Vivere porta

„Co se stalo," uhodil Snape na bosou ženu, ale ona přimhouřila oči a namísto odpovědi si ho od shora dolů pozorně prohlédla.

„Předseda?" zeptala se opatrně.

Přísně vypadající muž s knírkem a jiskrnýma očima jen krátce zavrtěl hlavou.

„Aha! Promiňte pane, nebyl jsem si jistý, jestli..., a kde je ten pravý?" Žena se začala divoce rozhlížet po davech mudlů, shlukujících se kolem nich. „Zdravím Kingsley. Znovu." zastavila svůj pohled na Pastorkovi.

Severus Snape poklekl k nehybnému tělu, necitlivě obrátil Yaxleyho zarudlou tvář k sobě.

„Odřená tvář, otisk nehtů. To není magie, ale důkaz fyzického napadení." Po tom komentáři se s odfrknutím podíval vzhůru, přímo na Harryho, v zorničkách ostří nabroušených nožů. Byl to podobný výraz, jaký věnujete děcku, když po sté udělá tu samou chybu. Snape zavrtěl hlavou, přimhouřil oči, a Harry v nich viděl klasickou otázku: „nemůžete se aspoň jedinkrát pokusit ovládat?" Ani to nemusel říct nahlas.

Falešná Mafalda vykouzlila neobyčejně nevinný kukuč.

„Já vím, omlouvám se, jenže vydíral pana Weasleyho, tak jsem se neudržel! Mám docela náročný den, víte." Harry frustrovaně vydechl a pak se mu oči rozšířily, jak si teprve nyní vzpomněl na přítomnost Ronova otce. „Ah, kruci."

Kousl se do rtu, otočil se na zrzavého muže v obnošeném hábitu. Ten měl očividně mnoho práce s tím, aby vůbec pochopil, co se kolem děje.

Zaměstnankyně ministerstva uhodila svého nadřízeného.

Mluví s mudlovským ministerským předsedou.

On je tady ministerský předseda!

A všichni ti lidé kolem... to jsou mudlové? Dobrý bože!

Na nic z toho se ale nezeptal, když nahlas promluvil. Jakoby by byl napůl v mdlobách, naklonil hlavu na stranu a pronesl: „Odpusťte Mafaldo, ale řekla jste... neudržel?"

Ne neudržela. Neudržel. I hluchý by to postřehl.

„Dávejte si pozor na jazyk," napomenul ženu tvrdě muž, vypadající jako předseda.

„Já se snažím, ale na tohle se těžko zvyká!" demontrativně ukázala na plnou hruď.

„Oceňuji, že si to tak uvědoměle necháváte pro sebe." reagoval chladně Snape.

Harry zmlknul. Rozhlédl se po celé zaražené skupině mudlů. Všechny oči mířili k němu.

„To jsou ti unesení," zeptal se. Snažil se krotit svůj vysoký hlas.

„Ano."

„Je jich víc, než jsem čekal... Tak co uděláme?"

„Pokusíme se dostat je na svobodu, co jiného."

Žena se zatvářila velice skepticky.

„No já nechci dělat chytrýho... teda chytrou, ale nebude to krapet nápadný?"

„Bude," přiznal narovinu Snape. „Proto jsem dal čtyřem lidem, včetně pana předsedy, vypít mnoholičný lektvar. My všichni půjdeme za doprovodu několika bystrozorů. Většina zaměstnanců se nebude ptát. Nemají přehled o všem, co si ministr kouzel usmyslí. Budou mít pocit, že jde o nařízení shora, a uhnou z cesty. Jakmile ale potkáme někoho, kdo by měl být se změnou situace obeznámen, můžeme udělat pouze jediné..."

„A to?"

„Dát se na úprk."

„Jinak to nejde? Není tady třeba nějaká tajná chodba, nebo tak?"

Snape se zamračil.

„Máte snad dojem, že bych tak riskoval, kdybych o něčem podobném věděl?"

„Žádná chodba tu není." ozval se opět Arthur Weasley. „Jen zanedbávané výtahy za atriem."

„Což je naše cesta ven," přikývl Severus.

A náhle zrzavý muž odhodil nejistotu z tváře a vyměnil ji za vášnivé odhodlání.

„Doprovodím vás," prohlásil pevně.

„Vy nám chcete pomoct?" Ženská kukadla zaplála nadšením. Snape v kontrastu s tím přísně zavrtěl hlavou.

„V žádném případě," protestoval. „Ministerstvo na vás má spadeno, byli bychom podezřelejší."

„Přesto bych rád pomohl," trval pan Weasley na svém. „Nevím sice přesně, o co tady jde, ale poznám, co je správné, a co ne. Unášet a schovávat mudly ze strachu z prozrazení.... vydírat a podplácet..." - na vteřinu sklopil oči ke zhroucenému kouzelníkovi na zemi - „To není něco, na co by člověk mohl být hrdý. Pokud tohle skutečně představuje naše ministerstvo, pak být jeho součástí není žádná čest."

„Moje slova, Arthure," přidal se Pastorek.

„Takže se musím znovu zeptat, mohu vám pomoci?" Tentokrát pan Weasley každé slovo ve větě pečlivě zdůraznil.

„Výborná řeč!" Jeden z bystrozorů vykročil vpřed. „Udělal jste na mě dojem, pane... jak vám to říkali?"

„Weasley. Arthur Weasley."

„Jistě, jistě. Velmi si vážím vašeho postoje, pane Weasley. Kdyby všichni kouzelníci byli jako vy, k ničemu z tohohle...," mávnul rukou k davu za sebou. „... by nemuselo dojít."

Tváře pana Weasleyho začaly barvou připomínat jeho vlasy.

„Děkuji.... a vy jste?"

Bystrozor natáhnul svou paži.

„Sebastian Mercier."

Arthur stiskl ruku, s ústy dokořán.

„Pan předseda," vydechl.

„Samozřejmě."

„Velmi mě těší, pane," nevěřící výraz, „ani nevíte, jak moc! Mám tolik otázek...!"

„To nás všechny nesmírně těší, Weasley." zavrčel ironicky muž, který vypadal jako předseda, ale schovával se za ním Snape. Člověk by se v tom snadno ztratil. „...ale máme naspěch, takže pokud dovolíte..."

