to, že to najednou není důležité?“
Protože kdybych to měl s jistotou říct, odsoudil bych Harryho Pottera k smrti.
Protože po tomto viteálu bude zbývat jen jeden, než přijde chlapec na řadu a já stále nenašel východisko.
Protože jsem zoufalý.
Nic z toho samozřejmě nahlas nevyslovil. Místo toho si odkašlal a odklonil nebezpečné téma hovoru jinam.
„Ve výtahu budou s třemi civilisty pokaždé dva falešní bystrozoři. Jeden vyjede do atria a bude tam čekat, dokud se nahoru nedostaneme všichni. Já pojedu s ministerským předsedou poslední, vy vyjedete první a půjdete pro pana Pottera. Viděl jste ho naposledy, takže víte, kde přibližně se nachází. Doufám, že se na vás mohu spolehnout. Chci, aby byl nahoře ještě přede mnou. Čekání by znamenalo jen další komplikace.“
„Jistě. Jak chcete ale všechny dostat ven? Mudlové nemůžou cestovat letaxem.“
„To víte odkud?“
„To... Já nevím. Ale nikdy to nikdo nedělal, takže nemůžete vědět, jak by to dopadlo. Bude náročné dostat je všechny daleko od ministerstva.“
„Vzadu za atriem je speciální místnost vedená mudly, jako skladiště a sklep pod jejich soudní budovou. Páternoster je vyveze nad zem rychle a bez magie.“
„Dobře. A pak?“
„Pak budeme prchat,“ řekl Snape prostě. Nic jiného se snad ani dělat nedalo.
Velkou výhodou těchto podzemních chodeb byla jejich lidupráznost. Severus díky tomu dospěl k závěru, že na ministerstvu je pravděpodobně jen mizivé procento těch, kteří o tomto barbarském, nově zavedeném systému vědí.
Mudlové, stísněni obavami, procházeli chodbou tiše, skoro ani nedýchali. Už dobře věděli, o co tu kráčí a co by se jim mohlo stát. Jejich výsada, znát tajemství kouzelnického světa, se dnes obracela ve velkou nevýhodu, ba přímo prokletí.
Snape šel mezi nimi, klidný a vyrovnaný. Uvnitř však doufal jen v to, aby odtud dostal sebe i Pottera bezpečně domů.
Domů?
Merline...
Kdy to slovo začal používat v souvislosti s křepčícím domácím skřítkem, uhoukanou sněžnou sovou, otravným hypogryfem a Harry Potterem? Kdy se tohle všechno stalo „domovem?“ Tu chvíli nejspíš propásl.
Možná to byla ta chvíle, kdy se tam vrátil a Harry Potter k němu nadšeně přiskákal přes záplavu slupek od banánu a ukazoval mu své umění levitace. Jeho zelené duhovky zářily nadšením a touhou po uznání a on zabořil prsty do těch nejrozcuchanějších hnědých vlasů, jaké kdy viděl. Moc dobré, Harry, pochválil ho. Myslel přitom na to, jak ty zelené, zářící oči brzy uhasnou. Jak ty rozčepýřené vlasy skončí pohřbené i s Harrym hluboko pod zemí, až se ho dotkne Avada a jak on jediný se k jeho náhrobku nikdy nepřiblíží.
Nebo to možná byla ta chvíle, kdy se vrátili s prstenem, kdy osaměle upíjel svou whisky, hleděl do ohně a náhle se mu na záda přitisklo něco teplého, objaly ho dvě štíhlé, ale pevné paže a rozčepýřená hlava ho zašimrala u krku.
„Mám vás rád,“ zašeptal Harry a v ten okamžik i oheň v krbu zamrzl a jeho praskání dočista utichlo.
Nikdo s ním nikdy nedokázat udělat to, co dělal Potter. Rozbíjel hranice, o kterých ani netušil, že existují. Ničil Snapeova přesvědčení o jeho neschopnosti a nevyzrálosti. Kvůli němu opravdu velmi toužil být doma a zůstat tam dokud válka jednoduše... neodezní.
Místo toho byl tady a zachraňoval třicet mudlů ze spárů ministerstva. Proč člověk prostě nemůže dělat to, co chce?
A pak se prostorem pronesla ozvěna tupé rány, jako by něco těžce dopadlo na zem. Nejsou tu sami? Za všeobecného neklidu pokračovali kupředu, zahnuli do další chodby s výtahem, kde teprve zůstali stát. Severus paží odstrčil jednoho z falešných bystrozorů a protlačil se dopředu. Na zemi ležel Yaxley, muž, kterého několikrát viděl na audienci u temného pána. Byl vysoce postaveným úředníkem na ministerstvu, samozřejmě. Nad ním stály dvě bezradné postavy. Arthur Weasley a velmi rozrušená, rozcuchaná, bosá žena. 
Jediná žena, která stojí za jeho pozornost.