„Ne ne ne... počkejte. A vy jste kdo, smím-li se ptát? Pokud je tady vedle mne skutečný ministerský předseda, kdo jste vy? A kdo je ten člověk, stojící u vás? Poněkud si přestávám být jistý, že je to skutečně žena, ale těžko se mi věří, že by byl někdo skutečně natolik šílený, aby..."

Tvář Mafaldy Hopkirkové zrudla od samé snahy nevyprsknout smíchy.

„To nebyl můj nápad," ucedila s námahou a se skleněnýma očima sledovala, jak k zrzavému gentlemanovi Snape jediným dlouhým krokem rázně přikročil.

„Máte na výběr. Můžete věřit buď nám, nebo ministerstvu. Mě je lhostejné, kde budete stát. Máte rodinu a děti. Pokud hodláte riskovat, nechám to na vás."

Arthur pevně semkl rty. Podíval se na Pastorka, na předsedu přestrojeného za bystrozora a potom na Snapea, jehož skutečnou identitu naneštěstí, či naštěstí, nevěděl.

„Nezáleží na tom, co se stane. Raději si najdu jinou práci, než bych pracoval za těchto podmínek. Na prvním místě je pro mne svědomí. Jen mi povězte, jak mohu pomoci."

Snape na něj chvíli nehybně hleděl.

„Pane," ozval se potichu, Harry. Znělo to téměř jako prosba. Nakonec muž s knírkem jen pokrčil rameny.

„Jak chcete. V první řadě se postarejte o něj," kývnul k podlaze.

„Jak?"

„Vymažte mu paměť. Čím míň komplikací, tím líp pro nás."

Arthur Weasley polkl a vytasil se s hůlkou.

„Bude to fungovat?"

„Na kouzelníky ano," poznamenal Harry svým vysokým, ženským hlasem.

Pan Weasley kývnul, rty pevně sevřené. Namířil hůlkou na Yaxleyho a zašeptal inkantaci.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Cesta z ministerstva probíhala dobře. Možná až příliš dobře. Tak dobře, že to bylo skoro podezřelé. V hlavním sále byl frmol, krby blikaly jeden za druhým od zelených plamenů, a jejich úprku si všimlo jen pár zvědavých očí. Mudlové se tvářili pokorně a nejistě. Snape v těle ministerského předsedy byl... nenápadný. Harry se snažil vmísit mezi mudly převlečené za bystrozory, aby na sebe nestrhával pozornost. Kromě děsivých odstínů na jeho oblečení byl rozcuchaný a bosý a toho si člověk snadno všimne. Obzvlášť je-li ta osoba zástupce náměstkyně Dolores Umbridgeové. Pastorek s Weasleym doprovázeli mudlovskou skupinku každý z jedné strany. Oči jim obezřetně těkaly po velkém sále a hemžících se kouzelnících.

Nakonec se ale dostali ven bez komplikací. Nebylo ani šest hodin a Londýn se začínal propadat do šera, jak mu kázalo studené roční období. Harryho zábla nahá chodidla, ale nechtěl si zrovna teď stěžovat. Vsadil by se, že zima není jenom jemu. Někteří z mudlů byli uneseni v županu. A Snape, Kingsley i pan Weasley... všichni byli zaměstnaní tím, jak se snažili dostat všechny mudly co nejrychleji někam do bezpečí. Harry znal situaci hůř než oni, tak se jim do toho raději nemontoval. Jeho nahá chodidla šlapající námrazu na kamenném chodníku sotva někoho zajímala.

„Všichni budou muset zmizet, dokud se situace neobrátí. Na stejných adresách je ministerstvo vypátrá znovu a znovu," mluvil ke Snapeovi Kingsley za nepřetržité chůze, „takže bude nejlepší, když se tam vůbec nevrátí." Ostatní s nimi drželi krok, drželi se u sebe. Občas mezi sebou tlumeně hovořili, ale zjevně byli zmatení a vystrašení. U kouzelníků se nikdy neví, co přesně očekávat. Ti, jejichž děti se učí v Bradavicích, mají alespoň mlhavou představu o tom, jak mocní můžou být. Dokáží cokoliv, a to bylo... děsivé.

„Příbuzní, přátelé, hotely," přikývl Snape. „Pro každého bude rozumné zahladit stopy co nejrychleji."

„Mohli bychom je společně s Pastorkem postupně přemístit," navrhl Arthur. „Tahle ulice je prázdná, nikdo by nás tu nemusel přistihnout."

I Harry se snažil pomoci. Procházel mezi lidmi a všechny je nasměroval do prázdné, potemnělé uličky, která alespoň zdánlivě působila jako dočasná skrýš, kde si mohou na chvilku oddechnout. Někteří rozhovor kouzelníků zaslechli, ale co to proboha znamená, že budou přemístěni? Nebo jinak... co to znamená u kouzelníků?

„Tudy, tady zahněte, za chvilku budete v bezpečí....," povzbuzoval mudly Potter laskavým, ženským hlasem, zatímco jim paží ukazoval směr. Nebylo to až tak nutné, protože většina z nich neměla v plánu nic jiného, než následovat směr těch před nimi.

Harry si ale potřeboval připadat aspoň trochu užitečný.

„Slečno, není vám zima?" Jedna starší žena se u něj zastavila a zděšeně hleděla na jeho bosá chodidla. Harry zavrtěl hlavou, vykouzlil úsměv.

„Zrovna teď to není ta nejdůležitější věc pod sluncem," odpověděl ale pak zase ucítil to bolestné bodnutí v břiše a s krátkým zaúpěním se za bolavé místo chytil, trochu předklonil. Co to sakra je?!

„Jste v pořádku?"

„Jo, jasně, v pohodě...," narovnal se Harry. Na tváři se mermomocí snažil udržet co nevstřícnější výraz. „Jen... pokračujte madam. Nemáme moc času..."

Jakmile byli v zapadlé ulici všichni, skutečný předseda se únavou opřel o nejblíže zaparkované auto.

Vzhledem k jeho podobě bystrozora si málo kdo z přítomných pamatoval, že právě on je pravý mudlovský předseda.

„Co bude dál," vydechl, mnouce dlaní zpocené čelo.

„Dostali jsme se z ministerstva, ale to neznamená, že jste v bezpečí," podíval se na něj Snape. „Znají vaše adresy. A pokud se nepletu, ve vaší kanceláři jsou jako doma."

„Ano, toho jsem si za ty roky taky všiml," podotkl Mercier.

„Pane Weasley?" Snape se otočil na zrzavého muže, co stál asi metr a půl od něj. „Jak rychle může trvat, než je všechny přenesete do úkrytu? Je jich sedmadvacet. S Pastorkem na to budete dva. Já jsem momentálně poněkud indisponován."

„Oh! Vy nemůžete kouzlit?"

„V téhle podobě ne."

„Ale takhle přece mnoholičný lektvar nefunguje, že ne?"

Snape dlouze vydechl.

„Ne. Ale teď nemáme čas abychom se zabývali trivialitami, že?"

„Promiňte. A co tady... neznámý v ženském přestrojení," kývnul směrem k Harrymu. „Ve třech bychom to stačili mnohem dřív."

„To nepůjde," připojil se do konverzace Pastorek.

„Proč?"

„Ještě se neumí přemišťovat."

„Cože? Kdo z dospělých kouzelníků se dnes neumí... " A v tu ránu ho to cvrnklo do čela. Student. Jak si to mohl uvědomit teprve teď? Vždyť se celou dobu choval tak, jako by to byl...

„Harry," vydechl zcela šokován a obrátil se na ženu, která se zrovna proplétala davem směrem k nim.

„Vy o tom víte celou dobu," vyhrkl na Pastorka. „Víte, že je to Harry!"

„Ano," připustil Kingsley.

„A, samozřejmě, vy jste Severus. Jak jsem to mohl přehlédnout?"

„To netuším," odvětil s naprosto kamennou tváří Snape.

Pár vteřin překvapeného, trapného a hutného ticha a Harry už byl u nich.

„Co se děje? Prošvihl jsem něco?" Jeho ženská podoba byla bosá, rozcuchaná, tváře zarudlé od zimy, od úst jí šla pára.

„Ach Harry!" Pan Weasley ho chytil za ramena a starostlivě se zahleděl do Mafaldiny tváře. „Vniknout na ministerstvo! Co vás to jenom napadlo? Zrovna vy dva!"

„Koukám, že jsem toho prošvihl hodně," usmál se rozpačitě Harry.

„Arthure..." Pastorek ho lehce poplácal po zádech. „Máme málo času."

„Pravda." Weasley pomalu kývnul hlavou. Hned na to s ní nevěřícně zatřepal. „Tohle jestli se dozví Molly, tak vás přerazí," podíval se z Harryho na Snapea. „A mě s vámi, protože vám pomáhám."

„Nabídl jste se," připomněl mu s jedovatým úšklebkem Snape.

Arthur poodstoupil a rozhlédl se po všech přítomných.

„Dobrá, začněme. Bůhví, jak dlouho tohle potrvá..."

A v tu chvíli se ozvalo hlasité lupnutí. Náhle tam přede všemi stála žena v růžovém saku, s mašlí a naprosto vzteklým výrazem. Ruce měla panovačně založené v bok.

„Tak se na to podívejme," zamlaskala. „Sabotéři."

„Zatraceně!" Harry zalapal po dechu. Dolores Umbridgeová měla trochu odřenou tvář a pár kadeří jí padalo do tváře. Určitě se sotva probrala z delíria.

„Do vás jsem vkládala takové naděje, Mafaldo! Ach, jaká škoda! Ujišťuji vás, že se o tom pan ministr dozví, jakmile to jen bude možné a projeví se to na vaší pracovní pozici. Pokud vás ovšem nechají vrátit se na ministerstvo. Já o tom silně pochybuji."

Pastorek i Weasley tasili své hůlky, Harry udělal to samé.

„Ale to je rozkošné," se zlomyslným úsměvem zavrtěla hlavou. Lupnutí se začínalo ozývat znovu a znovu, a náhle byli obklíčeni celou řadou bystrozorů.

Tohle bylo zlé. Ocitli se v pasti.

„Jak nás mohli tak rychle objevit? Nikdo nás přece nesledoval!"

„No řekněme... že vaše omračující kouzlo nebylo tak silné, jak bych u dospělé kouzelnice čekala," prskla na Harryho.

„Omračující kouzlo," zopakoval Snape, probodávajíc Harryho pohledem.

„Nedala mi na výběr," bránil se.

„No ovšem. Obvykle totiž jednáte až poté, co se nad tím pečlivě zamyslíte."

„U Merlina. Vy jste zase v náladě..," protočil oči.

„Tak dost!" Dolores zapištěla jako kočka, které zrovna šlápli na ocas. „Vy byste přece měla dobře vědět, slečno Hopkirková, že máme každého z těchto mudlů pod dohledem!"

„Co to znamená: mít pod dohledem?" tázal se Kingsley.

„Hlídáček," odpověděl s polknutím místo Dolores pan Weasley. Hůlka se mu v rukách zatřásla.

„Cože? Stejný, jako mají nezletilí?"

„Ne... jen něco podobného. Každého mudlu, kterého zajali, si označili, aby je už nemuseli hledat. Pro jistotu. Ministerstvo to čas od času používá na zločince. Jsou označeni před soudním procesem, aby neměli šanci uprchnout před tím, než je zavřou do Azkabanu. "

„No nazdar." Harry přemýšlel, jestli mají vůbec nějakou naději rvát se se všemi těmi bystrozory v takovém zmatku, mezi třiceti mudly... Ale pokud mají "hlídáček" nebo co, pak je zachránit nemohou, i kdyby se snažili sebevíc... Co by měli udělat? A Snape ani nemůže kouzlit. To je v háji!

„Tohle je směšné Dolores," promluvil opět Pastorek. „Nevěřím, že vám k něčemu takovému dal Brousek svolení, nejspíš ani neví, co jste provedla."

„Správně," promluvil Sebastian Mercier. Ve své bystrozorské podobě udělal krok přímo k ní. Odvážný, pošetilý chlapík.

„Nevím, jak je tomu u vás, ale v naší společnosti je únos vážný zločin a lidé jako jste vy my obvykle posíláme do vězení, milá paní."

„Co si to dovolujete?!" Dolores také vytáhla svou hůlku a zamířila s ní na nebohého předsedu, aniž by věděla na koho vlastně míří. Tváře jí vztekem zčervenaly. „Ministr Brousek souhlasil s nejnutnějším opatřením. Jednáme v souladu se stanovenými zákony a v nezbytné sebeobraně!"

„Ach tak! Unášet nevinné a uspávat je podle vás znamená nezbytnou sebeobranu!"

„Naprosto odpovídá zbrklému jednání mudlů!"

„Zbrklému? Co jsme vám kdy udělali?"

Dolores Umbridgeová zvedla bradu, aby dala najevo, že už nehodlá o ničem diskutovat. Pak udělala decentní gesto rukou, čímž dala jasný povel bystrozorům. Všichni náhle vběhli do početného davu mudlů a nebozí lidé se začali násilně ztrácet ve stříbřitých záblescích. Nastala panika, výkřiky, zbytečné pokusy o únik... Jenomže kouzelníkům těžko uniknete, když běžíte po svých. Ulice se s každým bílostříbrným oblakem vylidňovala víc a víc.

V tom šíleném zmatku byl Severus Snape jedním z těch, kteří dokázali racionálně vyhodnotit situaci a okamžitě jednat. Neměl moc času, než by ho nějaký bystrozor coby ministra chytil a přenesl se s ním. To nemohl připustit.

Jediní dva lidé, kteří se mohou přemišťovat je Pastorek Kingsley a Arthur Weasley. Plán by byl zcela ztracen, pokud nezachrání alespoň ministerského předsedu. Když už nic jiného, mohli by se pokusit alespoň vyjednávat se samotným Brouskem.

Harryho taky musejí dostat do bezpečí. To je bez debat. Takže on, Harry, Kingsley, Weasley a ministerský předseda se odsud musejí neprodleně přemístit na stejné místo. Což znamená, že Pastorek, nebo Arthur se budou přemišťovat se čtyřmi lidmi najednou. Náročné, nebezpečné, ale nikoliv nemožné. Arthur by mohl spanikařit a přenést je do Doupěte, a to bude první místo, kde je bude Umbridgeová hledat. Takže je musí přenést Pastorek.

Tohle se Snapeovi promítlo hlavou během prvních pár vteřin, kdy se bystrozoři začali přenášet s mudly na ministerstvo kouzel. Bojovat nemohli. Byli tu dva kouzelníci, jeden Harry Potter a jeden Severus Snape, který zrovna kouzlit nemohl. Neměli by nejmenší šanci.

V dalších vteřinách, kdy se chystal navrhnout jediné možné východisko ho zadržel pohled na Dolores Umbridgeovou. Koho ta ženská sleduje? Jakým směrem se dívá? Jak rychlí musejí být? V ten samý okamžik mu ale pohled nedopatřením sklouzl na její krk, kde se cosi zablýskalo...

Byl to snad...?

Jen se koukni pořádně. Víš, co to je, Severusi, že ano? Viteál. Měl bys něco udělat. Měl bys jí ho za každou cenu sebrat, vždyť je na dosah. Kdepak ministerský předseda, ale válka, ta je důležitá. Zničit všechny viteály – to je podstatné. Je třeba použít i hrubou sílů, pokud není jiná možnost. Běž a seber jí ho.

Severus krátce zavřel oči, stiskl dlaně. I v ten okamžik se mohl objevit bystrozor a přemístit se s ním. Buď měl štěstí, nebo si ho nechávali nakonec.

Vzít jí medailon? Nemožné. Naprosto... nemožné.

Snape hbitě chytil předsedu, Harryho, přitáhl je o dva kroky blíže k Pastorkovi.

„Přeneste nás,"

„C... cože? Koho?"

„Nás čtyři. Rychle. Chyťte se ho," křikl na pana Weasleyho. „Já a Potter levá paže, předseda, Weasley pravá. Mluvit budeme potom Kingsley," zarazil jeho otevírající se ústa. „Přeneste nás kamkoliv, kam to nečekají. Hned."

Kingsley už neřekl jediné slovo a přemístil se se všemi čtyřmi, jako by byl přenášedlo.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Objevili se v odlehlé Londýnské čtvrti. Na lidi kolem nemohli brát ohled. Jestli je viděli, nic s tím neudělají. Nemají čas se tím zabývat.

Stáli přímo u dveří non – stop kavárny. Ačkoliv, stáli... Mladý bystrozor klečel a popadal dech. Evidentně bojoval s dávicím reflexem.

Kingsley ho podepřel a pomohl mu zpátky na nohy.

„To je v pořádku, pane předsedo. Takhle se cítí po prvním přemístění každý."

„To byla hrůza," vydechl Sebastian Mercier.

„Všichni dovnitř." Snape otevřel dveře do kavárny, nechal je projít všechny až na Pastorka, kterého požádal o rozmístění ochraných kouzel a zapečetění dveří. S tím měli naději, že se tu ministerstvo i přes hlídáček pana předsedy neobjeví hned vzápětí. A pokud ano, poznají to a budou mít víc času znovu se přemístit...

Tahle kavárna byla neudržovaný, levný podnik. A díky bohu, byla úplně prázdná. Pastorek všem objednal čaj, posadili se k jednomu z umělých stolů a teprve nyní si mohli na chvilku oddechnout.

„Všechny jsme je nechali bystrozorům," ozval se potichu Harry. Dlouhé, světé vlasy už měl úplně rozpuštěné. Byl rozcuchaný, hladový, vyčerpaný a jako obvykle plný výčitek svědomí.

„Nebyl způsob, jak je zachránit," opáčil Severus. „Dostali jsme odtamtud alespoň ministerského předsedu."

„Jenomže teď jste ministerský předseda vy," namítl pan Weasley.

„Ano, ale označený je pouze pravý Sebastian Mercier. Kdybychom ho opustili, našli by ho a zjistili, že je pod vlivem mnoholičného lektvaru. Kdyby unesli mne, zjistili by hned druhý den, kdo jsem a podrobili by mne výpovědí pod veritasérem. Byl bych pro ně pojítkem mezi ministerstvem a panem Potterem. Ani k jedné z variant nesmí dojít. Dokud lektvar nevyprchá, pan předseda a já se od sebe nemůžeme vzdalovat."

„Tak jak to chcete vyřešit?"

Snape si vyčerpaně promnul kořen nosu. Byli tu další dva dospělí kouzelníci. A přesto na něj všichni koukají s očekáváním, jakoby byl bezedná studna nápadů.

„Do nekonečna se před nimi schovávat nemůžeme. Až účinky mnoholičného lektvaru vyprchají, předseda bude opět dokonale sám sebou, a já budu schopen přemístit sebe i Pottera do bezpečí. Podobně jako máte vy, Kingsley, na starosti tady ministerského předsedu, já mám na starosti jeho a mou prioritou je, aby zůstal na živu. Snad tedy chápete, že jakmile nebudu muset, nebudu mít nejmenší důvod vás nadále doprovázet, ať už vaše, nepochybně geniální, mozky vymyslí cokoliv."

Jediná žena u stolu se rozkašlala tak, že jí právě upitý lok čaje vyklouzl na stůl. „My jim nepomůžeme," tázala se překvapeně, zatímco utírala umělou plochu ubrouskem.

„Jsem si víc, než jistý, že pan Weasley se k oběma s velkým nadšením připojí."

„Ale vy jste tohle všechno začal," vyrukoval s výčitkou Kingsley. Mladý bystrozor si hlasitě odkašlal a kývnul hlavou směrem k barovému pultu. Servírka je upřeně sledovala.

„Ztiště se trochu, pánové. My mudlové možná neumíme zázraky, ale hluší také nejsme."

„Odpusťte." Pastorek pokorně pokýval hlavou.

Dokonce i Snape ztišil hlas a to už bylo co říct.

„Pomohl jsem vám najít a osvobodit ministerského předsedu, a to na úkor mnohem důležitějšího úkolu, který by za daných okolností prospěl míru mnohem více. Velice se omlouvám, že jsem nevyřešil vaší politickou krizi na ministerstvu, a nezabránil několikanásobné přesile v únosu všech ostatních," zavrčel nepřátelsky.

Harry zpozorněl. Snape neví, že má u sebe medailon. Ještě mu to neměl šanci říct a před nimi by nejspíš ani neměl. Jen ho zamrzelo, že automaticky předpokládá, že Harry neuspěl. Už zase ho podceňuje. No jen počkejte, pomyslel si zlověstně. Najednou se nevýslovně těšil, až mu svou válečnou kořist konečně ukáže.

A znovu to bodnutí, tentokrát silnější. Harry pevně sevřel rty, aby zadržel bolestné syknutí. Přehodil nohu přes nohu, narovnal záda, ale moc to nepomohlo. Úplně každá pozice byla nepříjemná.

„Takže s vaší pomocí už nadále nemusíme počítat, to se nám snažíte říci?"

„Ne. Pouze konstatuji, že mé cenné služby jsou časově omezené," opáčil sarkasticky Severus. „Vám všem by ale v tuhle chvíli mělo být jasné, že utíkat před bystrozory není východisko."

„Nemůžeme dělat nic jiného," namítl pan Weasley. S Pastorkem byli u stolu jediní sami sebou.

Snape se na skutečného ministerského předsedu intenzivně podíval.

„Musíte se zbavit hlídáčku, jiná možnost není."

„Jak?"

„Copak já vím? Jste tu dva kouzelníci z ministerstva kouzel, něco vymyslete, k tomu mne snad nepotřebujete." Severus se postavil. „Vy pojďte na chvíli se mnou," vzal Harryho za paži a táhl ho od stolu. Harry se vymotal z mezery mezi lavicí a stolem. Zmateně se nechal vléct až na dívčí toalety.

Záchody byly stejně odpudivé, jako zbytek kavárny. To místo by zasloužilo ubrat hvězdičky z nuly na mínus pět. Podlaha se pár dnů nevytírala, umyvadla roky nikdo nečistil a mezery mezi dlaždicemi byly černější, než černá magie. Ani Snapea, ani Harryho to však momentálně příliš netrápilo. Stáli tam před umyvadly v krátkém, nejistém tichu a Harry si ani neuvědomoval, že rukou ustavičně mne bolavé břicho.

„Potřebujeme soukromí?" zeptal se, s pohledem na kníratého muže před sebou. „O čem chcete mluvit?"

Snape ještě pár vteřin neodpovídal. Prohlédnul si Harryho od shora dolů a povzdechl si.

„Nemáte boty," konstatoval. Vláčný hlas prozradil, že už toho má za celý den také plné zuby. „Takhle nastydnete,"

Harry se jedním nahým chodidlem poškrábal na lýtku druhé nohy. Po těle mu už naskakovala husí kůže.

„Na těch kramflecích se nedalo chodit."

„Rozumím. Zařídím to," kývl s naprostou vážností. „A teď mi povězte, co se vám stalo."

„Co by se mi mělo stát?"

„Pane Pottere... nějakou dobu spolu žijeme. Myslíte si, že nepoznám, když máte bolesti?"

„Poznal jste?"

„Samozřejmě. Někdo z bystrozorů vás zasáhl kletbou?"

Harry zkousl spodní ret.

„Ne... myslím, že ne. Začalo to před pár hodinami..."

„Co cítíte?"

„Nejsem si jistý, ale..." stačil mu jeden pohled na Snapeovu tvář, aby se cítil hloupě. „Asi je to prkotina..."

„Mluvte."

„Bolí mě břicho," přiznal neochotně.

„Hodně?"

„Děsně. Ale vůbec nechápu kvůli čemu. Měl jsem k snídani jenom... co je?" Výraz který viděl na tváři mistra lektvarů se mu ani trochu nelíbil. To jak si dlaní promnul čelo také ne.

„Zdá se," začal Snape, „... že nevýhody čtyřiadvaceti hodinové transformace se projevují v plném rozsahu. Já, jakožto mudla, nemohu čarovat a vy, jako žena..."

Harry byl čím dál zmatenější. Snape dlouze vydechl, zavrtěl hlavou.

„Máte to ale smůlu."

„O čem to mluvíte?"

Krátká odmkla.

„Začala vám perioda."

Blonďatá žena nahodila naprosto nechápavý výraz. A pak se jí oči rozšířily pochopením.

„Snad to není...!"

Snape otevřel dveře kabinky, vstrčil Harryho dovnitř a zabouchl za ním. S tím klukem to bude obtížnější, než si myslel.

„Znám vás, jsem si jist, že nechcete, abych zacházel do detailů, ale slečna Grangerová se určitě někdy zmiňovala o pravidelných ženských potížích, když jste si tak blízcí..."

„Ani moc ne. Něco jsem teda pochytil z toho, jak byla občas nepříjemná. Ron si z ní utahoval, takže... Ale nenapadlo by mě, že..."

„Víte, co to obnáší?"

„No, v hodinách přeměňování jsme to opravdu neprobírali."

Harry neměl ani ty nejzákladnější znalosti o ženách. No... samozřejmě, kde by je taky vzal? Neměl sestru, neměl normální rodiče, profesorka MacGonagallová chlapce nezasvěcovala. A dospívající dívky o tom raději taktně pomlčí.

Snape mírně pootevřel dveře kabinky. Podal Harrymu zašpuntovanou lahvičku.

„Vypijte to."

„Co je to?" Harryho otázka zněla trochu nedůvěřivě, když lahvičku přebíral.

„Lektvar proti bolesti. Máte u sebe hůlku?"

„Mám. Na co?"

„Svlékněte se, použijte čistící kouzlo, když to bude nutné. Já budu hned zpátky."

„Čistící kouzlo? Kam jdete?!"

Místo odpovědi Harry zaslechl jen ryché kroky a klapnutí dveří.

Bezva. Vážně skvělý.

Bolest nepřestávala, spíš naopak. Harry se posadil na záchodou mísu, vypil lektvar do dna. S pocitem ponižující prohry se nakonec začal pomalu svlékat z nevkusných šatů. Snapeovu zmínku o čistícím kouzlu pochopil hned vzápětí.

„Oh, ježiši!" Hlasitě zaúpjel. Rychle zasypal svůj klín sušícími a čistícími kouzly. To samé udělal se spodním prádlem.

Tolik snahy zachovat té ženě soukromí a pak se jako na potvoru přihodí tohle! Harry se momentálně o její důstojnost strachoval rozhodně méně, než o svou vlastní. Ještě před chvílí si myslel, že má již všechny druhy ponížení před Severusem Snapem odbyté. Špatně. Některým lidem bylo osudem dáno, aby byli hrdiny, jiným, aby byli vůdci, a Harry Potter byl zjevně odsouzen ocitat se neustále v absurdních situacích proti jeho vůli. Nejenže zdědil po svém otci talent na průšvihy, k tomu všemu mu život házel pod nohy nikoliv klacky, ale rovnou klády trapnosti.

Harry schoval hlavu do dlaní a v duchu prosil všechny svaté, aby se Snape nevrátil s návodem, jak vysvětlit dospívajícím mužům, co si počít s menstruací. Jeho prosba nejspíš nestačila doletět ani ke stropu kabinky, protože se vzápětí ozvalo klapnutí dveří a Snape byl zpátky. Harry polkl. Teď určitě nastane jeden z dalších trapných rozhovorů mezi Severusem Snapem a Chlapcem – který – zůstal – naživu – aby – se – bůh – dobře – bavil.

Ah, do prčic. Byl nahý! Vastně nahá. Jen co ho uslyšel vcházet, rychle se v kabince zamkl. Cvaknutí kličky se důrazně rozlehlo po celé toaletě.

„Vskutku duchaplné," poznamenal Snape.

„Promiňte pane, ale já a paní Hopkirková potřebujeme zrovna trochu soukromí."

Mezi kachličkovými stěnami se rozlehl Snapeův hluboký povzdech.

„Přinesl jsem vám šaty."

„Ah... takže bych měl asi otevřít."

„To byste asi měl," zavrčel Snape už trochu nevrle. Cvaknutí se ozvalo znovu. Harry dveře skromně pootevřel. Tou mezerou se Snapeovi sotva podařilo podat mu měkkou hromádku, na jejímž vrcholu bylo balení menstruačních vložek. Harry chtěl umřít.

Rychle zase zavřel. Položil věci na sklopené záchodové prkénko a pomalu se začal převlékat. Nové oblečení bylo tmavé, nenápadné. Černá sukně po kolena, bílá košile s vyšitým logem kavárny.

„To je číšnická uniforma," podivil se. „To jste ukradl ze skřínek zaměstnanců? I TOHLE?" Zašustil s balíčkem.

„Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Máte tam návod, doufám, že ho pochopíte bez mojí pomoci," ozval se za dveřmi Snape.

Harry mlčky ocenil Snapeův přístup. Radši by políbil mozkomora, než nechal Severuse Snapea, aby mu to vysvětloval. Navíc to nebylo zas tak složité. Když byl hotový, ještě si na sebe natáhl přidělenou, nejspíš taky ukradenou, šedou mikinu a kompletně oblečený konečně vyšel z kabinky.

„Mnohem lepší," vděčně pohlédl na Snapea. „Děkuju."

Severus ukázal na zem, na černé boty. Byly na přezku, jen docela obyčejné.

„Sláva! Bez podpadků," vydechl s úlevou Harry. Začal se obouvat.

„Můžu se na něco zeptat?"

„Na co?"

„Proč jste řekl, že jsme nesplnili úkol?"

„Zahlédl jsem viteál na krku Dolores Umbridgeové," odpověděl neochotně Snape.

Harry se napřímil. Hleděl mu přímo do očí, protože v téhle podobě byla jejich výška velmi vyrovnaná.

„Nic jste neřekl," namítl vážně. „Ani jste nic neudělal."

„Nebyl čas," odbyl ho Snape. Harry poznal, že se mu o tom moc mluvit nechce. Jeho to ale naopak docela zajímalo. Vždyť tady šlo o válku. O bezpečí tolika lidí! Snape to moc dobře věděl.

„Je to viteál," řekl a ta jedna věta byla tím nejpádnějším argumentem, jaký mohl vyslovit.

Snape se na něj se zlobou ve tváři zamračil.

„Zpochybňujete moje rozhodnutí?" Hlas studený, jako led. Mrazivý, jako sám mráz.

Na Harryho to však nefungovalo.

„Můžu být upřímný?"

„Prosím," vyzval ho hrubě Snape.

Harry otevřel pusu a zase ji zavřel. Nakonec začal s menším odhodláním, trochu mírněji.

„Rozhodl jste se dát přednost Ministerskému předsedovi," řekl. „Taky bych to udělal být na vašem místě. Jenomže Vy nejste já. Tohle obvykle neděláte. Nějak mě to... překvapilo. Nebylo by lehké dostat se na ministerstvo po druhé."

„Toho jsem si vědom," odpověděl Snape, také trochu mírněji.

„Takže je dobře, že už se tam vracet nemusíme."

„Co prosím?"

Harry se trochu rozpačitě usmál, načež sáhl do své bezedné dámské kabelky a vytáhl na drobném řetízku medailonek.

Když viděl, jak se mužova tvář napnula, a jak se mu oči rošířily, zaplavila ho vlna hrdosti.

„Jak jste to...?"

„Vzal jsem jí ho, když byla v bezvědomí. A vyčaroval jsem kopii, aby si nevšimla, že se jí ztratil. Učil jste mě to, pamatujete?"

Snape se proměnil ve skálu. Zíral na medailonek podivně prázdným pohledem. Zdálo se, jakoby ho to vůbec netěšilo.

„Výtečně," vypravil ze sebe po pár vteřinách. „Odvedl jste skvělou práci."

Harry se rozzářil.

„Lituji, že jsem vás podcenil."

„To je v pořádku," zavrtěl hlavou, až mu dlouhé, blonďaté vlasy zavlály. „Už jsem si zvykl."

Snape zkřivil koutek úst. Byl to jen krátký, nedokončený pokus o úsměv. Ruka s medailonkem klesla.

„Něco je špatně?"

Snape trhaně pootočil hlavu, ale neodpověděl.

„Pane...?" Pomalu ztrácel jistotu. Nakonec medailon znovu schoval hluboko do tašky. Když se znovu podíval na Snapea, jeho oči mířily do Harryho tváře, jakoby hleděly skrz něj.

„Až ho zničíme, bude zbývat už jenom jeden," pokusil se ho povzbudit, ale nezdálo se, že se Snape chystá skákat radostí do stropu.

Když se pohl, otočil hlavu směrem ke dveřím.

„Bystrozoři tu mohou být každou chvíli, pane Pottere. Ztratili jsme tady dost času. Měli bychom se vrátit."

„Ano, pane." Harry jen stěží maskoval zklamání. Snape byl ze záhadného důvodu ve velmi špatné náladě.

I když... možná byl jen vyčerpaný. Dnešek byl už proklatě dlouhý.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Když se vrátili, tři pánové u stolu o něčem vášnivě diskutovali, ale, jak se brzy dozvěděli, celkem bez efektu.

„Problém vězí v tom, že nemáme k dispozici žádná pravidla hlídacího kouzla, kterým je tady pan ministerský předseda označen," vysvětlili Harrymu a Snapeovi, jen co se posadili. Vězně hlídají jen vysoko postavení bystrozoři a málokdo je vůbec schopen kouzlo aktivovat. Natož jej zrušit. Dokonce i s klasickým hlídáčkem je to neobyčejně obtížné, téměř nemožné."

„A jakými způsoby se dá zbavit hlídáčku?" zeptal se Harry.

„Inu... Po sedmnácti mizí, tak je to dané."

„Neexistuje i nějaký jiný způsob?"

„Nikoli."

Tentokrát se do hovoru vložil Snape.

„Ale zrušení kouzla je možné, pokud by byla výjimka udělená ministrem kouzel, nebo ne?"

„To asi ano, ale ještě se to jakživ nestalo," namítl Weasley.

„Pamatujete si podrobnosti ze zákona navrženého Dolores Umbridgeovou?"

„Ne. Já jsem ani nebyl u hlasování."

„Já je mám," vyhrkl Harry a už se hrabal v tašce. Vytáhl z ní spisy, které ukradl ze stolu Umbridgeové a podal je Snapeovi.

Pouhých pár minut po tom, co bývalý profesor lektvarů začal listy studovat, dveřmi od kavárny něco zatřáslo. Bystrozoři. Snažili se prorazit pečeť i ochranná kouzla, která kolem rozmístil Kingsley.

Po druhé se přemístili na zablácené pole na hony vzdálené jakékoliv civilizaci. Pastorek s Arthurem Weasleym se okamžitě pustili do pečlivého sesílání ochranných a maskovacích kouzel. Harry dokonce jednou, nebo dvakrát zaslechl shevelisimo.

Snape ani nevydechl a pokračoval ve studování nového zákona.

Protimudlovský zákon zaváněl od začátku dokonce stupiditou. Nejdůležitější na něm však bylo třetí usnesení:

Zákon se nevztahuje:

a) na mudly, kteří o existenci kouzelnické společnosti prokazatelně nevědí
b) mudly, jejichž zdravotní, či psychický stav vylučuje možnost prozrazení
c) mudly, kteří jsou podrobeni přísaze mlčení
d) mudly, kteří jsou součástí kouzelnické rodiny
e) mudly, kteří jsou již izolovaní
f) mudly, kteří jsou mrtví

Mudlové, kteří jsou mrtví, zopakoval si v hlavě s naprostým znechucením. Zdálo se to celé beznadějné. Pokud by chtěli dle zákona milého pana předsedu nadobro zbavit veškerého stíhání, musel by buď zemřít, přijít o řeč, o rozum, nebo o paměť – což bylo v současné době nemožné, nebo mít mezi blízkými příbuznými dospělého kouzelníka, který by se zaručil za jeho mlčenlivost. Což neměl. O tom by bylo ministerstvo nepochybně informováno. Podrobit se přísaze mlčení? To zahrnuje několikadenní proceduru na ministerstvu. Podrobit se veritaséru, složit závažný slib, který by jej možná zachránil před uvězněním, ale omezil by ho v mnoha jiných směrech. Míchat mudlovskou a kouzelnickou politiku bylo jako zahrávat si s ohněm. Smlouva by mohla zahrnovat podmínky, které by ho ovlivnily v mudlovském světě. Kromě toho, na ministerstvu kouzel panuje zmatek. Úcta k mudlovské společnosti zoufale upadá a to i přesto, že jsou na pokraji války. Obyčejní lidé jsou proti Voldemortovi bezbranní, potřebují od kouzelníků podporu, namísto čeho se děje pravý opak.

Žádná přísaha mlčení. Rovnováha mezi kouzelníky a mudly je příliš křehká. A momentálně to bylo vyloučené, neboť ministerským předsedou byl stále Snape. Třebaže by bylo nejrozumnější vyřešit celou situaci s ministrem kouzel osobně, není možné snažit se s prázdnýma rukama vyjednávat. Jak by ho mohl mudlovský předseda přemluvit ke spolupráci, když Dolores Umbridgeová ovládá Brouska i celé ministerstvo? Kdepak. Snažit se spojit byla utopie. Idealistická, nemožná myšlenka.

Ačkoliv...

Snape se zarazil. Podíval se na ženu stojící opodál, jak uklidňuje dávícího se politika. Mercier snášel přemišťování hůř než děti z dětského domova.

Na chvíli se zase odvrátil a zavrtěl hlavou. Plán, který se mu tak najednou objevil před očima byl šílený. Ačkoliv to bylo jediné, co mohlo nějakým způsobem fungovat. Ba co víc, mohlo by to ledacos změnit... doufejme že k lepšímu.

Snapeovi se vybavil jejich rozhovor před dvaceti minutami. Snažil se na to zapomenout, jelikož měli mnohem závažnější problémy, ale ta chvíle se mu vpálila do duše a na malou chvíli ho udělala slabého a zranitelného víc, než jak si kdy připadal před Voldemortem. Aniž by to tušil, donutil ho připustit si, že ve skutečnosti NECHTĚL získat viteál. Byl totiž poslední. Až zničí tenhle, už tu bude jen had Voldemorta a nakonec Harry. Nagini se téměř nikdy nevzdaluje od svého pána. Takže jakmile dojde na jejich střetnutí... bude po všem.

Bylo to blízko.

Děsivě, hrůzostrašně blízko. Najednou si připadal zoufale bezmocný, zoufale nepřipravený. Jen ta představa, že Harry pomáhá uspíšit svůj vlastní konec mu obracela žaludek.

„Tak co, vyčetl jste z toho něco?" Ženský hlas mu zaskřehotal do ucha tak nečekaně, až sebou cukl.

„Pottere," vydechl. „Tohle mi laskavě nedělejte."

„Promiňte. Vypadal jste zamyšleně, tak vám jenom hlásím, že ochranná kouzla jsou rozmístěná, předseda dozvracel. A mám se prý zeptat, jestli jste čirou náhodou na něco nepřišel."

Snape přivřel oči.

„Čirou náhodou ano."

„Paráda! Na co?"

„Nejdříve se budeme muset přemístit."

Harry svěsil ramena.

„Už zase? Nejsem si jistý, jestli to po třetí zvládne," ukázal Harry na muže s podobou bystrozora, který klečel v zablácené trávě a popadal dech.

„Bude muset. Vy jste v pořádku?"

„Co...? Ah... Jo, jistě. V naprostém. Je to nepohodlný, jenom když na to myslím. Ale brzy to skončí, ne? Zítra bude všechno zase normální."

„Co se vaší podoby týče, ano. Pravděpodobně. Tento lektvar jsem upravoval poprvé. Všechny dávky jsou poněkud... experimentální, takže to nemohu tvrdit s jistotou."

Harry vytřeštil oči.

„To neříkejte ani v legraci!"

Snape se smiloval a věnoval mu krátký, upřímně pobavený pohled. Dal mu tím vědět, že šlo jenom o žert.

„Vy jste strašnej. Víte dobře, že už toho mám plný kecky. Fakticky. Neměl jsem ponění, že Hermiona každej měsíc takhle trpí. Nechápu, že si na to ty čarodějky už nevymyslely nějaké zaklínadlo."

„Možná vám to zatím nikdo neřekl, ale kouzla nejsou všemocná. Neroztočí Zemi opačným směrem. Ačkoliv... vaše kamarádka by mohla být vzácnou výjimkou."

„Hermiona vždycky," usmál se ze široka Harry.

„Nesmějte se takhle Pottere. Nesluší JÍ to."

Dobře. Ženské rty se přestaly šklebit, ale úsměv nezmizel úplně.

„Už abychom to měli za sebou. Jestli plánujete, že hned budeme pokračovat ve výuce, máte smůlu. Po tomhle se týden nehnu z postele."

„To nebudete muset. Číst učebnice můžete docela dobře i tam."

„HA! Věděl jsem, že to řeknete!"

„Což ovšem závažnost mých slov nijak nesnižuje."

„Bože, já se tak těším, až zase budete sám sebou! Ne, že by mi na vás vadilo, že vypadáte jinak, ale chybí to vaše sarkastický obočí."

Snape si provokativně prsty uhladil knír.

„Já na oplátku postrádám vaše okouzlující tělesné nedostatky."

Harrymu převapením klesla brada. Pak si uvědomil, o jakých nedostatcích je řeč. Rozesmál se na celé kolo.

A Snape jen... naslouchal. I když před ním stála třicetiletá žena, něco v tom smíchu patřilo nezpochybnitelně Harrymu.

Jeho šílený plán byl najednou podivně... lákavý. Zvráceně masochistický, poetický, drastický, absurdní i geniální. Harry má tyhle plány rád. Vždycky měl. Znamenají výsměch všemu zkaženému, mocnému a nespravedlivému na tomto nemocném, bortícím se světě. Bylo to jediné řešení, na které Snape přišel. Znamenalo příležitost pro změnu v kouzelnickém i mudlovském světě. Znamenalo revoluci.